14 A 29/2017 - 39

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: O. K., zastoupený advokátem Mgr. Zdeňkem Bajarem sídlem Tržiště 366/13, Praha 1 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2017, č. j. 26474-2/2017-900000-304.5 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Praha Ruzyně (dále jen „celní úřad“) ze dne 27. 3. 2017, č. j. 10313-14/2017-650000-12 (dále také „ rozhodnutí celního úřadu“).

2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti.

3. Dne 14. 3. 2017 bylo kontrolou celního úřadu při výstupu z České republiky do oblasti mimo území Evropských společenství (leteckou linkou číslo PS808 z Prahy, do Charkova (Ukrajina) přes Kyjev) zjištěno, že žalobce písemně neoznámil na společném ohlašovacím formuláři Evropské unie celnímu úřadu vývoz platných platidel v cizí měně v úhrnné hodnotě vyšší než 10 000 EUR, ačkoli vyvážel finanční prostředky v celkové výši 89 900 EUR.

4. Dne 16. 3. 2017 bylo na celním úřadě se žalobcem v rámci ústního jednání zahájeno řízení o přestupku.

5. Shora označeným rozhodnutím celního úřadu byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 253/2008 Sb.“), kterého se dopustil tím, že dne 14. 3. 2017 při výstupu z České republiky do oblasti mimo území Evropských společenství (leteckou linkou číslo PS808 z Prahy, do Charkova (Ukrajina) přes Kyjev) písemně neoznámil na společném ohlašovacím formuláři Evropské unie celnímu úřadu vývoz platných platidel v cizí měně v úhrnné hodnotě vyšší než 10 000 EUR, když vyvážel finanční prostředky v celkové výši 89 900 EUR, čímž nesplnil povinnost uloženou ustanovením § 41 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. Za uvedený přestupek uložil celní úřad žalobci pokutu ve výši 65 000 Kč.

6. V odůvodnění celní úřad (po rekapitulaci předchozího řízení) uvedl, že přestupkem je podle § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dříve platný zákon o přestupcích“), zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Předmětné jednání je za přestupek označeno v § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb. Dle § 3 dříve platného zákona o přestupcích pak postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění, což zákon č. 253/2008 Sb. nestanoví.

7. K výši sankce celní úřad uvedl, že ta byla uložena v souladu s § 50 odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb. a § 12 odst. 1 dříve platného zákona o přestupcích zejména proto, aby byla respektována pravidla chování stanovená právními normami. Závažnost tohoto protiprávního jednání je dána zejména výší vyvážené částky.

8. Celní úřad při úvahách o druhu a výši sankce dále uvedl, že cestující je povinen se seznámit s celními předpisy upravujícími danou oblast, jednat v souladu s nimi, řídit se stanovenými zákazy či omezeními, splnit jimi uložené povinnosti, a to i v souvislosti se zákonnými podmínkami dovozu a vývozu. Navíc informační monitory a tabule o povinnosti oznámení převozu peněžních prostředků a vysoce hodnotných komodit se nacházejí na několika místech v odletové části Letiště Václava Havla Praha a ve veřejné odletové části tohoto letiště je také výrazně označené pracoviště celního úřadu, u kterého je možné jakékoliv informace o celních předpisech v různých jazykových mutacích a o konkrétních postupech zjistit. Žalobce však žádný aktivní krok směřující ke zjištění převozu částky vyšší než 10 000 EUR v hotovosti neučinil, i když mohl a měl. Celní úřad dodal, že není jeho povinností umísťovat cestujícím tzv. „do cesty“ další pracoviště či snad přímo příslušníky a dotazovat se, zda jednotlivé osoby při vstupu (výstupu z)do oblasti mimo území Evropské unie dováží nebo vyváží finanční prostředky v úhrnné hodnotě 10 000 EUR nebo vyšší.

9. Jako okolnost svědčící ve prospěch obviněného zohlednil celní úřad způsob spáchání přestupku a skutečnost že z okolností případu nic nenasvědčuje tomu, že by předmětné finanční prostředky pocházely z trestné činnosti či sloužily nebo byly určeny k financování terorismu. Celní úřad zejména přihlédl ke skutečnosti, že původ předmětných finančních prostředků obviněný osvětlil předložením blíže specifikované smlouvy o půjčce v částce 90 000 EUR, prohlášením jeho matky o předání (darování) částky 10 200 EUR, pocházející dle předložené kupní smlouvy z prodeje bytu po otci, a také potvrzením jeho manželky o předání (darování) částky 35 000 EUR. Celní úřad vzal v potaz také tvrzení o důvodu držení finančních prostředků v hotovostní formě (nestabilní situace v bankovním sektoru na Ukrajině), vč. zamýšleného užití např. k nákupu nemovitosti, a také tvrzení, že obviněný předmětné finanční prostředky převážel zpět na Ukrajinu z důvodu vysokého poplatku u banky v České republice za jejich vklad na bankovní účet, a to za současně požadovaného předložení dokladů o jejich původu, které v tu dobu neměl žalobce k dispozici. Bylo přihlédnuto také ke skutečnosti, že se jedná o první přestupek žalobce a k tomu, že žalobce při řízení o přestupku i v řízení tomuto řízení předcházejícímu s celními orgány spolupracoval a převážené finanční prostředky nijak neskrýval. Proto celní úřad uložil žalobci pokutu při samé spodní hranici zákonného rozpětí.

10. K odvolání žalobce žalovaný nyní napadeným rozhodnutím rozhodnutí celního úřadu potvrdil, neboť odvolací námitky neshledal důvodnými.

11. K námitce, že žalobce jednal v právním omylu, protože nevěděl o příslušné oznamovací povinnosti, žalovaný konstatoval, že žalobce mohl protiprávnost svého jednání rozpoznat bez zřejmých obtíží. Jako pravidelný uživatel letecké přepravy, mj. mezi Ukrajinou a Českou republikou či Polskou republikou, jak vyplynulo při ústním projednání přestupku, procedury na mezinárodním Letišti Václava Havla Praha (obdobně jako na ostatních mezinárodních letištích) zná, respektive by minimálně vzhledem k uvedeným okolnostem měl znát. Ze spisu navíc vyplývá, že žalobce pracuje na Ukrajině jako poradce pro ekonomické otázky. Ve shodě s celním úřadem poukázal na dostatečnou informovanost fyzických osob při vývozu finančních prostředků na Letišti Václava Havla. Nadto žalobce mohl splnit svou povinnost také na pracovišti celního úřadu v tranzitním prostoru, a to až do okamžiku, kdy došlo k provedení kontroly. Dle žalovaného žalobce už vzhledem k částce, která bezmála osminásobně převyšuje limit pro převoz finanční hotovosti nepodléhající oznamovací povinnosti, se měl a mohl seznámit s příslušnými právními předpisy upravujícími dovoz a vývoz zboží, resp. stanovujícími zákazy a omezení pro dovoz a vývoz zboží, kdy prakticky stejné předpisy jsou uplatňovány i v zemi, odkud finanční prostředky pocházejí a kde odvolatel žije, tedy na Ukrajině.

12. Žalovaný k další odvolací námitce uznal, že v době, kdy žalobce procházel pasovou kontrolou, resp. k ní přicházel, již nebyla na sloupu v jeho výšce očí umístěna informační tabule odkazující na povinnost oznámit finanční hotovost vyšší než 10 000 EUR a také červené označení stanoviště „Zboží k proclení (GOODS TO DECLARE)“ se již nacházelo na pracovišti celního úřadu ve vzdálenosti několika metrů, avšak stále na dohled od pasové kontroly. Rekonstrukce/přestavba prostorů pasových kontrol tedy neměla žádný vliv na skutečnost, kde a jak mohl finanční hotovost deklarovat. Žalovaný zopakoval, že navíc další a poslední místo, resp. pracoviště, kde žalobce mohl splnit svoji povinnost, se nachází také v tranzitním prostoru. Pro posouzení jeho jednání je pak irelevantní, že finanční hotovost, která byla předmětem porušení právních předpisů, vydal ještě před vstupem do letadla a odletem z ČR.

13. K naplnění materiální stránky přestupku žalovaný uvedl, že zájmem společnosti není pouhé splnění povinnosti – vyplnění formuláře, ale také obecně dohled nad tokem finančních prostředků, s případným prověřením původu a účelu těchto prostředků vzhledem k možné legalizaci výnosů z trestné činnosti či financování terorismu, skrze státní hranice. Soukromý problém žalobce (odmítnutí přijetí předmětných prostředků českou bankou bez doložení dokumentace původu) není a nemůže být ospravedlnitelným impulzem k realizaci porušení právních předpisů, ani důvodem, pro který by nebyl za takovéto porušení právních předpisů jako jejich porušitel odpovědný.

14. Žalovaný dále odmítl, že by žalobce povinnost dle § 41 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. splnil. Finanční prostředky byly u žalobce nalezeny při bezpečností kontrole před vstupem odvolatele do gate A2, tedy až poté co nevyužil ani jedné z možností, kde deklarovat převáženou finanční hotovost. Dobrovolné sdělení přesné částky převážené finanční hotovosti až v rámci odhalení protiprávního jednání nelze považovat za úkon směřující ke splnění oznamovací povinnosti. Stejně tak k povinnosti vyplnit příslušný formulář došlo až v rámci zjištěného protiprávního jednání, tedy nikoliv učiněním aktivního kroku ze strany žalobce.

15. K výši uložené pokuty žalovaný uvedl, že nemůže mít pro žalobce likvidační charakter, neboť ze spisu vyplývá, že žalobce je pravidelným uživatelem letecké dopravy, a to až dvakrát měsíčně do Polska či České republiky a dále jednou ročně do Chorvatska. Minimálně v tomto případě žalobce disponoval a převážel značnou finanční hotovost, která v úhrnné hodnotě přepočtené na české koruny dle platného kurzu pro přepočet měn v době vývozu činí celkem 2 429 098 Kč, byť z části tvořenou půjčkou, kterou chce, jak uvedl, investovat do nákupu nemovitosti, a rovněž s přihlédnutím ke sdělení žalobce v odvolání, že jeho dcera studuje na univerzitě. Žalovaný se pak ztotožnil se závěry celního úřadu a neshledal důvody pro změnu výše uložené sankce v napadeném rozhodnutí a nepovažoval za nutné a přínosné doplnění spisového materiálu o navrhovaná čestná prohlášení o vyživování dcery a ženy a finanční výpomoci matce či potvrzení o výši srážek na sociální zabezpečení žalobce v roce 2016.

II. Obsah žaloby

16. Žalobce předně namítá, že jednal v právním omylu. K tomu žalobce uvádí, že s takto velkou hotovostí cestoval vůbec poprvé, takže je irelevantní poukaz celních orgánů na skutečnost, že často cestuje. Podobně fakt, že je žalobce na Ukrajině ekonomickým poradcem, je zcela irelevantní ve vztahu k určení, zda dotčená zahraniční osoba zná české právní předpisy týkající se převážení hotovosti pro osobní účely či nikoliv. Rozhodnutí žalovaného je navíc zjevně vnitřně rozporné, pokud na jednu stranu uvádí, že žalobce měl údajně o povinnosti dle českých právních předpisů vědět s ohledem na údajné ukrajinské právní předpisy, a na druhou stranu argument žalobce, že na Ukrajině a v jiných státech SNS je zjevné, kdy a kde má povinnost osoba činit úkony vůči celnímu úřadu, odmítl jako irelevantní. Nadto žalobci není zřejmé, na jaké konkrétní ukrajinské právní předpisy s jakým obsahem žalovaný odkazuje. Dále žalobce uvádí, že v odletové hale byla celá řada terminálů, zjevně však nelze předpokládat, že si je zahraniční osoba půjde všechny prohlížet, zejména pokud netuší, jaká povinnost ji eventuálně stíhá a kde ji má případně plnit. Povinností správních orgánů v rámci výkonu řádné správy je jasně a srozumitelně českým i zahraničním osobám v prostorách letiště odpovídajícím způsobem komunikovat příslušná pravidla a zároveň i jasně a konkrétně komunikovat místo, kde se tato pravidla mají plnit. V této souvislosti je zároveň z rozhodnutí celního úřadu i žalovaného zřejmé, že ani sám celní úřad nevěděl, zda a kde se jím tvrzené informační tabule nacházejí a prvoinstanční rozhodnutí založil na fotodokumentaci údajných informačních tabulí a oznámení, které se 14. 3. 2017 v předmětných prostorách prokazatelně vůbec nenacházely. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že celním úřadem užitá fotodokumentace je neaktuální a pořídil si (žalobci není známo kde a kdy) novou vlastní fotodokumentaci. Z nové dokumentace dle žalovaného vyplývají naprosto jiné skutkové závěry, ale žalovaný s odkazem na to, že v prostoru odletové haly bylo dle jeho tvrzení v dohledové vzdálenosti stanoviště celního orgánu, přesto konstatoval, že posouzení celního úřadu je správné. Žalobce k tomuto uvádí, že skutečně neví, jak se má v prostorách letiště řádně zorientovat jako zahraniční osoba, pokud se v nich neorientuje sám český celní úřad. Konečně pak žalobce uvádí, že právního omylu se nemohl vyvarovat, protože ke zjišťování podrobností ohledně vývozu hotovosti z České republiky neměl dostatečné časové možnosti, neboť vývoz finanční částky dopředu nepředpokládal.

17. Žalobce dále uvádí, že z jeho chování při bezpečnostní kontrole a po ní, lze usuzovat, že byl v dobré víře a že, pokud by se býval dozvěděl o nějaké povinnosti dříve (resp. o tom, kde jí má plnit), bez prodlení by ji splnil, jakmile by k tomu měl možnost. Peněžní prostředky neschovával (měl je v kapsách) a na výzvu pracovníků bezpečnostní kontroly jim oznámil celou sumu převážených prostředků; následně posečkal dostavení se pracovníků celního úřadu, kterým toto zopakoval. Z jeho jednání se dá jasně usuzovat, že uskutečnění celní prohlídky a s ní související oznámení o převozu hotovosti nevylučoval ani po průchodu bezpečnostní kontrolou, tedy v rámci tzv. gatu A2. Z pohledu žalobce svou povinnost vůči správnímu orgánu řádně splnil; v této souvislosti žalobce poukazuje na to, že zákon konkrétní místo plnění povinnosti nestanoví a takovéto konkrétní místo pro plnění příslušné povinnosti nebylo jasně uvedeno a označeno ani v prostorách letiště.

18. Žalobce se domnívá, že v daném případě nebyla naplněna materiální stránka přestupku, neboť je zjevné, že žalobce neměl a nemá v úmyslu podporovat terorismus, destabilizovat finanční situaci v České republice apod., tedy narušit zájmy, které chrání předmětné ustanovení zákona č. 253/2008 Sb. Toto tvrzení je jasně doloženo prokázáním legálního původu předmětných prostředků, jakož i důvody, proč předmětnou hotovost žalobce převážel (drastická situace na Ukrajině, která je fakticky ve válečném stavu, a naprostá nestabilita ukrajinského bankovního sektoru).

19. Žalobce zpochybňuje také zjevnou nepřiměřenost trestu, kdy výši uložené pokuty považuje za likvidační. Dle žalobce žalovaný nemohl z faktu, že žalobce cestuje letadlem několikrát za rok, vyvodit závěr, že pokuta není příliš vysoká. Žalovaný neprovedl ani dostatečně posouzení osobních a majetkových poměrů žalobce, když si nevyžádal další důkazy nabízené žalobcem. Negativní hodnocení majetkových poměrů žalobce založil žalovaný ryze na svých spekulacích a nikoliv důkazním materiálu majícím oporu ve spise. Žalovaný také uvedl zcela nepodložená tvrzení např. tím, že odkázal na skutečnost, že si žalobce zvolil právního zástupce. Takový postup je jednak nepřípustným protiústavním popřením práva na obhajobu a jednak je zcela nesprávný. Právní zástupce se totiž s žalobcem právě s ohledem na jeho majetkové poměry dohodl na zastupování na bázi odměny za výsledek. Stejně tak zcela nepochopitelné jsou pro žalobce spekulace žalovaného o tom, jak chce žalobce při jím tvrzených majetkových poměrech splácet obdrženou půjčku. Žalovaný také posoudil chybně argument žalobce týkající se srovnání udělené pokuty s výší pokut stanovených kupříkladu v přestupkovém zákoně. Žalobce souhlasí s tím, že je třeba naprosto zásadně postihovat jednání směřující k legalizaci výnosů z trestné činnosti, avšak v jeho případě nedošlo objektivně ani k ohrožení zájmů chráněných předpisy proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, takže je zcela zjevně nepřiměřené ukládat za takovéto jednání trest (pokutu) ve výši, která dalece přesahuje pokuty za zavrženíhodné přestupky spáchané ve formě přímého úmyslu dle přestupkového zákona. Argument žalovaného o „ukládání pokuty u spodní hranice sazby“ neobstojí, protože z tohoto pohledu by v duchu jeho argumentace obstála i pokuta 500 000 Kč a více. Žalobce rovněž navrhuje, aby od trestu bylo upuštěno, nebo aby uložená pokuta byla významně snížena pro svou zjevnou nepřiměřenost.

20. Žalobce rovněž namítá vady předcházející vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí činí odlišné skutkové závěry od skutkových závěrů celního úřadu ohledně existence či neexistence celním úřadem tvrzených tabulí a oznámení v prostoru odletové haly Terminálu 1, takže došlo k provedení nového dokazování odvolacím orgánem. Odvolací orgán má ovšem za povinnost před vydáním rozhodnutí seznámit odvolatele se všemi podklady, které ve své činnosti doplněním dokazování shromáždil. Toto však žalovaný neučinil, čímž ve své podstatě došlo k porušení zásady dvojjinstančnosti a překvapivosti rozhodnutí žalovaného (žalobce neměl možnost reagovat na nová skutková tvrzení žalovaného, resp. nové důkazy a dokazování). Další procesní vadou je, že žalovaný nezjistil řádně osobní a majetkové poměry žalobce a ani se o to nepokusil, naopak ohledně osobních a majetkových poměrů žalobce učinil závěry, které nebyly podloženy dokazováním. Žalobci nebylo umožněno ve správním řízení na tyto spekulace nijak reagovat, ani se k těmto tvrzením žalovaného vyjádřit.

21. Žalobce žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

22. Žalovaný ve svém vyjádření odmítl námitky žalobce a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

23. Žalovaný uvádí, že možnost porušení nebo ohrožení zájmů chráněných zákonem vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům žalobce vědět měl a mohl. K námitce znalosti právních předpisů je žalovaný toho názoru, že každý má povinnost seznámit se s příslušnými právními předpisy upravujícími dovoz a vývoz zboží. Tato povinnost (včetně prokazování způsobu nabytí valuty) při přepravě finanční hotovosti je dostupná k seznámení veřejně, např. na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Nadto žalobce je pravidelným cestujícím mezi třetími zeměmi a zeměmi Evropské unie a na Ukrajině pracuje jako poradce pro ekonomické otázky, tudíž by měl procedury v rámci vstupu/výstupu z/do oblasti mimo území Evropské unie na mezinárodních letištích znát. Zároveň žalovaný dodává, že se u žalobce jednalo o vývoz částky, která téměř osminásobně převyšovala zákonný limit 10 000 EUR a kromě toho žalobce, pokud bude žalovaný vycházet z jeho tvrzení, musel finanční prostředky také nezákonně (aniž je ohlásil) dovézt do některého členského státu Evropské unie, jak bylo konstatováno žalovaným i v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

24. Žalovaný nesouhlasí s námitkou žalobce o nedostatečném označení celního úřadu v prostorách letiště. Celní úřad doložil takové fotografie, kde je zdokumentováno umístění pracoviště celního úřadu na letišti odpovídající skutečnosti, tedy jak bylo umístěno i dne 14. 3. 2017, kdy žalobce nesplnil oznamovací povinnost při vývozu předmětných finančních prostředků z České republiky. K tomu žalovaný uvádí, že již minimálně od začátku roku 2014 je na tomto pracovišti celního úřadu umístěno (a tedy také dne 14. 3. 2017 bylo) několik monitorů mj. o této povinnosti informující a je tedy zahraničním osobám řádně a v několika mezinárodních jazycích komunikována, a to i přes odstranění původně uváděné tabule ve výšce očí (jednalo se pouze o zdvojenou informaci) při přestavbě prostorů pasových kontrol.

25. Žalovaný doplňuje, že pokud banka, u které si chtěl žalobce finanční prostředky uložit, požadovala doklady o původu těchto prostředků (které žalobce neměl k dispozici), mohl žalobce z existence této povinnosti shledat zájem společnosti na dohledu nad finančními toky proudícími skrze státní hranice.

26. Žalovaný dále uvádí, že dobrovolné ústní sdělení žalobce o výši převážené hotovosti při bezpečnostní, resp. až následně při celní kontrole, nelze považovat za úkon směřující ke splnění oznamovací povinnosti. Navíc ústní sdělení bylo žalobcem učiněno až na základě výzvy pracovníků bezpečností kontroly.

27. Co se týká tvrzení, že na straně žalobce nebyl dán jakýkoliv úmysl cokoliv skrývat a zamlčovat, tak toto celní úřad ani žalovaný nerozporoval a tato skutečnost byla zohledněna jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty.

28. Žalovaný netvrdí a ani v napadeném rozhodnutí neuváděl, že by žalobce měl v úmyslu podporovat terorismus. Naopak skutečnost, že z okolností případu nic nenasvědčovalo tomu, že by finanční prostředky žalobce pocházely z trestné činnosti či sloužily nebo byly určeny k financování terorismu, celní úřad v prvoinstančním rozhodnutí zohlednil jako okolnost svědčící ve prospěch žalobce při ukládání výše pokuty. Znakem skutkové podstaty § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb. přitom není, jak se žalobce mylně domnívá, převážení nelegálních prostředků, nýbrž nesplnění oznamovací povinnosti.

29. Žalovaný nesouhlasí s námitkami žalobce k výši pokuty a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uložená výše pokuty byla stanovena zejména s ohledem na množství převážených finančních prostředků žalobcem.

30. Žalovaný dále tvrdí, že neučinil žádné jiné odlišné závěry v napadeném rozhodnutí od skutkových závěrů celního úřadu v prvoinstančním řízení a v odvolacím řízení nedošlo k novému dokazování. Celní úřad pouze předložil žalovanému jako odvolacímu orgánu fotografie o skutečném umístění pracoviště celního úřadu ve veřejné odletové části letiště, jak popsal ve vydaném prvoinstančním rozhodnutí a jak vyplývá i ze spisového materiálu. Nejednalo se tedy o nový důkazní prostředek, jak namítá žalobce, neboť takové umístění pracoviště celního úřadu bylo již v době, kdy se žalobce dopustil předmětného přestupku (14. 3. 2017), zřetelně označeno. Žalovaný přitom považoval již shromážděné důkazy za dostatečné a nepovažoval za nutné a potřebné možné doplnění spisového materiálu o čestná prohlášení o vyživování dcery a ženy a finanční výpomoci matce či o potvrzení o výši srážek na sociální zabezpečení žalobce v roce 2016, jak navrhoval žalobce v podaném odvolání.

31. Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

IV. Argumentace účastníků při jednání

32. Žalobce při jednání setrval na své předchozí argumentaci. Zdůraznil, že jednal v omluvitelném právním omylu, neboť nikdy předtím nepřevážel peněžní hotovost v takové výši a na Letišti Václava Havla nebyl dostatečně informován o svých povinnostech. Dále upozornil na procesní pochybení celních orgánů, především na skutečnost, že celní úřad ve svých závěrech vycházel z odlišné fotodokumentace než žalovaný. Zopakoval, že výši stanovené pokuty považuje za nepřiměřenou, a to především s ohledem na jeho majetkové poměry, které nebyly ve správním řízení dostatečně zkoumány.

33. Žalovaný při jednání odkázal na svá předchozí podání s tím, že žalobní námitky považuje za nedůvodné.

V. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

34. Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.

35. Podle § 41 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. je fyzická osoba při vstupu do České republiky z oblasti mimo území Evropských společenství a při výstupu z České republiky do takové oblasti povinna písemně oznámit celnímu úřadu dovoz a vývoz platných platidel v české nebo cizí měně, cestovních šeků nebo peněžních poukázek směnitelných za hotové peníze, cenných papírů na doručitele nebo na řad, jakož i dalších investičních nástrojů, které jsou podepsané, ale neobsahují jméno příjemce, v úhrnné hodnotě 10 000 EUR nebo vyšší.

36. Podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb. se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nesplní oznamovací povinnost při vstupu do České republiky z oblasti mimo území Evropských společenství nebo při výstupu z České republiky do takové oblasti podle § 41 odst. 1 nebo 4.

37. Podle § 50 odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb. lze za přestupek podle odstavce 1 nebo 2 uložit pokutu do 10 000 000 Kč. A. Právní omyl žalobce 38. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobce, že jednal v právním omylu, neboť tato okolnost je pro posouzení jím spáchaného deliktního jednání stěžejní. Pokud fyzická osoba při spáchání přestupku neví, že její čin je protiprávní, nejedná zaviněně, tj. ani v úmyslu, ani v nedbalosti, a její čin je tedy beztrestný.

39. Podle § 17 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), kdo při spáchání přestupku neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.

40. Úvodem soud předesílá, že při hodnocení žalobcova jednání z hlediska možného jednání v právním omylu vycházel z citovaného ustanovení přestupkového zákona. Tento zákon vstoupil v účinnost dnem 1. července 2017, přičemž dle § 112 odst. 1 citovaného zákona se odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Žalobce postihované jednání spáchal dne 14. 3. 2017, tedy před nabytím účinnosti přestupkového zákona, takže by se otázka jeho jednání v právním omylu měla a priori posuzovat dle dříve platných právních předpisů. Dřívější právní úprava přestupkového práva však nepovažovala právní omyl za relevantní; až judikatura dovodila, že je možno analogicky vycházet z § 19 trestního zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2014, č. j. 2 Afs 80/2012 – 189). Za této situace tedy soud vyšel z přestupkového zákona, který v době rozhodování problematiku jednání v právním omylu již výslovně upravil. Pro úplnost však soud uvádí, že § 17 přestupkového zákona je v zásadě totožný s § 19 trestního zákoníku, takže ani jedno z těchto ustanovení není pro žalobce „příznivější“.

41. Omyl v nejobecnějším významu tohoto slova spočívá v rozporu subjektivní a objektivní reality, přičemž předmětem právního omylu je mylná představa o obsahu právních norem, respektive o protiprávnosti jednání. Neboli možnost subjektu vyvarovat se právního omylu by bylo možné popsat jako stav, kdy subjekt nevěděl o tom, že jeho jednání může být protiprávní, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (viz podrobněji níže).

42. Teorie trestního práva, jež je však využitelná též pro oblast správního trestání (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 As 93/2014 – 27), k právnímu omylu negativnímu uvádí následující: „Právní omyl negativní o trestnosti činu pachatele neomlouvá, podle zásady ignorantia iuris nocet (neznalost práva škodí, protože neomlouvá). Právní omyl negativní stran protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, včetně těch, kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách, se posuzuje podle zásady ignorantia iuris ne nocet (neznalost práva neškodí, omlouvá, neboť pachatel nejedná zaviněně). Uvedené platí, jen šlo-li o omyl omluvitelný (omyl, kterého se nebylo možno vyvarovat). (…) Z těchto zásad vychází též platná právní úprava, když v § 19 odst. 1 trestního zákoníku konstatuje nedostatek pachatelova zavinění jako důsledek jeho omylu negativního právního a omluvitelného. Podle důvodové zprávy „…omyl omluvitelný (tj. omyl, jehož se nemohl pachatel vyvarovat) vylučuje pachatelovo zavinění, tudíž i jeho trestní odpovědnost. Na rozdíl od negativního omylu skutkového, který nevylučuje nevědomou nedbalost, má negativní právní omyl omluvitelný v tomto směru dopady absolutní, tzn. že vylučuje obě formy zavinění (srov. slova ,…nejedná zaviněně…‘). Naopak, půjde-li o omyl neomluvitelný, bude pachatel trestně odpovědný za příslušný úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti, nikoli jen za nedbalost, jako je tomu u omylu skutkového negativního. Tento rozdílný právní dopad plyne z různé povahy obou omylů jako skutkového a jako právního. To vše vyžaduje, aby byl pachatel stran protiprávnosti svého činu, tzn. pouze protiprávnosti ve smyslu celého právního řádu (tj. „nedovolenosti“), jakož i jeho protiprávnosti plynoucí z mimotrestních předpisů trestním zákonem dovolaných, v omylu omluvitelném.“ (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 267 a násl.). Tyto závěry shodně platí též pro posouzení právního omylu při spáchání přestupku (viz také již zmíněná totožnost § 17 přestupkového zákona a § 19 trestního zákoníku).

43. Z výše uvedeného vyplývá, že je nezbytné zkoumat, zda se na straně žalobce jednalo o právní omyl omluvitelný či nikoliv. Pokud by se jednalo o právní omyl omluvitelný, nebyl by žalobce za přestupek odpovědný, pokud by se jednalo o omyl neomluvitelný, nemělo by to na zavinění žalobce (z nedbalosti) žádný vliv. Dle § 17 odst. 2 přestupkového zákona se přitom bylo možno omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. V dané věci je stěžejní, zda povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro žalobce ze zákona, resp. zda žalobce mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

44. Pokud soud vstříc těmto parametrům posoudil možnost právního omylu žalobce, shledal, že se žalobce právního omylu dovolávat nemůže.

45. Soud v prvé řadě zdůrazňuje, že s ohledem na zásadu „neznalost zákona neomlouvá“ žalobce měl objektivní povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou, tj. oznamovací povinnosti při přeshraničních převozech dle § 41 zákona č. 253/2008 Sb., a zároveň se jí řídit, tj. oznámit celnímu úřadu dovoz a vývoz platných platidel v úhrnné hodnotě vyšší než 10 000 EUR. Žalobci přitom nic nebránilo se s tímto předpisem seznámit, protože zákon č. 253/2008 Sb. byl řádně publikován a je veřejně dostupný. Tato povinnost navíc byla snadno dohledatelná v různých jazykových verzích, a to i prostřednictvím veřejně dostupné počítačové sítě (v prvé řadě na internetových stránkách celních úřadů či Ministerstva zahraničních věcí, včetně tiskopisu, jež žalobce měl před svou cestou vyplnit a splnit tak oznamovací povinnosti). Podobně se žalobce mohl o svých povinnostech informovat na pracovištích celních úřadů, kde by mu byly jeho povinnosti sděleny (viz také dále). Proto povinnosti seznámit se s právními předpisy nemohl být zproštěn ani z důvodu, že není státním občanem České republiky, byť soud uznává, že tato okolnost by mohla mít na posouzení právního omylu a možnosti jeho vyvarovatelnosti (z hlediska znalosti právních předpisů) v některých případech vliv; v daném případě však platí, že cestoval-li žalobce často, bylo možno předpokládat jeho znalosti povinností vyplývajících pro něj jako cizince z právních předpisů.

46. Zároveň dle soudu možnost omluvitelnosti žalobcova jednání z důvodu právního omylu zapovídá skutečnost, že žalobce měl možnost protiprávnost daného jednání rozpoznat bez zřejmých obtíží, a to s ohledem na specifika dané situace, resp. nikoli obtížnou možnost informovat se o zákonem stanovených povinnostech.

47. V německém právním prostředí je při posuzování (ne)omluvitelnosti právního omylu zohledňováno i) zda existovala reálná možnost rozpoznat protiprávnost, ii) zda měl subjekt možnost se informovat o právní kvalitě svého jednání a iii) zda tyto závěry reflektují skutečně danou možnost subjektu rozpoznat protiprávnost svého jednání (viz KOUŘIL, I., JANOUŠEK, M. K některým aspektům rozhodování o skutku spáchaném pachatelem v negativním právním omylu. Státní zastupitelství, 2015, č. 3, s. 30 a násl.). Podobně česká právní teorie uvádí, že při posuzování omluvitelnosti (vyvarovatelnosti) právního omylu je nezbytné zjistit, zda s ohledem na fyzické a psychické vlastnosti subjektu, jeho intelektuální schopnosti i okamžitý stav – například vzdělání, životní zkušenosti, kvalifikace atd. – s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu – místo, čas, prostředí spáchaného činu (subjektivní hledisko vymezení opatrnosti) reálně vyplývala pro konkrétní subjekt povinnost seznámit se se skutečným obsahem příslušné normy (viz RICHTER, M. Právní omyl v trestním zákoníku – co lze pod něj podřadit a jak přistupovat k posuzování jeho vyvarovatelnosti?. Trestněprávní revue. 2018, č. 6, s. 131-137). Tyto závěry jsou plně vztažitelné též na nyní posuzovanou věc.

48. Dle soudu ve shora uvedeném smyslu žalobce disponoval možností vyvarovat se právního omylu, přičemž v tomto ohledu lze odkázat na bohatou argumentaci celních úřadů, s níž se soud naprosto ztotožňuje. Takto především zdůrazňuje, že na Letišti Václava Havla je ve veřejné odletové části (na dohled od pasové kontroly) výrazně označené pracoviště celního úřadu, u něhož jsou informační tabule poskytující v různých jazycích informace o daných povinnostech. A rovněž tak v rámci tranzitního prostoru se nachází pracoviště celního úřadu, na němž mohl žalobce informace o jeho povinnostech snadno obdržet. Dle soudu byly tyto informace zveřejněny uspokojivým způsobem, resp. žalobce se s nimi mohl již při vynaložení minimálního úsilí seznámit; neobstojí tak argument žalobce o množství informačních panelů, mezi nimiž bylo obtížné zjistit informaci o oznamovací povinnosti dle zákona 253/2008 Sb. Soud tudíž nemůže souhlasit se žalobcem, že za dané situace nebylo informování o předmětných povinnostech dostatečné, neboť žalobce neomluvitelné opomenutí své povinnosti seznámit se s danými právními předpisy zastírá deklarovanou povinností celních úřadů aktivně cestující informovat o celních předpisech. Faktická nemožnost takovéhoto postupu však vyplývá již z počtu osob, jež využívají tranzitní prostor letiště, jakož i nemožnosti, aby pracovníci celního úřadu sdělili všem osobám veškeré povinnosti plynoucí pro ně z celních předpisů. Proto je především povinností fyzických osob při cestování se aktivně seznámit s danými právními předpisy, přičemž v dotčeném případě žalobce tuto možnost zajisté měl s ohledem na nikoli skrytá pracoviště celního úřadu a u nich zveřejněné informace (nemluvě o možnosti žalobce se přímo na těchto pracovištích informovat o jeho celních povinnostech a či jejich podrobnostech). Soud se ztotožňuje též s argumentací celních úřadů, že znalost daných právních předpisů mohla být u žalobce dána též s ohledem na jeho nikoli výjimečnou leteckou přepravu a absolvování hraničních procedur v letištním prostoru, včetně cest mimo území Evropské unie. Soud nesouhlasí se žalobcem, že není určující, že na Ukrajině pracuje jako poradce pro ekonomické otázky; i tato skutečnost podporuje tezi, že se žalobce s ohledem na jeho vzdělání a kvalifikaci měl a mohl seznámit s obsahem příslušných celních předpisů (resp. svědčí skutečnosti, že se žalobce musí alespoň v základu orientovat ve finančních či celních předpisech). Poukaz žalovaného na ukrajinské právní předpisy soud považuje pouze za okrajový, který neměl pro posouzení věci zásadní význam; proto ani neurčitost tohoto poukazu či jeho menší relevance nemůže mít na posouzení otázky omluvitelnosti jednání žalobce zásadní vliv. Jako irelevantní pak soud hodnotí poukaz žalobce na skutečnost, že neměl dostatečné časové možnosti (vývoz finanční částky nepředpokládal, a proto se též s podmínkami vývozu nemohl dopředu seznámit), neboť tyto okolnosti subjektivního charakteru nemohou nikterak vyloučit žalobcovu povinnost informovat se o jeho zákonných povinnostech. Navíc soud dodává, že tyto povinnosti bylo možno snadno a rychle zjistit minimálně na pracovištích celního úřadu či na informačních tabulích nacházejících se v prostoru letiště, v němž se žalobce nacházel.

49. Existenci omluvitelného právního omylu u žalobce nedokládá ani chování žalobce při bezpečnostní kontrole a po ní. Jakkoli soud může souhlasit s tím, že z tohoto chování lze usuzovat, že žalobce byl v dobré víře a že, pokud by se býval dozvěděl o nějaké povinnosti dříve, bez prodlení by ji splnil, jakmile by k tomu měl možnost, tak tato skutečnost jej nikterak nevyviňuje z toho, že si tyto informace o povinnostech vyplývajících ze zákona č. 253/2008 Sb. dříve nezjistil a nevyvaroval se tak spáchání předmětného přestupku. Proto také tyto okolnosti celní orgány správně zohlednily až při určení konkrétní výše uložené sankce a nikoli při hodnocení odpovědnosti za přestupek.

50. Soud tedy uzavírá, že shledal existenci objektivních skutečností, jež umožňovaly žalobci seznámit se s danými právními předpisy, resp. s informační povinností o převozu nadlimitní finanční částky. Zároveň neseznal žádné zjevné obtíže, které by žalobci objektivně bránily v seznámení se s příslušnou právní úpravou. Jakkoli soud obecně souhlasí se žalobcem, že celní orgány by měly jasně a srozumitelně českým i zahraničním osobám v prostorách letiště odpovídajícím způsobem komunikovat příslušná pravidla a zároveň i jasně a konkrétně komunikovat místo, kde se tato pravidla mají plnit, tak uvedená povinnost byla v dané věci naplněna, resp. dané informace byly přístupné v takové podobě, aby byla vyvrácena možnost, že žalobce za své jednání neodpovídá z důvodu omluvitelného právního omylu. Soud tudíž souhlasí se žalovaným, že se žalobce mohl a měl s příslušnými právními předpisy seznámit a pokud tak neučinil, odpovídá za jím spáchaný přestupek.

51. Okrajem k tomuto žalobnímu bodu soud musí odmítnout rovněž námitku žalobce, že svou povinnost vůči správnímu orgánu řádně splnil. Soud souhlasí se žalobcem, že uskutečnění celní prohlídky a s ní související oznámení o převozu hotovosti nebylo vyloučeno ani po průchodu bezpečnostní kontrolou, neboť též v tranzitním prostoru je umístěno pracoviště celního úřadu. Zároveň však musí ve shodě se žalovaným odmítnout, že ke splnění této povinnosti fakticky došlo při prováděné kontrole. Tato kontrola byla prováděna až na základě podezření, že žalobce má záměr v rozporu s právními předpisy vyvézt nadlimitní finanční hotovost, resp. po zjištění, že žalobce dříve nesplnil oznamovací povinnost. Navíc u samotného gate A2 již žádná z celních kontrol neprobíhá. Žalobce tedy svou oznamovací povinnost nesplnil, neboť z vlastní iniciativy nesdělil celním úřadům, že převáží finanční částku v hodnotě vyšší než 10 000 EUR. Navíc, jak již vyplývá ze shora řečeného, konkrétní místo pro plnění příslušné povinnosti bylo v prostorách letiště jasně označeno, resp. žalobce mohl již při vynaložení minimálního úsilí takovéto místo nalézt. Jelikož však žádnou takovouto snahu nevyvinul, nemůže nyní argumentovat, že svou povinnost fakticky splnil po výzvě pracovníků bezpečnostní kontroly. B. Naplnění materiální stránky přestupku 52. Žalobce dále namítá, že v daném případě nebyla naplněna materiální stránka přestupku, neboť neměl a nemá v úmyslu podporovat terorismus či destabilizovat finanční situaci v České republice.

53. Soud předně připomíná již opakovaně vyřčenou zásadu, že při zkoumání odpovědnosti za přestupek je správní orgán povinen zjišťovat nejen naplnění formální stránky přestupku, ale i naplnění jeho materiální stránky. Ostatně tuto skutečnost reflektoval též přestupkový zákon, který v § 5 stanoví, že přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. To znamená, že k tomu, aby určité jednání bylo přestupkem, je třeba, aby toto jednání bylo výslovně označeno jako přestupek, a zároveň musí platit, že jde o jednání společensky škodlivé.

54. Soud se však neztotožňuje s argumenty žalobce, že v jeho případě materiální stránka přestupku nebyla naplněna. Předmětem oznamovací povinnosti totiž není pouze předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, nýbrž obecně zajištění kontroly pohybu finančních prostředků. Uvedenému výkladu nasvědčuje fakt, že § 41 zákona č. 253/2008 Sb., ani § 50 citovaného zákona oznamovací povinnost či spáchání přestupku při jejím nesplnění nespojuje s legalizací výnosů z trestné činnosti či předcházení terorismu. Nadto předmětná ustanovení odpovídají Nařízení Evropského parlamentu č. 1889/2005, o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Společenství nebo je opouštějící, který opět danou povinnost nespojil pouze s financování terorismu a legalizací výnosů z trestné činnosti. V České republice byla zákonná úprava oznamovací povinnosti při přeshraničním převozu hotovosti již od roku 2000 upravena v zákoně č. 61/1996 Sb., přičemž i dle důvodové zprávy k zákonu č. 253/2008 Sb. byla tato úprava podrobnější, přesnější a propracovanější než v citovaném nařízení, a proto i v novém zákoně zůstala beze změny.

55. Dále soud připomíná závěry judikatury, že správní orgány sice mají povinnost zabývat se materiální stránkou přestupku, avšak pro to, aby určité jednání nebylo kvalifikováno jako přestupek, je nezbytné, aby se objevily významné skutečnosti vylučující porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu společnosti, kdy takovýmito skutečnostmi může být pouze nepatrné porušení zákonem stanovené povinnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 As 33/2017 – 36). V případě žalobce se však žádné takové významné skutečnosti, které by vyloučily, že jeho jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, neobjevily. Naopak jestliže žalobce více jak osminásobně překročil limitní finanční částku určující oznamovací povinnost, tak již z tohoto důvodu nelze jeho jednání považovat za nikoli společensky škodlivé. Skutečnost, že předmětná finanční částka nepocházela z protiprávní činnosti, nýbrž žalobce doložil její původ, mohla mít vliv na výši uložené pokuty, nikoli na hodnocení, zda se vůbec o přestupek jednalo či nikoli. Prokázání legálního původu předmětných finančních prostředků, jakož i důvody, proč předmětnou hotovost žalobce převážel, tedy nemůže vést ke zproštění odpovědnosti za předmětný přestupek. C. Výše uložené pokuty 56. Žalobce dále zpochybňuje výši jemu uložené pokuty, kterou pokládá za nepřiměřenou.

57. Soud k této námitce předesílá, že ukládání pokut za přestupky se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Pro správné a spravedlivé ukládání sankce je přitom významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce. Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že se správní orgány musí řídit pravidly pro ukládání sankcí stanovených zákonem. Zásada individualizace sankce pak ukládá, aby druh, kombinace a intenzita sankcí odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem konkrétního případu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007, č. j. 3 As 32/2007 – 48). Zároveň platí, že podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské uvážení a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 96/2000-62, č. 225/2004 Sb. NSS).

58. Vstříc uvedeným zásadám platících pro soudní přezkum výše uložené sankce a po zhodnocení nyní napadených rozhodnutí a okolností případu soud shledal, že celní orgány nevybočily z mezí, které jsou stanoveny pro jejich správní úvahu při určení konkrétní výměry sankce, a není na místě jeho derogační zásah. Žalovaný i celní úřad se ve svých rozhodnutích náležitě vypořádali s jednotlivými hledisky, která jsou významná pro stanovení výše pokuty, a velmi podrobně srozumitelným, určitým a logickým způsobem popsali úvahy, jimiž byli vedeni při její výměře. A takto se pečlivě věnovali jak způsobu spáchání předmětného přestupku, tak i mnoha polehčujícím okolnostem vztahující se k osobě žalobce (především spolupráce žalobce s celními orgány, míra zavinění či prokázání původu peněz, včetně zdůvodnění jejich převozu) či jeho majetkovým poměrům (viz dále). Tímto postupem celní orgány nikterak neporušily zásadu zákonnosti trestání a postupovaly v souladu s principem individualizace sankce, kdy dostály všem povinnostem na ně kladeným zákonem i soudní judikaturou.

59. Jestliže žalobce zpochybňuje, že skutková zjištění celních úřadů nejsou v této části dostatečná, resp. v adekvátní míře nezohledňují jeho majetkové a osobní poměry, musí soud vyzdvihnout, že z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že celní úřady majetkovou situaci žalobce řádně posoudily, včetně všech jeho prohlášení učiněných v průběhu daného řízení. Zároveň žalobcova tvrzení zhodnotily s ohledem na jeho další tvrzení (například o tom, že je pravidelným uživatelem letecké dopravy) či další zjištěné skutečnosti (viz např. schopnost žalobce splatit půjčku ve výši 90 000 EUR), přičemž dle soudu jsou jejich závěry relevantní, přesvědčivé a nikoli spekulativní, jak uvádí žalobce. Soud nemůže přisvědčit žalobci, že by například jeho tvrzení o častém využívání letecké dopravy nemohlo mít vliv na určení výše sankce, neboť se podává, že tato okolnost zajisté svědčí o majetkových možnostech žalobce. Podobně hodnocení schopnosti žalobce splatit půjčku ve výši 90 000 EUR je ve vztahu k jeho majetkovým poměrům relevantní. Pokud v této souvislosti žalobce namítá, že žalovaný neprovedl další, jím navrhované důkazy, které měly dále prokázat jeho finanční situaci, tak i dle soudu tyto důkazy nemohly přinést nová zásadní zjištění, která by měla vliv na výši uložené pokuty. Žalovaný totiž již v napadeném rozhodnutí uvedl, že vzal v potaz, že žalobce vypomáhá s výživou matky manželky a dcery, přičemž předložení dalších prohlášení o výpomoci těmto osobám by nemělo dle soudu další význam. Na závěrech celního úřadu i žalovaného pak nemohlo nic změnit ani potvrzení o výši srážek na sociální zabezpečení žalobce v roce 2016 (celní úřad i žalovaný tvrzený příjem žalobce znali), a proto nelze považovat za chybné, pokud ani tímto potvrzením žalovaný neprovedl dokazování.

60. Za nikoli relevantní soud považuje poukaz žalobce na maximální výši jiných pokut stanovených v přestupkovém zákoně, neboť v nyní posuzované věci celní orgány mohly jednání žalobce a jím spáchaný přestupek hodnotit pouze s ohledem na ustanovení zákona č. 253/2008 Sb. (případně § 12 dříve platného zákona o přestupcích) a v něm stanovené zákonné rozmezí pro uložení výše pokuty. Možná výše pokuty udělovaná za jiná přestupková jednání dle jiného právního předpisu nemá pro posouzení pokuty uložené žalobci žádný význam.

61. Soud musí dát za pravdu žalobci pouze potud, že za určující okolnost pro hodnocení jeho majetkových poměrů nelze považovat, zda žalobce pro hájení svých práv využil služeb advokáta, neboť tento výklad by byl v rozporu s právem žalobce na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zároveň však soud shledal, že tuto okolnost celní úřady zmínily pouze jako jednu z mnoha, a dle soudu by i při jejím nezohlednění dospěly ke stejné výši uložené pokuty. Proto toto dílčí pochybení v argumentaci celních úřadů neshledal jako relevantní.

62. Soud pak výši uložené pokuty ve shodě s celními úřady nepovažuje za likvidační, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce musí určitými finančními prostředky disponovat (viz především jeho tvrzení o častém leteckém cestování, vzetí půjčky ve výši 90 000 EUR či ostatně také výše jím převážené částky). Všechny tyto zjištěné skutečnosti dle soudu nasvědčují schopnosti žalobce uloženou sankci uhradit, aniž by její uhrazení mělo likvidační dopad na jeho majetkové či osobní poměry.

63. Ke všemu shora uvedenému pak soud uvádí, že celní úřady uložily pokutu při samé dolní hranici zákonné sazby, kdy pokuta ve výši 65 000 Kč představuje pouze 0,65 % ze zákonného maxima 10 000 000 Kč. Soud v této souvislosti poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 – 62, publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS, dle nichž se o zjevně nepřiměřenou výši sankce nejedná v případě, kdy byla pokuta uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí (v citovaném rozsudku se jednalo o sankci ve výši 4 % horní hranice). Uvedené se nezbytně musí projevit též v nyní posuzované věci, kdy byla žalobci uložena pokuta v minimální výši, přičemž její výši zajisté nelze ztotožňovat s pokutou ve výši 500 000 Kč, jak činí žalobce ve své žalobě. Soud se shoduje se žalobcem, že v případě uložení pokuty fyzické osobě za přestupek spáchaný z nedbalosti ve výši 500 000 Kč by tato pokuta (s ohledem na specifika věci a konkrétní majetkové poměry postihované osoby) nemusela být přiměřená, byť by se stále jednalo o pokutu ukládanou v dolní hranici zákonné sazby. V dané věci však byla uložena minimální a přiměřená pokuta, kdy celní orgány především přihlédly ke skutečnosti, že jednání žalobce nebylo spjato s legalizací výnosů z trestné činnosti či podporou terorismu.

64. Ze všech shora uvedených důvodů soud nevyhověl ani návrhu žalobce na moderaci uloženého trestu, neboť o upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených může v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo. Navíc soud připomíná, že Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že smyslem a účelem soudní moderace není hledání „ideální“ výše sankce místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se v zákonném rozmezí, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23). A takto nelze pokutu uloženou žalobci hodnotit. D. Procesní pochybení celních úřadů 65. Žalobce konečně namítá vady dotčeného řízení, kdy především poukazuje na skutečnost, že žalovaný učinil odlišné skutkové závěry od skutkových závěrů celního úřadu.

66. Soud předně musí dát za pravdu žalobci, že i v odvolacím řízení se uplatní § 36 odst. 3 správního řádu, jehož smyslem je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k podkladům rozhodnutí, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. Pokud dojde v odvolacím řízení v souladu se zákonem k doplnění o další podklady pro vydání rozhodnutí, musí být o takovém doplnění účastníci řízení informováni a musí mít možnost se k nově opatřeným podkladům pro vydání rozhodnutí (důkazům) vyjádřit.

67. V daném případě celní úřad při předložení odvolání žalovanému k předkládací zprávě připojil fotografie prostoru pasové kontroly ze dne 26. 2. 2014 a 19. 4. 2017. Tímto celní úřad reagoval na odvolací argumentaci žalobce (podpořenou jím předloženou fotodokumentací), že v prostoru před pasovou kontrolou nebyly žádné informační tabule či monitory, které by jej informovaly o jeho povinnosti.

68. Z obsahu správního spisu se přitom podává, že s fotodokumentací, která byla žalovanému předložena celním úřadem, žalovaný žalobce neseznámil, resp. nedal žalobci možnost se k těmto fotografiím, které doposud nebyly součástí spisového materiálu, vyjádřit. V tomto ohledu tedy soud shledal pochybení žalovaného.

69. Zároveň však soud posoudil uvedené pochybení správních orgánů z hlediska dopadu na zákonnost celého řízení a vydaného rozhodnutí a neshledal, že by bylo nezbytné přistoupit k derogaci napadeného rozhodnutí. Zde soud vyzdvihuje, že procesní pochybení je důvodem pro zrušení správního rozhodnutí pouze tehdy, pokud se jedná o podstatné procesní pochybení, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (viz § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.). I proto platí, že při posuzování procesních vad soud musí mít na paměti, že procesní právo nemůže být překážkou prosazování práva hmotného, ale naopak má umožňovat jeho spravedlivou realizaci (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, s. č. j 1 Afs 38/2006 – 72). Na této koncepci je založen i § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a s ohledem na obsah tohoto ustanovení a výše uvedené principy soud neshledal za nezbytné přistoupit k derogaci napadených rozhodnutí.

70. Soud odkazuje na dřívější judikaturu, dle níž z § 36 odst. 3 správního řádu je zřejmé, že jeho smyslem je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení, kdy materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž žalobce neví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 - 61, publ. pod č. 958/2006 Sb. NSS). A dle soudu v nyní hodnocené věci nelze dotčenou fotodokumentaci za zásadní důkaz považovat. Předmětné fotografie byly žalovaným využity pouze pro posouzení možného jednání žalobce v právním omylu, přičemž to, že žalobce v právním omylu nejednal, bylo prokázáno nikoli pouze odkazem na tyto fotografie. Fotodokumentace předložená celním úřad tudíž byla v napadeném rozhodnutí využita pouze jako jeden z argumentů pro vyřčený závěr žalovaného, jenž však byl vyvozen též z jiných skutečností a i bez dané fotodokumentace by nedoznal změn. Navíc soud upozorňuje, že žalobce při ústním jednání nejprve uvedl (viz s. 3 protokolu o ústním jednání), že ví, že před pasovou kontrolou bylo spousta tabulí a monitorů, ale nevšiml si žádné tabule nebo monitoru ohledně oznamovací povinnosti a jak ji plnit (v průběhu ústního jednání také byla žalobci fotodokumentace tohoto prostoru předložena). Z uvedeného vyplývá, že stav prostoru před pasovou kontrolou žalobce nejprve nerozporoval a až později jej zpochybnil v podaném odvolání. Žalovaný přitom v době svého rozhodování znal stanovisko žalobce, neboť ten jej jednoznačně projevil v podaném odvolání, v němž tvrdil, že dle jeho mínění v prostoru před pasovou kontrolou nebyly žádné informační tabule či monitory, které by obviněného informovaly o jeho povinnosti a jak a kde ji plnit. Proto by dle soudu derogace napadeného rozhodnutí z důvodu tohoto pochybení byla ryze formalistická, neboť faktický dopad § 36 odst. 3 správního řádu, tj. potřeba vypořádání se s návrhy účastníka řízení odvolacím orgánem, byl naplněn.

71. Pokud v této části žalobního bodu žalobce dále namítá, že žalovaný nezjistil řádně osobní a majetkové poměry žalobce, resp. učinil závěry ohledně osobních a majetkových poměrů žalobce, které nebyly podloženy dokazováním, tak ani tyto námitky soud neshledal důvodnými. Jak soud již uvedl výše, celní orgány se majetkovou situací řádně zabývaly, přičemž vyšly především z jeho tvrzení učiněných v průběhu správního řízení. Jejich zjištění přitom byla pro určení konkrétní výše pokuty dostatečná a dle soudu nebylo nezbytné, aby v tomto ohledu provedly další dokazování. Soud pak musí odmítnout námitku žalobce, že na zjištění týkající se jeho majetkových poměrů nemohl nikterak reagovat, neboť se podává, že tuto možnost minimálně v rámci odvolacího řízení měl a také ji, jak vyplývá z jeho odvolací argumentace, využil. Žalovaný v tomto ohledu žádné nové důkazy neprováděl a nedospěl ani k žádným novým zjištěním.

72. Soud ani tuto námitku neshledal důvodnou.

VI. Závěr

73. Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

74. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení