13 Co 354/2021- 152

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zadostiučinění nemajetkové újmy, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 150/2020-86, takto:

Výrok

I. Návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] (výrok I), zamítl žalobu o zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná“ (výrok II), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal uvedených nároků na odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování oznámení o příjmech a závazcích, která byl povinen podávat v postavení veřejného funkcionáře – neuvolněného místostarosty obce Hlavenec – podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 14/2017 Sb. (dále i jen„ oznámení“ a„ ZStřZ“ či„ zákon o střetu zájmů“). Žalobce označil svoji žalobu jako žalobu„ na ochranu osobnosti (soukromí)“, dovolávaje se osobnostní ochrany podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Plošným zveřejňováním oznámení, jež bylo následně nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, posouzeno jako protiústavní, došlo k zásahu do žalobcova soukromí („ majetkový striptýz“). Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobce stát, za nějž jedná Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje Centrální registr oznámení podle § 13 odst. 1 ZStřZ (dále i jen„ registr“).

3. Žalovaná se – za mezi účastníky nesporného skutkového stavu věci, pokud jde o výkon uvedené veřejné funkce žalobcem a plnění povinnosti podávání oznámení jeho osobou, který vzal takto za zjištěný i soud prvního stupně – bránila žalobě zejm. námitkou, že pokud Ministerstvo spravedlnosti postupovalo při zveřejňování oznámení podle platného a účinného zákona, nemohlo jít o nesprávný úřední postup.

4. Uvedené námitce soud prvního stupně plně přitakal. S poukazem (mj.) na ustanovení § 13 OdpŠk a § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (tj. po novele provedené zákonem č. 14/2017 Sb.), uzavřel, že žalovaná se plošným umožněním nahlížení do registru, ukončeným již dne [datum], neprotivila posledně citované právní normě ani do data vyhlášení shora uvedeného ústavního derogačního nálezu, ani po tomto datu, ježto Ústavní soud odložil účinnost nálezu až k [datum]. Proto nemohlo jít ze strany žalované o nesprávný úřední postup, nepočínala-li si contra legem. Již z uvedeného důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu jako nedůvodnou.

5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle nichž přiznal žalované dvě paušální náhrady po [částka] za v řízení vykonané úkony (vyjádření k žalobě a účast na jednání).

6. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkl, že svým právním názorem a interpretací jím citovaných rozhodnutí vyšších soudů fakticky„ vypnul“ ústavně zaručená práva, jejichž porušením žalobci vznikla újma, kterou žádá odškodnit. Po celou dobu účinnosti namítané novely zákona o střetu zájmů znamenal anonymní přístup do registru zásah do soukromí a také bezpečnostní riziko pro funkcionáře povinné oznámení podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob. Po dobu účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. bylo zahájeno 30 000 řízení o porušení zákona o střetu zájmů a uděleny desetitisíce pokut, zatímco v předchozím období komunální politikové povinnost podávat přiznání plnili a respektovali. Namítaným postupem tak stát intenzivně narušil žalobcovo právo na informační sebeurčení.

7. Soud prvního stupně dále podle žalobce nesprávně nepřiznal žádný právní význam počínání žalované, pokud bez ohledu na odložené účinky derogace ukončila plošné zveřejňování oznámení v registru již v listopadu roku [rok]. To totiž znamená, že tak mohla učinit (a – nesprávně – neučinila) kdykoliv po vydání (vyhlášení) nálezu, tj. již počínaje únorem roku [rok]. Odklad byl podle žalobce stanoven pro zákonodárce, nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu. V této souvislosti žalobce připomněl, že parlament lhůtu uloženou Ústavním soudem nedodržel a zrušenou část zákona o střetu zájmů dosud nenahradil. Odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53 a 54, nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27). Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89 nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.,„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatury i Nejvyšší správní soud (žalobce poukázal na jeho rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nebo ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Žalobce tak připomíná, že se podanou žalobou dovolává právě jen povinnosti státu dbát, aby neporušoval právo na ochranu soukromí zakotvené v Listině základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Nesdílí názor soudu prvního stupně, že jeho žalobní nároky je nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. Každopádně je však toho názoru, že stát musí přijmout odpovědnost – ať už jakkoliv právně ukotvenou – za zřetelně tíživé důsledky vzniklé v osobnostní sféře adresáta aplikací ústavně nekonformní (a proto zrušené) zákonné normy. Takový zásah podle žalobcova přesvědčení nemůže zůstat neodčiněn.

8. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná k odvolání uvedla, že napadený rozsudek je věcně správný, a navrhla jeho potvrzení. Soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc správně zákon č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení registru vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici nositele veřejné moci. Ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením předmětného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona, když vystupovala jako orgán výkonné moci, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu, neboť po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do registru, ještě neznamená, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři již oznámení nepodávali, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů.

10. Žalovaná dále nesouhlasila s žalobcovým názorem, že nárok na zadostiučinění vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť tato ustanovení nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Pokud žalobce dovozuje svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na odškodnění.

11. V replice ke stanovisku žalované k jeho odvolání se žalobce znovu dovolával přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen„ Úmluva“), jakož i výkladu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) v otázce ochrany práva na informační sebeurčení. Žalovaná podle něj nebyla schopna vysvětlit, proč přistoupila k zamezení plošného přímého zveřejňování údajů v registru už ke dni [datum]. Rovněž nevysvětlila, proč k němu nepřistoupila bezprostředně po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu. Žalobce zdůraznil, že nebrojí proti poskytování předmětných citlivých údajů státu, ale výlučně proti plošnému a přímému zveřejňování komukoliv. K odkazu žalované na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, žalobce uvedl, že ochrana práva na informační sebeurčení má přednost, což plyne i z nálezu Pl. ÚS 24/10, kde Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Současně z citovaného nálezu plyne, že„ pokud při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ 12. Žalobce dále citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž tento soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní, a mj. pak myšlenku, že„ veřejný funkcionář se vstupem do služeb státu neztrácí své základní právo na soukromí a dále, že informace, které poskytl veřejný funkcionář v rámci oznámení podle zákona o střetu zájmů neztrácejí charakter soukromých informací – osobních údajů, s nimiž musí evidenční orgán nakládat v souladu se zákonem.“ K podpoře odvolací argumentace dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, a citoval z něj bod 68 odůvodnění, podle nějž„ (k ) zásahu do práva garantovaného čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny dojde, pokud je jedinci znemožněno autonomně rozhodovat o tom, co a jak o něm bude známo, tedy realizovat rozhodnutí týkající se jeho soukromého a rodinného života bez vědomí subjektů, kterým je jedinec nezamýšlel sdělovat.“ Dále zdůraznil, že ESLP opakovaně a setrvale zdůrazňuje, že jak uchovávání informací o soukromém životě jednotlivce jednotlivcem, tak jejich používání orgánem veřejné moci představuje zásah do práva na respektování soukromého života, zaručeného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (k tomu poukázal na rozsudky ve věcech [příjmení] proti Švýcarsku a [příjmení] proti Švýcarsku. Soud prvního stupně podle žalobce přehlédl, že ESLP dovozuje právo na informační sebeurčení a že již několikrát zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 Úmluvy, neboť výraz„ soukromý život“ nesmí být interpretován restriktivně (k tomu viz rozsudek ESLP ver věci [příjmení] proti Spojenému království). Žalobce se konečně dovolává závěrů ESLP ve věci ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života s odkazem na tato rozsudky ve věcech Rotaru proti Rumunsku, [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku, L.B. proti Maďarsku, M. L. a W. W. proti Německu a [jméno] proti Slovinsku.

13. Žalovaná v duplice uvedla, že se žalobce dovolává nepřiléhavé judikatury a že jeho argumentace není sto otřást nosným důvodem napadeného rozsudku o absenci nesprávného úředního postupu.

14. Podáním ze dne [datum] žalobce navrhl přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to do skončení řízení o dovolání podaného v právně identické věci žalobcem [jméno] [příjmení] proti rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Co 298/2021, jímž odvolací soud potvrdil rovněž zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Vyčkání výsledku dovolacího přezkumu je podle žalobcova názoru procesně hospodárným opatřením, které zamezí duplicitnímu dokazování a nařizování jednání v souběžných řízeních.

15. Žalovaná s návrhem na přerušení řízení nesouhlasila již proto, že žalobce v návrhu neuvedl žádnou konkrétní otázku, jejíž vyřešení dovolacím soudem by mělo mít význam pro souzenou věc. V ní podle jejího názoru nelze očekávat rozsáhlé dokazování a nadto jde o odškodňovací spor, v němž ESLP i tuzemská judikatura požaduje rychlé rozhodnutí.

16. Odvolací soud se nejprve zabýval žalobcovým návrhem na přerušení řízení.

17. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. může soud, neučiní-li jiná vhodná opatření, řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

18. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byl přijat a odůvodněn závěr sdílený i odvolacím soudem, podle nějž je přerušení řízení na dobu do rozhodnutí o dovolání do pravomocného rozhodnutí v související věci v mezích ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. možné jen výjimečně, a to tehdy, je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno.

19. To evidentně není případ souzené věci, v níž žalobci žádné takové následky nehrozí a v níž odvolací soud rozhoduje v situaci, kdy je jeho judikatura ve věcech shodně konstruovaných nároků plně ustálena (k tomu viz níže). Nadto nelze přehlédnout, jak na to žalovaná správně poukázala, že žalobcem označené dovolací řízení je na samém počátku, přičemž dovolacímu soudu podle údajů v aplikaci InfoSoud dosud ani nebyl postoupen spis.

20. Proto odvolací soud rozhodl podle § 211 a § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jak uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku, a návrh žalobce na přerušení řízení zamítl.

21. Poté odvolací soud přezkoumal z podnětu žalobcem podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a aniž nařídil odvolací jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), neshledal odvolání opodstatněným.

22. Soud prvního stupně vyšel ze správných a pro právní posouzení věci postačujících skutkových zjištění, o nichž ostatně nebylo mezi účastníky sporu. Ten je, jakkoliv žalobce pod bodem I. 2. odvolání formálně ohlašuje rovněž skutkové odvolací důvody, výlučně o právním posouzení věci.

23. Odvolací soud již ve skutkově obdobných a právně identických sporech s věcí nyní posuzovanou opakovaně rozhodoval, a to vždy (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku již celkem v osmnácti případech) potvrzením zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Důvody, jež v těchto řízeních vedly odvolací soud k rozhodnutí, přiléhají v plném rozsahu i na nyní souzenou věc a žalobcovu odvolací argumentaci, s níž se bezezbytku vypořádávají. Lze je proto – pro zjednodušení – zreprodukovat úplnou citací příslušné části odůvodnění rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Co 352/2021 (upravenou jen ohledně legislativních zkratek právních předpisů, tak aby odpovídaly zkratkám použitým shora).

24. V něm odvolací soud uvedl následující (srov. níže body 25 až 52): 25. „ Odvolací soud zaujal shodné právní posouzení nároku žalobce jako soud I. stupně. Uplatněné nároky je nezbytné podřadit pod úpravu zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdpŠk). Žalovaná je podle § 13 odst. 1 ZStřZ správcem Centrálního registru oznámení a podle § 14 odst. 2 ZStřZ je pověřena jeho vedením. Mezi její povinnosti náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do registru oznámení za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem o střetu zájmů. Tato činnost spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny. Tímto zákonem se rozumí zákon č. 82/1998 Sb. Je-li v pravomoci žalované činit úkony v souvislosti s vedením Centrálního registru oznámení, jedná se o výkon veřejné moci ve smyslu ust. § 1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

26. Dle ustálené judikatury se ani osobnostních nároků proti státu nelze domáhat jinak než v režimu citovaného zákona, srov. např. rozsudek NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Pokud se žalobci domáhali přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo možné jim přisvědčit právě proto, že k uplatnění práv vůči státu byl přijat zákona č. 82/1998 Sb. jako speciální právní úprava. Tento zákon ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který přinesl úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je považován i ESLP za účinný nástroj k nápravě škody, způsobené státem při výkonu veřejné moci. Dle rozsudku NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]:„ S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od [datum] přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák.“.

27. Nárok žalobců se vztahuje k právní úpravě, obsažené v zákoně o střetu zájmů č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] Sb. a [číslo] Sb., tedy od [datum] do [datum]. Kritizovaná ustanovení ZStřZ, umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

28. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce Centrálního registru oznámení postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána oznámení o majetku za rok [rok] a budou zveřejněna podle právní úpravy, od [datum] zrušené. Ze strany správce Centrálního registru oznámení tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

29. Předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy podle OdpŠk jsou existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi ([příjmení] druhá zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum].

30. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - St 31/10, v němž ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS - St 31/2010).

31. Soud I. stupně rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou, když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Nesprávného úředního postupu by se žalovaná naopak dopustila, pokud by nepostupovala podle zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Pokud Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum], ačkoliv shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak evidentně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení.

32. Žalovaná jednala jako orgán moci výkonné. Skutečnost, že žalovaná omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení dnem [datum], sama o sobě nevede k závěru, že žalovaná do uvedeného dne postupovala nesprávně. Žalovaná svůj postup vysvětlila, byla motivována zájmem na tom, aby veřejní funkcionáři oznámení i nadále podávali a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v Centrálním registru oznámení v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle § 23 odst. 1 písm. f) ZStřZ už v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Ospravedlnění postupu žalované po [datum] však pro rozhodnutí o nároku žalobce není zásadní. Podstatné zůstává, že po celou dobu, kterou žalobce svým žalobním nárokem postihl, tj. od [datum] do [datum], lze postup žalované posoudit jako souladný se zákonem.

33. Příčinou postupu, který je ve světle nálezu Pl. ÚS 38/17 neústavní, bylo předmětné znění zákona o střetu zájmů, přijaté zákonodárným sborem. Stát ovšem podle ustálené judikatury nenese odpovědnost za škodu způsobenou výkonem zákonodárné moci (srov. [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář. C. H. Beck [obec a číslo] 3. vydání. str. 33 až 39:„ Pokud stát odpovídá za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, jedná se o výkon moci výkonné a soudní. Nesprávným úředním postupem může být i pochybení aparátu zákonodárného sboru (tedy v procesu normotvorby či při legislativním procesu – pozn. odvolacího soudu) např. pokud by byl ve Sbírce zákonů zveřejněn jiný text zákona, než jaký byl schválen, nebo porušen jednací řád zákonodárného sboru. Platí ovšem ústavní princip suverenity zákonodárné moci. [ulice] stav ve své judikatuře k nevčasnému přijetí zákona o deregulaci nájemného opakovaně rozhodl, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné. Zákonodárná moc je odpovědná podle Ústavy ČR lidu“. Z toho plyne, že jedinou výjimkou posuzování zákonodárné činnosti je řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle ust. § 64 až 71 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

34. Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 38/17 je patrné, že důvodem derogace části zákona o střetu zájmů byla disproporce mezi právem veřejných funkcionářů na informační sebeurčení a mezi účelem zákona o střetu zájmů – kontrolou transparentnosti výkonu veřejné moci. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, jaký druh újmy a případně jaké intenzity může být způsoben jedinci, jehož oznámení o majetku je veřejně bez omezení online přístupné. Proporci mezi stanovením povinnosti podávat majetková přiznání a zpřístupnit je veřejné kontrole jako účelem zákona a omezením práva veřejného funkcionáře na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o oznamovateli podle čl. 10 odst. 3 Listiny hodnotil Ústavní soud v citovaném nálezu. Ústavní soud předpokládá u veřejného funkcionáře vyšší toleranci k omezení tohoto práva v zájmu transparentního výkonu správy veřejných věcí. V derogačním nálezu dospěl Ústavní soud ve svém plénu k závěru, že účelu zákona lze dosáhnout i tak, že majetková přiznání bude správce CRO poskytovat na žádost, při jejímž podání je žadatel povinen se identifikovat, což případně umožní snazší zjištění odpovědnosti za neoprávněné užití chráněných osobních údajů.

35. Ústavní soud v citovaném nálezu předeslal,„ že při hodnocení intenzity zásahu do soukromí a práva na informační sebeurčení veřejného funkcionáře je třeba rozlišit dvě jeho formy. V případě, kdy musí veřejný funkcionář oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího "věcí veřejnou", tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. V prvém případě jde z povahy věci o oznámení určené k tomu pověřenému orgánu, kdežto ve druhém případě jde o okruh blíže neurčených osob (prakticky kdokoli) bez vazby na výkon veřejné funkce (z hlediska místa a času, tedy např. obyvatel obce v určitém volebním období veřejného funkcionáře - viz též sub 156), které k těmto oznámením mají neomezený přístup. [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů“ (odst. 114 nálezu).

36. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl:„ Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 29) jakož např. i z nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 23/05 plyne, že do sociální sféry práva na soukromí "lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu", přičemž Ústavní soud hovoří v této souvislosti o možnosti proporcionálních zásahů veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Lze tak dovodit, že řada faktů z oblasti soukromého života může mít vztah k veřejnému zájmu a jejich zveřejnění proto nemusí vždy představovat zásah, či dokonce porušení práva na soukromí. Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že veřejný zájem na určitých informacích o majetkových poměrech veřejných funkcionářů a osob jim blízkých se může dostat do střetu s právem na informační sebeurčení a soukromí. Tento veřejný zájem je však nutno poměřovat s opakovaně zmiňovaným právem na ochranu soukromí a informační sebeurčení. K tomuto poměřování slouží test proporcionality, který bude proveden níže“ (odst. 118 nálezu).

37. Konflikt veřejného zájmu na poskytnutí informací a práva jednotlivce na informační sebeurčení podrobil Ústavní soud textu proporcionality:„ Zveřejnění majetkových poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o majetkových poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti ve vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. Jakkoli veřejná dostupnost majetkových poměrů nemůže zabránit všem možným hypotetickým nezákonným aktivitám veřejných funkcionářů, jak upozorňuje navrhovatelka 2, nečiní tato skutečnost z použitého prostředku prostředek nezpůsobilý k dosažení stanoveného cíle. Veřejná dostupnost majetkových poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů ve vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, nikoli za prostředek, kterým by vůbec nebylo možno zvoleného cíle dosáhnout. V prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí“ (odst. 125 nálezu).

38. Druhý krok testu spočíval v posouzení kritériem potřebnosti a v tomto testu posuzovaná právní úprava neobstála:„ Ústavní soud má za to, že existenci veřejného zájmu na zveřejnění majetkových poměrů u veřejných funkcionářů bez jakéhokoliv omezení nelze automaticky presumovat jen proto, že jde o osoby veřejně činné. To se týká též informací o třetích osobách, typicky věřitelích veřejných funkcionářů, neboť i zde musí být zveřejnění jejich identity testováno kritériem existence veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Naopak systém spočívající v poskytnutí informací na žádost vytváří určitý mezistupeň mezi poskytnutím informace konkrétnímu jednotlivci a jejím dalším zveřejněním neurčitému okruhu adresátů, např. v médiích, na internetu apod. Tento mezistupeň pak zajišťuje, že před samotným zveřejněním informace o soukromí bude moci být zvažována existence a intenzita veřejného zájmu na zveřejnění“ (odst. 138 nálezu).

39. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu jsou východiskem také pro rozhodnutí v projednávané věci.

40. Odvolací soud proto souhlasí se soudem I. stupně, že postup žalované ve sledovaném období obstojí v testu přiměřenosti a nelze jej z tohoto pohledu shledat nesprávným. Intenzita zásahu do práv žalobce je značně snížena mírou odpovědnosti každého funkcionáře k veřejné sféře za transparentní výkon zastávané funkce, které odpovídá kontrola i jeho soukromých majetkových poměrů veřejností. U veřejného funkcionáře se předpokládá vyšší míra odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí, ačkoli je pravdou, že ani u takové osoby nelze její práva omezovat více než je toho k naplnění zákonných cílů zapotřebí. V neposlední řadě odvolací soud hodnotí právní úpravu zákona o střetu zájmů po vykonatelnosti citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu tak, že není diametrálně odlišná od úpravy předchozí. I za situace po [datum] je každý oprávněn získat informaci o obsahu oznámení veřejného funkcionáře, definovaného v ust. § 2 odst. 2 ZSZ (pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci). Přístup k této informaci musí být podle derogačního nálezu Pl. ÚS 38/17 upraven tak, že žadatel musí o takovou informaci požádat.

41. Pokud žalobce v odvolání řízení navrhl provést k důkazu dopis předsedy Úřadu na ochranu osobních údajů adresovaný ministryni spravedlnosti dne [datum], tento důkaz sice splňuje podmínku, upravenou v ust. §205a písm. f) o. s. ř., neboť vznikl až po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně, další doplnění dokazování však pokládal odvolací soud za nadbytečné.

42. Co se týče judikatorních odkazů žalobce, odvolací soud má zato, že jimi nelze odůvodnění zamítavého rozsudku soudu I. stupně vyvrátit.

43. Nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, se zabývá odpovědností za škodu, způsobenou činností osoby, která zastává státní funkci (v daném případě funkci prezidenta republiky) z toho hlediska, zda měla předmětná činnost přímou souvislost s výkonem státní funkce. Újma v daném případě vznikla v důsledku nepravdivé informace, která byla způsobilá poškodit dobré jméno stěžovatele, což jsou skutkové okolnosti zcela odlišné od projednávané věci.

44. Plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS 24/10 řešil shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu včetně využití v trestním řízení.

45. Nález řeší jinou oblast práva a jinou skupinu jednotlivců, do jejichž práva na soukromí se v daném případě zasahuje, avšak princip, že k zásahu podle zákona, ve veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu může dojít, je i v této věci obdobný; jednalo se však o odlišné skutkové okolnosti.

46. Co se týče nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, ten řešil narušení práva shromažďovacího a v té souvislosti také práva na soukromí. V odst. 32 nálezu se uvádí:„ Ačkoliv Listina výslovně neuvádí, kdy a jak lze právo na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu jejího čl. 10 omezit (na rozdíl od práva pokojně se shromažďovat, srov. bod 16 tohoto nálezu), nelze ani toto právo považovat za neomezitelné. Právo na soukromí a na informační sebeurčení lze nicméně omezit pouze za účelem ochrany jiných základních práv či ústavně aprobovaných veřejných zájmů (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 37)“. Tento závěr podporuje způsob, jakým o projednávané věci soud I. stupně rozhodl.

47. V rozsudku ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 6 As 235/2018 Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní. V odst. (21) odůvodnění NSS skutečně dospěl k citovanému závěru, že„ informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného soukromí dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), resp. konvenčního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a jiných obdobných ustanovení mezinárodních smluv. Pokud zákon o střetu zájmů, za deklarovaným účelem posílení veřejné kontroly veřejných funkcionářů a prohloubení důvěry veřejnosti v politiku, uložil osobám podílejícím se na rozhodování o veřejných záležitostech povinnost poskytovat státním orgánům o sobě takové detailní informace o soukromém majetku, jde bezpochyby o masivní zásah do jejich ústavně garantovaného práva na soukromí, respektive, v nejširším smyslu, svobody být veřejnou mocí ponechán sám sobě. Vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí (srov. čl. 10 Listiny a contrario, čl. 44 Listiny a contrario). Pokud navíc státní orgány takové informace poskytují třetím osobám nebo je dokonce zpřístupňují veřejnosti, již tak vysoká intenzita zásahu do práva na soukromí se dále prohlubuje. V daném segmentu se potom soukromá povaha takových údajů zcela stírá a majetkové poměry dané osoby se stávají věcí veřejnou, a to nejen k naplnění zmíněného účelu zákona o střetu zájmů, ale i k využití nebo dokonce zneužití v souvislosti s konkurenčními zájmy soukromými“. Tento závěr však nelze vytrhnout ze souvislosti, v následujícím odstavci (22) NSS uvádí, že„ Aniž by soud v tuto chvíli ověřoval splnění požadavku proporcionality takového zásahu do ústavně garantovaného základního práva, resp. vážil legitimnost deklarovaného cíle takového zásahu, je zřejmé, že naprosto neoddiskutovatelnou podmínkou pro jeho ústavnost (resp. pro přistoupení k navazujícím krokům testování ústavnosti zásahu) je požadavek, aby se důsledně opíral o srozumitelné, jasné, a tedy i předvídatelné ustanovení zákona“. S těmito závěry není rozhodnutí soudu I. stupně v rozporu, neboť postup žalovaného při správě registru oznámení se o takové ustanovení zákona opíral.

48. K argumentaci žalobce judikaturou ESLP odvolací soud uvádí, že v ní nenalezl inspiraci pro vyhovění žalobě. Dále uvedené rozsudky jsou dostupné na webu [webová adresa].

49. V rozsudku ze dne [datum] ve věci č. stížnosti [číslo] [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku Velký senát ESLP dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Skutkové okolnosti případu se od projednávané věci značně odlišují. Stížnost kritizovala odmítnutí anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu. Velmi obdobně je odůvodněn další případ, který se také skutkové blíží věci bratrů [příjmení] proti Finsku ESLP v něm rozsudkem ze dne [datum] ve věcech [číslo] – M. L. a W. W. proti Německu rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy totiž nepřekročily prostor pro uvážení, dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. Popsané případy se týkají novinářského zveřejnění informací o odsouzených osobách, informací pravdivých a z hlediska práva veřejnosti na informace také potřebných a žádaných. Ačkoli nebyly zveřejněny a uchovávány se souhlasem stěžovatelů, ESLP porušení čl. 8 Úmluvy neshledal.

50. V rozsudku ze dne [datum] ve věci Rotaru proti Rumunsku, číslo stížnosti [číslo], řešil ESLP případ, kdy rumunská zpravodajská služba SRI vedla o stěžovateli tajný spis, který obsahoval nepravdivé údaje o jeho legionářské minulosti, a to i poté, kdy rumunský soud v listopadu [rok] konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince [rok], týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. Rozsudek připomněl, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo, ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Teprve za situace, kdy vnitrostátní soudy se odmítly zabývat žádostí stěžovatele o odškodnění a proplacení nákladů řízení stěžovateli, považoval ESLP vnitrostátní prostředek nápravy za neúčinný. K otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy ESLP v rozsudku uvedl: Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Případ Rotaru je v dalších rozhodnutích týkajících se porušení čl. 8 Úmluvy hojně citován. Od projednávané věci se podstatně liší v tom, že údaje byly zveřejněny bez souhlasu stěžovatele a byly nepravdivé, poškozující jeho pověst. V několika bodech projednávané věci ESLP zdůraznil, že se řídí vnitrostátní právní úpravou – sledování zpravodajskou službou, vedení tajného spisu, uchovávání údajů o soukromém životě. Vnitrostátní úprava však byla shledána ESLP nepřehlednou a nesystematickou. Ve věci však bylo podstatné související porušení čl. 13 Úmluvy, když vnitrostátní prostředek nápravy byl stěžovateli odepřen. Naproti tomu ve věci žalobce, kromě dalších důležitých odlišností, dochází k řádnému projednání nároku žalobce v občanskoprávním řízení, kde se dodržení zákonnosti při shromažďování a zveřejnění sdělených soukromých informací podle jasné a přehledné právní úpravy zkoumá a podrobuje se náležitému uvážení, zda zájem společnosti na zveřejnění těchto informací převážil nad jejich právem na informační sebeurčení.

51. Rozsudkem ze dne [datum] ve věci [číslo] – L. B. proti Maďarsku rozhodl Velký senát ESLP, že uveřejněním osobních údajů stěžovatele na webových stránkách Národní daňové a celní správy z důvodu neplnění jeho daňových povinností nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud konstatoval, že uveřejnění nebo užití informací týkajících se soukromého života orgánem veřejné moci představuje zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. K napadenému jednání došlo na základě zákona, přičemž Soud připustil, že jeho cílem bylo zlepšení daňové kázně, a tudíž ochrana hospodářského blahobytu země, jakož i ochrana zájmů třetích osob ve vztahu k informacím o finanční situaci daňových dlužníků. Napadené jednání tedy sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Napadené opatření bylo jasně vymezeno svým cílem, zákonodárce omezil negativní účinky daného opatření na ty osoby, jejichž chování nejvíce poškozovalo veřejný rozpočet; osobní údaje dotčených osob byly z webu odstraněny, jakmile tyto svou daňovou povinnost splnily. Soud poznamenal, že seznam neplatičů daní a daňových podvodníků by postrádal smysl, pokud by na jeho základě nebylo možné takové osoby dostatečně určitě identifikovat, přičemž uvedení pouze jména a příjmení by takový účel zjevně nesplnilo a zákonodárce nelze kritizovat za to, že jako další identifikační údaj zvolil právě bydliště. Vzhledem k tomu, že umožnění širokého přístupu veřejnosti k těmto údajům odpovídá právu každého na informace o osobách, jež dluží peníze státnímu rozpočtu, a tedy celé komunitě, údaje byly uveřejněny na webu určenému úzkému okruhu čtenářů a stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem mělo opatření zasáhnout do jeho soukromého života, Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. I tento případ se od projednávané věci skutkově značně liší. Lze však využít úvahu ESLP, že narušení práva na soukromí mělo legitimní cíl a ten měl původ v činnosti stěžovatele. V daném případě v jeho aktivitách, které vedly k dluhu na daních. V projednávané věci jde o aktivitu, kterou se žalobci stali veřejnými funkcionáři a tím na sebe vzali větší díl odpovědnosti vůči společnosti.

52. V rozsudku ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno] proti Slovinsku, senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Popsaný případ se vyznačuje tím, že zásah do práva na soukromí byl nezákonný, postrádal rozhodnutí soudu, které se k získání neveřejného údaje o uživateli dynamické IP adresy vyžadoval. Ve věci žalobce… naproti tomu došlo ke zveřejnění informací o něm na základě zmocnění, které bylo zákonné, zcela jednoznačné a předvídatelné.“ 53. Odvolací soud se se shora citovaným právním posouzením věci ztotožňuje a plně na něj odkazuje, a to i s přihlédnutím k tomu, že jde, jak shora předznamenáno, o ustálenou judikaturu zdejšího odvolacího soudu. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1851/19, v němž Ústavní soud s četnými poukazy na svoji další judikaturu kritizoval nežádoucí rozdílnost rozhodovací praxe soudů o totožných věcech, konstatoval, že rovnost v právech, vyplývající z článku 1 věty prvé Listiny, zakládá právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, a zdůraznil, že jakkoliv odvolací soud jistě nedisponují obdobně účinným nástrojem sjednocování judikatury jako dovolací soud, je nutno uvedené požadavky vztáhnout i na ně a žádat, aby byly odklony od již existující judikatury (byť i„ jen“ odvolací) přesvědčivě odůvodněny a vysvětleny.

54. Odvolací soud však i s přihlédnutím k žalobcově odvolací argumentaci, přesvědčivě vypořádané shora citovanými závěry rozsudku jeho senátu 23, nevidí k žádnému odklonu důvod.

55. Proto potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to jak ve výroku o věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení, správném jak co do základu, tak co do vyčíslení výše nákladů plně úspěšné žalované.

56. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla úspěšná i v odvolacím řízení, proto má právo na náhradu v něm vynaložených nákladů za tři učiněná písemná podání ve věci (vyjádření k odvolání, vyjádření k replice žalobce na její vyjádření k odvolání a konečně vyjádření k žalobcovu návrhu na přerušení řízení), a to v paušální výši [částka] za úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. celkem ve výši [částka].

57. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení