14 A 68/2021– 34

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci žalobkyně: A. S., narozená X bytem T., P. zastoupená advokátkou Mgr. Barborou Kubinovou sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3 proti žalované: Univerzita Karlova sídlem Ovocný trh 560/5, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 29. 1. 2021, č. j. POP/UKRUK/8/152509/2019–4, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 29. 1. 2021, č. j. POP/UKRUK/8/152509/2019–4 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a to k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Barbory Kubinové, advokátky.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy (soud dále v textu tento rozhodující orgán označuje jako „žalovaného“) označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 15. 8. 2019, č. j. POP/UKRUK/8/152509/2019–1 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a současně bylo rozhodnuto, že poplatek spojený se studiem se nepromíjí.

2. Touto žalobou napadené rozhodnutí žalovaného je v pořadí druhým vydaným poté, co první rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí bylo na základě předchozí žaloby žalobkyně u zdejšího soudu rozsudkem ze dne 10. 12. 2020 č. j. 14 A 2/2020 – 63 (dále jen „zrušující rozsudek“) zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

3. Prvostupňovým rozhodnutím byl podle § 58 odst. 2, 3 a 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“), žalobkyni stanoven poplatek za delší studium ve výši 19 000 Kč na dobu od 18. 7. 2019 do 18. 1. 2020, a to ve spojení s čl. 3 odst. 4 Přílohy č. 2 Statutu Univerzity Karlovy – Poplatky spojené se studiem (dále jen „Příloha č. 2 Statutu“).

4. Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání, v němž namítala nepříslušnost rektora rozhodovat o stanovení poplatku s tím, že ve věci měla rozhodovat vysoká škola – Univerzita Karlova, neboť je nepřípustné, aby nalézacím i odvolacím orgánem byl stejný správní orgán. Žalobkyně dále v odvolání namítala, že výše poplatku byla stanovena podle vnitřního předpisu vysoké školy, ačkoliv žádný orgán Univerzity Karlovy nikdy řádně neschválil předpis stanovící výši poplatku za delší studium, na základě kterého jí byl poplatek vyměřen, a tento předpis nebyl registrován ani vložen do spisu. Výše poplatku nebyla zveřejněna. Žalobkyně také zpochybnila platnost Opatření rektora č. 45/2017 upravujícího postup při prominutí či snížení poplatku spojeného se studiem z důvodu, že toto opatření nebylo schváleno ani registrováno dle § 17 odst. 1 písm. k) zákona o vysokých školách.

5. Žalobkyně současně s odvoláním požádala o prominutí poplatku z důvodu její tíživé sociální situace, kterou dokládala listinami, jež tuto situaci mají prokazovat.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

6. Jak bylo v odstavci 2. tohoto odůvodnění uvedeno, je napadené rozhodnutí druhým v pořadí v téže věci po zrušení původního rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020 č. j. 14A 2/2020–63. Žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí nejprve stručně shrnul procesní vývoj ve věci a znovu rozhodl s odkazem na právní názor vyslovený soudem ve zrušujícím rozsudku. Opětovně dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a že nejsou dány podmínky pro prominutí poplatku.

7. Při svém opětovném rozhodování se zaměřil zejména na otázku, pro kterou Městský soud v Praze ve zrušujícím rozsudku považoval žalobu za důvodnou a pro jejíž nedostatečné vyřešení původní rozhodnutí zrušil. Jednalo se o otázku správního uvážení při hodnocení poměrů žalobkyně k její žádosti o prominutí poplatku za delší dobu studia. Co se týče ostatních odvolacích námitek žalobkyně, zejména popření pravomoci rektora rozhodovat v prvním stupni řízení, shrnul žalovaný závěry uvedené v původním rozhodnutí, jež byly jako správné potvrzeny v rámci zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze.

8. Pokud jde o otázku období, na které byl poplatek za delší dobu studia stanovován, jakož i o přezkum výše poplatku a termínu splatnosti, opřel žalovaný své rozhodnutí o následující odůvodnění.

9. Nejprve citoval právní úpravu uvedenou v § 44 odst. 2 písm. e), § 58 odst. 3 a § 61 odst. 1 zákona o vysokých školách. Dále ji aplikoval na zjištěný skutkový stav týkající se průběhu studia žalobkyně.

10. Shrnul, že žalobkyně byla přijata ke studiu – v pořadí třetímu – do bakalářského studijního programu na Pedagogické fakultě od akademického roku 2017/2018 s datem zápisu 18. 9. 2017. Mohla přitom za celou dobu svého studia studovat bezplatně tři akademické roky navýšené o jeden rok. Od doby bezplatného studia jí musela být odečtena doba prvního studia (od 25. 10. 2012 do 14. 12. 2014) a druhého studia (od 30. 7. 2015 do 15. 1. 2018) na témže studijním oboru Pedagogické fakulty, přičemž obě studia byla neúspěšná – tedy ukončena jinak než řádně. Žalovaný dále v rozhodnutí uvedl podrobnou kalkulaci dnů studia rozhodných pro určení vzniku poplatkové povinnosti za dobu delšího studia. Vysvětlil také, proč byl jako rozhodný den vzniku poplatkové povinnosti ve třetím studiu určen den 18. 1. 2018, a to v návaznosti na neúspěšné ukončení předchozího (druhého) studia žalobkyně. Další poplatky za delší studium byly žalobkyni stanovovány za další navazující šestiměsíční období, tedy od 16. 7. 2018 do 16. 1. 2019, od 17. 1. 2019 do 17. 7. 2019 a v nyní posuzované věci od 18. 7. 2019 do 18. 1. 2020.

11. Pokud jde o výši poplatku, odkázal na stanovení a zveřejnění poplatků pro akademický rok 2018/2019 dle Přílohy č. 2 Statutu v účinném znění.

12. Pokud jde o výrok, jímž žalovaný žalobkyni k její žádosti neprominul poplatek spojený se studiem, bylo odůvodnění napadeného rozhodnutí následující.

13. Žalovaný se zabýval poměry žalobkyně, zejména zhodnotil její bytovou situaci a příjmovou a výdajovou stránku jejího osobního hospodaření. Vycházel přitom z jejích tvrzení uvedených v žádosti a z doloženého usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016 č. j. 69 Co 75/2016–64, kterým jí (v její prospěch) bylo určeno výživné ve výši 6 000 Kč, dále z kopií faktury za spotřebu elektřiny, evidenčního listu k družstevnímu bytu, kde bydlí, a předpisu plateb spojených s bydlením. Uvedl, že u žalobkyně by v souladu s § 58 odst. 7 zákona o vysokých školách a příslušných ustanovení Přílohy č. 2 Statutu Univerzity Karlovy v rozhodném znění připadalo v úvahu pouze snížení či prominutí poplatku z důvodu tíživé sociální situace. K tomu odkázal na opatření rektora č. 45/2017 – „Postup při posuzování žádostí o prominutí či snížení poplatku spojeného se studiem“, přičemž uvedl, že tam uvedené důvody nejsou taxativní, ale jsou to nejčastější důvody, pro něž je poplatek promíjen či snižován. Z důvodu transparentnosti jsou tedy takto zveřejněny modelové situace, kdy poměry studenta odůvodňují vyhovění jeho žádosti a k těm jsou současně stanoveny i doklady, na základě nichž studenti obvykle svou tíživou situaci prokazují. S ohledem na závěry Městského soudu v Praze však nejde o taxativní výčet situací a dokladů, jež je třeba vždy předložit a nezbavuje to žalovaného řádné aplikace správního uvážení, i když v opatření deklarované doklady (potvrzení úřadu práce o příjmech posuzované společné domácnosti do 1,5 násobku životního minima, potvrzení o dávkách v hmotné nouzi, přídavky na dítě) nebyly předloženy. Vždy je však třeba, aby konkrétní situace studenta dosahovala minimálně srovnatelné intenzity se sociální situací studenta, který uvedené doklady předložil. Výslovně pak uvedl, že je nezbytné, aby šlo o situaci mimořádně tíživou, ať již déletrvající či náhle vzniklou.

14. V projednávané věci žalovaný dospěl k závěru, že poměry žalobkyně se nijak nevymykají standardní situaci jiných studentů, neboť je obvyklé, že příjmová stránka studentů je nestálá, jsou podporováni ze strany rodičů a zatíženi specifickými a rozsáhlými výdaji. Poukázal na to, že mnoho studentů si při studiu přivydělává, ať již formou zkrácených úvazků, či brigád. Oproti tomu je dle názoru žalovaného příjmová situace žalobkyně plynoucí z výživného dokonce solidní a skutečnost, že bydlí v družstevním bytě, s sebou nese nízké výdaje. Není přitom zjevné, z jakého důvodu je žalobkyni objektivně znemožněno, aby si obstarala další příjmy z brigád či zkráceného pracovního úvazku, jako to obvykle činí ostatní studenti.

15. Žalovaný rovněž poukázal (s odkazem na judikaturu) na funkci poplatku spojeného se studiem, která je regulační a motivační a odrazuje od dlouhého neefektivního studia, jež je společensky zatěžující a oddaluje nástup studentů do pracovního procesu. Shrnul přitom, že u žalobkyně jde již o třetí studium shodného studijního programu na téže fakultě, mělo jí být tedy zřejmé, že od určitého data bude její studium zpoplatněno, což mohla předvídat, když se k dalšímu studiu v pořadí hlásila. Připomněl rovněž, že studium na vysoké škole nebylo povinností žalobkyně a sama nese odpovědnost za to, pokud by pro ni studium bylo časově a finančně neúnosné.

16. Závěrem žalovaný konstatoval, že neshledal ani další důvody, pro něž by bylo možné žádosti žalobkyně o prominutí poplatku vyhovět. Ze všech shora uvedených důvodů proto rozhodnutí prvního stupně potvrdil.

III. Žaloba

17. Žalobkyně v podané žalobě uplatnila více žalobních bodů. Soud na tomto místě předesílá, že částečně se žalobní body překrývají s žalobními body obsaženými v žalobě proti prvnímu rozhodnutí žalovaného. V tomto ohledu tedy, jak bude uvedeno dále, bude možné beze zbytku využít závěrů uvedených ve zrušujícím rozsudku, neboť v určitých skutkových i právních otázkách nenaznaly řešené námitky žádné změny. Jiné žalobní body však otevírají otázky nové a na ně se bude soud dále zaměřovat.

18. Žalobkyně opětovně založila svoji obranu na tvrzení, že napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí jsou nicotnými, resp. nezákonnými správními akty, neboť nevyjadřují vůli rektora a rektor o nich nemá vědomost a nebyl o nich informován. To žalobkyně vyvozuje ze skutečnosti, že rozhodnutí je podepsané jinými osobami a správní spis neobsahuje nic, z čeho by bylo možné dovodit, že osoby podepsané pod rozhodnutími byly oprávněny rektora zastupovat a projevit v zastoupení jeho vůli. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm není uvedeno, jaký akt opravňuje zastupující osoby rektora zastupovat.

19. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že v době vydání napadeného rozhodnutí byl k zastupování rektora ve všech věcech pověřen výlučně prof. MUDr. J. Š., DrSc., MBA. Prorektorka pro studijní záležitosti neměla oprávnění v této věci rektora zastoupit a správní spis neobsahuje nic, z čeho by bylo možné dovodit její zástupčí oprávnění.

20. Na danou věc dle názoru žalobkyně dopadá závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 42/2008 – 34 ze dne 21. 5. 2008, dle kterého je k vydání rozhodnutí věcně příslušný orgán, nikoliv určitá úřední osoba a v pochybnostech, zda prvostupňové rozhodnutí je projevem vůle správního orgánu, je soud povinen tuto skutečnost prověřit. Žalobkyně poukázala i na další rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 64/2003–54 ze dne 29. 1. 2004, a na usnesení Ústavního soudu zn. IV. ÚS 402/04 ze dne 7. 2. 2005, v nichž se tyto soudy zabývaly absencí vlastnoručního podpisu oprávněné osoby a pochybností, zda osoba, která byla k rozhodování povolána, o vydání rozhodnutí věděla a zda jeho vydání odráželo její vůli, potažmo vůli orgánu, jehož jménem jednala.

21. Žalobkyně rovněž opětovně namítala, že její námitka v uvedeném směru, tedy zda byl rektor o jakémkoliv správním rozhodnutí informován, či co má vůbec umožňovat, aby byl zastoupen, nebyla vypořádána. Nevyjasněné zůstaly zejména kompetence zastupující osoby. Nad rámec doposud v řízení vznesených námitek pak žalobkyně nově zpochybnila, že by podepisující osoba byla vůbec prorektorkou (z důvodu nespecifikovaných pochybností o způsobu ustanovení do funkce). Vyjádřila domněnku, že podepisující se prorektorka rektorovi existenci probíhajícího správního řízení zatajila.

22. Závěrem tohoto žalobního bodu žalobkyně shrnula, že v napadeném rozhodnutí stále není vypořádána její odvolací námitka pod čl. II odvolání a že pouhý obecný odkaz na zrušující rozsudek uvedený v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí je nedostačující, neboť rozhodnutí musí obstát „samo o sobě“. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 245/2017–32 ze dne 28. 11. 2018 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 206/2015 ze dne 20. 5. 2015).

23. V dalším žalobním bodě žalobkyně opětovně (jako v původní žalobě) namítla, že prvostupňové rozhodnutí měla vydat veřejná vysoká škola tedy Univerzita Karlova. Pokud se tak nestalo, prvostupňové rozhodnutí je nezákonné, jelikož ve věci rozhodl nepříslušný orgán. Úprava příslušnosti správního orgánu je věcí zákona, nelze ji upravit například ve vnitřním předpisu správního orgánu. Je nepřípustné, aby nalézacím i odvolacím správním orgánem byl stejný správní orgán, který je navíc tvořen jedinou osobou. To je ve zřejmém rozporu s koncepcí odvolacího řízení, podle které by správní rozhodnutí mělo být přezkoumáváno jiným orgánem. Pokud zákon o vysokých školách nevylučuje podání odvolání a přímo ho připouští (tím, že stanovuje odvolací správní orgán), zároveň vylučuje, aby v obou stupních rozhodoval totožný správní orgán. Pak by se totiž nejednalo ve skutečnosti o odvolání, ale o autoremeduru. To, že rozhodování o odvolání stejným správním orgánem odporuje smyslu a účelu odvolacího řízení, vyplývá i ze skutečnosti, že při takovém postupu je nepoužitelná celá řada ustanovení správního řádu upravujících odvolací řízení (např. ustanovení § 87, § 88 odst. 1, § 90 odst. 6, § 92 odst. 2). Vypořádal–li se žalovaný v napadeném rozhodnutí s uvedenou námitkou tím stylem, že odkázal na závěry zrušujícího rozsudku, pak zaměňuje funkční příslušnost a správní orgán, jenž má ve věci rozhodnout. Závěry soudu ve zrušujícím rozsudku označila za nesprávné a poukázala na to, že rektor může být v dané věci pouze odvolacím orgánem, v této věci však byl i prvostupňovým orgánem, nikoli jen oprávněnou úřední osobou.

24. Opětovně pak žalobkyně odkázala na § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách, podle nějž je správním orgánem příslušným ve věci rozhodnout veřejná vysoká škola, v dané věci tedy Univerzita Karlova, nikoli rektor, který je dle ustanovení § 68 odst. 5 zákona o vysokých školách až odvolacím správním orgánem. Univerzita Karlova, tedy správní orgán definovaný zákonem o vysokých školách jako veřejná vysoká škola, však v projednávané věci nevydala žádné rozhodnutí.

25. Žalobkyně v rámci tohoto žalobního bodu vyjádřila přesvědčení, že soud ve zrušujícím rozsudku nepřednesl žádnou přesvědčivou argumentaci ohledně této otázky, tedy proč by se v projednávaném případě mělo jednat o zákonem předvídaný zvláštní typ autoremedury. Namítla, že pokud by to zákonodárce zamýšlel, vyloučil by zcela obecnou úpravu odvolání, institut opravného prostředku by nazval zcela jinak, resp. vytvořil by zcela novou právní úpravu. V dané právní oblasti je však obecná úprava s odchylkami při využití speciálního zákona zachována.

26. Shodně jako v původní žalobě žalobkyně také uvedla, že je nepřípustné, aby se dal rektor zastupovat ve chvíli, kdy je zákonem stanoven jako odvolací správní orgán. Jak v případě napadeného rozhodnutí, tak v případě prvostupňového rozhodnutí, byl oprávněnou úřední osobou rektor, který byl sice zastoupen, avšak v případě zastoupení se účinky provedených úkonů připisují přímo zastoupenému, tedy okolnost zastoupení nemá v této věci žádný vliv. V tom případě však byl rektor nepochybně osobou, která byla vyloučena z provádění jakýchkoli úkonů, neboť se účastnil řízení v téže věci na obou stupních. V takovém případě by jako zaměstnanec Univerzity Karlovy byla prorektorka vyloučena z provádění úkonů i pro svůj poměr k věci. Byl–li by jako oprávněná úřední osoba shledán (též) zástupce rektora, je rozhodnutí nezákonné, jelikož v takovém případě by o odvolání rozhodovala osoba, která je u Univerzity Karlovy na stejném stupni řízení, jako zástupce v případě prvostupňového rozhodnutí. Rozhodování totožné osoby explicitně zapovídá § 14 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

27. Žalobkyně vyslovila (shodně s původní žalobou) názor, že institut zastoupení je v rámci správního řízení nepoužitelný, je použitelný pouze na soukromoprávní jednání a procesní předpisy takový institut neznají.

28. Opětovně pak odkázala na judikaturu, z níž vyplývá, že je nepřípustné, aby v případě, kdy je správním orgánem, který rozhoduje o opravném prostředku, vedoucí správního orgánu, se tato osoba dala zastupovat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 8/2002 – 31 ze dne 23. 9. 2004), podle kterého v řízení o rozkladu, kdy má být zajištěna možnost dvojího objektivního posuzování v úrovni jedné instance, ukládá kogentní ustanovení § 61 odst. 2 správního řádu, že o rozkladu rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy na základě jím ustanovené komise, který může prvoinstanční rozhodnutí jím řízeného ústředního orgánu státní správy relativně nezávisle posoudit. Podle uvedeného rozsudku jestliže tedy o rozkladu rozhodla (a rozhodnutí podepsala) jiná osoba, než vedoucí ústředního orgánu státní správy, byl vzhledem k uvedenému příslušný účastník na svých právech zkrácen.

29. K tomu žalobkyně dodala, že i kdyby prvoinstančním správním orgánem byla v této věci Univerzita Karlova, bylo by zcela nepřípustné, aby v obou instancích jako oprávněná úřední osoba rozhodoval rektor, nebo jakákoliv jiná totožná osoba, neboť toto je v rozporu se zákonnými pravidly, že vedoucí nemůže přenechat svou činnost jiné osobě a na odvolacím řízení se nemůže podílet stejná osoba, která se podílela na prvoinstančním rozhodnutí. Žalobkyně namítá, že nelze dovodit, že by uvedená pravidla měla být vyloučena při rozhodování rektora jako odvolacího orgánu. Pokud by se tak stalo, znamenalo by to výrazný průlom do práv účastníka řízení, neboť by mu nebyl garantován správním řádem předvídaný standard ochrany v odvolacím přezkumu. Poukazuje na to, že ani zákonodárce nepředpokládal deformaci odvolacího přezkumu cestou vnitřních předpisů veřejných vysokých škol, neboť procesní kvalita odvolacího řízení by na jednotlivých školách mohla být zcela odlišná, což nabourává zásadu rovnosti.

30. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně opětovně namítla, že nikdy nebyl řádně schválen předpis Univerzity Karlovy stanovící výši poplatku za delší studium. Proto je dle jejího názoru napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť správní spis neobsahuje žádný podklad prokazující existenci a obsah vnitřních předpisů, na které rektor odkazuje včetně toho, že by byla stanovena a zveřejněna výše poplatků pro jakýkoliv akademický rok. Dle žalobkyně se vnitřní předpisy musí dokazovat, neboť nejsou vyhlašovány ve Sbírce zákonů, avšak správní spis neobsahuje žádný podklad prokazující existenci a obsah vnitřních předpisů, na které rektor odkazuje, včetně toho, že by byla stanovena a zveřejněna výše poplatků pro jakýkoli akademický rok. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné i proto, že ze žádného podkladu nevyplývá, kdy byl zahájen a kdy skončil jakýkoli akademický rok. To je přitom důležité i z toho důvodu, že stanovena a zveřejněna musí být výše poplatku pro akademický rok, za který je poplatek stanoven, přičemž je možné, že poplatek stanovený žalobkyni pokrývá dva akademické roky. V rozhodnutí jsou sice uváděny údaje, které se mají vztahovat k přijetí a registraci vnitřních předpisů Univerzity Karlovy, avšak obsah spisu o ničem takovém nesvědčí. V rozhodnutí se uvádí, že Univerzita Karlova zveřejnila výši poplatků na akademický rok 2018/2019, avšak již není uvedeno, že by tato výše byla stanovena, tedy přijata a zveřejněna. Jde o údaje, které si může správní orgán vymyslet. Z ničeho například nevyplývá, že by výše poplatků byla skutečně zveřejněna na internetových stránkách v únoru 2018 (o něčem vypovídá už absence přesného data), nebo kdy uplynula lhůta stanovená pro podání přihlášek ke studiu, od které se odvíjí posouzení včasnosti zveřejnění výše poplatků.

31. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně shodně jako v původní žalobě zpochybnila, že by kdy byla stanovena ve Statutu Univerzity Karlovy pravidla pro stanovení výše poplatků, forma placení a splatnost. Správní spis neobsahuje žádný podklad, z něhož by to vyplývalo. Žalobkyni je známo, že na internetových stránkách Univerzity Karlovy je zveřejněn její statut, zpochybnila však, že by Statut Univerzity Karlovy v příslušném znění byl zveřejněn řádně a že by skutečný obsah statutu byl takový, jaký je dostupný na internetových stránkách Univerzity Karlovy, jakož i že výše poplatku byla stanovena a zveřejněna v souladu s pravidly stanovenými ve statutu a danými zákonem.

32. Žalobkyně v rámci tohoto žalobního bodu vyslovila nesouhlas se závěry soudu ve zrušujícím rozsudku, pokud jde o obsah vnitřních předpisů, neboť není zřejmé, jakým způsobem se s nimi seznámil. Dále odmítla soudem dovozenou presumpci pravdivosti tvrzení žalovaného stran vnitřních předpisů a správnosti postupu vysoké školy při jejich schvalování a presumpci správnosti těchto předpisů. Žalovaný není schopen doložit obsah jeho vnitřních předpisů a jejich řádné schválení a registraci. Z povahy věci musí tyto skutečnosti dokládat žalovaný, neboť žalobkyně nemůže negativní skutečnosti prokazovat.

33. V pátém žalobním bodu žalobkyně uplatnila zcela novou žalobní námitku a sice, že podle § 68 odst. 2 zákona o vysokých školách je účastníkem daného řízení pouze student. Pro správní orgány je přitom rozhodný skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, což platí i pro rozhodnutí odvolacího správního orgánu (odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 29/2016 ze dne 17. 3. 2016). Napadené rozhodnutí bylo vydáno 29. 1. 2021. V tuto dobu však již žalobkyně nebyla studentkou, neboť zanechala (§ 56 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách) i třetího studia v pořadí. Členství na vysoké škole jako veřejnoprávní korporaci jí zaniklo dne 20. 4. 2020. Žalobkyně namítla, že v době vydání rozhodnutí nebyla na straně správního orgánu pravomoc rozhodnout o jejích právech a povinnostech. Argumentovala přitom obdobnou situací jako u disciplinárních deliktů, za něž nelze postihnout bývalého studenta. Uvedla, že pokud se má nějaká povinnost vztahovat na „nestudenty“ (např. poplatek za přijímací řízení), pak tak zákon uvádí výslovně. Má tedy za to, že z uvedeného důvodu mělo být prvostupňové rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno.

34. V šestém žalobním bodu žalobkyně opětovně jako v původní žalobě uplatnila námitky proti výroku II. napadeného rozhodnutí, jímž rektor nevyhověl její žádosti o prominutí či snížení poplatku. Žalobkyně zpochybnila, že by rozhodovací praxe byla taková, jak je v rozhodnutí prezentována. Ohradila se proti tvrzení v odůvodnění, že studentům v obdobné situaci se poplatek nesnižuje a nepromíjí. Uvedla, že je jí známo, že dříve byl poplatek prominut či snížen jinému, již bývalému studentovi Právnické fakulty, jehož sociální situace byla objektivně příznivější.

35. Dále odkázala na právní názor, jímž žalovaného zavázal ve zrušujícím rozsudku soud, pokud se jedná o opětovné přezkoumání poměrů žalobkyně. Jednalo se zejména o doklady, jimiž měla být tíživá sociální situace žalobkyně prokázána. Žalobkyně namítla, že výzva ze dne 14. 1. 2021 nebyla označena číslem jednacím ani spisovou značkou a byla odeslána univerzitou, nikoli rektorem (jako správním orgánem). Žalobkyně na ni neměla možnost reagovat, neboť byla zaslána právní zástupkyni (advokátce) žalobkyně, ačkoli ji ve správním řízení nezastupovala. Nedošlo tedy k účinnému doručení. Do dispozice se žalobkyni dostala dne 1. 2. 2021, tedy až po vydání napadeného rozhodnutí (a to společně s tímto rozhodnutím).

36. I v případě řádného doručení výzvy by závazný právní názor soudu uvedený ve zrušujícím rozsudku nemohl být naplněn, neboť žalobkyně byla vyzvána k doložení pouze tří dokladů, které jsou podle názoru správního orgánu přípustné. Ve zrušujícím rozsudku přitom bylo výslovně uvedeno, že žalobkyně měla být vyzvána i k vysvětlení, proč těmito doklady nedisponuje. To však žalovaný neučinil a toto pochybení je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Dále žalobkyně namítla, že dle textu výzvy jí nebylo umožněno doložit cokoli dalšího než předem stanovené doklady, což je rovněž v rozporu s vysloveným právním názorem soudu.

37. V sedmém žalobním bodu žalobkyně poukázala na ohrožení možnosti uspokojovat základní životní potřeby, pokud by musela poplatek spojený se studiem uhradit. Argumentace v odůvodnění napadeného rozhodnutí je vedena snahou poplatky za žádných okolností nepromíjet.

38. Žalobkyně dále zopakovala, že poplatek by jí měl být prominut, neboť doložila, že jí měsíčně na stravu, ošacení, dopravu a výdaje na školu zbývá částka nižší než 1 727 Kč, nepravidelně zvýšená o příležitostné výdělky z brigád. Tato okolnost sama o sobě zakládá tíživou sociální situaci žalobkyně, neboť uvedená částka nepokrývá základní životní potřeby žalobkyně. Žalobkyně namítá, že v napadeném rozhodnutí není výchozí situace žalobkyně (nízké měsíční příjmy) zpochybněna, je však vyvozen nesprávný závěr, že nezakládá tíživou sociální situaci odůvodňující prominutí poplatku.

39. Pokud rektor setrval na tom, že je možné prokázat tíživou sociální situaci výhradně na základě dokumentů uvedených ve výzvě (tedy potvrzení o příjmech do 1,5 násobku životního minima, potvrzení o dávkách v hmotné nouzi), postupoval v rozporu se závazným právním názorem soudu ve zrušujícím rozsudku. I bez doložení požadovaných listin by měl být schopen situaci žalobkyně posoudit komplexně a věcně správně a to na základě stejných kritérií, jako tak činí právě správní orgány, jež požadovaná potvrzení vydávají. Odkázala rovněž na praxi soudů rozhodujících o osvobození od soudních poplatků.

40. Žalobkyně závěrem tohoto žalobního bodu namítla, že s ohledem na široké správní uvážení nemohla domýšlet, kam se úvahy správního orgánu mohou ubírat. Měl–li tedy žalovaný za to, že tvrzení žalobkyně jsou neúplná, či je potřeba něco objasnit (zejména finanční podporu ze strany matky a příjmy z brigád), měl žalobkyni řádně vyzvat. Postup správních orgánů je orientován na účelové neprominutí a nesnížení poplatku za studium, nikoli na objektivní posouzení věci. Tento postup je dle žalobkyně zapříčiněn právě tím, že na všech stupních rozhoduje stále stejná konkrétní osoba.

41. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

IV. Vyjádření žalované

42. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že považuje všechny námitky žalobkyně za neopodstatněné. V napadeném rozhodnutí byly řádně vypořádány všechny námitky žalobkyně vznesené v odvolání a bylo postupováno v souladu s právními předpisy a s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku.

43. Zrekapitulovala zejména, že žalobkyně v rozhodném období od 18. 9. 2017 do 20. 4. 2020 studovala bakalářský studijní program v prezenční formě studia na Pedagogické fakultě, studium ukončila dne 20. 4. 2020. V průběhu studia bylo žalobkyni vyměřeno celkem 5 poplatků spojených se studiem, v tomto řízení jde přitom o poplatek ve výši 19 000 Kč za započatých 6 měsíců studia od 18. 7. 2019 do 18. 1. 2020.

44. Ve vyjádření se nejprve zabývala žalobkyní námitkou nicotnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že nevyjadřuje vůli rektora, který o něm nemá dokonce ani povědomost, že osoba podepisující rozhodnutí nebyla oprávněna rektora zastupovat a dále námitkou porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Poukázala na to, že žalobkyně shodně argumentovala již v předchozí správní žalobě. Odkázala na samosprávnou působnost veřejné vysoké školy, do níž spadá i stanovení výše poplatků spojených se studiem (§ 6 odst. písm. f) zákona o vysokých školách). Dále uvedla, že v čele veřejné vysoké školy stojí rektor (§ 10 odst. 1 uvedeného zákona) a rovněž je zákonem (§ 58 odst. 3 věta první) stanovena povinnost studenta hradit poplatek za studium v případě delšího než stanoveného studia. Rektor pak má dle § 58 odst. 7 zákona o vysokých školách svěřenu pravomoc rozhodovat o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem. Odvolacím orgánem je podle § 68 odst. 5 zákona rektor. Uvedené je reflektováno i ve vnitřním předpise, tedy Statutu univerzity (čl. 28).

45. Pokud jde o právní úpravu zákona o vysokých školách, zdůraznila žalovaná, že jde o autonomní procesní úpravu, přičemž vnitřní předpisy univerzity jsou registrovány u Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy a jsou v souladu se zákonem. Pokud jde o vnitřní organizační strukturu, je na správním orgánu (vysoké škole), jaká opatření činí. Vždy ale platí, že rozhodnutí o vyměření poplatku jsou vydávána správním orgánem, nikoliv oprávněnou úřední osobou. Odkázala na § 10 odst. 4 zákona, jakož i na opatření rektora č. 73/2017 Organizační řád rektorátu. Z něj vyplývá, že prorektorka pro studijní záležitosti je trvalým zástupcem rektora pro svěřenou oblast činnosti, v níž jedná jménem rektora. Do svěřené oblasti činnosti prorektorky pro studijní záležitosti spadá mimo jiné i agenda poplatková. Shodné závěry dle názoru žalované vyslovil ve zrušujícím rozhodnutí i soud.

46. Za neopodstatněnou označila též námitku, že v době vyhotovení napadeného rozhodnutí byl jedinou osobou oprávněnou nepřítomného rektora zastupovat prof. MUDr. Jan Škrha, Dr.Sc., MBA. Podle čl. 11 odst. 4 Statutu Univerzity Karlovy platí, že rektor určí, který prorektor jej v době nepřítomnosti zastupuje. Individuálním pověřením ze dne 14. 1 2021 pak takto rektor pověřil právě prof. MUDr. Jana Škrhu, Dr.Sc., MBA. Uvedené však neznamená, že by se neuplatnila pravidla zakotvená v Organizačním řádu rektorátu o zastupování určenými prorektory ve svěřených oblastech a v určeném rozsahu. V agendě poplatků je tedy i tak pověřena jednat jménem rektora prorektorka pro studijní záležitosti.

47. Žalovaná je toho názoru, že se dostatečně vypořádala i s námitkou žalobkyně, že prvostupňové rozhodnutí měla vydat vysoká škola, nikoli rektor (porušení zásady dvojinstančnosti). Citovala přitom právní názor soudu uvedený ve zrušujícím rozsudku, v němž soud podrobně vysvětlil, proč zásada dvojinstančnosti nebyla v posuzovaném případě porušena a v jakém vztahu je řízení podle zákona o vysokých školách vůči „obecnému“ správnímu řízení dle správního řádu.

48. Dle žalobkyně je nepřípadná námitku, že není zřejmé, na základě čeho byly vymezeny kompetence osoby ve funkci prorektorky pro studijní záležitosti a zda byla vůbec konkrétní osoba do této funkce obsazena. Žalovaná zdůraznila, že napadené rozhodnutí bylo podepsáno oprávněnou úřední osobou, jíž je právě podle § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách a Organizačního řádu rektorátu uvedená prorektorka.

49. Žalovaná se vymezila proti tvrzení, že nebyl schválen předpis univerzity stanovící výši poplatku, že spis neobsahuje doklad o existenci takového předpisu a výše poplatků pro konkrétní akademický rok nebyla ani zveřejněna. Žalovaná odkázala na Statut Univerzity Karlovy (dále jen „statut“) vč. jeho příloh, konkrétně Přílohu č. 2 ve znění účinném od 1. 1. 2017, která v souladu s § 58 odst. 5 zákona o vysokých školách určila výši poplatků pro akademický rok 2018/2019. Statut byl řádně schválen způsobem stanoveným zákonem, a to akademickým senátem dne 25. 11. 2016 a platnosti nabyl dnem registrace u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, tedy dne 14. 12. 2016, a účinnosti nabyl dne 1. 1. 2017. Statut včetně příloh je zveřejněn na internetových stránkách Univerzity Karlovy. Uvedeným statutem došlo ke zrušení dosavadního statutu včetně předchozí úpravy dané Přílohou č. 6 z roku 1999 ve znění pozdějších změn.

50. Vysvětlila dále, že akademický rok 2018/2019 (tj. rozhodné období pro rozhodování ve věci) byl zahájen 1. 10. 2018 a skončil dne 30. 9. 2019. Výše poplatku spojeného se studiem dotčeného studijního programu byla zveřejněna na internetových stránkách univerzity dne 15. 2. 2018, tedy ještě před uplynutím lhůty pro podávání přihlášek ke studiu. Univerzita tak splnila zákonné podmínky vztahující se ke zveřejnění výše poplatku na rozhodný akademický rok. Odkázala rovněž na to, že žalobkyně měla povinnost vnitřní předpisy znát. Ohledně povinnosti prokazovat jejich obsah poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 118/2021–38 a také na závěry soudu ve zrušujícím rozsudku, kde bylo toto jednoznačně vyřešeno.

51. Proti námitce, že v době vydání rozhodnutí již nebyla žalobkyně studentkou univerzity, žalovaná argumentovala tím, že vznik poplatkové povinnosti je vázán na splnění podmínek uvedených v zákoně, tedy na překročení standardní doby studia daného programu zvětšené o jeden rok. Poplatková povinnost pak stíhá „započaté období“ a pro vyměření poplatku je rozhodné, zda–li je osoba studentem v den, kdy započalo studium dalších šesti měsíců (viz rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 14A 100/2018–25 ze dne 16. 10. 2018 a č. j. 14A 91/2018–27 ze dne 12. 11. 2019). Skutečnost, že žalobkyně již nebyla ke dni vydání napadeného rozhodnutí studentkou, je tedy irelevantní.

52. Pokud jde o výzvu ze dne 14. 1. 2021, jíž byla žalobkyně vyzvána k doplnění její žádosti o relevantní podklady, argumentaci žalobkyně je dle žalované zavádějící. Pokud jde o námitku, že výzva byla nesprávně doručována právní zástupkyni (advokátce) žalobkyně a bylo jí tak fakticky znemožněno na ni reagovat, poukázala žalovaná na skutečnost, že dne 31. 12. 2020 žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně požádala o učinění opatření proti nečinnosti. Jako příloha uvedeného podání, které bylo rektorovi doručeno dne 8. 1. 2021, byla připojena plná moc, z níž vyplývá, že právní zástupkyně je pověřena k zastupování ve věci nečinnosti při vydání rozhodnutí o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaná má za to, že plná moc obecného zmocněnce, prostřednictvím nějž podávala odvolání, zanikla právní mocí druhostupňového rozhodnutí rektora ze dne 6. 8. 2018 (první napadené rozhodnutí). Vycházela z toho, že u zastoupení advokátem je presumována univerzálnost zmocnění a jelikož byla právní zástupkyně zmocněna jak k podání první žaloby ve věci, tak podnikla kroky k odstranění nečinnosti, tedy domáhala se vydání druhého druhostupňového (nyní napadeného) rozhodnutí, doručovala tedy zástupkyni do její datové schránky i výzvu ze dne 14. 1. 2021. Z doručenky je přitom zřejmé, o kterou právní věc se jedná. Žalovaná zdůraznila, že pokud ze strany žalobkyně a její právní zástupkyně existoval zájem na vydání rozhodnutí (a proto se domáhaly opatření proti nečinnosti), není racionální, že v okamžiku doručování výzvy (k čemuž nadto došlo v rozmezí několika dní) spolu tyto dvě nekomunikovaly a namítaly neúčinnost doručení s tím, že se žalobkyně s písemností nemohla seznámit a reagovat na ni. Kromě toho někdejší obecný zmocněnec je advokátním koncipientem v advokátní kanceláři právní zástupkyně žalobkyně. Je proto zvláštní, že výzvu i napadené rozhodnutí údajně nezmocněná právní zástupkyně žalobkyni a obecnému zmocněnci předala až dne 1. 2. 2021.

53. Žalovaná se rovněž ohradila proti tomu, že žalobkyni bylo znemožněno, aby na výzvu reagovala a v řízení předložila požadované doklady. Připomněla, že účelem výzvy byla spíše poučovací povinnost a žalobkyně i vzhledem k tomu, že vede vícero řízení, v nichž se proti vyměřeným poplatkům brání, věděla již od právní moci zrušujícího rozsudku, v jakém směru má svou žádost doplnit, když dle § 36 správního řádu je oprávněna navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení. Žalobkyni nic nebránilo, aby svou žádost doplnila sama a nevyčkávala výzvy.

54. Pokud jde o námitku směřující proti rozhodovací praxi, pak žalovaná odkázala na účel a funkci poplatku za delší studium tak, jak jej pregnantně vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 10. 2019 č. j. 14A 100/2018 – 25. Situaci žalobkyně byla posouzena komplexně a za využití závěrů uvedených ve zrušujícím rozsudku.

55. Závěrem svého vyjádření žalovaná shrnula, že žalobkyně studovala jeden a tentýž obor na Pedagogické fakultě celkem třikrát, dvakrát jí bylo studium ukončeno pro neplnění studijní povinností, třetí studium ukončila zanecháním. Celkem byla vyzvána k zaplacení poplatku za delší studium jednou během druhého studia a pětkrát během studia třetího. Žalobkyně o existenci poplatkové povinnosti věděla, když se ke studiu hlásila a mohla své možnosti v rámci průběhu studia uvážit.

56. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud podanou žalobu zamítl.

V. Posouzení věci městským soudem

57. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

58. Soud v dané věci rozhodl bez jednání, jelikož účastníci řízení s takovým postupem nevyjádřili nesouhlas (viz § 51 s. ř. s.). Své rozhodnutí opřel o následující úvahy:

59. Pokud jde o opětovný soudní přezkum rozhodnutí, které je vydáno poté, co bylo původní rozhodnutí o zamítnutí odvolání a neprominutí poplatku správním soudem zrušeno, lze odkázat na závěry uvedené v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, č. j. 5 A 167/99 – 253, podle nějž „v žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu, které bylo vydáno poté, kdy předchozí správní rozhodnutí bylo ve správním soudnictví zrušeno, nemůže žalobce zpravidla účinně uplatnit námitky, které soud ve správním soudnictví v původním řízení důvodné neshledal, a nemůže uplatňovat námitky nové, které mohl přednést již v původním soudním řízení“.

60. Žalobkyně uplatnila v řízení celou řadu námitek, jež obsahem překrývají ty již uvedené a vyřešené v rámci přezkumu prvního rozhodnutí ve věci. Zejména jde o námitku nicotnosti napadeného rozhodnutí a nedostatku pravomoci rektora rozhodovat v prvním stupni, jakož i dalších osob zastupovat jej při vydání rozhodnutí a porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

61. Soud považuje tyto námitky za spolehlivě vyřešené již v rámci řízení o první žalobě žalobkyně. Připomíná proto žalobkyni závěry uvedené ve zrušujícím rozsudku. Shodně jako ve zrušujícím rozsudku přisvědčuje žalobkyni v tom, že podle § 58 zákona o vysokých školách stanoví poplatek za delší studium veřejná vysoká škola. Veřejná vysoká škola je však právnickou osobu svého druhu s charakteristickými rysy veřejnoprávní korporace, a to právě s ohledem na smíšené formy činnosti představující jednak státní správu a jednak korporativní veřejnou samosprávu v oblasti výzkumu a vzdělání. Veřejná vysoká škola, resp. její orgány rozhodující o právech a povinnostech studentů vystupují nikoli nezávisle na svém charakteru veřejné korporace, ale právě z důvodu charakteru veřejné korporace jako nositelé pravomocí. Adresáti jejich veřejnoprávního působení jsou potom dotčení studenti, kteří se proti takovým rozhodnutím mohou bránit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9As 1/2009–141, 7 As 41/2013–37).

62. Veřejná škola tedy ve své rozhodovací činnosti působí svými orgány, které jsou nositeli jejích pravomocí a prostřednictvím pravomocí těchto orgánů, které stanoví zákon o vysokých školách a vnitřní předpisy, veřejná škola realizuje svoji činnost. Právními předpisy, a to jak zákonem, tak vnitřními předpisy vysoké školy jsou pak vymezeny osoby, které jsou oprávněny vystupovat, jednat a rozhodovat jménem vysoké školy v její veřejné i samosprávné působnosti.

63. Podle § 10 odst. 1 zákona o vysokých školách v čele veřejné vysoké školy je rektor; jedná a rozhoduje ve věcech školy, pokud zákon nestanoví jinak. V případech, kdy zvláštní předpis předpokládá působnost statutárního orgánu, plní ji rektor. Podle tohoto ustanovení je rektor prioritní osobou, která v rozhodovací pravomoci vystupuje jménem vysoké školy a je tedy osobou, která je nadána rozhodovat i ve věcech poplatků, a to přesto, že je nadán i dalšími rozhodovacími pravomocemi v přezkumných řízeních či v odvolacím řízení ve věci poplatků. Rektor však nemusí být jedinou osobou, která je oprávněna za určitých podmínek rozhodovat jménem veřejné vysoké školy o stanovení poplatku za studium.

64. Podle § 10 odst. 4 rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Prorektory jmenuje a odvolává rektor.

65. Podle čl. 11 Statutu Univerzity Karlovy ze dne 14. 12. 2016 platného v rozhodné době pro stanovení poplatku (statut účinný od 1. 1. 1017) rektor určí, který prorektor jej v době nepřítomnosti zastupuje.

66. Rektor univerzity může být v určitém rozsahu své činnosti nebo z důvodu své nepřítomnosti zastoupen prorektory, kteří mohou být v jím svěřených oblastech činnosti pověřeni jednat jménem rektora. Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách tedy umožňuje rektorovi určit, že při výkonu jeho pravomocí jej bude zastupovat prorektor. To znamená, že osobou jednající jménem veřejné vysoké školy může být i prorektor, pokud tak stanoví vnitřní předpis či jiný způsob pověření, ovšem za předpokladu, že rozsah zastoupení skutečně určí rektor. Zákon o vysokých školách nespecifikuje formu tohoto určení, může se jednat o individuální pověření i obecnější vnitřní předpis (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 41/2013–37).

67. V dané věci bylo rozhodnutí o stanovení poplatku ze dne 10. 5. 2018 vydáno rektorem. Je–li pod označením rektora rovněž uvedena prorektorka, a to „v zastoupení“ a rozhodnutí je opatřeno jejím podpisem, jedná se o zastoupení rektora oprávněnou osobou, jejíž oprávnění prioritně vyplývá z § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách Obdobně je tomu v případě napadeného rozhodnutí, které je shodně a v souladu s § 68 odst. 5 zákona o vysokých školách vydáno rektorem, avšak v jeho zastoupení je podepsáno prorektorkou pro danou oblast univerzitní činnosti.

68. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že tato rozhodnutí byla vyhotovena a podepsána v zastoupení rektora. Toto zastoupení má svůj základ v § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách a dále i v určení zastoupení rektorem, které je učiněno v organizačním předpise, jímž je Organizační řád č. 73/2017. Podle čl. 9 Organizačního řádu č. 73/2017 jsou dalšími funkčními orgány, které mohou zabezpečovat úkoly univerzity a zajišťovat činnost rektora prorektoři či prorektorky, tito jsou trvalými zástupci rektora ve svěřených oblastech činnosti, v nichž jednají jeho jménem. Citovaný článek uvádí v oblasti činnosti svěřené prorektorce pro studijní záležitosti v demonstrativním výčtu jejích pravomocí mimo jiné i agendu poplatků spojených se studiem. Organizační řád jako vnitřní předpis splňuje podmínku stanovenou v § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách, neboť jde o předpis vydaný rektorem určující rozsah – oblasti jeho zastoupení. Jestliže tedy napadená rozhodnutí vydaly jménem rektora v zastoupení prorektorky pro záležitosti studentů a v agendě poplatků spojených se studiem, a to jako pověření nositelé pravomoci vysoké školy (viz zmíněná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), byla taková rozhodnutí v obou stupních řízení vydána v souladu se zákonem o vysokých školách a námitky žalobkyně o nedostatku vůle a vědomí rektora o jeho rozhodnutí je třeba odmítnout jako nepřípadné, neboť účinky těchto rozhodnutí je třeba přičítat rektorovi jako rozhodujícímu správnímu orgánu. S ohledem na stanovení výkonného aparátu a uspořádání pravomocí Univerzity Karlovy, nelze dovozovat, že jde o rozhodování mimo pravomoc rektora a již vůbec ne o rozhodování soukromých osob.

69. K názoru žalobkyně, že jedinou oprávněnou osobou rektora zastupovat byl v inkriminovaném období prof. MUDr. J. Š., DrSc., MBA, soud uvádí, že z pověření rektora ze dne 14. 1. 2021, nevyplývá, že by jím byla jakkoli – byť na přechodnou dobu – vyloučena aplikace Organizačního řádu č. 73/2017. Uvedené individuální pověření bylo svého druhu krizovým opatřením, kdy na přesně určené období, kdy nebyl rektor z důvodu nemoci přítomen, byla zmocněna konkrétní osoba, jež byla pro zdárný chod univerzity oprávněna rektora zastupovat. Tímto obecným individuálním pověřením nebyla vyloučena souběžná aplikace propracovaného vnitřního organizačního řádu rektorátu, který v konkrétních otázkách zaručuje chod všech agend. K takové změně by totiž nepochybně došlo novelizací vnitřního organizačního řádu, či vydáním vnitřního předpisu zcela nového.

70. Pokud jde o zpochybnění kompetence prof. MUDr. Mileny Králíčkové, Ph.D. jako osoby oprávněné podepsat v zastoupení rektora napadené rozhodnutí a dokonce i zpochybnění způsobu jejího ustanovení do funkce prorektorky a toho zda je vůbec prorektorkou a má něco společného se správním orgánem, považuje soud uvedené tvrzení za nepodložené konkrétními skutečnostmi. Žalobkyně neuvádí, z čeho konkrétně její pochybnosti vyplývají. S ohledem na veřejnou známost této osoby, nynější rektorky Univerzity Karlovy, a veřejnou dostupnost rozličných zdrojů mapujících její profesní a akademickou dráhu na Univerzitě Karlově soud považuje námitky žalobkyně za ryze účelové.

71. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že napadené rozhodnutí je s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku č. j. 9 As 245/2017–32 ze dne 28. 11. 2018 nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje konkrétní vypořádání odvolací námitky, ale pouze odkaz na předchozí zrušující rozsudek. Žalovaný dle názoru soudu v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal veškeré odvolací námitky žalobkyně. Je logické, že s ohledem na dřívější rozhodnutí soudu citoval i příslušné pasáže rozsudku, jež přisvědčily jeho argumentaci, a podpořil tím své závěry, že odvolání v uvedených bodech není důvodné. Soud souhlasí s žalobkyní (a v tomto ohledu judikoval i Nejvyšší správní soud v odkazovaném rozhodnutí), že uvedl–li by žalovaný zcela nekonkrétně a obecně s pouhým odkazem na dřívější soudní přezkum, že odvolání není důvodné, bylo by takové rozhodnutí možné označit za nepřezkoumatelné. Tak tomu ovšem v souzené věci nebylo, neboť žalovaný v odůvodnění vždy formuloval odvolací námitku, uvedl svůj závěr a na podporu svého závěru citoval zrušující rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak vskutku „samo o sobě“ obstojí.

72. Městský soud ani v tomto řízení nepřisvědčil námitkám žalobkyně o nicotnosti rozhodnutí vydaných rektorem v obou stupních jeho funkční působnosti. I tato otázka byla řešena již v rámci soudního přezkumu prvního rozhodnutí žalovaného. Vyvrácena byla námitka žalobkyně, že je vydaným rozhodnutím narušena zásada dvojinstančnosti řízení z důvodu rozhodování stejným správním orgánem. Soud proto pouze opakuje, že v souzené věci jde o rozhodnutí vydané ve specifickém řízení, kde je umožněn určitý typ zákonem předvídané, a tedy i připuštěné autoremedury. Toto řízení se odvíjí od povahy veřejné vysoké školy realizující v rozhodovací činnosti jak veřejnou samosprávu, tak státní správu, která na ní byla přenesena. Z tohoto důvodu povaha řízení nesnese srovnání se standardním správním řízení a plná aplikace ustanovení správního řádu se v takovém řízení neuplatní. V této souvislosti je třeba přisvědčit odůvodnění žalovaného, že je v samosprávné působnosti vysoké školy, zda určí jako orgán prvního stupně rektora či děkana. V daném případě však nešlo o rozhodnutí děkana, nýbrž o rozhodnutí rektora a slovy zákona o „určení“ jiné osoby – prorektorky k zastoupení rektora. Soud neshledal důvod, proč se od dřívější argumentace odchýlit.

73. Argumentace žalobkyně, že právní úprava v zákoně o vysokých školách je v zásadě jen „hrou na odvolání“, nemůže zvrátit závěr soudu o vztahu obecné právní úpravy správního řízení a zvláštních specifik zakotvených v zákoně o vysokých školách. Oponovat je třeba i námitce žalobkyně, že popsaný systém představuje pro účastníka řízení nižší standard ochrany než úprava odvolání podle správního řádu a že není zaručena rovnost účastníků s ohledem na různý způsob vnitřní úpravy na různých vysokých školách. Je totiž třeba primárně vycházet ze samosprávné působnosti veřejných vysokých škol, jejíž rozsah je definován v § 6 zákona o vysokých školách.

74. K námitkám žalobkyně obsaženým ve třetím a čtvrtém žalobním bodu soud konstatuje, že i v těchto otázkách lze odkázat na závěry uvedené v předchozím zrušujícím rozsudku a v zásadě je zopakovat, neboť obsah žalobních námitek nedoznal změny. Shodně tedy platí, že podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o vysokých školách v rozhodném znění, do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří zejména stanovení výše poplatků spojených se studiem.

75. Podle § 58 odst. 5 zákona o vysokých školách výši poplatků spojených se studiem pro následující akademický rok veřejná vysoká škola stanoví a zveřejní ve veřejné části svých internetových stránek nejpozději poslední den lhůty stanovené pro podávání přihlášek ke studiu; pokud vysoká škola stanoví a zveřejní výši poplatků pro následující akademický rok později, nelze od uchazečů přijatých ke studiu počínajícímu následujícím akademickým rokem vybírat za studium v následujícím akademickém roce poplatky za studium ve vyšší výši, než která platila pro akademický rok, ve kterém byla přihláška podána. Pravidla pro stanovení výše, formu placení a splatnost poplatků určí statut veřejné vysoké školy.

76. V dané věci byl předpisem vydaným v samosprávné působnosti a určujícím pravidla pro stanovení výše poplatků pro akademický rok 2017/2018 Statut Univerzity Karlovy včetně jeho příloh, účinný od 1. 1. 2017, předtím schválený Akademickým senátem Univerzity Karlovy dne 22. 11. 2016 s datem platnosti jeho registrace Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, k níž došlo 14. 12. 2016. V napadeném rozhodnutí je tento předpis specifikován jako vnitřní předpis upravující pravidla pro stanovení výše poplatků s odkazem na jeho Přílohu 2 a dále i konkrétními daty jeho schvalovacího procesu jak v rámci Univerzity Karlovy, tak Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.V odůvodnění napadeného rozhodnutí je rovněž uvedeno, že Univerzita Karlova splnila podmínky statutu a § 58 odst. 5 zákona o vysokých školách, když 15. 2. 2018 zveřejnila na svých internetových stránkách výši poplatků pro akademický rok 2018/2019. Oproti uvedenému žalobkyně svými námitkami, a to již od podání odvolání ve věci, stejně jako v předchozí žalobě bez jakéhokoliv opodstatněného důvodu zpochybňuje proces přijetí a registrace předmětného Statutu Univerzity Karlovy účinného od 1. 1. 2017.

77. K vypořádání této žalobní námitky je nutné předeslat, že žalobkyně v odvolání výslovně uvedla, že je jí známo, že na internetových stránkách Univerzity Karlovy je zveřejněn její statut. To znamená, že žalobkyně je či může být s obsahem tohoto statutu seznámena. Není proto zřejmé, jaký zásah do práv způsobuje skutečnost, že předmětný Statut Univerzity Karlovy zveřejněný univerzitou, který je interním normativním aktem, dostupný k seznámení všem na internetových stránkách Univerzity Karlovy, není založen ve správním spise žalobkyně.

78. Podle § 63 odst. 2 zákona o vysokých školách student je povinen dodržovat vnitřní předpisy vysoké školy a jejích součástí.

79. Podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách je vnitřním předpisem veřejné vysoké školy, mimo jiné, i statut veřejné vysoké školy.

80. Z uvedené právní úpravy vyplývá povinnost studenta veřejné vysoké školy (zde žalobkyně jako studentky Univerzity Karlovy) znát interní normativní akt školy a řídit se jím. Při srovnání obecného tvrzení žalobkyně a konkrétních časových údajů o schválení statutu nelze dojít k jinému závěru, než že v daném případě stanovení poplatku za delší studium žalobkyni bylo rozhodováno podle řádně schváleného a registrovaného vnitřního předpisu univerzity. Skutečnost, že předmětný vnitřní předpis nebyl založen jako listina do správního spisu, neznamená, že tím bylo zasaženo do práv žalobkyně a že nelze takový předpis na její případ aplikovat. Existence interního normativního aktu není otázkou skutkovou, o které by se muselo vést rozsáhlé dokazování a která by musela být obsažena ve správním spisu, ale jde o otázku právní. Zodpovězení této otázky tkví ve skutečnosti, že Statut Univerzity Karlovy pro období akademického roku 2018/2019 upravoval pravidla pro stanovení poplatku za delší studium v čl. 3 Přílohy 2 Statutu a podle tohoto předpisu byl žalobkyni poplatek stanoven. Žalobkyně neprokázala a pro odstup času – od února 2018, resp. od 28. 2. 2018, jak vysvětluje žalovaný ve vyjádření k žalobě, ani není přesvědčivé její tvrzení uplatněné až v řízení o její poplatkové povinnosti, že v uvedeném období ona či jiní studenti postrádali zveřejnění výše poplatku pro akademický rok 2018/2019.

81. Namítá–li žalobkyně v závěru tohoto žalobního bodu, že nesouhlasí s presumpcí správnosti vnitřních předpisů, neboť soud ve zrušujícím rozsudku neuvedl, na základě čeho dovozuje jejich obsah a to, že byly vůbec přijaty řádně, soud uvádí, že vnitřní předpisy Univerzity Karlovy lze dohledat na webových stránkách, jsou veřejnosti přístupné a neshledává žádného rozumného důvodu, proč by měla být v rámci tohoto řízení dokládána jejich registrace u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jakož i přezkoumáván proces jejich přijetí. Žalobkyně totiž obdobně jako u zpochybnění kompetencí prorektorky a její „spojitosti“ s univerzitou předkládá pouze obecné a na ničem konkrétním nezaložené pochybnosti, které nelze považovat za řádnou námitku a spíše svědčí o samoúčelnosti argumentace žalobkyně.

82. Z uvedených důvodů nejsou její námitky týkající se normativní úpravy výše poplatků vnitřními postupy Univerzity Karlovy důvodné.

83. V pátém žalobním bodu žalobkyně uplatnila oproti původní žalobě zcela novou námitku, a sice že správní řízení by mělo být po zrušení prvoinstančního rozhodnutí zastaveno z důvodu, že již není studentkou, že vůči ní odpadla pravomoc rozhodovat o poplatkové povinnosti.

84. Námitka žalobkyně je nedůvodná a soud naopak musí plně přisvědčit argumentaci žalovaného, že vznik poplatkové povinnosti se odvíjí od splnění předpokladů podle § 58 odst. zákona o vysoké škole, tedy že a) je studentem v rozhodném období a b) studuje déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok. Okolnost, že později, tedy ke dni vydání napadeného rozhodnutí již žalobkyně studentkou Karlovy Univerzity nebyla, je nerozhodné, neboť poplatková povinnosti jí již vznikla, a to přesáhnutím zákonem určené doby standardního studia. Skutečnost, že zákon o vysokých školách neobsahuje samostatné ustanovení o poplatkové povinnosti za delší studium i po ukončení studia, neznamená, že zanikla pravomoc vysoké školy takový poplatek již bývalému studentovi vyměřit. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 8 As 111/2020–4, ve kterém v obdobné věci uvedl, že zákon o vysokých školách předvídatelným způsobem počítá s rozhodováním o stanovení poplatku za delší studium i vůči osobě, jež v době vydání rozhodnutí již nemá status studenta a není tedy členem akademické obce dané vysoké školy. Jak uvedeno výše, jedná se o legitimní, důvodnou a účelnou právní úpravu regulující jinak bezplatné vysokoškolské studium. Opačný výklad, zastávaný stěžovatelem, nemá oporu v zákoně o vysokých školách a, jak přiléhavě uvedl městský soud, je neudržitelný, neboť jde proti smyslu institutu poplatkové povinnosti.

85. Nedůvodná je i námitka týkající se údajně „sporné“ kvality napadeného rozhodnutí, jež bylo žalobkyni doručeno, tedy toho, zda šlo či nešlo o stejnopis či originál. Ve správním spise, který byl soudu předložen, je založeno písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí, na kterém je označení „originál“, toto rozhodnutí obsahuje otisk razítka žalované a podpis prorektorky prof. MUDR. Mileny Králíčkové, Ph.D. Žalobkyní předložené vyhotovení napadeného rozhodnutí je označeno jako „stejnopis“ a obsahuje poznámku o otisku úředního razítka a popis podpisu. Obsahově se jedná o totéž rozhodnutí. Podle § 72 odst. 1 správního řádu se účastníkům řízení rozhodnutí oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení. Námitka o sporné kvalitě není tedy na místě, žalobkyni byl v souladu se shora citovaným ustanovením doručen stejnopis napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí nevykazuje po formální stránce žádné vady.

86. Pro danou věc je významná námitka týkající se rozhodnutí o žádosti o prominutí poplatku. Konkrétně je třeba posoudit, jak se žalovaný po zrušení původního rozhodnutí vypořádal s hodnocením poměrů žalobkyně a s aplikací správního uvážení v rámci žádosti žalobkyně o prominutí poplatku. Jde tedy o to, zda žalovaný v novém rozhodnutí dostál povinnosti uložené mu zrušovacím rozsudkem a zda respektoval jeho závazný právní názor. Žalobkyně v rámci této žalobní námitky namítala, že nikoliv.

87. Soud dospěl k závěru, že žaloba je v tomto bodě důvodná a napadené rozhodnutí neobstojí. Ze zrušujícího rozsudku jednoznačně vyplývá, že žalovaný v původním rozhodnutí nikterak nereagoval na konkrétní argumentaci žalobkyně a nehodnotil skutečnosti, na které žalobkyně jako na rozhodující poukazovala (srov. bod 75 odůvodnění zrušujícího rozsudku). Bylo tedy na žalovaném, aby v novém rozhodnutí řádně posoudil a odůvodnil, zda v žádosti o prominutí poplatku žalobkyně uvedla skutečnosti, které by eventuálně mohly prokazovat její tíživou sociální situaci (viz bod 76 zrušujícího rozsudku). Soud ve zrušujícím rozsudku rovněž zdůraznil, že žalobkyně může svoji tíživou situaci doložit i jinými důkazními prostředky než potvrzeními, jež vyžaduje žalovaný a jež jsou zveřejněna na webových stránkách univerzity. Jinými slovy soud uložil žalovanému, aby se řádně zabýval tvrzeními žalobkyně ohledně její tíživé sociální situace, přičemž tu mohla žalobkyně doložit i jinými dokumenty než těmi, které jsou uvedeny v opatření č. 25/2019.

88. Soud v této souvislosti rovněž připomíná, že žalovaný měl zejména uvážit, zda má pro rozhodnutí o žádosti o prominutí poplatku dostatek ucelených informací o majetkových a sociálních poměrech žalobkyně. Teprve v případě, že nikoli, bylo na žalovaném, aby umožnil žalobkyni doplnit její tvrzení a doložit tvrzené skutečnosti. Pro tento případ tedy soud žalovaného zavázal k vyzvání žalobkyně, aby svoji žádost doplnila, resp. doložila potřebnými dokumenty její situaci potvrzujícími, přičemž zcela jednoznačně vyloučil, že by bylo možné nepříznivou sociální situaci doložit výlučně a pouze jen potvrzeními, jež jsou uvedena v opatření č. 25/2019. Teprve v případě, že by žalobkyně neposkytla žalovanému potřebnou součinnost k doložení svých tvrzení, bylo na žalovaném, aby sám situaci žalobkyně na základě dřívějších tvrzení zhodnotil, samozřejmě za podmínky náležitého odůvodnění.

89. V posuzované věci žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že „má předně za to, že žalobkyně měla před podáním své žádosti možnost se s opatřením rektora (pozn. myšleno č. 25/2019) seznámit a vědět, jaké dokumenty k prokázání existence tvrzené tíživé sociální situace jsou vyžadovány“. Tento přístup rektora sám o sobě nemůže obstát a je třeba odmítnout i jeho argument uvedený ve vyjádření k žalobě, že žalobkyně se proti obdobným rozhodnutím žalovaného bránila ve víceru správních řízení a měla možnost seznámit se se závěry soudu ohledně doplnění potřebných listin i ve zrušujícím rozsudku, jenž jí byl doručen. Žalobkyni byla přesto zaslána výzva ze dne 14. 1. 2021 k doložení dokumentů k její žádosti.

90. Soud má za to, že postup, kdy byla žalobkyně vyzvána k doložení poměrů, byl v souzené věci jediný možný, neboť z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný neměl z žádosti samotné pro vlastní posouzení situace žalobkyně shromážděno dostatek informací (srov. např. „…rovněž neuvedla, zda ji finančně podporuje matka…“, „…za své příjmy…označila občasné menší částky…ty však konkrétně nespecifikovala, ani nedoložila…“). Soud se proto s ohledem na žalobní námitku dále musel zabývat otázkou, zda žalobkyně byla vyzvána k doplnění žádosti řádně, zda jí byla výzva účinně doručena a zda šlo o výzvu z obsahového hlediska dostatečnou.

91. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že výzva ze dne 14. 1. 2021 byla žalobkyni doručena dne 15. 1. 2021. Ze spisového materiálu soud ověřil, že k výzvě je připojena doručenka datové zprávy, z níž vyplývá, že byla doručena dne 15. 1. 2021 do datové schránky právní zástupkyně žalobkyně v soudním řízení Mgr. Barboře Kubinové. Žalobkyně namítla, že nemohlo jít o doručení řádné, neboť Mgr. Kubinová byla žalobkyní zmocněna pouze pro účely soudního řízení, nikoli samotného řízení správního. Ze správního spisu také vyplývá, že žalobkyně zmocnila plnou mocí ze dne 11. 6. 2018 k zastupování v řízení proti prvostupňovému rozhodnutí L. K. (dále jen „obecný zmocněnec“). Advokátka Mgr. Kubinová byla žalobkyní zmocněna generální plnou mocí ze dne 11. 3. 2021, tedy až po vydání napadeného rozhodnutí a až pro účely žaloby proti němu. Byla–li tedy výzva k doplnění žádosti o prominutí poplatku zaslána advokátce Mgr. Kubinové namísto obecnému zmocněnci žalobkyně, jde o vadu řízení, jež v souzené věci měla za následek podstatné zkrácení práv žalobkyně. Ta totiž již neměla možnost na výzvu nijak reagovat, neboť výzva se jí dle jejího tvrzení dostala do dispozice až dne 1. 2. 2021, přičemž žalovaný vydal napadené rozhodnutí již dne 28. 1. 2021. K tomu soud rovněž poznamenává, že ze spisu vyplývá i to, že i samotné napadené rozhodnutí bylo doručeno advokátce Mgr. Kubinové, namísto obecnému zmocněnci. Byť soud tedy připouští, že tvrzení žalobkyně, že se jí výzva dostala do dispozice až spolu s rozhodnutím dne 1. 2. 2021 zůstává, pokud jde o konkrétní datum nedoloženo, na faktu, že žalovaný nepostupoval při doručování řádně, to nic nemění. I kdyby datum, kdy se výzva přímo do dispozice žalované dostala, bylo dřívější než 1. 2. 2021, stěží mohlo jít o řádný způsob doručení a soud nemůže uzavřít, že žalobkyně byla řádně vyzvána a byla jí dána možnost svá pro řízení stěžejní tvrzení doplnit a prokázat.

92. Soud považuje dále za potřebné uvést, že i po obsahové stránce výzva nevyhovuje závaznému právnímu názoru soudu vyjádřenému ve zrušujícím rozsudku. Jak již bylo uvedeno výše, soud ve zrušujícím rozsudku jednoznačně vyjádřil, že žalovaný nemůže vyžadovat pouze a jedině konkrétně vymezená potvrzení, jimiž vyhovění žádosti podmíní. Výzva však co do výčtu listin zůstala oproti opatření rektora č. 25/2019 nezměněna a neobsahuje ani zmínku o tom, že nejde o jediné možné doklady a že žalobkyně případně může předložit k prokázání svých tvrzení i listiny jiné, resp. vysvětlit, proč požadovanými doklady nedisponuje. Pouze pro úplnost soud doplňuje, že na výše uvedené závěry pak nemá žádný vliv skutečnost, že žalobkyně je seznámena s úpravou ve vnitřních předpisech žalované, ani to, že jí závěry soudu byly známy z předchozího soudního rozhodnutí či z jiných řízení.

93. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku, čímž podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zatížil napadené rozhodnutí vadou spočívající v podstatném porušení ustanovení v řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Za uvedené situaci soudu nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit.

94. Námitkou žalobkyně, jíž zpochybňovala rozhodovací praxi rektora a rovněž tvrzením, že pokud by musela hradit poplatek spojený se studiem, bylo by tím ohroženo uspokojování jejích základních životních potřeb, se soud pro tuto chvíli nezabýval. Má za to, že za stávající procesní situace, kdy je rozhodnutí zrušeno, by byl přezkum rozhodnutí v tomto směru předčasný.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

95. Protože soud shledal, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo stiženo vadou spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, soud toto rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

96. V dalším řízení tedy bude třeba řádně vyzvat žalobkyni k doložení jejího tvrzení o majetkových a sociálních poměrech, konkrétně k předložení dokladů dle příslušného opatření rektora nebo jiných relevantních dokladů nebo k vysvětlení, proč těmito doklady nedisponuje. Žalovaná pak neopomine žalobkyni poučit o následcích neodstranění vad podané žádosti o prominutí poplatku spojeného se studiem. Soud zdůrazňuje, že je na žalobkyni, aby předložila takové doklady, ze kterých bude možné její sociální situaci posoudit.

97. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalobkyně, a soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady související s právním zastoupením žalobkyně advokátkou. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu – vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) cit. vyhlášky]. Náklady právního zastoupení žalobkyně jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhlášky) a částkou 1 428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení vznikly, činí 11 228 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalobkyně Mgr. Barbory Kubinové, advokátky.