13 CO 87/2022 - 64

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [anonymizováno] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [anonymizováno] [země], [anonymizováno], [IČO] sídlem [ulice a číslo] [PSČ] [obec] - [část obce] o určení vlastnického práva k nemovité věci o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 12. 2021, č. j. 33 C 196/2021-43 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] (lesní pozemek), o evidované výměře 11 m2 v k. ú. a obci [obec], okres [okres], zapsaného na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19 714 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k výše specifikované nemovité věci s tvrzením, že vlastnické právo, které v katastru nemovitostí je zapsáno pro Českou republiku s právem hospodaření s majetkem státu pro žalovaného [příjmení] [země], [anonymizováno], vydržel v režimu řádného vydržení dle § 1089 o.z., když předmětný pozemek, který na základě geometrického plánu vznikl oddělením z pozemku [parcelní číslo] spolu s pozemkem p. [číslo] odděleným z pozemku [parcelní číslo] za účelem zřízení zahrádky, užíval jako jeden celistvý pozemek již právní předchůdce žalobce, otec žalobce, na základě práva osobního užívání, které novelou občanského zákoníku se od 1. 1. 1992 přeměnilo na vlastnické právo, které na žalobce přešlo po smrti jeho otce na základě dědického usnesení Okresního soudu v Sokolově o potvrzení nabytí dědictví sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] ze dne 25. 6. 1997 s právní mocí ke dni 2. 7. 1997. Jak žalobce (sám od dědického řízení v roce 1997), tak právní předchůdce žalobce (jeho otec od roku 1988), užívali v nezměněném rozsahu jako vlastníci oba dva pozemky v domnění, že se jedná o jeden celistvý pozemek, užívaný jako zahrádka a takto také oplocený již právním předchůdcem žalobce v roce 1988 po získání práva osobního užívání, přičemž až v roce 2021 v rámci obnovy katastrálního operátu byl žalobce ze strany katastrálního úřadu upozorněn na nesrovnalost, že žalobce není jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí ve vztahu k předmětnému pozemku [číslo] o evidované výměře 11 m2. Vzhledem k tomu, že žalobce předmětný pozemek užíval v dobré víře jako oprávněný držitel a jako vlastník minimálně od dědického řízení v roce 1997, tedy po dobu delší 20 let, pak sporný pozemek vydržel i v režimu mimořádného vydržení podle § 1095 o.z.

3. Soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.) a po provedeném důkazním řízení vyšel ze zjištění, že otec žalobce, [jméno] [příjmení], požádal o přidělení zahrady do osobního užívání. Pro účely oddělení části pozemku pro zřízení zahrádky byl vyhotoven geometrický plán [číslo] ze dne 1.2.1989, podle něhož jednak z pozemku [parcelní číslo] o výměře 2 289 m2 (ostatní plocha) byl oddělen pozemek p. [číslo] o výměře 342 m2 a jednak z pozemku [parcelní číslo] o výměře 10 687 m2 (les) byl oddělen pozemek [číslo] o výměře 10 675 m2 a pozemek [parcelní číslo] o výměře 12 m2 a v geometrickém plánu je zakreslen pozemek pro zřízení zahrádky obdélníkového tvaru, skládající se ze 2 oddělených pozemků, a to pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] [jméno] [příjmení] je označen jako nabyvatel těchto pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] Dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 22. 6. 1990 uzavřenou mezi Československým státem, zastoupeným MNV [obec] a [jméno] [příjmení], označenou [spisová značka], bylo zřízeno [jméno] [příjmení] právo osobního užívání pozemku p. [číslo] o výměře 342 m2, vyděleného geometrickým plánem [číslo] z pozemku [parcelní číslo] o výměře 2 289 m2 na základě rozhodnutí o přidělení tohoto pozemku do osobního užívání [jméno] [příjmení] (čl. 30 a 31 spisu). Dnem 1. 1. 1992 se právo osobního užívání přeměnilo ex lege na právo vlastnické. V katastru nemovitostí je ve vztahu k předmětnému pozemku p. [číslo] zapsáno vlastnické právo pro Českou republiku s právem hospodaření s majetkem státu pro žalovaného [příjmení] [země], [anonymizováno]

4. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda k pozemku [parcelní číslo] mohlo svědčit žalobci vlastnické právo na základě přeměny z práva osobního užívání s ohledem na obsah geometrického plánu, z něhož lze dovodit, že právní předchůdce žalobce se měl stát i nabyvatelem sporného pozemku p. [číslo] uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by k tomuto spornému pozemku vzniklo právo osobního užívání a tedy ani, že by takové právo se následně změnilo na právo vlastnické. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce se chopil držby předmětného pozemku parc. [číslo] v roce 1990 bez právního důvodu, žalobce pak pozemek užívá jako jeho právní předchůdce od potvrzení o nabytí dědictví usnesením Okresního soudu v Sokolově s právní mocí ke dni 2. 7. 1997 a vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal existenci titulu, na základě kterého by se on nebo jeho právní předchůdce mohl domnívat, že je vlastníkem předmětného pozemku, nemůže se jednat o řádnou držbu. Dle soudu však držbu lze nabýt i bez platného právního důvodu a v takovém případě se nejedná o držbu řádnou, přesto držitel může být v dobré víře, že mu dané právo, které vykonává, skutečně náleží a je tak držitelem poctivým a poctivý držitel pak musí být také držitelem pravým, přičemž nemusí být držitelem řádným. Soud prvního stupně s odkazem na ust. § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) věc posuzoval po právní stránce podle ust. § 1089 o. z. a násl. a dovodil, že za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobce je držitelem poctivým a pravým, neboť po celou dobu své držby, tedy od 1997 (až do roku 2021) byl důvodně v dobré víře, že mu pozemek vlastnicky náleží, sám podle § 1089 o. z. by splňoval podmínky vydržení. S ohledem na námitky žalovaného a požadavek aplikace ust. § 1090 odst. 2 o. z., který zakazuje vydržet vlastnické právo, pokud zůstavitel nabyl nepravou držbu, zabýval se soud prvního stupně posouzením pravosti držby i u právního předchůdce žalobce. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na základě kterého mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo, přičemž to neznamená, že takový titul musí být dán, ale postačí, že držitel je vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (domnělý právní titul), dospěl soud prvního stupně k závěru, zejména s ohledem na obsah citovaného geometrického plánu, že dobrá víra právního předchůdce žalobce se opírala o omluvitelný skutkový omyl, že právní předchůdce žalobce se měl stát nabyvatelem jak pozemku p. [číslo] o výměře 342 m2, tak pozemku [parcelní číslo] o výměře 12 m2, které v reálu podle geometrického plánu tvořily pozemek obdélníkového tvaru zřízený pro účely užívání zahrádky. Podle soudu prvního stupně tedy i právní předchůdce žalobce byl držitelem poctivým, neboť se chopil držby sporného pozemku za okolností, za nichž byl přesvědčen, že se vlastníkem stává a které objektivně k takovému přesvědčení vedly. Navíc i dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele, kdy s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu by při obvyklé péči o majetek žalovaný nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že žalobce či jeho právní předchůdce užívá pozemek v jeho vlastnictví. Soud prvního stupně tak neshledal námitky žalovaného pro aplikaci ust. § 1090 odst. 2 o. z. důvodnými, neboť jak v případě žalobce, tak v případě jeho právního předchůdce, se jedná o držbu poctivou a pravou, tedy způsobilou k vydržení vlastnického práva. Navíc pak dle soudu prvního stupně by na základě zjištěných skutkových okolností byla držba žalobce způsobilá i k tzv. mimořádnému vydržení podle § 1095 o. z. s ohledem na uplynutí dvojnásobně dlouhé vydržecí doby, když sám žalobce měl sporný pozemek nepřetržitě v držbě po dobu více než 20 let a nepoctivý úmysl žalobce nebyl ani tvrzen a ani prokázán. Z uvedených důvodů proto soud žalobě vyhověl a určil vlastnické právo žalobce k označenému pozemku.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Jako odvolací důvod namítal nesprávné posouzení věci soudem prvního stupně s tím, že závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Dle odvolatele byla soudem nesprávně posouzena uplatněná námitka žalovaného o nemožnosti vydržení, pravosti držby při právním nástupnictví a řádné držbě jako takové. Žalovaný v odvolání namítal, že rozhodnutím o přidělení pozemku a dohody o přidělení zahrady do osobního užívání právnímu předchůdci žalobce, jehož součástí je i předmětný geometrický plán, byl konkrétně specifikován rozsah majetku určený právnímu předchůdci žalobce (jeho otci) k užívání. Geometrický plán vymezující hranice pozemku byl vyhotoven před vydáním samotného rozhodnutí o přídělu a údaje v něm uvedené dle odvolatele nemají žádnou vypovídací hodnotu o vlastnictví k těmto pozemkům. Byť žalovaný nikterak nerozporuje tvrzení žalobce, že měl jeho právní předchůdce patrně zájem i o předmětný sporný pozemek par. [číslo] že v tomto směru byl vypracován také zmíněný geometrický plán, rozhodným v dané věci je však to, že sporný pozemek právnímu předchůdci žalobce přidělen nebyl, a to právě z důvodu, který je uveden i v odůvodnění rozsudku, že se jednalo o půdu určenou k jiným účelům, ohledně níž nemohlo být právo osobního užívání dle předchozí právní úpravy zřízeno. Zabrání sporného pozemku právním předchůdce žalobce při vědomí jeho skutečných hranic zjevných z geometrického plánu nemůže být dle odvolatele označováno za akt provedený v dobré víře opírající se o omluvitelný skutkový omyl, jak dovodil soud prvního stupně. Ze strany právního předchůdce žalobce se tak jednalo o úmyslné zabrání sporného pozemku, nikoliv o omluvitelný skutkový omyl. Dle odvolatele vzhledem k tomu, že hranice jak přiděleného, tak sporného pozemku, byly dozajista v terénu vytýčeny, pak následná výstavba plotu v jejich obvodu právním předchůdcem žalobce musela probíhat s úmyslem zabrání pozemku nejen přiděleného, ale i sporného. Proto odvolatel považuje označení právního předchůdce žalobce soudem jako poctivého držitele a jeho držbu sporného pozemku za držbu řádnou a v dobré víře, za závěr nesprávný. Dále pak v odvolání vytýkal odvolatel soudu prvního stupně i to, že se nezabýval otázkou jednání žalobce poté, kdy byl konfrontován s tím, že mu předmětný sporný pozemek vlastnicky nenáleží, a to že chtěl předmětný pozemek od žalovaného nejprve koupit a námitku vydržení uplatnil teprve, až když byl seznámen s podmínkami možného odkupu. Není tak dle žalovaného najisto postaveno, že ze strany žalobce se nejedná o nepoctivý úmysl. Žalovaný trval na tom, že dle jeho přesvědčení na posuzovaný případ plně dopadá obsah ust. § 1090 odst. 2 o. z., neboť žalobce jako dědic nabyl nepravou držbu ke spornému pozemku od svého právního předchůdce, a proto nemůže vlastnické právo vydržet. Na tom nemění nic ani případné naplnění podmínek mimořádného vydržení dle § 1095 o. z., neboť pokud nemohlo dojít k vydržení sporného pozemku, pak nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení, které do právního systému bylo začleněno z důvodu zachování právní jistoty v případech, kdy předchozí vlastník anebo titul držby vůbec nejsou právně dohledatelné, což však není posuzovaný případ, kdy veškerá dokumentace ke spornému pozemku je k dispozici. Navrhl změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby a přiznání žalovanému nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalobce v písemně podaném vyjádření k odvolání žalovaného zopakoval argumentaci uplatněnou v žalobě, jakož i v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Konstatoval, že právní předchůdce žalobce ani žalobce sám nikdy neměli pochyby, že celý pozemek užívaný včetně sporné části, byl původně přidělen na základě žádosti právnímu předchůdci žalobce k užívání jako zahrádky dle vyhotoveného geometrického plánu, kdy žalobce jako dědic po svém otci převzal zahradu jako celek a nikdy neměl pochyby o tom, že by mu nenáležel celý pozemek. O sporné skutečnosti se žalobce dozvěděl až v roce 2021 před uplatněním žaloby. Žalobce má za to, že k vydržení vlastnického práva žalobcem došlo ještě za platnosti občanského zákoníku 40/1964 Sb., když v dobré víře celý oplocený pozemek nabyl v roce 1997 v rámci dědictví po svém otci a rozhodně pak k vydržení došlo podle nového občanského zákoníku v režimu tzv. mimořádného vydržení. Zdůraznil, že žalovaný po celou dobu, cca 30 let, měl za to, že sporná nemovitost je ve vlastnictví žalobce, resp. jeho právního předchůdce, žalovaný nikdy sporný pozemek neužíval, nikdy se k němu nechoval jako vlastník, žádným způsobem se spornou parcelou nenakládal, o spornosti vlastnictví byl uvědoměn až katastrálním úřadem v roce 2021. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání žalobci práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a k vyjádření žalobce k podanému odvolání a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné.

8. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a dospěl také k správnému závěru, pokud určovací žalobě po zjištění existence naléhavého právního zájmu dle § 80 o. s. ř. na takovém určení vyhověl a určil, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely [číslo] (lesní pozemek) o evidované výměře 11 m2 v k. ú. a obci [obec], okres [okres], zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce]. A správně také jednal se státním podnikem ([příjmení] [země], [anonymizováno]) jako žalovaným, jehož věcná legitimace ve sporu vyplývá z ust. § 16 odst. 2 z. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, v platném znění (srovnej např. NS 28 Cdo 2679/2010).

9. Soud prvního stupně se nejprve zabýval posouzením, zda na právního předchůdce žalobce, jeho otce, přešlo vlastnické právo k spornému pozemku v důsledku přeměny práva osobního užívání na právo vlastnické za účinnosti novely předchozího občanského zákoníku k datu 1. 1. 1992 a správně také dovodil, že nikoliv, a tudíž se zabýval posouzením, zda žalobce splnil zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením. Soud prvního stupně pak s odkazem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 1 a 2 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), účinného od 1. 1. 2014 o. z., věc po právní stránce posuzoval dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to dle ust. § 1089 o. z. (řádné vydržení) a dle § 1095 o. z. (mimořádné vydržení) a dovodil u žalobce splnění zákonných podmínek jak v režimu řádného vydržení, tak v režimu vydržení mimořádného. Jak již shora uvedeno odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o naplnění zákonných předpokladů pro vydržení vlastnického práva žalobcem ke spornému pozemku, a to na základě soudem prvého stupně zjištěných a v odůvodnění rozhodnutí popsaných skutkových okolností, které mezi účastníky byly nesporné a na něž odvolací soud odkazuje (geometrický plán k oddělení pozemku za účelem zřízení zahrádky obdélníkového tvaru tvořeného pozemkem p. [číslo] o výměře 342 m2 a [číslo] o výměře 12 m2 pro nabyvatele práva osobního užívání zahrady právního předchůdce žalobce, užívání tohoto, geometrickým plánem vyděleného, pozemku jako zahrady coby jednoho celistvého pozemku takto i oploceného od zřízení práva osobního užívání již právním předchůdcem žalobce a samotným žalobcem v neměnném rozsahu jako jeho právní předchůdce po celou dobu od skončení dědického řízení v roce 1997 až do roku 2021, kdy na nesrovnalost upozornil katastrální úřad v rámci provedení obnovy katastrálního operátu, tj. jen u žalobce po dobu delší 20 ti let, kdy po celou dobu byl žalobce v dobré víře, že mu předmětný pozemek vlastnicky náleží). Pokud pak jde o právní posouzení věci, uvádí odvolací soud následující.

10. S ohledem na žalobcem tvrzené a soudem prvního stupně zjištěné skutkové okolnosti o naplnění zákonných předpokladů pro vydržení vlastnického práva žalobce na základě oprávněné držby sporného pozemku již od července 1997 a ničím nerušené až do roku 2021, tedy k nabytí vlastnického práva uvedeným originárním způsobem mělo tak dojít před 1.1. 2014, pak podmínky vydržení vlastnického práva žalobce se s odkazem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 2 a § 3036 o. z., posuzují dle právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., (dále jen obč. zák.), účinného do 31.12. 2013, a to dle ust. § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej např. rozhodnutí NS 22 Cdo 170/2018, NS 22 Cdo 3872/2015). Podle této právní úpravy, z níž ale nový občanský zákoník vychází a upravuje otázku vydržení podrobněji, je předpokladem vydržení oprávněná držba a oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc patří a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem., které je třeba hodnotit objektivně, tedy o dobrou víru se jedná tam, kde držitel drží věc v omylu, že mu věc patří a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy že držitel po celou vydržecí dobu nemohl mít a neměl důvod pochybovat o tom, že mu věc patří. Byť soud prvního stupně podmínky vydržení posuzoval dle zákonné úpravy účinné od 1.1. 2014 z hlediska naplnění podmínek řádné, poctivé a pravé držby (§ 1089 a násl. o. z), která pro řádné vydržení zcela správně dovodil, že v případě žalobce, a to z důvodů soudem prvního stupně popsaných a shora uvedených, se jednalo o držitele, který se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře, že mu užívaný sporný pozemek patří. Šlo tak o dobrověrného držitele po celou vydržecí 10ti letou dobu (počítanou od roku 1997 od skončení dědického řízení), který dobrou víru, že je vlastníkem pozemku, ztratil až v roce 2021 v souvislosti s upozorněním katastrálního úřadu. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobce vlastnické právo ke spornému pozemku vydržel, a to při splnění zákonných předpokladů již ve smyslu ust. § 134 odst. 1 obč.zák.

11. Pokud pak jde o právní úpravu vydržení dle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, z. č. 89/2012 Sb. (o. z.), zákon v případě vydržení z ust. § 134 obč. zák. vychází a upravuje tento institut podrobněji, a to jednak jako řádné vydržení (§ 1089 a násl. o. z.) a jednak nově i jako vydržení mimořádné (§ 1095 o.z.) a odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně potud, že žalobce by dle nové právní úpravy zcela prokazatelně splňoval také podmínky pro vydržení v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o.z., jak bude uvedeno níže.

12. V případě řádného vydržení podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 se vyžaduje pravá držba, tj. že držitel nezískal objekt vydržení lstivě, násilím či výprosou, dále to musí být držba opřená o řádný titul (řádná držba) a dále se musí jednat o držbu poctivou, tj. že se zřetelem ke všem okolnostem věc nebo právo držiteli patří. Správně pak soud prvního stupně konstatoval, že v řízení žalobce sice neprokázal existenci titulu, na základě kterého by se on či jeho právní předchůdce mohl domnívat, že je vlastníkem předmětného pozemku, a proto se nemůže jednat o držbu řádnou, ale že v jeho případě se jedná zcela nepochybně o držbu poctivou a pravou, kterou lze nabýt i bez platného právního důvodu, kdy se tedy nejedná o držbu řádnou, ale přesto může být držitel v dobré víře, že mu dané právo, které vykonává, skutečně náleží, a je tak držitelem poctivým a držitelem pravým (§ 1090 o. z.) Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně, že v případě žalobce s ohledem na popsané okolnosti (žalobce od roku 1997 na základě dědického řízení užívá pozemek, představující zahradu získanou jeho právním předchůdcem za předchozí právní úpravy do osobního užívání, v rozsahu, v jakém byl užíván a oplocen jeho právním předchůdcem, a to jako jeden celistvý pozemek, po celou dobu až do roku 2021, kdy žalobce vykonával ničím a nikým nerušenou držbu a žalobce byl v dobré víře, že mu takto vymezený pozemek vlastnicky náleží) se jedná o držbu poctivou a pravou, a tedy způsobilou k vydržení, k němuž došlo s ohledem na běh lhůt, jak shora popsáno, ještě před 1. 1. 2014, tedy za účinnosti předchozí právní úpravy provedené z. č. 40/1964 Sb. (obč. zák.).

13. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodává, že i pokud by měla být na danou věc aplikována nová právní úprava a v té souvislosti žalovaný namítal nemožnost vydržení žalobce s odkazem na ust. § 1090 odst. 2 o. z., pak se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že i v případě právního předchůdce žalobce šlo o držbu poctivou a pravou s ohledem na skutečnosti popsané v bodě 21 odůvodnění rozhodnutí (obsah geometrického plánu, podle něhož nabyvatelem pozemku určeného k užívání jako zahrada, vymezeného obdélníkového tvaru sestávajícího z vyčleněných pozemků p. [číslo] o výměře 342 m2 a pozemku [parcelní číslo] – tj. sporného pozemku, o výměře pouhých 12 m2, se měl stát právní předchůdce žalobce), neboť právní předchůdce žalobce se chopil držby i sporného pozemku za okolností objektivně daných, za nichž byl a mohl být přesvědčen, že je vlastníkem i sporného pozemku. Proto by nebyly dány podmínky pro aplikaci ust. § 1090 odst. 2 o. z. (nemožnost vydržení sporného pozemku žalobcem v případě dovození nepravé držby u právního předchůdce žalobce), jak žalovaný dovozoval, neboť u právního předchůdce žalobce se o nepravou držbu nejednalo, jak správně dovodil soud prvního stupně.

14. Nová právní úprava občanského zákoníku účinného od 1.1. 2014 pak dopadá na danou věc při posouzení splnění zákonných podmínek pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. a zde odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobce tyto zákonné předpoklady splňuje a vlastnictví ke spornému pozemku by nabyl i v režimu mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o.z..

15. V dané věci bylo prokázáno, že žalobce od července 1997 (pravomocně skončené dědické řízení) předmětný pozemek držel a užíval, přičemž držba ve smyslu ust. § 987 o. z. představuje právní institut spojený s faktickým ovládnutím věci ve spojení s vlastnickou vůlí držitele. Žalobce (stejně jako již jeho právní předchůdce) měl pozemek [parcelní číslo] o evidované výměře 11 m2 připlocený k pozemku parcelní [číslo] o výměře 342 m2 a žalobce jej užíval jako jeden celistvý pozemek – zahradu nepřetržitě od roku 1997 s vědomím, že mu vlastnicky náleží až do roku 2021. V případě mimořádného vydržení (§ 1095 o.z.) je stanovena vydržecí doba v délce 20ti let, přičemž z přechodného ust. § 3066 o. z. vyplývá, že vydržecí doba stanovená v § 1095 o. z. neskončí dříve než uplynutím 5 let ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku (tj. od 1. 1. 2014), tedy neskončí dříve než 1. 1. 2019 a zároveň platí, že držba může vést k mimořádnému vydržení jen za předpokladu absence nepoctivého úmyslu držitele po celou vydržecí dobu. Soud prvního stupně pak správně uzavřel, že vydržecí doba pro mimořádné vydržení je splněna (mimořádné vydržení nastalo k 1.1. 2019) a také správně uzavřel, že v případě žalobce žádný nepoctivý úmysl žalobce bránící mimořádnému vydržení dán nebyl. Takový nepoctivý úmysl, který by byl povinen prokázat žalovaný, totiž nejen že v řízení nebyl prokázán, ale nebyl ani tvrzen. Co se týče výkladu pojmu nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., ten by dle názoru odvolacího soudu mohl spočívat v tom, že držitel například ví, že vykonává právo, které mu nenáleží a tudíž záměrně nedbá práva vlastníka, aniž by pro to měl ospravedlnitelný důvod a absence nepoctivého úmyslu držitele jako zákonná podmínka mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. musí být dána nejen při vlastním nabytí nemovitosti, ale také po celou dobu zákonem stanovené vydržecí doby. Jak znovu zdůrazňuje odvolací soud, žádné takové okolnosti svědčící pro nepoctivý úmysl žalobce ve vztahu k držbě sporného pozemku nebyly zjištěny, když nebyly žalovaným ani tvrzeny. Odvolací soud tak souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobce nejpozději k datu 1. 1. 2019 nabyl vlastnické právo ke spornému pozemku i v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o. z.

16. Pokud tedy soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobě žalobce vyhověl a určil, že žalobce je vlastníkem předmětné pozemkové parcely [parcelní číslo] o evidované výměře 11 m2 v k. ú. a obci [obec], odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení 17. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, náleží mu proto plná náhrada nákladů za právní zastoupení žalobce při odvolacím jednání, a to za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) á 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif), dále 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada cestovného spočívající v jízdném použitým osobním automobilem dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. v částce 1 300 Kč (cesta z [obec] do [obec] a zpět, 1 cesta 100 km při průměrné spotřebě 5 l motorové nafty /100 km a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km a ceně motorové nafty 36,10 Kč) a náhradu za promeškaný čas za 6 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, celkem náklady odvolacího řízení ve výši 8 700 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení