14 C 10/2020-98

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 67 200 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9% od 1. 6. 2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, když oproti tomu se žaloba co do zaplacení částky 32 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% od 1. 12. 2018, jakož i co do úroku z prodlení 9% z částky 67 200 Kč od 1. 12. 2018 do 30. 5. 2019, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 684 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 1. 2020 domáhal náhrady nemajetkové újmy po žalované ve výši 100 000 Kč z nepřiměřené délky řízení, které do dne podání žaloby není skončeno. Jde o řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedené pod č.j. 68 C 12/2012 v němž vystupoval žalobce rovněž v pozici žalující strany, jednalo se o spor ze smlouvy o dílo. Uvedl k tomu, že dne 28. 12. 2011 podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ve věci nároku z vypořádání smlouvy o dílo, která byla uzavřena dne 30. 4. 2010 v celkové částce 2 596 859 Kč s příslušenstvím. První úkon ve věci (nařízení prvního jednání) byl učiněn až více než 18 měsíců po podání žaloby, a to dne 12. 6. 2013. Další průběh řízení byl zatížen četnými průtahy ze strany příslušného soudu, v důsledku čehož bylo řízení u první instance skončeno až rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, tedy více než 6 let po zahájení řízení. Proti rozsudku soudu první instance bylo podáno odvolání. Odvolací řízení bylo skončeno dne 6. 9. 2017 potvrzením rozhodnutí první instance. Následně byl podán mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu soudu České republiky, který původní rozhodnutí dne 26. 9. 2018 částečně odmítl a částečně zrušil a věc v rozsahu zrušených výroků vrátil soudu prvního stupně. Řádné i mimořádné opravné prostředky nebyly podány ze strany žalobce. Řízení je ke dni podání žaloby neskončeno. Co do nemajetkové újmy z pohledu posouzení složitosti řízení má žalobce za to, že délka řízení u první instance přesahující 6 let je nepřiměřená s ohledem na relativní standardní složitost posuzovaného řízení. S přihlédnutím k výši žalované částky se jedná z pohledu žalobce o řízení, na jehož definitivním skončení má podstatný zájem a jeho předmět je pro žalobce velmi významný. Po částečném zrušení původního rozhodnutí bude nyní řízení u první instance dále pokračovat a to vše pro žalobce zakládá značnou právní, ale také finanční nejistotu. S ohledem na zmíněný průběh a délku řízení a v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, žalobce požaduje zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, finanční částku ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Učinila nespornou skutečnost, že žalobce u ní přípisem, doručeným žalované dne 30. 11. 2018, uplatnil tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který vyčíslil ve výši 100 000 Kč. Žalovaná uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila tak, že v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená, nedošlo. Žádosti o poskytnutí zadostiučinění nebylo vyhověno. Uvedla, že přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, zda tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv. Pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. V této souvislosti odkázala na judikaturu, dle které stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Pokud jde o podíl účastníků řízení na délce řízení, nelze jim přičítat k tíži použití zákonných prostředků procesní obrany. Jestliže účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Ať se jedná o uplatnění opravných prostředků nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách, skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí soudem vyšší instance, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 68 C 12/2012 probíhá na počátku června 2020 po dobu 8 let a 4 měsíců na třech stupních soudní soustavy. Obvodní soud vydal rozsudek pro zmeškání, který byl následně zrušen. Další rozsudek obvodního soudu byl potvrzen soudem odvolacím. Rozhodnutí soudů obou stupňů pak byla zrušena Nejvyšším soudem ČR. Soud prvního stupně pak rozhodl ve věci potřetí. V řízení bylo dále rozhodováno o ustanovení znalců a o znalečném. Vzhledem k obsahu žádosti o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze dne 30. 11. 2018 a dalšího podání žalobce, doručeného Ministerstvu spravedlnosti dne 17. 1. 2020, byla žalovanou v rámci předběžného projednání posouzena délka řízení 8 let. Žalovaná při mimosoudním projednání nároku dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako přiměřenou. K nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. nedošlo. Případný ojedinělý průtah v řízení (např. mírnou prodlevu před nařízením prvního jednání) lze dle judikatury vnitrostátních soudů i dle ESLP tolerovat, pokud celková délka řízení nebude nepřiměřená. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávané věci. Zároveň musí být celková délka nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka tolerovat (usnesení NS ČR sp.zn. 30 Cdo 2098/2012). Žalovaná je přesvědčena, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 68 C 12/2012 nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil:

4. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Cdo 1340/2018-310 ze dne 26. 9. 2018 se v posuzované věci podává, že rozsudky soudů předchozích instancí byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Jak plyne z databáze InfoSoud došlo k obživnutí věci č.j. 68 C 12/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1, a to dnem 22. 1. 2021.

6. Z připojené kopie spisu Obvodního soudu Praha 1 č.j. 68 C 12/2012 se podává žaloba podaná žalobcem u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3. 2. 2012. Bylo vydáno usnesení, výzva žalobci k zaplacení soudního poplatku, a to dne 22. 2. 2012. Na to usnesení soudu z 5. 3. 2012, aby se k žalobě vyjádřil žalovaný. Následovalo vyjádření žalovaného dne 14. 3. 2012. Poté vyjádření žalovaného přeposláno zástupci žalobce dne 16. 5. 2012. Dne 5. 6. 2012 došlo vyjádření žalobce, že tak reaguje na výzvu soudu doručenou žalobci 18. 5. 2012. Poté podání žalovaného z 3. 9. 2012, kterým reaguje na procesní repliku žalobce. Následně byl učiněn referát soudu ze 17. 10. 2012, aby bylo zástupci žalobce zasláno vyjádření žalovaného, a poté byl spis uložen na lhůtu jednoho měsíce. Poté žádost žalovaného z 5. 11. 2012, kdy bude nařízeno jednání. Následovala odpověď soudu 14. 11. 2012, že spis bude přidělen novému soudci s ohledem na mateřskou dovolenou dosavadní soudkyně. Na to opatření předsedkyně soudu ze 4. 12. 2012, že spis je přidělen jiné soudkyni. Poté urgence zástupce žalobce z 30. 11. 2012, kdy bude nařízeno jednání, neboť se jedná o nestandardní dobu od podání žaloby, uplynuvší. Následovala reakce předsedkyně soudu ze dne 4. 12. 2012. Též reakce soudu z 15. 1. 2013, že nařízené jednání s ohledem na stav nevyřízených věcí lze očekávat v březnu 2013. Poté doplnění důkazů ze strany žalobce došlé soudu 8. 3. 2013. Usnesení soudu z 8. 3. 2013, že podle ustanovení § 118 odst. 1, 3 žalovanému ukládá doplnění skutkových tvrzení. Poté referát soudu z 11. 4. 2013 k nařízení jednání na 12. 6. 2013. Protokol o jednání ze dne 12. 6. 2013, u něhož byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání. Následovalo odvolání žalovaného 1. 7. 2013 a návrh na zrušení rozsudku. Poté je ve spise úřední záznam soudu o omluvě zástupce žalovaného, že v den jednání nestihne včas dojet s ohledem na dopravní situaci k jednání. Poté usnesení z 28. 8. 2013 č. j. 68 C 12/2012, že se rozsudek soudu zrušuje. Následovalo zpětvzetí odvolání žalované z 5. 9. 2013. Referát z 2. 12. 2013 k nařízení jednání na 22. 1. 2014. Protokol z jednání 22. 1. 2014, když bylo odročeno na neurčito k doplnění dokazování. Poté referát soudce ze dne 17. 2. 2014, že lhůta k doplnění žalované prodlužuje o 15 dní. Vyjádření žalovaného z 10. 3. 2014. Na to výzva žalobci ze strany soudu z dubna 2014, aby sdělil aktuální stanovisko, označil důkazy a tvrzení. Následovala reakce žalobce z 29. 4. 2014 na výzvu soudu. Poté následovalo vyjádření žalovaného k vyjádření žalobce z 3. 6. 2014. Referát z 20. 6. 2014 k nařízení jednání na 24. 9. 2014. Žádost zástupce žalovaného k odročení jednání. Na to referát soudce k odročení na nový termín 5. 11. 2014. Poté protokol z 5. 11. 2014 a bylo odročeno na neurčito z důvodu prostudování předloženého znaleckého posudku u tohoto jednání. Následoval referát z 15. 1. 2015 k nařízení jednání na 18. 3. 2015. Poté protokol z 18. 3. 2015 o jednání, a to bylo odročeno na 15. 4. 2015. Protokol z 15. 4. 2015 - odročeno na neurčito k vypracování znaleckého posudku. Na to vyzvány strany k formulaci otázek na znalce, což učinili 22. 4. 2015 a 20. 4. 2015. Poté usnesení soudu z 18. 5. 2015 k zaplacení záloh z obou stran po 15 000 Kč. Dále usnesení o ustanovení znalce z 24. 6. 2015. Na to reakce znalce ze 7. 7. 2015, že nemá kvalifikaci na vypracování znaleckého posudku, a totéž sděluje znalec i dalším podáním ze 17. 9. 2015, opakovaně. Dále usnesení soudu z 11. 11. 2015 o zrušení ustanovení znalce a ustanovení znalce nového. Poté sdělení nového znalce, že nemůže zpracovat znalecký posudek z důvodu vytíženosti. Poté žádost soudu na znalce, aby vrátil spis, který mu byl zaslán, je to datováno 26. 1. 2016. Následovalo usnesení o ustanovení nového znalce z 1. 2. 2016. Reakce nového znalce, že nemá na zadání erudici. Pak usnesení z 8. 3. 2016, že tohoto znalce zprošťuje výkonu a téhož dne soud ustanovuje nového znalce. Poté znalecký posudek doručený soudu 24. 6. 2016 a ten byl přeposlán oběma stranám dne 27. 6. 2016. Poté vyjádření ke znaleckému posudku z obou stran ze dne 7. 7. 2016 a 2. 8. 2016. Následovaly námitky předložené znalci 24. 8. 2016 a ten 8. 9. 2016 reaguje. Poté referát z 20. 9. 2016 k nařízení jednání na 28. 11. 2016. Žádost zástupce žalovaného k odročení jednání, na to reakce soudu, že se odročuje na 18. 1. 2017. Protokol o jednání z 18. 1. 2017 a bylo odročeno k předložení závěrečných návrhů na den 23. 1. 2017, kde byl vyhlášen rozsudek. Následovalo odvolání žalovaného 2. 3. 2017 a spis byl předložen odvolacímu soudu 20. 6. 2017. Následoval rozsudek Městského soudu v Praze, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a spis byl vrácen soudu prvního stupně 10. 10. 2017. Poté dovolání žalovaného a výzva soudu k zaplacení soudního poplatku tomuto účastníkovi z dovolání. Výzva datovaná 14. 11. 2017 následovalo vyjádření žalobce k dovolání a spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 3. 4. 2018. Pak následovalo usnesení Nejvyššího soudu, že se odkládá vykonatelnost rozsudku a následně, že se dovolání dílem odmítá a dílem se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spis byl vrácen soudu prvního stupně 3. 10. 2018. Následovalo usnesení - výzva soudu ve vztahu k žalované k doplnění tvrzení, výzva datovaná 6. 11. 2018. Dne 6. 12. 2018 bylo podání žalovaného zasláno protistraně. Následovala žádost zástupce žalovaného ze dne 11. 1. 2019 s dotazem, kdy bude nařízeno jednání. Na to referát soudu ze dne 17. 1. 2019 k nařízení jednání na den 18. 2. 2019. Protokol o jednání 18. 2. 2019, že se jednání odročuje na neurčito k vypracování znaleckého posudku. Poté výzva z 21. 12. 2019 žalovanému, aby zaplatil zálohu na znalecké dokazování. Poté usnesení o ustanovení znalce s vyznačenou právní moci 1. 4. 2019. Byl vypracován znalecký posudek, který byl doručen soudu 15. 7. 2019. Následoval referát z 5. 9. 2019 k nařízení jednání na 14. 10. 2019. Poté protokol o jednání ze dne 14. 10. 2019 s odročením na 25. 11. 2019 k závěrečným návrhům. Poté výzva žalovanému ze dne 14. 10. 2019, aby zaplatil soudní poplatek za vzájemný návrh. Poté referát z 22. 1. 2020 k nařízení jednání na 11. 3. 2020. Protokol z jednání dne 11. 3. 2020 s vyhlášeným rozsudkem, který byl rozeslán téhož dne účastníkům. Následovalo odvolání žalobce 16. 3. 2019, + doplnění ze dne 7. 5. 2020. Na to následovala změna soudce opatřením předsedy ze dne 15. 4. 2020, poté výzva žalobci ze dne 4. 5. 2020, aby zaplatil soudní poplatek. Poté vyjádření žalovaného k odvolání žalobce datované 8. 6. 2020. Předložen spis odvolacímu soudu dne 9. 7. 2020. Poté výzva odvolacího soudu z 31. 7. 2020 účastníkům, zda lze rozhodnout bez nařízení jednání, s čímž žalobce nesouhlasí a sděluje to soudu dne 3. 8. 2020. Termín jednání byl určen na 26. 8. 2020, ten byl odročen na neurčito a pak byl referát k nařízení jednání, (referát byl učiněn dne 26. 8. 2020 a byl určen termín jednání na 9. 9. 2020, kdy byl předvolán znalec). Následovalo vyjádření žalované ze dne 2. 9. 2002. Záznam z jednání z 9. 9. 2020 u odvolacího Městského soudu v Praze. Sdělení právní zástupkyně žalobce adresované odvolacímu soudu, že došlo k neúspěšnému pokusu o smír, což sděluje soudu dne 18. 9. 2020. Poté usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Spis vrácen dne 22. 12. 2020. Referát soudce ze dne 16. 2. 2020 k zapůjčení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 2, též aby bylo podání žalovaného zasláno žalobci a rozeslány otázky na znalce. Vyjádření zástupkyně žalobce adresované soudu prvního stupně podáním ze dne 24. 2. 2021 a následně bylo vydáno usnesení soudu ze dne 15. 3. 2021, že se podle § 141 odst. 1 o.s.ř. žalované k jejímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ukládá, aby zaplatila zálohu 30 000 Kč.

7. Skutkovým závěrem soudu je, že v posuzovaném řízení byl (je) žalobce rovněž v posici žalující strany, když podal žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu, která byla u Obvodního soudu pro Prahu 1 podána dne 3. 2. 2012. Dne 12. 6. 2013 proběhlo jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání. Usnesením ze dne 28. 8. 2013 byl rozsudek pro zmeškání zrušen, když soud dospěl k závěru, že omluva žalovaného je důvodná. Ve dnech 22. 1. 2014, 5. 11. 2014, 18. 3. 2015 a 15. 4. 2015 proběhla jednání a dne 24. 6. 2015 byl ustanoven znalec. Dne 11. 11. 2015 bylo ustanovení znalce zrušeno a byl ustanoven znalec jiný a to se opakovalo i dalšími usneseními ze dne 1. 2. 2016 a 8. 3. 2016 a teprve znalec ustanovený usnesením ze dne 8. 3. 2016 předložil znalecký posudek (dne 24. 6. 2016). Ve dnech 18. 1. 2017 a 23. 1. 2017 se konala další jednání, když u posledního byl vyhlášen rozsudek. Odvolací jednání pak proběhlo dne 6. 9. 2017 a rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Žalovaný však podal dovolání a dne 21. 8. 2018 Nejvyšší soud ČR odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Dne 26. 9. 2018 bylo dovolání žalovaného částečně odmítnuto a ve zbylém rozsahu byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jednání proběhlo dne 18. 2. 2019, dne 28. 3. 2019 byl ustanoven znalec, který podal posudek dne 15. 7. 2019 a jednání následně proběhla ve dnech 14. 10. 2019 a 11. 3. 2020, kdy byl vyhlášen rozsudek, proti němuž podal žalobce rozsudku odvolání, čímž lze uzavřít, že řízení tak není dosud ukončeno.

8. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, podle § 2 se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit, přičemž podle § 5 téhož zákona stát odpovídá za podmínek stanovených v citovaném zákoně za škodu, která byla způsobena buď rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 13 citovaného zákona nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon po provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

9. Podle § 6 o.s.ř. soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné byly spolehlivě zjištěny.

10. Podle § 31 a) citovaného zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové lhůtě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Nemajetková újma za nepřiměřenou délku řízení se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, jde o vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (viz též nález Ústavního soudu II. ÚS 862/10). Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny, je ten, aby výše zadostiučinění za vniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010). Při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění je třeba zohlednit relevantní judikaturu ESLP, a to tak, aby stanovená částka nebyla ani nepřiměřeně nízká v porovnání s částkami, které by v podobném případě ESLP poškozenému přiznal z titulu spravedlivého zadostiučinění ve smyslu článku 41 Úmluvy (srov. např. výšeuvedený rozsudek ESLP ve věci Apicella, § 95). Při stanovení výše zadostiučinění je nutno vycházet ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, z něhož plyne výše základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat.

12. Na základě posouzení zjištěného skutkového stavu a jeho přiměření k citované zákonné úpravě soud dospěl k závěru, že žalobě lze vyhovět v tom, že požadavek žalobce na finanční satisfakci je oprávněný, avšak jen částečně, nikoli tedy ve výši požadované. Žalobce požaduje nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, které do dne podání žaloby není skončeno. Jde o řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 68 C 12/2012, v němž žalobce vystupoval rovněž v posici žalobce, šlo o spor ze smlouvy o dílo. Žalobu podal dne 3.2.2012, nikoli jak tvrdí, že se tak stalo 28.12.2011. Řízení probíhá po dobu 8 let (od 3.2.2012 do dne podání odškodňovací žaloby dne17.1. 2020).

13. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Obvodní soud vydal rozsudek pro zmeškání, který byl následně zrušen. Další rozsudek obvodního soudu byl potvrzen soudem odvolacím. Rozhodnutí soudů obou stupňů pak byla zrušena Nejvyšším soudem ČR. Soud prvního stupně poté rozhodl ve věci potřetí. V řízení bylo dále rozhodováno o ustanovení znalců a o znalečném. Předmětem řízení je nárok na vypořádání ze smlouvy o dílo, od níž žalobce jako objednatel díla odstoupil. Soudy tak posuzovaly platnost odstoupení žalobce od smlouvy a následně se zabývaly vypořádáním nároku, když podle závazného právního názoru dovolacího soudu bylo nutné posoudit, jak byla zhodnocena nemovitost žalobce činností žalovaného. Byly vypracovány dva znalecké posudky z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí a stavebních prací. Význam řízení lze hodnotit jako standardní. Předmětné řízení nepatří mezi řízení s typově zvýšeným významem. Účastníci řízení se na jeho délce nepodíleli.

14. Soud následně zjišťoval, jak byly činěny jednotlivé úkony soudů v projednávané věci s ohledem na jejich účelnost a chronologii, přičemž zjistil, že k průtahům docházelo již od počátku – před nařízením prvního jednání ve věci, kdy došlo ke změně v obsazení senátu a případ tak nabral určitý skluz, kdy jednání bylo nařízeno na den 12.6.2013. Došlo tak ke zdržení v délce 1 roku. Další zdržení (1 rok) nastalo ve fázi, kdy soud nařídil znalecké dokazování a ustanovil 2 x znalce, aniž by to s ním předem konzultoval, zda má či nemá patřičnou erudici a časový prostor. Prodleva tak vznikla od 7.7.2015 do 24.6.2016. Jinak úkony byly činěny průběžně – až na dva výše uvedené, poměrně značné průtahy (po 1 roce).

15. Soud proto přistoupil k přiznání zadostiučinění v relutární formě dle Sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu č.j. Cpjn 206/2010, částkou 15 000 /1 rok řízení, přičemž za první dva roky toliko ve výši poloviny. Za dalších 6 let je to 6 x 15 000, tedy 90 000 Kč; dohromady 105 000 Kč. Následně přistoupil ke snížení o 20 % s ohledem na projednání posuzované věci na 3 stupních soudní soustavy, což si s ohledem na procesní aktivitu účastníků vyžaduje čas, aby se s námitkami účastníků soud vypořádal. Tedy 105 000 mínus 21 000 = 84 000 Kč. Další snížení aplikoval soud s ohledem na význam řízení pro žalobce, neboť se jednalo o standardní řízení, nikoli tedy o řízení, u nichž se soud zaměřuje na přednostní vyřízení, jako řízení trestní, opatrovnická a pracovně právní kauzy, jakož i řízení ohledně škod na zdraví. Jde tak o snížení o 20 %, tedy o 16 800 Kč. Výsledkem je tedy částka 67 200 Kč, kterou soud považuje za přiléhavou pro zadostiučinění žalobce.

16. Pokud jde o příslušenství – úrok z prodlení, pak ten byl žalobci přiznán až od uplynutí 6 měsíců (§ 15 Odpšk) od podání návrhu na odškodnění u žalované (ten podal dne 30.11.2018), tudíž úrok mu náleží až od 1.6.2019, nikoli jak žalobce požaduje dnem 1.12.2018.

17. Žalobě tak bylo částečně vyhověno.

18. Soud žalobci přiznal, neboť žaloba byla podána důvodně, náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když odměna advokáta byla vypočtena postupem podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz. též rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 3378/2013 z 29. 1. 2014), když soud vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Jednalo se o 5 úkonů právní služby a to převzetí a příprava zastoupení, vyjádření z 29.6.2020, jednání 4.2.2021 a 8.9.2021, též u vyhlášení rozsudku (1/2 úkon) dle ust. § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. 177/96 Sb. po 3 100 Kč (13 950 Kč), k tomu 5 režijních paušálů á 300 Kč (1 500 Kč), dále DPH 3 234 Kč; celkem 18 684 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce, [titul] [jméno] [příjmení], advokátky.