14 C 105/2021 - 229

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: Česká republika - [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] pro zaplacení 2 070 941,52 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení částky 1 607 416,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 607 416,52 Kč od 2. 10. 2020 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 463 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 463 525 Kč od 2. 10. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 105 907 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 30. 4. 2021 domáhala zaplacení částky 2 070 941,52 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] zapsaná na LV [Anonymizováno] pro k.ú. a obec [adresa]. Žalobkyně tento majetek nabyla na základě rozhodnutí OS v [adresa] v roce 2019 až 2020. S předmětnou nemovitostí po celou dobu i v období od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2019 disponovala žalovaná, nakládala s ní neoprávněně, když zde není žádný titul, na základě něhož by budovu mohla užívat, nebo který by zakládal její vlastnické právo. Bezdůvodné obohacení za období od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2019 činí 2 452 248 Kč, přičemž žalovaná již uhradila 407 839 Kč, aniž by specifikovala, co konkrétně hradila. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena jako nájemné obvyklé v místě a čase.

2. Žalovaná nárok žalobkyně v celém rozsahu neuznala. Uvedla, že již od svého vzniku se o předmětnou nemovitost stará. Nemovitou věc měl historicky v držbě a správě Komunální podnik města [adresa], kdy po zrušení podniku a Městské bytové správy jako faktický nástupce těchto dvou dostala nemovitou věc do faktické držby. Žalovaná, resp. [právnická osoba] s.p., se snažila právní vztahy k nemovité věci vypořádat již v roce 1995, kdy nemovitá věc byla předána Okresnímu úřadu v [adresa], neboť vlastníkem měl být právě stát, nicméně následně došlo ke zrušení předání, neboť dodatečně vyšlo najevo, že zápis v katastru nemovitostí byl chybný a vlastníky jsou fyzické osoby. Taktéž v roce 2011 žalovaná žádala žalobkyni o prošetření archivu ohledně dokumentu, kterým byl předmětný dům převeden na Československý stát – správu domovní v [adresa], přičemž dokument obdržela ovšem bez razítka a podpisu. Žalobkyně tak již od roku 1995 ví, že je zde majetek, ke kterému se původní vlastníci nehlásili, bylo známo, že se nevrátili z koncentračních táborů a zároveň neproběhlo žádné dědické řízení. Žalobkyně však začala konat až v roce 2019 a 2020 a získala majetek jako odúmrť. S ohledem na uvedené tak má žalovaná za to, že nárok je již promlčen. Žalobkyně ponechala nemovité věci v jakémsi právním vakuu a veškerou odpovědnost a náklady nechala na žalované, a poté požaduje vydání bezdůvodného obohacení, což se příčí dobrým mravům. K samotné výši bezdůvodného obohacení pak uvedla, že nájemné za uvedenou nemovitou věc se pohybovalo pod cenou obvyklého nájemného.

3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterých provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav.

4. Dle výpisů z katastru nemovitostí a dle katastrální mapy byli ke dni 1. 1. 2018 vlastníky pozemku p.č. St. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno] zapsaného na LV [Anonymizováno] pro k.ú. a obec [adresa] (dále je „dům č. p. [Anonymizováno]“), paní [Anonymizováno], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], přičemž každý vlastnil ideální nemovité věci a ke dni 22. 3. 2021 byla vlastníkem domu č.p. [Anonymizováno] již žalobkyně. Žalobkyni byl dům č.p. [Anonymizováno] odevzdán do jejího vlastnictví jako odúmrť na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 14. 5. 2019, č. j. [spisová značka], dále na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 5. 11. 2019, č. j. [spisová značka], dále na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020, č.j. [spisová značka] a na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2019, č.j. [spisová značka].

5. Dle výpisu z pozemkové knihy k domu č. p. [Anonymizováno] byla k domu poznamenána v roce 1946 národní správa na základě dekretu prezidenta republiky. Dle výměru Ministerstva práce a sociální péče byl Komunální podnik města [adresa] ustanoven národním správcem nemovitostí včetně domu č.p. [Anonymizováno]. Rozhodnutím ze dne 14. 8. 1959 Finančního odboru rady okresního národního výboru v [adresa] přechází dům do vlastnictví čsl. státu – do správy domovní v [adresa]. Přípisem ze dne 20. 7. 1995 vyzval Okresní úřad [adresa] [právnická osoba] s.p. [adresa] k dořešení majetkoprávních vztahů k domu č.p. [Anonymizováno], neboť bylo zjištěno, že jeho vlastníkem je Česká republika a právo hospodařit s ním má právě Okresní úřad [adresa], kdy dle zápisu ze dne 1. 8. 1995 došlo k předání nemovitosti OÚ [adresa]. Návrhem ze dne 30. 8. 1995 žádalo město [adresa] o zápis vkladu vlastnického práva k domu č. p. [Anonymizováno] pro město [adresa], nicméně dle sdělení Katastrálního úřadu [adresa] ze dne 20. 9. 1995 byl jako vlastník domu chybně uveden ČR – OÚ v [adresa], když správně zde mají být třetí osoby. Pokud jde o poznámku národní správy na kn. vl. [Anonymizováno] pozemkové knihy, tato nemá vliv na vlastnický vztah k nemovitostem. Přípisem ze dne 27. 9. 1995 žádala Městská bytová správa s. p. [adresa] o navrácení správy nemovitostí a přípisem ze dne 22. 11. 1995 bylo zrušeno předání a převzetí domu č. p. [Anonymizováno], protože zápis v evidenci katastru nemovitostí byl označen za chybný s tím, že vlastníky jsou třetí osoby, a s ohledem na skutečnost, že Komunální podnik města [adresa] již v roce 1951 byl národním správcem domu, zůstává nezměněn předchozí právní stav. Dle sdělení ze dne 13. 12. 1995 nechtěla [právnická osoba] s.p. [adresa] upravovat nájemní smlouvy k domu č. p. [Anonymizováno] do konečného vyřešení majetkoprávních vztahů. Dopisy ze dne 20. 9. 1995 adresovanými Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu a Ministerstvu financí žádal Okresní úřad [adresa] o stanovisko, jak postupovat v případě, kdy úřad má eminentní zájem o přechod majetku do vlastnictví státu, přičemž majetek i přes poznámku v knihovních vložkách o poznamenání národní správy zůstává ve vlastnictví původních vlastníků, přičemž dle dekretu presidenta republiky ze dne 19. 5. se jedná o majetek, který by mohl být vrácen původním vlastníkům respektive jejich dědicům. Úřad však nebyl schopen zajistit ani úmrtní listy ani zjistit případný okruh dědiců. Dopisem ze dne 2. 10. 1995 sdělovala Židovská obec [adresa] Okresnímu úřadu [adresa], že v archivu nejsou jména [Anonymizováno] a [jméno FO], nicméně dohledali záznamy o deportaci do Terezína paní [jméno FO] nar. 16. 1. 1900 a [jméno FO] nar. 26. 1. 1989. S ohledem na to, že Okresní úřad neuvedl bližší údaje např. datum narození, není zřejmé, zda jde skutečně o osoby, které hledá. Výše uvedené potvrzuje i interní sdělení Okresního úřadu [adresa] ze dne 30. 10. 1995. Dle paní [jméno FO], bývalé zaměstnankyně Okresního úřadu v [adresa], se v roce 1994 provádělo veškeré šetření týkající se domu č.p. [Anonymizováno], kdy byl zjištěn chybný zápis domu na stát, který byl následně opraven. Následně prováděli šetření ohledně dědiců původních vlastníků, ty se ale nepodařilo dohledat. Okresní úřad pak dal někdy kolem roku 1998 pokyn Městské bytové správě, aby se o nemovitost starala, nicméně svědkyně neuvedla, kdo konkrétně a kdy pokyn dal a nebyla tomu ani přítomna.

6. Dle publikace Nedostatečně identifikovaní vlastníci bylo v [adresa] celkem mezi 20 599 až 48 606 neidentifikovaných položek.

7. Podáním žalobkyně ze dne 8. 6. 2018, ze dne 28. 11. 2018, ze dne 1. 2. 2019 a ze dne 11 3. 2019 žalobkyně sdělovala jednotlivým soudům k dědickým řízením po původních vlastnících data jejich úmrtí dle rozhodnutí soudů, a to rozsudkem OS v [adresa] č.j. [spisová značka]-29 ze dne 22. 3. 2018, kterým byla [Anonymizováno] prohlášena za mrtvou a bylo stanoveno datum jejího úmrtí, rozsudkem téhož soudu č.j. [spisová značka] ze dne 16. 1. 2019, kterým byl [jméno FO] prohlášen za mrtvého a bylo stanoveno datum jeho úmrtí, rozsudkem MS v Brně č.j. [spisová značka] ze dne 1. 10. 2018, kterým byla prohlášena za mrtvou [jméno FO] a bylo stanoveno datum jejího úmrtí a nakonec rozsudkem téhož soudu č.j. [spisová značka] ze dne 24. 7. 2018, kterým byl [jméno FO] prohlášen za mrtvého a bylo stanoveno jeho úmrtí. Z těchto rozsudků plyne, že výše uvedení zahynuli buď v Terezínském ghettu případně v koncentračních táborech. Na základě uvedených rozhodnutí soudu byly původním vlastníkům vystaveny úmrtní listy. V dědických řízeních po zemřelém [jméno FO] a po [Anonymizováno] byli neznámým dědicům ustanoveno opatrovníci. Dle sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne 14. 7. 2017, která je uživatelem nebytových prostor v domě č.p. [Anonymizováno], zjišťují bližší informace o právních nástupcích výše uvedených, kteří by dle jejich nepodložených informací měli žít v Jihomoravském a Moravskoslezském kraji.

8. Z dopisu Městského úřadu [adresa] ze den 28. 4. 2017 a dopisu Národního archivu ze dne 15. 3. 2018 plyne, že se žalobkyní požadované informace ohledně sňatku a úmrtí [jméno FO] nepodařilo dohledat. Bývala zástupkyně ředitele žalobce JUDr. [právnická osoba] uvedla, že v letech 2003 až 2010, kdy u žalobkyně působila, prováděli pátrání po neidentifikovaných vlastnících především na žádost třetích osob. Pokud nenašli žádnou listinu, která by jednoznačně prokazovala přechod vlastnictví na stát, tak nemohli dál pátrat. Pokud jde o podání návrhu na dodatečné projednání dědictví ze strany žalobkyně, bylo by to možné pouze v situaci, kdy by bylo postaveno na jisto, že dotčená osoba zemřela a byl by zde předpoklad, že majetek získá stát. Dle ředitelky odloučeného pracoviště žalobkyně paní [jméno FO], před rokem 2014 se vedly spisy týkající se majetku státu případně i majetku třetích osob a od roku 2014 byly zákonem zavedeny nedostatečně identifikovaní vlastníci, u kterých měl úřad provádět identifikaci vlastníků, což byl i případ domu č.p. [Anonymizováno]. V roce 2014 nebyly dostupné databáze, které dnes již jsou a Matriky židovských osob nejsou z velké části dochované. Matriky jsou ručně psané knihy, ve kterých je třeba listovat a hledat, kdy u tří původních vlastníků se podařilo dohledat datum narození a u jednoho nikoliv. Úřad zároveň zvažuje i to, zda existují i potenciální dědici, a pokud ano, stát nemá zájem na prohlášení osoby za mrtvou.

9. Dle dopisu ze dne 29. 12. 1994 Okresnímu úřadu [adresa] nájemkyně nebytových prostor v domě č.p. [Anonymizováno] sděluje, že má zájem na dalším trvání nájmu, neboť na své náklady zrekonstruovala nebytové prostory.

10. Nebytové prostory v domě č.p. [Anonymizováno] byly dle nájemní smlouvy ze dne 26. 4. 1993 pronajímány Městskou bytovou správu s.p. [adresa]. Dle smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 29. 9. 1999 ve znění dodatku č. 1, č. 2 a č.

3. Dle nájemní smlouvy ze dne 29. 9. 1999 byly nebytové prostory pronajímány žalovanou a dle evidenčního listu ze dne 17. 5. 2002 činí nájemné za nebytový prostor 23 532 Kč ročně, dle nájemní smlouvy ze dne 26. 1. 2009 a evidenčního listu z téhož dne činí nájemné za byt 6 000 Kč měsíčně.

11. Dle znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 15. 10. 2019 činí celková cena obvyklého nájemného za byt v domě č.p. [Anonymizováno] částku 186 732 Kč a za komerční prostory částku 244 800 Kč. Dle tabulky meziroční inflace byla inflace v roku 2018 ve výši 2, 1 % a v roce 2019 ve výši 2, 8 %.

12. Žalovaná dopisem ze dne 1. 7. 2020 navrhovala žalobkyni uzavřít dohodu o narovnání. Vyjádřením ze dne 30. 7. 2020 a předžalobní výzvou ze dne 24. 9. 2020 požadovala žalobkyně po žalované úhradu částky 2 452 248 Kč za užívání domu č. p. 371 bez úpravy smluvního vztahu. Žalovaná dle výpisu z účtu žalobkyně dne 1. 10. 2020 uhradila žalobkyni částku 407 839 Kč, kdy uvedla variabilní symbol shodný s tím v předžalobní výzvě. Dle vyjádření klienta ze dne 23. 10. 2020 považuje žalovaná uhrazenou částku za nájemné obvyklé v místě a čase. Dle výpočtu zákonného úroku činí kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 2 452 248 Kč ke dni 1. 10. 2020 celkem 26 532,52 Kč.

13. Soud ve věci provedl důkaz přehledem repo sazeb, listinou označenou jako konfiskace podle dekretu ze dne 2. 2 1948, povolením k užívání novostavby ze dne 31. 10. 1928, oznámením Městské bytové správy ze dne 1. 4. 1996, oznámením Městské bytové správy ze dne 2. 8. 1995, sazebníky nájemného za rok 2006–2010, nicméně z uvedených důkazů nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro věc samou.

14. Soud ve věci neprovedl důkaz seznamem nedostatečně identifikovaných vlastníků v [adresa], důkazu kolaudačním rozhodnutím ze dne 19. 11. 1992, č. j. [Anonymizováno] projektovou dokumentací prodejny Kniha, datum 09/1992 projektovou dokumentací plynofikace prodejny Kniha, datum 10/1992 projektovou dokumentací týkající se rozvodu plynu OPBH [adresa] + přípustnost stavby, č. j. [datum], sdělení č. j. [datum] ve věci provedení portálu prodejna Kniha pro nadbytečnost.

15. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2999 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

16. Podle § 991 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

17. Podle § 619 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Dle § 621 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

18. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání cizí věci bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 2991 o. z.) (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp.zn. 28 Cdo 3310/2018). Žalovaná užívala až do června 2020 předmětnou nemovitou věc ve vlastnictví žalobkyně, aniž by zde byl právní důvod případně aniž by zde byl titul, který by zakládal její vlastnické právo. Jak je z provedeného dokazování zřejmé, žalovaná si byla této skutečnosti dobře vědoma, když již od roku 1995 probíhala jednání, resp. byly činěny kroky k získání vlastnického práva mezi žalovanou, respektive jejím předchůdcem [právnická osoba] s.p., a Okresním úřadem, tedy de facto žalobkyní. Když nakonec byli jako vlastníci do katastru nemovitostí zapsány třetí osoby, [právnická osoba] s.p. měla nemovité věci zpět, a následně (po vzniku žalované) měla ve faktické držbě nemovité věci žalovaná, aniž by k tomu však byl právní důvod. Žalovaná sama uvedla, že se o nemovitou věc starala, protože nebyl nikdo jiný, kdo by tak činil. Nelze tedy říci, že by žalovaná byla oprávněný a poctivý držitel. Poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 je jedním z předpokladů pro řádné vydržení práva a zakládá oprávnění držitele nakládat s věcí a má též vliv na rozsah vydání věci vlastníkovi. Pro posouzení podstaty poctivé držby je zásadní otázka, zda „přesvědčivým důvodem“, ze kterého vychází držitelovo přesvědčení, že mu náleží právo, které vykonává, je dobrá víra držitele, a v kladném případě obsah a podmínky této dobré víry. Poctivostí se zde má zcela jistě rozumět subjektivní dobrá víra, tedy přesvědčení o existenci právních skutečností, které by měly za následek vznik práva, jehož obsah držitel fakticky vykonává, respektive o neexistenci skutečností vzniku práva bránících. Žalovaná od samotného počátku věděla, že zde není právní titul, který by zakládal její právo k držbě nemovité věci a stejně tak věděla, že je pouze faktickým, avšak nikoliv právním nástupcem Komunálního podniku města [adresa] a Městské bytové správy s.p., které prováděly výkon národní správy nemovité věci. Žalovaná tak nemohla být a nebyla poctivým a oprávněným držitelem.

19. Soud však musel přihlédnout k namítanému promlčení žalovanou a má za to, že nárok žalobkyně je částečně promlčen. Promlčecí lhůta sestává ze dvou složek, a to lhůty subjektivní a lhůty objektivní. Účinky promlčení nastávají v okamžiku uplynutí jedné z výše uvedených lhůt, podle toho, která uplynula dříve. Subjektivní promlčecí lhůta v souladu s § 629 o. z. trvá 3 roky a podle § 619 může počít běžet, pouze pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo se o nich alespoň dozvědět měla a mohla. Jde o dva alternativně stanovené předpoklady začátku běhu obecné promlčecí lhůty. Vědomost oprávněného o rozhodných skutečnostech, jež je podmínkou započetí běhu obecné promlčecí lhůty, tak může mít dvojí podobu: vědomost empirická (skutečná, prokazatelná) a vědomost normativní (právně konstruovaná, objektivizovaná). Zatímco empirická vědomost odkazuje na skutečně nabyté vědomí o určujících faktech, normativní vědomost označuje stav, kdy oprávněný ještě rozhodné okolnosti nezná, ale při uplatnění péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat, by je již znát měl a mohl. Soud má za to, že právě s ohledem na své postavení žalobkyně mohla a měla znát skutečnosti rozhodné pro uplatnění práva již mnohem dřív. Žalobkyně namítala, že jejím úkolem nebylo a není zajištění souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem a řešit zápisy nedostatečně identifikovaných vlastníků ve smyslu vypátrání, zda žijí či nikoliv a zda mají nějaké právní nástupce. Soud s tímto samozřejmě souhlasí, nicméně v daném případě byla situace odlišná. Nešlo o běžný případ podobný dalším 33 000, které spadají pod odbor OP [adresa]. Žalobkyně již od roku 1995 věděla, že dům je ve vlastnictví fyzických osob, které jsou s největší pravděpodobností mrtvé (s ohledem na to, že bylo známo, že se nevrátili z koncentračních táborů) a bez dědiců, a byla zde vysoká pravděpodobnost, že nemovitosti připadnou žalobkyni jako odúmrť. Skutečnost, že žalobkyně měla vědomost o tom, že původní majitelé jsou mrtví, plyne jak z interního sdělení, tak z žádostí o poskytnutí informací. Žalobkyně tak mohla a měla činit kroky, kterými by předmětné nemovité věci získala do svého vlastnictví a její nečinnost nemůže jít k tíži žalované. S ohledem na uvedené tak má soud za to, že žalobkyně mohla a měla již dříve vědět, že žalovaná užívá jeho majetek bez právního důvodu, když mohla a měla činit kroky k tomu, aby jí vlastnické právo bylo přiznáno dříve než v roce 2019 a 2020. S ohledem na uvedené tak má soud za to, že promlčecí doba nepočala běžet až rozhodnutím soudu, ale již v roce 1995, z čehož je zřejmé, že nárok žalobkyně je jíž zčásti promlčen. Bezdůvodné obohacení zde vzniká každým dnem výkonu užívacího práva k věci bez odpovídajícího titulu, proto je také běh subjektivní promlčecí lhůty namístě posuzovat samostatně ve vztahu k nárokům na vydání majetkového prospěchu za jednotlivé dny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1032/2012, 28 Cdo 2116/2014 a 30 Cdo 2191/2017). S ohledem na tříletou promlčecí lhůtu tak soud nárok žalobkyně za období od 1. 1. 2014 do 29. 4. 2018 zamítl, neboť je již promlčen. soud zároveň uvádí, že neshledává námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť nejde o výjimečný případ, který by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

20. Soud již jen na okraj uvádí, že uplatnění nároku žalobkyní neshledává v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy jsou krajním korektivem, který je třeba použít pouze ve zcela výjimečných případech a soudu se s ohledem na okolnosti případu nejeví jako zjevně nepřiměřený či nespravedlivý.

21. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému dostane, není tento schopen in natura vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou ve smyslu § 2999 odst. 1 obč. zák. Výše peněžité náhrady musí pak vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014). Soud proto vycházel ze znaleckého posudku, dle kterého obvyklá cena nájemného v místě a čase v roce 2019 za byt činila 186 732 Kč za rok a za nebytový prostor potom 244 800 Kč za rok. Jelikož žalobkyně požaduje bezdůvodné obohacení pouze do 30. 11. 2019, za část roku 2019 činí bezdůvodné obohacení za nebytový prostor 224 009 Kč a za byt 170 873 Kč (celkem jde o 334 dnů v roce 2019 a nájemné za nebytový prostor na den činilo 670,69 Kč a za byt za den 511,59 Kč). Jelikož je nárok žalobkyně do 29. 4. 2018 promlčen, za rok 2018 jí pak přísluší bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za nebytový prostor 160 180 Kč a za byt 123 711 Kč (celkem jde o 247 dnů v roce 2018 a nájemné za nebytový prostor na den činilo 656,6 Kč a za byt za den 500,85 Kč, kdy cena nájemného byla ponížena o průměrnou meziroční inflaci). Celkem tedy byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 678 773 Kč. Jelikož však žalovaná na svůj dluh již částečně hradila částku 407 839 Kč, která měla dle jejího předchozího vyjádření představovat bezdůvodné obohacení za 3 roky zpětně od předání nemovité věci žalobkyni, tedy za období od 30. června 2017 do 30. června 2020, soud musel zohlednit tuto úhradu. Částka měla představovat skutečně utržené nájemné za předmětnou nemovitou věc, od kterého žalovaná odečetla jí tvrzené, avšak nijak nedoložené, náklady na opravy domu (soud proto vycházel z toho, že žalovanou uhrazené bezdůvodné obohacení činí na jeden měsíc 11 328,8 Kč). Jelikož soud s ohledem na promlčení přiznal žalobkyni nárok na bezdůvodné obohacení pouze od 30. 4. 2018 do 30. 11. 2019 připadá na toto období částka 215 248 Kč a soud proto přiznal žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 463 525 Kč 22. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou uvedené částky, má žalobkyně právo též na úroky z prodlení z dlužné částky podle § 1970 občanského zákoníku, přičemž výše těchto úroků je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 105 907 Kč, přičemž tato částka představuje 55,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 22,38 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 070 941,52 Kč sestávající z částky 16 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 16 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 16 620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 16 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 25. 1. 2022, z částky 16 620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 16 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 6. 2022, z částky 33 240 Kč (2 x 16 620 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 10. 2022 a z částky 16 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 1. 12. 2022 včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 6 167,74 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 25. 1. 2022 náhrada 1 458,91 Kč za 148 ujetých km v částce 1 058,91 Kč (36,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 6. 2022 náhrada 1 569,61 Kč za 148 ujetých km v částce 1 169,61 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 10. 2022 náhrada 1 569,61 Kč za 148 ujetých km v částce 1 169,61 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 1. 12. 2022 náhrada 1 569,61 Kč za 148 ujetých km v částce 1 169,61 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 158 447,74 Kč ve výši 33 274 Kč..

24. Soud žalované nepřiznal odměnu za jednání s žalobcem před zahájením řízení, neboť žalovaná nijak nedoložila, že by toto jednání proběhlo. Soud dále nepřiznal odměnu za vyjádření ze dne 3. 7. 2022, neboť uvedené skutečnosti již měla obsahovat předchozí vyjádření. Pokud jde o nárok na odměnu za zastoupení advokátem v souvislosti s jeho účastí na setkání u zapsaného mediátora, nejedná se o náklad placený v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem prvního stupně (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3658/17). K nepřiznání nákladů za zastoupení během setkání s mediátorem pak soud odkazuje na doktrinální literaturu (Bříza, P., Gantner, F. První setkání se zapsaným mediátorem z pohledu praxe. Bulletin advokacie 4/2016, č. 4, s. 34 a násl.) s tím, že povinnost setkání s mediátorem je osobní a přítomnost zástupce je toliko dobrovolná.

Poučení