13 Co 708/2024 - 120

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o určení vlastnictví o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 5. 2024, č. j. 10 C 287/2023-93 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích I a III, potvrzuje. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9 834 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], vymezeného geometrickým plánem č. 376-6/2023 vyhotoveným [jméno FO], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I). Řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa], zastavil (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 26 570 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). Dále rozhodl, že se žalobkyni vrací část soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok IV). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení vlastnictví ve vztahu k výše specifikovaným pozemkům s tím, že vlastnické právo k nim vydržela, když uvedené pozemky drželi a v nezměněném rozsahu užívali od roku 1966 nejprve její právní předchůdci (rodiče žalobkyně), kteří v roce 1966 nabyli kupní smlouvou do vlastnictví rodinný dům č. 24 na pozemku parc. č. [hodnota], přičemž pozemek [Anonymizováno] se nacházel pod jedním oplocením s pozemkem parc. č. [hodnota], byl vydlážděn, zasahovalo do něj podsklepení rodinného domu a představoval bezpečný přístup do domu, kdy jím byly odděleny vstupní dveře od silnice. Přesvědčení předchůdců žalobkyně a následně i žalobkyně, která nemovitosti získala darovací smlouvou v roce 1995, bylo, že se jedná o jediný celistvý pozemek. Ve vztahu k pozemku parc. č. [Anonymizováno], u něhož bylo zapsáno duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalovaného, se žalovaný vlastnického práva vzdal ve prospěch žalobkyně a řízení v této části soud na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil. Ve vztahu k pozemku parc. č. [Anonymizováno], který zůstal předmětem řízení, soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnické právo k uvedenému pozemku vydržela v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o.z., neboť žalobkyně či její právní předchůdci byli od roku 1966 držitelem předmětného pozemku, který do roku 2013 žalobkyně užívala v domnění, že jí patří, a následně od tohoto roku do dnešní doby jej užívala nikoli v nepoctivém úmyslu. S odkazem na judikaturu citovanou v odůvodnění rozhodnutí (NS 22 Cdo 3387/2021, NS 22 Cdo 261/2021, NS 22 Cdo 1241/2022, NS 22 Cdo 290/2023) soud konstatoval, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba dle § 992 o.z. (ani pro období před 1. 1. 2014 držba oprávněná podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), nýbrž nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, přičemž nepoctivým ve smyslu § 1095 o.z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel“ v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o.z.). Ke kvalifikaci držby „nikoli v nepoctivém úmyslu“, kdy se vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu, soud uvedl, že k naplnění takové držby podle komentářové literatury občanského zákoníku postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“, přičemž samotný „nikoli nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, z nichž plyne, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v projednávaném případě nelze uzavřít, že by žalobkyně či její právní předchůdci předmětný pozemek nabyli v nepoctivém úmyslu, např. lstí či změnou hranic, naopak rodiče žalobkyně zakoupili rodinný dům pod jednotným oplocením, přičemž předmětný pozemek byl dokonce vydlážděný a pod ním se nacházel sklep. Při převodu pozemku nebyl k dispozici geometrický plán, přičemž rozloha předmětného pozemku č. [Anonymizováno][Anonymizováno]činí 25 m2, tedy zhruba pětinu celkově nabývaného pozemku, a tento poměr tedy nebyl způsobilý vzbudit podezření, že se kupující ujímá držby nepoměrně větší plochy, než je uvedena ve smlouvě. Za podstatnou pak soud pokládal rovněž skutečnost, že žalobkyně či její právní předchůdci předmětný pozemek nerušeně užívala po dobu přesahující 40 let, aniž by žalovaný proti tomu cokoli namítal. Dlouhodobost držby přitom podle ustálené soudní judikatury nasvědčuje tomu, že držba je prováděna spíše v dobré víře. Z uvedených skutečností dle soudu je zřejmé, že nelze uvažovat o tom, že by žalobkyně měla vědomost, že držbou těchto pozemků působí někomu újmu, a nelze tudíž dovodit její nepoctivý úmysl ani při výkonu držby. Přestože z provedených důkazů vyplynulo, že v roce 2013 žalobkyně zjistila skutečný průběh hranice, v té době nabyla vědomost, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný, pak tato skutečnost neznamená, že se její úmysl změnil na úmysl nepoctivý, když ze samotné vědomosti o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován v katastru nemovitostí či že vlastníkem je ve skutečnosti někdo jiný, nelze dle názoru soudu z toho dovodit nepoctivý úmysl držitele v intenzitě vyžadované výše citovaným zákonným ustanovením. Na základě uvedených skutečností soud proto žalobě na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku vyhověl, když zároveň shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, právě z důvodu odstranění rozporu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. úspěchem žalobkyně ve věci a žalobkyni přiznal náklady, které sestávají z úhrady zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 3 100 Kč, 5 režijních paušálů po 300 Kč a ze součtu uvedených částek 21 % DPH. Proti tomuto rozsudku, a to do výroků I a III, podal žalovaný včasné odvolání z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. c), d) a g) o.s.ř. Konkrétně namítal, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadným procesním postupem, když soud neposkytl žalovanému zákonné poučení, neumožnil mu hájit svá práva. Žalobkyně se v řízení domáhala určení vlastnického práva s tvrzením o jeho vydržení, avšak netvrdila jediný právní důvod vydržení. Tvrdila jak vydržení v dobré víře dle předchozí právní úpravy, tak mimořádné vydržení dle § 1095 o.z. (zákon č. 89/2012 Sb.). Soud prvního stupně pak přisvědčil ve výroku I rozsudku tomu, že v případě žalobkyně shledal důvody pro mimořádné vydržení dle § 1095 o.z., tento svůj právní názor však soud žalovanému v průběhu celého řízení nevyjevil a dle žalovaného je rozhodnutí v tomto směru překvapivé a nepředvídatelné. Žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, že mu neposkytl poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 2 o.s.ř. a nevyzval ho, aby žalovaný prokazoval nepoctivý úmysl žalobkyně ve smyslu § 1095 věta druhá o.z. Žalovaný vycházel z toho, že jeho dosavadní procesní obrana spočívající v tvrzení o nenaplnění podmínek pro mimořádné vydržení je dostatečná. Uvedené pochybení podle žalovaného způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku a zatížení řízení vadou, kterou nelze odstranit v rámci odvolacího řízení. V té souvislosti pak žalovaný připomněl, že soud prvního stupně taktéž zamítl důkazní návrh žalovaného na svědecký výslech ředitele příspěvkové organizace, který měl směřovat právě k tomu, že žalobkyně byla v minulosti opakovaně vyzývána k ukončení neoprávněného užívání pozemku žalovaného, a tedy právě k prokázání nepoctivého úmyslu žalobkyně, když užívala cizí pozemek, přestože věděla, že se nejedná o její vlastnictví, a výzvy vlastníka k ukončení protiprávního jednání ignorovala. Dále žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, který kladl důraz na skutečnost, že žalobkyně a její právní předchůdci užívali pozemky okolo domu v rozsahu vymezeném oplocením, a tím podle soudu je dána poctivost jejich jednání, že se nezabýval skutečností, že oplocení není a nikdy nebylo stabilizací vlastnické hranice a že průběh vlastnické hranice nebyl jakkoli navázán na toto oplocení. Pokud je základním principem nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením absence nepoctivého úmyslu, pak dle žalovaného je otázkou, jakým lepším způsobem by se měl vlastník nemovité věci evidované v katastru nemovitostí domáhat ochrany svého vlastnického práva, než poukazem na skutečnost, že jeho vlastnické právo je evidované v katastru nemovitostí a že osoba, která se domáhá mimořádného vydržení, o rozsahu vlastnického práva prokazatelně věděla včetně průběhu vlastnické hranice. Za situace, kdy žalobkyně prokazatelně věděla kudy vede vlastnická hranice mezi jejím pozemkem p. č. st. [Anonymizováno] a pozemkem žalovaného p. č. [hodnota] a to několik let předtím, než vůbec vstoupila v účinnost právní úprava § 1095 o.z., pak žalovaný neví,, co jiného by mělo prokazovat nepoctivý úmysl žalobkyně. Pokud žalobkyně pokračovala ve svévolné držbě části pozemku žalovaného p. č. [hodnota] poté, co vlastnická hranice byla stanovena v nejvyšší třídě přesnosti, které je katastrální operát schopen, pak dle žalovaného nelze takové jednání považovat za jednání s absencí nepoctivého úmyslu. Žalovaný odkázal na důkaz provedený v řízení, a to vyjádření Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 5. 3. 2024, z něhož vyplývá, že ke dni 28. 6. 2010 byla platná digitalizace katastrální mapy týkající se pozemku p. č. st. [Anonymizováno] a pozemku p. č. [hodnota], a tedy žalobkyně musela být katastrálním úřadem před 28. 6. 2010 seznámena s průběhem vlastnické hranice a byla oprávněna vůči této digitalizaci uplatnit námitky, což však žalobkyně neučinila. Žalobkyně tedy nejpozději ke dni [datum] se dozvěděla, že vlastnická hranice mezi p. č. st. [Anonymizováno] a částí pozemku p. č. [hodnota] probíhá po hraně jejího domu, který je současně hranou pozemku p. č. st. [Anonymizováno], a takto byla také hranice mezi těmito pozemky vedena odjakživa. To, že skutečný průběh vlastnické hranice byl žalobkyni znám, potvrzuje i důkaz – dopis ze dne 5. 12. 2013, v němž sama žalobkyně tuto informaci uvádí. Žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, že se v rámci hodnocení provedených důkazů s těmito důkazy vypořádal nedostatečně, když pouze obecně uvedl, že z nich nepoctivý úmysl žalobkyně v intenzitě požadované § 1095 o.z. nezjistil. Žádná výše intenzity nepoctivosti úmyslu však předmětem právní úpravy § 1095 o.z. není a stejně tak ani žádnou určitou výši intenzity nepožaduje ani soudem citovaná judikatura. Dle žalovaného hodnocení nepoctivosti úmyslu je třeba provést pouze v rovině, zda nepoctivý úmysl zde byl či nebyl, a takovou úvahu však soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku neučinil. Lhůta pro mimořádné vydržení žalobkyně nemohla v žádném případě uplynout, její držba byla od prvního dne účinnosti o.z. v nepoctivém úmyslu, neboť k 1. 1. 2014 žalobkyně dávno věděla, že užívá cizí pozemek a že jej užívá bez právního důvodu a že žalovaný nesouhlasí s jeho užíváním. Nepoctivý úmysl žalobkyně je tedy dán, neboť žalovaný prokázal vědomost žalobkyně o zásahu do cizího vlastnického práva a ignorování žalobkyní této skutečnosti. Konečně pak soud při hodnocení případného nepoctivého úmyslu žalobkyně ignoroval i tu skutečnost, byť soud akcentoval, že žalobkyně a její předchůdci užívali rodinný dům včetně oplocení okolních pozemků, aniž by se zabýval námitkou žalovaného, že oplocení nepředstavuje a nikdy nepředstavovalo hranici vlastnického práva. Soud pominul, že žalobkyně i ve vztahu k oplocení se chovala svévolně, když z fotografií vyplynulo, že původní oplocení bylo nahrazeno novým, aniž by žalobkyně byla schopna doložit, že nové oplocení bylo zbudováno legálním způsobem, když dle žalovaného nové oplocení je stavbou, která je se zemí spojena pevným základem a jako taková podléhá povolení ze strany stavebního úřadu, to však předloženo nebylo. Pro žalovaného je to pak dalším důkazem nepoctivého úmyslu žalobkyně, protože pokud by žalobkyně dodržela platné stavební předpisy, zjistila by, že oplocení staví na pozemku žalovaného. Dále pak se žalovaný vymezil i proti nákladovému výroku, kde poukázal na to, že hned v první replice k žalobě žalovaný uvedl, že se vzdal duplicitního vlastnického práva k pozemku p. č. [Anonymizováno], přičemž samotný krok vzdání se duplicitního vlastnictví učinil žalovaný bez znalosti, že byla žaloba podána. Za této situace pak není žalovaný tím, kdo by nesl odpovědnost za zastavení řízení, a v této části ve vztahu k pozemku [Anonymizováno] tak žalobkyně neměla procesní úspěch. Navrhl změnu napadeného rozsudku, zamítnutí žaloby, případně zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Žalobkyně v písemně podaném vyjádření odkázala na ust. § 1095 o.z., kdy má za to, že podmínky mimořádného vydržení splnila. U mimořádného vydržení nemusí být splněna podmínka řádné držby (§ 1089/6 o.z., § 1090/3 o.z.) a tedy není zapotřebí platný ani účinný právní důvod. Je tak irelevantní tvrzení žalovaného, že žalobkyně od 28. 6. 2010 byla seznámena s tím, že užívá cizí pozemek, kdy jí nesvědčí jakýkoli právní titul, a to byť jen zdánlivý. Žalobkyně byla vlastníkem v dobré víře předmětného pozemku [Anonymizováno] vymezeného předmětným geometrickým plánem, když tento pozemek užívali rodiče žalobkyně ještě před uzavřením kupní smlouvy v roce 1966 a dále pak žalobkyně od roku 1995, kdy nabyla pozemek st. p. č. [hodnota], jehož součástí je rodinný dům č. p. 24, a připlocen je k němu pozemek [Anonymizováno], na základě darovací smlouvy z 20. 2. 1995. Nestala se držitelem tohoto pozemku lstí, ale držitelem tohoto pozemku se stala poctivým způsobem a jednáním, přičemž dle důvodové zprávy k novele občanského zákoníku a dle judikatury by pouze nepoctivý úmysl mohl zabránit mimořádnému vydržení a ten v případě jednání žalobkyně chybí. Žalobkyně byla v dobré víře o průběhu hranice předmětného pozemku po dobu několika desítek let, a tím spíše, kdy pozemek byl podsklepen a jsou jím vedeny vodovodní řady. Není pravdou, že by soud prvního stupně v průběhu celého řízení právní názor ohledně mimořádného vydržení účastníkům nevyjevil. Učinil tak nejpozději při jednání ve věci 25. 4. 2024, jak vyplývá z protokolu o jednání. Soud prvního stupně tak v rámci prvního a i druhého jednání ve věci sdělil účastníkům svůj předběžný právní názor, kdy uvedl možnost aplikace institutu mimořádného vydržení, tedy účastníkům byl tento názor soudu prvního stupně v dostatečném předstihu znám a nelze mít za to, že rozhodnutí ve věci je překvapivé a nepředvídatelné. Soud prvního stupně v řízení správně procesně postupoval, žalovaný v řízení uváděl všechny rozhodné skutečnosti, nebylo tak zapotřebí dalšího poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť v průběhu řízení nevyšla najevo žádná další právně významná skutková okolnost, se kterou by soud (a ani účastníci) neuvažoval. Soud prvního stupně pak správně také odmítl důkazní návrh žalovaného na svědeckou výpověď ředitele příspěvkové organizace, neboť jeho výpověď by se vztahovala pouze k výzvám k ukončení užívání předmětného pozemku žalobkyní po roce 2013. S uvedenou argumentací navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání jí nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tj. ve výrocích I a III, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání žalovaného i vyjádření k němu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné. Soud prvního stupně správně a v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a správně jej také právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku, který zůstal předmětem řízení, tj. pozemku parc. č. [Anonymizováno][Anonymizováno]vymezeného výše citovaným geometrickým plánem v k. ú. [adresa], a to v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o.z. Podle § 1091 odst. 2 o.z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající 10 let. Podle ust. § 1095 o.z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 1096 odst. 2 o.z. při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. Soud prvního stupně správně při posuzování naplnění zákonných podmínek pro mimořádné vydržení ve smyslu ust. § 1095 o.z. vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, kdy mimo jiné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, Nejvyšší soud konstatuje, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl, přičemž mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 věta první o.z. (z pozitivního vymezení dobré víry), ale o obecnou poctivost držitele, respektive o nedostatek nepoctivého úmyslu (jde o negativní vymezení dobré víry). O negativní vymezení dobré víry jde, je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu a jedná tedy poctivě v obecném slova smyslu. V dalším ze svých rozhodnutí (viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2307/2022) Nejvyšší soud vyložil, že nepoctivým ve smyslu § 1095 o.z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel“ v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o.z.) a důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu. Pokud jde o okamžik, ke kterému se posuzuje držba nikoli v nepoctivém úmyslu pro mimořádné vydržení, pak z citovaného judikátu 22 Cdo 2307/2022 vyplývá, že tímto okamžikem je počátek uchopení držby. Tedy podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 o.z. je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; a to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Nepoctivý úmysl tedy brání vydržení jen, byl-li tu při uchopení držby. Podle citovaného judikátu, který navázal na rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 3387/2021, z něhož vycházel soud prvního stupně, pak také platí, že ujal-li se někdo držby nikoli v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o.z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoli v nepoctivém úmyslu). Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá to, že úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování, ale jsou to skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (odkaz na NS 30 Cdo 3499/2017, 21 Cdo 1465/98). Tento závěr pak platí i pro posuzování držby nikoli v nepoctivém úmyslu. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo a je-li však prokázána existence skutečností zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o.z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu. Soud prvního stupně ve zjištěném skutkovém stavu nespatřoval nic, co by poukazovalo na nepoctivý úmysl žalobkyně, který by musel být dán, jak z výše citované judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, v okamžiku uchopení držby. S tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje. Právní předchůdci žalobkyně (rodiče žalobkyně) na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1966 nabyli do svého vlastnictví rodinný dům č. p. 24 postavený na pozemku st. p. č. [hodnota] o výměře 135 m2 a do užívání předmětný pozemek st. p.č. [hodnota] a pozemkovou parcelu č. [Anonymizováno] o výměře 192 m2 na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, uzavřené současně s kupní smlouvou. Pozemek [Anonymizováno], přiléhající k rodinnému domu, se nacházel pod jednotným oplocením s pozemkem parc. č. [hodnota], byl vydlážděn, zasahovalo do něj podsklepení rodinného domu, přičemž rozloha předmětného pozemku [Anonymizováno], která činí 25 m2, jeho tvar, umístění i povrch (vydláždění) rozhodně nebyl způsobilý vzbudit podezření, že kupující se ujímá držby nepoměrně větší plochy, než je uvedena ve smlouvě. V nezměněném stavu pak byl pozemek užíván i žalobkyní poté, kdy darovací smlouvou v únoru 1995 získala do svého vlastnictví pozemek parc. č. [hodnota], na němž se nachází rodinný domek č. p.

24. Žalobkyně tedy projednávaný pozemek do držby nenabyla lstí, když darovací smlouvou získala rodinný dům s oplocenými pozemky v nezměněném stavu, jak jej do té doby užívali její rodiče. Žalobkyně se tedy nevlámala do majetkových poměrů žalovaného, neměnila hranice v jeho neprospěch, její postup nebyl svémocný. Rozloha pozemků užívaných pod oplocením po jejich nabytí, ať již právními předchůdci žalobkyně, posléze v roce 1995 žalobkyní, nebyla až do roku 2013, tj. po dobu 47 let, žalovaným zpochybňována. Žalovaný nesouhlas s uplatněným nárokem žalobkyně, a tudíž existenci nepoctivého úmyslu na její straně, dovozoval ze skutečností, které nastaly v průběhu držby pozemku žalobkyní. Namítal jednak to, že v roce 2010, kdy bylo s nejvyšší mírou přesnosti provedeno digitální zaměření a určení hranice v katastrální mapě mezi pozemky parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] (z něhož pak byl geometrickým plánem oddělen pozemek parc. č. [Anonymizováno]), žalobkyně musela být s výsledkem digitalizace katastrální mapy seznámena ze strany katastrálního úřadu a měla tedy již k datu [datum] seznat, že drží část pozemku, která jí vlastnicky nenáleží, a pokud žalobkyně tuto skutečnost ignorovala, kdy navíc sama v dopise z roku 2013 vědomost o tom, že jí nesvědčí vlastnické právo k části připloceného pozemku, připouštěla, a v držbě pozemku pokračovala, ač následně ze strany žalovaného byla vyzývána k jeho vyklizení, jde podle žalovaného o nepoctivý úmysl na straně žalobkyně vylučující naplnění podmínek mimořádného vydržení. A dále dle žalovaného nemožnost mimořádného vydržení je dána zejména tím, že k datu 1. 1. 2014, kdy vstoupil v účinnost občanský zákoník č. 89/2012 Sb. zavádějící institut mimořádného vydržení, žalobkyně podmínky mimořádného vydržení nesplňovala, neboť již k tomuto datu věděla, že vlastníkem sporné části pozemku je žalovaný. Tyto námitky uplatňované žalovaným již v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, důvodnými a způsobilými vyloučit mimořádné vydržení neshledal. Je to proto, jak již shora s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyloženo, že rozhodným okamžikem, který by bránil vydržení, je, byl-li tu nepoctivý úmysl při uchopení držby. Nic takového, tedy přítomnost nepoctivého úmyslu v okamžiku uchopení držby ať již právními předchůdci žalobkyně (rok 1966) či samotnou žalobkyní (rok 1995), nebylo zjištěno a ze strany žalovaného ani tvrzeno. Z výše popsaného skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který byl na počátku uchopení držby ať již právními předchůdci žalobkyně či žalobkyní, tj. uchopení se držby pozemku jako sousedního spolu s pozemkem, na němž se nacházel rodinný dům, a to pod jednotným stávajícím oplocením, jehož průběh nebyl měněn a jde o vydlážděný pozemek před vstupem do domu, do něhož zasahuje podsklepení rodinného domu a jeho výměra je 25 m2, a tedy ve vztahu k výměře pozemků nabývaných smlouvou - 135 m2 u pozemku st. p. č. [hodnota] a 192 m2 u pozemku p. č. [Anonymizováno], nelze v žádném případě nepoctivý úmysl dovodit. Zcela správně a v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu pak také soud prvního stupně uzavřel, že skutečnost, že žalobkyně následně (a zde odvolací soud dodává, že bez ohledu na to, zda to mohlo být již v roce 2010 po provedené digitalizaci katastrální mapy anebo prokazatelně v roce 2013, kdy žalobkyně vědomost, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný, sama prezentovala) zjistila, že jako vlastník části zaploceného pozemku je evidován žalovaný, neznamená, že její nikoli nepoctivý úmysl, který zde prokazatelně byl od počátku uchopení držby, se tímto okamžikem měl změnit na úmysl nepoctivý. Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně, který řádně posoudil veškeré individuální okolnosti případu a jehož závěry jsou souladné s citovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o.z. s ohledem na dobu držby předmětného pozemku při absenci nepoctivého úmyslu v době uchopení držby ať již právními předchůdci žalobkyně či samotnou žalobkyní, když následná vědomost o tom, ve prospěch koho je vlastnické právo v katastru nemovitostí zapsáno, získaná žalobkyní i před datem účinnosti nového občanského zákoníku, změnu do té doby „nikoli nepoctivého úmyslu“ na „úmysl nepoctivý“, nepředstavuje. Důvodnou pak není ani další odvolací námitka žalovaného k vadám rozsudku a procesnímu postupu soudu. Rozsudek soudu prvního stupně v žádném případě netrpí nepřezkoumatelností a řízení předcházející jeho vydání netrpí vadou v procesním postupu soudu prvního stupně, neboť soudem prvního stupně byli účastníci při jednání dne 29. 2. 2024 (č. l. 70 a násl. spisu) seznámeni s předběžným právním názorem soudu s ohledem na tvrzené skutečnosti žalobkyně uplatněné v žalobě, že se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k předmětnému pozemku z důvodu vydržení mimořádného dle § 1095 o.z., přičemž žalovaný na uvedené poučení soudu měl možnost reagovat a také reagoval vylíčením skutkových okolností, z nichž podle žalovaného není možné mimořádné vydržení pro existenci nepoctivého úmyslu u žalobkyně dovodit a označil důkazy k vyloučení naplnění podmínek pro mimořádné vydržení u žalobkyně (písemná komunikace mezi účastníky z let 2013 až 2015, prokazující vědomost žalobkyně o průběhu vlastnické hranice, včetně zprávy od katastrálního úřadu k doložení času, kdy byla provedena digitalizace katastrální mapy) s argumentací, že pokud se žalobkyně o skutečnosti, že není vlastníkem předmětného pozemku, dozvěděla dříve, než vešel v účinnost nový občanský zákoník obsahující právní úpravu mimořádného vydržení, je tím podle žalovaného mimořádné vydržení vyloučeno. Soud se obranou žalovaného zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč ji neshledal důvodnou. Rovněž pak neobstojí ani námitka žalovaného o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, pokud soud neprovedl jím označený důkaz výslechem ředitele příspěvkové organizace [právnická osoba], [tituly před jménem] Šlachty, a to proto, že jeho výslech žalovaný navrhoval ke skutečnosti, že žalobkyně od roku 2013 byla vyzývána k vyklizení pozemku a že v té době si již byla vědoma, že není jeho vlastnicí a že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný, což nebylo ze strany žalobkyně v řízení sporováno a vyplývalo i z jiného důkazu – dopisu sepsaného žalobkyní v prosinci 2013 a adresovaného žalovanému obsahující žádost žalobkyně o uznání řádného vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku podle ještě předchozí právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013. Odvolací soud je tak ve shodě se soudem prvního stupně, že žalovaným označený výslech ředitele příspěvkové organizace k charakteru kroků ze strany žalovaného vůči žalobkyni v letech 2013 až 2015 s ohledem na zkoumání naplnění podmínek mimořádného vydržení, tj. absence nepoctivého úmyslu v době uchopení držby (žalobkyní v roce 1995), by byl zcela zjevně nadbytečný. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako rozhodnutí věcně správné a zákonné potvrdil, včetně správného výroku III o nákladech řízení mezi účastníky, který vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. K částečnému zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby ve vztahu k pozemku parc. č. [Anonymizováno] došlo za situace, kdy až po zahájení řízení byl nárok žalobkyně ze strany žalovaného uspokojen a předmětem řízení zůstal nárok žalobkyně na určení vlastnického práva k pozemku, ohledně něhož byla na základě rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně úspěšná. Žalobkyně má právo na plnou náhradu nákladů řízení, když navíc odměna za úkony právní služby činěné zástupcem žalobkyně v daném řízení je počítána z tarifní hodnoty 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b/ a.t.) ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, tedy bez ohledu na počet pozemků, které byly původně předmětem žaloby a ve vztahu k předmětu řízení, o němž rozsudkem ve věci samé rozhodl soud prvního stupně, bylo ze strany zástupce žalobkyně učiněno 5 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a 3x účast na jednání soudu prvního stupně ve dnech 29. 2. 2024, 25. 4. 2024 a 23. 5. 2024). Dále náklady sestávají i z 5 režijních paušálů ke každému úkonu po 300 Kč a ze součtu uvedených částek z 21 % DPH a z náhrady soudního poplatku ve výši 6 000 Kč. Celkem účelně vynaložené náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně činí 26 570 Kč, tedy částku, kterou přiznal žalobkyni soud prvního stupně nákladovým výrokem. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., tedy úspěchu žalobkyně i v odvolacím řízení. Náleží jí tak náhrada nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem v této fázi řízení, a to za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč (vyjádření k odvolání žalovaného a účast na jednání odvolacího soudu), dva režijní paušály po 300 kč dle § 13 odst. 4 a.t., dále náhrada cestovného ve výši [částka] za cestu právního zástupce žalobkyně [Anonymizováno] – [adresa] a zpět, tj. 118 km, za použití vozidla se spotřebou paliva dle doloženého TP ve výši 5,90 l/100 km, ceně benzinu 38,20 Kč a paušální náhradě 5,60 Kč za 1 km dle vyhl. č. 398/2023 Sb., ztráta času stráveného na cestě za 4 půlhodiny po 100 Kč, spolu s 21% DPH . Celkem jde o náklady odvolacího řízení ve výši 9 834 Kč, které je povinen žalovaný zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení