14 A 133/2018 - 41

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla ve věci žalobkyně: V.F, zastoupena Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 proti žalovanému: Finanční arbitr sídlem Legerova 69, Praha 1 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen rozhodnout ve věci návrhu žalobce vedené žalovaným pod sp. zn. FA/ZP/644/2017, a to do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 715,50 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ondřeje Múky, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného ve věci vedené pod sp. zn. FA/ZP/644/2017 podle ustanovení § 79 a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti.

3. Dne 12. 6. 2017 byl žalovanému doručen návrh žalobce na zahájení řízení.

4. Dne 19. 7. 2017 zaslal žalovaný žalobci výzvu k odstranění nedostatků podaného návrhu.

5. Žalobce se k dotčené výzvě vyjádřil podáním ze dne 4. 8. 2017.

6. Dne 27. 9. 2017 žalovaný vyzval k poskytnutí vysvětlení a předložení dokumentace vztahující se k předmětu sporu Českou pojišťovnu a.s. (dále jen „instituce“).

7. Dne 26. 10. 2017 instituce žalovanému zaslala vyjádření k návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem.

8. Dne 10. 4. 2018 žalobce zaslal žalovanému výzvu k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu.

9. Dne 23. 4. 2018 zaslal žalovaný žalobci sdělení k opatření proti nečinnosti s tím, že doposud nebyly shromážděny všechny podklady nutné pro rozhodnutí.

10. Dne 8. 6. 2018 podal žalobce žalobu proti nečinnosti.

11. Dne 27. 6. 2018 žalovaný zaslal žalobci a instituci výzvu k seznámení s podklady pro vydání nálezu.

12. Dne 24. 9. 2018 žalovaný vyzval žalobce k poskytnutí informace, zda došlo k postoupení předmětné pohledávky. Na tuto výzvu žalobce reagoval přípisem ze dne 15. 10. 2018, v němž danou informaci odmítl poskytnout.

13. Dne 8. 11. 2018, 31. 12. 2018 a 11. 3. 2019 předvolal žalovaný žalobce k ústnímu jednání. Žalobce se k žádnému z těchto ústních jednání nedostavil.

14. Dne 15. 11. 2018 a 9. 1. 2019 žalovaný žalobce a instituci informoval o prodloužení lhůty k vydání nálezu do 7. 12. 2018, resp. 28. 2. 2019.

15. Dne 25. 4. 2019 žalovaný vyzval Kancelář práv pojistitelů a pana MŠ k podání informace, zda došlo k postoupení pohledávky žalobce.

II. Obsah žaloby

16. Žalobce v podané žalobě namítal, že dle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“), je žalovaný povinen rozhodnout bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí. Žalovaný má aktivně ve věci konat a aktivně obstarávat podklady pro vydání nálezu. Neuvedení lhůty pro obstarání podkladů na žalovaného klade zvýšené nároky, aby aktivně obstaral spisovou dokumentaci a činil úkony v řízení v přiměřené lhůtě, neboť v souladu s požadavkem na rychlost řízení je žalovaný ve fázi obstarávání podkladů s ohledem na chybějící lhůtu povinen činit úkony v přiměřené lhůtě (k tomuto žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 14 A 23/2017 - 35).

17. Žalobce uvedl, že podstatou řízení před žalovaným je posouzení nároku žalobce vztahujícího se k pojistným smlouvám a souvisejícího s dokumentací, kterou žalobce žalovanému předložil již s návrhem na zahájení řízení. Žalobce žalovaného opakovaně informoval, že další relevantní podklady nemá. Žalovaný ve svém vyjádření k výzvě k odstranění nečinnosti sice uvedl, že v řízení pokračuje a podklady analyzuje, ale neuvedl žádné konkrétní úkony nebo opatření, které učinil. Několikaměsíční nečinnost žalovaného nelze považovat za aktivní jednání směřující k rozhodnutí věci bez zbytečného odkladu. Žalovaný ve fázi obstarávání podkladů nečiní úkony v přiměřené lhůtě, aktivně nejedná a je nečinný.

III. Vyjádření žalovaného

18. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce je v řízení zastoupen advokátem, který vedle žalobce zastupuje nebo zastupoval více než 150 dalších spotřebitelů. Obdobným způsobem postupují i další zástupci spotřebitelů (8 advokátů) zhruba v 900 řízeních, když se lze důvodně domnívat, že všichni tito zástupci konají společně, protože se jejich podání a postupy neliší, někteří zástupci jsou přímo společníci nebo spolupracující advokáti v jedné advokátní kanceláři. Má podezření, že zástupce žalobce zneužívá bezplatnosti řízení před žalovaným, aby získal bezdůvodné obohacení z pojistné smlouvy. Zároveň někteří spotřebitelé zemřeli ještě před podání návrhu na zahájení řízení.

19. Žalovaný poukázal na skutečnost, že někteří spotřebitelé zastoupeni totožným právním zástupcem nemají zájem na jakémkoli plnění ze strany instituce, protože „smlouvu prodali“. Žalovaný proto nemůže vyloučit, že v dané věci nezjistí, že není k vedení sporu příslušný. Dovolávání se nečinnosti ze strany zástupce žalobce je nepoctivým jednáním a zjevným zneužitím práva, jelikož v řízení před žalovaným vymáhá nároky z pohledávek, které byly spotřebitelem postoupeny na podnikatele. Odpovědnost za případné prodlení žalovaného i v těch případech, kdy k postoupení pohledávky na podnikatele nedošlo, nese zástupce žalobce, který si musel být vědom skutečnosti, že podává k žalovanému desítky návrhů na zahájení řízení, o nichž žalovaný není oprávněný rozhodovat, přičemž tuto skutečnost žalovanému zatajil.

20. Žalovaný konstatoval, že postupuje v řízení aktivně a přiměřeně vzhledem ke smyslu institutu mimosoudního řešení sporů, své zákonem omezené příslušnosti a podezření na šikanózní jednání zástupce žalobce, dále vzhledem k nástrojům a postupům, které mu umožňují procesní předpisy, předmětu sporu a jeho složitosti, počtu obdobných případů a s ohledem na to, co je pro účastníky v sázce. Investiční životní pojištění představuje jeden z nejsložitějších a spotřebiteli nejméně pochopitelných produktů na finančním trhu. Nezřídka odkazuje pojistná smlouva na dokumenty, které nebyly předloženy. Žalovaný tak musí zkoumat veškerou smluvní dokumentaci každého jednotlivého případu. Zároveň je povinen rozhodovat spory ve stejném rozsahu jako obecný soud, ale je přitom nadán pouze prostředky a postupy, které mu umožňuje zákon o finančním arbitrovi.

21. Žalovaný uvedl, že finančnímu arbitrovi je v § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi stanovena lhůta pro vydání nálezu. Počátek běhu lhůty pro vydání nálezu váže zákon o finančním arbitrovi na shromáždění podkladů nutných pro rozhodnutí, když tento okamžik zákon nijak dále nevysvětluje. K počátku běhu lhůty se vyjádřil Nejvyšší správní soud v zatím jediném rozhodnutí ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 36/2018 - 37. Žalovaný nesouhlasí s dílčími závěry v tomto rozhodnutí, ale přehodnotil svůj dosavadní výklad § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. Žalovaný má za to, že korigovaný výklad odpovídá jak textu a účelu zákona o finančním arbitrovi a smyslu i cíli transponované směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů, tak principům předneseným Nejvyšším správním soudem v citovaném rozhodnutí. Žalovaný má za to, že lhůta podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi počne běžet dnem, kdy si žalovaný vyhodnotí úplnost spisového materiálu a tuto skutečnost projeví navenek tím, že vyhotoví a vypraví výzvu stranám sporu k seznámení se se shromážděnými podklady. Pouhé doručení „posledního“ podkladu v řízení samo o sobě nemůže založit běh lhůty pro vydání rozhodnutí, ostatně i Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalovaný jako správní orgán rozhodující spor je ten, kdo má vyhodnotit úplnost shromážděných podkladů. Je tomu tak proto, že v okamžik doručení kteréhokoli podkladu od kteréhokoli účastníka řízení či jiné dožádané osoby nikdy není zřejmé, zda se jedná o doručení skutečně posledního podkladu v řízení. Toto je zjistitelné vždy až ex post po prostudování a vyhodnocení takového podkladu. Obdržený podklad nejenže nemusí prokazovat dosavadní tvrzení a nemusí být úplný, ale žalovaný jej především musí konfrontovat s dosud zjištěnými okolnostmi. Teprve v okamžiku vyhodnocení přijatých podkladů lze tedy s jistotou říci, že poslední přijatý podklad je skutečně poslední a žalovaný má k dispozici úplný spis stížnosti, resp. shromáždil všechny podklady nutné pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. Doba, po kterou žalovaný hodnotí obdržené podklady, se liší v závislosti na rozsahu a obsahu předložených podkladů. Lhůta stanovená žalovanému pro vydání rozhodnutí počíná běžet ode dne vyhotovení a expedice výzvy k seznámení se se shromážděnými podklady.

22. Vzhledem k výše uvedenému žalobce nemohl úspěšně vyčerpat prostředky, které stanoví správní řád k ochraně proti nečinnosti v § 80 odst. 3 poslední věty správního řádu, když žádost k přijetí opatření proti nečinnosti lze úspěšně podat až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí. Žádost žalobce k opatření proti nečinnosti vyhodnotil žalovaný jako předčasnou, a tudíž nedůvodnou. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 Ans 5/2013, a ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 8 As 88/2016.

IV. Replika žalobce

23. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že nečinnost žalovaného nemůže být způsobena jednáním zástupce žalobce, a nemůže být kladena ani k tíži ostatním spotřebitelům, kteří se domáhají svého práva. Žalobce upozornil, že vyjádření žalovaného je paušalizované a nemá jakoukoliv skutkovou relevanci ke konkrétnímu případu. Žalovaný k dnešnímu dni nerozhodl v oblasti investičního životního pojištění stovky řízení, která byla zahájena v roce 2015 a později. Složitost investičního životního pojištění nemůže jít na újmu žalobci, zejména za situace, kdy je žalovaný orgánem určeným právě k řešení sporů z předmětných smluv a měl by disponovat dostatečně početným odborným aparátem k posouzení problematiky efektivně, rychle a věcně správně. Dospěl-li žalovaný k závěru, že není příslušný předmětný spor projednat a rozhodnout, nechť učiní příslušné rozhodnutí. Žalovaný jako správní orgán je povinen konat ve stanovených lhůtách, přičemž množství projednávaných věcí a údajná přetíženost nemůže jít k tíži žalobce.

24. Korigovaný výklad žalovaného k § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi podle žalobce neodpovídá předmětnému rozsudku Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že počátek běhu lhůty je objektivně zjistitelným okamžikem a tento okamžik spojen s možností provést předběžné právní vyhodnocení. Přistoupením na výklad žalovaného by znamenalo, že objektivně zjistitelný okamžik pro počátek běhu lhůty je, po subjektivním vyhodnocení úplnosti podkladů žalovaným, až následná výzva žalovaného k seznámení se účastníků řízení se spisem. Toto by znamenalo, že počátek běhu lhůty by byl výlučně na uvážení žalovaného, žalovaný by tak byl časově neomezen při shromažďování podkladů a žalobce by byl zcela odkázán na libovůli žalovaného, který by si sám určil počátek běhu předmětné lhůty.

V. Argumentace při jednání

25. Žalobce při jednání setrval na své předchozí argumentaci v žalobě a replice, na níž odkázal. Zdůraznil, že nebyl povinen poskytnout informaci, zdali postoupil předmětnou pohledávku, a proto výzvy žalovaného považoval za nadbytečné. Dodal, že pokud se žalovaný považuje za nepříslušného k rozhodnutí dotčeného sporu, měl již o své nepříslušnosti rozhodnout.

26. Žalovaný zopakoval, že jeho úkolem je řešit spotřebitelské spory, přičemž nyní shromažďuje doklady, zdali žalobce nepostoupil pohledávky na podnikatelský subjekt, což by mělo zásadní dopad na posouzení příslušnosti žalovaného k řešení sporu. K tomu v dané věci zdůraznil, že za tímto účelem již třikrát pozval žalobce k ústnímu jednání (8. 11. 2018, 31. 12. 2018 a 11. 3. 2019), avšak žalobce se k ústnímu jednání nedostavil. Proto se dne 25. 4. 2019 obrátil na Kancelář práv pojistitelů. Poukázal též na svou zahlcenost nestandartními spory, jež nelze snadno rozhodnout. Žalovaný uzavřel, že stále nejsou shromážděny veškeré podklady, a proto nemůže být nečinný.

27. Žalovaný navrhl jako důkaz výpověď žalobce. Tento návrh soud zamítl, neboť v řízení na ochranu proti nečinnosti žalovaného nelze zjišťovat skutečnosti, které správní orgán potřebuje ke svému rozhodnutí. Na posouzení nečinnosti žalovaného by tento výslech nemohl mít žádný dopad.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

28. Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Podmínky tohoto řízení a postup soudu při rozhodování o těchto žalobách je upraven v § 79 a násl. s. ř. s., podle kterého se ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Podle § 81 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni vydání svého rozhodnutí. Je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.

29. Městský soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro věcné projednání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Podmínkou aktivní legitimace podle § 79 odst. 1 s.ř.s. je bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti musí být splněna již k okamžiku podání žaloby, což vyplývá z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 - 59, jenž stanoví, že „pouze ten, kdo před podáním žaloby (v případě řízení vedeného podle správního řádu) podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti a zároveň jeho žádosti nebylo vyhověno (tj. nadřízený správní orgán vydal usnesení o nevyhovění žádosti podle § 80 odst. 6 věty druhé správního řádu, popř. ve třicetidenní lhůtě o žádosti nerozhodl), vyčerpal tento prostředek bezvýsledně. Teprve v tomto případě je jeho žaloba přípustná.“.

30. V případě žalovaného jde o atypický orgán vykonávající působnost v oblasti veřejné správy, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech osob, přičemž na řízení vedená žalovaným se subsidiárně použije správní řád (k povaze rozhodnutí arbitra viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 - 96). Obecný prostředek ochrany před nečinností je upraven v § 80 správního řádu, přičemž žalobce byl nejprve povinen podat návrh na přijetí opatření proti nečinnosti. K tomu v případě žalobce skutečně došlo a tento byl i bezvýsledně vyčerpán, když v daném případě byla výzva žalobce k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu doručena dne 10. 4. 2018 žalovanému, přičemž dne 23. 4. 2018 vydal žalovaný sdělení k výzvě k opatření proti nečinnosti.

31. Rozhodným momentem pro rozhodnutí ve věci, je určení konkrétního data, od kterého počíná běžet lhůta pro vydání nálezu žalovaným. Podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi rozhoduje arbitr ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů.

32. Podle čl. 8 písm. e) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů) „výsledek postupu alternativního řešení sporu musí být k dispozici do 90 kalendářních dnů ode dne, kdy subjekt alternativního řešení sporů obdržel úplný spis stížnosti“. Bližší vysvětlení tohoto ustanovení je obsaženo v odstavci 40 preambule směrnice o alternativním řešení sporů, podle nějž by měl finanční arbitr „ukončit postup řešení sporů on-line či off-line bezodkladně ve lhůtě 90 kalendářních dnů ode dne, kdy obdrží úplný spis ke stížnosti, včetně veškeré příslušné dokumentace týkající se této stížnosti, a to včetně zpřístupnění výsledku postupu alternativního řešení sporů. Subjekt alternativního řešení sporů, který obdržel stížnost, by měl strany o stížnosti vyrozumět poté, co získá veškeré dokumenty nezbytné k zahájení postupu alternativního řešení sporů.“.

33. Soud je povinen vnitrostátní právní úpravu vykládat tak, aby co nejlépe odpovídala smyslu a účelu směrnice Evropské unie, již transponuje (rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 10. 2004, Pfeiffer a další proti Deutsches Rotes Kreuz, C-397/01 až C-403/01 a ze dne 16. 12. 1993, Theodoro Wagner Miret, C-334/92).

34. Otázkou počátku běhu lhůty pro vydání nálezu se již zabýval Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že počátek lhůty je spojen s okamžikem shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí a nijak nesouvisí s následným procesním úkonem žalovaného (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 Afs 110/2018 - 40, rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 36/2018 - 37). Řízení před žalovaným Nejvyšší správní soud člení do dvou fází, kdy v první fázi dochází ke shromažďování podkladů a ve druhé fázi k jejich vyhodnocení a právnímu posouzení. V citovaných rozsudcích Nejvyšší správní soud vyloučil, že by se počátek lhůty pro vydání rozhodnutí odvíjel od vyrozumění účastníků o tom, že žalovaný shromáždil veškeré podklady. Výklad žalovaného, podle kterého by lhůta počala běžet okamžikem, kdy si žalovaný vyhodnotí úplnost spisového materiálu a tuto skutečnost projeví navenek tím, že vyhotoví výzvu stranám sporu k seznámení se se spisem, je chybný a nemá oporu v zákoně. Stanovení počátku běhu lhůty pro vydání rozhodnutí nelze ponechat pouze v gesci žalovaného, počátek musí být spojen s přezkoumatelnou objektivní skutečností a nesmí být závislý pouze na vůli žalovaného.

35. Na základě závěrů Nejvyššího správního soudu v uvedených rozsudcích městský soud dovodil, že v tomto případě druhá fáze řízení začala běžet nejpozději ode dne následujícího po dni doručení vyjádření instituce k návrhu na zahájení řízení. Žalobce totiž ve svých dřívějších vyjádřeních adresovaných žalovanému uváděl, že nedisponuje jinými podklady nebo důkazy, které by mohl předložit, než které doložil právě v rámci svého návrhu (viz přípis ze dne 3. 8. 2017). Instituce se vyjádřila dne 26. 10. 2017 a se svým vyjádřením doložila též pojistnou dokumentaci. Doručení vyjádření instituce jako účastníka řízení ve sporu, ve kterém je jejím rovnocenným právem se k návrhu žalobce vyjádřit a uvést svoji obranu pak v okamžiku, kdy žalobce již neměl další podklady k předložení, představuje objektivní skutečnost, která zakládá možnost žalovaného přistoupit k právnímu posouzení a hodnocení těchto podkladů. Navíc v dané věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že dne 27. 6. 2018 žalovaný zaslal žalobci a instituci výzvu k seznámení s podklady pro vydání nálezu, přičemž v mezidobí od vyjádření instituce po zaslání výzvy k seznámení se s podklady do spisu nedoplnil žádné další podklady. Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. 9 As 36/2018, k zaslání této výzvy může dojít logicky až poté, co správní orgán ukončí shromažďování podkladů nutných pro rozhodnutí.

36. Lhůta pro vydání rozhodnutí tedy počala běžet nejpozději ode dne následujícího po dni doručení vyjádření instituce a předložení podkladů, tj. ode dne 27. 10. 2017 a skončila tak dne 25. 1. 2018, což byl poslední den 90denní lhůty k vydání nálezu. K tomuto soud konstatuje v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu, že uvedené dvě fáze řízení nejsou jasně a pevně ohraničené a je z povahy věci zřejmé, že se obě fáze mohou prolínat a stejně jako v první fázi může dojít k předběžnému právnímu posouzení, tak ve druhé fázi se mohou objevit nebo být navrženy další podklady pro rozhodnutí. Tato okolnost ale není důvodem, proč zpochybňovat či jinak oddalovat počátek běhu lhůty. V okamžiku, kdy obě strany předložily veškeré podklady, které měly k dispozici, a žalovaný nevyzval strany, aby předložily další konkrétní podklady, je nepochybné, že druhá fáze řízení započala. V případě, že by se objevily v průběhu druhé fáze další podklady, které by s ohledem na svou povahu žalovanému bránily rozhodnout ve lhůtě 90 dnů, má žalovaný možnost lhůtu prodloužit o dalších 90 dnů.

37. Výzvu k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu podal žalobce dne 10. 4. 2018, tzn. po uplynutí lhůty pro vydání nálezu, která žalovanému skončila již dne 25. 1. 2018. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce před podáním žaloby bezvýsledně vyčerpal prostředky, které mu správní řád stanovil k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Žalobce tudíž splnil podmínky pro podání žaloby a nebylo namístě žalobu odmítnout pro předčasnost, jak navrhoval žalovaný. Žaloba na ochranu proti nečinnosti pak byla k městskému soudu podána dne 8. 6. 2018, ani samotná žaloba tak nebyla podána předčasně, jelikož žalobce ji podal v okamžiku, kdy žalovanému již uplynula lhůta k vydání nálezu. Z výše uvedených důvodů a s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku sp. zn. 9 As 36/2018, dospěl městský soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

38. Nad rámec již uvedeného soud uvádí, že absence konání žalovaného v přiměřené lhůtě a rozhodování v zákonem stanovené lhůtě je v rozporu s cílem zefektivnit a urychlit spory a vede k nedůvodným průtahům v řízení. Jakkoli lze mít do určité míry pochopení pro žalovaným namítanou přetíženost a omezené personální kapacity a pravděpodobnou nepředvídatelnost nárůstu obdobných sporů, nemohou tyto objektivní okolnosti být na újmu účastníkům řízení, kteří usilují o vyřešení sporu v přiměřené době. Je třeba vidět, že u celé řady správních orgánů v jiných oblastech veřejnoprávního rozhodování jsou lhůty pro rozhodnutí dle správního řádu, případně i zvláštních zákonů kratší a nadto zahrnují celý proces správního řízení od podání návrhu či žádosti, tedy i včetně shromažďování podkladů (rozhodování ve věcech stavebních, celních, poskytování licencí, ukládání správních sankcí apod.) Beneficiem řízení před Finančním arbitrem je lhůta 90 dnů, případně prodloužená o dalších 90 dnů, běžících až od shromáždění podkladů a postihující až fázi hodnocení podkladů. V tomto smyslu se jeví obrana žalovaného argumentací o šikanózním postupu žalobce jako naprosto neúměrná a nadto odhlížející od podstaty věci, kdy žalovaný ve svém vyjádření k žalobě argumentuje zcela obecně zátěží, aniž by se vyjádřil k vlastním úkonům a jejich potřebě v daném řízení.

39. Dále soud zdůrazňuje, že pokud žalovaný není v některých věcech oprávněn rozhodovat, je třeba s takovým návrhem naložit příslušným procesním způsobem. Neobstojí tedy argument žalovaného, že není na jisto postaveno, zdali je k rozhodování daného sporu příslušný, a proto doposud nemohl rozhodnout, neboť bylo jeho povinností případné rozhodnutí o nepříslušnosti vydat do uplynutí lhůty stanovené zákonem o finančním arbitru. Za tímto účelem pak mohl i v rámci lhůty pro vydání rozhodnutí shromažďovat další podklady, jak vyplývá z výše řečeného (viz prolínání prvé a druhé fáze řízení popsané v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 36/2018). Pokud tak však neučinil, zůstal nečinný a soudu nezbylo, než žalobě na ochranu proti nečinnosti vyhovět.

VII. Závěr

40. Městský soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto uložil žalovanému povinnost rozhodnout ve výroku uvedené věci, k čemuž mu stanovil lhůtu 60 dnů. Takto stanovená lhůta umožní žalovanému, aby opatřil další důkazy, pokládá-li to pro rozhodnutí věci za nezbytné, a ve věci následně rozhodl. Současně poskytnutá lhůty nepřekračuje mezní lhůtu stanovenou v § 81 odst. 2 s. ř. s.

41. Při úvaze o konkrétní výši náhrady těchto nákladů soud přihlédl k ustanovení § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. Podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. jsou-li pro to dány důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů řízení účastníkům nebo státu zcela nebo z části nepřiznává. Z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že přiznat lze náklady řízení účelně vynaložené. Tomuto závěru koresponduje ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., které umožňuje zohlednit konkrétní okolnosti konkrétního případu, aniž by byl soud nucen mechanicky vycházet z jednotlivých úkonů, učiněných účastníkem řízení.

42. Žalobce byl v řízení před soudem zastoupen advokátem, a má tedy právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V daném případě soud ve vztahu ke jmenovanému advokátovi ověřil, že jen v roce 2018 podal u zdejšího soudu obdobné žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného opakovaně, minimálně v dalších 48 řízeních, ve kterých navrhl soudu, aby uložil žalovanému povinnost učinit shodný procesní úkon, jako v nyní projednávané věci. Obsah žaloby je tak v podstatných částech shodný s obsahem jiných žalob na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby za daného stavu, které je velmi jednoduchým procesním úkonem, podle náhledu soudu nevyžadují výraznou odbornost.

43. Soud má proto za to, že všechny skutečnosti týkající se zastupování žalobce v soudním řízení, je třeba v jejich souhrnu v daném případě považovat za důvody zvláštního zřetele hodné podle § 60 odst. 7 s. ř. s., které opravňují soud rozhodnout o tom, že účastníkovi řízení se náhrada nákladů řízení zčásti nepřiznává. Soud proto rozhodl tak, že žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení pouze zčásti, a to ve výši 50 % částky mimosmluvní odměny, která by mu jinak náležela. Žalobce by měl právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem za tři úkony právní služby po 3 100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast při jednání), celkem 9 300 Kč; za úkon právní služby, za který by žalobci náležela náhrada nákladů, soud nepovažoval repliku k vyjádření žalovaného, neboť tuto soud nevyžadoval a žalobce v ní především zopakoval již dříve předestřenou argumentaci. Při snížení na 50 % z částky 9 300 Kč žalobci náleží 4650 Kč a třikrát režijní paušál po 300 Kč. Částka je dále zvýšena o 1 165,50 Kč odpovídající náhradě za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce jako plátce DPH povinen z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů státu odvést. Konečně pak mezi náklady náleží též zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobce činí částku (2000 + 4650 + 900 + 1165,5) 8 715,50 Kč, již je žalovaný povinen uhradit do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Poučení