14 A 52/2017 - 40

Rubrum

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Výrok

Rekapitulace předchozího řízení a obsah správního spisu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 29. 8. 2014, č. j. OAM-30780- 24/DP-2012, o zastavení řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti.

3. Žalobce požádal dne 31. 5. 2012 o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Výzvami ministerstva ze dne 31. 5. 2012, 25. 3. 2014 a 25. 5. 2014 byl žalobce vyzván k odstranění vad žádosti dle § 45 odst. 2 správního řádu z důvodu chybějících náležitostí žádosti dle § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, mimo jiné i k doložení potvrzení finančního úřadu o tom, že nemá žádné vymahatelné nedoplatky včetně penále (tzv. potvrzení o bezdlužnosti). Výzvy byly doručeny zmocněnému zástupci žalobce.

4. Usnesením ministerstva ze dne 29. 8. 2014 bylo řízení o žádosti žalobce dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastaveno, neboť ministerstvu nebyly ani přes výzvy doloženy všechny zákonné náležitosti žádosti, tedy nebyly odstraněny podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. Konkrétně nebylo ministerstvu dle § 46 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců předloženo potvrzení finančního úřadu, že žalobce nemá žádné vymahatelné nedoplatky včetně penále.

5. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobce, uvedl, že žalobce byl opakovaně vyzván k odstranění vad žádosti. Přesto specifikované nedostatky neodstranil, tj. do dne vydání usnesení a ani potom nedoložil potvrzení finančního úřadu. Ve výzvách byl přitom žalobce poučen o možných následcích, nebudou-li všechny doklady doloženy. Žalovaný nepřisvědčil námitce, že mohlo ministerstvo využít informace ve vlastních systémech a databázích, neboť v řízení zahajovaném na návrh se plně neuplatní zásada vyšetřovací. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 Azs 12/2015 je totiž na žadateli, aby shromáždil a předložil všechny potřebné podklady. Pokud tak neučiní, správní orgány vycházejí z podkladů, které mají k dispozici. Žalovaný rovněž nesouhlasil s tím, že by v řízení došlo k procesním pochybením. Jelikož v předmětném řízení nebyla žádost meritorně posuzována, otázka společně posuzovaných osob zde neměla vliv, účastníkem řízení byl pouze žalobce a ministerstvo nemělo ani povinnost seznámit žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, jak ostatně dovodila i judikatura. Žalovaný tak konstatoval, že ministerstvo nepochybilo, když řízení zastavilo.

II. Argumentace účastníků 6. Žalobce namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, konkrétně uvádí následující: 1) Správní orgány měly vydat meritorní rozhodnutí, neboť k zastavení řízení má docházet pouze výjimečně, když je účastník řízení zcela pasivní. Případně měl být žalobce vyzván k dalšímu doplnění, resp. seznámen s podklady, neboť žalobce není osobou právně znalou a ani takovou osobou nebyl zastoupen. 2) Postup správních orgánů je výsledkem přepjatého formalismu. V této souvislosti žalobce odkazuje na vybrané nálezy Ústavního soudu. 3) Správní orgány se nezabývaly otázkou přiměřenosti s ohledem na § 174a zákona o pobytu cizinců a v této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 57 A 6/2016, dle kterého je ve vztahu k přiměřenosti pro zjištění skutkového stavu nutné provést výslech cizince. Správní orgány pochybily, pokud se nepokusily skutkové okolnosti pro posouzení přiměřenosti zjistit z úřední povinnosti, resp. výslechem žalobce, což je v rozporu s § 3 správního řádu.

7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu zamítnout. Zopakoval, že ve věci nemohl meritorně rozhodnout, jelikož žádost neobsahovala všechny zákonné náležitosti, přestože byl žalobce opakovaně vyzván mimo jiné i k doložení potvrzení od finančního úřadu. Žalobce však zůstal nečinný. Z tohoto důvodu rovněž nelze souhlasit s tím, že by správní orgány postupovaly formalisticky. V případě, kdy o žádosti není meritorně rozhodováno, nemají správního orgány ani povinnost zohledňovat § 174a zákona o pobytu cizinců.

8. Žalobce v replice zopakoval námitky uvedené již v žalobě.

9. Dne 19. června 2019 se ve věci konalo jednání před soudem, při kterém zástupce žalobce i žalovaný setrvali na výše uvedené argumentaci. Žalobce doplnil, že nebylo na místě řízení zastavit také z důvodu, že správní orgán měl k dispozici doklady o příjmu manželky.

III. Posouzení žaloby 10. Městský soud na základě žaloby v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

11. Podle § 46 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které se obdobně vztahuje i na řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, stanoví cizinci povinnost předložit potvrzení příslušného finančního úřadu o tom, že nemá vymahatelné nedoplatky včetně penále.

12. Podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.

13. Podle § 9 správního řádu správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.

14. K obecné poznámce žalobce, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, městský soud konstatuje, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č.j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č.j. 4 As 5/2003 - 52, či ze dne 17. 1. 2008, č.j. 5 As 29/2007 – 64). V nyní posuzované věci soud neshledal, že by rozhodnutí trpělo nepřezkoumatelností, jelikož je z něj zřejmé, jak žalovaný rozhodl, proč tak učinil, tj. z jakých právních a skutkových důvodů, a jak uvážil o odvolacích námitkách žalobce.

15. Ad 1) Žalobce namítá, že ministerstvo mělo vydat meritorní rozhodnutí nikoli řízení zastavit a v této souvislosti odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 11/2012, potažmo rozhodnutí žalovaného z jiného případu. K zastavení řízení by totiž mělo docházet pouze výjimečně, kdy je účastník řízení zcela pasivní, což nebyl případ žalobce. Primárním účelem správního řízení je totiž vydání meritorního rozhodnutí s ohledem na § 9 správního řádu. Případně měl být žalobce ministerstvem vyzván k dalšímu doplnění, resp. seznámení s podklady, neboť žalobce není osobou právně znalou a ani takovou osobou nebyl zastoupen.

16. K uvedenému městský soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který již v rozsudku ze dne 10. 3. 2010, č.j. 6 As 57/2009-72, konstatoval, že správní řád obecně spojuje s žadatelovou nečinností zastavení řízení. Důvodem pro zastavení řízení však není jakákoliv formální vada, neboť dle rozsudku téhož soudu ze dne 28. 7. 2016, č.j. 2 Azs 76/2015-24, řízení lze zastavit jedině tehdy, pokud vady dosahují takové intenzity, že právě kvůli nim nelze v řízení pokračovat. Soud přitom v uvedené věci výslovně ve vztahu k § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců shledal, že nedoložení všech dokladů, které je cizinec povinen předložit k žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, správnímu orgánu znemožňuje z formálního i obsahového hlediska žádost posoudit, a proto se jedná o podstatnou vadu, kvůli které nelze v řízení pokračovat. Povinnost vést řízení k meritornímu rozhodnutí (§ 9 správního řádu) pak není povinností absolutní. Nelze tedy zabránit tomu, aby řízení bylo ukončeno procesně (zastavením), není-li možné vůbec posoudit úplnost a správnost dokladů požadovaných zákonem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, č.j. 10 Azs 47/2018-50).

17. Výše uvedené závěry dle soudu dopadají i na nyní posuzovanou věc a soud neshledal důvod, proč by se od nich měl odchýlit, přičemž na nich nemění nic ani to, pokud by žalovaný v nějaké jiné věci s ohledem na individuální okolnosti vydal odlišné rozhodnutí.

18. Ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 11/2012 není relevantní, jak ostatně opakovaně konstatovala judikatura k totožné námitce v jiných věcech (za všechna rozhodnutí viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, č.j. 10 Azs 47/2018 – 50, a rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 9. 2017, č.j. 10 A 194/2014-62). To z důvodu, že v dané věci se jednalo o jinou právní a skutkovou situaci – nezaplacení ekologického poplatku, který však dle příslušného právního předpisu nebyl povinnou náležitostí přihlášky k zápisu vozidla do registru motorových vozidel. V nyní projednávané věci je však situace opačná, neboť řízení bylo zastaveno pro nepředložení dokladu, jehož předložení výslovně vyžaduje § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.

19. Na základě výše uvedeného proto městský soud konstatuje, že neměla-li žádost všechny povinné náležitosti dle § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, nebylo možné posoudit, zda žalobce splňuje podmínky pro prodloužení platnosti pobytového oprávnění, potažmo o žádosti meritorně rozhodnout. Ministerstvo proto řízení zastavilo v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. Žalobce tedy vlastní pasivitou zapříčinil zastavení řízení.

20. Soud se dále neztotožňuje ani s tím, že by ministerstvo mělo povinnost ještě jednou žalobce upozorňovat na trvající nedostatky žádosti, tj. že měl být žalobce znovu vyzván k doplnění žádosti. Ze spisového materiálu je totiž mimo jiné i zřejmé, že ve výzvě, v pořadí třetí, k odstranění vad žádosti ze dne 25. 5. 2014, č.j. OAM-30780-21/DP-2012, byl žalobce výslovně vyzván k doložení potvrzení finančního úřadu, k čemuž mu byla stanovena lhůta patnácti dnů. Tato výzva pak byla spolu s usnesením o přerušení řízení doručena zmocněnému zástupci žalobce dne 3. 6. 2014, jak prokazuje doručenka. Jelikož žalobce na výzvu nijak nereagoval, na základě vyrozumění ze dne 22. 8. 2014 ministerstvo pokračovalo v řízení, přičemž žalobce ani do doby vydání usnesení o zastavení řízení chybějící potvrzení nedoložil, ani neuvedl nějaké okolnosti, které by mu v tom bránily. Žalobce tak měl dostatek času, aby obstaral potřebný doklad uvedený v § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, přičemž obsah výzvy nedával žádných pochyb o tom, co se konkrétně po žalobci vyžadovalo doložit. Ten však zůstal zcela pasivní. Další výzva by byla proto nadbytečná.

21. Pokud jde o neumožnění seznámit se před vydáním rozhodnutí s podklady, dle § 36 odst. 3 správního řádu platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

22. Soud vycházel z rozsudku ze dne 24. 11. 2016, č.j. 9 Azs 210/2016 – 48, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl: „Nejprve je nutno posoudit, zda vůbec bylo povinností správního orgánu I. stupně postupovat v projednávaném případě dle § 36 odst. 3 spr. ř., neboť rozhodnutí žalovaného je založeno primárně právě na tom, že podle tohoto ustanovení správní orgán I. stupně vůbec postupovat nemusel. Pokud by byl tento závěr správný, pak by byla nadbytečná úvaha, zda správní orgán I. stupně toto ustanovení porušil, nebo nikoliv. Uvedené ustanovení se týká pouze „rozhodnutí ve věci“. Co je rozhodnutí ve věci dále specifikuje § 67 odst. 1 spr. ř. (srovnej i § 9 spr. ř.), který stanovuje, že [r]ozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách. Toto ustanovení rozlišuje rozhodnutí dle správního řádu na rozhodnutí konstitutivní, deklaratorní (obě rozhodnutí ve věci) a rozhodnutí procesní povahy. Podstatné pro posouzení sporné otázky je, zda usnesení o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) spr. ř. je rozhodnutí ve věci, či ne, tedy zda zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Za této situace dochází k zastavení řízení z důvodu nečinnosti nebo částečné nečinnosti žadatele. K meritornímu přezkumu oprávněnosti žádosti, zda žadatel splňuje nároky dané určitým zákonem k vydání pozitivního rozhodnutí, vůbec nedojde, jelikož správní orgán nemá k dispozici podklady, na základě kterých by splnění podmínek mohl posoudit. Zastavení řízení z důvodu neodstranění vad žádosti není vyslovení názoru správního orgánu k meritu posuzované otázky, ale jde o procesní důsledek nespolupráce žadatele se správním orgánem. Lze tak dospět k jednoznačnému závěru, že usnesení o zastavení řízení § 66 odst. 1 písm. c) spr. ř. nezakládá, nemění ani neruší práva nebo povinnosti a ani nemá povahu deklaratorního rozhodnutí.

23. Z uvedeného tedy vyplývá, že se § 36 odst. 3 správního řádu vztahuje výlučně a jen na rozhodnutí ve věci, tj. nikoliv i na rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Zastavení řízení tak v tomto případě vychází z nedostatku podkladů rozhodnutí, což bylo důsledkem pasivity žalobce. Ministerstvo proto v posuzované věci nemělo povinnost dát žalobci příležitost seznámit a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

24. Konečně k tvrzení, že žalobce, jakož i jeho obecný zmocněnec v řízení byli osobami neznalými práva, městský soud dodává, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 – 62, lze bezesporu oprávněně požadovat, aby cizinec, jemuž byl udělen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, byl bez problémů schopen vyřizovat záležitosti spojené s povolením k pobytu, stejně jako správní formality spojené se samotným podnikáním. Ani případná nekvalifikovanost obecného zmocněnce nemá na věc vliv, neboť bylo zcela na uvážení žalobce, koho si zvolí za zmocněnce.

25. K argumentu žalobce vznesenému při jednání, že nebylo na místě řízení zastavit také z důvodu, že správní orgán měl k dispozici doklady o příjmu manželky, soud předně uvádí, že tento argument nebyl vznesen v žalobě. I kdyby jej soud považoval pouze za rozvedení v žalobě vzneseného žalobního bodu, tak mu nelze přisvědčit, neboť neexistuje vztah mezi doklady příjmu manželky a požadovaným dokladem o bezdlužnosti žalobce.

26. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že v posuzované věci žalobce neodstranil takový nedostatek, který bránil v pokračování v řízení. Vyšlo-li v řízení najevo, že žalobce zákonem požadovaný doklad k žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání nepředložil, toto zjištění postačovalo k zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Soud proto neshledal námitku důvodnou.

27. Ad 2) Žalobce se dále s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a 19/98 domnívá, že postup správních orgánů byl výsledkem upřednostnění formalistického přístupu na úkor skutečně zjištěného stavu za použití sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti, přičemž však od výslovného znění právního předpisu je možné se i odchýlit s ohledem na účel a smysl právních předpisů, případně i individuální rozměry jednotlivých případů.

28. Ani s touto námitkou městský soud nesouhlasí. Jak bylo uvedeno výše, řízení se zastaví jen tehdy, pokud vady dosahují takové intenzity, že v něm nelze pokračovat, tj. důvodem zastavení řízení není jakákoliv formální vada. Z výše citovaného § 46 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že potvrzení finančního úřad představuje doklad, který je účastník řízení povinen předložit přímo ze zákona. V tomto případě se jedná o obligatorní náležitost, která není bezúčelná. Základním účelem této povinnosti je především ověření neexistence závazků na úseku daní a penále ze strany cizince. Nedoložení potvrzení proto nutně znamená nemožnost podklad jak z formálního, tak i obsahového hlediska posoudit ze strany ministerstva. Zároveň neuvedl žádné specifické okolnosti, kterými by se jeho případ nějak odlišoval, resp. nic, co by mu v předložení požadovaného dokladu bránilo.

29. Námitka přepjatého formalismu s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, zde proto nebyla namístě, neboť bez možnosti posouzení zákonem požadovaného dokladu nebylo možné ani přistoupit k posouzení splnění podmínek pro prodloužení platnosti povolení a rozhodnutí ve věci samé. V posuzované věci se přitom jednalo o řízení o žádosti. Bylo tak v zájmu žalobce, aby žádost netrpěla nedostatky, resp. tyto byly odstraněny. Žalobce, přestože byl ministerstvem řádně vyzván, z vlastní vůle zůstal ve vztahu k doložení potvrzení finančního úřadu nečinný. V tomto ohledu soud považuje za zásadní, že ministerstvo v souladu se zásadou součinnosti poskytlo žalobci dostatečný prostor k doložení dokladu. Postup ministerstva tak i odpovídal požadavkům na výkon dobré správy, neboť to byl žalobce, kdo nedoložením podkladu nedal ministerstvu jinou možnost než řízení o žádosti zastavit.

30. Nadto v rozsudku ze dne 29. 8. 2016, č.j. 7 Azs 99/2016-36, Nejvyšší správní soud konstatoval, že zákon nedává správnímu orgánu možnost správního uvážení, zda řízení o žádosti zastavit či nikoliv. Pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky, je správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit. Nejedná se tedy o přepjatě formalistický postup správních orgánů, ale o postup v souladu se zákonem.

31. S ohledem na výše uvedené se proto městský soud nedomnívá, že by v nyní projednávané věci trvání na doložení obligatorní náležitosti žádosti vedlo k přepjatému formalismu. Námitka není důvodná.

32. Ad 3) Žalobce konečně namítá, že se správní orgány nezabývaly otázkou přiměřenosti s ohledem na § 174a zákona o pobytu cizinců, přestože žalobce na území žil od roku 2010, úspěšně podniká, platí daně, nebyl trestán, spolu s ním zde žije jeho manželka, která má zaměstnaneckou kartu, a syn narozený v roce 2011. Žalobce odkazuje i na rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 57 A 6/2016, dle kterého je ve vztahu k přiměřenosti pro zjištění skutkového stavu nutné provést výslech cizince. Správní orgány tak pochybily, pokud se nepokusily skutkové okolnosti pro posouzení přiměřenosti zjistit z úřední povinnosti, resp. výslechem žalobce, což je v rozporu s § 3 správního řádu.

33. K uvedenému soud konstatuje, že v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016-30, Nejvyšší správní soud shledal, že samotný § 174a zákona o pobytu cizinců pouze stanoví, jakými hledisky se má správní orgán zabývat v případě, že je podle zákona povinen přiměřenost svého rozhodnutí posuzovat. Samotnou otázku, zda má posouzení přiměřenosti proběhnout, je však třeba hodnotit podle jiných ustanovení. Povinnost posoudit přiměřenost s přihlédnutím k § 174a zákona o pobytu cizinců však nelze vztahovat na veškerou rozhodovací činnost dle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek téhož soudu ze dne 23. 3. 2017, č.j. 10 Azs 249/2016-47, a v něm citovaná judikatura).

34. V dané věci je třeba zdůraznit, že žalobce správním orgánům v průběhu řízení žádné konkrétní okolnosti svého soukromého a rodinného života ani nesdělil, a to ani v odvolání, kde pouze obecně konstatoval zásah do soukromého a rodinného života, aniž by to ovšem jakkoli upřesnil ve vztahu ke své situaci. Žádost o prodloužení povolení k pobytu je řízení zahajované na návrh, ve kterém se plně neuplatní zásada vyšetřovací. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 Azs 12/2015 je totiž na žadateli, aby shromáždil a předložil všechny potřebné podklady. Pokud tak neučiní, správní orgány vycházejí z podkladů, které mají k dispozici. Rozhodnutí žalovaného tedy nelze považovat za nepřezkoumatelné, pokud žalobce žádné konkrétní argumenty týkající se dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života nevznesl.

35. Městský soud pak nepovažuje za relevantní ani obsáhlou citaci z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č.j. 57A 6/2016-81, který se týkal otázky zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání na základě § 44a odst. 3 ve spojení s § 46 odst. 7 a dále ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V tomto případě vyplynul požadavek na posuzování přiměřenosti s ohledem na meritorní posouzení žádosti účastníka daného řízení. Závěry uvedeného rozsudku proto na případ žalobce nelze vztáhnout (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 10. 2017, č.j. 9 A 4/2015-41).

36. V nyní posuzované věci došlo k zastavení řízení v důsledku pasivity žalobce, který k výzvě potvrzení finančního úřadu nedoplnil, přičemž žádné mimořádné okolnosti, které by jeho pasivitu ospravedlňovaly, nebyly uvedeny a potvrzení nebylo doloženo ani později. Současně se soud nedomnívá, že by v žalobě tvrzené okolnosti týkající se rodinného a soukromého života žalobce byly takové, aby zastavení řízení bylo ve vztahu k nim nepřiměřené. Žalobce si zde s ohledem na délku pobytu sice mohl vytvořit určité sociální a profesní vazby. Samo o sobě to však nezakládá důvod, proč nemůže Českou republiku opustit. Navíc za situace, kdy byl držitelem časově omezeného oprávnění k pobytu, z čehož vyplývala i dočasnost vazeb. Rovněž tvrzení žalobce, že zde úspěšné podniká, resp. platí daně, nebylo možné z důvodu chybějícího potvrzení od finančního úřadu možné ověřit. Ani přítomnost manželky a dítěte žalobce na území na závěru soudu nic nemění, neboť oba byly stejně jako žalobce držiteli pouze dočasných pobytových oprávnění. Všichni tedy případně mohli vycestovat, jestliže by odloučení představovalo natolik závažný zásah, aniž by tím byly zpřetrhány nějaké trvalé vazby k České republice.

37. Vzhledem k výše uvedenému soud proto žalobcem namítaná pochybení neshledal. Námitka proto není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 38. Městský soud tedy z výše uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl.

39. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud tedy ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 soudního řádu správního rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.