14 A 144/2023–128

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Kratochvíla, soudce Martina Bobáka a soudkyně Kateřiny Kozákové ve věci žalobců: a) Z. K. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Viktorem Klímou sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1 b) Ing. A. J. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Vítězslavem Dohnalem sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 za účasti: EKOSPOL a.s., IČ: 63999854 sídlem Dukelských hrdinů 747/19, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2023, č. j. MHMP 1520338/2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 7. 2023, č. j. MHMP 1520338/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 15 342 Kč, a to k rukám zástupce žalobce a) Mgr. Viktora Klímy, advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 21 823,30 Kč, a to k rukám zástupce žalobce b) Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. K žádosti osoby zúčastněné na řízení (stavebník) Úřad městské části Praha 22 (stavební úřad) rozhodnutím ze dne 11. 3. 2020, č. j. P22 3063/2020 OV 04 (územní rozhodnutí) umístil stavbu „Ekocity Uhříněves II“, konkrétně bytové domy označené jako A, B+C, D, E, veřejné pozemní komunikace, polootevřené garáže, parkovací plochy, zpevněné plochy (stanoviště na odpady), vodovodní řady, včetně přípojek a připojení bytových domů (BD), gravitační a výtlačné řady splaškové kanalizace, včetně čerpací stanice splaškových vod, přípojek a připojení bytových domů, dešťové kanalizace, včetně odvodňovacích příkopů, retenčních poldrů a výústních objektů, trafostanice a kabelové vedení VN a NN, včetně přípojek, veřejné osvětlení, slaboproud, STL plynovodní řady, včetně přípojek a připojení bytových domů, oplocení a opěrné zdi a zřízení dočasné stavby zařízení staveniště. To vše na pozemcích p. č. XA (ostatní plocha), XB (ostatní plocha), XC (ostatní plocha), XD (ostatní plocha), XE (orná půda), EF (ostatní plocha), XG (orná půda), XH (ostatní plocha), XI (trvalý travní porost), XJ (ostatní plocha), XK (orná půda), XL (ostatní plocha), XM (ostatní plocha), XN (ostatní plocha), XO (ostatní plocha), vše v katastrálním území Uhříněves, a dále na pozemku p. č. XP (ostatní plocha) v k. ú. Křeslice v Praze–Uhříněvsi (stavba či záměr).

2. Každý ze žalobců se proti tomuto rozhodnutí samostatně odvolal. Žalovaný pak v záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) částečně změnil územní rozhodnutí, konkrétně změnil či vypustil původní podmínky č. 3, 20, 23, 24, 25, 30 a 31 územního rozhodnutí. Také povolil kácení dřevin a stanovil povinnost náhradní výsadby podle podmínky č. 25 pro umístění a projektovou přípravu stavby. Žalovaný ve zbytku územní rozhodnutí potvrdil.

II. Žaloby a vyjádření

3. Žalobci podali proti napadenému rozhodnutí samostatné žaloby. Žalobce a) vlastní pozemky, které přímo nesousedí se stavbou. Soubor jeho pozemků se nachází níže po směru vodního toku Dobrá voda, do jehož záplavového území mají ústit ventily retenčních poldrů k zadržování dešťové vody. Žalobce a) namítá, že: 1) správní orgány pochybily při vyvěšování písemností na úřední desku; 2) se nemohl řádně účastnit řízení o odvolání, jelikož rozhodnutí o odvolání ze dne 24. 7. 2023 proti usnesení, dle něhož nebyl účastníkem řízení, mu bylo doručeno 25. 7. 2023, tedy den před vydáním napadeného rozhodnutí; žalobce se nemohl ani seznámit s podklady ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (správní řád); 3) žalovaný nezákonně přerušil řízení o odvolání proti územnímu rozhodnutí a sám ve prospěch stavebníka opatřil písemnosti (stanoviska); pokud stavebník nepodal perfektní žádost, správní orgány mu neměly vyhovět; 4) nepožadoval přezkum nových závazných stanovisek, ale namítal, že původně negativní stanoviska byla iniciativně změněna ve prospěch stavebníka; 5) závazné stanovisko Úřadu MČ Praha 22, odboru životního prostředí a dopravy, ze dne 18. 1. 2021 neřeší pozemek p. č. XP v k. ú Křeslice, byť do něj stavba zasahuje; 6) správní orgány obešly závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 20. 9. 2020, proto žalobce a) požádal o přezkum v pořadí dalšího stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje, ze dne 20. 7. 2021; 7) žalovaný až dne 24. 8. 2022 seznámil účastníky s podklady – spis byl doplněn o 2 nová stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany životního prostředí, které si žalobce musel obstarat v šibeniční lhůtě; 8) vodní tok Dobrá voda neexistuje, jedná se pouze o příkop, jehož původ ani účel není znám; bylo nezbytné doložit vyjádření vlastníků pozemků, na nichž se údajný vodní tok nachází, včetně souhlasu vlastníka propustku pod komunikací vedoucí do Pitkovic, kterým by měly být odváděny srážkové vody ze stavby do k. ú. Křeslice; 9) nová čerpací stanice odpadních vod, která má nahradit dosavadní čerpací stanici na pozemku p. č. XV v k. ú. Uhříněves, ovlivní pozemky žalobce; rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pokud stavebník neuvádí, kde, kdy a jak bude tato nová čerpací stanice postavena; 10) čerpací stanice odpadních vod IV v ulici Františka Diviše dosud nemá stavební povolení a stavebník nemá kam připojit kanalizaci ze stavby; 11) správní orgány porušily zásady správního práva, zejména zásadu nestrannosti a rovnosti před zákonem; 12) neúplně zjistily skutkový stav věci a neprovedly místní šetření; 13) napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož žalovaný nevypořádal veškeré jeho námitky; 14) Pražská vodohospodářská společnost nestanovila podmínky až pro kolaudační řízení, a tedy tyto podmínky žalovaný nemohl z územního rozhodnutí vypustit (bod 7 výroku napadeného rozhodnutí); 15) žalovaný nesprávně posoudil jeho námitky podjatosti a námitky systémové podjatosti; nerozhodování o námitce podjatosti Mgr. I. P. ze dne 16. 9. 2022 doplněné 12. 10. 2022 a 25. 12. 2022.

4. Žalobce b) je vlastníkem pozemků p. č. XE a p. č. XQ (jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XS), oba v k. ú. Uhříněves. V úvodu obecně namítá, že stavbou dojde k narušení jeho soukromí a pohody bydlení (bude vidět do jeho domu a na zahradu), v době výstavby bude omezen při využívání svého pozemku (hluk, prašnost, exhalace a nízkofrekvenční vibrace), a stavba dále naruší klidový charakter dotčené lokality (s ohledem na projektovanou kapacitu bydlení až pro 508 osob). Konkrétně pak žalovanému vytýká, že: 1) nesprávně posoudil soulad stavby s územněplánovací dokumentací. Nejasnou zůstala otázka povolení terénních úprav v okolí bytových domů; tyto terénní úpravy jsou údajně součástí stavby, např. u bytového domu C má být úroveň terénu o 3,35 m vyšší než původní terén, přitom terénní úpravy nad 1,5 m o výměře nad 300 m2 vyžadují vydání územního rozhodnutí; 2) pokud by terénní úpravy nebyly povoleny, pak by garáže v bytových domech již nebyly v 1. podzemním podlaží (PP), ale v 1. nadzemním podlaží (NP), jednalo by se tak o bytové domy s pěti NP, ne pouze s čtyřmi NP, což se pak promítá do vyšší výšky, většího obestavěného prostoru a především větší započitatelné plochy hrubých podlažních ploch; pokud by do hrubé podlažní plochy stavby byly započteny i garáže v 1. NP (původně 1. PP), stavba by již nesplňovala koeficient podlažních ploch (KPP), který již nyní jen těsně splňuje; skutečnost, zda stavební úřad povolil terénní úpravy, je tedy velmi významná; při neprovedení terénních úprav by stavby byly také vyšší, což má přesah do výškové regulace; 3) záměr je umísťován ve výškové hladině IV (9–16 m), která se počítá od nejnižšího bodu přilehlého terénu, jakkoli dle napadeného rozhodnutí mají objekty A až E plochou střechu a max. výšku atiky 13 m (od úrovně podlahy 1. NP, tj. od 280,5 m.n.m.), resp. max. cca 17,3 m (u objektu A) od přilehlého terénu. V případě nepovolení terénních úprav by pak výška stavby přesahovala výškovou hladinu IV; 4) situační výkresy projektové dokumentace mají chybný polohopis, jelikož chybně zakreslují situování rodinných domů č. p. XR a XS, a to ve vzájemné poloze i ve vztahu k odstupové vzdálenosti od hranic sousedních pozemků. Správní orgány k tomu na místě nezjišťovaly skutečný stav věci, jakkoli je na to žalobce b) upozornil; v územním rozhodnutí nejsou uvedeny skutečné minimální odstupové vzdálenosti stavby od sousedních staveb; 5) žalovaný nesprávně vypustil podmínky 30 a 31 územního rozhodnutí (napojení na veřejný vodovod a odvádění odpadních vod) s tím, že se tyto podmínky týkají kolaudace, nikoli územního řízení, což neodpovídá § 79 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); prý není jisté, že stavba má zajištěno zásobování pitnou vodou, jelikož správce vodovodu nemá prozatím vydána ani rozhodnutí, na jejichž základě by ho mohl realizovat; stavba nemá vyřešený ani odvod splaškových vod, což je v rozporu se zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon); 6) stavba má být umístěna do území, kde je překračován imisní limit pro nejvyšší denní imisi pro částice PM10 a pro průměrnou roční imisi benzo(a)pyrenu; 7) žalovaný procesně pochybil, pokud žádost stavebníka dle § 149 odst. 6 správního řádu nezamítl v situaci, kdy bylo zrušeno závazné stanovisko; 8) rozhodnutí o námitce podjatosti nebylo žalobci b) doručeno, nenabylo právní moci, a tedy o věci rozhodovala osoba, která ve věci nemohla jednat.

5. Žalovaný navrhl, aby soud obě žaloby zamítl. Ve vyjádření ze dne 23. 11. 2023 popíral žalobní námitky žalobce a). Uvedl, že s ním po celou dobu odvolacího řízení jednal jako s účastníkem řízení, především mu doručoval písemnosti určené účastníkům a rovněž se věcně zabýval jeho námitkami. Žalobce a) také opakovaně nahlížel do spisu (s. 42 napadeného rozhodnutí). K doručování písemností na úřední desku Úřadu MČ Křeslice nebyl důvod, jelikož záměr má být realizován v k. ú. Uhříněves. O žádosti stavebníka neměl rozhodovat Úřad MČ Praha 11, jelikož naprostá většina stavby zasahuje do obvodu stavebního úřadu MČ Praha 22 (stavby bytových domů s technickou a dopravní infrastrukturou), kdežto v obvodu stavebního úřadu MČ Praha 11 se nachází pouze připojení na komunikaci. Zákon nevylučuje, aby si stavebník požádal o nová závazná stanoviska, pokud ta původní byla nesouhlasná. Přezkum závazných stanovisek probíhá nejen na základě výslovného požadavku odvolatele, ale také pokud na závěry závazného stanoviska míří odvolací námitka. Obě rozhodnutí o přerušení řízení v této věci obstála u Ministerstva pro místní rozvoj, a tedy řízení nebylo nezákonně přerušeno ve prospěch stavebníka. S námitkou podjatosti se žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí tak, jak mu uložilo Ministerstvo pro místní rozvoj. Žalovaný považoval za nevhodné, aby uzemní rozhodnutí zrušil, pokud ho mohl změnit tím, že vypustil bod 3 a bod 7 jeho výroku.

6. Ve vyjádření ze dne 14. 2. 2024 žalovaný nesouhlasil s výtkami žalobce b). Záměr je dle něj v souladu s územním plánem, stavební úřad ho umístil na základě souhlasných závazných stanovisek orgánů územního plánování. Úpravy terénu, které bezprostředně souvisejí s navrhovanými stavbami, se samostatně neumisťují. Pokud by stavebník hodlal realizovat další nesouvisející terénní úpravy, bude nutné vydat samostatné rozhodnutí o změně využití území. Stavby nepřekračují ani maximální výškovou úroveň (nejde o absolutní výšku, ale o výšku hlavní římsy). Za nedůvodné považoval také námitky vadné projektové dokumentace a upuštění od místního šetření. Dotčené území má dle závazného stanoviska dobrou kvalitu ovzduší, imisní limity nejsou překročeny. Žalovaný se také přezkoumatelně vypořádal s námitkami co do vypuštění podmínek 30 a 31 územního rozhodnutí, které se vztahovaly ke kolaudaci stavby. Usnesení ředitele žalovaného ze dne 28. 2. 2022 stran námitky podjatosti bylo žalobci b) doručeno fikcí.

7. Žalobce b) v replice ze dne 25. 3. 2024 zdůraznil, že není jasné, z čeho žalovaný dovozoval, že úpravy terénu, které bezprostředně souvisejí se stavbou, se samostatně neumísťují. Ve výroku napadeného rozhodnutí dokonce žalovaný uvedl, že stavební úřad územním rozhodnutím neumístil žádné terénní úpravy. Proto se žalobce b) domnívá, že nelze ani provést rozsáhlou navážku na stávající terén, kterou by došlo ke zvýšení jeho úrovně o cca 3 m. To má přesah do koeficientu podlahových ploch. Pokud územní rozhodnutí nic takového neřeší, je neúplné a nezákonné. Dále žalobce b) upozornil na to, že regulovanou výšku stavby nelze počítat od úrovně čisté podlahy 1. NP, ale počítá se právě od nejnižšího bodu přilehlého terénu. Takhle počítaná výška stavby je 17,3 m, což přesahuje limit výškové hladiny IV. Konečně dodal, že není pravda, že by mu žalovaný doručil rozhodnutí o jeho námitce podjatosti.

8. Stavebník se ve vyjádření ze dne 27. 3. 2024 přiklonil k vyjádřením žalovaného v této věci. Žaloby jsou dle něj neopodstatněné a ryze účelové.

III. Posouzení žaloby

9. Žalobce a) podal žalobu, kterou soud vede pod sp. zn. 14 A 144/2023. Následně žalobu proti témuž rozhodnutí podal i žalobce b). Tu soud vedl pod sp. zn. 14 A 147/2023. Původní předseda senátu rozhodl o spojení těchto věcí ke společnému projednání s tím, že věci budou dále vedeny pod sp. zn. 14 A 144/2023 (usnesení ze dne 10. 1. 2024). Následně soud přeposlal relevantní podání z obou spisů stranám a stavebníkovi.

10. Soud již na tomto místě předesílá, že v této věci jednotlivě neobesílal všechny vlastníky nemovitostí [§ 42 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], které bezprostředně sousedí s pozemky dotčenými stavbou [vlastníci pozemků a staveb na nich dle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, jak je označil stavební úřad na s. 10 jeho rozhodnutí]. Těmto osobám soud ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) doručil vyrozumění o možnosti uplatnit práva dle § 34 s. ř. s. vyvěšením na úřední desku (§ 42 odst. 4 s. ř. s.), jelikož doručování osobám zúčastněným na řízení považoval za neúměrně zdlouhavé, nákladné, administrativně náročné a dokonce i nemožné pro jejich velký počet. Soud totiž ověřil, že by jinak musel obesílat nejméně 190 vlastníků nemovitostí, přičemž někteří z nich měli dle údajů v katastru nemovitostí adresu trvalého bydliště na Slovensku, v Rusku, Bělorusku či v Ázerbájdžánu. Za této situace soud dále již dále nezkoumal, které z nemovitostí jsou zatíženy věcnými břemeny, a tedy ani jednotlivě neobesílal dalších několik desítek oprávněných z věcných břemen k těmto nemovitostem (obecně srov. rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2024, č. j. 9 As 86/2024–33, obce Mošnov a Petřvald, body 27 a násl.). Velkým počtem účastníků nutno rozumět minimálně desítky, zpravidla však stovky potenciálních osob zúčastněných na řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2021, č. j. 2 As 62/2019–86, BD U VODY, bod 39), a tedy v podmínkách této kauzy bylo na místě obesílat potenciální osoby zúčastněné na řízení formou vyvěšení sdělení na úřední desce soudu. Soud přihlédl také k tomu, že tito účastníci aktivně nevystupovali v předcházejícím správním řízení.

11. Obě žaloby jsou včasné, podaly je osoby k tomu oprávněné (k dílčím nepřípustným námitkám viz níže). Soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 72 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

12. U jednání dne 30. 9. 2024 žalobce a) setrval na žalobě. Zejména zdůraznil, že správní orgány porušovaly jeho procesní práva. Obává se také stékání splašků na jeho pozemky. K dotazu soudu uvedl, že na svých pozemcích nemá žádné stavby, které by byly napojeny na vodovod (kromě staré studny, jež je v současnosti mimo provoz). K dalšímu dotazu soudu ozřejmil, že jedinou přístupovou cestou k jeho pozemkům je místní komunikace, která se napojuje na ul. Novopetrovickou v místě pozemku p. č. XU, k. ú. Petrovice, a z tohoto místa směřuje na jih směrem k jeho pozemkům. Žalobce a) doplnil, že v místech, kde se měl dle správních orgánů nacházet vodní tok Dobrá voda, je chodník pro pěší.

13. Žalobce b) zdůraznil mohutné terénní úpravy, v jejichž důsledku bude stavba neúměrně vysoká. Objekt A má být až 17,5 m vysoký od úrovně neupraveného (původního) terénu. V důsledku nepovolených terénních úprav záměr také přesahuje nejvyšší přípustný koeficient podlažních ploch. Stavebník tak přetěžuje území, umísťuje více bytů, kde bude bydlet více lidí a žalobce b) bude mít o to méně soukromí. Poukázal také na to, že v kolaudačním řízení je jiný okruh účastníků řízení. V kolaudačním řízení již nikdo nebude ověřovat, zda je stavba napojena na vodovod či splaškovou kanalizaci, a to, zda tyto nejsou v důsledku tohoto připojení přetíženy.

14. Žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

15. Stavebník se připojil k návrhu žalovaného. K dotazu soudu uvedl, že dne 26. 6. 2024 podal u stavebního úřadu žádost, na jejímž základě zamýšlí umístit terénní úpravy na pozemcích dotčených stavbou.

16. Žaloby jsou důvodné.

17. V této věci jde o soudní přezkum rozhodnutí stran umístění stavby. Územní rozhodnutí vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu (§ 79 odst. 1 věta první stavebního zákona).

18. Rozhodnutí o umístění stavby je vydáváno v rámci územního řízení. Smysl tohoto řízení je odlišný od smyslu stavebního řízení, neboť se v něm posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území. Přitom se bere zřetel na stanoviska dotčených orgánů státní správy, řádně uplatněné námitky účastníků řízení a stanoví se podmínky pro uskutečnění záměru v území a požadavky na změnu záměru podle výsledků územního řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011–127, obec Branky, bod 26). Rozhodnutí o umístění stavby ještě nezakládá potenciálnímu stavebníkovi subjektivní právo stavět (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni z 5. 11. 2004, č. j. 57 Ca 14/2004–40, č. 455/2005 Sb. NSS).

19. Byť se některé námitky žalobce a) a žalobce b) navzájem prolínají, s ohledem na přehlednost odůvodnění soud tyto vypořádal odděleně v částech III.A. a III.B. rozsudku, společně posoudil snad jen jejich námitky stran řešení podjatosti úředních osob (část III.A.3. níže), výtky ohledně napojení na splaškovou kanalizaci (III.B.5. níže) a námitku ohledně toho, že správní orgány dle § 149 odst. 6 správního řádu nezamítly stavebníkovu žádost v momentě, kdy došlo ke zrušení souhlasného závazného stanoviska (body 41 a 42 níže). Soud úvodem další části odůvodnění upozorňuje, že řízení o vydání územního rozhodnutí je spletité, jelikož žalobci hojně využívali dostupných opravných prostředků, k jejichž vypořádání se pak dílem vztahují také jejich žalobní námitky.

20. Dále soud v obecné rovině uvádí, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Lze z něj seznat, jakým způsobem daňové orgány rozhodly, výrok neodporuje odůvodnění, je z něj možné zjistit, jakými úvahami byly daňové orgány vedeny a jak vypořádaly námitky. K dílčím námitkám nepřezkoumatelnosti se soud vyjádří níže. III.A. K námitkám žalobce a) III.A.

1. Aktivní procesní legitimace žalobce a)

21. Soud předně uvádí, že podle § 65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví–li tento nebo zvláštní zákon jinak.

22. Z této zákonné úpravy plyne, že je–li žalobou napadeno rozhodnutí správního orgánu, musí z žalobních námitek vyplývat jednoznačné tvrzení žalobce o porušení jemu svědčících konkrétních veřejných subjektivních práv. Žalobou tak lze napadat pouze zkrácení svých vlastních práv. Pokud žalobce v žalobě namítá vadu správního rozhodnutí, která nemůže negativně zasáhnout do jeho práv a ani se negativně projevit v jeho právní sféře, je taková námitka nepřípustná [viz např. rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2013, č. j. 9 As 183/2012–35, RLRE Dorado Property]. Žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se zakládá tvrzením (rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Afs 40/2005–62, č. 1477/2008 Sb. NSS).

23. Žalobce a) v námitkách ze dne 1. 12. 2019 uvedl, že vlastní 48 pozemků (LV X, k. ú. Křeslice, také č. l. 40 odvolacího spisu), které se nacházejí v nejbližším místě ve vzdálenosti cca 460 m od pozemků dotčených stavbou (výřez měření z katastrální mapy). Nenachází se tedy v těsné blízkosti stavby. Svou aktivní procesní legitimaci žalobce a) dovozuje z dotčení těchto jeho pozemků zejména stran likvidace dešťových vod v nivě potoka Dobrá voda, a tedy v území, které se ho může dotýkat. Během jednání žalobce a) ozřejmil, že v důsledku údajných nedostatků napojení záměru na kanalizaci se obává, že na jeho pozemky budou stékat také splaškové vody (srov. obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 11 A 12/2021–52). Vedle toho také vznesl námitky proti stanoviskům na úseku ochrany životního prostředí a dožadoval se toho, aby v důsledku stavby nebylo zasaženo do sjezdu z komunikace na p. č. XP v k. ú. Křeslice, který využívá k přístupu na jeho pozemek. K těmto námitkám a dále k dílčím procesním výtkám je dle soudu žalobce aktivně procesně legitimován, jelikož nelze vyloučit, že se ho v tomto směru může dotýkat stavba, resp. územní řízení k ní.

24. Soud neshledal aktivní procesní legitimaci žalobce a) k námitce shora rekapitulované v bodě 3 pod číslem 14), a to stran vypuštění podmínky Pražské vodohospodářské společnosti ohledně vodovodního řadu (bod 27 žaloby). Z textu žaloby ani z vyjádření žalobce a) u jednání neplyne, že by bylo možné uvažovat o ovlivnění právní sféry žalobce a) v důsledku údajné nedostatečnosti vodovodního řadu, na který má být stavba připojena. Jeho pozemky jsou vzdáleny téměř půl kilometru od nejbližšího pozemku, který má být ovlivněn stavbou (nejblíž je veřejná komunikace na pozemku p. č. XP v k. ú. Křeslice). Nenacházejí se ani v tom samém katastrálním území a z ničeho není patrné, že by v tomto směru mohl vodovodní řad přímo ovlivnit práva žalobce a) či jemu přilehlé „životní prostředí“. V tomto směru žalobce a) ani nevysvětlil, jak se ho napojení stavby na vodovodní řad nyní týká. Vzhledem ke vzdálenosti jeho pozemků a nedostatku konkrétních k majetku žalobce a) vztažených tvrzení to nepovažuje za myslitelné ani soud. III.A.

2. Komplex procesních námitek 25. Žalobce a) v žalobě předně namítá mnohočetné porušení procesních pravidel, které dle něj ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud se těmito výtkami postupně vypořádá v této části odůvodnění rozsudku.

26. Prvně není důvodnou výtka, že o věci měl rozhodovat Úřad MČ Praha – Křeslice jako místně příslušný stavební úřad, a nikoliv Úřad MČ Praha 22. Žalovaný již v počátku řízení, dne 11. 2. 2019, stanovil, že příslušným k provedení řízení je Úřad MČ Praha 22, jelikož dle doložených podkladů se jedná o výstavbu bytových domů s technickou a dopravní infrastrukturou navrženou v území MČ Praha 22. Jeho postup odpovídá logice § 13 odst. 4 stavebního zákona. Záměr jen malou částí zasahuje do správního území MČ Praha 11, a to pouze připojením na komunikaci na pozemku p. č. XP v k. ú. Křeslice. Žalovaný se s tímto aspektem věci vypořádal na s. 41 napadeného rozhodnutí. Námitka nepřezkoumatelnosti je tedy nedůvodná. Na tom nic nemění poněkud nesrozumitelná žalobní námitka o potřebě kolaudace Čerpací stanice odpadních vod Uhříněves IV a XIX, P22 (viz i shora).

27. Důvodnou není ani námitka, že v této věci správní úřady nevyvěšovaly písemnosti na jejich úředních deskách v souladu s § 87 odst. 3 stavebního zákona. Prvně soud konstatuje, že zde byly splněny podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou dle § 144 odst. 6 správního řádu. Stavební úřad označil za účastníky řízení dle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona vlastníky pozemků a staveb na dotčených pozemcích. Ačkoliv stavební úřad konkrétně nevyjmenoval všechny vlastníky pozemků a staveb na těchto pozemcích, již jen z rozsahu tohoto výčtu je zřejmé, že podmínka § 144 odst. 1 správního řádu je splněna. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou, nepochybil ani žalovaný, který napadené rozhodnutí doručoval tímto způsob i odvolatelům (dle § 25 odst. 2 správního řádu). Odvolací orgán nemá v případě řízení s velkým počtem účastníků povinnost doručovat zvláštním způsobem odvolateli (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 10. 2023, č. j. 6 As 285/2021–48, č. 4537/2023 Sb. NSS, ARTA, body 22 a násl.). Ustanovení § 144 odst. 6 správního řádu pouze určuje, že jednotlivě je třeba doručovat účastníkům řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu, kteří jsou správnímu orgánu známi. Účastníkem dle § 27 odst. 1 správního řádu není automaticky každý odvolatel, což plyne i z § 91 odst. 1 správního řádu.

28. Stavební úřad však pochybil, pokud v územním rozhodnutí neoznačil žalobce a) jako účastníka řízení, resp. ho jako účastníka neidentifikoval a v rozhodnutí neoznačil jeho pozemky postupem dle § 92 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, dle které v případě doručování územního rozhodnutí veřejnou vyhláškou se v něm účastníci řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona identifikují označením pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí dotčených vlivem záměru. Stavební úřad tudíž žalobce a) nepovažoval za účastníka řízení dle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona [k účastenství žalobce a) v řízení viz podrobněji dále].

29. Správní orgány nevedly kabinetní řízení, jak se domnívá žalobce a). Soud ve spisu ověřil, že oznámení o zahájení řízení ze dne 1. 11. 2019 vyvěsil na jeho úřední desce Úřad MČ Praha 22 (vyvěšeno dne 4. 11. 2019, svěšeno dne 21. 11. 2019. Písemnost vyvěsil na své úřední desce také Úřad MČ Praha – Křeslice od 5. 11. 2019 (potvrzení Úřadu MČ Praha – Křeslice ze dne 25. 11. 2019). To samé platí pro územní rozhodnutí, které bylo vyvěšeno u Úřadu MČ Praha 22 od 11. 3. 2020 do 28. 3. 2020 a u Úřadu MČ Praha – Křeslice na jeho úřední desce od 12. 3. 2020 do 27. 3. 2020 (potvrzení ze dne 30. 3. 2020). Tyto úřady stejně zacházely s odvoláním žalobců a) a b). Vyrozumění o podaném odvolání vyvěsil na úřední desce Úřad MČ Praha 22 dne 21. 4. 2020 a svěsil dne 8. 5. 2020. Úřad MČ Praha – Křeslice sdělil dne 12. 5. 2020, že tuto písemnost vyvěsil na jeho úřední desce od 22. 4. 2020 do 11. 5. 2020.

30. Jde–li o seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021 ze spisu vyplývá, že tato písemnost měla být vyvěšena po dobu 15 dní na úřední desce Úřadu MČ Praha 22. Z rozdělovníku této písemnosti je patrné, že písemnost měl na úřední desce vyvěsit také Úřad MČ Praha – Křeslice; soud ovšem ve spisu nedohledal potvrzení o dnech, v nichž u něj byla tato písemnost vyvěšena. Zástupce žalobce a) ovšem nahlížel do spisu dne 3. 11. 2021 a posléze poslal i vyjádření k podkladům.

31. Stran seznámení se s podklady rozhodnutí ze dne 24. 8. 2022 ze spisu vyplývá, že tato písemnost měla být vyvěšena po dobu 15 dní na úřední desce Úřadu MČ Praha 22, s počátkem 25. 8. 2022. Z rozdělovníku této písemnosti je patrné, že písemnost měl na úřední desce vyvěsit také Úřad MČ Praha – Křeslice; soud ovšem ve spisu nedohledal potvrzení o dnech, v nichž u něj byla tato písemnost vyvěšena. Žalobce nahlížel ve dnech 29. 8. 2022 a 9. 9. 2022, posléze poslal i svá vyjádření.

32. Jakkoli není ze spisu zřejmé, zda v těchto dvou případech, tj. u písemností ze dne 20. 10. 2021 a ze dne 24. 8. 2022, žalovaný skutečně nechal vyvěsit sdělení o doplnění spisového materiálu na úředních deskách obou zmiňovaných úřadů, nemohlo dojít k vadě, která by ve vztahu k žalobci a) způsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce a), resp. jeho zástupce, totiž vždy v reakci na tyto písemnosti nahlížel do správního spisu a podával také vyjádření k doplněným podkladům. Lapidárně řečeno, i pokud by k tomuto pochybení skutečně došlo, nemohlo to žalobce a) zkrátit na jeho právech. Dlužno dodat, že žádný předpis nepožaduje, aby úřední písemnosti byly zveřejňovány i na úředních deskách dalších úřadů vzdálenějších městských částí (např. Úřadu MČ Praha 11), byť některé z dotčených pozemků (zde okrajově dotčený pozemek p. č. XP v k. ú. Křeslice) mohou sousedit i s pozemky v k. ú. Pitkovice [viz bod 16 žaloby žalobce a)]. Žalobce a) ovšem vyjmenoval pozemky ve vlastnictví Hl. m. Prahy, kterému stavební úřad jako účastníkovi řízení písemnosti stejně doručoval.

33. Důvodná je ovšem výtka, že správní orgány po většinu řízení nejednaly s žalobcem a) jako s účastníkem řízení. Žalobce a) se jako účastník přihlásil písemností ze dne 18. 11. 2019. Písemností ze dne 1. 12. 2019 podával další obsáhlé námitky. Usnesením ze dne 9. 3. 2020, tj. dva dny před vydáním územního rozhodnutí, stavební úřad rozhodl, že žalobce a) nebyl dle něj účastníkem územního řízení. Není vlastníkem sousedního pozemku. Jeho pozemek se nacházel cca 460 m od plánované výstavby, a tedy se stavba nemůže dotknout jeho vlastnického práva. Proti tomuto usnesení se žalobce a) odvolal dne 30. 3. 2020.

34. Rozhodnutím ze dne 24. 7. 2023, tj. (opět) dva dny před vydáním napadeného rozhodnutí, žalovaný změnil rozhodnutí ze dne 9. 3. 2020 tak, že žalobce a) je účastníkem řízení. Jakkoli neshledal, že by jím byl pro tvrzení o sjezdu ze silnice na pozemku p. č. XP, nevyloučil, že se žalobce a) může dotknout způsob likvidace dešťových vod do nivy vodního toku Dobrá voda.

35. Soud na tomto místě nepovažuje za účelné zde obšírně opakovat závěry rozsudku NSS ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 As 3/2016–54, ve věci týchž účastníků. Již před zahájením řízení mělo být žalovanému, resp. také stavebnímu úřadu, jasné, že umístění stavby se může dotknout věcných práv žalobce a), který vlastní „nemezující“ pozemek. Ostatně nejde o nijak závratně odlišnou situaci oproti té, kterou NSS posuzoval v právě cit. rozsudku. Navíc pokud správní orgány obou stupňů vydávaly rozhodnutí ve věci ne/účastenství žalobce a) shodně v krátké lhůtě před vydáním meritorních rozhodnutí, jejich postup nevyvolává důvěru jak na straně účastníků řízení, tak na straně soudu. Přitom nezáleží na tom, zda usilovaly o odrazení žalobce a) nebo o odlehčení procesní situace v této věci.

36. Na tom nic nemění pozdější postup žalovaného, který, jak tvrdí v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě, po dobu celého odvolacího řízení fakticky jednal s žalobcem a) jako s účastníkem řízení, vypořádal veškeré jeho námitky, řešil jeho námitky podjatosti apod. Posouzení námitek „opomenutého“ účastníka v odvolacím řízení může být někdy dostatečné. Takový závěr lze učinit typicky v případech, kdy námitky opomenutého účastníka jsou zjevně nedůvodné a jeho účast v řízení u prvostupňového orgánu by neměla na výsledek celého řízení vliv (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 As 147/2012–66, SOLAR PROJEKT LIBNÍČ, bod 22). Soud zdůrazňuje, že nejednání s osobou, která měla být účastníkem řízení, nesmí sloužit k tomu, aby stavební úřad mohl obcházet „nepohodlné“ účastníky (srov. také rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2012, č. j. 1 As 29/2012–113, Občanské sdružení Vulpes Polar, bod 44). Pokud k takovému postupu dojde, zpravidla to svědčí pro zrušení správního rozhodnutí.

37. Soud míní, že orgány veřejné správy mají jednat předvídatelně, a nikoli s cílem co nejvíc překvapit adresáta jejich rozhodnutí. Bylo povinností žalovaného rozhodnout o odvolání žalobce a) proti usnesení ze dne 9. 3. 2020 ve lhůtě určené správním řádem. O tom, že žalobce a) bez ustání uplatňuje námitky i v odvolacím řízení, musel mít dobré povědomí. Přesto si rozhodnutí, kterým žalobce a) „vrátil“ do řízení, ponechal až na samotný závěr odvolacího řízení. Tento postup neodpovídá základním zásadám správního řízení. Jakkoli rozhodnutí o odvolání žalobce a) proti usnesení ze dne 9. 3. 2020 nebylo nijak složité, žalovaný ho protiprávně udržoval v procesním „vzduchoprázdnu“ téměř až do vydání napadeného rozhodnutí. V obecné rovině porušil jak procesní práva osoby, která usiluje o své účastenství, tak důvěru v jeho postup a rozhodování ve správním řízení [mj. na tom žalobce a) zakládal jeho námitku podjatosti (viz níže)]. Proto soud míní, že v posuzovaném případě tato vada způsobila nezákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož dosáhla takové intenzity, že reálně zasáhla do práv účastníka řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007–228). Tato žalobní výtka je tedy důvodná a spolu se zbylými pochybeními (viz dále) je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. V dalším řízení žalovaný bude jednat s žalobcem a) jako s účastníkem řízení a po dobu řízení mu jako účastníkovi umožní uplatňovat jeho procesní práva.

38. Žalobce a) se dále domníval, že správní orgány nerespektovaly zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení. S touto námitkou soud již nesouhlasil. Územní řízení má poměrně složitý mechanismus. Zejména pokud jde o umísťování větších záměrů, jak stavebník, tak stavební úřad mohou řešit kolizi mnoha hodnot a zájmů rozprostřených v blízkém i vzdálenějším okolí. Pokud by stavební úřad měl zamítat každou imperfektní žádost o vydání územního rozhodnutí nebo řízení o ní zastavit, vedlo by to k prodloužení již tak dlouhých povolovacích procesů. Proto stavební úřady v souladu se zásadou vstřícnosti umožňují stavebníkům odstranit nedostatky jejich žádostí. Funguje to tak nejen ve stavebním řízení, ale také napříč (téměř) všemi druhy řízení o žádosti, a tedy nejen u veřejně prospěšných liniových staveb, na které odkazoval žalobce. Dle soudu tento postup správních orgánů v obecné rovině neporušuje zásadu nestrannosti.

39. Zjednodušeně řečeno, pokud žádost neobsahuje požadované náležitosti, stavební úřad žadatele vyzve k jejímu doplnění a řízení přeruší. Usnesení o přerušení se oznamuje pouze žadateli. Pokud vady nejsou odstraněny, stavební úřad řízení zastaví a usnesení o zastavení opět doručí pouze žadateli (§ 86 odst. 4 stavebního zákona). Teprve je–li žádost projednatelná, oznámí stavební úřad zahájení řízení dle § 87 odst. 1 stavebního zákona (srov. shodně Macháčková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 485, komentář k § 87). Opačný postup, tedy oznámení zahájení řízení všem účastníkům s tím, že případné přerušení řízení a jeho zastavení pro neprojednatelnost žádosti by se doručovalo pouze žadateli, nedává žádný smysl. Takový postup by nebyl ani hospodárný, neboť by stavební úřad oznamoval zahájení řízení všem účastníkům v době, kdy není jisté, že žádost bude vůbec projednávat. Stavební úřad tedy nepochybil, pokud nejprve vyzval stavebníka k odstranění vad žádosti a teprve poté oznámil zahájení řízení.

40. Vztáhneme–li výše uvedené na nynější věc, ani to, že žalovaný vyhověl návrhům stavebníka a řízení o odvolání přerušil do doby dodání nových závazných stanovisek, neporušuje rovnost účastníků před zákonem. Usnesením ze dne 22. 10. 2020 žalovaný přerušil odvolací řízení za účelem dodání nového závazného stanoviska vodoprávního úřadu do 30. 4. 2021. Toto usnesení pak v odvolacím řízení potvrdilo Ministerstvo pro místní rozvoj (rozhodnutí ze dne 8. 4. 2021). Na návrh stavebníka žalovaný opět přerušil odvolací řízení usnesením ze dne 13. 5. 2021, a to do 30. 10. 2021 z důvodu zajištění nového závazného stanoviska orgánu územního plánování. Ministerstvo pro místní rozvoj zamítlo i odvolání proti tomuto usnesení (rozhodnutí ze dne 10. 12. 2021). Žalovaný pak v řízení pokračoval dokonce před uplynutím doby na kterou bylo přerušeno, jelikož stavebník dřív dodal nové podklady žádosti (oznámení o pokračování v řízení ze dne 19. 10. 2021).

41. Opatření nového souhlasného závazného stanoviska v průběhu odvolacího řízení je možné za podmínky, že se k němu mohou účastníci vyjádřit, napadnout ho a nechat ho opětovně přezkoumat (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2019, č. j. 1 As 208/2018–30, Košíře office park, body 28 a 29). Tomuto požadavku ostatně správní orgány dostály. Není pravda, že by žalovaný iniciativně pro stavebníka opatřoval nová souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů. Byl to sám stavebník, kdo tyto stanoviska zajišťoval. Z nového závazného stanoviska Úřadu MČ Praha 22, odboru životního prostředí a dopravy, ze dne 18. 1. 2021 na úseku ochrany ovzduší, Úřadu MČ Praha 22, odboru výstavby, jako vodoprávního úřadu ze dne 17. 2. 2021 i z nového souhlasného závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje, ze dne 20. 7. 2021 je patrné, že je tyto dotčené orgány vydaly na žádost stavebníka, nikoli stavebního úřadu či žalovaného. Mimo jiné za účelem jejich opatření žalovaný pouze přerušil řízení o odvolání.

42. V této souvislosti soud dodává, že tento postup se nepříčí § 149 odst. 6 správního řádu, dle něhož správní orgán neprovádí další dokazování a žádost zamítne, je–li zde závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět. Postup dle § 149 odst. 6 správního řádu odpovídá obecné úpravě ve smyslu § 51 odst. 3 správního řízení (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009–113, č. 2434/2011 Sb. NSS, Závazná stanoviska II, bod 47). V obecné rovině je samozřejmě pravda, že je zbytečné vést řízení o žádosti, která v důsledku nesouhlasného závazného stanoviska nemá šanci na úspěch. Na druhou stranu, lze–li v konkrétním případě odstranit důvod nesouhlasného závazného stanoviska a stavebník avizuje, že činí veškeré kroky k obstarání nového souhlasného stanoviska, bylo by v rozporu se zásadou vstřícnosti a konec konců i se zásadou ekonomie řízení, pokud by správní orgán mechanicky zamítl žádost o vydání územního rozhodnutí. Nešlo tedy o případ, v němž by bylo jednoznačné, že žádosti nelze za jakýchkoliv podmínek vyhovět. Ostatně i v případě, že je zde nesouhlasné závazné stanovisko, musí správní orgán umožnit účastníkům řízení, aby se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu k tomuto podkladu rozhodnutí vyjádřili (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2012, č. j. 10 A 70/2012–41, srov. také komentář k § 149: Kopecký, M., Staša, J., Balounová, J. Malast, J., Pouperová, O., Kopecký, P., Adamusová, Z., Správní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, 924 s.).

43. Jelikož žalobci a) a b) opakovaně vznášeli proti (novým) prvostupňovým závazným stanoviskům námitky, žalovaný tato stanoviska z úřední činnosti postoupil k přezkoumání nadřízeným dotčených orgánů. Soud míní, že žalovaný v tomto nepochybil, naopak postupoval tak, jak předvídá zákon. Neporušil tak ani zásadu dvojinstančnosti správního řízení, na kterou žalobce opakovaně upozorňoval [k tomu se žalovaný vyjádřil na s. 35 napadeného rozhodnutí, byť k námitce žalobce b)]. Na tomto místě dlužno dodat, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí. Není vyloučeno, aby odvolací správní orgán (zde žalovaný) napravil vady řízení před správním orgánem prvního stupně (zde stavební úřad), stejně jako rozhodnutí v něm vydaného (to obecně platí i pro další dílčí výtky porušení zásady dvojinstančnosti, které žalobce uváděl v žalobě). Odvolací orgán může doplnit či nahradit část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitou dílčí nejasnost či strohost odůvodnění. Právě odvolací správní orgán odpovídá za správné a úplné zjištění skutkového a právního stavu ve stejném rozsahu jako správní orgán prvního stupně, neboť až rozhodnutím odvolacího orgánu se správní řízení končí (viz rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2023, č. j. 4 As 269/2020–46, Alza.cz).

44. V kontextu právě uvedeného soud rozumí žalobci a), který žalovanému vytýká, že v seznámení s novými podklady ze dne 24. 8. 2022 (do spisu doplnil dvě nová závazná stanoviska) neobsáhl tato stanoviska, a žalobce a) si je musel obstarat v 15denní lhůtě. Na druhou stranu 15denní lhůtu nelze považovat za nijak šibeniční, jak tvrdí žalobce a). Tato lhůta je dost dlouhá k tomu, aby běžný adresát veřejné správy mohl na podání reagovat, příp. za účelem jeho posouzení vyhledat kvalifikovanou právní pomoc. Nelze opomenout ani to, že žalovaný by zbytečně „natahoval“ řízení, pokud by při každém doplnění spisového materiálu poskytoval účastníkům měsíční či dokonce delší lhůty. A to by neprospívalo zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, což je naopak jedna z žalobních výtek.

45. Skutečnost, že žalovaný nestranil stavebníkovi, je také patrná z toho, že usnesením ze dne 29. 10. 2020 nevyhověl žádosti stavebníka o přerušení odvolacího řízení vedeného ve věci účastenství žalobce a) v územním řízení. Žalovanému lze ovšem vytknout, že podnětem žalobce a) ze dne 20. 2. 2020 k odstranění průtahů se zabýval až ve sdělení ze dne 10. 3. 2021. Jakkoli podnět neshledal důvodným, s ohledem na povahu požadavku žalobce a) ho měl o jeho náhledu na tuto věc vyrozumět v přiměřené lhůtě, a ne po více než roku od podání podnětu. III.A.

3. Námitky podjatosti 46. Žalobce a) v jeho podáních v odvolacím řízení vznášel námitky podjatosti. Jednak proti konkrétním úředním osobám, jednak také námitku systémové podjatosti. Má za to, že správní orgány se s těmito námitkami jednak nedostatečně vypořádaly, jednak že tyto námitky byly důvodné.

47. I žalobce b) namítal podjatost úředních osob. V žalobě vytýká žalovanému, že v této věci rozhodovaly osoby, o jejichž námitkách podjatosti nebylo pravomocně rozhodnuto.

48. Soud s žalobci nesouhlasí.

49. Ředitel Magistrátu hl. m. Prahy rozhodl usnesením ze dne 28. 2. 2022, že ředitelka odboru stavebního řádu Ing. Vacínová není vyloučena z projednávání a rozhodování v řízení o odvolání [námitku podával žalobce b)]. Ředitel nezjistil, že by ředitelka byla profesně zavázaná stavebníkovi či jeho zástupcům (tzn. osobám na straně stavebníka). Toto rozhodnutí žalovaný doručoval žalobci b) prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, který při doručování dne 7. 3. 2022 na doručence k zásilce vyznačil otisk razítka „nevyžádáno, vráceno zpět“. Z doručenky, kterou žalovaný založil také do soudního spisu, je patrné, že zásilka byla téhož dne připravena k vyzvednutí a žalobci b) bylo zanecháno poučení. Zásilka následně byla vrácena žalovanému s poznámkou „nevyžádáno“. Soud nemá pochybnost o tom, že v tomto případě je „nevyžádáno“ ekvivalentem nevyzvednuté zásilky, kterou doručovatel následně „vrátil zpět“. Údaje pošty správní orgány nepřezkoumávají a vychází z nich, pokud se neprokáže opak. Vzhledem k tomu, že na dané zásilce doručovatelka nevyznačila, že se adresát v místě doručení nezdržuje či že je neznámý, ale jen „jiný důvod“, žalovaný správně postupoval podle § 24 odst. 2 správního řádu a rozhodnutí považoval za řádně doručené. Žalobce b) nepředložil důkazy svědčící o opaku fikce doručení, z níž vycházel žalovaný, ani jen netvrdil, že se na adrese nezdržoval. Nelze pominout, že dle doručenky opatřené podpisem doručovatelky byl žalobce b) poučen jak o možnosti si zásilku vyzvednout na úložní poště, tak o následcích doručení. Soud tedy souhlasí se závěrem Ministerstva pro místní rozvoj, že toto rozhodnutí bylo žalobci b) doručeno fikcí (rozhodnutí ze dne 11. 7. 2022).

50. Poté, co ředitel žalovaného rozhodl o nepodjatosti Ing. Vacínové (ředitelky odboru stavebního řádu), tato ředitelka usnesením ze dne 19. 4. 2022 rozhodla, že podjatými nejsou ani další úřední osoby, a to Mgr. J., Mgr. P., Ing. N. a Ing. arch. K., MPA. Ředitelka nezjistila, že by tyto úřední osoby svým jednáním stranily jiné osobě či měly jakýkoli zájem na výsledku řízení. Žalobce b) se proti jejímu usnesení odvolal podáním ze dne 20. 5. 2022. Ministerstvo pro místní rozvoj ovšem jeho odvolání zamítlo již zmiňovaným rozhodnutím ze dne 11. 7. 2022.

51. Námitka žalobce b), že usnesení o nevyloučení ředitelky odboru stavebního řádu nenabylo právní moci, není důvodná. Nezakládá se na pravdě, jelikož údaje vyznačené na doručence ze dne 7. 3. 2022 svědčí o opaku. Nelze ovšem opomenout, že opakované námitky podjatosti prolínají celou druhou polovinu odvolacího řízení. Správní orgány se této otázce věnovaly dostatečně.

52. Následně vznesl žalobce a) námitku podjatosti vůči Mgr. P. a Ing. V., a to v podání ze dne 16. 9. 2022. Námitku doplnil podáním ze dne 12. 10. 2022.

53. Ředitel žalovaného usnesením ze dne 7. 12. 2022 opětovně rozhodl, že ředitelka odboru stavebního úřadu Ing. Vacínová není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci. Toto usnesení zrušilo Ministerstvo pro místní rozvoj (rozhodnutí ze dne 3. 5. 2023), jelikož námitka podjatosti žalobce a) byla opožděná a žalovaný o ní tedy neměl vůbec rozhodovat.

54. Žalobce a) žalobou primárně napadá závěr o opožděnosti jeho námitky podjatosti. Tyto jeho výtky ovšem nejsou důvodné. Je sice pravda, že žalovaný v této věci vedl řízení po dobu delší než předpokládá zákon, a to z důvodu potřeby komplexně posoudit navrhovaný záměr, z důvodu opakovaných námitek a opravných prostředků podaných žalobci a) a b) apod. To však neznamená, že žalobce a) má dle zákona procesně neomezený prostor k podání námitky podjatosti. Správní řád v § 14 odst. 3 stanoví, že účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. S přihlédnutím k obsahu vznesené námitky podjatosti musel mít žalobce a) povědomí minimálně o některých jím namítaných důvodech podjatosti několik měsíců (možná i několik let) před podáním této námitky (nesouhlas s procesním postupem žalovaného, opakované přerušování řízení apod.). Nelze opomenout, že žalobce a) do správního spisu opakovaně a pravidelně nahlížel. Tato námitka tedy byla opožděná. Soud souhlasí ze závěry Ministerstva pro místní rozvoj.

55. Za této situace žalovaný vypořádal tyto námitky podjatosti souhrnně v odůvodnění napadeného rozhodnutí (s. 40–44). Soud na toto pečlivé a věcně správné odůvodnění oba žalobce odkazuje. Nepovažuje za nutné, aby rekapituloval věcně správný závěr žalovaného. Navzdory tomu, že se žalobce a) domnívá, že jeho námitku vůči Mgr. P. nikdo neřešil, opak je pravdou. Žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí i tuto námitku. Na rozdíl od žalobce a) soud nepochybuje o její nepodjatosti, jelikož jako referentka činila pouze běžné úkony řízení. Dlužno snad jen dodat, že ani dle soudu nic nenasvědčuje tomu, že by některá z úředních osob měla se stavebníkem či jeho zástupcem jiný než úřední kontakt nebo že by je k nim nebo k věci samé vázal nějaký mimoúřední poměr či osobní zájem na výsledku řízení.

56. Vedle již uvedeného žalobce a) v podání ze dne 25. 12. 2022 namítl také systémovou podjatost žalovaného, jelikož se domníval, že žalovaný zvažuje omezit jeho vlastnické právo k pozemkům, které zakládají účastenství v této věci. K tomu doložil dopis zástupkyně Hl. m. Prahy ze dne 21. 10. 2022, v němž se ho tázala na odkup jeho pozemků a závěrem upozornila, že nebude–li možné majetkové vypořádání docílit formou kupní smlouvy, Hl. m. Praha učiní kroky k zahájení vyvlastňovacího řízení.

57. Odhlédne–li soud od toho, že ani tuto námitku žalobce neuplatnil bez zbytečného odkladu (§ 14 odst. 3 věta druhá správního řádu), k meritu této otázky uvádí, že systémové podjatosti a kritické míře systémového rizika podjatosti se NSS věnoval v usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010–119, č. 2802/2013 Sb. NSS, Ateliér pro životní prostředí. V bodu 63 citovaného usnesení pak podotkl, že k pochybám o nepodjatosti postačí i poměrně nízká míra podezření, neboť – jak výše vyložil – existence ‚systémového rizika podjatosti‘ je sama o sobě signálem ke zvýšené opatrnosti a ‚podezřívavosti‘ při posuzování důvodů pro vyloučení úřední osoby z úkonů v řízení. Důvody k uvedenému podezření mohou být nejrůznějšího druhu a nelze je specifikovat jinak než obecnými rysy a představitelnými příklady. Bude se jednat o takové skutečnosti, které naznačují, že zde existuje někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má rozhodovat, a přitom má či může mít schopnost působit na příslušnou úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k územnímu samosprávnému celku. Uvedenými skutečnostmi mohou být například jevy v politické či mediální sféře, jež předcházejí příslušnému správnímu řízení či je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem o výsledek řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele úřední osoby. Příkladem může být zájem politických činitelů či jiných v rámci daného územního samosprávného celku vlivných osob (např. zákulisních aktérů místní politiky či podnikatelských subjektů) na určitém výsledku řízení (např. na tom, aby určitá stavba, činnost apod. byla povolena, anebo naopak nepovolena); takový zájem lze vysledovat například z různých mediálních vyjádření, předvolebních slibů, konkrétních investičních či jiných obchodních počinů, předchozích snah nasměrovat určité související rozhodovací procesy určitým způsobem apod. Stejně tak uvedenou skutečností může být samotná povaha a podstata rozhodované věci, její kontroverznost či politický význam a s tím spojené zájmy. Zjevně a bez dalšího pak uvedenými skutečnostmi budou podezření z nátlaku či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušné úřední osoby prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu. (podtržení doplnil soud) V navazujícím rozsudku ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010–152, pak NSS závěry citovaného usnesení aplikoval na tehdy posuzované správní řízení. Zabýval se mj. otázkou, zda účastník řízení uváděl konkrétní skutečnosti, které by relevantním způsobem svědčily o „politické citlivosti“ rozhodované věci (řízení o žádosti o povolení kácení dřevin v souvislosti s realizací části pražského městského okruhu), případně zda už jen samotná povaha věci postačovala k přijetí závěru o možné podjatosti úředních osob. V tehdy posuzovaném případě politický tlak na určitý výsledek řízení NSS neshledal. Podotkl, že tvrzení zůstala v obecné rovině; tehdejší účastník řízení neodkázal na konkrétní jevy v politické či mediální sféře, které by naznačovaly reálně zvýšený zájem o výsledek dotčeného řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územních samosprávných celků. V dalších rozhodnutích NSS konstatoval, že ne každá námitka podjatosti je bez dalšího způsobilá zpochybnit nepodjatost rozhodujících úředních osob (např. rozsudek ze dne 4. 7. 2019, č. j. 9 As 70/2019–34, bod 41), námitku podjatosti je současně zapotřebí posuzovat také z materiálního hlediska (rozsudek ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 As 75/2018–83, Služby Bruntál, bod 12).

58. Soud nesdílí názor žalobce a), že žalovaný a jeho úředníci měli mít „eminentní zájem“ na vydání pravomocného územního rozhodnutí. Z pohledu záměrů realizovaných na území Hl. m. Prahy se nejedná o nijak zásadní stavbu, byť nejde ani o umístění solitérního rodinného domu. Žalovaný nezjistil a žalobce a) ani netvrdil, že by tato stavba byla předmětem neutichajících politických debat či že by ji nad mírů zdejších poměrů politici, kteří stojí v čele Hl. města Prahy, prezentovali v médiích. Navíc Hl. m. Praha není stavebníkem, ale jen účastníkem řízení, jelikož i jej se, stejně jako obou žalobců, záměr stavby dotýká. Hl. m. Praha totiž také vlastní několik pozemků v bezprostředním okolí stavby.

59. Jde–li o dopis zástupkyně Hl. m. Prahy ze dne 21. 10. 2022, z něhož žalobce a) dovodil hrozbu vyvlastnění jeho pozemků, soud žalobce a) ubezpečuje, že jde spíše o návrh odkupu pozemků, než o iniciaci řízení o vyvlastnění jeho nemovitostí. Nelze jistě dovodit ani přímou souvislost tohoto dopisu s právě projednávanou věcí. Nadto, jak správně uvedl žalovaný na s. 43 napadeného rozhodnutí, pokud by nakonec mělo probíhat vyvlastňovací řízení ve prospěch Hl. m. Prahy, dle § 16 odst. 4 zákona č. 184/2006 Sb. by musel ústřední vyvlastňovací úřad pověřit vedením tohoto hypotetického řízení jiný vyvlastňovací úřad, jelikož žalovaný by ho vést nemohl. III.A.

4. Závazné stanovisko na úseku odboru životního prostředí a dopravy neřeší pozemek p. č. XP v k. ú. Křeslice, byť do něj stavba zasahuje 60. Soud neseznal, že by žalobce a) postrádal aktivní procesní legitimaci žalobce k uplatnění námitek stran pozemku p. č. XP v k. ú. Křeslice, na němž je silnice oddělující k. ú. Uhříněves a k. ú. Křeslice s návazností (na jejím jižním konci) na k. ú. Pitkovice. Vztah pozemků v jeho vlastnictví k silnici na pozemku p. č. XP je ovšem poměrně vzdálený. Z toho pohledu je třeba také posuzovat jednotlivé jím vznesené námitky.

61. Prvně není pravda, že by závazné stanovisko Úřadu MČ Praha 22, odboru životního prostředí a dopravy, ze dne 18. 1. 2021, neřešilo pozemek p. č. XP v k. ú. Křeslice. V tomto stanovisku se úřad zabýval záměrem hned z několika pohledů (ochrana ovzduší, ochrana přírody a krajiny – kácení dřevin, ochrana zemědělského půdního fondu, ochrana lesa a z hlediska myslivosti). Vedle toho toto stanovisko řeší také podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, také soulad záměru z pohledu silničního správního úřadu. Úřad MČ Praha 22, jako silniční úřad, vydal souhlasné závazné stanovisko s podmínkami. Stavebník má mj. v rámci navazujícího stavebního řízení požádat příslušný silniční úřad o povolení připojení pozemku na síť pozemních komunikací v k. ú. Uhříněves a k. ú. Křeslice dle § 10 zákona o pozemních komunikacích. K tomu má předložit souhlas vlastníka komunikace s připojením a projektem skutečného provedení připojení (šířkové poměry, rozhledové trojúhelníky atd.). V řízení o žádosti o vydání stavebního povolení má stavebník požádat Úřad MČ Praha 11 o stanovisko k připojení stavby novým nájezdem na pozemní komunikaci Vyderská (pozemek p. č. XP v k. ú. Křeslice).

62. Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí, dne 22. 7. 2022 změnil závazné stanovisko ze dne 18. 1. 2021. Konstatoval mj. formulační pochybení a nahradil výrokovou část původního stanoviska. Proto není důvodná výtka, že dotčený silniční úřad tento aspekt vůbec neřešil.

63. Důvodnou není ani výtka směřující proti závěrům žalovaného stran neexistence sjezdu ze silnice na pozemku p. č. XP, z něhož vede úzká silnice, která je jedinou přístupovou cestou žalobce a) k jeho nemovitostem. Soud ve spisu ověřil, že žádná komunikace (se sjezdem), která by odpovídala popisu žalobce a), neexistuje. Žalobce a) ostatně i u jednání vysvětlil, že poukazoval na silnici, která směřuje jižně od křižovatky Novopetrovická/Františka Diviše. Ta však má svůj počátek na pozemcích, které nejsou dotčeny stavbou. Z ničeho není patrné, že by stavba měla jakkoli omezit provoz na této komunikaci. Žalobce dále uvedl, že podél údajného koryta potoka Dobrá voda je chodník pro pěší. K tomu ovšem nic dalšího neuvedl. Ani tento chodník ovšem nespojuje pozemky žalobce a) s pozemkem p. č. XP v k. ú. Křeslice. K zjištění skutkového stavu věci nemusely správní orgány provádět místní šetření. Dle soudu jim byly známy poměry v území. Navíc veškeré podklady potřebné pro vydání rozhodnutí (např. katastrální mapy, satelitní mapy, apod.) k ověření tvrzení žalobce a) měly dostupné bez potřeby místo podrobněji ohledat. Soud pro úplnost uvádí, že žádná cesta, která by se připojovala z pozemku p. č. XP v k. ú. Křeslice směrem k pozemkům žalobce, není patrná ani z výkresu D 2.1.2. projektové dokumentace. III.A.

5. Vodní tok Dobrá voda 64. V bodě 34 žaloby vznesl žalobce a) výtky stran odvodu srážkové vody, který se ho dle soudu skutečně může dotýkat. Stavebník má v případě potřeby za pomoci regulovaného výtokového ventilu vypouštět z retenčních nádrží až 12 litrů dešťové vody za sekundu ve směru vodního toku Dobrá voda, který proudí směrem k pozemkům žalobce.

65. Žalobce a) prvně namítá, že tok Dobrá voda neexistuje. Soudu není zřejmé, kam žalobce touto námitkou míří.

66. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobce a) předstoupil s obdobnou argumentací před správní soudy opakovaně v jiných věcech. Jde–li o potok Dobrá voda, soudy opakovaně uzavřely, že existuje. Zdejší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2017, č. j. 6 A 105/2017–42, řešil otázku prohlášení retenční nádrže Dobrá voda za veřejně prospěšnou stavbu. Dospěl přitom k závěru, že nádrž funguje jako suchý poldr ke zmírnění povodňových průtoků z dešťových kanalizací a vodního toku Dobrá Voda. Ohledně existence potoka vyšel z vyjádření odboru městské zeleně a odpadového hospodářství žalovaného, že „se jedná o potok o vodnosti cca 2 litry/s, jehož existence je doložena historickými mapami i leteckými snímky z roku 1975. Správce toku, tj. odbor městské zeleně a odpadového hospodářství, nemá pochybnosti o existenci tohoto toku“. Z obdobných závěrů vyšel zdejší soud i v rozsudku ze dne 25. 1. 2019, č. j. 6 A 105/2017–42, v němž posuzoval opatření obecné povahy, kterým se měnil rozsah záplavového území na drobném vodním toku Dobrá voda a změn veřejně prospěšné stavby retenční a dešťové usazovací nádrže Dobrá voda. Kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku NSS zamítl rozsudkem z 25. 7. 2019, č. j. 9 As 47/2019–36. Nelze neodkázat na již cit. rozsudek 11 A 12/2021, v němž Městský soud v Praze řešil obdobnou otázku jako v nynější kauze. S vodním tokem Dobrá voda pracoval také rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 As 3/2016–54, bod 24. Soud přitom ve své rozhodovací praxi nemůže pomíjet judikaturu nadřízeného soudu.

67. Soud dodává, že vodní tok Dobrá voda popsalo také opatření Ministerstva životního prostředí ze dne 30. 12. 1997, č. j. 800/2474/801 14/97, které ho uvádí v seznamu drobných vodních toků (č.h.p. 1–12–01–020). Tento tok je uveden také v opatření Ministerstva lesního a vodního hospodářství ze dne 5. 12. 1986, č. j. 25 426/749/OSS/86/V. Jeho linii lze seznat také z náhledu katastrální mapy, byť bez uvedení jeho názvu (závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 26. 7. 2022). Soud k této námitce shlédl výkres ověřený autorizovaným inženýrem Ing. Martinem Žemličkou ze dne 30. 3. 2017. Na severovýchodní straně silnice vodní tok Dobrá voda odvodňuje mokřiny a místa zarostlé rákosím předtím, než křižuje silnici na pozemku p. č. 2175 v k. ú. Uhříněves, dosahuje šíře cca 0,6 m, pak pod silnicí protéká propustkem, a na jihozápadní straně silnice se tok vsakuje na pozemku p. č. 487 v k. ú. Křeslice. Propustek je ve vlastnictví Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s., která se záměrem souhlasila (stanovisko ze dne 26. 2. 2019).

68. Není tedy pravda, že by vodní tok Dobrá voda neexistoval.

69. Závazné stanovisko Úřadu MČ Praha 22, odboru výstavby, jako vodoprávního úřadu, ze dne 23. 1. 2019 podmiňovalo stavbu stran odvádění dešťových vod vybudováním odváděcích betonových žlabovek mezi škrtícími objekty a výustními objekty do vodního toku Dobrá voda. Tuto podmínku vypustilo pozdější závazné stanovisko téhož úřadu ze dne 22. 10. 2019. Navržený systém likvidace dešťových vod předpokládá vsakování a výpar dešťových vod v rámci vsakovacích poldrů, které mají být umístěny v nově navrhovaných násypech. Výtoky z těchto poldrů budou osazeny regulátory odtoku s nastavením na 6 litrů/s pro každý ze dvou poldrů. Dešťové vody, které tak budou vypouštěny do potoku Dobrá voda, odpovídají kapacitní rezervě tohoto toku, což potvrdil i jeho správce, tedy Lesy hl. m. Prahy, v souhlasném stanovisku ze dne 11. 9. 2018. Nemělo by tak dojít k znehodnocení pozemků žalobce a), jelikož nemá dojít k zásadnímu navýšení průtoku stávajícího toku Dobrá voda.

70. Nelze pominout, že Magistrát hl. m. Prahy dne 17. 9. 2020 rozhodl o zrušení doplňujícího závazného stanoviska vodoprávního úřadu ze dne 22. 10. 2019 (původní ze dne 23. 1. 2019 nebylo možné zrušit pro uplynutí lhůt). Magistrát poukázal na § 5 odst. 3 vodního zákona a § 38 odst. 1 nařízení č. 10/2016 Sb. HMP, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy; PSP), dle nichž se má dešťová voda přednostně vsakovat na dotčeném pozemku. Magistrát uvedl, že srážková voda odváděná do retenčních nádrží s regulovaným odtokem vyústěným volně na terén na hranici záplavového území drobného vodního toku Dobrá voda může způsobovat erozi terénu (cizích pozemků) a vnos zemin do vodního toku, které ho budou zanášet. Připomněl, že bez hydrologického posudku je navržené technické řešení nevhodné a nepřípustné (hydrogeologický posudek stavebník nepředložil, ačkoliv ho Geodrilling, s. r. o. v dubnu 2015 doporučil). V návaznosti na to stavebník u Úřadu MČ Praha 22, odboru výstavby, jako vodoprávního úřadu vyžádal nové závazné stanovisko, které tento úřad vydal dne 17. 2. 2021. Zohlednil přitom závěrečnou zprávu inženýrskogeologického a hydrogeologického průzkumu z května 2020 (Geodrilling, s. r. o.), dle níž jsou podmínky pro likvidaci dešťových vod v území obecně nepříznivé. Retenční poldry zadrží dešťové vody, které budou regulovaně odpouštěny do přilehlé vodoteče (Dobrá voda). Pouze malá část bude zasakována do podložních vrstev a odparována z vodní plochy. Geodrilling, s. r. o. dodal také opatření ze dne 2. 11. 2020 obsahující hydrogeologické vyjádření k možné erozi půdy s ohledem na řešení vypouštění srážkových vod. Vypouštění dešťových vod v celkovém množství max. 12 l/s na již podmáčené pozemky dle něj nebude mít za následek erozi půdy na dotčených pozemcích. S vypouštěním těchto vod souhlasily Lesy hl. m. Prahy, zástupce správce toku Dobrá voda (vyjádření ze dne 14. 1. 2021).

71. Závazné stanovisko ze dne 17. 2. 2021 k námitkám účastníků přezkoumal Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí. Stanoviskem ze dne 26. 7. 2022 změnil souhlasné závazné stanovisko ze dne 17. 2. 2021 tak, že vypustil údaj o jeho platnosti. Stran vypouštění srážkových vod nic podstatného nedoplnil. V důsledku předloženého hydrologického posudku a opatření ze dne 2. 11. 2020 pouze revidoval svůj původně negativní postoj (srov. původní závazné stanovisko ze dne 17. 9. 2020). Soud na tomto postupu neshledal nic nezákonného. Závěry jsou logické a odůvodněné, v soudním přezkumu jim nic nelze vytknout. Proto soud v podrobnostech odkazuje na s. 10–14 napadeného rozhodnutí, s jehož závěry se ztotožňuje.

72. K námitce žalobce a), že stavebník měl doložit souhlasy všech vlastníků, na jejichž pozemcích protéká vodní tok Dobrá voda, soud uvádí, že žalobce a) může v řízení o žalobě střežit pouze svá vlastní práva, nikoli práva jiných osob. Tato námitka je tedy nepřípustná.

73. V této souvislosti nutno dodat, že nedokončená a nezkolaudovaná retenční nádrž níže po směru vodního toku Dobrá voda není předmětem posouzení v rámci tohoto řízení. Nedostatky v této retenční nádrži se míjí s předmětem tohoto sporu. Znehodnocuje–li tato údajně 40tiletá nemovitost žalobcovy pozemky, měl by toto řešit se správcem toku, případně iniciovat řízení před správními orgány. Stavebník k záměru doložil souhlas vlastníka i příslušné závazné stanovisko [§ 86 odst. 2 písm. b) a c) stavebního zákona]. Stavební úřad v tomto směru s ohledem na námitky žalobce a) dostatečně zjistil skutkový stav a posoudil soulad záměru s požadavky na infrastrukturu a zhodnotil možnosti a způsob napojení stavby [§ 90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona], jakož i s požadavky na hospodaření se srážkovými vodami (§ 38 PSP). V územním rozhodnutí stanovil pro umístění stavby odpovídající podmínky. Soud souhlasí s žalovaným, že případné nedořešení situace kolem retenční nádrže, na kterou není záměr přímo napojen, nemůže být důvodem pro nevydání územního rozhodnutí. III.A.

6. Správní orgány obešly závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj 74. Soud předně upozorňuje, že Ministerstvo pro místní rozvoj vydalo závazné stanovisko dne 22. 9. 2020, nikoli 20. 9. 2020, jak tvrdí žalobce a). Jádrem tohoto závazného stanoviska byla kolize stavby s koridorem územní rezervy pro železnici označené jako „Jižní vstup Rychlého spojení“ dle Zásad územního rozvoje Hl. m. Prahy. Ministerstvo pro místní rozvoj tedy změnilo původně souhlasné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje, ze dne 5. 12. 2018, tak, že záměr je nepřípustný.

75. V návaznosti na to stavebník požádal Magistrát hl. m. Prahy, odbor územního rozvoje, o nové souhlasné závazné stanovisko. Tento dotčený orgán souhlasným stanoviskem ze dne 20. 7. 2021 konstatoval, že záměr stavby je v souladu se zásadami územního rozvoje, jakkoli je zde rezerva pro železniční trať. Tento závěr odůvodnil souhlasným stanoviskem Ministerstva dopravy (ústředního orgánu na úseku dopravy) ze dne 28. 4. 2021, dle něhož záměr neznemožní ani podstatně neztíží výstavbu vysokorychlostní tratě.

76. Jelikož žalobci mířili odvolací námitky i proti tomuto novému závaznému stanovisku ze dne 20. 7. 2021, k věci se v přezkumném závazném stanovisku ze dne 2. 6. 2022 opět vyjádřilo Ministerstvo pro místní rozvoj. Jakkoli dílem změnilo odůvodnění tohoto stanoviska, ve zbytku ho potvrdilo. V otázce koridoru územní rezervy pro dráhy je toto stanovisko odůvodněné a soud neshledal, že by došlo k tvrzenému obcházení původního stanoviska. Ministerstvo dopravy tvoří státní politiku v oblasti dopravy, je dotčeným orgánem dle § 56 písm. d) zákona o dráhách. Jeho podkladové vyjádření bylo v této věci směrodatné. III.B. K námitkám žalobce b) III.B.

1. Aktivní procesní legitimace žalobce b)

77. Žalobce b) uvedl, že vlastní pozemky p. č. XE a p. č. XQ, oba v k. ú. Uhříněves. Na druhém z pozemků stojí stavba jeho rodinného domu č. p. XS. Vzhledem k tomu, že tyto nemovitosti se nachází v bezprostřední blízkosti stavby, je také myslitelným dotčení právní sféry žalobce b), a to u všech jím vznesených žalobních námitek. To neplatí jen u dílčí výtky k situačním výkresům projektové dokumentace. Údajně chybný polohopis stavby ve vztahu k rodinnému domu č. p. XR v k. ú. Uhříněves na sousedním pozemku se nijak netýká práv žalobce b). To ostatně žalobce b) nedokázal vysvětlit ani k výslovnému dotazu soudu během jednání. III.B.

2. Rozpor stavby s územněplánovací dokumentací (terénní úpravy, koeficient a výška)

78. Stěžejní otázkou tohoto případu jsou terénní úpravy v okolí stavby, které dle žalobce b) vyžadují vydání územního rozhodnutí (terénní úpravy nad 1,5 m výšky o výměře nad 300 m2), které ovšem nebylo vydáno. Žalobce b) namítá, že pokud by terénní úpravy nebyly povoleny, pak by garáže v bytových domech již nebyly v 1. PP, ale v 1. NP, jednalo by se tak o bytové domy s pěti NP, ne pouze s čtyřmi NP, což se pak promítá do vyšší regulované výšky, většího obestavěného prostoru a především větší započitatelné plochy hrubých podlažních ploch. Pokud by do hrubé podlažní plochy stavby byly započteny i garáže v 1. NP, stavba by nesplňovala koeficient podlažních ploch, který již nyní jen těsně splňuje. Při nepovolení terénních úprav by stavba byla také vyšší. Stavba je umístěna do výškové hladiny IV (9–16 m), která se počítá od nejnižšího bodu přilehlého terénu, jakkoli dle napadeného rozhodnutí mají objekty A až E plochou střechu a max. výšku atiky 13 m (od úrovně podlahy 1. NP, tj. 280,5 m.n.m.), resp. max. cca 17,3 m (u objektu A) od přilehlého (neupraveného) terénu. V případě nepovolení terénních úprav by pak výška stavby přesahovala výškovou hladinu IV.

79. Stavebník v souhrnné technické zprávě uvedl, že po výstavbě bytových domů bude terén mezi bytovými domy dosypán na úroveň vstupu, tzn. cca 1,5 až 2,5 m nad stávající úroveň terénu. Tímto má dle něj být zamezeno rozlití povodně do prostoru mezi domy (s. 42). Dále na s. 55 uvedl, že „výkopy pro základy bytových domů budou představovat jen relativně malý objem zemních prací, vzhledem ke skutečnosti, že navržená základová spára se mnohde nachází nad úrovní stávajícího terénu, a bude tedy nutno po sejmutí ornice zeminu na úroveň HTÚ (pozn. soudu: hrubé terénní úpravy) spíše dosypávat. […] Zpětné zásypy zvýší úroveň upraveného terénu mezi bytovými domy na kótu ~278,65 m.n.m., v předzahrádkách pak na úroveň 150 mm pod úrovní podlahy přízemí; k provedení těchto zásypů bude nutno do lokality dovézt 18 500 m3 zeminy“.

80. Z výkresu D.1.18 k objektům D, E plyne, že původní terén je ve výšce 276,36 m.n.m., plánovaná podlaha 1. NP je ve výšce 280,50 m.n.m., podlaha 1. PP je ve výšce 277,10 m.n.m. (280,50 – 3,10), upravený terén je ve výšce 278,65 m.n.m., zásypy ze západního pohledu jsou ve výšce 280,35 m.n.m. a z východního a severního (vyjma retenční nádrže) pohledu do výšky upraveného terénu, tj. 278,65 m.n.m. Z jižního pohledu má být zásyp 1. PP proveden do 278,65 m.n.m., vyjma vjezdu do garáží, který stavebník projektoval ve výšce 277,10 m.n.m. Lze dodat, že dno retenční nádrže je ve výšce 276,30 m.n.m., její horní hrana dosahuje 278,00 m.n.m. Atika stavby dosahuje do výšky +13 m, počítáno od podlahy 1. NP, což koresponduje s výškou přes 293 m.n.m. Obdobné údaje obsahují také výkresy k dalším objektům stavby, tj. k objektu A (výkres D. 1.15 – tam úroveň původního terénu dokonce ve výšce 276,01 m.n.m.) a B+C (výkres D.1.16. – úroveň původního terénu v 276,25 m.n.m.).

81. V územním rozhodnutí stavební úřad stanovil podmínku č. 20 v tomto znění: Na pozemcích č. parc. XA, XB, XC, XE, XI a XJ, v k. ú. Uhříněves budou provedeny terénní úpravy za účelem modelace terénu u BD. Terén bude v ploše 8 000 m2 vyrovnán na úroveň 278,00 – 278,65 m.n.m. Bpv. Lokálně, v ploše předzahrádek před byty v 1.NP BD, v rozsahu 1 530 m2 bude terén nasypán na úroveň 280,20 – 280,35 m.n.m. Bpv. V odůvodnění územního rozhodnutí se k provedení terénních úprav blíže nevyjádřil. Z ničeho nevyplývá, že by za terénní úpravy bylo možné považovat „opěrné zdi“, které stavební úřad zahrnul do výroku územního rozhodnutí.

82. K námitce žalobce b) žalovaný vypustil podmínku č. 20 územního rozhodnutí (výrok 3 napadeného rozhodnutí). K tomu v odůvodnění uvedl, že: Ve výroku napadeného rozhodnutí nejsou uvedeny žádné terénní úpravy, a tedy žádné terénní úpravy nebyly tímto územním rozhodnutím umístěny. Z podmínky č. 20 pro umístění a projektovou přípravu stavby však vyplývá, že budou provedeny terénní úpravy v ploše 8 000 m2, výška terénních úprav není specifikována. [Žalobce b)] uvádí, že budou provedeny „více než čtyřmetrové náspy“, což však nelze ověřit, protože v předložené dokumentaci pro vydání rozhodnutí o umístění stavby (dále též „DUR“) nejsou terénní úpravy detailněji popsány nebo zakresleny. Není proto zřejmé, zda se jedná o terénní úpravy, které v souladu s § 80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona vyžadují vydání územního rozhodnutí o změně využití území, nebo zda se jedná o terénní úpravy, které podle § 80 odst. 2 písm. a) stavebního zákona rozhodnutí o změně území nevyžadují. Žadatel nepožadoval vydání územního rozhodnutí o změně území, v předložené DUR nejsou terénní úpravy (valy) blíže specifikovány. Lze tedy dovodit, že tyto terénní úpravy nebyly předmětem žádosti. Protože terénní úpravy nebyly napadeným územním rozhodnutím umístěny, jeví se stanovení podmínky č. 20 jako nadbytečné. Odvolací správní orgán proto provedl změnu napadeného územního rozhodnutí tak, že podmínka č. 20 pro umístění a projektovou přípravu stavby byla z výroku rozhodnutí vypuštěna (s. 6). Z hlediska výškového řešení mají objekty „A“ až „E“ podlažnost 1. PP a 4. NP, plochou střechu a max. výšku atiky 13,0 m (od úrovně podlahy 1. NP, tj. 280,50 m.n.m.), resp. max. cca 17,3 m (u objektu „A“) od úrovně přilehlého terénu (s. 29). Ve výroku napadeného rozhodnutí nejsou uvedeny žádné terénní úpravy, a tedy žádné terénní úpravy nebyly tímto územním rozhodnutím umístěny (blíže viz výše zdůvodnění ke změně napadeného rozhodnutí stavebního úřadu – bod 3). V daném případě není zřejmé, zda předmětné terénní úpravy vyžadují rozhodnutí o změně využití území či nikoliv. Pokud tyto terénní vyžadují vydání územního rozhodnutí o změně využití území, bude takové rozhodnutí vydáno v samostatném územním řízení, protože případné povolení terénních úprav není předmětem tohoto rozhodnutí o odvolání (s. 32).

83. Naproti tomu ve vyjádření k žalobě ze dne 14. 2. 2024 žalovaný uvedl, že úpravy terénu, které bezprostředně souvisí s navrhovanými stavbami, se samostatně neumisťují. V územním rozhodnutí jsou všechny domy řádně výškově umístěny ve vztahu k nadmořské výšce, a to 1. NP = ±0,00 = 280,50 m.n.m. Bpv. Výška upraveného terénu je pak zachycena ve výkresech dokumentace k územnímu řízení (koordinační situace, řezy, pohledy). Pokud by stavebník hodlal realizovat nějaké terénní úpravy (tj. úpravu terénu, která bezprostředně nesouvisí s navrhovanými stavbami), pak by se pro takové terénní úpravy, pokud by to stavební zákon vyžadoval, vydávalo samostatné rozhodnutí o změně využití území.

84. Stavebník u jednání uvedl, že dne 24. 6. 2024 požádal o umístění sporných terénních úprav.

85. Soud si je dobře vědom závěrů rozsudku ze dne 10. 8. 2023, č. j. 9 As 77/2023–157, Stodůlky, v němž NSS vyslovil, že regulace PSP (a i ČSN) ohledně podzemních podlaží se netýká výlučně staveb zasazených do svažitého terénu. Pokud je stavebníkem navržené řešení jinak v souladu s právními předpisy, a nejde–li o zjevné zneužití práva, je možné umísťovat podzemní podlaží také do zásypy zvýšeného přilehlého upraveného terénu (srov. pak i navazující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 3 A 5/2024–156, v téže kauze).

86. V této věci se řešení zapuštění stavby do zásypů jeví jako smysluplné, jelikož z geologické a hydrogeologické rešerše areálu s názvem „Uhříněves – jezera“ z dubna 2015 (Geodrilling, s. r. o.) je patrné, že bez zásypů jsou podmínky v lokalitě složité, výška podzemní vody ve studnách je na úrovni 3 – 5,5 m pod terénem a vzhledem k možnému prameništi potoka je pravděpodobné podmáčení celého pozemku a blízké hladiny podzemní vody při povrchu. Z toho je patrné, že stavebníkem navržené řešení stavby má svůj racionální účel.

87. To ovšem nic nemění na tom, že v této věci nedošlo ke změně využití území, jak a contrario vymezuje § 80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Dle tohoto ustanovení totiž rozhodnutí o změně využití území nevyžadují terénní úpravy do 1,5 m výšky o výměře do 300 m2.

88. Na rozdíl od žalovaného soud nemá pochybnosti o rozsahu terénních úprav, kterých je potřeba k realizaci stavby dle projektové dokumentace (souhrnná technická zpráva; podmínka č. 20 územního rozhodnutí). S pravděpodobností hraničící s jistotou tyto terénní úpravy přesahují jak výměru 300 m2, tak nejvyšší „neregulovanou“ výšku zásypu (minimálně v některých místech dojde k zásypu až cca 4 metry, v jiných jen nad 2 m s postupným zarovnáním do výšky původního přilehlého terénu). Dle soudu jsou splněny nejen formálněprávní podmínky pro vydání samostatného rozhodnutí o změně využití území, ale také podmínky materiální. I s ohledem na objem zeminy, kterou stavebník plánuje na pozemky stavby dovézt, jde o podstatnou změnu v terénu, která vyžaduje územní rozhodnutí (rozhodnutí o změně využití území). Dle soudu tedy nejde o situaci, v níž by stavebník pro realizaci stavby nepotřeboval vlastní povolení (rozhodnutí) stran jím zamýšlených terénních úprav stavbou dotčených pozemků. V tomto ohledu soud nepřehlédl tvrzení žalovaného z vyjádření k žalobě, dle něhož se samostatně neumísťují úpravy terénu, které bezprostředně souvisejí se stavbami. Za prvé toto tvrzení je v rozporu s jeho závěrem na s. 6 a s. 32 napadeného rozhodnutí (viz shora), za druhé toto tvrzení by mohlo být pravdivé jen v případě, že by terénní úpravy nedosahovaly takových parametrů, které je obligatorně předurčují k samostatnému umístění (rozhodnutí dle § 80 stavebního zákona).

89. Stavební úřad nemohl umístit stavbu, pokud nerozhodoval o terénních úpravách, které s ní bezprostředně souvisejí, resp. pokud v územním rozhodnutí alespoň nestanovil podmínku umístění těchto terénních úprav a v návaznosti na tuto podmínku by také pečlivě (při zohlednění terénní změny v území) vypořádal související námitky žalobců.

90. Stavební úřad i žalovaný se nechali zmást tím, že stavebník požádal jen o umístění stavby, aniž jakkoli řešil umístění terénních úprav. Ty dle jeho vlastního vyjádření začal řešit až v červnu 2024.

91. Stavební úřad nemohl bez dalšího vyhovět takové žádosti o umístění stavby, ale měl stavebníkovi vysvětlit, že musí požádat také o změnu využití území co do souvisejících terénních úprav. Pokud by stavebník takovou žádost podal, soud považuje za nejracionálnější postup, v němž by stavební úřad samostatnými výroky jednoho rozhodnutí rozhodl o změně využití území (čímž by umístil terénní úpravy), a také rozhodl o umístění stavby. V takovém případě by účastníci (např. vlastníci sousedních pozemků) mohli bez vážných pochyb zjistit, jaké všechny změny v území stavebník plánuje. Tím by se také stavebník i správní orgány vyhnuli zapovězené salámové metodě, v důsledku které dochází k rozkouskování řízení týkajících se jednoho záměru do více samostatných řízení, které pak neposuzují záměr jako celek (zákaz „salámování“ se vztahuje zejména k posuzování vlivů záměru na životní prostředí, avšak NSS ho také uplatnil i u územních řízení; např. rozsudky ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 As 190/2016–36, OMNIPOL, ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012–38, Unie pro řeku Moravu, bod 15, či ze dne 18. 9. 2014, č. j. 2 As 119/2014–31, Základní organizace ČSOP Moravské Kopanice, bod 14). Jak stavební úřad, tak dotčené orgány by tak při společném řízení o terénních úpravách a o umístění stavby skutečně mohly posoudit veškeré aspekty záměru (mj. v tomto řízení tolik sporné naplnění podmínky maximálního koeficientu zastavěnosti území a posouzení výšky stavby z hlediska jejího zasazení do výškové hladiny IV, tj. 9–16 m, i když horní hrana atiky má být položena až ve výšce 17,3 m od úrovně původního neupraveného terénu). Nebylo–li zde rozhodnutí o terénních úpravách, ačkoliv mělo být, nelze uvažovat o 1. PP jako o podzemním podlaží, jelikož jeho podlaha se nyní nachází nad úrovní původního neupraveného terénu [viz § 2 písm. p) bod 1 a 2 PSP], i když projektová dokumentace předpokládá poměrně podstatnou úpravu (navýšení) tohoto terénu. Stejně tak nelze výšku stavby počítat od podlahy 1. NP, jelikož prozatím – do umístění terénních úprav – jde o 2. NP. Navíc nutno dodat, že dle § 27 odst. 1 PSP se regulovanou výškou budovy rozumí vzdálenost měřená svisle od nejnižšího bodu přilehlého terénu po úroveň hlavní římsy. Tzn. nejde o svislou vzdálenost měřenou od podlahy 1. NP. Správní orgány navíc nevysvětlily ani to, že toto ustanovení PSP na rozdíl od § 2 písm. p) bod 1 a 2 PSP nepracuje s výškou měřenou od přilehlého upraveného terénu, ale s výškou od přilehlého terénu.

92. Pokud správní orgány nezamýšlely posoudit tyto dvě fáze realizace záměru stavebníka (terénní úpravy, vlastní umístění stavby) v rámci jednoho společného řízení, mohly stavebníka upozornit na to, že před vydáním rozhodnutí o umístění stavby provedou řízení o změně využití území. Až pak mohly uvnitř územního řízení zkoumat naplnění podmínek nutných k jejímu umístění (viz shora). I tímto postupem by stavební úřad předešel umístění stavby, jejíž podlaha 1. PP „levituje“ nad úrovní přilehlého „zatím pravomocně neupraveného“ terénu. I tímto postupem by správní orgány dostály svých povinností, byť se z výše popsaných hledisek nejedná o postup, který soud považuje za ideální.

93. V úplně krajním případě mohl stavební úřad ještě stanovit podmínku stran terénních úprav v rozhodnutí o umístění stavby. Nelze přehlédnout, že k obdobnému postupu stavební úřad směřoval, když vložil do územního rozhodnutí podmínku 20 (viz shora). Tato podmínka ovšem s ohledem na její vymezení neznamená, že stavba může být umístěna jen a pouze, pokud stavebník získá rozhodnutí o změně využití území ohledně jím zamýšlených terénních úprav. Místo toho tato podmínka mimo vlastní umísťovací výrok územního rozhodnutí pouze deklaruje, že terénní úpravy budou provedeny. Navíc po zásahu žalovaného podmínka 20 z územního rozhodnutí vypadla, a tedy se jí nelze vůbec dovolávat. Nelze opomenout ani to, že pokud by stavební úřad stanovil svébytnou podmínku územního rozhodnutí spočívající v pravomocném umístění terénních úprav, bylo by stejně nutné v územním rozhodnutí ke stavbě posuzovat dílčí aspekty záměru stavby, a to s ohledem na plánované umístění stavby nad linií dosavadního terénu. Ani v tomto případě by stavební úřad při umístění stavby nemohl pominout posuzování námitek týkajících se záměru, který v konečném důsledku bude mít nejnižší patro (které stavebník označil jako 1. PP) z větší části „potopeno“ pod hranici nově upraveného přilehlého terénu, avšak ve skutečnosti bude víceméně stát na úrovni dosavadního přilehlého terénu.

94. Postup, který zvolil stavebník a který akceptovaly správní orgány, je ovšem nezákonný. Nelze umístit stavbu, aniž by v souvislosti s ní stavební úřad řešil masivní terénní úpravy, na kterých se má realizovat vlastní stavba. S ohledem na to, že správní orgány rozhodly o umístění stavby, aniž zde bylo rozhodnutí o změně využití území, soud se nemohl podrobněji zabývat hledisky souladu záměru stavby s územním plánem. Shora uvedené závěry ohledně toho, že stavební úřad prozatím nerozhodoval o změně využití území, a tedy ani o terénních úpravách, se ovšem překlápí také do závazných stanovisek dotčených orgánů na úseku územního plánování. Je sice pravda, že přezkumným závazným stanoviskem ze dne 2. 6. 2022 Ministerstvo pro místní rozvoj dílem změnilo odůvodnění a ve zbytku potvrdilo nové souhlasné závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje, ze dne 20. 7. 2021, ale ani jedno z těchto stanovisek neřešilo terénní úpravy. Proto bez umístění těchto terénních úprav nemohl žádný z těchto dotčených orgánů uzavřít, že v rozvojové ploše SV–D je splněn nejvyšší přípustný koeficient podlažních ploch 0,8 (KPP), nejvyšší podmíněně přípustný koeficient podlažních ploch 1,1 (KPPp) a při průměrné podlažnosti 4 NP i minimální koeficient zeleně 0,55 (KZ). To samé platí pro rozvojovou plochu OB–C, do níž stavba malým dílem zasahuje. Bez dalšího prozatím nemůže platit ani jejich závěr o max. výšce stavby od podlahy 1. NP v atice 13 m (280,5 m.n.m.; 293,5 m.n.m.), resp. max. 17,3 m od úrovně přilehlého terénu.

95. Jinou otázkou pak je, a to soud uvádí pouze nad rámec nutného, že v důsledku objemově podstatné hmoty navážky zeminy může dojít ke změně vsakovacích poměrů, a tedy ke schopnosti vsakovat dešťové vody přímo na pozemku (§ 38 PSP), což žalobce b) namítal v odvolání. Z předloženého spisu soud neseznal, že by některý z podkladů rozhodnutí řešil schopnost vsakovat dešťovou vodu na pozemcích dotčených stavbou, pokud by vlivem terénních úprav došlo k podstatnému navýšení úrovně přilehlého terénu. K tomu se pak také pojí otázka, zda vytvoření cca dvou až čtyřmetrové „platformy“, na které má stavba stát, event. průsaky neovlivní také sousední pozemky situované pod touto platformou [např. pozemky žalobce b)]. Ani těmto otázkám by se správní orgány vč. dotčených orgánů neměly v dalším řízení vyhýbat. III.B.

3. Narušení soukromí a pohody bydlení 96. Žalobce b) v úvodu žaloby obsáhl jen stroze formulovanou námitku stran jeho soukromí a pohody bydlení. Konkrétně namítl, že umístěním stavby dojde k „významnému negativnímu zásahu do jeho vlastnického práva, a to vlivem 1) narušení soukromí a pohody bydlení, neboť z bytových domů, které jsou předmětem stavby, bude s ohledem na jejich výšku vidět směrem na zahradu žalobce a do jeho rodinného domu, 2) omezení užívání uvedených pozemků v době výstavby stavby z důvodu vysokého hluku, prašnosti, exhalací a nízkofrekvenčních vibrací a 3) dalšího narušení klidového charakteru lokality, neboť stavbou je dle údaje uvedeného v souhrnné technické zprávě dokumentace pro vydání územního rozhodnutí navržena kapacita bytových domů pro celkem 508 osob“.

97. Soud k tomu předně uvádí, že omezení užívání pozemků žalobce b) v době výstavby stavby se posuzuje primárně ve řízení o povolení stavby. Dle § 114 stavebního zákona účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo. Proto bude na žalobci b), aby námitky co do hluku, prašnosti, exhalací a nízkofrekvenčních vibrací vyvolaných prováděním stavby uplatnil v eventuálním řízení o jejím povolení (tak tomu je i dle nové právní úpravy).

98. Jde–li pak o zbylou část námitky, soud se jí může zabývat jen v té míře obecnosti, v jaké ji žalobce b) uplatnil. Je to právě žalobce, který svou výtkou vymezil rámec soudního přezkumu. Není úkolem soudu za žalobce domýšlet možnou argumentaci, podle které může stavba narušit jeho soukromí či pohodu bydlení.

99. Výkladem pojmu pohoda bydlení se zabýval NSS v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005–116. Pohodou bydlení je nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod. Pro zabezpečení pohody bydlení nutno zkoumat intenzitu narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012–113, č. 2776/2013 Sb. NSS, HMG, bod 44). Mezi jednotlivé činitele ovlivňující pohodu bydlení (kvalitu prostředí) náleží také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu, a tedy i míra oslunění a osvětlení bytu a narušení soukromí, protože i tyto složky se na pohodě bydlení podílejí.

100. Přitom je ovšem třeba vyjít ze základního předpokladu, že normy o obecných technických požadavcích na výstavbu svým obsahem odrážejí požadavky na pohodu bydlení. Jsou–li tyto normy dodrženy a je prokázán soulad s veřejným zájmem (spočívající především v jejich aplikaci), nelze bez dalšího úspěšně namítat, že pohoda bydlení bude narušena. Nelze odhlížet od základního předpokladu, že normy o obecných požadavcích na výstavbu svým obsahem odrážejí požadavky na kvalitu prostředí. Jelikož prozatím není zřejmé, zda stavební úřad umístí sporné terénní úpravy, a tedy nelze ani vyhodnotit podmínku koeficientu podlažních ploch a splnění výškových regulativů, nelze ani konstatovat, že stavba neporušuje žádnou z norem, které zakotvují obecné požadavky na výstavbu (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 11. 2007, č. j. 9 As 5/2007–76, nebo ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 38/2008–123). Soud za těchto okolností považuje za předčasné řešit námitku nepřípustného zásahu do pohody bydlení a zásahu do soukromí žalobce b).

101. Žalobce b) nenamítal v žalobě snížení míry oslunění jeho nemovitosti či imise hlukem. Jde–li o hluk, v této věci stavebník předložil akustickou studii ze dne 25. 10. 2018 (Greif–akustika s.r.o.), dle níž, že jsou u stávající chráněné zástavby splněny hygienické limity. Záměr pozitivně ovlivní hlukovou zátěž stávající zástavby, jelikož odstíní hluk z dopravy na komunikaci V Pitkovičkách. Studie předpokládá, že k mírnému nárůstu hluku o max. 0,2 dB dojde pouze u BD č.p. 1602, a to vlivem odrazu hluku od objektu E. Zároveň však nedojde k překročení hygienických limitů hluku. K záměru stavby vydala souhlasné stanovisko Hygienická stanice hl. m. Prahy (stanovisko z 30. 11. 2018 zohledňující mj. také hluk z dopravy). Toto stanovisko potvrdilo Ministerstvo zdravotnictví (souhlasné závazné stanovisko ze dne 17. 7. 2020).

102. Žalobce b) výslovně namítal rušení soukromí pohledem z bytů vestavěných ve stavbě. Soud si je dobře vědom ustálených závěrů rozsudků NSS ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 As 168/2016–28, bod 17, či ze dne 31. 5. 2017, č. j. 4 As 62/2017–37, bod 19. Sama skutečnost, že by z jedné nemovitosti bylo možné nahlížet do druhé, nepředstavuje imisi, i když se jedná potenciálně o nahlížení obtěžující. Aby bylo takové nahlížení možné považovat za imisi, musí se jednat o mimořádnou situaci, kdy stavební úprava neodpovídá standardním společenským poměrům a oprávněným zájmům dotčených osob, tj. například pokud je prováděna především s úmyslem nahlížet na pozemek souseda. Je v první řadě na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření, která tomuto obtěžování zabrání. V rozsudku NSS ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010–145, IMO – STAR 98, dokonce NSS shledal, že sousedi si „nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí“.

103. Na druhou stranu, postaví–li stavebník v sousedství žalobce b) stavbu, která by svou výškou přesahovala přípustné výškové či rozměrové (podlažní) limity, nelze žalobce b) odbýt tím, že je to on, který má provést opatření k zamezení obtěžování pohledem. V rámci územního či stavebního řízení mají stavební úřady povinnost postupovat tak, aby předcházely případným sporům plynoucím z překročení míry obtěžování pohledem, které je ještě přiměřené místním poměrům, a to za předpokladu, že stavba splňuje související parametry, které vyžaduje veřejnoprávní regulace. Pro tento případ lze z právě uvedeného učinit pouze jeden závěr, a to, že dokud stavební úřad nerozhodne ve věci terénních úprav, v souvislosti s nimi neposoudí námitky stran maximální přípustné výšky a co do splnění koeficientu podlažních ploch, nelze předpokládat, že stavba představuje přípustný zásah do žalobcova soukromí. III.B.

4. Chybný polohopis projektové dokumentace 104. Žalobce b) dále namítá, že situační výkresy dokumentace obsahují chybný polohopis, což činí správní rozhodnutí nejasné a neurčité. Na situačních výkresech C.2 (zákres do katastrální mapy) i C.3.1 (koordinační situace) je v porovnání se skutečným stavem chybně zakresleno situování rodinných domů č. p. XR a č. p. XS, oba v k. ú. Uhříněves, a to ve vzájemné poloze i ve vztahu k odstupové vzdálenosti od hranic sousedních pozemkových parcel.

105. Stavební úřad žalobci b) odkázal, že poloha staveb č. p. XR a XS v k. ú. Uhříněves v situačních výkresech odpovídá zaměření dle katastrální mapy. Podle stavebního úřadu v situačních výkresech stavebník uvedl veškeré odstupové vzdálenosti od hranice okolních pozemků, ze kterých bylo možné odvodit další vzdálenosti na základě katastrální mapy. Výkresy zahrnují údaje o vzdálenosti od nejbližších okolních staveb, a to i přesto, že jejich pozemky s pozemky stavby přímo nesousedí. U objektu D je uvedena jeho nejkratší vzdálenost od okolní zástavby, a to k domu č. p. XT.

106. Žalovaný k odvolání žalobce b) korigoval stavební úřad. Konstatoval, že skutečná poloha objektu č. p. XR podle leteckých snímků je posunutá oproti hranicím pozemku p. č. XE v k. ú. Uhříněves tak, jak je zaměřen a zakreslen v katastrální mapě. Dle něj se jednalo o posun max. cca 2 m. U sousedního objektu č. p. XS, tj. u domu žalobce b), neshledal posun skutečné polohy objektu vůči hranicím pozemku pod tímto objektem. Vzdálenost nadzemní části objektu E navrženého záměru odpovídá vzdálenosti měřené k hranicím pozemku p. č. XE tak, jak jsou zakresleny v katastrální mapě. Konkrétně uvedl následující. Vzhledem k tomu, že nejmenší vzdálenost navržené zástavby je cca 42 m, přičemž výška nejbližší zástavby je max. 15 m nad přilehlým terénem, je zřejmé, že navržený záměr splňuje s velkou rezervou požadavky na odstupové vzdálenosti mezi jednotlivými sousedním objekty pro bydlení, na což nemůže mít vliv ani nepřesné zaměření pozemku pod stavbou č. p. XR. Není zřejmé, jak došlo k situaci, že objekt č.p. XR je umístěn na pozemku způsobem, který neodpovídá zaměření pozemku pod ním. V takovém případě se však jeví jako vhodnější pro potřeby jednoznačného určení polohy navrženého záměru odměřovat vzdálenost od hranice pozemku tak, jak je zakreslena v katastrální mapě. Přesné zaměření objektu č. p. XR by bylo potřebné, pokud by mohlo dojít k situaci, kdy by posun objektu vůči hranici pozemku pod ním mohl mít vliv na posouzení dodržení odstupů nebo na jejich vzájemné stínění. K takové situaci však v tomto případě nedošlo. Vyjádření stavebního úřadu v odůvodnění rozhodnutí není s výše uvedeným v rozporu. Ve vyjádření k námitce odvolatele uplatněné v řízení týkající se chybného zakreslení polohy sousedních rodinných domů, uvedl stavební úřad, že u objektu D je uvedena jeho nejkratší vzdálenost od okolní zástavby, a to k rodinnému domu č.p. 1086. Jedná se o zřejmou tiskovou chybu, jelikož sousední objekt má správně č.p. 1089. Takováto zřejmá nesprávnost v uvedeném čísle, nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí.

107. Dle § 9 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, rozhodnutí o umístění stavby kromě obecných náležitostí rozhodnutí a náležitostí stanovených v § 92 stavebního zákona obsahuje c) umístění stavby na pozemku, zejména minimální vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb. Další podrobnosti stanovuje vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, která v příloze č. 1 vymezuje rozsah a obsah dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby. Katastrální situační výkres C.2 obsahuje zákres stavebního pozemku a požadované umístění stavby. Koordinační situační výkres C.3 pak zahrnuje stávající stavby, hranice pozemků či okótované odstupy staveb.

108. Soud z výkresu C.2 v měřítku 1:1000, ověřeného autorizovaným inženýrem Ing. Kovaříkem, seznal, že objekt E stavby má být vzdálen od nemovitosti žalobce b) v prvním měřeném bodě 49,26 m, v druhém pak 51,17 m. Objekt D je vzdálen od téže nemovitosti 48,65 m. K tomu nutno dodat, že pozemky žalobce b) nemezují s pozemky dotčenými stavbou. Nachází se mezi nimi další pozemek jiného vlastníka. Přesto stavebník okótoval odstupy navržených objektů stavby od dosavadních nejblíže situovaných rodinných domů v lokalitě. Nejblíž stavby se nachází rodinný dům č. p. 1089 na pozemcích p. č. XE6 a 1400/20 (okótováno jako 45 m). Stavebník odměřil také vzdálenost stavby od hranice nejbližších sousedních pozemků, kterými jsou u objektu B+C pozemek p. č. 1400/64 (3,08 m) a pozemek p. č. XI0 (4,06 m), vše v k. ú. Uhříněves. Nejedná se o pozemky žalobce b) a tyto pozemky nejsou situovány ani směrem k jeho nemovitostem. Tyto údaje vyplývají z téhož výkresu C.2 v měřítku 1:1000. Stavební úřad je správně zahrnul do podmínky č. 3 územního rozhodnutí.

109. V posuzovaném případě není mezi stranami sporu o tom, že stavebníkem naměřená odstupová vzdálenost objektu E stavby od dosavadních zde situovaných rodinných domů odpovídá zákresům dle katastrální mapy. Žalobce b) ovšem namítá, že rodinný dům č. p. XR (tedy jeho soused) není správně zakreslen v katastrální mapě. Proto dle něj nemůže vzdálenost měřená dle hraníc uvedených v katastrální mapě odpovídat realitě, a tedy je nezákonným i napadené rozhodnutí.

110. Soud s tímto náhledem žalobce b) nesouhlasí. Předně k tomu uvádí, že pro posouzení každého záměru v území je důležité, aby stavební úřad mohl posoudit veškeré podmínky pro umístění stavby na základě přesné a věcně správné projektové dokumentace. Věcná správnost výkresů a v nich zahrnutých odstupových údajů ovšem není hodnotou sama o sobě. Jak uvedeno výše, záměr stavby splňuje odstupovou vzdálenost minimálně 3 m jak ve vztahu k nejblíže situovaným sousedním pozemkům (p. č. 1400/64, p. č. XI0 či p. č. 1399/10), tak ve vztahu k pozemkům žalobce b), jejichž hranice je situována podstatně dále. Soud nemá pochybnost o tom, že stavba splňuje požadavky § 29 PSP. Odstupy od nejbližších dosavadních staveb přesahují vzdálenost 40 m, v případě žalobce b) jde o vzdálenost cca 50 m.

111. Žalobce b) u jednání potvrdil, že nesprávné zakreslení nemovitosti v katastrální mapě se týká sousedního pozemku, na němž stojí stavba č. p. XR, a ne jeho pozemků a jeho nemovitosti č. p. XS. Proto se tato „nesprávně změřená“ odstupová vzdálenost nemohla promítnout do práv žalobce b). Žalobce totiž není a nemůže být strážcem objektivní zákonnosti územního rozhodnutí ve všech možných směrech. Nadto soud dodává, že nesprávný zákres pozemku p. č. XE9, na němž stojí stavba č. p. XR, nelze přičíst na vrub stavebníka. Stavebník v tomto směru nemusel zahajovat řízení o opravě chyby v katastrální mapě. S ohledem na relativně malý „offset“ zákresu v řádu 2 či 3 metrů nebylo ani třeba, aby stavební úřad měřil vzdálenost navrhovaného objektu E stavby od domu č. p. XR ručně na místě, jak se domníval žalobce b). S ohledem na poměrně štědrý odstup circa 40 m od této stavby (i při zohlednění posunu v důsledku nesprávného zákresu stavby č. p. XR) je zřejmé, že chyba při měření odstupové vzdálenosti nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. K tomu třeba dodat, že stavební úřad tuto odstupovou vzdálenost nezahrnul do výroku jeho rozhodnutí, a tedy jí nebylo třeba ani výrokem napadeného rozhodnutí opravovat. Jistě je třeba dbát na to, aby jednotlivé stavby byly umístěny v jednoznačné a následně kontrolovatelné poloze, tento požadavek je ovšem splněn i pokud stavebník naměřil několik reálných vzdáleností, které doplnil jednou odstupovou vzdáleností, jež odpovídala alespoň současným hranicím pozemků evidovaným v katastrální mapě. Informace o vzdálenosti stavby od hranic pozemků, na nichž stojí sousední stavby, soud považuje za dostačující pro jasnou představu o lokaci stavby. III.B.

5. Podmínky stran napojení na veřejný vodovod a odvádění odpadních vod 112. Dle žalobce b) žalovaný nesprávně vypustil podmínky 30 a 31 územního rozhodnutí (napojení na veřejný vodovod a odvádění odpadních vod) s tím, že se tyto podmínky týkají kolaudace, nikoli územního řízení, což dle něj neodpovídá § 79 odst. 1 stavebního zákona. Prý není jisté, že stavba má zajištěno zásobování pitnou vodou, jelikož správce vodovodu nemá prozatím vydána ani rozhodnutí, na jejichž základě by ho mohl realizovat; stavba nemá vyřešený ani odvod splaškových vod, což je v rozporu s vodním zákonem.

113. Soud rozumí obavě žalobce b), že vodovod, kterým je zásobován jeho dům, nebude postačovat k zásobování stavby, a tedy i on v důsledku toho může být vystaven nedostatku pitné vody. Stejně tak rozumí jeho obavě stran likvidace splaškových vod.

114. Tyto obavy ovšem nejsou na místě. Námitky nejsou důvodné.

115. Stavební úřad i žalovaný se těmito námitkami zabývali. Soud s jejich závěry souhlasí.

116. Dle § 79 odst. 1 stavebního zákona rozhodnutí o umístění stavby vymezuje mj. podmínky pro její napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.

117. Podle § 8 odst. 4 věta první zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, jsou vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti.

118. Dle § 36 odst. 1 PSP stavby podle druhu a potřeby musí být napojeny na vodovod pro veřejnou potřebu nebo k individuálnímu zdroji pitné vody.

119. Podle § 37 odst. 1 PSP musí být stavby podle druhu a potřeby napojeny na kanalizaci pro veřejnou potřebu nebo čistírnu odpadních vod, případně malou čistírnu dle podmínek stanovených v odstavci 3, nebo mohou být vybaveny žumpou podle podmínek v odstavci 4. Tyto podmínky záměr splňuje.

120. Stavebník ke svému záměru rovněž doložil souhlasné stanovisko Pražské vodohospodářské společnosti, a. s., jako správce infrastruktury dle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Pokud správce kanalizace umožnil napojení záměru na splaškovou kanalizaci, je nutné vyjít ze závěru, že kanalizace má za dodržení v něm uvedených podmínek dostatečnou kapacitu na připojení záměru.

121. Pražská vodohospodářská společnost v stanovisku ze dne 7. 5. 2019 souhlasila s vydáním územního rozhodnutí s podmínkami. Svůj souhlas s kolaudací stavby podmínila nabytím právní moci územního rozhodnutí na stavbu vodovodního řadu DN 800, DN 1000 „č. stavby 40555 Zaokruhování vodovodního řadu Praha východ“, která je podmiňující pro obnovu dalšího vodovodního řadu, z něhož je zásobován VDJ Kozinec. Získání pravomocného rozhodnutí závisí mj. na výsledcích stavebních řízení, které Pražská vodohospodářská společnost nemůže zaručit.

122. Pražská vodohospodářská společnost v témže stanovisku požadovala, aby kolaudace stavby byla podmíněna kolaudací další stavby s názvem „Rekonstrukce ČS Uhříněves IV a XIX, P22“, jejíž byla investorem.

123. I Pražské vodovody a kanalizace, a. s. vydaly souhlasné stanovisko dne 18. 7. 2018.

124. Stavební úřad v územním rozhodnutí tyto podmínky zahrnul do jeho rozhodnutí. Žalovaný ovšem tyto podmínky vypustil, jelikož se týkaly jiné fáze řízení. Pražská vodohospodářská společnost je nevztáhla k vydání územního rozhodnutí, ale až ke kolaudaci stavby.

125. Soud na tomto místě připomíná, že rozhodnutí o umístění stavby ještě nezakládá potenciálnímu stavebníkovi subjektivní právo stavět (bod 18 shora). V územním rozhodnutí se vymezují jednotlivé parametry záměru stavby z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území.

126. V průběhu správního řízení se situace ohledně napojení stavby na vodovod a splaškovou kanalizaci měnila, což našlo odraz v obsahu závazných stanovisek vodoprávního orgánu. Magistrát hl. m. Prahy dne 17. 9. 2020 rozhodl o zrušení doplňujícího závazného stanoviska vodoprávního úřadu ze dne 22. 10. 2019 (původní stanovisko ze dne 23. 1. 2019 nebylo možné zrušit pro uplynutí lhůt). Magistrát stran zásobování stavby vodou uvedl, že vodojem Kozinec, z něhož mají být navržené vodovodní řady zásobovány, má vyčerpanou kapacitu. K datu vydání jeho stanoviska nemohla ani Pražská vodohospodářská společnost povolovat připojení nové zástavby. Proto upozornil, že je třeba pořádně zjistit stav věci.

127. Co do odvádění splaškových vod uvedl, že do doby přepojení na Ústřední čistírnu odpadních vod Praha měla být recipientem splaškových vod ze stavby Čistírna odpadních vod Praha–Dubeč (která měla tehdy vyhlášen stopstav). Stejně nebylo povoleno ani přepojení na splaškové vody z oblasti ul. Fr. Diviše. Vodoprávní úřad v původním stanovisku řádně nezjistil skutkový stav věci ani ohledně likvidace splaškových vod.

128. V návaznosti na to Úřad MČ Praha 22, odbor výstavby, jako vodoprávní úřad vydal k žádosti stavebníka nové závazné stanovisko ze dne 17. 2. 2021. V něm uvedl, že Stavba č. 40555 „Zaokruhování vodovodního řadu Praha východ“ byla pravomocně povolena 30. 4. 2016 s tím, že v současné době je dokončena větší část stavby (1.–6. etapa) a Úřad MČ Praha 22 řeší užívání této části stavby. Územní rozhodnutí k této stavbě je předmětem probíhajícího odvolacího řízení. V roce 2014 byla realizována stavba s názvem „Přepojení Čerpacích stanic Uhříněves IV a XIX“, takže ve skutečnosti jsou splaškové vody z rozšířené čerpací stanice odpadních vod IV odváděny dvojicí výtlaků splaškové kanalizace do systému likvidace splaškových vod Ústřední čističky odpadních vod Praha. Tím došlo ke snížení množství splaškových vod do pobočné ČOV Uhříněves. Po zásahu rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A 208/2013 se ale vede opakované stavební řízení. Splaškové vody ze stavby budou odváděny do Ústřední čističky odpadních vod Praha. Toto nové závazné stanovisko přezkoumal Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí. Dne 26. 7. 2022 změnil souhlasné závazné stanovisko ze dne 17. 2. 2021 tím, že vypustil údaj o jeho platnosti. Stran zásobování vodou uvedl, že stopstav ve vodojemu Kozinec byl odvolán, jelikož byla postavena část vodovodního řadu Jesenice – Uhříněves, zbytek je v pokročilé přípravě. I čistírny odpadních vod v mezidobí odvolaly původně vyhlášený stopstav.

129. Žalobce b) pominul, že vedle jím namítaných podmínek 30 a 31 obsahovalo územní rozhodnutí také podmínky 9 a 10. V těchto podmínkách stavební úřad dostatečně specifikoval způsoby napojení stavby na lokální rozvody pitné vody a na lokální splaškovou kanalizaci. S ohledem na to, že Pražská vodohospodářská společnost ve svém stanovisku podmínila napojení stavby na „zdrojovou“ infrastrukturu až ve fázi kolaudace stavby, nelze mít pochyb o tom, že počítala s tím, že v době ukončení realizace stavby již stavba bude moct být napojena na vodovod i kanalizaci. Ani dle soudu pak takhle specifikovaná podmínka nepatří do územní rozhodnutí. Stavební úřad ji obsáhne až v eventuálním stavebním povolení, které zakládá právo stavět. O tom ostatně svědčí také pozdější závazná stanoviska, dle nichž byl posléze odvolán původní stopstav jak u vodojemu Kozinec, tak u čistírny odpadních vod (srov. také již cit. rozsudek 11 A 12/2021).

130. Na právě uvedeném nic nemění ani žalobní výtka ze strany žalobce a). Soud pouze dodává, že součástí dokumentace stavby není podrobná dokumentace nových čerpacích stanic, avšak z výkresu D.2.2.2 dokumentace ve verzi z 8/2018 je patrné, že nová čerpací stanice zbudovaná pro účely stavby by se měla nacházet při hranici s pozemkem p. č. 1400/22, a to na pozemku p. č. XG, tzn. opačným směrem než jsou situovány pozemky žalobce a). Jde–li o postesk žalobce a) v souvislosti s údajným „přepadem“ splaškových vod v roce 2013, soud uvádí, že konkrétnější technické parametry napojení stavby na kanalizaci budou řešeny ve stavebním řízení. Stavby včetně napojení na sítě musí odpovídat právním předpisům nejpozději v řízení o její kolaudaci, jinak nelze povolit jejich užívání.

131. Závěrem této části dlužno dodat, že by jistě bylo vhodné, aby v nynější situaci stavebník vyžádal po Pražské vodohospodářská společnosti aktualizaci jejího původního stanoviska ze dne 7. 5. 2019 (které obsahovalo podmínky specifikované v bodech 121 a 122 shora). Avšak pokud vodoprávní úřad v jeho závazném stanovisku ke stavbě jednoznačně uvedl, že nemá pochybnosti o připojení stavby na vodovodní a splaškovou infrastrukturu, stavebník skutečně nemusel u Pražské vodohospodářské společnosti obstarávat nové stanovisko. Tento postup by pouze natahoval již tak dlouhé správní řízení bez potenciálu obohatit podklady územního rozhodnutí. Jak soud uvedl již výše, stavebník bude muset otázku napojení na vodovodní a splaškovou infrastrukturu řešit v podkladech žádosti o stavební povolení. III.B.

6. Imisní limity pro PM10 a benzo(a)pyren 132. Žalobce b) má pravdu, že dle souhrnné technické zprávy z 6/2018 mají být zdrojem látek znečišťujících ovzduší, které souvisejí s provozem stavby, osobní automobilová doprava a vytápění bytových domů plynovými kotelnami (osazené kondenzačními kotly). Dle souhrnné technické zprávy mělo na dotčeném území docházet k překračování imisního limitu pro nejvyšší denní imisi pro částice PM10 a průměrnou roční imisi pro benzo(a)pyren. Vlastní příspěvky zdrojů znečišťování ovzduší z provozu stavby jsou malé. Případné překračování imisních limitů je zanedbatelné.

133. Soud ovšem nemohl přisvědčit námitce, že by v tomto konkrétním případě byly překračovány imisní limity.

134. Pokud by tomu tak bylo, žalovaný by zásadně nemohl umístit záměr stavby (rozsudek NSS ze dne 5. 9. 2024, č. j. 7 As 198/2023–54, město Otrokovice, body 17 a 18). Posuzování imisních limitů znečištění ovzduší stanovených příslušnými prováděcími předpisy má své místo především v územním řízení v rámci realizace konkrétního záměru. Právě v této fázi je příslušný stavební úřad ve spolupráci s dotčenými orgány povinen zvážit limity využití území, mezi které patří i imisní limity znečištění ovzduší, a je povinen nepřipustit umístění takové stavby, která by způsobila překročení těchto limitů v daném území (rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011–526, č. 2698/2012 Sb. NSS, Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, bod 102). Tehdy soud označil územní řízení za klíčový moment, v němž se velmi rigorózně (prostřednictvím závazných veřejnoprávních limitů) projevuje princip přípustné míry znečišťování životního prostředí, podle kterého území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení.

135. Stavební úřad totiž není v územním řízení oprávněn umístit stavbu, v důsledku jejíhož provozu by v daném území došlo k překročení imisních limitů znečištění ovzduší. Pokud by taková situace nastala a znečištění by nebylo možno snížit pod přípustnou mez ani kompenzačními opatřeními, vedlo by to k nerealizovatelnosti záměru. Byť ve výše uvedené věci kasační soud posuzoval překročení imisních limitů ve vztahu k tvorbě zásad územního rozvoje, jsou jeho závěry obecně uplatnitelné ve vztahu k otázce překročení imisního limitu v území jako takové. To znamená, že je–li tento imisní limit překročen, je zapotřebí ho snížit pod přípustnou mez. Jakékoliv další zvýšení již překročených imisních limitů zpravidla odsuzuje záměr k nemožnosti jeho umístění v navazujícím územním řízení. Vyjde–li proto v územním řízení najevo, že ani navržená kompenzační opatření nepovedou ke snížení imisního zatížení záměru benzo(a)pyrenem na 0 či dokonce ke snížení jeho koncentrace v daném území obecně, nelze v souladu s výše citovanou judikaturou záměr umístit (srov. i navazující rozsudky NSS ze dne 25. 11. 2021, č. j. 3 As 62/2019–101, Krajina 2000, či ze dne 30. 8. 2022, č. j. 2 As 11/2019–109, Spolek Chvalská, bod 27). Překračováním přípustné hranice imisních limitů v rámci ochrany kvality ovzduší (tedy včetně imisí benzo[a]pyrenu) se pak NSS podrobněji zabýval ve vztahu k povinnostem státní moci vůči zasaženým obyvatelům v rozsudku ze dne 20. 12. 2017, č. j. 6 As 288/2016–146, č. 3696/2018 Sb. NSS, v němž poukázal na povinnost překračované limity regulovat opatřeními obecné povahy.

136. S právě uvedeným koresponduje závěr judikatury, na který odkazoval žalobce. „Do území nadlimitně zatíženého hlukem nelze bez dalšího automaticky umísťovat stavby, které sice každá jednotlivě nepřitíží svým provozem dotčenému území nijak výrazně, ale v součtu jednotlivých případů znamenají postupné a významné přitěžování již nyní existující nadlimitní zátěži v území“ (rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011–246, Ateliér pro životní prostředí, bod 45).

137. Soud ze správního spisu zjistil, že se záměrem stavby souhlasil Úřad MČ Praha 22 (souhlasné závazné stanovisko ze dne 28. 1. 2019). Z vyjádření

1. Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany ovzduší, ze dne 17. 9. 2020 je ovšem patrné, že Úřad MČ Praha 22 vydal závazné stanovisko, aniž zjistil skutkový stav co do typu instalovaných kotlů; nestačila 3. emisní třída Nox, ale měl požadovat 5. emisní třída Nox. Dále upozornil, že dle § 12 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, se při vydání závazného stanoviska vychází z programů zlepšování kvality ovzduší a z úrovně znečištění znečišťujícími látkami, které mají stanoven imisní limit v bodech 1 a 2 přílohy č. 1 k tomuto zákonu. V případě znečišťujících látek, které mají stanoven imisní limit v bodech 3 a 4 přílohy č. 1 k tomuto zákonu, k úrovním znečištění přihlíží. Proto překročení průměrné roční imise pro benzo(a)pyren nevytváří nepřekročitelnou překážku při umísťování stavby. I když v době vydání původního závazného stanoviska docházelo v lokalitě k mírnému překračování imisního limitu, v době vydání tohoto pozdějšího stanoviska již k překračování nedocházelo. K překračování imisních hodnot pro částice PM10 nedocházelo ani předtím, ani v době vydání pozdějšího stanoviska. Úřad MČ Praha 22, odbor životního prostředí a dopravy (závazná stanoviska, vyjádření a sdělení ze dne 18. 1. 2021), jako orgán ochrany ovzduší k nové žádosti stavebníka vydal nové souhlasné závazné stanovisko. V něm již konkretizoval zdroje vytápění (typy kotlů). Imisní zátěž v oblasti záměru dle údajů ČHMU nepřesahovala imisní hodnoty [NO2=17,3; PM10=20,8; PM2,5=15,8, benzen = 1.0 vše v µg.m–3; benzo(a)pyren = 0.9 v ng. m–3; u průměrných 24hodinových koncentrací PM10 dosahovala 36. nejvyšší hodnotu 36,2 µg.m–3]. V závazném stanovisku dotčený orgán konstatoval, že v rámci Prahy se jedná o lokalitu s dobrou kvalitou ovzduší, imisní limity nebyly překročeny a nově navrhované zdroje jsou v souladu s předpisy na ochranu ovzduší.

138. Toto nové závazné stanovisko pak přezkoumal Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí. Svým závazným stanoviskem ze dne 22. 7. 2022 změnil závazné stanovisko ze dne 18. 1. 2021. Konstatoval mj. formulační pochybení a nahradil výrokovou část původního stanoviska. Také doplnil posouzení vlivu mobilního kontejnerového dieselagregátu, který měl soužit jako záložní zdroj energie. Navrhované plynové kotle splňují 6. emisní třída Nox. Z tohoto závazného stanoviska jsou patrny hodnoty imisních limitů pro jednotlivé znečišťující látky pro jednotlivé čtverce, v nichž má být záměr umístěn. Žádná z hodnot není překročena, jen v jednom čtverci je roční průměr imisí benzo(a)pyrenu v limitní hodnotě (ne však překročen; stejnou tabulku žalovaný vložil do napadeného rozhodnutí; s 19).

139. Důvodnou není ani výtka, že správní orgány nezkoumaly nárůst automobilové dopravy vyplývající z běžného provozu stavby, a to navzdory tomu, že technická zpráva označila automobilovou dopravu jako zdroj znečištění ovzduší. Jak plyne např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 45 A 25/2016–66, bod 48, mobilní zdroje znečištění ovzduší, jimiž jsou motorová vozidla, jsou regulovány jiným způsobem, než stacionární, a to zejména prostřednictvím právně závazných technických požadavků [srov. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007[2]]. Jediné řízení, v němž by mohla státní správa emisní strop pro dopravu zohlednit, je řízení o umístění nové pozemní komunikace, neboť zde vydává orgán ochrany ovzduší závazné stanovisko [srov. § 11 odst. 1 písm. b) a odst. 5 zákona o ochraně ovzduší]. Tu by mohlo být závazné stanovisko teoreticky poměrně účinným opatřením k zajištění splnění emisního stropu (rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2017, č. j. 6 As 288/2016–146, č. 3696/2018 Sb. NSS, Čisté nebe, bod 82). Zvýšení znečištění ovzduší mohl žalobce b) namítnout ve spojení se snížením jeho pohody bydlení, to ovšem neučinil. Pokud by tomu tak bylo, žalovaný by se musel vypořádat alespoň s dopadem zvýšení frekvence automobilové dopravy na lokální znečištění ovzduší.

IV. Závěr a náklady řízení

140. Soud shledal žalobu důvodnou. Proto zrušil napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. dílem pro nezákonnost (nesprávný názor stran terénních úprav), dílem pro vady řízení (s tím související navazující otázky, ohledně nichž správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav věci). Soud vrátil věc dle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení by žalovaný v souladu s pokyny soudu měl zajistit, aby nejpozději současně s jeho rozhodnutím o této věci bylo pravomocně rozhodnuto také o změně využití území, konkrétně o terénních úpravách, které jsou předpokladem umístění stavby. Bez rozhodnutí o terénních úpravách nelze řádně vyhodnotit dílčí výtky, které vznesl žalobce b), a to zejména přípustnost výšky stavby a splnění koeficientu podlažních ploch (povaha a započitatelnost podlaží, které stavebník označil jako 1. PP). V obecné rovině se toto projevuje i u výtky narušení soukromí v důsledku vyšší než přípustné stavby. Stavebník by v této souvislosti měl opatřit také nová závazná stanoviska dotčených orgánů na úseku územního rozvoje. Žalovaný by také neměl opomenout vyhodnotit rovněž změnu vsakovacích poměrů v území v důsledku navážky cca 18 500 m3 zeminy, zejména z pohledu možného průsaku dešťových vod z nově zvýšeného terénu pozemku stavebníka na okolní pozemky [např. pozemek žalobce b)].

141. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož byli žalobce a) i žalobce b), kteří ve věci podali samostatné žaloby, ve věci zcela úspěšní, soud uložil žalovanému, aby jim každému zvlášť uhradil náhradu nákladů řízení.

142. Náklady žalobce a) představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast na jednání) ve výši 3 100 Kč (tzn. 3 x 3 100 Kč) a paušální náhrada hotových výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 300 Kč (tzn. 4 x 300 Kč). Dále mu v souvislosti s tím náleží náhrada za DPH v sazbě 21 % ve výši 2 142 Kč, celkem tedy jde o částku 15 342 Kč.

143. Náklady žalobce b) představuje zaplacený soudní poplatek za žalobu a za podání návrhu na přiznání odkladného účinku ve výši 4 000 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, za každý ze čtyř úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika, účast na jednání) ve výši 3 100 Kč (tzn. 4 x 3 100 Kč) a paušální náhrada hotových výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 300 Kč (tzn. 4 x 300 Kč). Zástupce žalobce vyúčtoval a osvědčil cestovné Tábor – Praha a zpět (jízdné vlakem celkem 530 Kč) a náhradu za ušlý čas 3 hodiny (100 Kč za každou započatou půlhodiny dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, tj. ve výši 600 Kč). Dále mu v souvislosti s tím náleží náhrada za DPH v sazbě 21 %, jelikož zástupce žalobce b) vykonává advokacii ve společnosti, která je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení žalobce b) činí částku 21 823,30 Kč [(3100×4+300×4+530+600)×1,21+4000].

144. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů, jelikož jí soud v řízení neuložil žádnou povinnost (§ 60 odst. 5 s. ř. s.). Soud neshledal ani důvod zvláštního zřetele, pro který by jí takovou náhradu měl přiznat.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloby a vyjádření III. Posouzení žaloby III.A. K námitkám žalobce a) III.A.

1. Aktivní procesní legitimace žalobce a) III.A.

2. Komplex procesních námitek III.A.

3. Námitky podjatosti III.A.

4. Závazné stanovisko na úseku odboru životního prostředí a dopravy neřeší pozemek p. č. XP v k. ú. Křeslice, byť do něj stavba zasahuje III.A.

5. Vodní tok Dobrá voda III.A.

6. Správní orgány obešly závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj III.B. K námitkám žalobce b) III.B.

1. Aktivní procesní legitimace žalobce b) III.B.

2. Rozpor stavby s územněplánovací dokumentací (terénní úpravy, koeficient a výška) III.B.

3. Narušení soukromí a pohody bydlení III.B.

4. Chybný polohopis projektové dokumentace III.B.

5. Podmínky stran napojení na veřejný vodovod a odvádění odpadních vod III.B.

6. Imisní limity pro PM10 a benzo(a)pyren IV. Závěr a náklady řízení