14 C 104/2011-286

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ottou Plachý ve věci žalobkyně: ; [název žalobkyně] – [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] proti; žalované: ; [název žalované] [název žalované] [název žalované] [název žalované], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 1 604 950 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 122 185 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 412 Kč od [datum] do [datum] a z částky 31 529 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 132 Kč od [datum] do [datum], z částky 47 249 Kč od [datum] do [datum], z částky 33 219 Kč od [datum] do [datum] a z částky 24 294 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 48 444 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 71 708 Kč od [datum] do [datum] a z částky 49 447 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 1 482 765 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 265 248 Kč od [datum] do [datum] a z částky 262 365 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 135 290 Kč od [datum] do [datum] a z částky 132 407 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 139 755 Kč od [datum] do [datum] a z částky 136 872 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 141 712 Kč od [datum] do [datum] a z částky 138 829 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144 405 Kč od [datum] do [datum] a z částky 141 522 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144 983 Kč od [datum] do [datum] a z částky 142 100 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 111 006 Kč od [datum] do [datum], z částky 111 006 Kč od [datum] do [datum] a z částky 142 535 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 96 304 Kč od [datum] do [datum], z částky 96 304 Kč od [datum] do [datum], z částky 110 334 Kč od [datum] do [datum] a z částky 119 259 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 98 770 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 145 845 Kč od [datum] do [datum] a z částky 168 106 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 201 893 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem náklady řízení v částce 1 441 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 265 248 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že je vlastníkem stavby bez č.p./č.e., způsob využití stavba technického vybavení (výměníková stanice), stojící na parcele [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek]. Žalovaná je vlastníkem technologického zařízení – výměníku, který je umístě v uvedené stavbě. Žalovaná toto zařízení v uvedené nemovitosti provozuje, aniž by měla s žalobkyní k tomuto uzavřen jakýkoliv právní vztah, tedy bez právního důvodu. Proto se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení za dobu užívání nemovitosti. Žalobkyně je povinna požadovat částku, jakou by činilo nájemné v daném místě a čase obvyklé. Žalobkyně požadovala zaplatit bezdůvodné obohacení za období od [datum] do [datum] ve výši celkem 265 248 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dopisem ze dne [datum], ve kterém dala žalované lhůtu pro zaplacení do [datum]. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení částky 265 248 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení.

2. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum], vedenou původně pod sp. zn. 15 C 187/2012, se žalobkyně po žalované ze stejných důvodů domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětné stavby za období od [datum] do [datum] v částce 135 290 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. 14 C 104/2011-79, byla tato věc spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 14 C 104/2011.

3. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum], vedenou původně pod sp. zn. 15 C 85/2013, se žalobkyně po žalované ze stejných důvodů domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětné stavby za období od [datum] do [datum] v částce 139 755 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. 14 C 104/2011-79, byla tato věc spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 14 C 104/2011.

4. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum], vedenou původně pod sp. zn. 22 C 191/2014, se žalobkyně po žalované ze stejných důvodů domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětné stavby za období od [datum] do [datum] v částce 141 712 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. 14 C 104/2011-79, byla tato věc spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 14 C 104/2011.

5. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum], vedenou původně pod sp. zn. 9 C 587/2015, se žalobkyně po žalované ze stejných důvodů domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětné stavby za období od [datum] do [datum] v částce 144 405 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. 14 C 104/2011-79, byla tato věc spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 14 C 104/2011.

6. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum], vedenou původně pod sp. zn. 8 C 360/2016, se žalobkyně po žalované ze stejných důvodů domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětné stavby za období od [datum] do [datum] v částce 144 983 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. 14 C 104/2011-79, byla tato věc spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 14 C 104/2011.

7. Podáním došlým soudu dne [datum] žalobkyně žalobu rozšířila o částku 145 418 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (bezdůvodné obohacení za rok 2016). Podáním došlým soudu dne [datum] žalobkyně žalobu rozšířila o částku 146 436 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (bezdůvodné obohacení za rok 2017). Usnesením vyhlášeným na jednání dne [datum] byly změny žaloby připuštěny.

8. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum], vedenou původně pod sp. zn. 13 C 249/2019, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum]. Výši bezdůvodného obohacení žalobkyně stanovila na částku 150 097 Kč. Na základě výzvy k zaplacení žalovaná uhradila v poskytnuté lhůtě částku 2 883 Kč. Proto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 147 214 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 14 C 104/2011-259, byla tato věc spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 14 C 104/2011.

9. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum], vedenou původně pod sp. zn. 70 C 356/2020, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum]. Uvedla, že na základě kupní smlouvy byla předmětná výměníková stanice převedena na žalovanou s právními účinky zápisu k [datum]. Výši bezdůvodného obohacení žalobkyně stanovila na částku 221 689 Kč. Na základě výzvy k zaplacení žalovaná uhradila v poskytnuté lhůtě částku 2 883 Kč za rok 2019 a částku 1 253 Kč za část roku 2020. Proto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 217 553 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 14 C 104/2011-259, byla tato věc spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 14 C 104/2011.

10. Žalovaná s podanou žalobou, resp. žalobami, nesouhlasila. Potvrdila, že v předmětné nemovitosti má (resp. po všechna žalovaná období měla) umístěno technologické zařízení výměníkové stanice, které slouží dodávkám tepelné energie v dané lokalitě. Toto zařízení koupila od [územní celek] (dále jen„ Město“) kupní smlouvou uzavřenou dne [datum]. Technologické zařízení eviduje pod označením VS [ulice]. Žalovaná je i vlastníkem pozemku parc. [číslo] na kterém je objekt umístěn, tento pozemek také koupila od Města na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum]. Předmětný objekt však žalovaná užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené s Městem a Městu platí řádně nájemné v souladu se smlouvou. Do uzavření uvedené kupní smlouvy měla od Města pronajatý objekt i technologické zařízení, po koupi technologického zařízení zůstal předmětem nájmu jen objekt. Předmětný objekt tedy neužívá bezesmluvně. Původně také uváděla, že má pochybnosti o vlastnictví žalobkyně k předmětnému objektu, když předmětná budova byla v roce 1993 zkolaudována ve prospěch Správy domovního fondu, příspěvkové organizace Města, a dle sdělení Katastrálního úřadu byla stavba v roce 1994 zapsána na Správu domovního fondu. Žalované není známo, z jakého důvodu byl zápis změněn. K tomu dále uvedla, že výstavba dle jejího názoru proběhla dle rozhodnutí o umístění stavby pro navrhovatele [příjmení] bytového hospodářství okresu [obec] ze dne [datum]. Správa domovního fondu přebrala veškerá práva a závazky zrušeného Podniku bytového hospodářství, který byl zrušen bez likvidace k [datum] na základě usnesení Města. Proto se domnívala, že se skutečným vlastníkem je Město. To sdělila žalobkyni, žalobkyně však nevyvinula žádné úsilí k ověření rozhodných skutečností, ze kterých by mohl vyplynout rozpor mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečným vlastnictvím. K těmto žalovaná na rozdíl od žalobkyně nemá přístup, žalobkyně by měla prokázat jinými důkazními prostředky než jen listem vlastnictví, že je skutečným vlastníkem. Poukázala na to, že zápis v katastru nemovitostí nemusí odpovídat skutečnému stavu. Dle názoru žalované tedy žalobkyně nebyla skutečným vlastníkem a žalovaná se bezdůvodně neobohacovala, když za užívání předmětného objektu hradila skutečnému vlastníkovi nájemné dle smlouvy. Následně žalovaná podala u zdejšího soudu žalobu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (řízení sp. zn. 9 C 216/2012, viz dále). Poté, co byla žaloba na určení vlastnictví zamítnuta, žalovaná uvedla, že má za to, že užívala předmětnou nemovitost v dobré víře až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci určení vlastnického práva, které jí bylo doručeno dne [datum]. Poukázala na to, že předmětnou výměníkovou stanici užívala po značnou dobu, na základě nájemní smlouvy z [datum], a že žalobkyně se o ni nijak nestarala. Žalobkyně také ze stejného důvodu podala žalobu vůči Městu, po kterém také požaduje vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná také namítla promlčení, když by žalobkyně případně mohla žádat bezdůvodné obohacení za období nejvýše dvou let zpětně od podání žaloby. V tomto směru uvedla, že se žalobkyně jako řádný hospodář měla dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení. Již v původní žalobě žalobkyně uvedla, že žalovanou vyzvala k zaplacení alespoň nepromlčené části dluhu, tedy si sama při podání žaloby byla vědoma dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. Žalovaná nesouhlasila ani s výší požadovaného bezdůvodného obohacení, když dle jejího názoru tato neodpovídá obvyklému nájemnému. Předložený znalecký posudek není posudkem na obvyklou cenu nájmu, ale hodnotí cenu nemovitosti, z této si pak žalobkyně sama dovodila výši požadovaného nájemného. Požadovaná částka za období od [datum] do [datum] by odpovídala částce 440,61 Kč/m2/rok, to však rozhodně není nájemným obvyklým. Žalovaná v té době platila nezávislým subjektům nájemné za nebytové prostory s technologickým zařízením v částce od 100 Kč do 300 Kč za m2 a rok, vážený průměr činil 209 Kč/m2/rok. Městu hradila po celou dobu nájemné ve výši 2 883 Kč za rok. Následně předložila přehled ročního nájemného za pronájem výměníkových stanic v cizích objektech, ve kterých byla uvedena za období od roku 2010 do roku 2017 výše nájemného od 150 do 152,25 Kč/m2/rok. Pokud jde o rozdíl oproti předchozímu vyjádření, k tomu žalovaná uvedla, že do roku 2011 měla uzavřeno minimum nájemních smluv s konkrétními vlastníky objektů. Technologické zařízení výměníkových stanic žalovaná nabyla od Města kupní smlouvou v září roku 2005, nejprve hradila nájemné na základě přechodu práv ze smlouvy uzavřené s Městem, teprve následně byly uzavírány smlouvy o nájmu na základě privatizace bytového fondu s příslušnými společenstvími vlastníků jednotek. Dále uvedla, že původně uvedené nájmy pochází ze smluv vzniklých v době, kdy některé výměníkové či směšovací stanice byly přestavovány z plynového média na páru. V důsledku nezbytného souhlasu pronajímatelů s přestavbou žalovaná musela přistoupit na vyšší ceny nájmů, nájemné zatížené těmito skutečnostmi nepovažuje za obvyklé nájemné. V roce 2013 také došlo ke snížení nájemného ve vztahu k [název kraje] kraji jako pronajímateli, ten akceptoval návrh žalované na snížení vzhledem k tomu, že cena nájmu výměníkových stanic vstupuje jako náklad do ceny tepla. Dále uvedla, že ve dnech [datum] a [datum] zaplatila žalobkyni za užívání nemovitosti v období let 2010 až 2016 stejnou částku, jako platila Městu, tj. 2 883 Kč za rok, tedy uhradila žalobkyni celkem 20 181 Kč. Také uhradila žalobkyni částku 2 883 Kč za rok 2018, částku 2 883 Kč za rok 2019 a částku 1 253 Kč za poměrnou část roku 2020. V podání ze dne [datum] pak uvedla, že vzhledem k tomu, že v řízení sp. zn. 9 C 216/2012 vyšlo najevo, že stavba technického vybavení na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] je ve vlastnictví žalobkyně, zatímco pozemek je ve vlastnictví žalované, vzniká žalobkyni bezdůvodné obohacení, neboť bez právního titulu užívá pozemek tím, že na tomto pozemku spočívá stavba ve vlastnictví žalobkyně. Proto žádá po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku. Žalovaná požadovala po žalobkyni bezdůvodné obohacení za období tří let zpětně, tj. od [datum] do [datum], v částce celkem 67 725 Kč, když podle žalované činilo obvyklé nájemné 22 575 Kč za rok. Na jednání dne [datum] dále nárok rozšířila o částku 8 925 Kč za období od [datum] do [datum]. Dle žalované se jedná o vzájemný návrh, přičemž pokud by soud alespoň zčásti vyhověl žalobě, bylo by namístě oproti nároku žalobkyně započíst tento vzájemný návrh (v rámci závěrečného návrhu pak uváděla, že se jedná o procesní obranu – kompenzační námitky). Ve vyjádření k žalobě ve věci 70 C 356/2020 ze dne 16. 11. 2020 (před spojením věcí) pak žalovaná uplatnila procesní obranu započtením své pohledávky z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z bezesmluvního užívání jejího pozemku žalobkyní za období od [datum] do [datum] ve výši celkem 22 261 Kč (z toho 15 519 Kč za rok 2019 a 6 742 Kč za období od [datum] do [datum]).

11. V reakci na vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že své vlastnictví dokládá výpisem z katastru nemovitostí, a dále odkázala na rozhodnutí přednosty Okresního úřadu [obec] ze dne [datum], ve kterém jsou uvedeny konkrétní důvody, proč předmětný objekt nepřešel do vlastnictví Města. Pokud žalovaná vlastnictví žalobkyně zpochybňuje, pak by měla podat určovací žalobu. Výši obvyklého nájemného žalobkyně stanovila dle předloženého znaleckého posudku, pokud to soud považuje za nedostatečné, nechť je nařízen znalecký posudek. Nepovažuje za rozhodné, jaká byla sjednána cena nájmu s Městem, poukázala na to, že Město je zřizovatelem žalované, takže se nejedná o běžný obchodní vztah a sjednané nájemné nelze považovat za nájemné tržní. S ohledem na hodnocení dobré víry je podstatné, že Město je vlastníkem žalované a žalované muselo být prostřednictvím Města jako vlastníka známo, že Město není vlastníkem předmětné stavby. Městu bylo známo výše uvedené rozhodnutí Okresního úřadu, že Město není vlastníkem, přesto následně dalo výměníkovou stanici do nájmu žalované. Dále uvedla, že Město nezveřejnilo záměr pronájmu předmětných nemovitostí a i z tohoto důvodu je nájemní smlouva neplatná. Po předestření právního názoru soudu, že při plnění z neplatné smlouvy jsou k vydání bezdůvodného obohacení věcně legitimováni pouze účastníci této smlouvy a že vůči vlastníku nemovitosti se neobohacuje její faktický uživatel, ale subjekt, který tuto nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (viz dále), žalobkyně uvedla, že dle jejího názoru je třeba vzít v úvahu, zda po dobu, kdy byla neplatná smlouva plněna, byly její smluvní strany alespoň v přesvědčení, resp. v dobré víře, že je platná. Kdyby tomu bylo jinak, byla by taková situace pro třetí osobu, v tomto případě žalobkyni, zcela neřešitelná, a to případně i bez časového omezení. Má tak za to, že od chvíle, kdy se uživatel dozví, že užitky pobírá na úkor někoho jiného, než je její partner z neplatné smlouvy, a činí tak i nadále, není uvedený závěr přiléhavý. Má tedy za to, že je třeba zkoumat dobrou víru žalované, neboť v opačném případě by proti takovému jednání prakticky nebylo obrany. Poukázala na to, že v roce 2005 žalovaná uzavřela s Městem kupní smlouvu, na základě které žalovaná nabývala majetek sloužící k zásobování teplem, a to jednotlivé stavby včetně pozemků, pouze v případě předmětné výměníkové stanice nabyla pouze pozemek bez stavby. Z toho vyplývá, že Městu i žalované muselo být zřejmé, že Město vlastníkem není. Žalobkyně také byla po celou dobu zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí. V dopise ze dne [datum] také žalobkyně žalovanou upozornila, že vlastníkem je žalobkyně.

12. Na jednání dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět do částky celkem 23 064 Kč. K tomu uvedla, že žalovaná uhradila dne [datum] částku 2 883 Kč za rok 2016, dne [datum] částku celkem 17 298 Kč za roky 2010 až 2015 (po 2 883 Kč ročně) a dne [datum] částku 2 883 Kč za rok 2017. Žalovaná neměla proti tomuto zpětvzetí námitky, proto soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil.

13. Pro přehlednost tak soud rekapituluje, že po spojení věcí, připuštění změn a částečných zpětvzetích bylo předmětem řízení zaplacení částky celkem 1 604 950 Kč s příslušenstvím, a to: -) částka 262 365 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 265 248 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 262 365 Kč od [datum] do zaplacení, (za období od [datum] do [datum]), -) částka 132 407 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 135 290 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 132 407 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) částka 136 872 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 139 755 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 136 872 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) částka 138 829 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 141 712 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 138 829 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) částka 141 522 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144 405 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 141 522 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) částka 142 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144 983 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 142 100 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) částka 142 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 145 418 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 142 535 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) částka 143 553 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 146 436 Kč od 1. 2. 2018 do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 143 553 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) částka 147 214 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 147 214 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) částka 217 553 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 217 553 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]). (Sazba úroku z prodlení vyplývá z § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., pokud první den prodlení nastal do [datum], a z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud k prodlení došlo od [datum])

14. Oproti tomu pak žalovaná uplatnila námitky započtení/vzájemné návrhy (viz dále), a to: -) částku 67 725 Kč za období od [datum] do [datum], -) částku 8 925 Kč za období od [datum] do [datum], -) částku 22 261 Kč za období od [datum] do [datum] (a to původně ve věci 70 C 356/2020, proti nároku žalobkyně za stejné období).

15. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti:

16. Z výpisů z katastru nemovitostí, informací o budově a informací o parcele (z let 2010 až 2017) bylo zjištěno, že žalobkyně byla po celou dobu evidovaná jako vlastník stavby technického vybavení bez č.p./č.e. na pozemku parc. [číslo] v obci [obec], katastrální území Střekov, přičemž příslušnost hospodařit s tímto majetkem státu má [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně] [název žalobkyně]. Jako nabývací titul je uvedeno ohlášení příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne [datum]. Žalovaná je evidovaná jako vlastník pozemku parc. [číslo] v obci [obec], k. ú. [část obce], o výměře [výměra], a to od roku 2005, když jako nabývací titul je uvedena kupní smlouva z [datum]. Z vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ze dne [datum] pak vyplývá, že tohoto dne bylo zapsáno vlastnické právo žalované k předmětné stavbě, s účinky zápisu k [datum], přičemž nabývacím titulem byla kupní smlouva ze dne [datum].

17. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalované bylo zjištěno, že předmětem podnikání žalované bylo a je mj. topenářství, výroba a rozvod tepelné energie a provozování, správa a údržba tepelných zařízení. Dále z něj vyplývá, že Město bylo a je po celou dobu existence žalované jedním ze společníků žalované, a to s podílem menším než 50 %, aktuálně 44,17 %. Druhým společníkem je nyní [právnická osoba], s obchodním podílem 55,83 %.

18. Z kupní smlouvy na prodej majetku tepelného hospodářství ze dne [datum] bylo zjištěno, že touto Město prodalo žalované nemovité věci sloužící pro potřeby zajištění centrálního zásobování teplem ve městě a okolí [obec], mj. pozemek parc. [číslo] v k.ú. [část obce]. Předmětem prodeje byly jinak převážně objekty (zejména technického vybavení) spolu s pozemky, na kterých se nacházejí. V tomto případě však šlo jen o pozemek bez stavby. Dle záznamu Katastrálního úřadu na předložené kopii smlouvy byl vklad práva dle této smlouvy zapsán dne [datum].

19. Ze smlouvy o nájmu provozních objektů a zařízení v majetku Města Ústí n. L. provozovaných [název žalované] [název žalované] [název žalované] [název žalované] ze dne [datum] bylo zjištěno, že touto Město pronajalo žalované provozní objekty a zařízení sloužící k rozvodům a dodávkám tepla a teplé užitkové vody, jejichž soupis je uveden v příloze [číslo] smlouvy. Cena nájmu za tyto objekty a zařízení byla sjednána ve výši rovnající se odpisům z majetku (výše odpisů byla také uvedena v příloze smlouvy), přičemž maximálně 80 % z nájemného bude reinvestováno formou technického zhodnocení pronajatého majetku nebo nových investic do majetku Města a zbytek, minimálně 20 %, bude uhrazeno Městu jako pronajímateli. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou. V čl. II. smlouvy bylo uvedeno, že pronájem je v souladu s usnesením [číslo] z 15. jednání Rady Města konaného dne [datum]. V příloze [číslo] smlouvy byla pod inv. [číslo] uvedena„ VS [ulice]“ (mezi účastníky bylo nesporné, že uvedená VS [ulice] je předmětná výměníková stanice na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce]).

20. Z dodatku [číslo] [rok] k uvedené nájemní smlouvě ze dne [datum] bylo zjištěno, že tímto došlo k úpravě smlouvy s ohledem na realizaci prodeje převážné části původně pronajatého majetku. Předmětem smlouvy zůstal pronájem provozních objektů a zařízení sloužících k výrobě, rozvodům a dodávkám tepla a teplé užitkové vody na území Města, jejichž je Město vlastníkem. Jednalo se jednak o provozní zařízení a objekty uvedené v příloze [číslo] smlouvy (29 výměníkových stanic a 1 plynová kotelna), s ročním nájemným 59 445 Kč, a jednak o kolektory, technické chodby a zařízení uvedené v příloze [číslo] smlouvy, s ročním nájemným 3 576 972 Kč. V příloze [číslo] byla uvedena mj.„ VS [ulice]“ s ročním nájemným 2 883 Kč. Celkové roční nájemné dle tohoto dodatku činilo 3 636 417 Kč, z toho mělo být hrazeno 727 283 Kč bez DPH na účet pronajímatele, zbylá část 2 909 134 Kč bez DPH měla být nájemcem reinvestována formou technického zhodnocení pronajatého majetku, formou nových investic či generálních oprav; po uplynutí kalendářního roku měla žalovaná jako nájemce vyčíslit hodnotu skutečně reinvestované částky, reinvestice vyúčtovat a předat a vyčíslit rozdíl mezi celkovým nájmem a hodnotou reinvestic jako podklad pro uhrazení doplatku nájmu. V dodatku je uvedeno, že byl uzavřen na základě usnesení Rady Města [číslo] ze dne [datum].

21. Z dodatků [číslo] 2008 a 1/ 2009 bylo zjištěno, že jejich obsahem byly úpravy rozsahu pronajatého majetku (rozšíření o další objekty či naopak jejich vyjmutí z nájmu a v návaznosti na to změna výše nájemného), předmětné výměníkové stanice se to však netýkalo.

22. Z úřední činnosti – z dalšího sporu mezi účastníky sp. zn. 14 C 238/2010, týkajícího se obdobné věci – je však soudu známo, že dne [datum] byl mezi Městem a žalovanou uzavřen dodatek [číslo] 2017 k nájemní smlouvě, kterým došlo k vyjmutí VS [ulice] z nájmu. (V uvedené věci byl tento dodatek předložen a tento byl i přílohou znaleckého posudku [titul] [celé jméno znalce] zpracovaného v této věci.)

23. Z faktury ze dne [datum] vyplývá, že touto Město vyúčtovalo žalované nájemné za rok 2010 ve výši celkem 4 374 556,80 Kč. Z předávacího protokolu bez uvedeného data bylo zjištěno, že jeho obsahem mělo být předání technického zhodnocení pronajatého majetku provedeného do [datum] ve výši 2 916 371,20 Kč. Z faktury ze dne [datum] bylo zjištěno, že touto žalovaná vyúčtovala Městu technické zhodnocení pronajatého majetku ve výši 2 961 371,16 Kč bez DPH, včetně DPH 3 499 645,40 Kč. Z dopisu ze dne [datum] bylo zjištěno, že v tomto žalovaná sdělila Městu, že započítává technické zhodnocení dle faktury ze dne [datum] na nájemné dle faktury Města ze dne [datum], zbývající rozdíl Městu uhradí.

24. Ve věci 14 C 238/2010 byly dále předloženy doklady k prokázání, že žalovaná hradila Městu nájemné dle uvedené nájemní smlouvy, resp. uvedeného dodatku [číslo] 2005. Jednalo se o faktury vystavené Městem za pronájem majetku, dobropisy, předávací protokoly k investicím a technickému zhodnocení, faktury vystavené žalovanou za provedené investice (technické zhodnocení a opravy pronajatého majetku), dopisy žalované týkající se zápočtu reinvestic na nájemné a výpisy z účtů dokládající platby faktur, resp. výsledných částek po provedeném zápočtu, a to za roky 2005 až 2017. Obsah těchto listin je tedy soudu také znám z úřední činnosti. Z uvedených důkazů má soud za prokázané, že žalovaná v uvedených letech hradila nájemné v souladu s uvedenou nájemní smlouvou, resp. dodatkem [číslo] 2005, tj. že na uvedené nájemné byly částečně započteny investice a opravy provedené žalovanou a zbylý rozdíl žalovaná hradila Městu.

25. Z předložené písemné komunikace mezi účastníky bylo zjištěno následující:

26. V dopise ze dne [datum] žalobkyně sdělila žalované, že stavba technické vybavenosti (výměníková stanice) na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] je ve vlastnictví státu. Žádala žalovanou o sdělení, zda je v této stavbě umístěno technologické zařízení žalované, aby mohl být vypořádán majetkoprávní vztah, a to jak užívací, tak i následný prodej. Dle předložené dodejky byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

27. Na to žalovaná odpověděla dopisem ze dne [datum], ve kterém uvedla, že v předmětné výměníkové stanici je umístěna technologie výměníkové stanice ve vlastnictví žalované. Rovněž pozemek, na kterém je stavba umístěna, je v majetku žalované.

28. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za bezesmluvní užívání stavby technického vybavení (výměníkové stanice) stojící na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] za období od [datum] do [datum] ve výši celkem 669 871 Kč, a to nejpozději do [datum], když žalovaná tuto stavbu užívá bez právního důvodu. Výše náhrady byla stanovena pro rok 2010 ve výši 5 % z ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem, pro ostatní roky byla výše náhrady upravena v závislosti na růstu spotřebitelských cen. Dle předložené dodejky byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

29. Na to žalovaná odpověděla dopisem ze dne [datum], ve kterém kromě námitek proti jednání žalobkyně uvedla, že vlastnictví žalobkyně k předmětné stavbě považuje za pochybné, domnívá se, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. mělo vlastnictví přejít ze zákona na Město, proto má za to, že zápis v katastru nemovitostí je chybný. Uvedla také, že předmětnou nemovitost má pronajatou od Města na základě nájemní smlouvy ze dne [datum] a nájemné hradí v souladu s touto smlouvou. Namítla promlčení a poukázala na to, že pozemek parc. [číslo] v k. ú. [část obce], na kterém se předmětná budova nachází, je ve vlastnictví žalované.

30. Na to žalobkyně reagovala dopisem ze dne [datum], ve kterém uvedla, že dle jim dostupných listin je vlastníkem žalobkyně. Rekonstrukce původní kotelny byla povolena v roce 1987, dále uvedla, že v roce 1995 [stát. instituce] požádal o přechod nemovitého majetku z PBH [obec] na Město. Rozhodnutím přednosty Okresního úřadu [obec] ze dne [datum] byl přechod zamítnut, důvodem bylo zrušení [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], [právnická osoba], zastupitelstvem Města dne [datum]. Stavba zůstala v majetku Okresního úřadu [obec]. Vzhledem k námitce promlčení nadále požadovala náhradu jen za období od [datum] do [datum] ve výši 265 248 Kč, a to nejpozději do [datum]. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

31. V dopise ze dne [datum] žalovaná zopakovala, že předmětnou budovu užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené s Městem. Pokud jde o vlastnictví předmětné budovy, má za to, že se jedná o majetek Města. Dle jejího zjištění byla stavba zkolaudována v roce 1993 ve prospěch Správy domovního fondu, příspěvkové organizace Města. Nesouhlasila ani s výší požadované náhrady ani se způsobem jejího stanovení, podle žalované požadovaná částka podstatně převyšuje obvyklé nájemné.

32. V dopise ze dne [datum] žalobkyně sdělila žalované, že vzhledem k tomu, že žalovaná nepřistoupila na uzavření předložené nájemní smlouvy ani neuhradila požadovanou náhradu za období bezesmluvního užívání, byla podána žaloba u soudu. Dále vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za další období od [datum] do [datum] ve výši 135 290 Kč, a to do [datum]. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

33. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] ve výši 139 755 Kč, a to do 10 dnů od doručení výzvy. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

34. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] ve výši 141 712 Kč, a to do 10 dnů od doručení výzvy. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

35. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] ve výši 144 405 Kč, a to nejpozději do [datum]. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

36. V odpovědi ze dne [datum] žalovaná sdělila žalobkyni, že vlastnictví předmětného pozemku a objektu je předmětem sporu, žalovaná podala určovací žalobu.

37. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] ve výši 144 983 Kč, a to nejpozději do [datum]. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

38. V odpovědi ze dne [datum] žalovaná opět sdělila žalobkyni, že vlastnictví předmětného pozemku a objektu je předmětem sporu, žalovaná podala určovací žalobu. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalobkyni dne [datum].

39. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] ve výši 145 418 Kč, a to nejpozději do [datum].

40. V odpovědi ze dne [datum] žalovaná sdělila žalobkyni, že respektuje pravomocné zamítnutí určovací žaloby, byť dle jejího názoru bylo rozhodnuto na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Uvedla, že žalobkyni zaplatí za užívání objektu stejnou částku, jako hradili Městu, tj. 2 883 Kč za rok. Do [datum] uhradí náhradu za rok 2016, do [datum] uhradí náhrady za roky 2010 až 2015 (vše pod variabilními symboly začínajícími předmětným rokem), celkem tedy za roky 2010 až 2016 uhradí částku 20 181 Kč. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalobkyni dne [datum].

41. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] ve výši 146 436 Kč, a to nejpozději do [datum]. Dle doručenky datové zprávy byl tento dopis doručen žalované dne [datum].

42. Dále byla předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne [datum] k vydání bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum] ve výši 146 436 Kč.

43. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] ve výši 150 097 Kč, a to nejpozději do [datum]. Žalovaná doručení této výzvy označila za nesporné.

44. Dále byla předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne [datum] k zaplacení náhrady dle předchozího dopisu, přičemž žalobkyně uvedla, že ve stanovené lhůtě platbu neobdržela, resp. obdržela jen 2 883 Kč.

45. V odpovědi ze dne [datum] žalovaná uvedla, že k výzvě k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice uhradila žalobkyni částku 2 883 Kč za rok 2018 a rovněž částku 2 883 Kč za rok 2017. Jedná se o částku, kterou hradili Městu.

46. V dopise ze dne [datum] žalovaná reagovala na výzvu žalobkyně k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] v částce 221 689 Kč, přičemž lhůta k zaplacení byla stanovena do [datum]. Žalovaná uvedla, že před uplynutím stanovené lhůty uhradila dne [datum] částku 2 883 Kč za rok 2019 a částku 1 253 Kč za období od [datum] do [datum]. Dále poděkovala žalobkyni za zaslání kupní smlouvy k předmětné nemovitosti. Dle obálky byl dopis odeslán dne [datum].

47. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice za období od [datum] do [datum] ve výši 221 689 Kč, a to nejpozději do [datum].

48. Dále byla předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne [datum] k vydání bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum]. V této žalobkyně uvedla, že žalovaná byla vyzvána k úhradě částky 221 689 Kč do [datum], ve stanovené lhůtě uhradila jen 4 136 Kč, proto ji vyzývá k úhradě doplatku.

49. Z interní komunikace žalobkyně (žádosti o zajištění pohledávek ze dne [datum] a ze dne [datum]) nebylo zjištěno nic dalšího podstatného pro věc.

50. Z výpisů z účtu žalované bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni (na účet uváděný žalobkyní ve výzvách k zaplacení) dne [datum] částku 2 883 Kč, přičemž dle uvedeného variabilního symbolu se jedná o platbu za rok 2016, a dne [datum] šestkrát částku 2 883 Kč, přičemž dle uvedených variabilních symbolů se jedná o platby za roky 2010 2015 (variabilní symboly odpovídají těm, které žalovaná uvedla v dopise ze dne [datum]).

51. Ze záznamu z jednání mezi zástupci žalobkyně a žalované dne [datum] bylo zjištěno, že k dohodě o úhradě za bezesmluvní užívání stavby nedošlo.

52. Z konceptu smlouvy o nájmu předmětné nemovitosti, která měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, nebylo zjištěno nic podstatného pro věc, smlouva nebyla podepsána.

53. Z rozhodnutí Odboru územního plánování a architektury Národního výboru [územní celek] [územní celek] [územní celek]. o umístění stavby ze dne 24. 8. 1987, č. j. [spisová značka] [spisová značka] bylo zjištěno, že mělo jít o výstavbu parovodu pro dodávku tepla v oblasti [část obce]. V 1. etapě měla být provedena výstavba nové výměníkové stanice (označené„ VS 1“) v ulici [ulice], v prostoru vedle stávajících garáží v ulici [ulice]. Mělo být zbudováno i propojení se stávající kotelnou v ulici [ulice]. Navrhovatelem byl [právnická osoba] [obec] [obec] [obec].

54. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] okresu [obec] bylo zjištěno, že se jednalo o státní podnik a že byl vymazán z obchodního rejstříku dne [datum]. Výmaz byl proveden na základě usnesení zastupitelstva [územní celek] ze dne [datum], kterým byl státní podnik zrušen bez likvidace k [datum]. Dále se uvádí, že veškerá práva a závazky zrušeného státního podniku přebírá nově zřízená příspěvková organizace Správa domovního fondu [územní celek] [územní celek] [územní celek].

55. Z kolaudačního rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem – odboru výstavby ze dne 15. 2. 1993, zn. [spisová značka] [spisová značka], bylo zjištěno, že tímto bylo povoleno užívání stavby„ kotelna [ulice] – rekonstrukce na výměníkovou stanici“. [ulice] povolení mělo být vydáno dne [datum]. Jako stavebník je označena [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [obec].

56. Z rozhodnutí přednosty Okresního úřadu [obec] ze dne 26. 3. 1996, [číslo jednací] bylo zjištěno, že tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost Města o přechod nemovitých věcí z majetku České republiky. V rozhodnutí bylo uvedeno, že [stát. instituce] dne [datum] podal žádost o přechod nemovitého majetku [právnická osoba] [obec] [obec], mj. stavby technické vybavenosti na parcele [číslo] v k.ú. [část obce]. Dále se uvádí, že dle přiložených výpisů z katastru nemovitostí je jako vlastník nezákonně zapsána organizace Správa domovního fondu [územní celek], která nemá právní subjektivitu a není tedy vlastníkem. Zamítavé rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [obec] [obec] byl zrušen rozhodnutím zastupitelstva Města ze dne [datum], na jeho místě byla zřízena příspěvková organizace Města – Správa domovního fondu [obec]. Státní organizace byla povinna k datu zrušení převést majetek města na město, ostatní majetek zůstal státní a přešel do správy Okresního úřadu. Nově zřízená organizace Správa domovního fondu nebyla právním nástupcem [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] a dle zákona na ni žádný majetek nepřešel.

57. Ze sdělení Katastrálního úřadu ze dne [datum] bylo zjištěno, že v tomto Katastrální úřad sdělil žalobkyni, že stavba technické vybavenosti (blíže neoznačená) byla v souladu s kolaudačním rozhodnutím ze dne [datum] zapsána v roce 1994 na Správu domovního fondu.

58. Z opravného daňového dokladu ze dne [datum] vystaveného Městem bylo zjištěno, že jeho předmětem byl dobropis nájemného za VS [ulice] za roky 2014, 2015 a 2016 v částce celkem 8 649 Kč + DPH, tj. celkem 10 465,26 Kč, ve prospěch žalované.

59. Z e-mailu ze dne [datum] a dopisu ze dne [datum] adresovaného žalované bylo zjištěno, že v tomto právník Města konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí o zamítnutí určovací žaloby ohledně VS [ulice] by si Město a žalovaná měli vrátit to, co na základě neplatné smlouvy o nájmu získaly. Proto Město vrátilo zaplacené nájemné, to dosud nepromlčené, a požaduje po žalované vrácení majetkového prospěchu, který získala provozováním výměníkové stanice.

60. Z přehledu sjednaných nájmů předložených žalovanou v roce 2012 bylo zjištěno, že v tomto je uvedeno celkem 9 pronajatých výměníkových stanic, přičemž nájemné činilo od 100 Kč do 300 Kč/m2/rok.

61. Z přehledu výše sazeb ročních úhrad nájemného hrazeného za pronájem prostor výměníkových stanic v cizích objektech předložených žalovanou v roce 2018 bylo zjištěno, že v tomto seznamu jsou uvedeni jednotliví pronajímatelé (především společenství vlastníků jednotek, ale též bytové družstvo, fyzické a právnické osoby a [název kraje] kraj), data podpisu smluv, platnost smlouvy a výše nájemného při podpisu za m2 a rok. Je uvedeno celkem 49 pronajímatelů, výše nájemného je u smluv uzavřených v období od roku 2010 do roku 2013 včetně 150 Kč/m2/rok, u smluv uzavřených od roku 2014 do roku 2017 pak 152,25 Kč/m2/rok. V roce 2021 žalobkyně předložila totožný přehled, ve kterém doplnila, že pronajímatelé nevyužívají možnost indexovat cenu pronájmu, takže v současné době jsou ceny nájmu stejné jako v době uzavření smlouvy, [název kraje] kraj je jediným z pronajímatelů, který indexuje cenu pronájmu. Výše nájemného hrazeného [název kraje] kraji činila v letech 2010 a 2011 300 Kč/m2/rok, v roce 2012 330 Kč/m2/rok, v roce 2013 [název kraje] kraj akceptoval návrh na snížení ceny nájemného za prostory výměníkových stanic, neboť cena nájmu vstupuje jako náklad do ceny tepla. V roce 2013 tak činilo nájemné 150 Kč/m2/rok, každý rok se navyšovalo, v roce 2018 činilo nájemné 158,09 Kč/m2/rok.

62. Na výzvu soudu k prokázání, že si pronajímala prostory výměníkových stanic za částky uvedené v přehledu, žalovaná předložila deset smluv o nájmu nebytových prostor. Jednalo se o smlouvu uzavřenou se Společenstvím vlastníků [ulice a číslo], [obec], jako pronajímatelem dne [datum]; smlouvu uzavřenou se Společenstvím vlastníků domu [ulice a číslo] jako pronajímatelem dne [datum]; smlouvu uzavřenou s [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení] jako pronajímateli (bez uvedeného data, nájem byl sjednán od [datum]); smlouvu uzavřenou se společenstvím vlastníků„ [ulice a číslo]“, [obec] jako pronajímatelem dne [datum]; smlouvu uzavřenou se Společenstvím vlastníků„ [příjmení] [anonymizováno] [číslo], [číslo]“, [obec] jako pronajímatelem (bez uvedeného data, nájem byl sjednán od [datum]); smlouvu uzavřenou se Společenstvím vlastníků jednotek [ulice a číslo] v [obec] [obec], jako pronajímatelem dne [datum]; smlouvu uzavřenou se Společenstvím vlastníků jednotek domu [ulice a číslo], [číslo], [číslo], [číslo] [obec] jako pronajímatelem dne [datum]; smlouvu uzavřenou se Společenstvím domu [ulice a číslo], [číslo], [číslo], [obec] jako pronajímatelem dne [datum]; smlouvu uzavřenou se Společenstvím domu [ulice a číslo], [obec] jako pronajímatelem dne [datum]; smlouvu uzavřenou se Společenstvím domu [ulice] [adresa], [obec] jako pronajímatelem dne [datum]. K tomu žalovaná uvedla, že pro doložení stavu se rozhodla předložit každou pátou z uvedených smluv (jedná se skutečně o každou pátou smlouvu uvedenou v přehledu). Žalovaná má v nájmu asi 400 výměníkových stanic, předložený seznam i nájemní smlouvy tak představují reprezentativní vzorek. Soud konstatuje, že za situace, kdy žalobkyně uvedené skutečnosti nerozporovala, považuje takový postup (tj. předložení jen vzorku smluv) za dostatečný. Z těchto předložených smluv bylo zjištěno, že jejich předmětem byl pronájem prostor v domech, a to žalované jako nájemci za účelem provozování technologického zařízení výměníkové stanice pro rozvod tepelné energie. Sjednaná výše nájemného odpovídala částkám uvedeným v přehledu. Ve smlouvách bylo také sjednáno, že pronajímatelé jsou oprávněni každý rok jednostranně zvýšit nájemné o míru inflace za uplynulý kalendářní rok.

63. Ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] bylo zjištěno, že předmětem znaleckého posudku bylo ocenění předmětné výměníkové stanice. Znalec uvedl, že nemovitost daného druhu není běžně obchodovatelná, neexistuje pro ni porovnatelný ekvivalent, proto byla oceněna podle příslušného prováděcího předpisu. Znalec dospěl k závěru, že cena výměníkové stanice podle oceňovací vyhlášky činí 2 665 680 Kč. [jméno] lze přibližně pokládat i za tržní hodnotu, neboť byla vypočtena nákladovým způsobem. Tento posudek tedy neoceňoval výši obvyklého nájemného za užívání výměníkové stanice (k tomu se ani nijak nevyjadřuje), ale jen jeho cenu. Navíc je namístě upozornit, že tento znalecký posudek neobsahuje doložku podle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), takže soud ani nemůže vycházet z odborných závěrů tohoto posudku.

64. Ve věci byl ustanoven znalec z oboru ekonomika, odvětví ekonomická odvětví různá, specializace stanovení nájemného z bytů, nebytových prostor a pozemků, [celé jméno znalce], ke stanovení výše obvyklého nájemného předmětné výměníkové stanice za žalovaná období a ke stanovení obvyklé výše nájemného pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] za období, za která žalovaná uplatnila námitky započtení/vzájemný návrh. [titul] [celé jméno znalce] ve znaleckém posudku (podaném písemně a doplněném při jeho výslechu) dospěl k závěru, že pokud jde o nájemné za výměníkovou stanici, tak za nejvhodnější indikátor výše obvyklého nájemného lze pokládat skutečně placené nájemné zjištěné z přímých dat trhu, proto vyšel z metody přímého tržního porovnání. Znalci se nepodařilo nalézt srovnatelné objekty pro porovnání, uvedl, že výměníková stanice představuje specifickou nemovitou věc úzce spojenou s tím, pro jaký účel se užívá, s obdobnými stavbami se na realitním trhu běžně neobchoduje. Za srovnatelné však znalec považoval prostory výměníkových stanic, které žalovaná již využívá (s výjimkou prostor pronajatých od Města, které je spoluvlastníkem žalované, takže se do výše nájemného mohly promítnout i jiné faktory). K tomu znalec uvedl, že se jedná o využitím a charakterem srovnatelné plochy, srovnatelné lokality, nájemné bylo sjednáno mezi různými a nestrannými subjekty. Jelikož žalovaná užívá prostory různých právnických a fyzických osob, které s žalovanou nejsou spřízněné, lze konstatovat, že nájem byl sjednán mezi nezávislými subjekty. Takto sjednané nájemné považuje za tržní. I když se v případě srovnávaných nájmů nejedná o samostatné budovy, ale o prostory v jiných budovách, podstatné je, že se jedná o prostory se stejným účelem. Nevidí důvod ke specifickým úpravám. Má za to, že na výši nájmu nemá vliv skutečnost, že žalovaná dodává jednotlivým společenstvím teplo. Odkázal na to, že cena tepla podléhá regulaci (přičemž nájemné vstupuje jako náklad do regulovaných cen). Znalec tedy vyšel z částek nájmů uvedených žalovanou v předloženém přehledu, a to z částky 150 Kč/m2/rok pro rok 2009, pro další roky znalec provedl indexaci (navýšení či snížení) podle míry inflace dle indexu spotřebitelských cen. Při ploše výměníkové stanice 301 m2 (dle výměry pozemku, na kterém zcela stojí) pak znalec stanovil obvyklé nájemné pro rok 2009 na částku 45 150 Kč, pro rok 2010 na částku 45 647 Kč, pro rok 2011 na částku 46 294 Kč, pro rok 2012 na částku 47 191 Kč, pro rok 2013 na částku 48 735 Kč, pro rok 2014 na částku 49 433 Kč, pro rok 2015 na částku 49 632 Kč, pro rok 2016 na částku 49 782 Kč a pro rok 2017 na částku 50 132 Kč. Při svém výslechu pak doplnil, že v roce 2018 činilo běžné nájemné 170,52 Kč/m2/rok, v roce 2019 činilo běžné nájemné 174,16 Kč/m2/rok a v roce 2020 činilo běžné nájemné 179,12 Kč/m2/rok. Pokud jde o obvyklé nájemné pozemku, znalec z důvodu nedostatku srovnatelných pronájmů vyšel z nepřímého tržního porovnání (tj. odhad tržní hodnoty pozemku a z toho následně odvodil obvyklé nájemné aplikací přiměřeného výnosu), přičemž to porovnal i s výsledky přímé tržní metody (porovnání s nájemným porovnatelných pozemků), která však měla omezený počet pozorování. Znalec dospěl k závěru, že obvyklá cena nájemného pozemku činila v roce 2015 částku 50 Kč/m2/rok, přičemž pro další roky bylo také navýšeno dle inflace. Na základě toho znalec stanovil obvyklé nájemné pozemku (při výměře pozemku 301 m2) pro období od [datum] do [datum] na částku 8 779 Kč, pro rok 2016 na částku 15 095 Kč, pro rok 2017 na částku 15 201 Kč a pro období od [datum] do [datum] na částku 6 484 Kč (při nájemném pro rok 2018 ve výši 51,70 Kč/m2/rok). Při svém výslechu pak doplnil, že v roce 2019 činilo běžné nájemné 52,80 Kč/m2/rok a v roce 2020 činilo běžné nájemné 54,30 Kč/m2/rok.

65. Soud shledal, že znalec [příjmení] [celé jméno znalce] svůj znalecký posudek přesvědčivě odůvodnil, jeho závěry jsou logické, přesvědčivě se vypořádal i s otázkami soudu při svém výslechu. Vysvětlil použité metody ocenění a odůvodnil jejich použití. Zejména odůvodnil, proč nájemné sjednané žalovanou ohledně jiných výměníkových stanic je vzhledem ke specifičnosti výměníkových stanic srovnatelné, když je podstatný jejich účel, a jedná se o tržní nájemné sjednané mezi nezávislými subjekty. Jiné srovnatelné objekty neexistují. Vypořádal se i s tím, proč jím stanovené obvyklé nájemné neodpovídá nájemnému sjednávanému žalovanou v dalších letech, když poukázal na to, že v nájemních vztazích na dobu neurčitou je běžné sjednávat valorizační doložky právě podle míry inflace, a dále že obvyklé nájemné nepředstavuje bodovou hodnotu, ale vždy určitý interval (byť pro účely znaleckého posudku musel bodovou hodnotu stanovit), a nájemné sjednané žalovanou bylo v rozmezí, ve kterém je lze považovat za obvyklé. (Zde lze poznamenat, že nájemní smlouvy předložené žalovanou skutečně tuto valorizační doložku obsahují, byť dle žalované nájemné takto navyšuje jen [název kraje] kraj.) Pro úplnost lze uvést, že závěry znalce nezpochybňuje ani skutečnost, že žalovaná si dle vlastního vyjádření v roce 2008 pronajímala prostory výměníkových stanic za vyšší částky, když to žalovaná vysvětlovala tím, že jednak měla v té době uzavřeno minimum nájemních smluv a že jednak nájemné bylo sjednáváno pod tlakem okolností, kdy žalovaná potřebovala souhlas s přestavbou výměníkových stanic a musela tak přistoupit na vyšší ceny nájmů. Takto sjednané nájemné pak nelze považovat za obvyklé tak, jak je znalec definoval (zejména sjednané svobodně a bez nátlaku). Z výše uvedených důvodů tedy soud vychází z odborných závěrů znaleckého posudku [titul] [celé jméno znalce].

66. Z listin ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 9 C 216/2012 bylo zjištěno, že žalobou došlou soudu dne [datum] se žalovaná vůči žalobkyni a Městu domáhala určení vlastnického práva Města k předmětné výměníkové stanici. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná je přesvědčena, že navzdory zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem Město. I když Město dosud vlastnické právo vůči žalobkyni nenárokovalo, vůči žalované se chová jako vlastník, předmětnou výměníkovou stanici pronajalo žalované a po celou dobu inkasuje nájemné. Pokud jde o důvody, proč má být vlastníkem Město, k tomu žalovaná uvedla, že vznik předmětné výměníkové stanice je spojen s výstavbou tohoto objektu na základě příslušného územního rozhodnutí ze dne [datum], stavebního povolení ze dne [datum], které byly vydány pro stavebníka – Podnik bytového hospodářství okresu [obec], a kolaudačního rozhodnutí ze dne [datum]. Pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] okresu [obec] přešla dle zákona na Město, které svým rozhodnutím zrušilo [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] bez likvidace k [datum] a veškerá práva a závazky zrušeného státního podniku převzala s účinností od [datum] nově zřízená příspěvková organizace Města – [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [obec]. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno ve prospěch [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], ačkoliv tato příspěvková organizace neměla právní subjektivitu. Za této situace tak vlastnické právo muselo kolaudací vzniknout Městu jako jejímu zřizovateli. Stavba navíc byla realizována na pozemku Města. Žalobkyni žádný nabývací titul nesvědčí.

67. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26. 7. 2013, č. j. 9 C 216/2012-101, bylo žalobě vyhověno. Z rozsudku vyplývá, že Město (v daném řízení jeden ze žalovaných) s žalobou souhlasilo, uvádělo, že se považuje za vlastníka, stav zápisu v katastru nemovitostí nezkoumalo, neboť danou stavbu vždy považovalo za své vlastnictví. Žalobkyně (v daném řízení druhá žalovaná) s žalobou nesouhlasila, uváděla, že stavbu pořídil [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], státní podnik, jednalo se tedy o státní majetek, a pokud by měla přejít do vlastnictví Města, muselo by k přechodu dojít dle zákona nebo by musela být do vlastnictví Města převedena, to se ale nestalo. Soud rozsudek odůvodnil tím, že Město zrušilo [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] k [datum] s tím, že veškerá práva a závazky zrušeného státního podniku převzala nově zřízená příspěvková organizace [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [územní celek], měla tedy převzít i práva a povinnosti investora uvedené stavby. V té době ještě nebyla předmětná stavba dostavěna a zkolaudována, kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až dne [datum] ve prospěch [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba]. Soud shledal, že předmětná stavba začala existovat jako věc v právním smyslu okamžikem právní moci kolaudačního rozhodnutí, tj. dnem [datum]. Jelikož [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] neměla právní subjektivitu, nemohlo jí vzniknout vlastnické právo k této nové věci. Proto soud dospěl k závěru, že práva a povinnosti zrušeného [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] fakticky převzalo Město jako zřizovatel [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], Město tak nabylo vlastnické právo k nově vzniklé věci. Soud poukázal i na to, že žalobkyně se o stavbu po celou dobu nestarala.

68. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 11Co 1410/2013-120, byl k odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu změněn tak, že se žaloba zamítá. Krajský soud tak rozhodl z důvodu, že shledal, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem.

69. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. 22 Cdo 1723/2015-139, k dovolání žalované rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal, že zde je naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

70. Následně ve věci opětovně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 11Co 1410/2013-151, kterým opětovně změnil rozsudek Okresního soudu tak, že se žaloba zamítá. Krajský soud to odůvodnil tím, že předmětný objekt byl jako nová stavba výměníkové stanice zhotoven na základě stavebního povolení vydaného dne [datum], přičemž stavebníkem byl [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], [právnická osoba] [právnická osoba]. Předmětný objekt byl dostavěn před zánikem [právnická osoba] bytového hospodářství, ke kterému došlo dne [datum], jak vyplývá z obchodního rejstříku. Poukázal na to, že stavba jako věc v právním smyslu vzniká již okamžikem, kdy je patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Okamžik vydání kolaudačního rozhodnutí tedy není okamžikem vzniku stavby. V případě předmětného objektu z provedeného dokazování vyplynulo, že ten byl téměř zcela dostavěn ještě před koncem roku 1992, resp. před zánikem [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], když dne [datum] byla stavba předána, dne [datum] proběhlo v rámci kolaudačního řízení místní šeření, při němž zbývalo k dokončení provést pouze nepodstatné dokončovací práce, při tomto místním šetření byla předložena řada listin, z nichž je dokončení objektu zřejmé. V dané věci tedy stavbu objektu uskutečnil Podnik bytového hospodářství a jelikož objekt jako věc vznikl v době, kdy [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] existoval, potom [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] jako státní podnik nabyl věc pro stát (§ 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, v tehdy platném znění). Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že na Město přešla funkce zřizovatele [právnická osoba] bytového hospodářství, resp. pravomoc jej zrušit, čehož Město využilo. Město ale nebylo oprávněno rozhodnout o vlastnictví předmětného objektu (jako státního majetku). Dle § 15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, sice Město mělo jako zakladatel učinit opatření o veškerém majetku zrušeného státního podniku, avšak v tom smyslu, že mělo rozhodnout o tom, která osoba bude nadále hospodařit s majetkem ve vlastnictví státu. Navíc práva [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] nemohla přejít na [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], když ta nebyla právnickou osobou a neměla způsobilost mít práva a povinnosti; nehledě na to, že vlastnické právo k předmětné stavbě nenáleželo [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], ale státu. K přechodu vlastnického práva nemohlo dojít ani podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věci z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když k rozhodnému datu, tj. [datum], předmětný objekt ještě neexistoval. Město nemohlo vlastnické právo ani vydržet, když již v roce 1995 Město požádalo přednostu Okresního úřadu o přechod nemovitého majetku (včetně předmětného objektu) a rozhodnutím přednosty Okresního úřadu ze dne [datum] byla tato žádost zamítnuta. Z toho vyplývá, že Město již v roce 1995 muselo mít pochybnosti o tom, zda je vlastníkem, proto nemohlo být v dobré víře, desetiletá vydržecí doba tedy neuplynula. Ačkoliv je na rozsudku vyznačena právní moc dne [datum], z doručenek ve spise vyplývá, že právní moc nastala již dne [datum], když tohoto dne byl rozsudek doručen žalované a dne [datum] byl doručen žalobkyni a Městu.

71. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 4431/2016-186, bylo zjištěno, že tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání žalované proti uvedenému rozsudku Krajského soudu. Nejvyšší soud uvedl, že žalovaná dovolání odůvodnila především tím, že rozsudek vychází z nesprávných zjištění, to však není přípustným dovolacím důvodem. Neztotožnil se ani s tím, že by řízení bylo postiženo vadami, resp. že soud nesplnil poučovací povinnost nebo že by rozhodnutí bylo překvapivé. Dovolání jako nepřípustné odmítl.

72. Soud neprovedl pro nadbytečnost žalobkyní navržený důkaz záměrem o pronájmu k uvedené nájemní smlouvě uzavřené mezi Městem a žalovanou a dokladem o jeho zveřejnění, resp. tyto listinné důkazy nevyžádal, když shledal, že tyto by neměly na rozhodnutí ve věci vliv, jak bude uvedeno dále.

73. Na základě provedených důkazů, shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) a skutečností známých soudu z úřední činnosti (§ 121 o.s.ř.) soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

74. Žalobkyně byla přinejmenším od [datum] evidovaná jako vlastník stavby technického vybavení bez č.p./č.e. na pozemku parc. [číslo] v obci [obec], [katastrální uzemí] (výpisy z katastru nemovitostí). V této budově se nachází technologické zařízení výměníkové stanice, které vlastní a užívá žalovaná (shodná tvrzení účastníků). Žalovaná tvrdila, že toto technologické zařízení získala od Města v roce 2005. Žalobkyně byla zapsaná jako vlastník předmětné stavby až do [datum], když s účinky k tomuto datu bylo zapsáno vlastnické právo žalované na základě kupní smlouvy ze dne [datum] (shodná tvrzení účastníků, vyrozumění o provedeném vkladu ze dne [datum]).

75. Žalovaná byla evidovaná jako vlastník pozemku parc. [číslo] v obci [obec], k. ú. [část obce], a to od roku 2005, když vlastnické právo nabyla kupní smlouvou od Města (výpisy z katastru nemovitostí, kupní smlouva ze dne [datum]).

76. V roce 1995 požádalo Město o přechod předmětné výměníkové stanice. Rozhodnutím přednosty Okresního úřadu [obec] ze dne [datum] byla žádost zamítnuta, což bylo odůvodněno tím, že po zrušení [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] byla organizace povinna převést majetek města na město, ostatní majetek zůstal státní a přešel do správy Okresního úřadu. Nově zřízená organizace Správa domovního fondu nebyla právním nástupcem [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] a dle zákona na ni žádný majetek nepřešel. Z tohoto rozhodnutí také vyplývá, že v té době byla v katastru nemovitostí jako vlastník zapsaná Správa domovního fondu [územní celek].

77. Dne [datum] uzavřela žalovaná s Městem nájemní smlouvu, kterou si od Města pronajala provozní objekty a zařízení sloužící k dodávkám tepla, mj. předmětnou výměníkovou stanici označovanou jako„ VS [ulice]“ (uvedená smlouva včetně přílohy, shodná tvrzení účastníků). Dodatkem [číslo] 2005 ze dne [datum] došlo v návaznosti na prodej technologického zařízení k úpravě nájemní smlouvy tak, že předmětem smlouvy zůstal pronájem objektů a zařízení, jejichž mělo být Město vlastníkem, přičemž jedním z takto pronajatých objektů byla i předmětná výměníková stanice (uvedený dodatek). Ta zůstala předmětem nájmu až do uzavření dodatku [číslo] 2017 ze dne [datum], kterým byla z nájmu vyjmuta (uvedený dodatek, jehož obsah je znám ze spisu sp. zn. 14 C 238/2010). Žalovaná také hradila Městu v letech 2005 až 2017 nájemné v souladu se smlouvou (doklady o placení nájemného, zejména předložené ve věci sp. zn. 14 C 238/2010).

78. Dle předložené písemné komunikace žalobkyně poprvé kontaktovala žalovanou dopisem ze dne [datum], ve kterém sdělila žalované, že předmětná výměníková stanice na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] je ve vlastnictví státu, a žádala žalovanou o sdělení, zda je v této stavbě umístěno technologické zařízení žalované. To žalovaná potvrdila dopisem ze dne [datum]. Následně žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení náhrady za bezesmluvní užívání předmětné výměníkové stanice. V reakci na prvotní výzvy žalovaná uváděla, že předmětnou nemovitost má pronajatou od Města a hradí mu nájemné a že považuje vlastnictví žalobkyně za pochybné, neboť vlastnictví mělo přejít ze zákona na Město. Také žalobkyni upozornila, že je vlastníkem pozemku pod stavbou. Po upozornění na rozhodnutí přednosty Okresního úřadu [obec] ze dne [datum] o zamítnutí přechodu na Město žalovaná stále uváděla, že za vlastníka považuje Město, neboť stavba byla zkolaudována v roce 1993 ve prospěch [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], [právnická osoba] [právnická osoba] Města. V podrobnostech soud odkazuje na výše uvedená zjištění, když obsah této vzájemné komunikace nebyl mezi účastníky sporný. Bylo také prokázáno, že jednotlivé výzvy k zaplacení bezdůvodného obohacení za žalovaná období byly žalované doručeny, když to vyplývá z předložených dodejek, odpovědí žalované, příp. to bylo mezi účastníky nesporné. Soud pouze upozorňuje, že výzva za období roku 2014 byla vyhotovena dne [datum] a žalovaná v ní byla vyzvána k zaplacení do [datum], ačkoliv žalobkyně požadovala úrok z prodlení z částky za tento rok již od [datum]. Dle žalobkyně v tomto případě došlo k chybě v žalobě. V případě první výzvy za období od [datum] do [datum] pak její zaslání vyplývá z reakce žalované ze dne [datum], kde se zmiňuje o této výzvě i o lhůtě, která byla k zaplacení stanovena.

79. Dne [datum] žalovaná podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se domáhala určení vlastnictví Města k předmětné výměníkové stanici. Žaloba byla vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 C 216/2012. Rozsudkem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 9 C 216/2012-101, bylo žalobě vyhověno. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 11Co 1410/2013-151, byl k odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu změněn tak, že se žaloba zamítá. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 4431/2016-186, bylo dovolání odmítnuto. V podrobnostech soud odkazuje na obsah těchto listin uvedený výše.

80. Žalovaná uhradila žalobkyni dne [datum] částku 2 883 Kč za rok 2016, dne [datum] částku celkem 17 298 Kč (za roky 2010 až 2015 po 2 883 Kč ročně), dne [datum] částku 2 883 Kč za rok 2017, dále uhradila žalobkyni ještě před podáním žalob částku 2 883 Kč za rok 2018, částku 2 883 Kč za rok 2019 a částku 1 253 Kč za období od [datum] do [datum] (výpisy z účtu, shodná tvrzení účastníků, dopisy žalované).

81. Soud se také zabýval tím, jaká byla výše obvyklého nájemného za užívání předmětné výměníkové stanice v žalovaném období a jaká byla výše obvyklého nájemného za užívání pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] v období, za které žalovaná uplatnila námitku započtení/vzájemný návrh. Jak je uvedeno výše, soud v tomto směru vychází ze znaleckého posudku [titul] [celé jméno znalce]. Pokud jde o obvyklé nájemné za užívání předmětné stavby, znalec vycházel z přehledu výše sazeb ročních úhrad nájemného předloženého žalovanou jako podkladu pro stanovení obvyklého nájemného. Přitom žalovaná prokázala, že za uvedené částky si skutečně prostory výměníkových stanic pronajímala (předložila reprezentativní vzorek deseti nájemních smluv, uvedených výše, přičemž to soud považuje za dostatečné).

82. Na základě uvedených skutkových zjištění soud učinil následující právní závěry:

83. Mezi účastníky bylo v prvé řadě sporné, kdo je vlastníkem předmětné výměníkové stanice, když žalovaná tvrdila, že skutečným vlastníkem není žalobkyně, ale Město. To následně bylo předmětem sporu účastníků vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 C 216/2012. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 11Co 1410/2013-151, byla žaloba na určení vlastnictví Města zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Dle § 159a o.s.ř. je pravomocný rozsudek pro účastníky řízení i pro soud závazný. Takové účinky má i rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, když v takovém případě je třeba výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním. Tedy i rozsudek, kterým byla žaloba na určení vlastnictví zamítnuta, protože soud dospěl k závěru, že žalobce (resp. v tomto případě Město) vlastníkem není, je pro soud a účastníky závazný a soud je povinen z něj v tomto řízení vycházet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98). Z uvedeného rozsudku tedy vyplývá pro toto řízení závazný závěr, že vlastníkem předmětné výměníkové stanice byla a je žalobkyně, nikoliv Město.

84. Podle § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Jelikož se žalobkyně v této věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti (které vzniká průběžně), a stejně tak žalovaná uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti (v rámci námitky započtení/vzájemného návrhu), je třeba uplatněné nároky za období do [datum] posuzovat podle dosavadních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ obč. zák.“) a za období od [datum] podle o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018).

85. Pokud jde o nárok za období od [datum] do [datum]:

86. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

87. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

88. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

89. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

90. V dané věci se žalobkyně domáhala náhrady za užívání předmětné výměníkové stanice žalovanou bez právního důvodu, tj. bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák. Jak je uvedeno výše, vlastníkem předmětné výměníkové stanice je žalobkyně a žalovaná tuto výměníkovou stanici užívala.

91. Žalovaná v rámci své obrany vznesla námitku promlčení. Soud shledal, že tato námitka není důvodná. Podle § 107 odst. 1, 2 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Z výše uvedené písemné komunikace mezi účastníky vyplývá, že žalobkyně poprvé kontaktovala žalovanou dopisem ze dne [datum], ve kterém se dotazovala žalované, zda má žalovaná v předmětné stavbě umístěno technologické zařízení. Z ničeho nevyplývá, že by se žalobkyně již dříve dozvěděla, že žalovaná předmětnou stavbu užívá. Žalovaná přes poučení soudu nic v tomto směru netvrdila. Z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodné pouze to, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, nikoliv zda se to mohla dozvědět i dříve. Pokud tedy žalobkyně před [datum] nevěděla, že žalovaná užívá předmětnou stavbu, a žaloba v této věci byla podána dne [datum], pak je zjevné, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta neuplynula. Jelikož bylo žalováno bezdůvodné obohacení za období od [datum] do [datum], tak neuplynula ani objektivní tříletá lhůta. Další nároky byly uplatněny vždy před uplynutím dvouleté promlčecí lhůty od počátku žalovaného období, resp. pro období od [datum] před uplynutím tříleté promlčecí lhůty dle § 629 o. z. Tedy žádné z žalovaných nároků promlčené nejsou.

92. Žalovaná dále namítala, že předmětnou výměníkovou stanici užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené s Městem. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná skutečně uzavřela s Městem nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl mj. i pronájem předmětné výměníkové stanice, že tato zůstala předmětem nájmu až do [datum] (tedy i během sporu o určení vlastnictví) a že žalovaná hradila nájemné dle této smlouvy. Tato nájemní smlouva samozřejmě byla – přinejmenším pokud jde o předmětnou výměníkovou stanici – neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť Město nebylo vlastníkem a proto nebylo oprávněno výměníkovou stanici pronajmout. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dochází-li k užívání nemovitosti v souladu s neplatnou nájemní smlouvou, je aktivní i pasivní věcná legitimace k vymáhání majetkového prospěchu takto získaného dána jen na straně účastníků onoho právního úkonu. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je totiž povinnost stran smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, dle § 457 obč. zák. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Platí to i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah. Na úkor vlastníka se pak neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání, tedy domnělý pronajímatel (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5092/2014). Na výše uvedené závěry o tom, že restituční povinnost vzniká jen mezi stranami neplatné smlouvy, nemá vliv ani skutečnost, že faktický uživatel případně nebyl v dobré víře (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014).

93. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud žalovaná užívala předmětnou výměníkovou stanici na základě neplatné nájemní smlouvy, je povinna vydat bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy druhé straně smlouvy, tj. Městu, nikoliv žalobkyni. Ve vztahu k žalobkyni se neobohatila žalovaná jako faktický uživatel, ale Město, které předmětnou výměníkovou stanici pronajímalo. Nehraje také žádnou roli, že žalovaná nebyla v dobré víře (žalovaná dle obč. zák. v dobré víře nebyla přinejmenším od doručení dopisu žalobkyně ze dne [datum], ve kterém jí žalobkyně oznámila, že je vlastníkem předmětné nemovitosti – v podrobnostech viz dále), neboť to nic nemění na tom, že nároky z neplatné smlouvy si mezi sebou mají vypořádat jen její strany. Nejvyšší soud sice výslovně nevyloučil možnost odchýlení se od těchto závěrů např. v případě účelového uzavírání nájemních smluv za účelem vyhnout se povinnosti úhrady (již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014), to však zjevně není tento případ. Pronajímatelem v tomto případě bylo [územní celek], tedy rozhodně to nebyl žádný nastrčený„ bílý kůň“, po kterém by se žalobkyně nedomohla náhrady. Nadto lze připomenout, že Město se skutečně domnívalo, že je vlastníkem, jak vyplývá z jeho vyjádření ve sporu o určení vlastnictví.

94. Pokud žalobkyně uváděla, že výše uvedené závěry by měly platit jen v případě, že strany byly alespoň v přesvědčení, resp. v dobré víře, že smlouva je platná, neboť v opačném případě by taková situace byla pro žalobkyni prakticky neřešitelná, případně i bez časového omezení, a proti takovému jednání by prakticky nebylo obrany, s tím se soud neztotožňuje. Žalobkyně se nepochybně mohla proti neoprávněnému užívání její věci bránit žalobou na ochranu vlastnictví dle § 126 odst. 1 obč. zák. (typicky žalovat vyklizení nemovitosti), na tom výše uvedené nic nemění. Žalobkyně se však v této věci nedomáhá ochrany vlastnického práva, ale náhrady za neoprávněné užívání její věci. Té se může domáhat po domnělém pronajímateli, tedy Městu. Ani její právo na náhradu tak není dotčeno, proto soud neshledal důvod se od výše uvedených závěrů odchýlit.

95. Soud tedy uzavírá, že nárok žalobkyně za období od [datum] do [datum] není důvodný, neboť se na úkor žalobkyně neobohatila žalovaná, ale Město, které v tomto období předmětnou výměníkovou stanici pronajímalo žalované.

96. Pokud jde o nárok za období od [datum] do [datum]:

97. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

98. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

99. Podle § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

100. Podle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

101. Výše uvedené závěry se obecně uplatní i v poměrech o. z. Užívání nemovitosti subjektem odlišným od vlastníka představuje bezdůvodné obohacení získané bez právního důvodu, resp. protiprávním užitím cizí hodnoty. Stále platí, že pokud byla nemovitá věc přenechána k užívání jinému neoprávněnou osobou, nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost přenechává třetí osobě k užívání. Podstatnou změnu však přináší § 2994 o. z., ze kterého vyplývá, že není-li třetí osoba, které byla nemovitost přenechána neoprávněně k užívání, v dobré víře, že ten, kdo jí dal předmětnou nemovitost k užívání, k tomu skutečně byl oprávněn, může vlastník požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021). Soud má za to, že toto ustanovení je namístě vykládat tak, že z hlediska posouzení dobré víry uživatele není rozhodující pouze okamžik předání k užívání (jak by mohlo být dovozováno z použitého minulého času – slov„ byl v dobré víře“), ale i jakýkoliv okamžik pozdější. Tedy i když byl uživatel při převzetí věci v dobré víře, tak pokud následně dobrou víru pozbude, je od tohoto okamžiku povinen k náhradě vlastníkovi. Opačný výklad (tedy že by byl rozhodující jen onen prvotní okamžik převzetí věci, resp. uzavření smlouvy) je dle názoru soudu v rozporu s účelem tohoto ustanovení. Vedl by k tomu, že uživatel, který byl původně v dobré víře, ale tu následně pozbyl, by ani nadále nebyl povinen hradit vlastníkovi náhradu, ačkoliv již ví (musí vědět), že neoprávněně užívá věc vlastníka. Tedy je následně ve stejném postavení, jako uživatel, který nebyl v dobré víře od počátku. Soud neshledává žádný důvod, proč mezi těmito případy rozlišovat.

102. Z hlediska nároku žalobkyně za období od [datum] do [datum] je tak podstatné, zda, resp. do kdy byla žalovaná v dobré víře, že předmětnou výměníkovou stanici užívá oprávněně, tj. že Město bylo oprávněno ji pronajmout. Žalobkyně namítala, že žalovaná v dobré víře nebyla, protože jí muselo být známo, že Město není vlastníkem.

103. O. z. výslovnou definici dobré víry neobsahuje. Takovou definici neobsahoval ani obč. zák. V poměrech obč. zák. judikatura vycházela z definice oprávněného držitele dle § 130 odst. 1 obč. zák., podle kterého je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. Z toho se dovozovalo, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří – neboť od této chvíle nebyl v dobré víře„ se zřetelem ke všem okolnostem“. [jméno] víru bylo nutné hodnotit vždy objektivně (podle toho, jak by věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat) a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. tak byl držitel, který věc držel v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Zpravidla bude takovým omluvitelným omylem omyl skutkový, výjimečně může být držitel v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného zákonného ustanovení však omluvitelný není, v takovém případě platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001). O nejasné znění zákona jde i v případě, kdy obsah právní normy nevyplývá přímo ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného soudy. Lze přihlédnout i k tomu, zda se na omylu podílely státní orgány (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 428/2007).

104. V poměrech o. z. je soud toho názoru, že při posouzení dobré víry je namístě vycházet z definice poctivého držitele dle § 992 odst. 1 o. z., neboť to je nejbližší předchozímu pojmu oprávněného držitele. Podle tohoto ustanovení je poctivým držitelem ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Z toho soud dovozuje, že podle nové právní úpravy dochází k podstatné změně v posuzování dobré víry. Není nutné, aby byla dána dobrá víra„ se zřetelem ke všem okolnostem“, postačí, aby zde byl přesvědčivý důvod zakládající domněnku držitele, že mu právo náleží. A ke ztrátě dobré víry nepostačí jen dobrou víru (byť relevantně) zpochybnit, ale je třeba, aby držitel věděl nebo mu muselo být zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Tedy i když se držitel seznámí se skutečnostmi, na základě kterých mu vzniknou důvodné pochybnosti, že mu právo náleží, to samo o sobě ke ztrátě dobré víry nestačí. K tomu dojde jen v případě, když na základě těchto skutečností již držitel ví nebo mu musí být zjevné, že mu právo nenáleží. I s ohledem na obecnou presumpci dobré víry v o. z. (§ 7 o. z.) tak má soud za to, že dochází k rozšíření chápání dobré víry, resp. rozšíření okruhu případů, kdy je dobrá víra dána.

105. V ostatním má soud za to, že závěry přijaté dle dřívější právní úpravy jsou nadále použitelné. Nepochybně je třeba stále dobrou víru hodnotit z objektivního hlediska, nepostačí subjektivní (vnitřní) přesvědčení (srov.„ musí mu být zjevné“, § 4 odst. 1 o. z.), že pro omluvitelnost omylu se vyžaduje obvyklá míra opatrnosti se zřetelem k okolnostem případu (viz též § 4 odst. 2 o. z.) a že může být omluvitelný omyl skutkový a výjimečně i omyl právní.

106. V poměrech obč. zák. tedy již žalovaná nebyla v dobré víře přinejmenším od doručení dopisu žalobkyně ze dne [datum], ve kterém jí žalobkyně oznámila, že je vlastníkem předmětné nemovitosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v té době zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí, muselo toto sdělení v žalované vzbudit důvodné pochybnosti o tom, zda předmětnou výměníkovou stanici užívá oprávněně (zda ji Město bylo oprávněno pronajmout), a tedy nemohla být v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Podle o. z. však v dobré víře stále být mohla, pokud i přes tuto skutečnost měla nadále přesvědčivý důvod domnívat se, že předmětnou výměníkovou stanici užívá oprávněně.

107. Žalovaná již před podáním žaloby v této věci sdělovala žalobkyni, že se domnívá, že skutečným vlastníkem výměníkové stanice je Město. Nejprve uváděla, že vlastnictví mělo přejít na Město dle zákona č. 172/1991 Sb. Poukazovala na to, že zápis v katastru nemovitostí nemusí odpovídat skutečnému stavu. Následně – poté, co byla seznámena s dokumenty týkajícími se věci – setrvala na domněnce, že se jedná o majetek Města, uvedla, že stavba byla zkolaudována v roce 1993 ve prospěch [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], [právnická osoba] [právnická osoba] Města. Následně také podala žalobu na určení vlastnictví Města, když uváděla, že stavební povolení bylo vydáno pro [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], který Město zrušilo s tím, že veškerá práva a závazky tohoto zrušeného státního podniku převzala s účinností od [datum] nově zřízená příspěvková organizace Města – [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [obec]. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno ve prospěch [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], ačkoliv tato příspěvková organizace neměla právní subjektivitu, proto vlastnické právo muselo kolaudací vzniknout Městu jako jejímu zřizovateli. S těmito závěry se Krajský soud neztotožnil, když v rozsudku ze dne 1. 4. 2016, č. j. 11Co 1410/2013-151, na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že předmětná stavba vznikla jako věc v právním smyslu ještě před zánikem [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], když v tomto směru není rozhodný okamžik vydání kolaudačního rozhodnutí, proto vlastnické právo nabyl prostřednictvím státního podniku stát. Město jako zřizovatel zrušeného státního podniku sice mělo učinit opatření o majetku zrušeného státního podniku, ale to jenom v tom smyslu, že mělo rozhodnout, kdo bude nadále hospodařit s tímto majetkem (ve vlastnictví státu). Město nebylo oprávněno rozhodnout o vlastnictví státního majetku, navíc práva zrušovaného [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] nemohla přejít na [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], když ta nebyla právnickou osobou a neměla způsobilost mít práva a povinnosti.

108. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že domněnka žalované vycházela především z právního omylu ohledně toho, kdy vznikla předmětná výměníková stanice jako věc v právním smyslu, když vycházela z toho, že rozhodující je okamžik kolaudace. Tuto právní otázku zákon výslovně neřeší, závěry v tomto směru (že stavba vzniká okamžikem, kdy je již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží) vyplývají z judikatury. Význam měly též otázky, zda Město jako zřizovatel bylo oprávněno rozhodnout o převodu majetku zrušeného státního podniku a jaký vliv mělo rozhodnutí o přechodu práv a závazků na příspěvkovou organizaci, která neměla právní subjektivitu. Právní závěry v tomto směru soud také nepovažuje za zcela evidentní. Je třeba zdůraznit, že žalovaná nevycházela jen z uvedených názorů, ale také z podstatných skutkových okolností. Jednak z toho, že předmětná výměníková stanice byla skutečně zkolaudována ve prospěch [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], která byla také následně zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí (jak vyplývá z uvedených rozsudků a z rozhodnutí přednosty Okresního úřadu [obec] ze dne [datum], podle kterého v té době stále byla jako vlastník evidovaná [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba]). Jednak z toho, že předmětnou výměníkovou stanici nerušeně užívala na základě nájemní smlouvy s Městem více než deset let, od uzavření nájemní smlouvy v roce 1996 do prvního dopisu žalobkyně v této věci v roce 2010, tedy po tuto dobu se žalobkyně k vlastnictví předmětné výměníkové stanice vůbec nehlásila. Přitom i Město se za vlastníka považovalo, jak uvádělo ve sporu o určení vlastnictví, a předmětnou výměníkovou stanici žalované dále pronajímalo. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalovaná zjevně přinejmenším od roku 2010 (prvního sdělení žalobkyně) musela vědět, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsána žalobkyně, nikoliv Město. Jelikož evidence v katastru nemovitostí nemusí odpovídat skutečnému stavu, nebyla tím domněnka žalované, že skutečným vlastníkem je Město, vyloučena (tím spíše, když jako vlastník byla původně zapsána [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba]). Z výše uvedeného soud dovozuje, že žalovaná byla v dobré víře, že předmětnou výměníkovou stanici užívá oprávněně, resp. že Město je skutečným vlastníkem, když výše uvedené důvody pro takovou domněnku lze považovat za dostatečně přesvědčivé, neboť žalovanou prezentovaný závěr nebyl zjevně vyloučen (a byl podporován faktickými skutečnostmi). Dle názoru soudu se zde tedy jedná o omluvitelný omyl. V tomto směru je namístě připomenout, že při hodnocení dobré víry se v případě pochybností dobrá víra presumuje (§ 7 o. z.). Žalovaná také zjevně nemohla učinit nic dalšího, čím by spornou otázku vlastnictví dále vyjasnila, nezbylo jí, než podat žalobu. Na druhou stranu uvedené skutečnosti nebyly takové, že by žalované muselo být zjevné, že Město vlastníkem není. Jak je uvedeno výše, vznik pochybností pro ztrátu dobré víry nepostačuje.

109. Pokud žalobkyně uváděla, že žalované muselo být prostřednictvím Města známo, že Město není vlastníkem, když Městu bylo známo výše uvedené rozhodnutí přednosty Okresního úřadu z roku 1996, s tím se soud neztotožňuje. Není zřejmé, zda Město s tímto rozhodnutím žalovanou dříve seznámilo, každopádně se o něm žalovaná dozvěděla nejpozději z dopisu žalobkyně ze dne [datum], ve kterém ji žalobkyně na toto rozhodnutí upozornila. Ovšem ani toto rozhodnutí dle názoru soudu nevylučovalo výše uvedenou domněnku žalované, že skutečným vlastníkem je Město. Dále žalobkyně poukázala na to, že v roce 2005 žalovaná uzavřela s Městem kupní smlouvu, na základě které žalovaná nabývala majetek sloužící k zásobování teplem, a to jednotlivé stavby včetně pozemků, pouze v případě předmětné výměníkové stanice nabyla pouze pozemek bez stavby, takže Městu i žalované muselo být zřejmé, že Město vlastníkem není. Je skutečně otázkou, proč k převodu stavby nedošlo, zjevně pro to nějaký důvod byl. Není vyloučeno, že žalované již v té době bylo známo, že Město není zapsáno jako vlastník v katastru nemovitostí, a že právě proto k prodeji dojít nemohlo (resp. následně by nemohlo být vlastnické právo zapsáno v katastru). Ovšem to nutně neznamená, že žalovaná věděla (či akceptovala), že Město není vlastníkem, problémem mohl být skutečně jen zápis v katastru (který dle žalované sice neodpovídal skutečnosti, ale převodu bránil). Lze opět připomenout, že v pochybnostech se dobrá víra presumuje. Jak již bylo uvedeno výše, samotný zápis vlastnického práva žalobkyně v katastru nemovitostí (o kterém žalovaná v předmětném období od [datum] věděla) dobrou víru žalované nevylučuje. Pokud žalobkyně uváděla, že Město nezveřejnilo záměr pronájmu předmětných nemovitostí a i z tohoto důvodu je nájemní smlouva neplatná, ani tuto námitku soud nepovažuje za důvodnou. To v prvé řadě proto, že nájemní smlouva (alespoň pokud jde o předmětnou výměníkovou stanici) je v každém případě neplatná, takže případná neplatnost smlouvy i z tohoto dalšího důvodu by již na právní hodnocení věci neměla vliv (pro úplnost soud uvádí, že porušení povinnosti zveřejnit záměr pronájmu nemovitého majetku obce dle § 36a odst. 4 zákona [číslo] o obcích, by zakládalo neplatnost smlouvy dle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 986/2012). Význam by to mohlo mít jen pro posouzení dobré víry žalované (z hlediska toho, zda byly splněny podmínky pro uzavření nájemní smlouvy). Pokud však bylo o pronájmu rozhodnuto usnesením Rady Města, jak bylo v nájemní smlouvě uvedeno, má soud za to, že žalovaná se mohla spolehnout na to, že podmínky pro uzavření nájemní smlouvy byly splněny, a nebyla povinna to dále prověřovat. Tedy i kdyby snad ke zveřejnění záměru nedošlo, žalovaná byla v dobré víře. A konečně je namístě uvést, že platí zásada, že nelze bez dalšího zpochybňovat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). V dané věci soud nevidí důvod k pochybnostem o tom, že nájemní smlouva byla řádně uzavřena, resp. že byly pro její uzavření splněny podmínky, když žalovaná i Město se jí po mnoho let (v podstatě dodnes) řídily. Žalobkyně s touto námitkou přišla až v roce 2018, tj. více než dvacet let po uzavření smlouvy. Proto bylo na žalobkyni, aby případně prokázala, že ke zveřejnění záměru nedošlo. Žalobkyně však na dotaz soudu uvedla, že nemají konkrétní poznatky o tom, že by záměr pronájmu nebyl zveřejněn, žádné důkazy k tomu nemají (přitom již navržený důkaz záměrem pronájmu, který žalobkyně navrhovala vyžádat od Města, by případně mohl prokázat pouze to, že k jeho zveřejnění došlo – pokud by byl předložen, stěží by však mohl prokázat opak).

110. Soud vychází z toho, že dobrá víra žalované trvala do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví ve věci sp. zn. 9 C 216/2012, tj. do 22. 4. 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu. Až do té doby se žalovaná mohla domnívat, že skutečným vlastníkem bylo Město, a až tímto okamžikem byla věc s konečnou platností vyřešena. Soud se ovšem nemůže ztotožnit s názorem žalované, že byla v dobré víře až do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Takový názor neobstojí, neboť pravomocný rozsudek je pro účastníky závazný, jak je uvedeno výše (§ 159a odst. 1, 3 o.s.ř.). Okamžikem právní moci rozsudku tedy byla otázka vlastnictví předmětné výměníkové stanice pro účastníky závazně vyřešena a od této chvíle se nemohou dovolávat jiného stavu. Sice nelze vyloučit, že Nejvyšší soud dovolání vyhoví a napadený pravomocný rozsudek zruší, k tomu však v tomto případě nedošlo. Od nabytí právní moci rozsudku tak byla dobrá víra žalované vyloučena. Jiný přístup by popíral závaznost pravomocného rozsudku.

111. Pro úplnost soud uvádí, že na výše uvedené závěry nemá vliv ani to, že následně (po pravomocném skončení sporu o určení vlastnictví) Město vrátilo žalované nájemné za předchozí roky. To nic nemění na skutečnosti, že do té doby byla žalovaná v dobré víře, že předmětnou výměníkovou stanici užívá oprávněně. Naopak je to zcela v souladu s výše uvedeným, tj. že nároky (bezdůvodné obohacení) z neplatné smlouvy si mezi sebou vypořádají její strany, tj. v tomto případě Město a žalovaná.

112. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalovaná nebyla v dobré víře od [datum] a od tohoto dne má žalobkyně právo požadovat po žalované náhradu za užívání předmětné výměníkové stanice bez právního důvodu (resp. protiprávně) dle § 2994 o. z. Na to nemá vliv, že žalobkyně podala žalobu i vůči Městu, neboť, jak je uvedeno výše, žalobkyně se může domáhat zaplacení náhrady jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, pokud ten nebyl v dobré víře, tito tedy odpovídají společně a nerozdílně. Žalobkyně má tedy z žalovaných období právo na náhradu za užívání za období od [datum] do [datum].

113. Jelikož bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívalo v užívání předmětné výměníkové stanice, není možné je vydat. Podle § 2999 odst. 1 o. z. tak má žalobkyně právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. V případě užívání nemovitosti bezdůvodné obohacení odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu. Peněžitá náhrada se tedy stanoví ve výši obvyklého nájemného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, 28 Cdo 443/2014).

114. Při stanovení obvyklého nájemného nelze vyjít z nájemného sjednaného mezi Městem a žalovanou v (neplatné) nájemní smlouvě. To už jen proto, že se jedná o jednu konkrétní smlouvu, takže sjednané nájemné se mohlo od obvyklého nájemného lišit. Samozřejmě je zde i skutečnost, že Město je jedním z vlastníků žalované, což také mohlo mít na výši nájemného vliv. Jelikož stanovení obvyklého nájemného je otázkou odbornou, soud k posouzení této otázky ustanovil znalce. Ze znaleckého posudku [titul] [celé jméno znalce], z jehož závěrů soud vychází (jak bylo vysvětleno výše), pak vyplývá, že v roce 2016 činilo běžné nájemné 49 782 Kč za rok, v roce 2017 činilo běžné nájemné 50 132 Kč za rok, v roce 2018 činilo běžné nájemné 170,52 Kč/m2/rok, tj. (při ploše výměníkové stanice 301 m2) 51 327 Kč za rok, v roce 2019 činilo běžné nájemné 174,16 Kč/m2/rok, tj. 52 422 Kč za rok a v roce 2020 činilo běžné nájemné 179,12 Kč/m2/rok, tj. 53 915 Kč za rok.

115. Jelikož zákon splatnost bezdůvodného obohacení nestanoví, nastává splatnost dle § 1958 odst. 2 o. z. na výzvu žalobkyně ve stanovené lhůtě. Od následujícího dne po splatnosti byla žalovaná v prodlení a dle § 1970 o. z. vzniklo žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, přičemž výši úroku z prodlení stanoví § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

116. Za období od [datum] do [datum] činí poměrná část nájemného 34 412 Kč, tedy v této výši měla žalobkyně právo na náhradu. Bezdůvodné obohacení za rok 2016 bylo splatné dne [datum] (dle výzvy žalobkyně ze dne [datum]), od [datum] tak žalobkyně měla právo na zaplacení úroku z prodlení z této částky. Žalovaná však žalobkyni zaplatila za rok 2016 částku 2 883 Kč dne [datum] (pozn. ještě před rozšířením žaloby za toto období), zbývá tedy zaplatit 31 529 Kč.

117. Za období od [datum] do [datum] činilo obvyklé nájemné 50 132 Kč. Splatnost bezdůvodného obohacení za rok 2017 nastala dne [datum] (na základě výzvy žalobkyně ze dne [datum]), od [datum] tak žalobkyně měla právo na zaplacení úroku z prodlení z této částky. Žalovaná zaplatila žalobkyni za rok 2017 částku 2 883 Kč dne [datum], zbývá tedy zaplatit 47 249 Kč.

118. Za období od [datum] do [datum] činilo obvyklé nájemné 51 327 Kč. Splatnost bezdůvodného obohacení za rok 2018 nastala dne [datum] (na základě výzvy žalobkyně ze dne [datum]), od [datum] tak žalobkyně měla právo na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaná ve stanovené lhůtě zaplatila žalobkyni za rok 2018 částku 2 883 Kč (což bylo zohledněno již v dané žalobě), zbývá tedy zaplatit 48 444 Kč.

119. Za období od [datum] do [datum] činilo obvyklé nájemné 52 422 Kč. Za období od [datum] do [datum] činí poměrná část nájemného 23 422 Kč. Splatnost bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum] nastala dne [datum] (na základě výzvy žalobkyně), od [datum] tak žalobkyně měla právo na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaná ve stanovené lhůtě zaplatila celkem 4 136 Kč (2 883 Kč za rok 2019 a 1 253 Kč za rok 2020 – tyto platby již byly zohledněny v dané žalobě), zbývá tedy zaplatit 71 708 Kč.

120. Pokud žalovaná požadovala, aby byly zohledněny i další zaplacené částky (za předchozí roky 2010 2015, tj. celkem částka 17 298 Kč), s tím se soud neztotožňuje. Žalobkyně v dopise ze dne [datum] jasně uvedla, na jaké nároky je tato částka určena, tj. že se jedná o platby za roky 2010 až 2016 ve výši 2 883 Kč za rok, jednotlivé platby identifikovala variabilními symboly podle příslušných roků. Žalovaná tedy v souladu s § 1933 o. z. provedla volbu, na které závazky je plnění určeno, a tuto nemůže dodatečně měnit. V tomto směru soud nepovažuje za rozhodující, že se žalovaná rozhodla splnit závazek neexistující (neboť k zaplacení za dřívější roky nebyla povinna). Takto by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně (plnění bez právního důvodu) a žalovaná by se případně mohla domáhat jeho vrácení.

121. Na druhou stranu však nelze jednotlivé platby za příslušné roky považovat za uznání dluhu dle § 2054 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. V tomto případě nelze z okolností usuzovat, že žalovaná mínila zbytek dluhu uznat. Žalovaná k těmto platbám zaslala průvodní dopisy, ze kterých to nevyplývá, naopak z nich lze dovodit, že právě tyto částky žalovaná považuje za odpovídající své povinnosti z bezdůvodného obohacení, tedy obvyklému nájemnému, když nájemné v této výši hradila Městu. Žalovaná také v tomto řízení namítala, že částky požadované žalobkyní neodpovídají obvyklému nájemnému, a na tomto stanovisku setrvala i po zaplacení uvedených částek.

122. Soud tedy shledal, že žalobkyně měla právo na zaplacení bezdůvodného obohacení: -) v částce 31 529 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 412 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 31 529 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]), -) v částce 47 249 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 132 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 47 249 Kč od [datum] do zaplacení (za rok 2017), -) v částce 48 444 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 48 444 Kč od [datum] do zaplacení (za rok 2018), -) v částce 71 708 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 71 708 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]).

123. K námitce započtení/vzájemnému návrhu žalované:

124. Jak je uvedeno výše, žalovaná také uplatnila vůči žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v užívání jejího pozemku žalobkyní tím, že na něm měla stavbu. Jednalo se o částku 67 725 Kč za období od [datum] do [datum], částku 8 925 Kč za období od [datum] do [datum] a částku 22 261 Kč za období od [datum] do [datum]. V prvních dvou případech žalovaná uváděla, že se jedná o vzájemný návrh, ale pokud by soud alespoň zčásti vyhověl žalobě, bylo by namístě oproti přiznané částce započíst tento vzájemný návrh (v případě třetí částky pak uplatnila je námitku započtení). Soud má za to, že takovému postupu – uplatnění vzájemného návrhu, in eventum námitky započtení – nic nebrání. Ve své podstatě to odpovídá § 98 o.s.ř., podle kterého je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce, jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu. V této věci tedy žalovaná požadovala, aby tento její nárok byl započten oproti nároku žalobkyně, a pokud by nárok žalobkyně nebyl důvodný (resp. ne v takovém rozsahu, který odpovídá nároku žalované), aby jí tato částka byla přiznána. Z výše uvedeného vyplývá, že částka uplatněná žalovanou nepřesahuje nárok žalobkyně, proto je namístě návrh žalované posoudit (jen) jako námitku započtení.

125. V této souvislosti je ještě namístě zmínit, že žalovaná tyto nároky (námitky započtení) uplatnila včas. Částku 67 725 Kč uplatnila ještě před koncentrací řízení v této věci (§ 118b odst. 1 o.s.ř.), v poskytnuté lhůtě k doplnění tvrzení, stejně tak částku 22 261 Kč uplatnila před koncentrací řízení ve věci 70 C 356/2020 Částku 8 925 Kč (za období od [datum] do [datum]) pak uplatnila sice až po koncentraci řízení, avšak jedná se o nárok vzniklý až po jednání dne [datum] (kde byli účastníci poučeni o koncentraci řízení), jedná se tedy o přípustné nové skutečnosti dle § 118b odst. 1 o.s.ř. Soud tedy k těmto námitkám, resp. ke skutečnostem, ze kterých vyplývaly, mohl přihlédnout.

126. Žalobkyně byla vlastníkem předmětné stavby – výměníkové stanice, která se nachází na pozemku parc. [číslo] v obci [obec], [katastrální uzemí], ve vlastnictví žalované, aniž by pro užívání pozemku žalované měla právní důvod (to ani netvrdila). Proto jí užíváním pozemku vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, tím, že má umístěnou stavbu na pozemku jiného vlastníka. Povinnost poskytnout náhradu za užívání pozemku bez právního důvodu stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje. Není podstatné, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu, ani kdo stavbu fakticky užívá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013). Vzhledem k tomu není podstatné ani to, že žalovaná požaduje bezdůvodné obohacení i za období před [datum] (když až od tohoto dne byla povinna hradit žalobkyni bezdůvodné obohacení). Pro vznik povinnosti žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení je podstatné pouze to, že měla stavbu na pozemku žalované, a nehraje roli, kdo stavbu fakticky užíval nebo komu přinášela zisk. Ostatně i za toto dřívější období se žalobkyně může domáhat náhrady za užívání předmětné stavby po Městu jako domnělému pronajímateli, práva žalobkyně tak nejsou nijak dotčena. Žalobkyně užívala celý pozemek, neboť ten je zcela zastavěn předmětnou stavbou.

127. Žalobkyně se tedy na úkor žalované bezdůvodně obohatila dle § 2991 odst. 2 o. z. tím, že bez právního důvodu užívala pozemek žalované, neboť na něm měla umístěnou stavbu, a je povinna bezdůvodné obohacení žalované vydat. I zde platí, že vydání předmětu bezdůvodného obohacení není možné, proto má žalovaná dle § 2999 odst. 1 o. z. právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Peněžitá náhrada se i v tomto případě stanoví ve výši obvyklého nájemného. Ze znaleckého posudku Ing. [celé jméno znalce] vyplývá, že v období od [datum] do [datum] činilo obvyklé nájemné pozemku částku 8 779 Kč, v roce 2016 činilo obvyklé nájemné částku 15 095 Kč, v roce 2017 činilo obvyklé nájemné částku 15 201 Kč a v období od [datum] do [datum] činilo obvyklé nájemné částku 6 484 Kč. V roce 2018 činilo běžné nájemné 51,70 Kč/m2/rok, tj. (při ploše pozemku 301 m2) 15 562 Kč za rok, v roce 2019 činilo běžné nájemné 52,80 Kč/m2/rok, tj. 15 893 Kč za rok a v roce 2020 činilo běžné nájemné 54,30 Kč/m2/rok, tj. 16 344 Kč za rok.

128. Za období od [datum] do [datum] tak činilo bezdůvodné obohacení žalobkyně celkem částku 45 559 Kč (8 779 Kč za uvedenou část roku 2015, 15 095 Kč za rok 2016, 15 201 Kč za rok 2017 a 6 484 Kč za uvedenou část roku 2018). Za období od [datum] do [datum] činí poměrná část obvyklého nájemného 9 078 Kč, žalobkyně však uplatnila k započtení za toto období jen částku 8 925 Kč a soud není oprávněn návrh překročit (§ 153 odst. 2 o.s.ř.). Za období od [datum] do [datum] pak činilo bezdůvodné obohacení žalobkyně částku celkem 22 993 Kč (15 893 Kč za rok 2019 a 7 100 Kč za uvedenou část roku 2020), žalobkyně však uplatnila k započtení jen 22 261 Kč.

129. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1982 odst. 2 o. z. se započtením obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

130. Započtením tedy pohledávky zanikají. Z hlediska účinků započtení není rozhodující, kdy bylo přistoupeno k započtení, tyto účinky nastávají vždy k okamžiku, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (jakmile vzniklo právo požadovat uspokojení pohledávky a tuto bylo možné uplatnit před soudem), tj. v zásadě v okamžiku, kdy nastala splatnost započítávané pohledávky. Jak již bylo uvedeno výše, jelikož zákon splatnost bezdůvodného obohacení nestanoví, nastává splatnost dle § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned. Splatnost tedy nastává na výzvu. Splatnost tak nastala až na základě podání žalované v této věci, ve kterých tyto nároky uplatnila (jak sama žalovaná uvedla), když dříve žalobkyni k zaplacení těchto částek nevyzvala. Podle § 41 odst. 3 o.s.ř. je hmotněprávní jednání účinné vůči ostatním účastníkům teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli.

131. V případě 1. zápočtu ve výši 45 559 Kč (za období od [datum] do [datum]) tak splatnost nastala dne [datum], kdy bylo žalobkyni doručeno podání žalované ze dne [datum], ve kterém tento nárok uplatnila. V případě 2. zápočtu ve výši 8 925 Kč (za období od [datum] do [datum]) splatnost nastala dne [datum] (žalovaná nárok uplatnila na jednání tohoto dne). V případě 3. zápočtu ve výši 22 261 Kč (za období od [datum] do [datum]) splatnost nastala dne [datum] (na jednání tohoto dne bylo čteno a žalobkyni předáno vyjádření žalované ze dne 16. 11. 2020 ve věci 70 C 356/2020, ve kterém tento nárok uplatnila).

132. Pro úplnost soud ještě uvádí, že vzhledem k tomu, že podle o. z. může věřitel požadovat splnění ihned, dle názoru soudu lze jedním úkonem zároveň vyvolat splatnost dluhu i provést jeho započtení (dosavadní judikatura podle obč. zák. vycházela z toho, že to nebylo možné, neboť podle § 563 obč. zák. byl dlužník povinen plnit den poté, co byl o plnění požádán, takže v den žádosti ještě nebyl dluh splatný a nešlo jej proto započíst). V každém případě žalobkyně námitky započtení následně zopakovala v závěrečné řeči.

133. Podle § 1932 odst. 1 a § 1933 odst. 1 o. z. bylo v prvé řadě na žalované, jako osobě uplatňující započtení, aby rozhodla, na které dluhy má být její pohledávka započtena. Z vyjádření žalované (zejména ze závěrečného návrhu) vyplývá, že požaduje, aby zápočet byl proveden na jistinu dluhu, nikoliv úroky. 3. zápočet za období od [datum] do [datum] žalovaná uplatnila proti nároku žalobkyně za stejné období (ve věci 70 C 356/2020, před spojením věcí). Jinak žalovaná nic neurčila, proto soud dle § 1933 o. z. uvedené nároky započítával na jistinu nejstarších (dříve splatných) dluhů. 134. 1. zápočet ve výši 45 559 Kč tak soud započetl na zbývající nárok žalobkyně ve výši 31 529 Kč (za období od [datum] do [datum]), který tak byl zcela uhrazen s účinky k [datum]. Z 1. zápočtu tak zbyla částka 14 030 Kč, kterou soud započetl na nárok žalobkyně ve výši 47 249 Kč (za rok 2017), opět s účinky k [datum]. Tím byl první zápočet vyčerpán a na nárok žalobkyně za rok 2017 zbývalo zaplatit 33 219 Kč. Proti této částce pak soud započetl 2. zápočet ve výši 8 925 Kč s účinky k [datum], poté zbývá na nárok žalobkyně za rok 2017 zaplatit 24 294 Kč 3. zápočet ve výši 22 261 Kč pak byl započten na nárok žalobkyně za období od [datum] do [datum] ve výši 71 708 Kč (s účinky k [datum]), na který tak zbývá zaplatit 49 447 Kč.

135. Po provedených zápočtech tak nárok žalobkyně představuje: -) úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 412 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč) a z částky 31 529 Kč od [datum] do [datum] (1. zápočet) (za období od [datum] do [datum]), -) částka 24 294 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 132 Kč od [datum] do [datum] (zaplacení částky 2 883 Kč), z částky 47 249 Kč od [datum] do [datum] (1. zápočet), z částky 33 219 Kč od [datum] do [datum] (2. zápočet) a z částky 24 294 Kč od [datum] do zaplacení (za rok 2017), -) částka 48 444 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 48 444 Kč od [datum] do zaplacení (za rok 2018), -) částka 49 447 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 71 708 Kč od [datum] do [datum] (3. zápočet) a z částky 49 447 Kč od [datum] do zaplacení (za období od [datum] do [datum]).

136. Soud proto žalobkyni přiznal částku celkem 122 185 Kč s výše specifikovaným úrokem z prodlení a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

137. K náhradě nákladů řízení:

138. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

139. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

140. Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

141. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle citovaných zákonných ustanovení. V prvé řadě soud vyšel z toho, že do částky celkem 20 181 Kč (částky 2 883 Kč za roky 2010 2015 a 2017) byla vzata zpět důvodně podaná žaloba pro chování žalované, která po podání žaloby tyto částky uhradila. Jelikož nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je třeba důvodnost žaloby posuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). Nehraje tedy roli, že žalovaná uhradila žalobkyni částky i za roky, za které nebyla k úhradě povinna. Z procesního hlediska zavinila zastavení řízení v tomto rozsahu žalovaná. Pokud však jde o částku 2 883 Kč za rok 2016 (ohledně které byla také žaloba vzata zpět), tak ta byla zaplacena dne [datum], tj. předtím, než žalobkyně podáním ze dne [datum] rozšířila žalobu o nároky za rok 2016. V této části tedy žaloba, resp. její rozšíření, důvodné nebylo, když tato částka již byla zaplacena. Do této částky tak zavinila zastavení řízení žalobkyně.

142. Celkem tedy úspěch žalobkyně představuje částku 142 366 Kč (přiznaná částka 122 185 Kč a částka 20 181 Kč, do které byla žaloba vzata zpět pro chování žalované). Předmětem žalob byla původně (před částečným zpětvzetím) částka celkem 1 628 014 Kč. Úspěch žalobkyně tak činí 9 % z celkové žalované částky a úspěch žalované činí 91 %. Rozdíl činí ve prospěch žalované 82 %, úspěšnější žalovaná tak má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 82 %.

143. Náklady žalované tvoří odměna za zastupování advokátem za provedené úkony právní služby dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Podle § 8 advokátního tarifu se při určení výše mimosmluvní odměny vychází z tarifní hodnoty, která odpovídá výši peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby, jehož se právní služba týká. Od [datum] pak platí, že při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství. Náklady žalované tak představuje odměna za následující úkony: Ve věci původně vedené pod sp. zn. 15 C 187/2012 (tarifní hodnota 135 290 Kč): - převzetí a příprava zastoupení 6 540 Kč - účast na jednání soudu dne [datum] 6 540 Kč Ve věci původně vedené pod sp. zn. 15 C 85/2013 (tarifní hodnota 139 755 Kč): - převzetí a příprava zastoupení 6 700 Kč - účast na jednání soudu dne [datum] 6 700 Kč Ve věci původně vedené pod sp. zn. 22 C 191/2014 (tarifní hodnota 141 712 Kč): - převzetí a příprava zastoupení 6 780 Kč - písemné vyjádření k žalobě dne [datum] 6 780 Kč Ve věci původně vedené pod sp. zn. 13 C 249/2019 (tarifní hodnota 147 214 Kč): - převzetí a příprava zastoupení 7 020 Kč - účast na jednání soudu dne [datum] 7 020 Kč Ve věci původně vedené pod sp. zn. 70 C 356/2020 (tarifní hodnota 217 553 Kč): - převzetí a příprava zastoupení 9 180 Kč - písemné vyjádření k žalobě dne [datum] 9 180 Kč V této věci 14 C 104/2011 do 31. 12. 2012 (tarifní hodnotu představuje součet částky 265 248 Kč a úroku z prodlení vyčísleného k datu úkonu právní služby): - převzetí zastoupení dne [datum] (tar. hodnota 292 477 Kč) 9 500 Kč - účast na jednání soudu dne [datum] (tar. hodnota 292 926 Kč) 9 500 Kč - účast na jednání soudu dne [datum] (tar. hodnota 297 644 Kč) 9 500 Kč V této věci 14 C 104/2011 od 6. 4. 2018 (po prvním spojení věcí a rozšíření žaloby, tarifní hodnota 1 263 247 Kč): - účast na jednání soudu dne [datum] 13 380 Kč - účast na jednání soudu dne [datum] 13 380 Kč - písemné doplnění dne [datum] 13 380 Kč - písemné vyjádření dne [datum] 13 380 Kč - účast na jednání soudu dne [datum] 13 380 Kč V této věci 14 C 104/2011 od 18. 2. 2021 (po druhém spojení věcí, tarifní hodnota 1 628 014 Kč): - účast na jednání soudu dne [datum] 14 820 Kč - účast na jednání soudu dne [datum] 14 820 Kč Odměna za zastupování tak činí celkem 197 480 Kč Náklady žalované dále představuje náhrada hotových výdajů za 20 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 6 000 Kč, a náhrada za daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 42 731 Kč Náklady žalované tedy činí celkem 246 211 Kč. Z toho má žalovaná právo na náhradu 82 %, tj. 201 893 Kč.

144. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované.

145. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Státu vznikly v této věci náklady ve výši celkem 16 014,80 Kč, a to znalečné ve výši 12 573,50 Kč a 3 441,30 Kč zaplacené [celé jméno znalce]. Dle výsledku řízení tak soud uložil žalované uhradit 9 % z této částky (rozsah neúspěchu žalované ve věci), tj. částku 1 441 Kč. Žalobkyni soud samozřejmě povinnost k náhradě těchto nákladů neukládal, neboť stát nemůže hradit náklady sám sobě (vzhledem k totožnosti věřitele a dlužníka pohledávka vzniknout nemůže).

146. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.