13 CO 359/2023

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobců: ; a) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [země] - [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 7. 2023, č. j. 4 C 12/2019-729, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 8. 2023, č. j. 4 C 12/2019-736 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 724 178 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 53 380 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví České republiky – parc. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], zapsaných na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], a to s odkazem na ust. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Ve výroku II uložil povinnost b) žalobci [jméno] [příjmení] zaplatit žalované částku 34 224,90 Kč ve lhůtě deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve výroku III rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 568 103 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobci jsou osobami oprávněnými podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, s nárokem na vydání náhradních pozemků původně v celkové výši 4 397 710 Kč na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 1734/92/1 ze dne 20. 12. 2005 a rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy č. j. PÚ 165/98 ze dne 2. 2. 1998, přičemž jejich nárok byl uspokojen jen částečně. Dané řízení je pokračováním řízení sp. zn. 4 C 65/2017 vedeného u Okresního soudu v Domažlicích, v rámci něhož bylo řešeno uspokojení nároku žalobců podle citovaných restitučních titulů mimo zákonem předpokládaný postup ve vztahu k jiným pozemkovým parcelám a závěr o liknavosti žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců, a tudíž oprávněnost žalobců uspokojit jejich restituční nárok výběrem konkrétních pozemků a nahrazení tak projevu vůle žalované při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu těchto pozemků, byl ve vztahu k žalobcům již opakovaně pravomocně vyřešen.

3. Soud prvního stupně odkázal konstatoval, že v daném řízení bylo již rozhodnuto rozsudkem č. j. 4 C 12/2019-391 ze dne 8. 10. 2021, a nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v k. ú. a obci [okres] v hodnotě 1 289 202,50 Kč a předmětných pozemků v k. ú. [část obce] v hodnotě 966 777 Kč, kdy soud dovodil liknavost a svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců s odkazem i na judikaturu Ústavního soudu týkající se předvídatelnosti soudních rozhodnutí ve skutkově totožné věci a princip právní jistoty (rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 1663/2016 a sp. zn. III ÚS 252/04). V uvedeném rozhodnutí soud Jako nedůvodnou posoudil i námitku žalované, že neuspokojený nárok a) žalobce je nutno ponížit o částku 35 400 Kč a nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu těchto pozemků v k. ú. [část obce] a v k. ú. [obec] v celkové hodnotě 2 256 680,30 Kč s tím, že uvedenou smlouvou je s ohledem na spoluvlastnické podíly k těmto pozemkům - a) žalobce podíl 3/4 z každého pozemku a b) žalobce podíl 1/4 z každého pozemku - vypořádán nárok a) žalobce do výše 1 692 510,30 Kč a b) žalobce do výše 557 820,04 Kč a vzhledem k tomu, že u b) žalobce došlo k mírnému přečerpání uplatněného restitučního nároku s ohledem na hodnoty pozemků, kterých se mu dostalo, kdy došlo k přečerpání o 6 349,70 Kč, rozhodl o povinnosti b) žalobce doplatit výši bezdůvodného obohacení, které soud prvního stupně vypočetl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1543/2021 ze dne 23. 6. 2021 jako 5,39 násobektéto částky, a tedy stanovil b) žalobci doplatit žalované 34 224,90 Kč. K odvolání žalované proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 13 Co 52/2022-533 ze dne 15. 11. 2022, kdy ve shodě se soudem prvního stupně dovodil aktivní legitimaci žalobců v daném řízení o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků a neexistenci překážek pro vydání pozemků v k. ú. [obec] v hodnotě 1 289 902,50 Kč. Důvodnou shledal pouze námitku žalované ve vztahu k vydatelnosti pozemků v k. ú. [část obce], obec Radonice, okres [okres], kdy závěr soudu prvního stupně o neexistenci zákonné překážky převodu podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, označil odvolací soud za předčasný z důvodu, že ohledně těchto pozemků je uplatněn nárok na jejich vydání [jméno] [jméno] [příjmení], a restituční řízení je vedeno u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 30 C 190/2018, které dosud nebylo skončeno s ohledem na opakované řešení otázky státního občanství původního restituenta ve správním řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 A 4/2020 Krajský soud v Plzni proto rozsudkem č. j. 13 Co 52/2022-533 rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu vyjmenovaných pozemků v k. ú. [obec] s tím, že těmito pozemky v hodnotě 1 289 902,50 Kč dochází k vypořádání nároku a) žalobce co do výše 967 426,90 Kč a b) žalobce co do výše 322 475,60 Kč a ve vztahu k pozemkům v k. ú. [část obce] byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, a to včetně výroku o povinnosti b) žalobce zaplatit žalované na vyrovnání rozdílu částku 34 224,90 Kč, neboť s ohledem na přijaté rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání nároku b) žalobce v rozsahu nižším, než jaký byl předmětem řízení, nevzniklo b) žalobci žádné bezdůvodné obohacení.

4. Soud prvého stupně v dalším průběhu řízení, jehož předmětem zůstaly pozemky v k. ú. [část obce], rozhodl poté, kdy řízení u Okresního soudu v Chomutově vedené pod sp. zn. 30 C 190/2018 bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, předmětným rozsudkem o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu i těchto předmětných pozemků v k. ú. [část obce]. Vyšel z toho, že předmětem tohoto řízení zůstal neuspokojený nárok a) žalobce ve výši 725 083,40 Kč a b) žalobce ve výši 235 344,44 Kč, kdy odkázal na dosud vydaná pravomocná rozhodnutí o přiznání nároku žalobcům na základě těchto restitučních titulů (bod 21 odůvodnění rozsudku) s tím, že nevycházel z dosud nepravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 9 C 126/2019-1077 ze dne 10. 5. 2023 o uspokojení restitučního nároku žalobců v celkové výši 644 549,16 Kč a rozhodl tak, že v případě a) žalobce, který nabývá předmětné pozemky v k. ú. [část obce] v rozsahu 3/4, jde s ohledem na hodnotu předmětných pozemků o vypořádání nároku v rozsahu 725 083,40 Kč a v případě b) žalobce v rozsahu 235 344,44 Kč, přičemž za situace, kdy převáděné pozemky byly v celkové hodnotě 966 777,75 Kč a kdy 1/4 těchto pozemků, které se dostalo b) žalobci, představuje hodnotu 241 694,35 Kč, která převyšuje jeho zbývající neuspokojený nárok v částce 235 344,44 Kč o částku 6 349,70 Kč, rozhodl soud prvního stupně opětovně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1543/2021 ze dne 23. 6. 2021 o povinnosti b) žalobce doplatit výši bezdůvodného obohacení v částce 34 224,90 Kč žalované, představující 5,39 násobek částky 6 349,70 Kč. Námitky žalované uplatněné po částečném zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně, a to námitku o neexistenci liknavosti a svévole na straně žalované ve vztahu k a) žalobci z důvodu, že byl odškodněn za délku správního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 65/2016, a dále námitku o nevhodnosti pozemků k převodu na žalobce s ohledem na vydané nepravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech v řízení pod sp. zn. 9 C 126/2019 dne 10. 5. 2023, kterým byl uspokojen restituční nárok žalobců v celkové výši 644 549,16 Kč a u obou žalobců by tak došlo k přečerpání jejich zbývajících restitučních nároků, neshledal soud prvního stupně důvodnými. V případě odškodnění a) žalobce za nepřiměřeně dlouhé vedení restitučního řízení před Státním pozemkovým úřadem pod sp. zn. PÚ 1734/92 soud konstatoval, že pokud za dobu trvání správního řízení v délce 23 let a 4 měsíce byl a) žalobce na základě v řízení před soudem uzavřeného smíru s žalovanou odškodněn částkou ve výši 70 000 Kč, ta nemůže mít za následek zamítnutí žaloby z důvodu neexistence liknavosti a svévole žalované jako nezbytné podmínky pro vyhovění uplatněné žalobě. Námitku žalované soud označil s ohledem na výši odškodnění za tak dlouhou dobu v částce 70 000 Kč, když částka odškodnění pro a) žalobce se mohla pohybovat mezi částkami 345 000 Kč až 460 000 Kč, za zcela absurdní a takřka nemravnou. Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2374/2022 ze dne 25. 10. 2022 označil za nepřiléhavý. Rovněž další námitku žalované o nevhodnosti pozemků k převodu s ohledem na vydané nepravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, jímž je uspokojován nárok žalobců v rozsahu částky 644 549,16 Kč, neshledal soud prvního stupně důvodnou právě s ohledem na to, že v době rozhodování Okresního soudu v Domažlicích v této věci nebyl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech pravomocný, byl napaden odvoláním žalované. Ke dni vyhlášení předmětného rozsudku v daném řízení u Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 12/2019 k přečerpání restitučního nároku žalobců tak nedošlo. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. úspěchem žalobců ve věci, kdy náklady řízení představují odměnu za zastoupení advokátem, počítané za jednotlivé vyjmenované úkony právní služby z tarifní hodnoty představující hodnotu pozemků, ohledně nichž bylo žalobcům skutečně vyhověno v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 12/2019 od 2. 5. 2019. Celkové náklady, které je žalovaná povinna žalobcům uhradit, představují částku 568 103 Kč, a to za úkony specifikované v bodě 40 odůvodnění napadeného rozsudku.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak žalobci, tak žalovaná. Žalobci napadli odvoláním pouze výrok III o nákladech řízení, žalovaná pak napadla rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích.

6. Žalovaná uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o.s.ř. Namítala, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s argumentací žalované ve vztahu k otázce nedostatku liknavosti a svévole žalované vůči a) žalobci [jméno] [příjmení] v souvislosti se zadostiučiněním, které mu bylo poskytnuto. Za excesivní pak považuje žalovaná postup soudu, pokud vědomě zapříčinil nikoliv nepatrné bezdůvodné obohacení na straně b) žalobce [jméno] [příjmení] přečerpáním restitučního nároku a rozhodl v přímém rozporu s ustálenými názory Nejvyššího soudu. Konečně pak dle žalované se soud odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe v otázce stanovení výše náhrady nákladů řízení, které dle žalované jsou vypočteny nesprávně. Žalovaná namítala, že po rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem č. j. 13 Co 52/2022-533 ze dne 15. 11. 2022, v němž ve vztahu k žalobci [jméno] [příjmení] byl již vyjádřen názor odvolacího soudu, že žalovaná jednala liknavě a svévolně, došlo k podstatnému vývoji soudní praxe Nejvyššího soudu v otázce posouzení nároku oprávněné osoby na uspokojení restitučního nároku soudní cestou za situace, kdy oprávněné osobě bylo již dříve poskytnuto finanční odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení o restitučním nároku. Žalovaná odkázala v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 2374/2022-1623, v němž je vysloven závěr, že liknavost a svévoli žalované nelze shledat v případě, kdy oprávněné osobě již byla poskytnuta finanční náhrada za průtahy ve správním řízení o restitučním nároku a současně, když se oprávněná osoba řádně nezúčastnila veřejných nabídek. Žalovaná po seznámení se s citovanou zjistila, že a) žalobci [jméno] [příjmení] byla na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 24 C 65/2016-44 o schválení soudního smíru, vyplacena částka 70 000 Kč v roce 2017 jako náhrada za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouhého restitučního řízení vedeného Krajským pozemkovým úřadem pro hlavní město Prahu ve věci restitučního nároku pod č. j. PÚ 1734/92. Dle žalované je namístě nově posoudit liknavost a svévoli na straně žalované s ohledem na uvedená zjištění a citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, kdy žalobce [jméno] [příjmení] poté, co obdržel náhradu nemajetkové újmy, zanechal svých snah o uspokojení restitučního nároku ve veřejných nabídkách. Uspokojení restitučního nároku žalobce z rozhodnutí PÚ 1734/92/1 zákonem předvídanou cestou od roku 2015 tak nebylo dáno jednáním žalované, ale vůlí žalobce, který se rozhodl uspokojit ve veřejných nabídkách nároky plynoucí z jiných rozhodnutí. Rozhodnutí uplatněné v tomto řízení ponechal„ ladem“ a případné prodlevy spojené s restitučním řízením a uspokojením restitučního nároku tohoto žalobce před rokem 2017 byly již kompenzovány. Žalovaná nesouhlasí s právním názorem soudu, pokud tyto námitky žalované ve vztahu k výši odškodnění posoudil jako nedůvodné a dále, že tato námitka žalovanou byla uplatněna po koncentraci řízení podle § 118b o.s.ř., když uvedenou námitku nemohla žalovaná uplatnit dříve, ihned po vydání rozhodnutí o schválení smíru 4. 10. 2017, a to z důvodu neexistence výše citované judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo až v říjnu 2022. Dále žalovaná v odvolání zopakovala námitku týkající se přečerpání restitučního nároku b) žalobce [jméno] [příjmení], kdy dle žalované soud nesprávně vyhodnotil vhodnost náhradních pozemků k převodu co do ekvivalence hodnoty náhradních pozemků a výše neuspokojeného restitučního nároku b) žalobce [jméno] [příjmení]. Dle žalované soud rozhodl v přímém rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu o vydání náhradních pozemků, kdy tyto v poměru čtvrtiny své hodnoty přesahovaly zůstatek restitučního nároku b) žalobce o částku 6 349,70 Kč a přestože zároveň soud rozhodl o povinnosti b) žalobce k zaplacení bezdůvodného obohacení v částce 34 224,90 Kč, rovnající se 5,39 násobku, je žalovaná přesvědčena o excesivním postupu soudu prvního stupně a vadném právním posouzení. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, v němž je opakovaně konstatováno, že nelze aprobovat postup, kdy v důsledku nedostatečné výše restitučního nároku by byly na oprávněnou osobu převáděny pozemky o hodnotě převyšující dosud neuspokojený zůstatek, jedná-li se o přečerpání nikoliv nepatrné výše. Za přípustné nelze považovat bezdůvodné obohacení v řádech desítek korun, natož pak v řádech tisíců korun, jako v předmětné věci. Dále pak dle žalované při výpočtu částky bezdůvodného obohacení měl být soudem použit vyšší koeficient, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, a to v hodnotě nikoliv 5,39, ale v hodnotě 6, s ohledem na změny tržních poměrů, které nastaly po účinnosti zákona o půdě, jímž se násobí ceny nemovitostí vyplývající z vyhlášky č. 182/1988 Sb. Dále v odvolání zpochybnila žalovaná i výrok o nákladech řízení, kdy soud přiznal žalobcům náhradu nákladů v plné výši s odkazem na aplikaci ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy dovodil plný úspěch žalobců. Za tarifní hodnotu soud určil hodnotu pozemků, ohledně kterých bylo žalobcům vyhověno, za období od 2. 5. 2019 do 18. 10. 2021, tj. hodnotu 1 289 902,50 Kč, kdy tato částka byla tarifní hodnotou i za úkony činěné před odvolacím soudem. Za úkony před soudem prvního stupně po vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2022 pak byla určena jako tarifní hodnota částka 966 777,75 Kč. Soud prvního stupně pochybil, pokud nezohlednil počet osob na straně žalující, respektive nezohlednil skutečnost, že každý ze žalobců nabývá pouze spoluvlastnický podíl na nemovitostech a punktum věci tak mělo být nejprve rozděleno dle poměru podílů žalobců na předmětu sporu, tj. 1/4 a 3/4, a teprve až tyto poměrné částky měly být užity jako výsledné hodnoty pro stanovení tarifní hodnoty a dále poníženy v souladu s § 12 odst. 4 a.t. o 20 % za každého ze žalobců. Na podporu tohoto právního názoru odkázala žalovaná na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 421/2020-1377, který se zabýval metodikou stanovení tarifní hodnoty v tzv. náhradových řízeních. Za nesprávný závěr má pak žalovaná i ten, pokud soud prvního stupně přiznal žalobcům paušální náhradu hotových výdajů za 42 úkonů právní služby po 300 Kč, kdy se jednalo o společné úkony ve věci, a proto měl nalézací soud správně přiznat náhradu nákladů hotových výdajů jen za 20 úkonů právní služby, neboť se jedná o společné úkony ve věci, a šlo rovněž i o chybně vypočítaný počet samotných úkonů právní služby, kterých bylo celkem 20. Navrhovala změnu napadeného rozsudku v souladu s uplatněnými odvolacími důvody.

7. Žalobci v odvolání směřujícím do výroku III o nákladech řízení nesouhlasili se soudem prvního stupně, pokud jim nepřiznal náhradu nákladů řízení za řízení vedené od podání žaloby ze dne 21. 3. 2017 až do doby vyloučení řízení ohledně pozemků v k. ú. [okres] k samostatnému projednání a rozhodnutí, které bylo učiněno 2. 5. 2019. Mají za to, že byly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení v plném rozsahu, tedy i za toto období, a za úkony v tomto období učiněné, jelikož žalobci byli ve věci plně úspěšní, když v mezidobí byly vydány dva částečné pravomocné rozsudky, za něž však žalobcům z důvodu neskončení řízení nebyla přiznána žádná náhrada nákladů řízení, byť byli žalobci vždy plně úspěšní a byly jim vydány pozemky v celkové hodnotě 4 272 559,80 Kč. Namítali, že měla jim být tak přiznána náhrada nákladů řízení za celé řízení, nikoliv pouze od vydání usnesení o vyloučení k samostatnému rozhodnutí, když v původně vedeném řízení pod sp. zn. 4 C 65/2017 žalobcům žádná náhrada nákladů řízení přiznána nebyla. Soud zřejmě pominul, že vydáním usnesení o vyloučení k samostatnému rozhodnutí fakticky došlo k ukončení řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 65/2017, když pozemky, ohledně kterých bylo řízení vyloučeno k samostatnému řízení, byly jediné pozemky, o kterých se řízení pod sp. zn. 4 C 65/2017 již vedlo. Ohledně ostatních pozemků, které žalobci v řízení původně požadovali, do té doby již bylo pravomocně rozhodnuto. Přiznáním náhrady nákladů řízení až od vydání usnesení o vyloučení k samostatnému rozhodnutí 2. 5. 2019, č. j. 4 C 65/2017-795, tak byli žalobci zkráceni na svém právu na náhradu nákladů řízení, když jim v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 65/2017 žádná náhrada nákladů řízení přiznána nebyla, ačkoliv jejich žalobě bylo vyhověno částečnými rozsudky, a to rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 4. 2017, č. j. 4 C 65/2017-126, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2017, č. j. 14 Co 174/2017-342, kterým jim byly vydány pozemky v hodnotě 826 385,95 Kč, a dále rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 6. 2018, č. j. 4 C 65/2017-553, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2018, č. j. 14 Co 330/2018-656, kterým jim byly vydány pozemky v hodnotě 1 189 493,60 Kč. Prvostupňovými rozsudky Okresního soudu v Domažlicích bylo sice žalobcům právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, avšak Krajský soud v Plzni oba výše uvedené rozsudky Okresního soudu v Domažlicích částečně změnil a částečně řízení ohledně některých náhradních pozemků vrátil k dalšímu projednání před soud prvního stupně, a to včetně výroků o přiznání náhrady nákladů řízení. Žalobcům tak nikdy nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za pozemky, které jim byly vydány shora popsanými dvěma rozsudky Okresního soudu v Domažlicích, jejichž hodnota v součtu činí částku 2 015 879,55 Kč, přičemž žalobci se proti tomu nemohli nijak bránit a logicky předpokládali, že celková náhrada nákladů řízení bude řešena až v posledním rozsudku, jímž bude rozhodnuto o posledních pozemcích původně požadovaných v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 65/2017. To bylo napadeným rozsudkem, jímž však žalobcům byla přiznána náhrada pouze za úkony učiněné až od 2. 5. 2019. Žalobci popsali a zrekapitulovali postup soudu v řízení sp. zn. 4 C 65/2017, tedy po rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2018, č. j. 14 Co 330/2018-656, vyslovil Okresní soud v Domažlicích svoji místní nepříslušnost k některým náhradním pozemkům a postoupil řízení na věcně a místně příslušné soudy (Okresní soud v Mostě, Okresní soud Plzeň-sever, Okresní soud v Olomouci, Okresní soud v Karlových Varech) a předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 65/2017 zůstaly pouze náhradní pozemky v k. ú. [okres]. Řízení o těchto pozemcích však bylo následně usnesením o vyloučení k samostatnému rozhodnutí vyloučeno k samostatnému řízení, které nadále bylo vedeno pod sp. zn. 4 C 12/2019. Tímto vyloučením tak fakticky došlo k ukončení řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 65/2017, v němž nezůstaly žádné náhradní pozemky, o jejichž vydání by mohlo být v řízení jednáno. Dle žalobců na řízení před Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 65/2017 a 4 C 12/2019 je tak nutno hledět jako na jeden celek, když tato řízení na sebe bezprostředně navazovala. Není chybou žalobců, že Okresní soud v Domažlicích vyloučil řízení ohledně pozemků v k. ú. [okres] k samostatnému projednání, čímž fakticky ukončil řízení vedené pod sp. zn. 4 C 65/2017. Neznamená to, že by žalobcům neměla být náhrada za tento úsek řízení 4 C 65/2017 přiznána. Vyloučení pozemků v k. ú. [okres] k samostatnému řízení, respektive k jinému řízení před Okresním soudem v Domažlicích, bylo zcela nadbytečné, když tyto pozemky byly v době vydání usnesení o vyloučení k samostatnému rozhodnutí jedinými pozemky, jejichž vydání se žalobci v řízení před Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 65/2017 domáhali. Zároveň žalobci zdůraznili, že s ohledem na postoj žalované k žalobcům před zahájením řízení i v průběhu řízení, ale i jiným oprávněným osobám, bylo nezbytné, aby žalobci vyhledali právní pomoc, a jedině spravedlivým rozhodnutím o nákladech řízení může být pouze takové rozhodnutí, kdy žalobcům, kteří měli ve věci plný úspěch, bude přisouzena náhrada nákladů řízení v plné výši, jak je účelně vynakládali od podání žaloby po celou dobu řízení. Navrhli změnu napadeného výroku o nákladech řízení a přiznání žalobcům náhrady nákladů řízení za úkony provedené jak v řízení pod sp. zn. 4 C 65/2017, tak za řízení vedené před Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 12/2019, případně aby odvolací soud v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. K odvolání žalované do věci samé pak podali žalobci vyjádření. K námitce žalované k nesprávně posouzené otázce liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku a) žalobce, za situace, kdy a) žalobci byla vyplacena finanční náhrada za nemajetkovou újmu ve výši 70 000 Kč, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2374/2022, žalobci uvedli, že si žalovaná vykládá závěry Nejvyššího soudu obsažené v tomto rozhodnutí extenzivně a účelově, aby mohla pokračovat v liknavém a svévolném jednání vůči žalobcům, kterým z důvodu podaného odvolání nemohly být náhradní pozemky převedeny. Žalobcům z uvedeného rozhodnutí plyne, že samotná délka řízení před pozemkovým úřadem neopodstatňuje vyhovění žalobě o vydání náhradního pozemku v případě, kdy dovolatelka řádně se neúčastnila veřejných nabídek a kdy průtahy v řízení před pozemkovým úřadem byly finančně odškodněny. Dle žalobců však nejde o novou převratnou judikaturu Nejvyššího soudu, ale o názor zastávaný Nejvyšším soudem konstantně. Žalobci poukázali na to, že je s podivem, že okolnost vyplacení finanční náhrady a) žalobci je záležitost stará 6 let, avšak žalovaná ji začala tvrdit teprve až v roce 2023. Nadto je žalovanou ostentativně opomíjeno to, že žalobci nedovozují liknavost a svévoli žalované pouze ze samotné délky řízení, ale právě ze skutečnosti, že ani jejich účast ve veřejných nabídkách, která rozhodně nebyla symbolická, nevedla k uspokojení jejich nároků, což potvrdil v jejich konkrétním případě i Nejvyšší soud a soud odvolací v předmětném řízení. V odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2374/2022 šlo o odlišný skutkový stav, než je v daném řízení, kdy v označeném dovolacím řízení se dovolatelka řádně neúčastnila veřejných nabídek, když její účast v celkem třech veřejných nabídkách byla neúspěšná pro formální vady přihlášek. Naopak a) žalobce se řádně účastnil veřejných nabídek, o čemž již bylo pravomocně rozhodnuto jak odvolacím, tak dovolacím soudem (rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 174/2017-342, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 849/2018-436). Uvedenými rozhodnutími byl potvrzen závěr o liknavosti žalované při uspokojování těchto restitučních nároků právě z důvodu, že ani mnohé účasti žalobců ve veřejných nabídkách nevedly k uspokojení jejich nároků. Správně soud prvního stupně v dané věci dovodil, že žalovanou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu není na případ a) žalobce aplikovatelné, když konstatoval, že poskytnutá újma za nepřiměřenou délku správního řízení nezahlazuje zjištěnou liknavost a svévoli žalované při uspokojování restitučních nároků žalobce. K další námitce žalované, že na straně b) žalobce došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalované, když došlo k přečerpání restitučního nároku tohoto žalobce, se žalobci vymezili tak, že žalovaná úmyslně přehlíží, že b) žalobci byla v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu uložena povinnost uhradit žalované za toto přečerpání částku odpovídající 5,39 násobku přečerpané částky. Námitky žalované uplatněné v odvolání jsou tak zcela účelově vykonstruované. Žalobci zopakovali existenci a prokázání liknavosti a svévole na straně žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců, k čemuž opakovaně dospěly v daném řízení soudy všech stupňů, včetně soudů dovolacího. Nelze přehlédnout, že a) žalobce prokázal, že teprve až v roce 2015 dosáhl přecenění svého nároku ze strany žalované tak, aby jeho výše odpovídala zákonným požadavkům. Ze strany žalované je zamlčováno to, že to byla právě snaha a) žalobce spočívající v obtížném dohledání podkladů a zaslání žádosti žalované o správné ocenění jeho nároků, které vedly ke správnému ocenění restitučního nároku v roce 2015 O dobrovolnosti na straně žalované v tomto ohledu nemůže být řeč, protože pokud by nebyl a) žalobce aktivní, nikdy by žalovaná ke správnému ocenění restitučního nároku sama ze své iniciativy nepřistoupila, ačkoliv dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že je zákonnou povinností žalované ocenit oprávněným osobám nevydané pozemky ve správné výši (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2429/2020). Žalobci zdůraznili, že téměř 23 let po uplatnění nároku tetou a) žalobce neměl a) žalobce možnost tento svůj nárok uplatnit ve veřejných nabídkách a po celou tuto dobu byl znevýhodněn oproti jiným oprávněným osobám, kterým příslušné orgány ocenily jejich restituční nárok řádně a ve správné výši. Jelikož tedy ani přes aktivní přístup obou žalobců při snaze o získání náhradních pozemků doposud nebyly jejich nároky uspokojeny, z toho je zřejmé, že přístup žalované vůči žalobcům lze ve světle aktuální judikatury považovat za liknavý a svévolný. Součástí vyjádření k odvolání je i argumentace k tomu, že žalovaná úmyslně zamlčuje, že podstatná část pozemků nabízených ve veřejných nabídkách byla zatížena takovými překážkami, které je činily zemědělsky neobhospodařovatelnými a dále i nevhodnou výměrou. Pokud jde o další námitku žalované, a to přečerpání restitučního nároku b) žalobce, že měl být ke stanovení náhrady stanoven vyšší koeficient, žalobci uvedli, že soud prvního stupně postupoval zcela správně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, v němž je výslovně uvedeno, že koeficient pro výpočet bezdůvodného obohacení byl stanoven na 5,39 přečerpaného restitučního nároku. Dle žalobců tak k žádnému bezdůvodnému obohacení b) žalobce na úkor žalované nedošlo, když b) žalobci byla uložena povinnost vyplatit žalované náhradu za přečerpání restitučního nároku ve výši stanovené v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K nákladovému výroku a odvolacím námitkám žalované žalobci uvedli, že soud prvního stupně správně vycházel s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 3453/2007) z plného úspěchu žalobců ve věci, kdy v daném řízení je úspěch v zásadě determinován tím, že ze strany příslušného soudu dojde ke zjištění, že žalovaná jednala v případě žalobců liknavě a svévolně a žalobcům tak bylo přiznáno právo domáhat se převodu pozemků po žalované prostřednictvím žaloby, kde jsou označeny konkrétní pozemky. Uvedený závěr je i v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález I ÚS 42/16). Navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I a II a změnu v nákladovém výroku na základě jimi podaného odvolání.

9. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání účastníků i vyjádření k němu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalované co do věci samé není důvodné, částečně důvodným shledal odvolání jak žalobců, tak žalované pouze do výroku o nákladech řízení.

10. V posuzované věci (vedené pod sp. zn. 4 C 12/2019) o žalobě žalobců na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, které žalobci učinili předmětem tohoto řízení, tj. 4 specifikované pozemkové parcely v k. ú. [část obce], [územní celek], okres [okres], a 12 pozemkových parcel v k. ú. [obec], okres [okres], rozhodoval soud prvního stupně již předchozím rozsudkem ze dne 8. 10. 2021, č. j. 4 C 12/2019-391, jímž žalobě, vyjma jediného pozemku v k. ú. [obec], vyhověl. K odvolání žalované rozhodoval Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 13 Co 52/2022-533 ze dne 15. 11. 2022, kdy prvostupňový rozsudek de facto potvrdil co do převodu 11 náhradních pozemků v k. ú. [obec] na žalobce a ve vztahu k 4 pozemkům v k. ú. [část obce] rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s ohledem na námitky žalované ve vztahu k vydatelnosti těchto pozemků v k. ú. [část obce]. Závěr ohledně toho, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě, že jim vznikl nárok na vydání náhradních pozemků a že disponovali restitučním nárokem v původní celkové výši 4 397 710 Kč, že se aktivně zapojovali do nabídkových řízení vyhlašovaných žalovanou a že jejich nárok byl uspokojen pouze částečně kvůli liknavosti, svévoli a nedostatečné aktivitě žalované, která do nabídkových řízení nezařazovala dostatečné množství náhradních pozemků vhodných co do polohy a velikosti, byl již v tomto rozhodnutí učiněn, a to i s odkazem na závěry dalších předchozích pravomocných rozhodnutí přijatých ve vztahu k žalobcům a jejich nároku z uvedených restitučních titulů soudy všech stupňů, tedy včetně soudu dovolacího (viz bod 13 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 52/2022-533) a správně tedy bylo soudem prvního stupně v dalším řízení z těchto závěrů vycházeno.

11. Jedinou námitkou nedostatku liknavosti na straně žalované a neřešenou v předchozích rozhodnutích byla námitka žalované ve vztahu k a) žalobci, a to že nemůže být uspokojen zůstatek restitučního nároku a) žalobce proto, že v roce 2017 a) žalobce obdržel náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč za průtahy řízení před pozemkovým úřadem, z něhož vzešel restituční titul, který je podkladem pro uspokojení nároku žalobce v předmětné věci a že následně se a) žalobce nezúčastňoval žádného veřejného nabídkového řízení vyhlášeného žalovanou, a v té souvislosti žalovaná učinila odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2374/2022. Soud prvního stupně v dalším řízení se tedy správně zabýval pouze touto novou námitkou ve vztahu k nedostatku liknavosti a svévole na straně žalované. A pokud dospěl k závěru, že ani tato námitka žalované nemá za následek zamítnutí žaloby ve vztahu k a) žalobci z důvodu neexistence liknavosti a svévole žalované jako nezbytné podmínky pro vyhovění této žalobě za situace, kdy a) žalobci byla vyplacena finanční náhrada za nemajetkovou újmu ve výši 70 000 Kč, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky správního řízení za 23 let a 4 měsíce, pak s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje. Je nutno přisvědčit soudu prvého stupně a argumentaci žalobců, že z odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2374/2022 nevyplývá, že by finanční odškodnění za průtahy před pozemkovým úřadem oprávněné osoby bez dalšího vylučovalo liknavost a svévoli na straně žalované jako podmínku pro vyhovění žalobě na nahrazení projevu vůle o bezúplatném převodu náhradního pozemku oprávněné osobě. Odvolací soud ve shodě s žalobci a jejich názorem podaným prostřednictvím jejich právního zástupce ve vyjádření k odvolání žalované zastává názor, že z uvedeného judikátu vyplývá, že samotná délka řízení před pozemkovým úřadem neopodstatňuje vyhovění žalobě o nahrazení projevu vůle žalované za splnění dalších dvou podmínek, a to že se oprávněná osoba řádně nezúčastnila veřejných nabídkových řízení a že byla za průtahy v řízení před pozemkovým úřadem finančně odškodněna. O takovou situaci prezentovanou v odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu se však v daném případě, pokud jde o skutkovou situaci a) žalobce, nejedná. Žalobce a) byl sice za průtahy ve správním řízení odškodněn, kdy rovněž pak není nepodstatným argumentem to, že za nepřiměřenou délku trvání správního řízení, tj. 23 let a 4 měsíce, získal a) žalobce částku 70 000 Kč, tedy s ohledem dobu průtahů částku spíše symbolickou a nikoliv odpovídající nepřiměřené délce správního řízení, ale zásadním je to, že se a) žalobce také opakovaně účastnil veřejných nabídkových řízení, nejméně 14, jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 849/2018-436, a že šlo o účasti řádné. Z odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak nevyplývá, že by oprávněná osoba se musela účastnit veřejných nabídkových řízení i poté, co byla finančně odškodněna za průtahy v řízení před pozemkovým úřadem, aby mohla být úspěšná se žalobou o nahrazení projevu vůle žalované, přičemž žalobci řízení před soudem o nahrazení projevu vůle žalované k uspokojení jejich předmětných restitučních nároků zahájili původní žalobou podanou v březnu 2017. Konečně pak za zásadní má odvolací soud i to, že závěr o liknavosti a svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců je založen nejen na samotné délce řízení před pozemkovým úřadem, ale v případě a) žalobce, zejména i na neochotě žalované k správnému přecenění restitučního nároku žalobce, k němuž došlo až v roce 2015. Soud prvního stupně tak správně posoudil otázku liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku a) žalobce, když dovodil, že i přes vyplacenou finanční náhradu za nemajetkovou újmu a) žalobci ve výši 70 000 Kč na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 65/2016-44 ze dne 4. 10. 2017, které nabylo právní moci dne 15. 10. 2017, z důvodu výše popsaných jsou naplněny znaky liknavosti a svévole žalované, tedy podmínky pro vyhovění žalobě žalobce na nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu náhradních pozemků.

12. Předmětem řízení před soudem prvního stupně po částečné kasaci předchozího rozsudku soudu prvního stupně tak zůstaly pozemky parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], okres [okres]. V řízení pak mezi účastníky bylo zcela nesporným, že uvedené pozemky mají hodnotu 966 777,75 Kč. Rovněž zcela nesporným, jak prohlásili obě strany při odvolacím jednání dne 30. 1. 2024, bylo to, že zbytek restitučního nároku a) žalobce před vydáním napadeného rozsudku č. j. 4 C 12/2019-729 činil částku 1 128 042,20 Kč a b) žalobce částku 235 344,40 Kč, zjištěnou po odpočtu přiznaných částek na základě pravomocných rozhodnutí citovaných soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 21, když rovněž při odvolacím jednání dne 30. 1. 2024 obě strany potvrdily, že ve vztahu k těmto žalobcům a jejich nárokům z uvedených dvou restitučních titulů probíhá řízení pouze toto, tj. u Okresního soudu v Domažlicích původně pod sp. zn. 4 C 65/2017, nyní pod sp. zn. 4 C 12/2019, a řízení u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 126/2019, která doposud nebyla pravomocně ukončena.

13. Co se týče otázky vydatelnosti předmětných pozemků v k. ú. [část obce], ta v dalším řízení před soudem prvního stupně vedeném po částečném kasačním rozhodnutí již byla vyřešena. Bylo zjištěno, že řízení u Okresního soudu v Chomutově vedené pod sp. zn. 30 C 190/2018, v němž uplatnil žalobou i ve vztahu k těmto pozemkům restituční nárok [jméno] [jméno] [příjmení], bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno, a to usnesením č. j. 30 C 190/2018-107 ze dne 30. 3. 2023, čímž odpadla možná překážka jejich vydatelnosti žalobcům ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. a vydatelnost těchto pozemků, které jediné zůstaly předmětem řízení, již nebyla ze strany žalované nijak nadále zpochybňována.

14. Soud prvního stupně tak správně dovodil pro neexistenci zákonných a judikaturních překážek vydatelnost těchto pozemků v k. ú. [část obce] a vhodnost k uspokojení uplatněných restitučních nároků žalobců s tím, že s ohledem na převod uvedených pozemků do spoluvlastnictví žalobců pro a) žalobce v rozsahu 3/4 a pro b) žalobce v rozsahu 1/4 dochází k uspokojení restitučního nároku a) žalobce co do částky 725 083,40 Kč a restituční nárok b) žalobce byl uspokojen v celé zbývající výši, tj. co do částky 235 344,44 Kč. Správně pak soud prvého stupně s ohledem na to, že převáděné pozemky byly v celkové hodnotě 966 777,75 Kč a 1/4, které se dostalo b) žalobci, odpovídá částka 241 694,35 Kč, tedy částka převyšující zbylý restituční nárok tohoto žalobce o 6 349,70 Kč, vzal v úvahu přečerpání nároku b) žalobce a zcela správně zavázal b) žalobce, a to v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1543/2021 ze dne 23. 6. 2021, povinností k úhradě žalované 5,39 násobku tohoto plnění, tzn. k úhradě částky 34 224,90 Kč.

15. Pokud žalovaná namítala pochybení soudu prvního stupně, pokud rozhodl o vydání náhradních pozemků b) žalobci, které přesahovaly zůstatek jeho restitučního nároku o částku 6 349,70 Kč, když podle žalované tak soud nesprávně vyhodnotil vhodnost náhradních pozemků k převodu co do ekvivalence jejich hodnoty a výše neuspokojeného restitučního nároku b) žalobce, a že takový postup soudu prvního stupně i za situace, kdy bylo současně rozhodnuto o povinnosti b) žalobce k zaplacení bezdůvodného obohacení v částce 34 224,90 Kč představující 5,39 násobek přečerpaného nároku, je postupem excesivním a rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž je žalovanou odkazováno, pak tuto námitku odvolací soud neshledal důvodnou. Odvolací soud již v předchozím částečně kasačním rozsudku č. j. 13 Co 52/2022-533 ve vztahu k povinnosti b) žalobce zaplatit uvedenou částku na vyrovnání rozdílu mezi hodnotou pozemků, jichž se mu do spoluvlastnictví dostalo, a zbytkem jeho restitučního nároku, konstatoval, že ke zrušení tohoto výroku došlo jen proto, že rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemků v k. ú. [část obce] byl zrušen, a tudíž přisouzením jen náhradních pozemků v k. ú. [okres] v hodnotě nižší, než jaký byl zůstatek restitučního nároku b) žalobce, nebyl dán důvod pro ukládání povinnosti b) žalobci k zaplacení částky na vyrovnání bezdůvodného obohacení, neboť žádné bezdůvodné v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem č. j. 13 Co 52/2022-533 na straně b) žalobce nenastalo. Zároveň v uvedeném rozhodnutí vyslovil odvolací soud názor, že pokud by nedošlo ke zrušení části předchozího rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k pozemkovým parcelám v k. ú. [část obce], byl by výrok o povinnosti b) žalobce k úhradě uvedené částky na vyrovnání rozdílu mezi hodnotou přijatých pozemků a zbytkem restitučního nároku b) žalobce shledán správným, a to z důvodu, že zcela koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu, správně soudem prvního stupně odkazovanou, přičemž námitka žalované ve vztahu k přečerpání nároku žalobcem s ohledem na jeho naprosto minimální procentuální výši počítanou ve vztahu k celé výši zbývajícího neuspokojeného nároku b) žalobce by byla shledána odvolacím soudem nedůvodnou. Na tomto závěru nemá odvolací soud důvod cokoliv měnit. Restituční nárok b) žalobce, který uplatnil předmětem daného řízení, který byl mezi účastníky nesporným, původně představoval částku 557 820,04 Kč. Přečerpání restitučního nároku o částku 6 349,70 Kč se tak rovná 1,1 %. Jde tak o naprosto minimální procentuální výši akceptovanou i judikaturou Nejvyššího soudu.

16. Správně také soud prvního stupně pro stanovení výše bezdůvodného obohacení provedl přepočet, a to podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1543/2021 ze dne 23. 6. 2021, z něhož vyplývá, že výši bezdůvodného obohacení, které se oprávněné osobě dostane v případě překročení restitučního nároku, je třeba násobit koeficientem 5,39, a to z důvodů podrobně v tomto rozhodnutí konstatovaných, a správně tedy soud prvního stupně uložil žalobci povinnost k zaplacení žalované částky na vyrovnání rozdílu mezi hodnotou přijatého plnění a zbytkem restitučního nároku v částce 34 224,90 Kč, odpovídající 5,39 násobku částky 6 349,70 Kč.

17. Konečně neobstojí ani další námitka žalované uplatněná v odvolání, že soudem prvního stupně měl být zvolen pro přepočet výše„ bezdůvodného obohacení“ vyšší koeficient (koeficient 6) s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Žalovaná jednak pomíjí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu stanovující v případě povinnosti restituenta, jako oprávněné osoby, vyplatit výši bezdůvodného obohacení rovnající se výši 5,39 násobku tohoto obohacení, je rozhodnutím až následným, vydaným Nejvyšším soudem ČR dne 23. 6. 2021 pod sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, zejména však pomíjí, že v žalovanou odkazovaném rozhodnutí ze dne 16. 2. 2021 je řešena skutkově odlišná situace, a to povinnost státu zaplatit oprávněné osobě finanční náhradu za odňaté pozemky, a nikoli povinnost k úhradě ukládána restituentovi. V tomto rozhodnutí z 16. 2. 2021 Nejvyšší soud dospívá k závěru, že s ohledem na data Českého statistického úřadu a kumulovanou míru inflace v rozhodném tam popisovaném období by bylo namístě koeficientu pro násobení cen dle vyhlášky č. 182/1998 Sb. přiřadit hodnotu 5,39, přičemž v rámci obecného principu vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů tak Nejvyšší soud pod vlivem výkladového principu„ in favorem restitutionis“ zmiňuje pro stanovení koeficientu hodnotu nejblíže následujícího celého čísla, tj. čísla 6. Tedy uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu je posuzována zcela skutkově odlišná situace, kdy povinnost k placení náhrady nebyla ukládána restituentovi, jako oprávněné osobě, ale naopak státu ve prospěch restituenta a zvýšení koeficientu z hodnoty 5,39 mírně na hodnotu celého čísla 6 bylo zvoleno výlučně v důsledku aplikace zásady in favorem restitutionis.

18. Odvolací soud z výše popsaných důvodů rozsudek soudu prvního stupně, jímž nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných náhradních pozemků v k. ú. [část obce] na žalobce s tím, že tímto způsobem bude vypořádán označený restituční nárok žalobců - v případě b) žalobce již v celé zbývající výši, tj. v částce 235 344,44 Kč, a v případě a) žalobce v rozsahu částky 725 083,40 Kč - za současného stanovení povinnosti b) žalobci k vyrovnání rozdílu za přečerpání restitučního nároku v rozsahu částky 6 349,70 Kč a uložení povinnosti b) žalobci uhradit žalované 5,39 násobek této částky, tj. částku 34 224,90 Kč, ve výrocích I a II jako rozhodnutí věcně správné a zákonné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Pokud však jde o výrok III o nákladech řízení mezi účastníky, který byl napaden jak odvoláním žalované, coby závislý výrok, tak samostatně odvoláním žalobců, dospěl odvolací soud k závěru, že jak odvolání žalobců, tak odvolání žalované jsou zčásti důvodná.

20. Soud prvního stupně správně při rozhodování o nákladech řízení účastníků, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím částečném kasačním rozhodnutí, vycházel z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a plného úspěchu žalobců, neboť v daném případě s ohledem na charakter předmětného řízení, které je řízením o určitém vypořádání vztahu dle § 153 odst. 2 o.s.ř., je dán plný úspěch žalobců ve věci tím, že jejich základ nároku na přisouzení náhradních pozemků byl důvodný bez ohledu na to, zda jim byly přisouzeny všechny jimi požadované náhradní pozemky. Správně pak také soud prvního stupně při stanovení výše náhrady nákladů žalobců, spočívající v náhradě za jejich právní zastoupení advokátem, vycházel při výpočtu výše odměny za úkon právní služby z tarifní hodnoty odvíjející se od hodnoty pozemků, ohledně kterých bylo žalobcům vyhověno. Oproti právnímu názoru odvolacího soudu vyslovenému v předchozím částečném kasačním rozsudku č. j. 13 Co 52/2022-533, že žalobcům lze přiznat odměnu za úkony právní služby učiněné pouze v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 12/2019 od 2. 5. 2019, kdy rozhodnutím Okresního soudu v Domažlicích č. j. 4 C 65/2017-795 ze dne 2. 5. 2019 došlo postupem podle § 112 odst. 2 o.s.ř. k vyloučení tam označených pozemků k samostatnému projednání a rozhodnutí, které byly následně předmětem rozhodování soudu prvního stupně v řízení sp. zn. 4 C 12/2019, odvolací soud korigoval tento právní názor a považuje za způsobilou odvolací námitku žalobců ve vztahu k nákladovému výroku tu, že žalobcům náleží náhrada nákladů řízení i za úkony právní služby činěné zástupcem žalobců v řízení sp. zn. 4 C 65/2017. Je totiž nutno přisvědčit argumentaci žalobců, že soud prvního stupně vedl řízení o žalobě žalobců od podání žaloby pod sp. zn. 4 C 65/2017 a v tomto řízení pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto nejprve rozsudkem č. j. 4 C 65/2017-126 ze dne 28. 4. 2017 a následně rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 4 C 65/2017-553, kdy v obou případech na základě odvolání účastníků rozhodoval Krajský soud v Plzni a oba výše uvedené rozsudky Okresního soudu v Domažlicích částečně změnil a částečně řízení ohledně některých vyjmenovaných náhradních pozemků zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž zároveň byl vždy zrušen i nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání náhrady nákladů řízení žalobcům. Žalobcům tak ve vztahu k předmětu řízení, v němž byli úspěšní, na základě citovaných dvou rozsudků Okresního soudu v Domažlicích č. j. 4 C 65/2017-126 ze dne 28. 4. 2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2017, č. j. 14 Co 174/2017-342, a rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 4 C 65/2017-553, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2018, č. j. 14 Co 330/2018-656, nebyla přiznána žádná náhrada nákladů řízení. Dále pak z obsahu spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 65/2017 vyplývá, že po druhém částečném kasačním rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 330/2018-656 ze dne 4. 12. 2018 přistoupil soud prvního stupně k vydání usnesení o vyloučení pozemků v k. ú. [okres] k samostatnému rozhodnutí, a to postupem podle § 112 o.s.ř. Pominul však, že v době vydání tohoto usnesení o vyloučení předmětných pozemků v k. ú. [okres] usnesením č. j. 4 C 65/2017-795 ze dne 2. 5. 2019 šlo o jediné pozemky, které byly předmětem řízení sp. zn. 4 C 65/2017, neboť ohledně ostatních pozemků, které žalobci v řízení původně požadovali, bylo již pravomocně rozhodnuto.

21. Je tak nutno přisvědčit argumentaci žalobců, že uvedený procesní postup soudu prvního stupně ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení žalobců od počátku uplatnění žaloby nemůže jít k tíži žalobců a naopak je nutno vyjít z toho, že za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl o vyloučení jediných pozemků, které k datu 2. 5. 2019 tvořily předmět řízení sp. zn. 4 C 65/2017, k samostatnému řízení, které následně je vedeno u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 12/2019, šlo o chybný procesní postup a pro účely rozhodnutí o nákladech v řízení úspěšných žalobců je proto nutno na uvedené řízení hledět tak, že řízení pod sp. zn. 4 C 12/2019 je de facto pokračováním řízení 4 C 65/2017, a rozhodnout o nákladech řízení žalobců i za úkony učiněné po vydání rozhodnutí soudu o vyloučení do té doby jediných pozemků, které tvořily předmět řízení, k samostatnému rozhodnutí, neboť výrok o nákladech řízení je závislým výrokem při rozhodnutí o věci samé. Z výše popsaného je patrné, že řízení sp. zn. 4 C 65/2017 nemá žádný předmět řízení (předmětem řízení není žádný pozemek), o kterém by mohlo být věcně rozhodnuto a spolu s rozhodnutím o věci tak i o nákladech řízení. Proto zásadě spravedlivého uspořádání věci odpovídá, aby výrok o nákladech řízení v tomto konečném rozhodnutí soudu vydaném v řízení sp. zn. 4 C 12/2019 zahrnoval i náklady vynaložené žalobci za dobu od podání žaloby v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 65/2017 (které se následně„ přetransformovalo“ na řízení sp. zn. 4 C 12/2019), o nichž nebylo dosud pravomocně soudem rozhodnuto.

22. Co se pak týče stanovení tarifní hodnoty dle advokátního tarifu pro výpočet odměny za úkon právní služby zástupce žalobců, jak již výše uvedeno, je nutno vycházet z hodnoty žalobcům přisouzených pozemků, která je odlišná v různých fázích tohoto řízení. Tedy tarifní hodnota je odvislá od hodnoty pozemků, ohledně kterých v té které fázi řízení byli žalobci úspěšní. Zároveň však odvolací soud shledal jako opodstatněnou námitku žalované, že při určení tarifní hodnoty je nutno vycházet ze skutečnosti, že každý z žalobců nabývá pouze určitý spoluvlastnický podíl na vydávaných pozemcích (a/ žalobce spoluvlastnický podíl v rozsahu 3/4 a b/ žalobce v rozsahu 1/4), a to s odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 421/2020 ze dne 27. 4. 2021 Odvolací soud tak při stanovení odměny za jeden úkon právní služby u každého z žalobců vycházel z odlišné tarifní hodnoty, představující v té které fázi řízení u a) žalobce 3/4 hodnoty vydávaných pozemků a u b) žalobce 1/4 hodnoty vydávaných pozemků, a s ohledem na společné zastupování obou žalobců, pak na takto vypočtenou odměnu u každého z žalobců aplikoval ust. § 12 odst. 4 a.t. o snížení odměny o 20%.

23. Pokud jde o přiznání náhrady nákladů řízení žalobcům za úkony právní služby učiněné jejich zástupcem v řízení sp. zn. 4 C 65/2017, činila tarifní hodnota za úkony v době od 23. 3. 2017 do listopadu 2017, částku rovnající se hodnotě žalobcům přisouzených pozemků rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 174/2017 ze dne 31. 10. 2017, jímž bylo rozhodnuto o vydání tam označených pozemků v celkové hodnotě 296 222,79 Kč, tj. pro a) žalobce v hodnotě 222 167,09 Kč a pro b) žalobce v hodnotě 74 055,70 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby pro a) žalobce tak z tarifní hodnoty 222 167,09 Kč činí 9 220 Kč a po snížení o 20 % za společné zastupování podle § 12 odst. 4 a.t. činí odměna za jeden úkon právní služby pro a) žalobce částku 7 376 Kč. Pro b) žalobce z tarifní hodnoty 74 055,70 Kč jde o odměnu ve výši 4 100 Kč, po snížení o 20 % činí odměna za jeden úkon právní služby 3 280 Kč. Z takto určených tarifních hodnot náleží oběma žalobcům náhrada za tyto úkony právní služby: převzetí zastoupení advokátem, podání žaloby dne 23. 3. 2017, účast zástupce žalobců na ústním jednání před soudem prvního stupně dne 28. 4. 2017, účast zástupce žalobců na jednání odvolacího soudu v řízení sp. zn. 14 Co 174/2017 dne 18. 7. 2017, podání žalobců ze dne 18. 10. 2017, účast zástupce žalobců na jednání odvolacího soudu v řízení sp. zn. 14 Co 174/2017 dne 31. 10. 2017, tj. 6 úkonů právní služby pro každého z žalobců, a dále za návrh na vydání opravného usnesení k opravě rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 174/2017 ze dne 31. 10. 2017 náleží každému z žalobců náhrada ve výši 1/2, tj. celkem 6,5 úkonu pro každého z žalobců. Tedy pro a) žalobce za tyto úkony této fáze řízení jde o částku 47 944 Kč a pro b) žalobce o částku 21 320 Kč.

24. V další fázi řízení sp. zn. 4 C 65/2017 činí tarifní hodnota podle hodnoty pozemků přisouzených žalobcům rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 295/2018 ze dne 4. 12. 2018 částku 892 120 Kč pro a) žalobce a částku 297 373,43 Kč pro b) žalobce, kdy odměna za jeden úkon právní služby v této fázi řízení, vypočtená stejným postupem jako shora, činí pro a) žalobce částku 9 520 Kč (11 900 – 20 %) a pro b) žalobce částku 7 600 Kč (9 500 – 20 %). Z této tarifní hodnoty náleží oběma žalobcům náhrada za úkony právní služby činěné jejich zástupcem, a to za účast při jednání soudu prvního stupně dne 22. 1. 2018, podání ze dne 6. 2. 2018, obsahující částečné zpětvzetí žaloby a novou úpravu žaloby a vyjádření k dosavadnímu stavu řízení, dále podání žalobců ze dne 2. 3. 2018 obsahující vyjádření k odvolání žalované ve vztahu k rozhodnutí soudu o zamítnutí námitky místní nepříslušnosti a doplnění žaloby, vyjádření žalobců k převoditelnosti pozemků datové 23. 5. 2018, účast při jednáních zástupce žalobců dne 11. 6. 2018, dne 28. 5. 2018 a dne 4. 12. 2018, návrh na nařízení předběžného opatření ze dne 1. 11. 2018 v rozsahu 1/2, tedy celkem pro každého z žalobců 7,5 úkonu právní služby, tedy pro a) žalobce za 7,5 úkonu po 9 520 Kč jde za tuto fázi řízení o částku 71 400 Kč, pro b) žalobce za 7,5 úkonu po 7 600 Kč jde za tuto fázi řízení o částku 57 000 Kč.

25. Dále pak, pokud jde o úkony právní služby činěné zástupcem žalobců v době od 2. 5. 2019 do 15. 11. 2022, ve prospěch žalobců bylo rozhodnuto o přisouzení pozemků v celkové hodnotě 1 289 202,50 Kč, tedy tarifní hodnota pro a) žalobce, odpovídající 3/4 této hodnoty, představuje částku 967 426,90 Kč a odměna za jeden úkon právní služby po odpočtu 20 % za společné zastupování tak činí částku 9 744 Kč. V případě b) žalobce jde o částku 322 475,60 Kč, odpovídající 1/4 hodnoty v této fázi řízení přisouzených pozemků a odměna za jeden úkon právní služby po snížení o 20 % tak činí pro b) žalobce částku 7 696 Kč. Za dobu od 2. 5. 2019 do 15. 11. 2022 každému z žalobců náleží náhrada za 13 úkonů právní služby tak, jak jsou specifikovány v napadeném rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4 odůvodnění a týkající se doby od 2. 5. 2019 do 15. 11. 2022, ohledně nichž jako úkonů účelně vynaložených, za které žalobcům náleží náhrada, nebyly ze strany žalované s ohledem na obsah odvolání žalované vznášeny žádné námitky, a tudíž na jejich specifikaci uvedenou soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud odkazuje. Za 13 úkonů právní služby pro každého z žalobců za dobu od 2. 5. 2019 do 15. 11. 2022 tak náleží a) žalobci částka 126 672 Kč (13 úkonů x 9 744 Kč) a v případě b) žalobce jde o částku 100 048 Kč (13 úkonů x 7 696 Kč).

26. Po 15. 11. 2022, kdy předmětem řízení bylo uspokojení restitučního nároku žalobců ve vztahu k hodnotě pozemků v rozsahu částky 960 427,84 Kč, pak v případě a) žalobce činí tarifní hodnota částku 725 083,40 Kč, tedy odměna za jeden úkon právní služby z této tarifní hodnoty po snížení o 20 % představuje částku 8 976 Kč. Pro b) žalobce za úkony po 15. 11. 2022 jde o tarifní hodnotu ve výši 235 344,44 Kč, ze které odměna za jeden úkon po snížení o 20 % představuje částku 7 408 Kč. Opět, pokud jde o úkony právní služby učiněné zástupcem žalobců v řízení před soudem prvního stupně po 15. 11. 2022 do vydání napadeného rozsudku dne 24. 7. 2023, odkazuje odvolací soud na jejich specifikaci provedenou soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy platí opět výše uvedené, že k jejich specifikaci a za které žalobcům za tuto fázi řízení náleží náhrada nákladů řízení, neměla žalovaná v podaném odvolání žádné námitky a odvolací soud tak na jejich specifikaci provedenou soudem prvního stupně v napadeném rozsudku odkazuje s tím, že jde o 7 úkonů pro každého z žalobců za tuto fázi řízení a tedy pro a) žalobce o částku 62 832 Kč (7 úkonů x 8 976 Kč) a pro b) žalobce o částku 51 856 Kč (7 úkonů x 7 408 Kč).

27. Žalobcům tak náleží za úkony právní služby vynaložené jejich zástupcem odměna ve výši 556 512 Kč a také paušální náhrada po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ke každému ze společně vykonaných úkonů, tj. 10 800 Kč (36 x 300).

28. Dále mezi účelně vynaložené náklady řízení zástupce žalobců náleží i cestovné v celkové výši 21 582,50 Kč, přičemž pokud jde o náhradu cestovních výdajů za dobu od 14. 6. 2021, jde o částku 13 787 Kč za jednotlivé cesty uvedené v napadeném rozsudku soudem prvního stupně na straně 12 a 13 tohoto rozsudku, na jejichž specifikaci odvolací soud odkazuje. Pokud jde o náhrady cestovného za cesty k jednání zástupce žalobců k soudu prvního stupně za řízení sp. zn. 4 C 4/2017, jde o cestovné v částkách 1 680 Kč k jednání konanému dne 28. 4. 2017, ve výši 1 678 Kč k jednání dne 22. 1. 2018, ve výši 1 710,50 Kč k jednání dne 28. 5. 2018, ve výši 1 678 Kč k jednání dne 11. 6. 2018 a cestovné k jednání konanému u Krajského soudu v Plzni dne 4. 12. 2018 ve výši 1 049 Kč, vždy při užití vozidla se spotřebou paliva dle doloženého technického průkazu 5,1 l na 100 km, ujetí 304 km na trase [obec] – [obec] a zpět a 192 km na trase [obec] – [obec] a zpět, při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady za 1 km stanovených dle vyhlásky platné v době uskutečnění příslušné cesty (tj. vyhl. č 440/2016 Sb. pro cestu v roce 2017, vyhl. č. 463/2017 Sb. pro cesty v roce 2018). Dále mezi účelně vynaložené náklady řízení, za něž žalobcům náleží náhrada, patří i ztráta času zástupce žalobce ve vztahu k uskutečněným cestám k jednáním před soudy obou stupňů, a to za 4 hodiny ke každému z jednání k Okresnímu soudu v Domažlicích a zpět, za 3 hodiny ke každému z jednání konaných u Krajského soudu v Plzni a zpět, tj. při sazbě 100 Kč za půl hodinu, jde při vyjmenovaném počtu uvedených jednání o částku 9 600 Kč za ztrátu času.

29. Celkem na nákladech řízení žalobcům tak náleží částka 556 512 Kč, představující odměnu za 36 úkonů právní služby, dále částka 10 800 Kč za 36 paušálních náhrad po 300 Kč ke každému z těchto úkonů, cestovné ve výši 21 582,50 Kč, ztráta času ve výši 9 600 Kč, celkem náklady řízení ve výši 598 494,50 Kč, zvýšené o 21 % DPH, tj. o částku 125 683,85 Kč. Celkové náklady řízení, které je žalovaná povinna žalobcům za právní zastoupení advokátem za celé řízení od podání žaloby původně vedené pod sp. zn. 4 C 65/2017 u Okresního soudu v Domažlicích a následně pod sp. zn. 4 C 12/2019 do doby rozhodnutí napadeným rozsudkem představují částku 724 178,35 Kč. S ohledem na výši uvedené částky rozhodl odvolací soud o povinnosti žalované k jejich úhradě v prodloužené lhůtě, s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobcům s ohledem na výše uvedené náleží plná náhrada nákladů i za řízení odvolací, přičemž odměna za jeden úkon právní služby pro a) žalobce činí částku 8 976 Kč, pro b) žalobce částku 7 408 Kč. Za odvolací řízení náleží žalobcům odměna za 2 úkony právní služby za účast jejich zástupce při jednání odvolacího soudu a za podání vyjádření k odvolání žalované, dále odměna ve výši 1/2 za odvolání do výroku o nákladech řízení, tedy pro každého z žalobců za 2,5 úkonu jde v případě a) žalobce o částku ve výši 22 440 Kč, v případě b) žalobce o částku ve výši 8 520 Kč. Dále mezi účelně vynaložené náklady odvolacího řízení náleží i náhrada 3 režijních paušálů ke každému z úkonů po 300 Kč ve výši 900 Kč, cestovné zástupce žalobců k jednání odvolacího soudu za cestu [obec] – [obec] a zpět při ujetí 205 km, spotřebě pohonných hmot užitého vozidla ve výši 6,4 l / 100 km, ceně pohonných hmot ve výši 38,70 Kč za litr nafty a koeficientu 5,60 Kč na jeden ujetý kilometr dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., tj. cestovné ve výši 1 656 Kč, spolu se ztrátou času za 6 půlhodin po 100 Kč ve výši 600 Kč jde o částku 44 116 Kč, zvýšenou o 21 % DPH ve výši 9 264,36 Kč Náklady odvolacího řízení, které je žalovaná povinna žalobcům uhradit k rukám jejich zástupce, tak činí částku 53 380 Kč, lhůta k jejich úhradě byla shodně jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně stanovena prodloužená v délce 15 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení