14 A 93/2022– 179

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Martina Bobáka ve věci žalobců: a) Bytové družstvo Březinova 513 sídlem Březinova 513/2, Praha 8 – Karlín zastoupené advokátkou Mgr. Bohdanou Hejdukovou sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 b) Mgr. Ing. D. T. bytem proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1 za účasti: I. Servisní středisko pro správu svěřeného majetku MČ Praha 8, příspěvková organizace sídlem U Synagogy 2/236, Praha 8 zastoupena advokátem Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 – Nové Město II. Společenství vlastníků Březinova 513 sídlem Březinova 513/2, Praha 8 – Karlín o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2022, č. j. MHMP 429664/2022, sp. zn. S–MHMP 355049/2021/STR, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci se podanou žalobou domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný co do podmínky č. 13, 14, 18 a 21 změnil a jinak potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru územního rozvoje a výstavby ze dne 25. 8. 2020, č. j. MCP8 219287/2020, spis. zn. MCP8 052264/2018/OV.Be (dále jen „stavební povolení“), kterým na základě žádosti Servisního střediska pro správu svěřeného majetku Městské části Praha 8, příspěvková organizace (dále jen „stavebník“), podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), povolil stavbu nazvanou „Stavební úpravy budovy školy a přístavba tělocvičny, jídelny a kuchyně“ na pozemcích parc. č. 610, 611, 616/1 a 616/2 k. ú. Karlín (dále jen „stavba“).

2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti.

3. Dne 26. 2. 2018 podal stavebník žádost o vydání stavebního povolení na stavbu, jež spočívá ve stavebních úpravách stávající budovy školy a v přístavbě k této budově. Ve stávající budově bude provedeno vybudování výtahu, úprava učeben a hygienického zázemí pro žáky a zaměstnance a zřízení otvorů v obvodové stěně, kde bude na stávající budovu napojena přístavba. Přístavba by měla navazovat na jihozápadní stranu budovy, měla by mít přibližně obdélníkový půdorys o rozměrech cca 38 x 18 m, 1 podzemní podlaží a 2 nadzemní podlaží. V přístavbě se bude nacházet kuchyně, jídelna a tělocvična.

4. Shora označeným stavebním povolením byla stavba povolena a byly stanoveny podmínky pro její provedení, pro koordinaci stavebních prací s dalšími stavbami v území a náležitosti pro vydání kolaudačního souhlasu.

5. K odvolání žalobců (a dalších odvolatelů) dospěl žalovaný k závěru, že stavební povolení není v rozporu s právními předpisy, a že řízení netrpí vadami, které by měly zásadní vliv na vydané rozhodnutí.

6. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že v případě stavebního řízení se posuzuje, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány státní správy. Stavební úřad se znovu nezabývá otázkami vyřešenými již ve fázi územního řízení. Stavební úřad tak nebyl v rámci řízení o povolení stavby povinen zkoumat důvodnost námitek, které se věcně vztahují k územnímu řízení. Žalobce a) (dále také „Družstvo“) přitom mohl své námitky vznést v průběhu územního řízení, při němž stavební úřad rozhodoval o hmotovém, funkčním a kapacitním řešení přístavby včetně posouzení nároků na dopravní obslužnost a parkování. Skutečnost, že žalobce b) neměl pozici účastníka v územním řízení, neznamená, že by hranici mezi námitkami náležícími do územního řízení a námitkami spadajícími do stavebního řízení bylo možno prolomit. Stavebnímu úřadu tak nelze klást k tíži, že se nevyjádřil k námitkám, které se vztahovaly k územnímu řízení.

7. Žalovaný uvedl, že stavební zákon ani jeho prováděcí právní předpisy nestanoví požadavek na náhradu plochy veřejné komunikace, která bude dočasně dotčena prováděním stavebních prací. Nebylo proto důvodné ve stavebním povolení zmiňovat možnou realizaci dočasných parkovacích míst.

8. Žalovaný konstatoval, že Družstvo hájilo práva třetích osob odkazem na byty v okolních domech místo toho, aby konkrétně označilo, která okna z obytných místností či pobytových místností v jeho vlastnictví mohou být ovlivněna dopadem umělého světla z tělocvičny. Přes tuto obecnost stavební úřad uvedl, že stavebník doplnil projektovou dokumentaci o revizi s datem 09/2019, která obsahuje návrh řešení stínění oken tělocvičny spočívající v zabudování integrovaných žaluzií s elektrickým pohonem. Z technického řešení je tak zřejmé, že návrh garantuje maximální zabezpečení před pronikáním umělého světla do venkovního prostoru. Žalovaný doplnil, že možnost pronikání umělého osvětlení z tělocvičny do oken sousedních budov byla prvotně dána umístěním stavby. Odkázal též na povinnosti stavebníka dodržet zákonné požadavky na vnitřní osvětlení školní tělocvičny, které jsou stanoveny ve vyhlášce č. 410/2005 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška 410/2005 Sb.“). Žalovaný se odmítl zabývat subjektivními úvahami o komerčním využívání tělocvičny, neboť ze spisu tato skutečnost nevyplývá.

9. Žalovaný označil za zcela nepřípadné tvrzení, že z výrokové části stavebního povolení nelze zjistit konkrétní podmínky pro provádění stavby. K provádění hlučných prací žalovaný uvedl, že uvedená podmínka byla převzata ze závazného stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 23. 8. 2017, č. j. HSHMP 32223/2017, doplněné závazným stanoviskem Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 13. 6. 2019, č. j. HSHMP 22837/2019 (dále jen „závazná stanoviska hygienické stanice“). Stavebnímu úřadu nenáleží hodnotit věcnost podmínek závazného stanoviska a dožadovat se objasnění formulovaných podmínek. Žalovaný také odkázal na potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 11. 2021, č. j. MZDR 37379/2021–4/OVZ (dále jen „závazné stanovisko ministerstva zdravotnictví“). Z obsahu závazného stanoviska ministerstva je zřejmé, že podmínky byly stanoveny tak, aby hluk ze stavební činnosti po celou dobu provádění stavby splňoval hygienické limity, přičemž i tyto hlukově podlimitní práce by měly být časově koordinovány s ohledem na specifika provozu základní a mateřské školy. Stavebnímu úřadu nepřísluší stanovením konkrétního času omezit dobu provádění stavby. Stavebnímu úřadu také nepřísluší stanovit podmínky pro technických stav stavebních strojů nebo přístrojů, ty jsou dány předpisy pro jejich provoz a použití.

10. K neurčitosti podmínek provádění stavby č. 12, 15 a 16, týkající se zajištění bezpečnosti a údržby komunikací a přístupu k objektům při provádění stavby, žalovaný uvedl, že tyto nepovažuje za neurčité, neboť podmínky dostatečně vymezují komunikace, na které povinnosti z nich plynoucí dopadají. Jiná komunikace, než která přiléhá ke stavbě, nenese ochranu zabezpečení provozu plynoucí z podmínky č.

12. Jen na komunikace, které prováděním stavby mohou být znečištěny, dopadá ochrana plynoucí z podmínky č. 15 přezkoumávaného rozhodnutí.

11. K doložení hydrogeologického posudku prokazujícího kapacitu vsakovacího zařízení (podmínka č. 21 stavebního povolení) žalovaný odkázal na závazné stanovisko odboru územního rozvoje a výstavby Úřadu městské části Praha 8 ze dne 13. 9. 2017, č. j. MCP8 122476/2017 (dále jen „závazné stanovisko vodoprávního úřadu“). Žalovaný dále upozornil, že předmětné vodní dílo bylo povoleno v samostatném stavebním řízení, v němž byla hodnocena podmínka č. 3 závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Předmětem stavebního povolení tak není stavba vsakovacího objektu. Žalovaný proto vypustil podmínku č. 21 stavebního povolení.

12. K aktualizaci povodňového plánu žalovaný konstatoval, že odvolatelé neuvedli, v čem konkrétně daná podmínka vyvolá zásah do jejich vlastnických práv. Dále odkázal na obsah závazného stanoviska odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 7. 1. 2022, č. j. MHMP 2105107/2021 (dále jen „závazné stanovisko odboru ochrany prostředí Magistrátu“). Žalovaný se ztotožnil se závazným stanoviskem, že úkolem povodňového orgánu není řídit „stavbu“ jako takovou (pokyny tohoto orgánu by se řídily pouze osoby přítomné na staveništi), a že aktualizací povodňového plánu objektu se rozumí doplnění stávajícího povodňového plánu vypracovaného pro objekt školy o nové údaje vztahující se k vybudované přístavbě. Dodal, že vodní zákon neukládá, aby aktualizace povodňového plánu byla vyžadována již před vydáním stavebního povolení.

13. Ke zvýšené zátěži rezidentů z důvodu realizace další stavby žalovaný uvedl, že se jedná o hustě zastavěné území silně urbanizovaného hlavního města Prahy, kde ovlivňování prostředí mezi sousedními nemovitostmi je a bude nadále přirozenou a nezbytnou součástí běžného stavu věcí. Žalovaný dodal, že hluk ze stavební činnosti je imisí, která je dočasná a bude trvat jen po určitou dobu. V takovém případě je o to větší požadavek, aby sousedé takové zatížení snášeli v mezích zákonem stanoveným. Žalovaný poukázal na nutnost dodržení hygienických limitů akustického tlaku ze stavební činnosti a po dokončení stavby ze stacionárních zdrojů hluku. Žalovaný odmítl, že by stavební práce byly povoleny již od 6:00 ráno do 22:00, neboť přezkoumávané rozhodnutí nic takového stavebníkovi neumožňuje. Podmínka č. 17 vymezuje limity hluku po určitý časový úsek dne, které hluk ze stavební činnosti nesmí překročit.

14. Ke zpochybnění postavení stavebníka žalovaný konečně uvedl, že stavebník byl oprávněn požádat o vydání stavebního povolení na přístavbu a stavební úpravy školy. Navrženou přístavbu tělocvičny lze považovat za rekonstrukci. II. Obsah žalob A. Žaloba žalobce a)

15. Žalobce – Družstvo – předně namítá nicotnost napadeného rozhodnutí i stavebního povolení. Nicotnost spatřuje ve skutečnosti, že stavebník nemůže být nositelem práv a povinností v rozsahu vymezeném prvostupňovým i napadeným rozhodnutím. Stavebník sice určitou právní osobností disponuje, nicméně jde o jakousi organizační složku veřejnoprávní korporace nadanou právní osobností s velmi omezenou způsobilostí jednat. Žalobce odkazuje na zřizovací listinu stavebníka, která stavebníkovi neumožňuje provádět vlastní výstavbu v rozsahu, jaký předpokládá stavební povolení. Stavebník nemá právo provádět vlastní výstavbu samostatných objektů, resp. výstavbu ve větším rozsahu, pokud jde o svěřený majetek, ale jen provozovat hlavní a doplňkovou činnost. Dojde–li přitom při stavbě ke vzniku škody, která nebude přičitatelná zhotoviteli, není jasné, na koho se má žalobce obracet se svým nárokem na náhradu škody. Žalobce dále zdůrazňuje, že v případě stavby povolené stavebním povolením nejde o přístavbu dle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, ale jde o stavbu zcela nového objektu tělocvičny.

16. V druhém žalobním bodě žalobce namítá zmatečnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce míní, že odvolací orgán nemůže předkládat doplněnou argumentaci odporující argumentaci správního orgánu prvního stupně nebo argumentaci, která si vzájemně odporuje. Žalobce není schopen seznat, proč odvolací námitky považoval žalovaný za nedůvodné. Žalovaný konkrétně nevypořádal námitku nedostatku parkovacích míst, respektive nesprávně zaměnil zřízení trvalých parkovacích míst a dočasných po dobu provádění stavby. Žalobci také není z napadeného rozhodnutí jasné, zda dočasná parkovací místa musí být stavebníkem zřízena či nikoli. Žalovaný rovněž nevypořádal otázku, zda k dočasným parkovacím místům bude mít přístup veřejnost. Některé námitky žalobce pak byly v řízení odmítnuty s tím, že nespadají do fáze stavebního řízení, s čímž však žalobce nesouhlasí. Ve vztahu k vypořádání námitky č. 7 žalobce odmítá, že hájil práva třetích osob, protože hájí své vlastnické právo k družstevním bytům v domě na ulici Březinova č. p. 513/2. Nepřezkoumatelné je rovněž vypořádání zákonných požadavků na vnitřní osvětlení školní tělocvičny. Noční osvětlení tělocvičny až do 22 hodiny bude zejména v zimě působit rušivě na pokojné užívání družstevních bytů, což žalovaný přehlédl.

17. Žalobce dále namítá, že napadená rozhodnutí nejasně vymezují podmínky stavby co do dodržení hlukových limitů. Podle žalobce bylo na místě přistoupit k vymezení „provozu školy“, resp. tuto podmínku precizovat, přičemž správní orgány nebyly doslova vázány závazným stanoviskem. Napadené rozhodnutí nemůže obstát jen proto, že se žalovaný dovolává vázanosti nezákonným závazným stanoviskem hygienické stanice. Žalobci není zřejmé, co rozumět slovy „mimo provoz školy“. Uvedenou podmínku lze chápat rozličnými způsoby. Podle žalobce se mění vyučovací doba pro každý školní rok, ne však hodiny provozu školy v průběhu školního roku. Navíc v podmínce není určitě vymezeno ani to, co rozumět hlučnými stavebními pracemi. Dále nebylo žalovaným vzato v úvahu, že škola má tři části, přičemž stavba bude prováděna jen u jednoho křídla školy. Lze tedy uzpůsobit provoz školy tak, aby v odpoledních hodinách byla výuka situována do protilehlého traktu školy. Nelze stanovit, aby časový rozsah provádění stavby určoval ředitel školy a následně stavebník instruoval zhotovitele, kdy stavbu provádět a kdy nikoli. Žalobce se takto o provádění hlučných prací vůbec nedozví. Žalobce dále namítá, že v důsledku takto formulované podmínky došlo k jednoznačné preferenci klidu na školní výuku a bylo zcela pominuto právo žalobce na klidné bydlení. Stavebník je stanovenou podmínkou motivován posunout provádění hlučných stavebních prací do pozdních nočních hodin a do doby víkendových dnů. Napadené rozhodnutí je proto také neproporcionální. Žalobce v tomto bodu konečně namítá nekonkrétní vymezení místních komunikací. Ke stavbě přiléhají dvě komunikace, v odůvodnění se však odkazuje pouze na jednu komunikaci, která přiléhá ke stavbě. Není tedy jasné, která z těchto komunikací bude využívána ke stavbě jako přístupová, nebo zda půjde o obě komunikace.

18. Žalobce rozporuje, že v bodě 23 stavebního povolení je stanovena podmínka, že „stavební práce se budou po dobu povodní řídit pokyny povodňového orgánu.“ Uvedené považuje za non–sens, protože pokyny povodňového orgánu se musí řídit v případě povodňové situace každý. Z její formulace navíc plyne, že po dobu povodní by měl stavební práce řídit povodňový orgán. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však žalovaný nejasně vysvětlil, že oněmi pokyny se rozumí koordinace a že stavebními pracemi nejsou rozuměny stavební práce, ale zabezpečovací a záchranné práce. Tato nejasnost má přímý dopad do vlastnických práv žalobce, kdy lze předpokládat možný chaos a nekoordinaci zabezpečovacích prací na stavbě v době případných povodní. Žalobce odkazuje na povodně v roce 2002.

19. Žalobce konečně namítá, že napadeným rozhodnutím byla zrušena podmínka č. 21 stavebního povolení, tj. nutnost doložení hydrogeologického posudku prokazujícího kapacitu vsakovacího zařízení. Žalobce tvrdí, že stavba je plánovaná v geologicky složité lokaci s vysokou hladinou podzemních vod. V důsledku dispozice domu žalobce v těsné blízkosti stavby bude ohroženo vlastnické právo žalobce k družstevním bytům, neboť se předpokládá hloubení stavební jámy bez toho, aby byly ve stavebním řízení odpovídajícím způsobem posouzeny hydrogeologické poměry a doložen hydrogeologický posudek k založení stavby. Žalobce rozpozoruje, že nebyl vzat v potaz a nebyl ani zahrnut do spisového materiálu inženýrskogeologický a geotechnický průzkum z roku 2016. Žalobce odmítá, že by hydrogeologický posudek byl vypracován k povolení vodního díla, resp. že s nyní povolanou stavbou nesouvisí, protože je nutné odlišit stavbu vsakovacího zařízení a posudek dokládající kapacitu vsakovacího zařízení. Žalobce míní, že podmínka č. 21 stavebního povolení směřovala k prokázání dostatečné kapacity vsakovacího zařízení. Žalovány nadto nejasně argumentuje, že stavební úřad převzal podmínku č. 21 ze závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Žalovaný tedy dle žalobce chybně nerozlišuje mezi posouzením hydrogeologických poměrů při povolení stavby stavební jámy a hydrogeologický posudkem prokazujícím kapacitu vsakovacího zařízení pro odvod srážkových vod povolované přístavby. Žalobce se obává narušení statiky jeho domu a opět odkazuje na spornou odpovědnost stavebníka. B. Žaloba žalobce b)

20. Žalobce označený písm. b) nejprve rovněž zpochybňuje nicotnost napadeného rozhodnutí. K argumentaci žalobce a) dodává, že stavebník je oprávněn na základě zřizovací listiny pouze toliko k jednání, které občanský zákoník považuje za prostou správu a odkazuje na čl. III odst. 3 zřizovací listiny. Žalobce tvrdí, že obdobné odvolací námitky byly ze strany žalovaného nedostatečně vypořádány. Nadto žalobce upozorňuje, že samotná budova školy je ve vlastnictví Hlavního města Praha. Žalobce b) shodně míní, že v případě stavby nejde o přístavbu dle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona.

21. Rovněž tento žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je zmatečné a nepřezkoumatelné. Žalobce namítá, že odvolací správní orgán neučinil ani smysluplnou úvahu o jeho účastenství. Žalobce uvádí, že se účastníkem řízení stal v průběhu správního řízení v důsledku nabytí vlastnického práva k bytové jednotce č. X v domě na ul. Březinova 513 v září 2019, takže své námitky nemohl uplatnit před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Pokud žalobce v podaném odvolání namítal také skutečnost, že nedošlo k řádnému vypořádání konkrétních námitek žalobce a), byl žalovaný povinen tyto námitky vypořádat. Žalovaný měl umožnit žalobci v plném rozsahu brojit proti stavebnímu povolení. V dalším se argumentace žalobce b) překrývá s argumentací žalobce a). Žalobce b) rozporuje (v souvislosti s nedostatečným vypořádáním námitky osvětlení), že správní orgány dostatečně nezjistily komerční využívání budované tělocvičny. Podle žalobce nebylo požadováno v námitce žalobce a) řešit umístění stavby, odstup od jiné stavby, ani umístění a situování oken, nýbrž řešit zastínění oken tělocvičny, aby se neodráželo intenzivní světlo do družstevních bytů situovaných v ulici Sovova. Podle žalobce je otázka ovlivnění užívání jeho bytu nočním komerčním provozem tělocvičny otázkou způsobilou k řešení ve stavebním řízení (a nikoli otázkou územního řízení). Nepřezkoumatelně je vypořádána také odvolací námitka, že stavební úřad nezohlednil, že v bezprostředním okolí domu byla povolena již jedna stavba (dosud nerealizovaná) a zátěž residentů je prováděním dvou staveb v bezprostřední blízko domu znásobena.

22. Žalobce b) shodně rozporuje neurčité vymezení podmínek provádění stavby, zejména pokud jde o hlučné stavební práce.

23. Žalobce dále uvádí, že bylo sice vyhověno jeho námitce ohledně formulace podmínky č. 18 stavebního povolení, avšak žalovaný pominul § 16 odst. 7 zákona č. 202/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o ochraně ovzduší“), na který upozornil dotčený orgán. Žalovaný dle žalobce nemůže současně tvrdit, že není nutné, aby stavebník předkládal energetický posudek pro zhodnocení ekonomické přijatelnosti, a zároveň že tato otázka byla řešena v územním řízení. Nadto se takto žalovaný nedrží závazného stanoviska odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy.

24. Žalobce b) dále obdobně namítá neurčitost vymezení místních komunikací a znění podmínky č. 23 (pokyny povodňového orgánu). Žalobce shodně namítá absenci řádného doložení a přezkoumání hydrogeologických poměrů.

25. Žalobce b) dále tvrdí, že ve své odvolací námitce nenamítal neaktuálnost stanovisek správců sítí, jak by vyplývalo z vypořádání námitky. Žalovaný vypořádal něco, co obsahem námitky nebylo, avšak námitka žalobce zůstala nevypořádána.

26. Žalobce konečně namítá, že stavební úřad nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi, protože v případě jiných staveb (rozsahem výrazně menších) požadoval zřídit náhradní parkovací místa. Ohledně stavebníkem dobrovolně vybudovaných dočasných parkovacích míst pak není zřejmé, zda budou přístupná veřejnosti. Žalobce opakuje, že správní orgány dostatečně neověřily, zda budě tělocvična sloužit též komerčnímu provozu. Žalobci není zřejmé, jak bude stavební úřad po skončení stavebního řízení vymáhat nebo kontrolovat podmínku aktualizace povodňového plánu (podmínka 24 stavebního povolení); i zde navíc platí, že v jiných případech je aktualizace povodňového plánu vyžadována před vydáním stavebního povolení. Nadto se jedná o neurčitou podmínku. Žalobce míní, že i s ohledem na místní poměry bylo třeba, aby ještě před zahájením stavby byl povodňový plán aktualizován.

III. Vyjádření žalovaného

27. Žalovaný odmítá, že by napadená rozhodnutí byla nicotná. Rozhodnutí, které by umožňovalo provést stavbu jinému subjektu než osobě oprávněné, by bylo nezákonným, nikoli nicotným. Předmětem žalobou napadeného rozhodnutí navíc není nová stavba, ale změna dokončené stavby.

28. Žalovaný míní, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, a vyvrací tvrzení žalobců. Pokud žalovaný žalobci b) vytkl neoprávněnost uplatnění odvolacích námitek třetí osoby, a přesto se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, nezaložil tím nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí.

29. K namítanému hluku ze stavební činnosti žalovaný odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí.

30. Žalovaný míní, že není rozhodné v podmínkách stavebního povolení označit konkrétní název ulice, na které bude dopadat zvláštní užívání ve smyslu zákona č. 13/1999 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Je věcí stavebníka, jaké ulice navrhne pro trasu staveništní dopravy, kterou následně schvaluje příslušný silniční správní úřad.

31. Žalovaný uvádí, že rozsah pravomoci povodňových orgánů upravuje § 77 zákona o vodách. Podmínka ohledně vypracování nového povodňového plánu vycházela ze závazných stanovisek.

32. Žalovaný uvádí, že ze zjištěných hydrogeologických poměrů vyplývá, že hladina podzemní vody v daném území je trvale zaklesnutá poměrně hluboko pod povrchem terénu v úrovní 6 až 8 m, tedy hluboko pod základovou spárou navržené přístavby. Stavba tak není zatížena existencí vysoké hladiny podzemní vody a není nutné řešit ochranu zakládání stavby před vysokou hladinou podzemní vody. Žalovaný opakuje, že stavba vsakovacího objektu je vodním dílem a byla povolena speciálním stavebním úřadem. Žalovaný podmínku č. 21 vypustil, neboť stavba vsakovacího objektu byla již povolena, reps. zavazovala stavebníka k plnění věci, která již byla povolena samostatným rozhodnutím v režimu vodního zákona. Žalovaný není přesvědčen o tom, že žalobou napadené rozhodnutí by mělo rozlišovat mezi posouzením hydrogeologických poměrů pro založení stavby a hydrogeologickým posudkem prokazující kapacitu vsakovacího zařízení. Vždy se jedná o jeden a tentýž hydrogeologický posudek. Žalovaný k tomuto žalobnímu bodu uzavírá, že technické ukazatele garantují nejen stabilitu objektů v bezprostřední blízkosti (škola), ale také stabilitu bytového domu žalobce.

33. Žalovaný uvádí, že v napadeném rozhodnutí k nedostatku parkování uvedl, že se jedná o námitku, která náleží do územního řízení. Tuto skutečnost nemůže prolomit ani tvrzení ve stavebním řízení, že tělocvična bude užívána ke komerčním účelům. Žalovaný odkazuje na vyhlášku č. 410/2005 Sb., na základě které dotčený orgán na úseku veřejného zdraví v závazném stanovisku stanovil podmínku pro splnění parametrů umělého osvětlení tělocvičny. Ochrana oken bytového domu č. p. 513 je pak řešena návrhem stínících žaluzií nainstalovaných na oknech tělocvičny, jež je součástí projektové dokumentace.

IV. Replika žalobce b)

34. Žalobce b) v replice na vyjádření žalovaného zopakoval námitku nicotnosti stavebního povolení. Žalobce poukázal na povahu stavebníka jako příspěvkové organizace, která vykonává prostou správu svěřeného majetku. Žalobce uvádí, že vlastnické právo k nemovité věci (budově školy) svědčí v podobě holého vlastnictví Hlavnímu městu Praze, vlastnická oprávnění – vyjma některých práv jako práva s věcí disponovat v právním smyslu – náleží Městské části Praha 8. Správa majetku svěřeného Městské části Praha 8 nezahrnuje právo věc zcizit či neomezeně s ní disponovat, a proto bez ohledu na statut příspěvkové organizace, ani ta nemůže takové právo nabýt. V daném případě jde o správu prostou (§ 1410 občanského zákoníku a § 1405 až 1408 občanského zákoníku), případně velmi omezenou správu plnou. Příspěvková organizace pak vykonává zajisté prostou správu, i kdyby městská část vykonávala správu plnou. Žalobce setrvává na názoru, že uvedená pochybení způsobují nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce opakovaně poukazuje na otázky spjaté s náhradou v budoucnu vzniklé škody a rozporuje závěry soudu přijaté v usnesení o odkladném účinku.

35. Žalobce tvrdí, že nemá zájem bránit přístavbě tělocvičny, ale požaduje, aby stavební povolení bylo vydáno po právu a po řádném posouzení, zejména po zohlednění hydrogeologických poměrů v místě stavby. Žalobce jako vlastník bytu v domě na ulici Březinova 513/2 má zájem, aby nedošlo k jeho majetkové újmě. Žalobce proto opakovaně namítá absenci posouzení hydrogeologických poměrů. Žalobce vyžaduje zpracování dvou geologických posudků: posudku k založení a zabezpečení stavební jámy, který nebyl zpracován, a posudku k posouzení kapacity vsakovacího zařízení. Žalobce poukazuje na místně blízký stavební projekt AFI a požaduje, aby si soud obstaral stavební dokumentaci k této stavbě. Stavba má být založena podle projektové dokumentace v hloubce 3,5 m a dle žalobce nelze vyloučit, že by mohla být pouhý l,5 m nad hladinou spodních vod. Stavební jáma by navíc měla být založena v hloubce minimálně 4 m. Žalobce rovněž upozorňuje na kolísavou hladinu podzemních vod v době povodní. Žalobce namítá vnitřní rozpornost hydrogeologického průzkumu. Žalobce opakuje, že ve stavebním řízení měla být posouzena kapacita vsakovacího zařízení i hydrogeologické poměry k založení stavební jámy.

36. Žalobce opakuje, že s ním nebylo v řízení řádně jednáno jako s účastníkem řízení. Žalobce míní, že v napadeném rozhodnutí nebyly vypořádány jím uplatněné vlastní námitky, nýbrž pouze námitky Družstva. S odkazem na obsah žaloby namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

37. Žalobce poukazuje na komerční využívání tělocvičny a na nedostatečné posouzení této skutečnosti v průběhu stavebního řízení. Žalobce zdůrazňuje, že v žalobě namítl, že jakkoli za běžných denních světelných podmínek není třeba umělého osvětlení, tak umělé osvětlení při provozu po skončení výuky může osvětlovat okna v protilehlém domě a je potřeba zajistit zastínění oken tělocvičny, zejména při komerčním provozu v nočních hodinách.

38. Žalobce opět zpochybňuje podmínku č. 17 a 23 stavebního povolení. Míní, že stavební úřad měl přistoupit k jednání s dotčeným orgánem, který vydal závazné stanovisko, a spolupracovat s ním za účelem odstranění nesrozumitelnosti, vnitřní rozpornosti či neurčitosti podmínek stanovených v závazném stanovisku. Žalobce namítá, že nejsou určitě vymezeny časy provádění stavebních prací ve vztahu k hlukovým limitům. Žalobce zdůrazňuje, že namítal a namítá neurčitost podmínky č. 17 stavebního povolení a v té souvislosti nepřezkoumatelnost stavebního povolení a napadeného rozhodnutí. Žalobce netvrdí újmu nočního provádění prací. Žalobce namítá, že není jasné, po jakou dobu mají být hlukové limity dodržovány.

V. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení (SVJ)

39. Společenství vlastníků Březinova 513 (dále též „SVJ“) jako zúčastněná osoba ve svém vyjádření namítlo ve shodě se žalobci nicotnost žalobou napadených rozhodnutí. Dle zúčastněné osoby jde v případě stavebníka o příspěvkovou organizaci městské části vykonávající prostou správu. Stavebník tak nemůže činit nic zásadního s dopadem do povahy jím spravovaného majetku. A teprve k tomu přistupuje otázka, do jaké míry je jednání příspěvkové organizace omezeno jejím statutem. Vlastnická oprávnění vyjma práva s věcí disponovat v právním smyslu náleží příslušné městské části. Rozsah vlastnických oprávnění, která může městská část postoupit na svou příspěvkovou organizaci, souvisí na jedné straně s nutností zachovat vlastnické právo Hlavního města Prahy, na straně druhé s omezenou právní osobností příspěvkové organizace městské části, která může vykonávat toliko prostou správu. Pokud by soud dovodil, že v případě svěření majetku do správy Městské části Praha 8 jde o správu plnou, pak jde dle zúčastněné osoby o správu limitovanou. Zúčastněná osoba opakuje, že stavebník nemůže provádět výstavbu v rozsahu podle stavebního povolení, protože k tomu nedisponuje právní osobností, ani k tomu není nadán dostatečnou způsobilostí k právním jednáním.

40. Zúčastněná osoba dále spolu se žalobce zpochybňuje kapacitu vsakovacího zařízení. Stavba nepříznivě ovlivní statiku domu ve správě osoby zúčastněné na řízení.

41. Osoba zúčastněná na řízení namítá, že s ní nebylo v řízení samém jednáno jako s účastníkem řízení, nebylo ji doručeno stavební povolení ani napadené rozhodnutí a v řízení nemohla podat opravný prostředek. Osoba zúčastněná na řízení tvrdí, že kdyby bylo její postavení respektováno ve stavebním řízení, mohla by namítat rozpory v hydrogeologických posudcích či předkládat relevantní skutečnosti a navrhovat důkazy.

VI. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení (stavebník)

42. Stavebník ve vyjádření k žalobám odmítl, že by bylo stavební povolení stiženo vadou nicotnosti. Stavebník je právnickou osobou veřejného práva, resp. organizační složkou územního samosprávného celku. Stavba je dle stavebníka „rekonstrukcí“ ve smyslu zřizovací listiny, k níž je oprávněn. V daném případě navíc bylo stavební povolení vydáno pro provedení změny dokončené stavby.

43. Žalobcem tvrzená nepřezkoumatelnost nemůže být dle stavebníka založena pouze tím, že žalobce nesouhlasí se způsobem a rozsahem vypořádání se s odvolacími námitkami. Odvolací správní orgán odůvodnil své rozhodnutí úplně, jasně, určitě a zcela srozumitelně v souladu se zákonnou úpravou. Napadené rozhodnutí vytýkanými nedostatky netrpí.

44. Dle názoru zúčastněné osoby je výrok stavebního povolení formulován dostatečně určitě, neboť z něj jasně vyplývá povinnost provádět hlučné stavební práce mimo provoz školy; ostatní práce lze provádět časově bez omezení. Stavebník zdůrazňuje, že správní orgán je vázán obsahem závazného stanoviska. Zúčastněná osoba nesdílí názor žalobce b), že v důsledku formulace podmínky č. 17 stavebního povolení došlo k preferenci klidu na školní výuku oproti zájmu na poklidném bydlení. Z výpočtů hlukové studie plyne, že stanovené hygienické limity budou i při hlukově nejexponovanějších fázích stavebních prací dodrženy.

45. Podle stavebníka je ze znění podmínky č. 12 stavebního povolení zcela evidentní, že přilehlou komunikací je míněna každá komunikace, která ke stavbě přiléhá.

46. Zúčastněná osoba důrazně nesouhlasí, že by podmínka č. 23 stavebního povolení byla formulována „ultra vires“. Lze očekávat, že po dobu povodní budou stavební práce přerušeny. V takovém případě bude nutné staveniště zajistit a zabezpečit tak, aby nehrozilo jakékoli nebezpečí v důsledku vlivu povodní na stavbu, přičemž pokyny k adekvátnímu zabezpečení stavby je oprávněn udílet povodňový orgán.

47. Stavebník uvádí, že je nezbytné odlišovat stavbu od stavby vodních děl v rámci stavby, o nichž se vedlo samostatné vodoprávní řízení. Podmínku č. 3 závazného stanoviska vodoprávního úřadu je nutno chápat jako podmínku pro vodoprávní řízení o povolení stavby vodních děl. Zúčastněná osoba odmítá tvrzení, že by mělo v souvislosti se založením stavby, hloubením jámy či samotným prováděním stavby dojít k jakémukoli posunu podloží na sousedním pozemku přiléhajícím k pozemku, na kterém se nachází dům žalobců.

48. Zúčastněná osoba vstříc námitce porušení legitimního očekávání konstatuje, že každé stavební řízení je odlišné a v každém figuruje mnoho proměnných, proto nelze mechanicky očekávat stanovení podmínek provádění stavby totožně s jinými řízeními, neboť je třeba tyto podmínky vždy přizpůsobit prováděnému záměru s přihlédnutím k dispozici stavby, účelu stavby a místním poměrům.

49. Zúčastněná osoba navrhuje, aby soud žaloby zamítl.

VII. Další podání

50. V reakci na vyjádření stavebníka žalobce a) opět namítl nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce setrval na svém stanovisku, že stavebník je ze zákona nadán pouhou prostou správou, další práva a povinnosti může jako příspěvková organizace nabývat pouze v hranicích a mezích, které jí naprosto jasně, zřetelně, konkrétně a jednoznačně vytyčí zřizovatel zřizovací listinou. Stavebník je dle žalobce v daném případě nadán oprávněním k zajištění údržby a oprav a zajištění provádění rekonstrukcí (viz č. III odst. 1 zřizovací listiny). Při rekonstrukci se přitom zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Ze zřizovací listiny navíc vyplývá oprávnění stavebníka pouze zajišťovat, nikoli provádět rekonstrukce.

51. Zúčastněná osoba (SVJ) ve svém dalším podání odmítla tvrzení žalovaného a stavebníka, že ve stavebním povolení byly dostatečně zohledněny hydrogeologické poměry. Dle zúčastněné osoby z vypracovaného hydrogeologického posudku vyplývá, že je nutné, aby při zakládání stavební jámy byl přítomen geolog nebo hydrogeolog a ten prováděl odborný dohled podle předem stanovených kritérií. Toto doporučení však nenašlo odraz ve stavebním povolení. Zúčastněná osoba namítá, že byla ze stavebního povolení vypuštěna věta první podmínky č. 21 stavebního povolení, podle které likvidací srážkových vod nesmí dojít k podmáčení okolních pozemků a objektů. Dům ve správě SVJ je přímo ohrožen rozlivem spodních vod v horizontálním směru. Ve stavebním řízení nebyla také posouzena kapacita usazovací jímky. SVJ opět namítá, že nebylo účastníkem řízení a nebylo s ním jako s účastníkem řízení správními orgány jednáno. Zúčastněná osoba navrhuje vyslechnout znalce, kteří zpracovali hydrogeologický posudek.

VIII. Argumentace při jednání

52. Žalobci při jednání setrvali na své předchozí argumentaci.

53. Žalobce a) při jednání zdůraznil nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí. Uvedl, že stavebník je oprávněn dle zřizovací listiny pouze k údržbě či rekonstrukci jemu svěřeného majetku. Žalobce a) dále vyzdvihl, jak se stavba dotýká všech jeho členů.

54. Žalobce b) rovněž namítl nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí. V souladu se svými předchozími podáními poukázal na povahu stavebníka, povahu jím uskutečňované správy a překročení zřizovací listiny. Uvedl, že v daném případě není zřejmé, kdo je investor a kdo je stavebník. Dle žalobce b) měl být alespoň udělen souhlas městské části či hlavního města Prahy s podáním žádosti o stavební povolení. V souvislosti s touto námitkou vyslovil opakovaně obavy o určení právního subjektu, který by zodpovídal za případně vzniklé škody. Dále žalobce b) rozporoval závěry napadeného rozhodnutí týkající se hydrogeologických poměrů, a to i s ohledem na zkušenosti s výstavbou probíhající v bezprostředním okolí. Namítl, že není zajištěn odborný dozor při zajištění stavební jámy. Dle žalobce b) hrozí horizontální rozlití podzemních vod. Žalobce b) odmítl, aby bylo možno oddělit stavební řízení ohledně vsakovacího objektu od nyní posuzovaného stavebního řízení na stavbu. Vyslovil podivení nad tím, proč byla z podmínky č. 21 vypuštěna první věta. Namítl, že nebyla posouzena vsakovací kapacita usazovací jímky. Poukázal též na měnící se podobu střechy stavby. Dále zopakoval, že povodňový orgán nemůže řídit stavební práce, že stavební povolení neurčitě vymezuje provádění hlučných prací, neřeší otázku parkovacích míst, chybně vyžaduje zpracování povodňového plánu až po dokončení stavby, nestanoví srozumitelný způsob využívání komunikací a nepožaduje vybudování zastínění, které by bránilo světelnému smogu při nočním provozu tělocvičny.

55. Žalovaný při jednání uvedl, že stavebník disponuje veškerými právy a povinnostmi vlastníka. Konstatoval, že zabezpečení stavební jámy řeší dodavatel stavby. Vyzdvihl, že v případě povodní by nastal specifický režim. Sdělil, že kapacita vsakovacího objektu je koncipována nadlimitně s bezpečnostním přepadem.

56. Zúčastněná osoba (SVJ) poukázala na riziko povodní, které dle jejího názoru mohou nastat. Podotkla (podobně jako žalobce b), že s nimi nebylo v průběhu stavebního řízení ze strany stavebníka i městské části férově jednáno. Zúčastněná osoba dále zdůraznila obavy ze stavebních činností.

57. Zúčastněná osoba (stavebník) se z jednání omluvila.

IX. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

58. Městský soud v Praze na základě žaloby v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 soudního řádu správního), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního). Soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. A. Nicotnost rozhodnutí – překročení oprávnění stavebníka 59. Žalobci se v prvé řadě dovolávají nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí.

60. Nicotnost správního rozhodnutí vymezuje § 77 správního řádu jako závažnou kvalitativní vadu rozhodnutí, ke které správní soudy přihlížejí z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 s. ř. s.). Za nicotné rozhodnutí doktrína považuje případ, „[…] kdy úkon, který správní orgán učinil, není v důsledku určité závažné vady (či více vad) vůbec správním aktem, tj. projevem výkonu pravomoci správního orgánu v právním smyslu, ale paaktem, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky. Nulitní správní akt není nadán presumpcí správnosti, nikoho (ani správní orgán, ani účastníky řízení) de iure nezavazuje a není vůbec považován za projev výkonu působnosti orgánu veřejné správy“ (Vedral, J.: Správní řád: Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. s. 662). Nicotnost tedy představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí, které jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Nicotné rozhodnutí není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu rozsudek ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74).

61. Judikatura správních soudů postupně zpřesňovala výklad pojmu nicotného rozhodnutí. Za nicotná rozhodnutí jsou považována rozhodnutí, k jejichž vydání nemá správní orgán pravomoc nebo není absolutně věcně příslušný (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 3 As 7/2008 – 99, nebo ze dne 2. 11. 2006, č. j. 5 A 35/2002 – 73), rozhodnutí vydaná proti neexistujícímu subjektu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74) nebo pokud správní orgán rozhodl o nepodaném odvolání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 7 A 18/2001 – 18). Za vady způsobující nicotnost správního rozhodnutí lze považovat také zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje [co není osobou v právním slova smyslu, zaniklému (zemřelému) subjektu], nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí, např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74). Naopak nicotnost nezpůsobují méně závažné vady správních aktů.

62. Žalobci v žalobě tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nicotnými z důvodu, že stavebník nemůže být nositelem práv a povinností vymezených stavebním povolením. Uvedená skutečnost však nemůže zakládat nicotnost žalobou napadených rozhodnutí, leda jeho nezákonnost. Jak vyplývá z výše uvedeného, není–li pochyb o tom, že rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých kompetencí, netrpí vadami, které mohou způsobit jeho zmatečnost, neurčitost nebo nemožnost, přičemž je zřejmé, komu je určeno, nelze takové rozhodnutí označit za nicotné (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 19/2004 – 53). Uvedené náležitosti stavební povolení i napadené rozhodnutí splňuje, neboť není pochyb o tom, že jej vydal oprávněný správní orgán, a že napadená rozhodnutí v zákonem daných mantinelech určitě a srozumitelně stanovila práva a povinnosti stavebníka při provádění povolované stavy. Zároveň je zřejmé, že vydaná rozhodnutí jsou určena stavebníkovi jakožto nositeli práv a povinností ze stavebního povolení. Potud tedy nelze shledat v napadených rozhodnutích jakékoli vady, které by způsobovaly jeho nicotnost.

63. K námitce, že stavebník nedisponuje dle své zřizovací listiny oprávněním nabývat práv a povinnosti v rozsahu, v jakém mu byly stanoveny stavebním povolením, soud uvádí následující.

64. Podle čl. III odst. 2 zřizovací listiny stavebník „u majetku specifikovaného v Čl. V a v Přílohách č. 1 a 2 této Zřizovací listiny zastupuje vlastníka tak, že vlastním jménem vykonává veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví a činí veškeré právní úkony související se správou majetku vůči státním orgánům, osobám soukromého i veřejného práva, zejména samostatně vystupuje před soudy všech stupňů.“ 65. Citované ustanovení zřizovací listiny ze stavebníka činí právního zástupce městské části mj. ve věcech veškerých práv a povinností vyplývajících z vlastnictví, přičemž ani žalobci nezpochybňují, že stavebník zastupuje městskou část při výkonu vlastnických práv k budově předmětné školy. A jako osoba vykonávající vlastnická práva k budově školy stavebník mohl svým jménem požádat o stavební povolení k nyní posuzované stavbě, neboť se nejedná o stavbu novou, nýbrž o přístavbu stávající stavby. Uvedené v prvé řadě vyplývá z názvu stavby: „stavební úpravy budovy školy a přístavba tělocvičny, jídelny a kuchyně“. Především však tuto skutečnost potvrzuje projektová dokumentace, z níž je zřejmé, že povolovaná stavba rozšiřuje dosavadní budovu školy o tělocvičnu, jídelnu a kuchyni, respektive provádí stavební úpravy dosavadní budovy. Veškeré tyto činnosti spadají pod zákonný termín změna dokončené stavby.

66. Podle § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona je změnou dokončené stavby přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou. V daném případě přístavba původní stavbu půdorysně rozšiřuje a je s ní propojena, jak vyplývá z projektové dokumentace. A nadto vyvstává jednotný účel obou staveb: zajištění náležitého vzdělávání školáků. Jakkoli tedy zřizovací listina neumožňuje stavebníkovi provádět vlastní novou výstavbu v rozsahu dle stavebního povolení, pro nyní posuzovanou věc je zásadní, že nedošlo k povolení nové stavby, nýbrž ke změně dosavadní stavby spočívající v její přístavbě.

67. Soud nikterak nepopírá tvrzení žalobců, že stavebník je organizační složkou veřejnoprávní korporace, pro rozsah práv, které může nabývat, je však zásadní jeho zřizovací listina, která nevylučuje, aby vystupoval jako žadatel o stavební povolení v případě změn staveb, u nichž vystupuje v pozici zástupce městské části. Soud opakuje, že dle shora citovaného ustanovení zřizovací listiny vykonává veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví a činí veškeré právní úkony související se správou majetku. Mezi tato práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví zajisté spadá také možnost změny dosavadní stavby, resp. možnost požádat příslušný stavební úřad o povolení stavebních činností spočívajících ve změně dosavadní stavby.

68. K tvrzení žalobce b), že městská část a stavebník jsou oprávněni pouze k jednání, které občanský zákoník považuje za prostou správu, soud míní, že pro daný případ není významné rozlišení, zda se jedná o správu prostou nebo plnou. Soud souhlasí se žalobcem, že postavení městské části, respektive stavebníka, odpovídá spíše prosté správě, neboť cílem této správy je především zajistit zachování spravovaného majetku, včetně jeho účelu, s tím, že městská část musí svěřené prostředky vynakládat obezřetně a má omezené možnosti ohledně zcizení majetku. Hlavním cílem této správy nemá být rozmnožení majetku, jakožto průvodní znak plné správy (viz § 1409 občanského zákoníku). Soud však opakuje, že pro posouzení oprávnění stavebníka žádat o povolení stavby, která je z hlediska stavebních předpisů přístavbou, není významná povaha správy.

69. Soud ve shodě se žalobcem b) a zúčastněnou osobu (SVJ) odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 1 As 278/2021 – 25, v němž kasační soud konstatoval, že skutečnost, že městské části nejsou vlastníky svěřeného majetku, či dokonce i nemožnost majetek do vlastnictví nabýt, je nediskvalifikuje od možnosti majetek spravovat dle § 1400 občanského zákoníku; zákon takové podmínky na správce cizího majetku neklade s tím, že jde o veřejnoprávní vztah mezi městskou částí a hlavním městem Prahou. V tomto veřejnoprávním vztahu tedy městské části vykonávají správu předmětného majetku, jak odpovídá závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovených v usnesení ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011 – 219: „městské části hlavního města Prahy samy žádný majetek nevlastní, nýbrž jsou toliko v pozici správce majetku hlavního města Prahy jako celku“. A jako správce majetku vystupuje městská část v pozici zástupce vlastníka, neboť podle § 1400 odst. 2 občanského zákoníku se má za to, že správce právně jedná jako zástupce vlastníka. Jestliže tedy byla městské části svěřena správa předmětného majetku, vystupuje městská část jako zástupce skutečného vlastníka, tj. hlavního města Prahy, a to také ve vztahu k budově školy.

70. Zákonem o hlavním městě Praze ani vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále jen „Statut“), není městská část omezena v možnosti stavebně upravovat spravované nemovitosti, ani v tom, zda svou správu převede na další subjekty. Ustanovení § 17 Statutu stanoví, že městské části „vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není–li v této vyhlášce stanoveno jinak. Městské části jsou povinny zajišťovat samostatnou odbornou údržbu svěřeného majetku, odpovídají za technický stav tohoto majetku a vedou jeho účetnictví, majetkovou a odbornou evidenci.“ Omezení správy jsou stanoveny pouze v § 18 a § 19 Statutu, jež však na nyní posuzovanou věc, tj. stavební úpravy svěřeného majetku, nedopadají. Jakkoli soud souhlasí se žalobcem a zúčastněnou osobu (SVJ), že správa tohoto majetku (budovy školy) je omezená, neboť tento majetek nemůže být bez dalšího zcizen, tak uvedené nic nemění na skutečnosti, že součástí veřejnoprávní správy je stavebně–technická péče o danou budovu. Není proto vyloučeno, aby byla svěřená budova stavebně měněna, obzvláště pokud tím nedochází k degradaci dosavadní stavby, nýbrž ke zlepšení účelu, ke kterému slouží.

71. Pro posouzení prvého žalobního bodu jsou pak irelevantní obavy žalobců ohledně toho, vůči komu se budou moci domáhat náhrady případně vzniklé škody. Uvedená námitka je čistě hypotetická, neboť ani žalobci netvrdí, že by již nějaká škoda vznikla, pouze presumují, že by vzniknout mohla. Nadto právní svízele žalobců vzniknuvší v nikoli jistých soukromoprávních sporech se stavebníkem (respektive právními osobami, které zastupuje) nemohou ovlivnit posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, natož jeho nicotnosti, správním soudem. Napadená rozhodnutí nevyloučila odpovědnost stavebníka (či jiných osob) za vzniknuvší škody způsobené stavbou, pročež nejsou ani nikterak zasažena práva žalobců; ti se budou moci při eventuálním vzniku škody domáhat její náhrady.

72. Soud nepovažuje za případný odkaz žalobců na čl. III odst. 1 zřizovací listiny, dle kterého je hlavním účelem a předmětem činnosti stavebníka jako příspěvkové organizace „řádná a komplexní správa nemovitého majetku ve vlastnictví obce, tj. hlavního města Prahy – svěřeného Statutem hl. města Prahy, v platném znění, do správy městské části Praha 8 a využívaného zejména ke školským a kulturním účelům, specifikovaného v Čl. V a v Přílohách č. 1 a 2 této Zřizovací listiny, a to zejména zajištění údržby a oprav, pokud nejsou v pravomoci školských právních subjektů, zajištění provádění rekonstrukcí, (…)“. Soud dává žalobci a) za pravdu, že stavební zákon v současnosti nezná termín „rekonstrukce“, nýbrž pouze „změna dokončené stavby“. Podle § 2 odst. 5 stavebního zákona se změnou stavby rozumí přístavba, nástavba nebo stavební úpravy, přičemž pod tyto pojmy je nutno podřadit další, v praxi běžně užívané termíny jako je rekonstrukce, modernizace, vestavba apod. Užití termínu „rekonstrukce“ v čl. III odst. 1 zřizovací listiny nelze dle soudu vykládat úzce tak, že by stavebník nemohl svým jménem provádět změnu dokončené stavby ve smyslu § 2 odst. 5 stavebního zákona. Soud podotýká, že čl. III odst. 1 zřizovací listiny udává výčet oprávnění vyplývajících ze správy svěřeného majetku toliko příkladmo (viz užití slova „zejména“). I proto je nezbytné vykládat čl. III odst. 1 zřizovací listiny v souladu s čl. III odst. 2 zřizovací listiny, v němž je stanoveno, že stavebník zastupuje vlastníka a vykonává veškerá práva vyplývající z vlastnictví. A takto, jak již soud uvedl výše, byl stavebník oprávněn požádat o povolení změny stavby spočívající v přístavbě dosavadní stavby.

73. Za dané situace tedy soud dospěl k závěru, že stavebník mohl žádat o vydání stavebního povolení a argumentace žalobců není důvodná. Soud nepopírá, že samotná budova školy je ve vlastnictví Hlavního města Praha, tento právní subjekt jí však nejprve svěřil Statutem hl. města Prahy do správy městské části, která se následně nechala v rozsahu práv a povinností stanovených zřizovací listinou zastoupit stavebníkem. Městská část takto mohla svou správu převést na další subjekt, neboť zákon o hlavním městě Praze ani Statut tuto možnost nezapovídá. A stavebník mohl na základě své zřizovací listiny ohledně svěřeného majetku (budovy školy) žádat stavební úřad o povolení změny stavby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona. Výkon správy městské části nad svěřeným majetkem ve vlastnictví hlavního města Prahy není ve stavebních věcech v zásadě limitován. B. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí 74. Žalobci dále obsáhle namítají nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí.

75. Rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (viz již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92–23).

76. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je však vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů přitom musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74). Na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů nelze klást nepřiměřeně vysoké požadavky. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se například správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 – 45, bod 28).

77. Soud při vědomí výše uvedených východisek dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti netrpí.

78. Soud v prvé řadě vyzdvihuje, že nesouhlas žalobců se závěrem žalovaného, že některé námitky spadají do fáze územního řízení, nemůže ve své podstatě představovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný na s. 8 napadeného rozhodnutí jednoznačně uvedl, co jej vedlo k tomuto závěru, přičemž nesprávnost tohoto závěru by obecně vedla k nezákonnosti a nikoli nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. I proto soud správnost tohoto závěru posoudí až následně.

79. Soud dále neshledal, že by byla ve vzájemném rozporu argumentace stavebního úřadu a žalovaného. Soud připomíná, že správní řízení před správním orgánem I. a II. stupně tvoří jeden celek. Jestliže odvolací správní orgán doplní argumentaci prvoinstančního rozhodnutí, je nutno tuto argumentaci považovat za souhrnnou; stejně tak může odvolací správní orgán odkázat na odůvodnění správního orgánu I. stupně. Zároveň však platí, že odvolací správní orgán může korigovat právní a skutkové závěry správního orgánu I. stupně. Jestliže odvolací správní orgán dospěje k odlišným závěrům, nestává se správní řízení zmatečným, nýbrž je nezbytné považovat za směrodatné právní názory vyslovené odvolacím správním orgánem. V tomto smyslu žalovaný v mnohých částech svého rozhodnutí rozvedl argumentaci stavebního úřadu či na ni odkázal a v jiných částech jeho argumentaci překlenul. Uvedené však nikterak nesvědčí nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí je srozumitelné a jsou z něj seznatelné důvody, pro které žalovaný rozhodl tak, jak rozhodl. A nadto žalobce a) pouze obecně uvádí, že si vydaná rozhodnutí odporují. Na tuto námitku tedy soud také pouze obecně uvádí, že tvrzenou rozpornost stavebního povolení a napadeného rozhodnutí neseznal.

80. Soud nemíní, že žalovaný nevypořádal námitku dostatku parkovacích míst, ani že by zaměnil zřízení dočasných a trvalých parkovacích míst. K trvalým parkovacím místům žalovaný jednoznačně uvedl (viz s. 8 – 9 napadeného rozhodnutí), že tato otázka spadá do fáze územního a nikoli stavebního řízení. Nesouhlas žalobců s tímto závěrem nemůže představovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (viz výše). Žalovaný se zároveň dostatečně vyjádřil ke zřízení dočasných parkovacích míst, kdy odkázal na dobrovolnost jejich zřízení ze strany stavebníka, z čehož na s. 9 napadeného rozhodnutí výslovně dovodil, že nebylo důvodné ve stavebním povolení zmiňovat jejich možnou realizaci a tudíž ani provozní režim. Odvolací námitku žalobců tedy vypořádal.

81. Jestliže žalobce a) rozporuje vypořádání námitky č. 7, k níž žalovaný uvedl, že zde Družstvo hájí práva třetích osob, tak soud považuje za důležité, že žalovaný i přes tento svůj názor uvedenou odvolací námitku věcně vypořádal, jak výslovně uvedl. Soud tak považuje za nadbytečné posuzovat přezkoumatelnost závěrů o hájení práv třetích osob, neboť toto tvrzení ve svém důsledku nikterak nezasáhlo do práv žalobců.

82. Vypořádání námitek ohledně nočního osvětlení tělocvičny soud rovněž shledal přezkoumatelným. Žalovaný na s. 11 – 13 napadeného rozhodnutí na tyto námitky věcně reagoval, přestože i zde uvedl, že spadají do fáze územního řízení. Žalovaný odkázal na vybudování integrovaných žaluzií s elektrickým pohonem, povinnost dodržet zákonné požadavky na vnitřní osvětlení školní tělocvičny stanovené vyhláškou č. 410/2005 Sb. a odkázal na vypořádání námitky rušivého nočního provozu tělocvičny ve stavebním povolení, které vyšlo ze závazného stanoviska hygienické stanice.

83. Soud také nepřisvědčil námitce žalobce b) ohledně nedostatečného vypořádání námitek komerčního využívání tělocvičny. Žalovaný na s. 12 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že se nebude vyjadřovat k subjektivním úvahám o komerčním využívání tělocvičny, neboť tato skutečnost ze správního spisu nevyplývá; dále poukázal na skutečnost, že ve stavebním řízení posuzuje soulad stavby s právními předpisy. Takto tedy (byť stručně) na uvedenou odvolací námitku reagoval a nezatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť z jiných částí jeho argumentace je zřejmé, že obecně noční osvětlení tělocvičny nepovažoval za rozporné s právními předpisy, bez ohledu na skutečnost, zda pochází z komerčního či jiného provozu.

84. Žalobce b) dále rozporuje dostatečnost úvahy žalovaného o jeho účastenství. Žalovaný k účastenství tohoto žalobce ve stavebním řízení na s. 5 uvedl, že v průběhu stavebního řízení se stal jeho účastníkem a nikterak nezpochybnil oprávnění žalobce b) brojit proti stavebnímu povolení odvoláním. Jestliže tedy žalovaný nerozporoval postavení tohoto žalobce jako účastníka řízení, nebylo nezbytné, aby jeho účastenství podrobněji zdůvodňoval. Žalovaný také vypořádal veškeré jeho námitky, přestože u některých z nich podotkl, že se v některých případech uchyloval k obraně práv Družstva a nikoli svých práv. Pro přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je však stěžejní, že veškeré jeho odvolací námitky byly vypořádány.

85. Žalobce b) rovněž tvrdí, že nebyly dostatečně vypořádány námitky týkající se oprávnění stavebníka nabývat práva a povinnosti v rozsahu, v jakém mu byly stanoveny stavebním povolením. Uvedené argumentaci se žalovaný věnoval na s. 31 napadeného rozhodnutí, kde dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu mohl stavebník žádat o vydání stavebního povolání. Ani v této části soud neshledal žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

86. Pokud žalobce b) zpochybňuje dostatečnost vypořádání námitek ohledně zátěže residentů při provádění dvou staveb v bezprostřední blízkosti domu, tak dopadem imisí hluku ze stavby se žalovaný zabýval na s. 23 – 25 napadeného rozhodnutí. Zde především zdůraznil, že žalobci nemají a ani mít nemohou subjektivní veřejné právo na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy zakonzervovány a nemohly se změnit; žijí totiž v hustě zastavěném území silně urbanizovaného hlavního města Prahy, kde ovlivňování prostředí mezi sousedními nemovitostmi je a bude nadále přirozenou a nezbytnou součástí běžného stavu věcí. Žalovaný dále odkázal na potvrzující závazné stanovisko ministerstva zdravotnictví. Soud uvedenou argumentaci žalovaného považuje za dostatečnou, neboť reflektuje podstatu odvolací námitky. Soud přisvědčuje žalobci b), že žalovaný zevrubně nevypořádal tvrzení o souběhu stavebních činností, jeho nedůvodnost však lze dovodit z odkazu žalovaného na exponovanost míst (z hlediska stavební činnosti), v níž se nachází nemovitost ve vlastnictví žalobců. Ani zde tudíž soud neshledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť z něj plyne, z jakého důvodu žalovaný považoval imise hluku při provádění stavby ze přiměřené.

87. K uvedenému žalobnímu bodu soud závěrem musí přisvědčit žalobci b), že se žalovaný dostatečně nevyjádřil k námitce neaktuálnosti podkladových stanovisek. Žalobce b) ve vyjádření po seznámení se s podklady rozhodnutí ze dne 23. 6. 2022 výslovně uvedl, že žádá, aby se odvolací orgán vypořádal s otázkou propadlých a již neplatných podkladových stanovisek. Žalovaný se měl k této námitce vyjádřit, přičemž pochybil, pokud konstatoval, že stavby inženýrských sítí a stavby komunikací byly povoleny pro danou stavbu samostatnými rozhodnutími s tím, že podkladem pro jejich povolení byla stanoviska správců sítí. O stanoviscích správců sítí hovořilo pouze jiné rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, jímž žalobce b) podepřel svou argumentaci, konkrétně však obecně namítl neaktuálnost podkladových stanovisek.

88. Soud přesto neshledal, že by toto pochybení žalovaného mělo vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Z obsahu stavebního povolení i napadeného rozhodnutí vyplývá, že správní orgány považovaly závazná stanoviska dotčených orgánů za stále platná a aktuální. Soud přitom nepřehlédl, že předmětná odvolací námitka žalobce b) byla značně obecná, neboť v ní neuvedl, které konkrétní závazné stanovisko a v jakém okamžiku mělo pozbýt platnosti. Jestliže tedy žalovaný k vypracovaným závazným stanoviskům přihlížel a některé z nich podrobil přezkumu před nadřízeným dotčeným orgánem, lze z tohoto postupu usuzovat, že obecně posoudil jejich platnost a aktuálnost. Navíc v žalobě tento žalobce námitku neplatnosti závazných stanovisek již nevznáší, přičemž by soud považoval za formalistické zrušit napadené rozhodnutí pouze pro dílčí pochybení žalovaného ve vypořádání žalobcových námitek, které by nemělo věcný dopad do konečného rozhodnutí. C. Podmínka limitu hluku 89. V dalším žalobním bodu žalobci rozporují nejasnost podmínky č. 17 stavebního povolení upravující provádění hlučných stavebních prací. Žalobci především namítají nejasnost obratu „mimo provoz školy.“ 90. Podmínka č. 17 stavebního povolení stanovila: „Při realizaci stavby je nutno zajistit, že nebude překročen hygienický limit hluku (ze stavební činnosti) pro venkovní chráněný prostor a venkovní chráněný prostor staveb pro dobu mezi 7. a 21. hodinou LAeq, 14 hod= 65dB, pro dobu od 6 do 7 hod. a od 21 do 22 hod. LAeq, 1 hod= 60 dB a pro dobu od 22 hod. do 6 hod. LAeq, 8 hod = 45 dB a v chráněných vnitřních prostorách po dobu užívání v pracovních dnech v době od 7 – 21 hod. LAeq, 14 hod= 55 dB, dle požadavků §11 a § 12 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Hlučné stavební práce nutno provádět mimo provoz školy.“ Tato podmínka byla doslovně převzata ze závazných stanovisek hygienické stanice ze dne 23. 8. 2017 a ze dne 13. 6. 2019.

91. Podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.

92. Soud k uvedenému žalobnímu bodu předesílá, že závazné stanovisko představuje specifický a kvalifikovaný podklad, který zásadním a závazným způsobem předurčuje a ovlivňuje výrok na něj navazujícího rozhodnutí správního orgánu. V případě závazných stanovisek se ani neuplatňuje zásada volného hodnocení důkazů podle § 50 odst. 4 správního řádu. Rozhodující správní orgán proto nemůže posoudit odbornou stránku stanoviska ve smyslu její správnosti, neboť to by popíralo samotný smysl závazných stanovisek. Nerespektuje–li stavební úřad při vymezování podmínek pro umístění či provádění stavby závazné stanovisko dotčeného orgánu, postupuje v rozporu s § 149 odst. 1 správního řádu. Nicméně správní orgán, který řízení vede, je oprávněn (a povinen) zabývat se úplností, určitostí a srozumitelností závazného stanoviska, jakož i tím, zda se správní orgán příslušný k vydání závazného stanoviska nedopustil zjevného skutkového nebo právního pochybení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 31. 5. 2016, č. j. 4 As 17/2016 – 44). V takovém případě může dát podnět k přezkumu závazného stanoviska.

93. Zároveň ale soud zdůrazňuje, že dle § 149 odst. 1 správního řádu je pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu závazný obsah závazného stanoviska. Žalovaný tak má sice pravdu v tom, že závazná stanoviska byla pro jeho rozhodování závazná a musel se jimi řídit, na druhou stranu ovšem platí, že dosažení souladu s obsahem závazného stanoviska nevyžaduje doslovné převzetí jeho textu. Jestliže stavební úřad musí umět posoudit úplnost, srozumitelnost a přezkoumatelnost závazného stanoviska v kontextu uplatněných námitek, měl by také dokázat určit podstatný obsah výroku závazného stanoviska (srov. rozsudek Krajského soud v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 54 A 19/2021 – 43).

94. Převzetí podmínky ze závazného stanoviska tedy nemusí být doslovné, ale je třeba převzít obsah požadované povinnosti, a to s respektem k tomu, že tuto povinnost stavebníku ukládá právě až stavební úřad a jeho rozhodnutí, jelikož samotné závazné stanovisko je závazné (co do svého obsahu) jen pro správní orgán a samotnému stavebníkovi ještě žádnou vymahatelnou povinnost neukládá. Stavební úřad tedy musí uložit stavebníkovi povinnosti dle závazného stanoviska, nicméně může tak případně učinit i jinou, byť obsahově shodnou formulací.

95. Soud přesto neshledal, že by v daném případě stavební úřad či žalovaný pochybil při vymezení podmínky č. 17 stavebního povolení.

96. Soud v prvé řadě neshledal uvedenou podmínku jakkoli neurčitou, neboť ve své první části jednoznačně stanoví přesné limity hluku, které nemohou být překročeny mezi 7. a 21. hodinou, v době od 6 do 7 hod. a od 21 do 22 hod. i v době od 22 hod. do 6 hod. Tyto hodnoty jsou exaktně časově stanoveny a nemohou vyvolávat žádné pochybnosti o jejich určitosti. Pro úplnost také podmínka č. 17 přiléhavě odkazuje na nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

97. Jestliže žalobci rozporují neurčitost povinnosti provádět hlučné stavební práce mimo provoz školy, zdůrazňuje soud, že se jedná o podmínku, která v prvé řadě směřuje k ochraně práv žáků předmětné školy, a to včetně jejich práva na zajištění klidného vzdělávání. Tato podmínka tedy nikterak nesměřuje k žalobcům a žalobci tudíž nemohou být dotčeni jimi tvrzenou neurčitostí této podmínky. Hlukové limity venkovních prostor jsou precizovány v prvé části podmínky č. 17, která jednoznačně zajišťuje ochranu žalobců před hlučnými pracemi. Jakkoli tedy soud uznává, že obrat „mimo provoz školy“ není striktně jednoznačný, do práv žalobců nikterak nezasahuje.

98. Soud zároveň míní, že uvedený obrat nebylo možno více precizovat, neboť doba výuky se v průběhu školního roku mění a mohou nastat specifické okolnosti, při kterých i v jinak nepředpokládaných časech bude na místě hlučné práce přerušit, aby nedošlo k narušení vzdělávacího procesu; a naopak jindy by mohly být stavební práce prováděny, přestože by za obvyklých okolností měla výuka probíhat (např. v době prázdnin, ředitelského volna, sportovních dní apod.). Uvedené opět odráží skutečnost, že daná podmínka směřovala k ochraně provozu školy a jejích žáků. Stejně tak platí, že výuka může být výstavbou více narušována v letních měsících, během nichž je nezbytné větrat, oproti zimním měsícům, během nichž jsou okna učeben povětšinou zavřená a brání průniku hluku. Nelze tak prospektivně striktně určit, kdy mohou být hlučné stavební práce prováděny a kdy nikoli. Závazné stanovisko ministerstva zdravotnictví proto pouze rámcově stanovilo, že bude nezbytné zajistit klid v době odpočinku dětí mateřské školy, která je součástí objektu školy, a srozumitelnost výuky, a to též při větrání okny. Obecný rámec, při němž nemohou být hlučné stavební práce prováděny, tak stanovilo do té míry, do jaké mohlo (respektive spíše nemohlo) být konkrétní. Bude tedy úkolem především ředitele daného školského zařízení koordinovat spolu se stavebníkem a zhotovitelem stavby provádění hlučných stavebních prací. Soud však opakuje, že i při provádění hlučných stavebních prací, tj. v době mimo provoz školy, musí být dodrženy stanovené hlukové limity, pročež není na místě obava žalobců, že v této době budou nad povolený rámec zasaženi hlukem. Soud nerozporuje, že se žalobci nemusí dozvědět, v jakých hodinách nebudou prováděny hlučné práce z důvodu ochrany klidného vzdělávání. Uvedené však nezasahuje do práv žalobců takovou měrou, aby bylo možno konstatovat nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a stavebního povolení pro jeho neurčitost.

99. Soud neshledává neurčitost stavebního povolení ani v absenci vymezení obratu hlučné stavební práce. Soud podotýká, že tento obrat je použit ve vztahu k povinnosti v minimálně míře narušit provoz školy a vzdělávání žáků. Bude přitom na koordinaci mezi ředitelem školy a zhotovitelem stavby, resp. stavebníkem, aby byly vymezeny hlučné stavební práce, které by mohly po nejvíce negativně zasáhnout do výuky. Přesná definice těchto hlučných stavebních prací ve stavebním povolení nebyla dle soudu ze své podstaty možná, neboť nelze a priori určit práce, které nejvíce naruší školní výuku.

100. Soud konečně nemůže přisvědčit žalobcům, že by v této části bylo stavební povolení neproporcionální a nedůvodně zasahovalo do jejich práv. Soud nemíní, že by napadená rozhodnutí pomíjela právo žalobců na klidné bydlení, naopak toto je chráněno stanovením přesných hlukových limitů, které nemohou být při realizaci stavby překročeny. Správní orgány ovšem správně vzaly do úvahy, že stavba bude realizována v bezprostřední blízkosti školy, na kterou bude navazovat, a proto stanovily zostřenou ochranu školní výuky. Střežení náležitého vzdělávání dětí v obecné rovině představuje významnější hodnotu než dočasné omezení osob bydlících v okolních nemovitostech. Soud nikterak nesnižuje negativní dopad výstavby na okolí žalobce, ani nepopírá dočasný pokles pohody jejich bydlení, stejně jako možnost, že hlučné stavební práce budou oproti zvyklostem více probíhat v odpoledních hodinách či o víkendech. Přesto však zdůrazňuje, že minimalizace dopadu stavby na výuku žáků je v daném případě stěžejní. Tímto konstatováním není nikterak snížena nezbytnost dodržení veškerých hygienických limitů pro výstavbu, žalobci však dle soudu musí respektovat též jiná chráněná práva dalších osob, jejichž význam dosahuje v dané věci vyšší úrovně. Soud shledal napadené rozhodnutí proporcionálním.

101. Soud k této žalobní námitce uzavírá, že po žalobcích lze spravedlivě požadovat, aby po dobu výstavby strpěly zhoršené akustické podmínky. Již s ohledem na místo stavby nemohli žalobci presumovat, že za žádných okolností nebude v jejich okolí žádná výstavba realizována. Žalobci přitom nepřednáší konkrétní argumentaci, která by vyvracela závěry správních a dotčených orgánů, že na základě výpočtů hlukové studie bude při dodržení podmínek stavby hygienický limit ve venkovním chráněném prostoru staveb okolní obytné zástavby dodržen. Soud proto uzavírá, že výstavba povolované stavby proběhne (při splnění daných podmínek) v souladu s hygienickými limity. D. Podmínky vztahující se k užívání komunikací 102. Žalobci namítají nekonkrétní vymezení místních komunikací v podmínkách č. 12 a 15 stavebního povolení.

103. Podle podmínky č. 12 stavebního povolení stavbou nesmí být ohrožen bezpečný provoz na přilehlé komunikaci a pohyb osob v okolí stavby.

104. Podle podmínky č. 15 stavebního povolení po celou dobu provádění stavebních prací investor zajistí údržbu a čištění komunikací stavbou dotčených.

105. Žalobci rozporují, že zatímco v podmínce č. 12 je hovořeno o pozemní komunikaci v jednotném čísle, v podmínce č. 15 se mluví o komunikacích v množném čísle. Uvedená skutečnost však dle soudu nezakládá zmatečnost či neurčitost stavebního povolení, ani dotčené podmínky.

106. Soud nepopírá, že stavba přiléhá k ulici Sovova i Pernerova. Neuvedení názvů těchto ulic v předmětných podmínkách stavebního povolení však nemá jakýkoli význam na jeho právní posouzení. Soud předně zdůrazňuje, že podmínky č. 12 a 15 stanoví obecnou povinnost stavebníka, kterou by musel dodržovat i v situaci, kdy by žádná takováto podmínka nebyla stavebním povolením stanovena. Již proto nebylo nezbytné, aby stavební povolení konkrétně vyjmenovávalo ulice, na které uvedené podmínky dopadají.

107. Zároveň soud souhlasí se žalovaným, že stavební povolení neurčilo žádné staveništní stavby, tj. přístupové cesty. Je čistě věcí stavebníka či zhotovitele, jakou navrhne trasu staveništní dopravy, respektive ve vztahu k jakým komunikacím požádá o užívání ve smyslu § 25 zákona o pozemních komunikacích. O žádosti o zvláštní užívání rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Souhlas se zvláštním užíváním tak nemůže být dán ve stavebním povolení, neboť takto by stavební úřad předjímal (respektive nahrazoval) správní úvahu a rozhodnutí jiného správního orgánu. I proto nemusely (a nemohly) být ve stavebním povolení vyjmenovány konkrétní komunikace, jejichž bezpečný provoz a čistota musí být v průběhu stavby zaručena. Tyto povinnosti stavebníka tíží ke každé komunikaci, která bude v průběhu stavby využívána, na čemž nic nemění užití jednotného čísla v podmínce č. 12 stavebního povolení.

108. Pokud žalobci namítají, že není vymezena komunikace, ke které je nutný souhlas dle podmínky č. 13 stavebního povolení, tak přehlíží, že podmínka č. 13 stavebního povolení byla napadeným rozhodnutím žalovaného vypuštěna. Uvedenou podmínku tedy stavební povolení ve své konečné podobě neobsahuje, a proto její znění nemohlo zatížit stavební povolení nezákonnou vadou. Jakákoli argumentace proti znění podmínky č. 13 stavebního povolení je nedůvodná. E. Absence podmínky předložení energetického posudku 109. Žalobce b) dále k podmínkám stavebního povolení namítá, že žalovaný při svém rozhodování a při změně podmínky č. 18 stavebního povolení pominul § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, na který poukázal nadřízený orgán dotčeného orgánu.

110. Stavební úřad při stavení podmínky č. 18 stavebního povolení vyšel ze závazného stanoviska odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 8 ze dne 11. 7. 2017, č. j. MCP8 086934/2017. V rámci odvolacího řízení bylo toto závazné stanovisko změněno závazným stanoviskem odboru ochrany prostředí Magistrátu, neboť bylo shledáno, že původní podmínka č. 18 stavebního povolení je nekontrolovatelná. V závazném stanovisku odbor ochrany prostředí Magistrátu stanovil konkrétní podmínky, které žalovaný převzal do svého rozhodnutí a potud změnil stavební povolení.

111. Zároveň odbor ochrany prostředí Magistrátu doplnil odůvodnění původního stanoviska o upozornění, že by stavebník měl předložit energetický posudek zpracovaný dle zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, kterým by prokázal, pokud tak neučinil již v územním řízení, že instalace bezemisních zdrojů namísto navržených plynových kotlů je pro něho ekonomicky nepřijatelná. Na uvedenou pasáž závazného stanoviska reagoval žalovaný v napadeném rozhodnutí slovy, že z § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, ve znění platném ke dni zahájení územního řízení, vyplývá, že není–li technicky možné využít pro vytápění teplo z jiného než stacionárního zdroje, není již důvodné, aby stavebník předkládal energetický posudek pro zhodnocení ekonomické přijatelnosti. Pokud tedy byl při umístění přístavby stavebním úřadem stanoven způsob jejího vytápění stacionárním zdrojem, bylo to dle žalovaného bezesporu se souhlasem orgánu ochrany ovzduší a s negativním výsledkem posouzení technické možnosti případně ekonomické přijatelnosti jiného způsobu vytápění. Tato otázka tak byla řešena v rovině územního řízení. A s uvedeným hodnocením se soud ztotožňuje.

112. Soud z územního rozhodnutí ověřil (viz s. 2), že již v územním řízení byly řešeny otázky vytápění stavby. Pokud tedy stavebník (potažmo žalovaný) prokázal, že podmínka ekonomické nepřijatelnosti instalace bezemisních zdrojů byla ověřena v územním řízení (byť při tehdy platné právní úpravě), nebylo povinností žalovaného tuto pasáž závazného stanoviska zohlednit při nové formulaci podmínek stavebního povolení. Odbor ochrany prostředí Magistrátu požadavek na vypracování energetické studie nevčlenil do závazné části závazného stanoviska, tj. opravovaného výroku, nýbrž pouze v rámci odůvodnění připojil pasáž upozorňující na možnou povinnost stavebníka předložit energetický posudek. Předložení energetického posudku ale výslovně podmínil jeho absencí v územním řízení, takže pokud bylo ve stavebním řízení prokázáno, že okolnosti zásobování teplem byly vyřešeny v územním řízení, nepostupoval žalovaný v rozporu se závazným stanoviskem odboru ochrany prostředí Magistrátu. A ostatně ani žalobce b) konkrétně netvrdí, že by daná podmínka nebyla splněna již v územním řízení, pouze rozporuje nedodržení podmínek závazného stanoviska, k čemuž však nedošlo.

113. K námitce žalobce b), že žalovaný nemůže současně tvrdit, že stavebník nemusí předložit energetický posudek pro zhodnocení ekonomické přijatelnosti a že tato otázka byla řešena v územním řízení, soud opakuje, že právě a pouze při splnění podmínky, že tato otázka byla již řešena v územním řízení, nemusel stavebník předkládat energetický posudek. Uvedená konstatování tedy nejsou v rozporu, naopak jedna podmínka podmiňuje vyslovení druhého závěru. F. Podmínky vážící se k povodňové situaci 114. V dalším žalobním bodě žalobci rozporují znění podmínky upravující podobu stavebních prací při povodních.

115. Podle podmínky č. 23 stavebního povolení „v případě povodní se stavební práce budou řídit pokyny příslušného povodňového orgánu.“ 116. Citovaná podmínka byla do stavebního povolení vtělena na základě závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Obdobnou podmínku zakotvilo ve svém stanovisku ze dne 30. 6. 2017 také Povodí Vltavy. Závazné stanovisko vodoprávního úřadu pak bylo co do této podmínky potvrzeno závazným stanoviskem odboru ochrany prostředí Magistrátu.

117. Znění uvedené podmínky soud nepovažuje za nejasné ani nesmyslné. Žalobci mají pravdu, že pokyny povodňového orgánu se musí v případě povodňové situace řídit každá osoba, jak stanoví § 63 odst. 3 vodního zákona. Uvedená skutečnost však nemůže založit nesrozumitelnost či nezákonnost stavebního povolení, neboť zopakováním zákonným povinností v podmínkách stavebního povolení došlo pouze k jejich zdůraznění. V žádném případě však jejich konstatováním nedošlo k zásahu do práv žalobců; naopak žalobci by měli kvitovat, že pro případ povodní byla stavebníkovi stanovena také stavebním povolením povinnost řídit se pokyny příslušného povodňového orgánu.

118. Žalobci tvrdí, že ze znění předmětné podmínky vyplývá, že v případě povodní by povodňový orgán řídil stavební práce. Takovouto interpretaci však soud musí odmítnout, neboť vychází z čistě gramatického výkladu. Soud považuje za samozřejmé tvrzení žalovaného, že v případě povodně by stavební práce musely být přerušeny a na staveništi by probíhaly zabezpečovací a záchranné práce koordinované příslušným povodňovým orgánem. A právě tyto zabezpečovací a záchranné práce by řídil příslušný povodňový orgán. Účelem rozporované podmínky bylo zdůraznit povinnosti stavebníka v době povodní, tj. především náležitě respektovat pokyny povodňového orgánu. Interpretace žalobců je ve své podstatě nelogická a pomíjí účel, pro který byla podmínka č. 23 do stavebního povolení včleněna. A nadto soud připomíná, že podstata této podmínky byla dostatečně vysvětlena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i v závazném stanovisku odboru ochrany prostředí Magistrátu, a proto nelze o její podstatě jakkoli pochybovat, přestože ji lze gramaticky vykládat též jiným způsobem.

119. Soud dále musí odmítnout namítané tvrzení o chaosu a nekoordinaci zabezpečovacích prací na stavbě v době případných povodní. Uvedená námitka je čistě hypotetická, jakkoli žalobci odkazují na situaci v místě stavby, která nastala při povodních v roce 2002. Již z doby, která uplynula od těchto povodní, je zřejmé, že tehdejší situace se abnormálně vymykala normálu. Proto dle soudu není na místě argumentovat extrémní situací, jakkoli nelze vyloučit, že povodňový stav může v průběhu výstavby nastat. V takovém případě však bude stavebník či zhotovitel stavby povinen koordinovat stavební práce s povodňovým orgánem. Tvrzení žalobců o chaosu v době povodní je nepodložené a zpochybňuje též schopnost povodňového orgánu náležitě koordinovat zabezpečovací a záchranné práce, což soud musí odmítnout.

120. Žalobce b) v další části žaloby nadmítá, že správní orgány nepožadovaly aktualizaci povodňového plánu před vydáním stavebního povolení.

121. Podle podmínky č. 24. stavebního povolení „bude aktualizován povodňový plán objektu.“ Tato podmínka byla převzata ze závazného stanoviska vodoprávního úřadu a byla potvrzena závazným stanoviskem odboru ochrany prostředí Magistrátu.

122. Soud nejprve předesílá, že tato podmínka stavebního povolení kopíruje zákonnou povinnost stanovenou § 71 odst. 4 vodního zákona. Soud uvedenou podmínku považuje za dostatečně určitou, neboť jasně stanoví, že nejpozději ke dni kolaudace stavby musí stavebník aktualizovat povodňový plán objektu. A soud souhlasí se žalovaným (a dotčeným orgánem), že aktualizací povodňového plánu objektu se rozumí doplnění stávajícího povodňového plánu vypracovaného pro objekt školy o nové údaje vztahující se k vybudované přístavbě.

123. Soud oproti žalobci b) nepovažuje za chybu, že stavebník nebyl povinen aktualizovat povodňový plán před vydáním stavebního povolení a zahájením stavby. Vodní zákon nikterak nestanoví, k jakému okamžiku výstavby má být povodňový plán aktualizován. Soud považuje za racionální, pokud je aktualizován až po dokončení stavby. Teprve dokončená a zkolaudovaná stavba může začít sloužit svému účelu, přičemž až pro její užívání je povodňový plán klíčový. Do té doby rozestavěná stavba promptně mění svou podobu. Takto by bylo složité (až nemožné) zahrnout do povodňového plánu údaje o zajištění ochrany rozestavěného objektu či vytvořit plány pro evakuační trasy a místa soustředění, hlásné profily či informační místa (viz § 71 odst. 2 písm. a) a c) vodního zákona). Veškeré tyto informace mohou (a musí) být vztaženy až k dokončené stavbě před jejím využíváním.

124. Soud nesouhlasí se žalobcem b), že není zřejmé, jak bude stavební úřad po skončení stavebního řízení vymáhat nebo kontrolovat podmínku aktualizace povodňového plánu. Kontrola aktualizace povodňového plánu proběhne v rámci kolaudačního řízení, v němž bude zkoumáno, zda byla stavba realizována v souladu se stavebním povolením. V případě nedodržení podmínky č. 24 stavebního povolení by stavebníkovi nemuselo být vydáno kolaudační rozhodnutí. Zároveň by se stavebník vystavoval postihu za spáchání přestupku dle § 121 vodního zákona, neboť soud opakuje, že povinnost vypracovat aktualizovaný povodňový plán žalobci stanoví přímo vodní zákon. Uvedené skutečnosti zaručují dodržení předmětné podmínky ze strany stavebníka, pročež soud obavy žalobce hodnotí jako liché. G. Absence podmínky doložení hydrogeologického posudku 125. V dalším žalobním bodě žalobci namítají, že napadeným rozhodnutím byla ze stavebního povolení vypuštěna podmínka doložení hydrogeologického posudku prokazujícího kapacitu vsakovacího zařízení (podmínka č. 21).

126. Podmínka č. 21 byla do stavebního povolení vložena na základě závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Žalobci však přehlíží, že uvedené závazné stanovisko bylo vydáno ke stavbě nazvané „demolice stávajícího pavilonu školičky, přístavba tělocvičny, školní jídelny a kuchyně ZŠ Lyčkovo nám. 6/460, Praha 8“. Rozsah závazného stanoviska tedy překračoval rozsah stavby řešené v nyní posuzovaném stavebním řízení. Tomu odpovídá skutečnost, že vedle nyní přezkoumávaného stavebního povolení bylo také samostatně vydáno odborem územního rozvoje a výstavy Úřadu městské části Praha 8 rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018, č. j. MCP8 037412/2018, kterým byla povolena stavba vodních děl SO 07 – vsakovací objekt a SO 08 – odlučovač tuků pro stavbu „Přístavba tělocvičny, školní jídelny a kuchyně ZŠ Lyčkovo nám. 6/460, Praha 8“, které nabylo právní moci dne 7. 3. 2018. V tomto stavebním povolení byly řešeny otázky spjaté s výstavbou vsakovacího zařízení, přičemž podkladem pro rozhodnutí byl rovněž inženýrskogeologický a geotechnický průzkum, a to v souladu s § 2 vyhlášky č. 183/2018 Sb., o náležitostech rozhodnutí a dalších opatření vodoprávního úřadu a o dokladech předkládaných vodoprávnímu úřadu.

127. Obsah závazného stanoviska požadující doložení hydrogeologického posudku prokazujícího dostatečnou kapacitu vsakovacího zařízení byl tedy naplněn a vyčerpán v rámci stavebního (vodoprávního) řízení, v němž byla povolena výstavba vsakovacího objektu. Předmětem nyní posuzovaného řízení vybudování vsakovacího objektu nebylo. Uvedenému také svědčí průvodní zpráva k projektové dokumentaci, která na s. 3 uvádí, že nakládání s dešťovými vodami bude řešeno formou vsakování, k čemuž bude sloužit vsakovací objekt, který byl povolen v samostatném řízení vedeném vodoprávním úřadem. A ani jiná část projektové dokumentace neprokazuje, že by předmětem stavby bylo vybudování vsakovacího objektu.

128. Za této situace jsou jakékoli námitky žalobců požadující předložení hydrogeologického posudku pro vsakovací objekt nepřípadné. Stavebník povinnost jeho předložení splnil v rámci jiného stavebního (vodoprávního) řízení. Soud souhlasí, že realizace vsakovacího objektu a přístavby školy spolu úzce souvisí, hydrogeologické poměry však byly řešeny v povolovacím řízení na vybudování vsakovacího objektu, v němž bylo také posuzováno riziko podmáčení okolních pozemků. Na uvedeném nic nemění, pokud je stavba plánovaná v geologicky složité lokaci s vysokou hladinou podzemních vod, neboť žalobci mohly své námitky uplatnit ve stavebním (vodoprávním) řízení k výstavbě vsakovacího objektu.

129. Jestliže žalobci namítají, že žalovaný chybně pominul kapacitu vsakovacího zařízení pro odvod srážkových vod z přístavby, tak i zde soud opakuje, že žalovaný mohl odkázat na stavební povolení na výstavbu vsakovacího objektu, neboť předmětem tohoto povolení bylo vybudování systému likvidace srážkových vod ze střechy stavby (viz s. 3 tohoto stavebního povolení). Vodoprávní úřad tedy v tomto dřívějším řízení zkoumal kapacitu vsakovacího objektu, a to právě i ve vztahu k parametrům nyní povolované stavby. Soud tak nepopírá, že inženýrskogeologický a geotechnický průzkum z roku 2016 nebyl v nyní vedeném řízení vzat v potaz. Důvodem je však skutečnost, že tento průzkum byl posuzován v rámci jiného řízení (výstavba vsakovacího objektu). V nyní vedeném řízení nebylo na místě hydrogeologické poměry dále zkoumat.

130. Na posouzení uvedené námitky pak nemohla mít žádný vliv žalobci tvrzená sporná odpovědnost stavebníka. Eventuální soukromoprávní spory žalobců a stavebníka nepředstavují žádné referenční hledisko pro přezkum zákonnosti nyní vydaného rozhodnutí (viz též výše).

131. A konečně soud odmítá, že by v této části byla argumentace žalovaného nejasná. Žalovaný mohl uvést, že stavební úřad převzal podmínku č. 21 ze závazného stanoviska vodoprávního úřadu, neboť toto zjevně odpovídá skutečnosti. Uvedené konstatování však nečiní napadené rozhodnutí nesrozumitelným, neboť žalovaný ihned dodal, že převzetí této podmínky ze závazného stanoviska bylo chybné již pro její vyčerpání v jiném řízení, a proto dotčenou podmínku ze stavebního povolení správně vypustil.

132. Jestliže žalobce b) dále zpochybňuje, že nebyl vyžadován hydrogeologický posudek ke stavební jámě, tak soud zdůrazňuje, že závazným stanoviskem vodoprávního úřadu byl vyžadován hydrologický posudek pouze pro potvrzení dostatečné kapacity vsakovacího zařízení. Správní orgány nadto disponovaly žalobcem odkazovaným hydrogeologickým posudkem, dle něhož hladina podzemní vody nebyla zjištěna do úrovně –7,0 m pod povrchem terénu, byť tato hladina může být kolísavá (6 – 8 m). Tento posudek dospěl k závěru, že základové poměry na staveništi lze hodnotit, a to i při uvažování suterénu, jako relativně jednoduché a pro uvažovanou zástavbu jako jednoznačně vhodné. Doporučil pouze při vlastním provádění stavby realizovat geotechnické sledování výkopových a základových prací. Za této situace nebylo dle soudu na místě požadovat po stavebníkovi předložení speciálního hydrogeologického posudku též pro účely stavebního povolení na stavbu (tj. pro stavební jámu), neboť ze získaných poznatků bylo zřejmé, že stavba vyhovuje požadavkům na zajištění hydrogeologické stability. Nadto soud opakuje, že dotčený hydrogeologický posudek byl součástí podkladů pro stavební řízení (je součástí spisového materiálu), takže stavební úřad i žalovaný byli s hydrogeologickými poměry v místě stavby seznámeni, a to i vstříc plánované výstavbě. Soud tedy musí odmítnout tvrzení žalobce b), že nebyly zohledněny hydrogeologické poměry v místě stavby. Na uvedeném nemůže nic změnit ani žalobcův odkaz na kolísavou hladinu podzemních vod v době povodní. Hydrogeologický posudek uznává, že hladina podzemní vody je závislá na úrovni hladiny řeky a může se měnit, aniž by tato skutečnost byla jakkoli relevantní pro celkové hodnocení podmínek stavby. Nadto soud i zde podotýká, že žalobce argumentuje neobvyklou až hraniční situací, která obecně nemůže být hlavním referenčním hlediskem při posuzování stavebního záměru.

133. Uvedený hydrogeologický posudek soud nepovažuje ani za vnitřně rozporný, jak tvrdí žalobce b). Soud nenachází jakýkoli rozpor v konstatování, že dle technické normy ČSN 73 1001 je na jedné straně stavba spíše náročnou, na straně druhé jsou však základové poměry pro stavbu jednoduché. Zatímco v prvém případě je hodnocena samotná stavba (z hlediska velikosti, struktury apod.), teprve v druhém případě je posuzována vhodnost realizace stavby v předmětném místě. Náročnost realizace stavby nemá jakýkoli vliv na posouzení místních hydrogeologických poměrů, takže i u náročné stavby může být konstatována relativní jednoduchost základových poměrů.

134. S ohledem na výše uvedené soud nepovažoval za potřebné vyslechnout znalce, kteří zpracovali hydrogeologický posudek. Závěry posudku jsou pro účely tohoto řízení jednoznačné. Soud nepovažoval za nezbytné ani provádět dokazování stavební dokumentací ke stavebnímu projektu nacházejícímu se v okolí posuzované stavby. Soud hodnotil stavbu, jež byla předmětem stavebního povolení, přičemž součástí spisového materiálu byl již zmiňovaný hydrogeologický posudek, v němž byly hydrogeologické poměry v místě stavby dostatečně popsány. Hydrogeologické poměry stavby jiných proporcí a na jiném místě nebyly pro posouzení nyní projednávané žaloby významné.

135. K vypuštění první věty podmínky č. 21, tj. že likvidací srážkových vod nesmí dojít k podmáčení okolních pozemků a objektů, soud opakuje, že okolnosti odvádění vody ze střechy stavby byly řešeny ve stavebním řízení o povolení stavby vsakovacího objektu. V tomto řízení mohl žalobce a) vznést také námitky ohledně podoby střechy, pokud by mínil, že její konkrétní provedení může mít vliv na posouzení kapacity vsakovacího zařízení. V nyní řešeném stavebním řízení již podoba střechy stavby nemusela být, s ohledem na kapacitu vsakovacího zařízení, posouzena, neboť ani žalobce netvrdí, že by se změnily rozměrové parametry střechy stavby.

136. Závěrem soud k námitce, že ve stavebním povolení nebyl stanoven odborný dohled podle předem stanovených kritérií při hloubení stavební jámy a při jejím zajišťování, konstatuje, že žalobcem b) a zúčastněnou osobou citovaná pasáž hydrogeologického posudku byla pouze doporučením, přičemž klíčovým aspektem zůstávalo konstatování, že základové poměry lze hodnotit jako relativně jednoduché a pro uvažovanou zástavbu jako jednoznačně vhodné. Nebylo tudíž nezbytné, aby stavební úřad stanovil specifické podmínky pro hloubení a zajištění stavební jámy.

137. Žalobce b) při jednání rovněž namítl, že v řízení nebyla zohledněna kapacita usazovací jímky. Tato námitka však byla uplatněna po lhůtě pro podání žaloby a pro uplatnění žalobních bodů stanovené v § 71 odst. 2 soudního řádu správního. Žalobce při jednání sice uvedl, že tato námitka souvisí s námitkou nedostatečného zohlednění hydrogeologických poměrů v místě stavby, dle soudu se však jedná o nepřípustné rozšíření žalobního bodu. Žalobce b) v žalobě rozporoval hydrogeologické poměry ohledně výstavby vsakovacího zařízení a stavební jámy, proto mohl v průběhu řízení doplnit svou žalobní argumentací pouze k těmto aspektům výstavby. Realizace usazovací jímky představuje specifickou součást stavebního povolení obsaženou v podmínce č. 20, vůči níž žalobce b) v žalobě žádné námitky nevznesl. A ani v jiné části žaloby nenamítl nedostatečnou kapacitu usazovací jímky. Soud se proto s ohledem na zásadu koncentrace žalobních námitek touto námitkou nezabýval. H. Námitky uplatnitelné v územním řízení 138. Žalobci ve svých žalobách také průběžně zpochybňují skutečnost, že některé jejich námitky byly odmítnuty s tím, že spadají do fáze územního a nikoli stavebního řízení. Jakkoli žalobci tyto námitky spojují především s nepřezkoumatelností žalobou napadeného rozhodnutí, soud je považuje za nezbytné zhodnotit také z hlediska přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí.

139. Podle § 114 odst. 2 stavebního zákona k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování územně plánovací dokumentace nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží.

140. Citované ustanovení odráží obecné pravidlo, dle něhož stavební řízení není pokračováním územního řízení. Předmět obou těchto řízení, tj. okruh otázek, které se v nich řeší, je odlišný. V územním řízení se posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území. Přitom se bere zřetel na stanoviska dotčených orgánů, řádně uplatněné námitky účastníků řízení a stanoví se podmínky pro uskutečnění záměru v území a požadavky na změnu záměru podle výsledků územního řízení. V případě stavebního řízení se pak posuzuje, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány (§ 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona). Ve stavebním řízení se stavba do území neumisťuje, neboť je v něm již umístěna na základě územního rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že mezi územním řízením a stavebním řízením, ačkoliv jejich výstupy představují řetězící se správní akty, existuje z hlediska věcného bariéra oddělující tato dvě řízení. Správní soudy se proto mohou při přezkumu stavebního povolení zabývat toliko těmi námitkami, které mají přímý vztah k předmětu stavebního řízení, a nemohou posuzovat zákonnost stavebního povolení z pohledu otázek, které se věcně neupínají k předmětu stavebního řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011 – 565, ze dne 15. 12. 2011, čj. 1 As 133/2011 – 127, či ze dne 25. 7. 2016, čj. 4 As 63/2016 – 39).

141. Žalobci v prvé řadě zpochybňovali naddimenzovanost přístavby. „Hrubé“ technické parametry stavby, včetně jejích rozměrů, jsou však výsledkem územního řízení a rozhodnutí o umístění stavby do území. V navazujícím stavebním řízení se stavební úřad zabýval pouze tím, jakým způsobem bude stavba realizována, jaké budou její konkrétní technické parametry a jakým způsobem bude užívána. Velikost a umístění stavby již nebylo předmětem přezkumu ve stavebním řízení, a proto žalobci nemohli úspěšně namítat velikost přístavby, neboť ta nedoznala změn oproti územnímu rozhodnutí.

142. Stejně tak nejsou ve stavebním řízení řešeny věci týkající se zvýšených nároků na dopravu a parkování, neboť jde o okolnosti dotýkající se zasazení stavby do území, nikoli stanovení podmínek pro provedení stavby. Námitky vztahující se ke zvýšenému zatížení dopravy a zvýšeným nárokům na parkování tak nemohly být ve stavebním řízení předmětem posuzování a správní orgány nepochybily, pokud tyto námitky vypořádaly odkazem na § 112 odst. 2 stavebního zákona.

143. Jestliže žalobci zpochybňují, že budou rušeni osvětlením z přístavby, tak i zde musí soud poznamenat, že takto zpochybňují především základní parametry stavby, tj. orientaci stěn a oken tělocvičny směrem k sousedním stavbám, velikost okenních otvorů či jejich odstup od budovy žalobců. Opět se jedná o otázky primárně spadající do územního řízení, v němž byla posuzována velikost okenních otvorů na straně jedné spolu s odstupem přístavby od domu žalobců na straně druhé.

144. Stavební úřad i žalovaný přesto v dané věci, vstříc konkrétním okolnostem provádění stavby, správně uvedli, že obavy žalobců snižují provedená technická opatření, především zabudování integrovaných žaluzií s elektrickým pohonem. Uvedené technické řešení spadalo již do fáze stavebního řízení, přičemž rovněž dle soudu zabezpečuje ochranu před světlem pronikajícím do venkovního prostoru. Jestliže žalobci technické provedení stínění oken nikterak konkrétně nerozporují, nýbrž obecně poukazují na riziko světelného smogu, je dle soudu zřejmé, že své námitky formulují bez ohledu na skutečnost, že své námitky uplatnili ve stavebním a nikoli územním řízení. Soud proto odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, ve kterém žalovaný dostatečně vyvrátil obavy žalobců z možného negativního ovlivnění světelným smogem.

145. Soud konečně poznamenává, že nepřehlédl, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2022, č. j. 8 As 130/2022 – 60, uvedl, že výše uvedené rozlišení mezi stavebním a územním řízením, není absolutní, protože především samotné stavební povolení podle § 115 odst. 1 stavebního zákona stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Soud však připomíná, že uvedený názor Nejvyšší správní soud v prvé řadě vyslovil ke stavebním záměrům liniových staveb, jejichž charakter je významně odlišný, a vstříc ochraně veřejných zájmů z oblasti ochrany životního prostředí. Kasační soud upozornil, že v těchto případech „bývá v územním řízení rozhodnuto způsobem odpovídajícím míře obecnosti a povaze takového rozhodnutí, tedy tak, že se do územního rozhodnutí mimo jiné včlení podmínky, jimiž se zpravidla uloží žadateli, aby pro navazující povolovací řízení předložil podrobnější dokumentaci.“ Uvedené v nyní posuzované věci nenastalo, neboť územní rozhodnutí žádné podmínky, které by byly konkretizovány ve stavebním řízení, a které by byly žalobci zpochybňovány, nestanovilo. Proto nebylo na místě, aby se vypořádání těchto námitek přeneslo z územního řízení do řízení stavebního. Konečně pak soud podotýká, že v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil, že k tomu, aby bylo možno uzavřít, že určitá námitka je ve stavebním řízení nepřípustná, je třeba alespoň v základu posoudit povahu dané námitky ve vztahu ke konkrétnímu stavebnímu záměru (předmětu daného stavebního řízení). Takto správní orgány postupovaly, kdy například v případě namítaného světelného smogu ze stavby vhodně poukázaly na další okolnosti, které vyvstaly v průběhu stavebního řízení, a které snižovaly relevanci přednesených námitek (viz především instalace okenních žaluzií).

146. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žalovaný mohl konstatovat, že námitky naddimenzovanosti přístavby, zvýšené nároky na dopravu a parkování, případně rozmístění a rozměry okenních otvorů překračovaly možný rozsah námitek, které mohou být uplatněny ve stavebním řízení, neboť svým věcným obsahem tyto námitky měly nebo mohly být uplatněny v územním řízení.

I. Další námitky žalobců

147. Jestliže žalobce b) zpochybňuje, že správní orgány dostatečně neověřily, zda budě tělocvična sloužit též komerčnímu provozu, tak ani uvedenou námitku soud neshledal důvodnou. Možné komerční využití objektu tělocvičny nebylo pro vydání stavebního povolení, respektive posouzení jeho zákonnosti v odvolacím řízení, významné. Správní orgány posuzovaly pouze soulad projektové dokumentace s územním rozhodnutím a dalšími zákonnými požadavky (viz § 111 stavebního zákona), aniž by součástí jejich úvahy měla být otázka komerčního či pouze veřejně–prospěšného využití stavby. Komerčnost využití stavby není referenčním hlediskem pro vydání stavebního povolení či stanovení podmínek stavby. Nadto nelze pominout, že žalobci spojují možné komerční využití stavby především s omezenou možností parkování a s možným rušením jejich nemovitostí osvětlením tělocvičny, což však jsou otázky, které nebyly ve stavebním řízení dopodrobna řešeny (viz výše). Ohledně rizika světelného smogu soud odkazuje na výše uvedené a zdůrazňuje fakt, že riziko tohoto světelného obtěžování je sníženo instalací integrovaných žaluzií s elektrickým pohonem, které budou bránit průchodu světla vně budovy při jejím využití mimo dobu denního světla.

148. K námitce omezeného přístupu rezidentů k dočasným parkovacím stáním soud opakuje, že stavebník zřídil dočasná parkovací stání z vlastní iniciativy, aniž by byl vázán zákonnou povinností. Jestliže tedy zákon zřízení dočasných parkovacích stání nevyžaduje, nebylo nezbytné, aby se správní orgány jejich zřízením jakkoli zabývaly či autoritativně stanovily jejich provozní režim v rámci podmínek stavby. V opačném případě by správní orgány překročily rámec zákonného rozhodování. Bylo pouze a jen na stavebníkovi, zda dočasná parkovací místa zřídí a zda umožní residentům, aby měli k těmto dočasným parkovacím místům přístup. Informovanost žalobců o možnosti využití dočasných parkovacích stání tak není pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí významná. Soud tedy míní, že nemohlo být ve vztahu ke zřízení dočasných parkovacích míst, na které budou mít přístup rezidenti, porušeno ani žalobcovo legitimní očkování.

149. Žalobce b) v posledku namítá, že stavební úřad nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi, protože v případě jiných staveb požadoval zřídit náhradní parkovací místa. Žalobce však v rámci této argumentace neuvádí žádné konkrétní řízení, ve kterém by stavební úřad ve stejné věci (tj. typově stejné stavby) rozhodoval významně odlišně od nyní posuzované věci; pouze při jednání poukázal na požadavky vznesené stavebním úřadem vůči jeho osobě při stavbě jeho bytu. Uvedenou námitku lze tedy považovat za obecnou, a proto soud také obecně konstatuje, že neshledal, že by se vydání stavebního povolení v předmětné věci vymykalo běžnému rozhodování stavebního úřadu a žalovaného. K jinému závěru nevedly ani poznatky nabyté z úřední činnosti soudu. A soud podotýká, že je nezbytné rozlišovat bytovou výstavbu od stavby tělocvičny, byť by bylo uvažováno s jejím komerčním využitím. Je nabíledni, že především v případě bytové výstavby je nezbytné zajistit dostatečnou kapacitu parkovacích stání. Soud však opakuje, že námitky vztahující se ke zvýšeným nárokům na parkování mohly být posouzeny v územním a nikoli ve stavebním řízení. J. Účastenství SVJ ve stavebním řízení 150. Osoba zúčastněná na řízení před soudem namítla, že nebyla účastníkem stavebního řízení a nemohla vznášet námitky a podat odvolání.

151. K postavení společenství vlastníků jednotek v územních a stavebních řízeních se uceleně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2022, č. j. 10 As 26/2021 – 50, na jehož argumentaci soud v podrobnostech odkazuje. V tomto rozsudku dospěl kasační soud k závěru, že společenství vlastníků jednotek je účastníkem společného územního a stavebního řízení, jde–li v řízení o záměr na sousedním pozemku či stavbě, kterým mohou být přímo dotčeny společné části nemovitosti spravované společenstvím vlastníků jednotek. Účast společenství vlastníků jednotek v řízení podle stavebního zákona je takto možná vedle účasti jednotlivých vlastníků (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 4 As 149/2013–31). Je dokonce účelná zejména tehdy, nelze–li přesně a jednoznačně určit, zda se určitý zásah týká pouze jednotlivých bytových jednotek, domu jako celku nebo společných částí domu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2020, č. j. 2 As 426/2018 – 49, bod 30).

152. S uvedeným právním názorem se soud plně ztotožňuje s tím, že není na místě jakkoli odlišovat vedení společného územního a stavebního řízení a samostatného stavebního řízení. SVJ tedy mohlo v posuzovaném řízení vystupovat jako jeho účastník, mohly–li být přímo dotčeny společné části spravované společenstvím (takto jsou procesní práva společenství úzce navázána na omezený účel jeho existence). Jeho postavení by bylo v tomto smyslu specifické a úzce ohraničené, nikoli však vyloučené.

153. Na straně druhé však soud zdůrazňuje, že v citovaném rozsudku kasačního soudu bylo posuzováno rozhodnutí, jímž bylo v jiné věci zamítnuto pro nepřípustnost odvolání společenství vlastníků jednotek, neboť odvolací správní orgán došel k (později soudy překonanému) závěru, že společenství vlastníků jednotek nepřísluší postavení účastníka správního řízení. V nyní hodnocené věci SVJ odvolání nepodalo, ačkoli bylo o vedení dotčeného stavebního řízení zpraveno, stejně jako o vydání stavebního povolení, neboť jeho účastníky byli jeho členové (přinejmenším oba žalobci) a také ve svém vyjádření k žalobě SVJ výslovně uvádí, že předseda představenstva Družstva je shodný s osobou předsedy výboru SVJ. Pokud tedy chtělo SVJ vystupovat v pozici účastníka řízení, mohlo se do řízení přihlásit, případně mohlo podat proti stavebnímu povolení odvolání, přičemž by bylo povinností žalovaného posoudit, zda v daném případě může SVJ vystupovat v pozici účastníka stavebního řízení, a pokud ano, reagovat na jeho odvolací argumentaci. Jestliže však takto SVJ nepostupovalo a zůstalo v řízení pasivní, nemůže se nyní dovolávat porušení svých procesních práv, neboť ne–účastenství ve stavebním řízení si způsobilo svou vlastní nečinností. A pro úplnost soud dodává, že SVJ nepodalo ani žalobu proti napadenému rozhodnutí, ve které by tvrdilo porušení svých procesních práv, tj. že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ač účastníkem řízení být mělo, a ani žalobci ve své žalobě nenamítli, že žalovaný a stavební úřad v řízení opomenuli některé účastníky. Již proto soud nemohl vstříc této námitce zrušit žalobou napadené rozhodnutí.

154. Ze všech těchto důvodů soud neshledal, že by v posuzované věci došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Soud opakuje, že SVJ o probíhajícím stavebním řízení vědělo, pročež bylo plně na jeho vůli, zda se bude ucházet o účastenství v tomto řízení, a to např. podáním námitek či odvolání.

X. Závěr

155. Žalobci se svými námitkami tedy neuspěli. Jelikož v řízení o žalobách nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud žaloby zamítl jako nedůvodné.

156. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 soudního řádu správního. Žalobci neměli ve věci úspěch, a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

157. O nákladech osob zúčastněných na řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 5 soudního řádu správního, podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení žádná povinnost zúčastněným osobám uložena nebyla.