14 Af 31/2023–90

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: Asociace Falun Gong České republiky, z. s., IČO: 26597543 sídlem V Brance 436, 267 62 Komárov zastoupena advokátkou Mgr. Helenou Hejskovou sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 28. 8. 2023, čj. MHMP 1613584/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V této věci soud rozhoduje podruhé. Rozsudkem z 21. 10. 2024, čj. 14 Af 31/2023–48 (první rozsudek), soud zrušil rozhodnutí žalovaného, jelikož měl za to, že žalobkyni nemohl zaniknout nárok na osvobození od poplatku ze vstupného dle § 14a odst. 6 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (zákon o místních poplatcích). Nejvyšší správní soud (NSS) pak ke kasační stížnosti žalovaného zrušil první rozsudek (rozsudek z 30. 6. 2025, čj. 6 Afs 273/2024–48), jelikož způsob, jakým soud vyložil dotčená ustanovení zákona o místních poplatcích, popíral úmysl zákonodárce, resp. umožňoval spekulativní jednání pořadatelů akcí.

2. Žalobkyně je zapsaným spolkem. Jak plyne z jejích stanov, žalobkyně mj. pořádá kulturní představení na podporu v Číně pronásledovaných stoupenců hnutí Falun Gong. Ve dnech 28. 5. 2022 a 29. 5. 2022 v Kongresovém centru Praha pořádala tři kulturní akce Shen Yun (dále tyto události souhrnně jako představení). Úřad městské části Prahy 4 (správce poplatku) vyměřil žalobkyni místní poplatek ze vstupného na představení ve výši 638 622 Kč, který zvýšil dle § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích na dvojnásobek, tedy 1 277 244 Kč [platební výměr z 21. 12. 2022 (platební výměr)]. Správce poplatku se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že představení měla spadat pod výjimku stanovenou v § 6 odst. 1 větě poslední zákona o místních poplatcích. Na základě této výjimky se poplatek ze vstupného neplatí, pokud celý výtěžek pořadatel odvede na charitativní a veřejně prospěšné účely. Dle správce poplatku žalobkyně nemohla využít této výjimky z povinnosti zaplatit poplatek, neboť neohlásila údaje ve smyslu § 14a odst. 1 a 6 zákona o místních poplatcích.

3. Proti platebnímu výměru se žalobkyně odvolala. K odvolání žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) změnil platební výměr tak, že místní poplatek ze vstupného snížil na částku 638 623 Kč. Odstranil tedy sankční 100% navýšení poplatku.

II. Žaloba a vyjádření žalovaného

4. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně brání žalobou. V ní mj. namítá, že správce poplatku musel již z dřívějšího působení žalobkyně vědět, že její činnost, včetně pořádání kulturního představení Shen Yun, je neziskovou akcí konanou čistě pro charitativní účely, a tedy že se z takové akce neplatí místní poplatek ze vstupného. Žalobkyně v žalobě specifikovala šest žalobních bodů: – Ustanovení § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích na tento případ nedopadá, neboť se týká pouze zániku nároku na osvobození (osvobození od poplatku obsahuje např. § 3b zákona o místních poplatcích) nebo úlevy [kterou může obec upravit v obecně závazné vyhlášce, avšak obecně závazná vyhláška č. 10/2011 Sb. hl. m. Prahy, o místním poplatku ze vstupného (vyhláška), žádnou úlevu neupravuje]. Výjimka z povinnosti platit místní poplatek upravená v § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích nedopadá na situace, v rámci kterých se poplatek neplatí ze zákona. – Správce poplatku měl již před vydáním platebního výměru informace o tom, že představení naplňují podmínky pro výjimku z poplatkové povinnosti pro místní poplatek ze vstupného. Žalobkyně poukázala na §14a odst. 2 a 5 zákona o místních poplatcích, dle nichž údajně neměla povinnost ohlásit údaj, který může správce poplatku automatizovaným způsobem zjistit z rejstříků nebo evidencí, do nichž má zřízen automatizovaný přístup. Správce poplatku se dopustil přehnaného formalismu, neboť žalobkyni nevyzval k doplnění tvrzení ohledně předložených listin (u listin předložených v anglickém jazyce s českým překladem) a k doplnění listin z e–mailové zprávy v listinné podobě. Tento chybný postup neopravil žalovaný v napadeném rozhodnutí. – Správce poplatku měl žalobkyni doručit výzvu k doložení konkrétních listin. Ze zákona totiž nevyplývá, jak podrobné údaje má poplatník místního poplatku sdělit správci poplatku. Tento chybný postup žalovaný vytkl správci poplatku, avšak dále se tímto nezabýval, neboť eventuální zjištění považoval za nadbytečná vzhledem k (nesprávné) aplikaci § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích. – Správce poplatku postupoval až příliš formalisticky. Měl žalobkyni pomoct, aby řádně předložila veškeré listiny. Žalobkyně je připravena k výzvě předložit důkazy v požadovaném rozsahu. – Žalovaný uznal splnění podmínek pro „osvobození“ pro charitativní účel představení, avšak chybně aplikoval úpravu ohledně zániku osvobození. Dle žalobkyně z toho vyplývá, že pokud by ohlášení představení žalobkyně uskutečnila včas, měl by žalovaný za prokázané, že se jedná o charitativní akci. – Výše vyměřeného poplatku je ve vztahu k majetkové podstatě žalobkyně nepřiměřená. Tuto skutečnost musel správce poplatku seznat z předložených stanov, jelikož žalobkyně disponuje nulovou majetkovou podstatou. Při stanovení výše vstupného na představení nekalkulovala s místním poplatkem. Vyměřený poplatek má tak pro ni likvidační charakter.

5. Žalovaný ve vyjádření z 4. 12. 2023 navrhl, aby soud žalobu zamítl. Žalobkyně zejména neohlásila údaje rozhodné pro osvobození od poplatku ve lhůtě dle § 5 odst. 1 vyhlášky. Její nárok na osvobození od poplatku tak zanikl dle § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích.

III. První rozsudek, rozsudek 6 Afs 273/2024 a další vyjádření stran

6. Soud v prvním rozsudku vycházel z toho, že zákon o místních poplatcích již od počátku jeho účinnosti používá různá jazyková vyjádření pro omezení poplatkové povinnosti, např. předmětem poplatku není, poplatku nepodléhá, poplatek se neplatí či od místního poplatku výslovně osvobozuje. Zákon o místních poplatcích dle něj nenabízel jednoznačnou výkladovou variantu věty poslední § 6 odst. 1, z níž by bylo možné dovodit, že spojení se poplatek neplatí má představovat osvobození od místního poplatku i ve smyslu § 14a odst. 6 téhož zákona. S ohledem na zásadu in dubio mitius soud konstatoval, že vynětí z poplatkové povinnosti dle § 6 odst. 1 věty poslední zákona o místních poplatcích nelze považovat za osvobození dle téhož zákona.

7. NSS se neztotožnil se závěry městského soudu. Poukázal na praktická úskalí výkladu, který soud obsáhnul v prvním rozsudku. Zejména uvedl následující:

21. Právní úprava počítá s tím, že skutečně odvést celý výtěžek na charitativní a veřejně prospěšné účely lze zpravidla až po konání akce. Vyhláška č. 10/2011 Sb. v § 5 odst. 1 písm. c) stanovuje povinnost v ohlášení týden před konáním akce uvést účel využití výtěžku. Podle § 5 odst. 4 vyhlášky č. 10/2011 Sb. je do 15 dnů po konání akce poplatník povinen sdělit částku vybraného vstupného a ve stejné lhůtě je podle § 6 odst. 1 poplatek splatný, nejde–li o pravidelně se opakující akci a není–li poplatek stanoven paušální částkou. Nemá–li se dostat do prodlení, měl by pořadatel akce ve stejné lhůtě též správci poplatku oznámit, že skutečně veškerý výtěžek na charitativní nebo veřejně prospěšné účely odvedl, což je podřaditelné pod změnu údajů uvedených v ohlášení podle § 14a odst. 4 zákona o místních poplatcích a § 5 odst. 4 vyhlášky č. 10/2011 Sb.

22. Neshromáždí–li tímto postupem správce poplatku dostatek podkladů pro správné zjištění a stanovení poplatku (§ 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád), může použít vyhledávací a kontrolní postupy upravené daňovým řádem nebo přímo zahájit řízení o stanovení poplatku a v rámci dokazování postupem podle § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu vyzvat pořadatele jakožto poplatníka, aby v přiměřené lhůtě prokázal, že celý výtěžek odvedl na charitativní a veřejně prospěšné účely. Právní úprava v tomto směru stanovuje jasné lhůty i případné sankce v podobě potenciální pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (§ 247a daňového řádu), rizika ztráty nároku na osvobození nebo úlevu od poplatku (§ 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích) či stanovení poplatku podle pomůcek (§ 98 odst. 1 daňového řádu). Dle NSS zákon ani vyhláška neupravují žádnou lhůtu k oznámení a případnému prokázání vynětí z předmětu poplatku. V důsledku závěrů prvního rozsudku by kterýkoli pořadatel mohl po realizaci akce spekulativně a bez ohledu na předcházející záměr tvrdit, že celý výtěžek z akce odvedl na charitativní nebo veřejně prospěšné účely. To by bylo v rozporu s úmyslem zákonodárce, konkrétně s novelou č. 278/2019 Sb., na jejíž důvodovou zprávu NSS odkázal. Konečně NSS uzavřel, že na slovní spojení se poplatek neplatí je nutné nahlížet za pomoci teleologického a systematického výkladu (viz bod 38 prvního rozsudku), a tedy toto slovní spojení v § 6 odst. 1 věta poslední zákona o místních poplatcích přestavuje osvobození od místního poplatku i ve smyslu § 14a odst. 6 téhož zákona. Nelze připustit alternativní výklad ve prospěch žalobkyně, s nímž pracoval soud v prvním rozsudku.

8. Žalovaný ve vyjádření z 6. 8. 2025 navrhl, aby soud žalobu zamítl.

9. Žalobkyně 23. 8. 2025 sdělila, že nesouhlasí se závěry rozsudku 6 Afs 273/2024, a naopak se dovolává závěrů prvního rozsudku, zejména co do jazykového výkladu § 6 odst. 1 věty poslední zákona o místních poplatcích (část II vyjádření). Dle ní tyto závěry popírají ústavní zásady právního řádu. Bylo na zákonodárci, aby jasně stanovil povinnost pořadatele oznámit pořádání akce i důsledek spojený s porušením této povinnosti. Pokud NSS dovodil nepeněžitou povinnost žalobkyně oznámit správci poplatku jak konání akce, tak výtěžek z ní a způsob jeho využití, nesplnění této povinnosti nemůže dle zákona mít žádný finanční dopad na žalobkyni. Nezakládá novou povinnost platit místní poplatek ze vstupného, neboť to zákon neukládá. NSS nově vytvořil pořadateli akce oznamovací povinnost. Po fyzických a právnických osobách, zejména jde–li o charitativní subjekty, nelze požadovat, aby sofistikovaně vykládaly právo a nesly vykonstruované důsledky údajného prodlení, ke kterému s ohledem na znění zákona o místních poplatcích nedošlo. Žalobkyni vyňal z poplatkové povinnosti dle § 6 odst. 1 věty poslední zákona o místních poplatcích. Není proto možné, aby dle NSS nesla důsledek v podobě ztráty nároku na osvobození, který ani dříve neměla. V případě vynětí z působnosti zákona dle cit. § 6 odst. 1 žalobkyně nemůže být poplatníkem ani poplatkovým subjektem.

10. V části III téhož vyjádření žalobkyně snesla argumentaci týkající se jí uvažovaného věcného osvobození jejích akcí dle vyhlášky a poukaz na nemožnost použít ustanovení obsažené v příloze téže vyhlášky, dle něhož se na území Městské části Praha 4 platí místní poplatek ze vstupu u kulturních akcí uvedených v § 3 písm. a) bod 1 vyhlášky, pokud se konají v prostorách s kapacitou nad 1 000 osob. Na rozdíl od tohoto ustanovení samotný § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky počítá s tím, že tento poplatek se u kulturních akcí platí, pokud se konají v prostorách s kapacitou nad 1 000 osob. Ustanovení § 3 odst. 2 pak umožňuje pro jednotlivé městské části stanovit jen jinou sazbu poplatku (než 5 %), a ne stanovit nižší minimální kapacitu prostor, z jejichž využití se platí 5% sazba poplatku ze vstupu na kulturní akce.

11. Žalovaný ve vyjádření z 16. 9. 2025 označil dílčí námitky žalobkyně za opožděné či mylné. Dle něj soud nyní nemůže „přezkoumávat“ správnost závěrů NSS, jak požaduje žalobkyně.

IV. Právní názor soudu

12. Soud opět přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Při hodnocení jednotlivých námitek musel vycházet z právních závěrů NSS, jimiž je vázán a na které v podrobnostech odkazuje. Stejně tak soud považuje za obsoletní, aby důsledně opakoval závěry prvního rozsudku, k nimž se NSS nevyjádřil, a jimiž je soud při opakovaném posouzení věci vázán (viz rozsudek NSS z 20. 5. 2024, čj. 9 As 66/2023–72, JRD Hlubočepy, body 22). Touto technikou odůvodnění druhého rozsudku v téže věci soud racionalizuje nejen vlastní rozhodovací činnost, ale i důvody, které v něm sděluje účastníkům sporu. Bylo by totiž zbytečné opětovně opakovat již jednou vyřčené a účastníkům sdělené závěry. Ostatně soud obdobným způsobem vystavěl mj. rozsudky z 28. 8. 2024, čj. 14 A 64/2022–157, a z 15. 10. 2024, čj. 14 Af 31/2020–92, které obstály v řízení o kasační stížnosti (viz rozsudky NSS z 30. 10. 2024, čj. 7 As 220/2024–48, Základní umělecká škola Folklorika, resp. z 11. 4. 2025, čj. 8 Afs 231/2024–65, SPRINKLER GROUP).

13. U jednání dne 29. 9. 2025 soud nejprve stručně zrekapituloval obsah soudního spisu a podání stran. Ty poté setrvaly na shora předestřené argumentaci. Žalobkyně mj. tvrdila, že část jejích námitek z vyjádření z 23. 8. 2025 nebyla opožděná, jelikož jde o výklad právních předpisů, jehož nesprávnost lze namítat kdykoliv za řízení. Žalovaný s tím nesouhlasil. Žalobkyně potvrdila, že v této věci jde o řešení právní otázky. I proto žalobkyně netrvala na důkazních návrzích, které uvedla v žalobě.

14. Žaloba není důvodná. Ztráta nároku na osvobození dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích 15. Pokud se v období mezi dvěma rozhodnutími městského soudu nezměnil skutkový nebo právní stav věci, ani se nezměnila soudní judikatura, soud se nemohl odchýlit od závěrů rozsudku 6 Afs 273/2024, jimiž je kasačně vázán. Nevyužila–li žalobkyně „znovuotevření“ řízení před městským soudem k precizaci jejích původních žalobních námitek, které by byly způsobilé změnit pohled soudu na věc, soud žalobkyni v podrobnostech odkazuje na jednoznačné odůvodnění rozsudku 6 Afs 273/2024. Právě tento rozsudek totiž popřel správnost původního výkladu městského soudu, který žalobkyni prospíval. V návaznosti na závěry rozsudku 6 Afs 273/2024 soud konstatuje, že žalobkyně nemohla uspět v klíčové námitce – tedy stran výkladu slovního spojení se poplatek neplatí obsaženého v § 6 odst. 1 větě poslední zákona o místních poplatcích (argumentace obsažená v části IV bod 1 žaloby, tj. s. 5 a 6 žaloby; dále viz část II vyjádření z 23. 8. 2025). Soud nyní při opětovném přezkumu napadeného rozhodnutí není v takové pozici, že by mohl nerespektovat závěry NSS. Naopak rozsudek NSS je pro něj kasačně závazný. Proto je marná polemika žalobkyně v části II vyjádření z 23. 8. 2025, v níž zpochybňuje závěry rozsudku 6 Afs 273/2024.

16. V této věci to znamená, že pokud žalobkyně zamýšlela dosáhnout na dobrodiní osvobození od poplatku ze vstupného (§ 6 odst. 1 věta poslední zákona o místních poplatcích), byla v souladu s § 14a zákona o místních poplatcích ve spojení s § 5 odst. 1 písm. c) vyhlášky povinna sdělit správci poplatku nejméně týden před konáním akce údaje rozhodné pro stanovení výše poplatkové povinnosti, tj. druh akce, název pořadatele, datum a hodinu konání akce, místo konání, kapacitu místa pořádání (tj. nejvyšší počet osob, jež pojme), a také, že celý výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely. To není vše. Po uskutečnění akce byla dle § 5 odst. 5 vyhlášky povinna ohlásit i případnou změnu údajů uvedených v ohlášení, a to do 15 dnů ode dne, kdy taková změna nastala. Pokud se žalobkyně nechtěla dostat do prodlení, měla v téže lhůtě správci poplatku oznámit, že skutečně veškerý výtěžek na charitativní nebo veřejně prospěšné účely odvedla, což je podřaditelné pod změnu údajů uvedených v ohlášení podle § 14a odst. 4 zákona o místních poplatcích (rozsudek 6 Afs 273/2024, bod 21). Jak již uvedl NSS, nedodržením této povinnosti žalobkyně na sebe vztáhla riziko ztráty nároku na osvobození od poplatku ve smyslu § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích. Dle soudu proto správce poplatku i žalovaný postupovali správně, pokud již jen na základě tohoto „přešlapu“ vyměřili žalobkyni poplatek ze vstupného. Neohlásila–li žalobkyně řádně a včas, že její akce podléhá osvobození od poplatku ze vstupného, nemohla se úspěšně dovolat nároku na osvobození od tohoto poplatku.

17. Na tom nic nemění argument, že NSS v rozsudku 6 Afs 273/2024 výslovně neřešil ústavněprávní rozměr použití těchto ustanovení v případě žalobkyně. Jak uvedl žalovaný, i dle soudu postačovalo, že se NSS nepřiklonil k výkladu, který by byl ve prospěch subjektu poplatků (žalobkyně). Tím implicite vypořádal i související námitky žalobkyně např. stran předvídatelnosti zákona. Správce poplatku nemusel vědět o tom, že žalobkyně zamýšlí dosáhnout na osvobození od poplatku 18. Jde–li o námitky z bodu 2) žaloby uvedené na s. 6 žaloby, soud žalobkyni v podrobnostech odkazuje na to, jak se s nimi vypořádal již v prvním rozsudku, konkrétně v bodech 50 a 51 (viz bod 12 shora). Jakkoli NSS zrušil první rozsudek, při opětovném hodnocení jednotlivých žalobních bodů, jimiž se NSS v rozsudku 6 Afs 273/2024 věcně nezabýval, soud musel vycházet z již vyslovených závěrů prvního rozsudku. K parametrům předvídatelnosti opětovného soudního přezkumu soud odkazuje na rozsudek NSS z 9 As 66/2023, JRD Hlubočepy, bod 22 a násl., či na usnesení rozšířeného senátu NSS z 23. 2. 2022, čj. 1 Azs 16/2021–50, č. 4321/2022 Sb. NSS, např. bod 39.

19. Stěžejní je, že z ničeho nevyplývá, že by správce poplatku mohl či měl automatizovaným způsobem zjišťovat údaje rozhodné pro osvobození žalobkyně od poplatku ze vstupného. Mylná je také domněnka, že správce poplatku o charitativní povaze představení musel vědět s ohledem na charakter předchozího představení v roce 2013. Soud považuje za rozhodné, že žalobkyně nesplnila svou ohlašovací povinnost, a tedy jí ex lege zanikl nárok na osvobození od poplatku. Doložení skutečných výdajů 20. Jde–li o námitky kumulované v bodech 4), 5) a 6) žaloby uvedených na s. 7 a 8 žaloby, ani tyto nejsou důvodné. Při řešení těchto výtek soud nemohl vycházet z bodů 43 až 49 prvního rozsudku. V prvním rozsudku totiž soud naznal, že žalovaný vycházel z nesprávné premisy, a tedy, že slovní spojení se poplatek neplatí obsažené v § 6 odst. 1 větě poslední zákona o místních poplatcích představuje institut osvobození od místního poplatku. V návaznosti na to pak soud uzavřel, že nárok žalobkyně na osvobození nemohl zaniknout dle § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích. Současně považoval za stěžejní otázku, zda žalobkyně skutečně odvedla výtěžek z jí pořádaných akcí na charitativní účely, a tedy tak, jak tvrdila. Proto soud v bodech 43 až 49 prvního rozsudku uložil žalovanému, aby v dalším řízení ověřil tuto tehdy rozhodnou skutkovou okolnost.

21. Jak již ovšem soud opakovaně uvedl, NSS popřel jeho původní závěry ohledně toho, že § 6 odst. 1 věta poslední zákona o místních poplatcích nutně nepředstavuje osvobození od místního poplatku, resp. že jde spíše o vyjmutí z poplatkové povinnosti. Jelikož odpadla původní premisa, na jejímž základě soud vystavěl závěry uvedené v bodech 43 až 49 prvního rozsudku, soud z nich nemůže vycházet. Naopak v tomto druhém rozsudku soud – v návaznosti na závěry rozsudku 6 Afs 273/2024 – činí opačný závěr, a tedy, že pro účely osvobození od poplatku ze vstupného je nerozhodné, zda žalobkyně odvedla celý výtěžek z jí pořádaných akcí na charitativní účely. Zjištění této skutkové okolnosti se jeví nepodstatným, jelikož ze správního spisu lze bezpečně seznat, že žalobkyni ze zákona zanikl nárok na osvobození od poplatku (§ 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích). Žalobkyně totiž řádně a včas nesplnila svou ohlašovací povinnost.

22. Soud nesouhlasí se spekulativní úvahou žalobkyně, že žalovaný by její akci považoval za charitativní (pozn. soudu: zřejmě v tom smyslu, že by splnila nárok na osvobození od poplatku ze vstupného), pokud by včas ohlásila, že sporná představení pořádala. Apriorní aktivita správce poplatku, který u žalobkyně zjišťoval, zda odvedla výtěžek ze vstupného na charitativní účely, neovlivnila jednoznačný závěr žalovaného, že žalobkyni zanikl nárok na osvobození dle § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích. I pokud by žalobkyně skutečně odvedla veškerý výtěžek na charitativní účely, jak tvrdošíjně tvrdí v odvolání a žalobě, s ohledem na to, že nedodržela postup, který předpokládá zákon a vyhláška, přišla o výhodu v podobě osvobození od poplatku. Na tom nic nemění dílčí propedeutické závěry žalovaného, jimiž správci poplatku – zřejmě pro účely dalších řízení – vysvětlil, jak by měl správně provádět dokazování. Nelze pominout, že i u této kritiky dílčích postupů správce poplatku, jichž se žalobkyně dovolávala v žalobě, žalovaný vždy poukázal na to, že pro vyměření poplatku je rozhodující, že žalobkyně včas a řádně nesplnila ohlašovací povinnost. Nepřiměřenost poplatku ze vstupného 23. Námitka uvedená v bodu 3) žaloby (s. 6 a 7 žaloby) je nedůvodná. Žalovaný ve vyjádření z 4. 12. 2023 uvedl, že žalobkyně nedoložila tvrzení o nepřiměřeném dopadu napadeného rozhodnutí na její majetkovou podstatu.

24. Správce poplatku mohl vyzvat žalobkyni k tomu, aby předložila důkazy o nepřiměřeném dopadu rozhodnutí do její právní sféry. Dle soudu ovšem nepochybil, pokud takovou výzvu za specifických okolností tohoto případu nezasílal (viz dále).

25. Soud považuje za stěžejní důvody, které žalovaný zahrnul do napadeného rozhodnutí (s. 11, třetí odstavec). Prvně soud souhlasí s tím, že povinnost platit poplatek ze vstupného stíhá každého pořadatele akce, který splní zákonem či vyhláškou stanovené podmínky. Skutečnost, že si žalobkyně nesprávně vyložila právní předpisy, a tedy řádně a včas neohlásila, že výtěžek z její akce převede na charitativní účely, jde za ní. V tom nelze spatřovat rdousící efekt. Nesplnila–li žalobkyně včas své ohlašovací povinnosti, nárok na osvobození jí zanikl. Zánik tohoto osvobození jde na její vrub.

26. Soud přitom neshledal extrémně nepřiměřenou ani sazbu poplatku. Poplatek v sazbě 5 % z vybraného vstupného není obecně nepřiměřený. Lze ostatně poukázat, že vyhláška počítá i se sazbou 20 %, jde–li o pořádání kulturních akcí spojených s restauračním provozem [§ 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky] či u vstupného na erotickou podívanou (vybíranou v Městské části Praha 5). Nelze pominout, že s obecnou 20% sazbou u poplatku ze vstupného počítá také § 6 odst. 3 zákona o místních poplatcích. Oproti zmiňované sazbě 20 % pak nyní sporných 5 % nevyvolává pochybnosti o nepřiměřenosti takhle nastaveného poplatku ze vstupného. Nejde o nijak kontroverzní výši sazby. Jistě, nepočítala–li žalobkyně s tím, že bude poplatek hradit, může ji částka vyměřeného poplatku nepříznivě ovlivnit. Na druhou stranu nelze odpovědnost za vyměření tohoto poplatku přenášet na nikoho jiného. Žalobkyně čelí povinnosti uhradit poplatek ze vstupného jen a pouze kvůli tomu, že dostatečně neznala, nepředvídala či zanedbala svou ohlašovací povinnost. Za těchto okolností bude právě na žalobkyni, aby vyměřený poplatek uhradila buďto z vlastních zdrojů, nebo ze zdrojů cizích (žalobkyně ostatně může požádat o navrácení části částky, kterou měla převést na charitativní účely).

27. V souvislosti s údajnou nepřiměřeností nelze pominout vstřícný krok žalovaného, který navzdory jeho rozhodovací praxi žalobkyni nevyměřil 100% sankční navýšení za to, že zmeškala také lhůtu k úhradě poplatku. Právě v tomto ohledu totiž žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí správce poplatku. Nepřípustné námitky 28. Výtky snesené v části III vyjádření z 23. 8. 2025 nejsou přípustné. Žalobkyně je neuplatnila ve lhůtě k podání žaloby. Současně soud uvádí, že tyto ohraničené námitky nemají ani relevantní předobraz v argumentaci obsažené v žalobě. Žalobkyně se u jednání domáhala, aby soud tyto námitky zvážil jako výklad právních norem, který lze vznést kdykoli za řízení. To ovšem není pravda. S námitkami, které žalobkyně uplatnila v části III vyjádření z 23. 8. 2025, je třeba pracovat jako s každým jiným žalobním bodem.

29. Žalobkyně až ve vyjádření z 23. 8. 2025 namítla, že podzákonné předpisy (zde vyhláška) nemohou rozšiřovat povinnosti osob nad rámec, který vymezuje zákon. Upozornila, že § 2 písm. a) bod 1 vyhlášky terminologicky vymezuje, co se pokládá za kulturní akci (mimo jiné divadelní, hudební a taneční vystoupení). V § 3 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky je stanovena sazba poplatku u kulturních akcí dle § 2 písm. a) bod 1, pokud se konají v prostorách s kapacitou nad 3 000 osob. Dále poukázala na § 3 odst. 2 vyhlášky, který pouze umožňuje změny sazby poplatku dle přílohy vyhlášky; neumožňuje ovšem změnu minimální kapacity prostor, v níž je akce pořádána. K tomu tvrdila, že dle webových stránek Kongresového centra Praha, a.s. je kapacita sálu, v němž žalobkyně organizovala její akce, 2 764 míst. Hlediště je tedy pod hranicí kapacity, s níž vyhláška spojuje poplatkovou povinnost (resp. osvobození pro tyto menší prostory). Na její případ nelze vztáhnout omezení z přílohy vyhlášky pro Městskou část Praha 4, dle nějž ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky se v této městské části platí místní poplatek ze vstupného v sazbě 5 % u kulturních akcí uvedených v § 2 písm. a) bod 1 vyhlášky, pokud se konají v prostorách s kapacitou nad 1 000 osob (tzn. snížení kapacity prostor, z jejichž využití se nevybírá poplatek). Toto ustanovení v příloze vyhlášky je pak v rozporu s § 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky, který předpokládá, že od poplatku jsou osvobozeny kulturní akce dle § 2 písm. a) bod 1 s výjimkou akcí dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky. Nadto § 4 pak výslovně stanoví, že poplatková povinnost vzniká vybráním vstupného na akci uvedenou v § 2, pokud se nejedná o akci osvobozenou podle § 7 vyhlášky.

30. Dle žalobkyně se nejedná o osvobození osob (poplatníků či plátců), ale o paušální věcné osvobození specifikovaných akcí. Pokud by tedy případ žalobkyně byl posuzován v režimu „osvobození“, jedná se o jiné osvobození dle § 14 odst. 3 písm. a) zákona o místních poplatcích, které je zákonným zmocněním pro obce, které mohou obecně závaznou vyhláškou upravit další osvobození od poplatku. Osvobození dle § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích je osvobození ad personam, naopak osvobození dle vyhlášky se vztahuje na věci (dopadá na samotné akce; pozn. soudu: ad rem). Nelze tedy přihlížet k nezákonnému rozšíření omezení osvobození dle přílohy vyhlášky na akce konané na území Městské části Praha 4. Věcné osvobození nelze pozbýt dle § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích. Osvobození pro akce konané na území hlavního města Prahy je stanoveno pro akce v prostorách s kapacitou pod nebo rovno 3 000 osob a příloha k vyhlášce může upravit jen sazbu. Akce pořádané žalobkyní byly samy o sobě od poplatku osvobozeny a poplatková povinnost jí tedy nikdy nevznikla. Vyhláška sice stanovila lhůty pro splnění ohlašovací povinnosti, ale důsledkem jejich nedodržení není vznik poplatkové povinnosti. Takový výklad by odporoval nejen zákonu, ale i znění vyhlášky.

31. I pokud by tento komplex námitek byl přípustný, soud by na jejich základě nezrušil napadené rozhodnutí. Pouze pro pořádek soud uvádí, že žalobkyně sice argumentovala nedostatkem zákonného zmocnění k úpravě podmínek k stanovení poplatku ze vstupného ve vyhlášce, avšak poukazovala na rozpory mezi jednotlivými ustanoveními vyhlášky. Za těchto okolností nelze vyhlášku neaplikovat pro rozpor se zákonem. Proti sobě stojící ustanovení vyhlášky je třeba vyložit. Nadto soud nemá pochybnost o tom, že žalobkyní specifikovaný rozpor mezi § 3 odst. 1 písm. a) a ustanovením přílohy k vyhlášce stran Městské části Praha 4 ve spojení s § 3 odst. 2 vyhlášky je jen domnělý. Soud nepochybuje o tom, že pravidla zakotvená v příloze představují speciální úpravu, kterou je třeba v jednotlivých městských částech upřednostnit před obecnou regulací, kterou obsahuje paragrafová část vyhlášky. Na tom nic nemění § 3 odst. 2 vyhlášky, jehož doslovné znění žalobkyně přecenila. Soud míní, že zákon ve spojení s vyhláškou předpokládá, že v Městské části Praha 4 budou pořadatelé kulturních akcí s kapacitou prostor již nad 1 000 osob hradit poplatek ze vstupného.

32. Jelikož akce žalobkyně nebyly osvobozeny ad rem, jak konstruovala žalobkyně, nemohla jí nevzniknout ani poplatková povinnost. Proto nemohl na posouzení kauzy nic změnit ani její poukaz na § 4 vyhlášky.

33. Dlužno dodat, že pro žalobkyni nemohl být pohled NSS na její případ ani nijak překvapivý, jelikož na situaci žalobkyně nahlížely stejně jak NSS i správní orgány. Pokud žalobkyně vskutku měla za to, že mohlo jít o nyní argumentované osvobození ad rem, měla tuto námitku uplatnit již ve lhůtě k podání žaloby.

V. Závěr a náklady řízení

34. Soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému nevznikly žádné účelně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti. Soud tedy nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok II).

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba a vyjádření žalovaného III. První rozsudek, rozsudek 6 Afs 273/2024 a další vyjádření stran IV. Právní názor soudu Ztráta nároku na osvobození dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 14a odst. 6 zákona o místních poplatcích Správce poplatku nemusel vědět o tom, že žalobkyně zamýšlí dosáhnout na osvobození od poplatku Doložení skutečných výdajů Nepřiměřenost poplatku ze vstupného Nepřípustné námitky V. Závěr a náklady řízení