14 C 108/2020-130

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 1 875 690,56 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 875 690,56 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení podle nařízení vlády § 1 číslo 142/1994 Sb. z částky 2 190 956,50 Kč za období od 16. 1. 2008 do 16. 3. 2017, dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 875 690,56 Kč ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá zvýšené o 7 procentních bodů ode dne 17. 3. 2017, se zamítá.

II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody majetkové z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v soudním řízení. Uvedl k tomu, že škoda mu vznikla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010, č. j. 12 Cmo 6/2010-100, kterým soud vyslovil neexistenci vlastnického práva žalobce k majetku, který předtím žalobce řádně zakoupil, a potvrdil jeho soupis do majetkové podstaty úpadce. Tento majetek byl posléze insolvenčním správcem Ing. [jméno] [příjmení] zpeněžen za cenu výrazně nižší než cena, za kterou žalobce majetek nabyl. Po úspěšném dovolání, kterým byl výše uvedený rozsudek zrušen, rozhodl Vrchní soud znovu tak, že žalobce byl vlastníkem věcí a ty byly do majetkové podstaty sepsány neoprávněně. Žalobci tak byl vydán výtěžek zpeněžení, ten je ale výrazně nižší než nabývací cena zpeněžených věcí, čímž žalobci vznikla škoda. Žalobce se pokoušel domoci náhrady škody po insolvenčním správci Ing. [jméno] [příjmení]. Pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019 č. j. 13 Co 90/2019 se Městský soud vyslovil v tom smyslu, že neshledává odpovědnost insolvenčního správce, jelikož odpovědnost přechází na stát. Zároveň se však nelze domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí vzhledem k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2011, č. j. [insolvenční spisová značka], kterým insolvenční soud prodej majetku schválil. Jedinou procesní možností domoci se svých práv je tak tato žaloba. Se závěrem ohledně neodpovědnosti insolvenčního správce žalobce nesouhlasí, proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dovolání k Nejvyššímu soudu [právnická osoba], [IČO] (jako prodávající) a žalobce (jako kupující) uzavřeli dne 6. prosince 2007 kupní smlouvu (dále jen kupní smlouva), kterou [právnická osoba] prodala nejrůznější věci (korby, regály, formovací rámy atp.) žalobci za kupní cenu 2 190 956,50 Kč. Kupní cena byla uhrazena formou zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 15. ledna 2008 v plné výši. Ještě předtím nařídil Okresní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 17. srpna 2007 č. j. 47 Nc 5890/2007-25 exekuci na majetek společnosti [právnická osoba] Exekučním příkazem ze dne 6. září 2007 rozhodl soudní exekutor o provedení nařízené exekuce prodejem podniku dlužníka a ustanovil správce podniku. K odvolání společnosti [právnická osoba] bylo usnesení o nařízení exekuce následně rozhodnutím KS v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 40 Co 1403/2007-143, změněno a návrh oprávněného na nařízení exekuce vůči ní zamítnut. Insolvenční soud poté usnesením ze dne 2. července 2008, č. j. [insolvenční spisová značka], prohlásil konkurs na majetek společnosti [právnická osoba] Insolvenční správce Ing. [jméno] [příjmení] (dále„ Insolvenční správce") sepsal sporné věci do majetkové podstaty [právnická osoba] (viz oznámení žalobci ze dne 24. září 2008), jelikož zjevně vycházel z předpokladu, že výše uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákazem nenakládat s majetkem postiženým exekucí, který byl dlužníkovi uložený v usnesení o nařízení exekuce a v následně vydaném exekučním příkazu. Žalobce následně podal žalobu na vyloučení svých movitých věcí, nabytých řádně výše uvedenou kupní smlouvou, z konkursní podstaty. Prvostupňový i druhostupňový soud žalobu zamítly a rozhodly, že kupní smlouva byla neplatná, že žalobce nebyl vlastníkem předmětných věcí a že tedy byly do konkursní podstaty sepsány oprávněně. Nejvyšší soud však k dovolání žalobce svým rozsudkem ze dne 30. října 2013 sp. zn. 29 Cdo 249/2011 druhostupňový rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010 č. j. 12 Cmo 6/2010-100 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podstatou tohoto sporu bylo, zda žalobce vůbec mohl nabýt vlastnické právo k věcem prodávajícího, na kterého byla nařízena exekuce spojená s generálním inhibitoriem, která však byla soudem zamítnuta a generální inhibitorium tudíž platně nevzniklo. Jelikož dal Nejvyšší soud žalobci za pravdu a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil, Vrchní soud rozsudkem ze dne 4. prosince 2014 č. j. 12 Cmo 6/2010-145, ve znění usnesení ze dne 11. prosince 2014 č. j. 12 Cmo 6/2010-151, vyloučil předmětné věci ze soupisu majetkové podstaty [právnická osoba] Z výše uvedeného plyne, že žalobce byl po celou dobu konkurzního řízení vlastníkem předmětných věcí (až do jejich neoprávněného prodeje). Ještě před rozhodnutím o dovolání však Insolvenční správce přistoupil k tomu, že dne 10. června 2011 uzavřel coby insolvenční správce kupní smlouvu na předmětný majetek se společností [právnická osoba] Kupní cena v rámci tohoto prodeje byla stanovena na 315 265,94 Kč. Tato cena byla téměř sedmkrát nižší než cena, za kterou tyto věci nabyl žalobce, a také než cena odhadní. Prodej mimo dražbu za tuto cenu Insolvenčnímu správci schválil Krajský soud v Ostravě (dále„ Insolvenčnísoud“) jakožto příslušný insolvenční soud svým usnesením ze dne 18. května 2011 č.j. [insolvenční spisová značka]. Ač šlo o funkční věci, byly prodány za cenu šrotu. Žalobce nemohl tomuto prodeji nijak bránit, jelikož pro podání žaloby na neplatnost této smlouvy podle ustanovení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, nebyl vůbec legitimován. Tento závěr dovodil žalobce z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 26/2013, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že:„ (osoba), kter (á) není účastníkem insolvenčního řízení a zároveň není ani účastníkem právního vztahu založeného kupní smlouvou ze dne 7. února 2011 není legitimován k podání žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona Jinými slovy, žalobce za předmětné věci uhradil 2 190 956,50 Kč, ale nesprávným prvním zamítavým pravomocným rozhodnutím o vylučovací žalobě, následovaným prodejem věcí za nízkou cenu, avšak posvěcenou Insolvenčním soudem, byl připraven jednak o předmětné věci samotné, a jednak z původní nabývací ceny obdržel jen 315 265,94 Kč, čímž mu vznikla škoda ve výši 1 875 690,56 Kč. Takový způsob vzniku škody ostatně přímo předvídá insolvenční zákon, který v ustanovení § 225 odst. 6 stanoví, že:„ byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno," čímž stanovuje, že vztahy mezi vlastníkem věci a insolvenčním správcem nejsou vypořádány bez dalšího toliko vydáním výtěžku zpeněžení. Škodou na straně žalobce je tedy rozdíl mezi cenou, kterou žalobce v roce 2008 uhradil za koupi daných předmětů, a tím, co dostal z konkursu jako výtěžek z prodeje. Tato škoda činí: 1 875 690,56 Kč s příslušenstvím, které tvoří: * zákonný úrok z prodlení podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. z částky 2 190 956,50 Kč za období od 16. 1. 2008 do 16. 3. 2017 (okamžik, kdy byl žalobci vyplacen výtěžek zpeněžení), * zákonný úrok z prodlení z částky 1 875 690,56 Kč ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy pro první den kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7 procentních bodů ode dne 17. 3. 2017 do zaplacení. Náhrady výše zmíněné škody se žalobce domáhal nejprve občanskoprávní žalobou proti Insolvenčnímu správci. Žalobce v žalobě Insolvenčnímu správci konkrétně vytýkal mimo jiné rezignaci na pokus zpeněžit předmětné věci za cenu alespoň vzdáleně odpovídající jejich sku-tečné ceně nebo ceně, za kterou je žalobce nabyl. Tato rezignace dosáhla podle žalobce takové intenzity, že musí být shledána nesouladná s povinnostmi řádného výkonu funkce insolvenční- ho správce. Soudy však shledaly, že žalovaný insolvenční správce není a nemůže být za škodu vůbec odpovědný, jelikož jeho jednání bylo v tomto případě podmíněno souhlasem Insolvenč- ního soudu, který byl dán. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvostupňový a Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěly k závěru, že žalovaný správce sice jednal jako insolvenční správce, ale podle prvostupňového soudu byla„ účinnost prodeje dána souhlasem insolvenčního soudu a souhlasem věřitelského výboru, které byly uděleny. Samostatným jednáním žalovaného by nikdy účinky prodeje nenastaly.“ V návaznosti odvolací soud dodal, že:„ výsledná cena, kterou žalovaný prodejem utržil, byla dosažena jednak zákonem předvídaným postupem, jednak se souhlasem insolvenčního soudu, zahrnujícím výslovně i výši ceny; ta byla uvedena ve výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 18. 5. 2011“ Z výše uvedených úvah Městský soud v Praze nakonec došel v odůvodnění svého rozhodnutí k závěru, že„ posledně uvedené (tj. že cena byla uvedená v usnesení insolvenčního soudu, kterým insolvenční soud s budoucím prodejem předmětných věcí vyslovil souhlas) z žalobce podle odvolacího soudu případně„ snímá" odpovědnost za snad nepřiměřeně nízké nastavení kupní ceny, je-li až souhlas insolvenčního soudu tou dovršující skutečnosti, na jejímž podkladě smlouva nabývá účinnosti (viz § 289 odst. 1 věta třetíInsZ). I ve vztahu k těmto tvrzeným pochybením žalovaného je tak závěr soudu prvního stupně o absenci deliktu podle odvolacího soudu zcela správný." Jakkoli je žalobce stále přesvědčen, že Insolvenční správce za své jednání odpovědnost nese (a proto výše uvedená soudní rozhodnutí napadá dovoláním u Nejvyššího soudu), má za to, že při absenci odpovědnosti insolvenčního správce je za způsobenou škodu odpovědný stát, jehož soudy (viz bod 9 žaloby) vznik škody svým souhlasem s prodejem zapříčinily. Opačný závěr by totiž vedl k situaci, ve které by za způsobenou škodu nebyl odpovědný nikdo. Bezprostředním důvodem vzniku škody žalobci byla nepřiměřeně nízká cena, za kterou byl jeho majetek, v době prodeje stále ještě závisející na nejistém výsledku řízení o vylučovací žalobě, prodán. Žalobce však má za to, že skrze řetězec událostí lze příčinu škody sledovat zpětně až k vydání výše určeného nezákonného rozhodnutí, tedy rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010 č. j. 12 Cmo 6/2010-100, případně již k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2009 č. j. 13 Cm 25/2008-48 O příčinné souvislosti podle ustálené rozhodovací praxe (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2009 sp. zn. I. ÚS 3109/08 odst. 16 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2016 sp. zn. 21 Cdo 2767/2015) platí, že„ z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku." Bez vydání nezákonného rozhodnutí by nikdy ke vzniku škody nemohlo dojít, jelikož by Insolvenční správce nemohl předmětné věci vůbec zpeněžovat. Že toto rozhodnutí bezprostředně vedlo ke škodě je také obtížně zpochybnitelné - po nezákonném zařazení věcí do majetkové podstaty by žalobce škodu neutrpěl toliko v tom případě, že by se insolvenčnímu správci podařilo předmětné věci prodat za cenu vyšší, než byla cena, za kterou tyto věci nabyl žalobce. Ačkoli je tedy samotná výše způsobené škody závislá až na konkrétním zpeněžení, resp. na konkrétním rozhodnutí schvalující toto zpeněžení, příčinu vzniku škody lze důvodně dovozovat již od okamžiku, kdy byly na základě nezákonného rozhodnutí předmětné věci sepsány do majetkové podstaty, ze které byly následně prodány. Lze tedy uzavřít, že nezákonné rozhodnutí je podstatnou příčinou vzniku škody. Bez nezákonného rozhodnutí by ke škodě vůbec nedošlo a zároveň lze již z této příčiny dovozovat nevyhnutelný vznik škody, ačkoliv k její kvantifikaci (případně i konkrétnímu určení odpovědné osoby) došlo až později. Vyjádřil se též k žalovanou vznesené námitce promlčení, s čímž nesouhlasí.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla, že žalobce uplatnil dne 13. 9. 2019 (dopisem ze dne 11. 9. 2019) mimo jiné nárok na náhradu škody ve výši 1 875 690,56 Kč a úroků z prodlení z částky 2 190 956,50 Kč za období od 16. 1. 2008 do 16. 3. 2017 a z částky 1 875 690,56 Kč od 17. 3. 2017 do zaplacení, která mu měla být dle jeho tvrzení způsobena v souvislosti s postupem a rozhodnutími soudů v řízeních vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. [insolvenční spisová značka] a sp.zn. 13 Cm 25/2008, u žalované. Žádosti žalobce nebylo vyhověno. Nesprávný úřední postup je soudní praxí a právní teorií vymezen jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud k případným nesprávnostem či vadám v postupu dojde a tyto se projeví v obsahu rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Odkázala na průběh posuzovaného řízení. Poukázala na to, že žalobce se touto žalobou domáhá ve své podstatě dvou nároků na náhradu škody, a to nároku vyčísleného na částku 1 875 690,56 Kč, která má představovat rozdíl mezi částkou 2 190 956,50 Kč, za níž předmětné movité věci v roce 2007 sám nabyl a částkou 315 265,94 Kč, za kterou byly dané věci v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. [insolvenční spisová značka] prodány a dále nároku specifikovaného co do základu jako úroky z prodlení z částky 2 190 956,50 Kč za období od 16. 1. 2008 do 16. 3. 2017 a z částky 1 875 690,56 Kč od 17. 3. 2017 do zaplacení. Pokud jde o druhý nárok na náhradu škody specifikovaný žalobcem jako“ úroky z prodlení z částky 2 190 956,50 Kč za období od 16. 1. 2008 do 16. 3. 2017 a z částky 1 875 690,56 Kč od 17. 3. 2017 do zaplacení“ konstatuje žalovaná, že tento nárok na náhradu škody je nedůvodný již ze své podstaty, neboť úroky z prodlení nejsou škodou dle občanského zákoníku, jak vyplývá z podstaty a definice pojmu škoda (nejde ani o snížení majetku, ani o ušlý zisk a ani o vznik dluhu) i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu - k tomu srov. analogicky např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 96/2012. Již z uvedeného důvodu, tedy pro absenci jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti státu, jímž je vznik škody (v tvrzené výši), vyhodnotila žalovaná v rámci mimosoudního projednání tento nárok žalobce na náhradu škody jako zcela nedůvodný. Na uvedeném závěru žalovaná i nadále setrvává. Žalovaná ve vztahu k tomuto žalobcem uplatněnému nároku na náhradu škody výslovně sporuje kumulativní existenci zákonných předpokladů odpovědnosti státu, zejména pak existenci škody na straně žalobce (kdy žalovaná sporuje nejen vznik škody co do základu, ale i tvrzenou výši škody) a existenci příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a tvrzeným vznikem škody. Zároveň žalovaná, a to s ohledem na skutečnost, že žalobce požaduje náhradu škody představující úroky z prodlení s počátkem stanoveným k datu 16. 1. 2008, vznáší námitku promlčení tohoto domnělého nároku žalobce, kdy žalovaná odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 4291/2009, sp.zn. 21 Cdo 681/2006 či sp.zn. 21 Cdo 682/2006. Pokud jde o první nárok na náhradu škody ve výši 1 875 690,56 Kč specifikovaný žalobcem jako“ rozdíl mezi částkou 2 190 956,50 Kč, za níž předmětné movité věci v roce 2007 sám nabyl a částkou 315 265,94 Kč, za kterou byly dané věci v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. [insolvenční spisová značka] prodány“, uvádí žalovaná následující. S žalobcem lze souhlasit, že z důvodu zrušení - původně pravomocného - rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2010, č.j. 12 Cmo 6/2010-100, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, č.j. 29 Cdo 249/2011-122, lze toto rozhodnutí považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Zároveň však nelze dle žalované dospět k závěru o příčinné souvislosti mezi daným rozhodnutím a žalobcem tvrzeným vznikem škody, neboť dané rozhodnutí vrchního soudu sice umožnilo insolvenčnímu správci ponechat majetek žalobce sepsaný v rámci konkurzní podstaty dlužníka, ale ničeho dalšího. Pokud jde o rozhodnutí insolvenčního správce o zpeněžení majetku, tj. vůbec o skutečnost, že k jeho zpeněžení bylo ze strany insolvenčního správce přistoupeno a o vlastní zpeněžení, tj. způsob, jakým se tak stalo, za jakých podmínek a za jakou cenu bude zpeněžen atp., s tímto nemělo dané rozhodnutí nic společného a nemělo na toto žádný vliv (neboť kdyby se insolvenční správce nerozhodl přistoupit k prodeji daného majetku či jej prodal jiným způsobem či za jiných podmínek, pak by k žalobcem tvrzenému vzniku škody nedošlo, přestože by tu bylo předmětné existující nezákonné rozhodnutí vrchního soudu). Vlastním rozhodnutím vrchního soudu o nevyloučení konkrétních movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka tedy žalobci žádná škoda nevznikla a vzniknout nemohla. Žalovaná tak výslovně sporuje, že by mezi nezákonným rozhodnutím (za něž je ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. možno označit rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2010, č.j. 12 Cmo 6/2010-100) a žalobcem tvrzeným vznikem škody byla dána příčinná souvislost. Zároveň s ohledem na skutečnost, že dané rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2010, č.j. 12 Cmo 6/2010-100, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, č.j. 29 Cdo 249/2011-122 a nově bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2014, č.j. 12 Cmo 6/2010-145, a žádost o náhradu tvrzené škody byla doručena Ministerstvu spravedlnosti dne 13. 9. 2019, tedy po cca 5 letech a 11 měsících od zrušujícího rozhodnutí, resp. po cca 4 letech a 9 měsících od“ nového“ rozhodnutí vrchního soudu, vznáší žalovaná námitku promlčení tohoto domnělého nároku žalobce. V tomto směru se pak nelze ztotožnit s tvrzením žalobce, že by promlčecí lhůta začala běžet až od doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č.j. 13 Co 90/2019-138, neboť tímto rozhodnutím nebylo ničeho konstituováno, pouze byl právně zhodnocen existující stav, který byl ovšem soudem vyhodnocen odlišně od osoby žalobce. Pokud pak žalobce existující stav a jemu známé skutečnosti hodnotil právně vadně (např. ohledně pasivní legitimace příslušného subjektu/škůdce), jdou a musí jít následky tohoto vadného posouzení za žalobcem, ale v žádném případě v návaznosti na tuto skutečnost nelze posouvat počátek běhu promlčecí lhůty (v tomto směru nelze přehlédnout, že na základě stejných skutečností, které byly známy žalobci, žalovaný v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 31C 10/2014 na nedostatek své pasivní legitimace i s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb. v průběhu řízení opakovaně poukazoval). Pokud pak jde o žalobcem druhé odkazované rozhodnutí, a to usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2011, č.j. [insolvenční spisová značka] [číslo], jímž soud udělil insolvenčnímu správci Ing. [jméno] [příjmení] souhlas ke zpeněžení movitého majetku prodejem mimo dražbu dle § 289 insolvenčního zákona v součinnosti s věřitelským výborem, a to poř. číslo majetkové podstaty [anonymizováno 6 slov]), [anonymizováno 8 slov]), [anonymizováno 9 slov]), [anonymizováno 10 slov]), [anonymizováno 10 slov]), [anonymizováno 10 slov]), [anonymizováno 10 slov]) [anonymizováno] [anonymizováno 10 slov]) s tím, že nabytí vlastnického práva musí být vázáno na zaplacení dohodnuté kupní ceny, přičemž soud zároveň uložil insolvenčnímu správci, aby výtěžek zpeněžení složil na účet Krajského soudu v Ostravě a ve lhůtě do 15. 7. 2011 podal písemnou zprávu o zpeněžení daného majetku dlužníka, konstatuje žalovaná, že toto rozhodnutí nebylo (alespoň žalovaná ničeho takového nezjistila a ani žalobce nic takového netvrdí) pro nezákonnost jako pravomocné změněno ani zrušeno. Dané rozhodnutí tak nelze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. (což je jediný do úvahy přicházející odpovědnostní titul, neboť případný věcný postup soudu, který se týkal vlastního prodeje předmětných movitých věcí, s nímž žalobce ve své žádosti o náhradu škody polemizoval, vedl k vydání a projevil se ve vydání daného rozhodnutí). Pokud by žalobce spojoval vznik tvrzené škody s tímto rozhodnutím, konstatuje žalovaná, že v takovémto případě sporuje existenci všech zákonných předpokladů odpovědnosti státu, tedy výslovně sporuje existenci odpovědnostního titulu, vznik škody na straně žalobce (a to jak co do základu, tak co do výše) a existenci příčinné souvislosti mezi prvními dvěma předpoklady. Konečně žalovaná, a to s ohledem na žalobní tvrzení, z nichž je zřejmé, že žalobce odvozuje vznik škody a její výši pouze od částky, za níž předmětné movité věci v roce 2007 sám nabyl, konstatuje, že tato samotná skutečnost vznik škody na straně žalobce (již co do základu) a ani její výši, není způsobilá prokázat. V této souvislosti nelze přehlédnout skutečnost, že k prodeji daných movitých věcí v rámci insolvenčního řízení došlo o několik let později (v červnu 2011). Žalovaná tedy v návaznosti na právě uvedené zároveň výslovně sporuje tvrzený vznik škody na straně žalobce, a to jak co do základu, tak co do tvrzené výše. Závěrem žalovaná zároveň namítá, že je otazné, zda žalobce využil všech zákonných prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když měl dle názoru žalované možnost využít institutu žaloby na neplatnost kupní smlouvy zakotveného v ust. § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, a zda tedy splnil podmínku ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.).

3. Žalobní požadavek je žalobcem stanoven částkou 1 875 690,56 Kč a dále výši úroků z prodlení z částky 2 190 956,50 Kč za období od 16. 1. 2008 do 16. 3. 2017 a z částky 1 875 690,56 Kč od 17. 3. 2017 do zaplacení.

4. Z kupní smlouvy uzavřené podle § 409 a následujících obchodního zákoníku ze dne 6. 12. 2007 (č.l. 16) se podává kupní cena 2 190 956,50 Kč movitých věcí, formovacích rámů, ocelových slévárenských koreb a ocelových regálů, uzavřená mezi [právnická osoba], jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím. Z oznámení o započtení pohledávek ve výši 2 190 956,50 Kč z 15. 1. 2008 (je to dopis [celé jméno žalobce] adresovaný [příjmení] [jméno]) se podává jednostranný zápočet pohledávek v celkové výši 2 190 956,50 Kč, k tomu faktura 1071743 ze dne 6. 12. 2007, splatná 31. 12. 2007, na částku 2 190 956,50 Kč. Z rozsudku č.j. 13 Co 90/2019-138 Městského soudu v Praze datovaného dne 22. 5. 2019 se podává, že jím bylo rozhodováno o žalobě žalobce [celé jméno žalobce] proti žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení] o zaplacení 1 875 690,56 Kč, kdy Městský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2018, č.j. 31 C 10/2014-105 a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, kdy napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1 875 690,50 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, [spisová značka] ze dne 24. 2. 2017 bylo rozhodnuto ve věci dlužníka [právnická osoba] tak, že soud v rámci dohlédací činnosti stanovil, že částka 315 265,94 Kč bude z úschovy soudu vyplacena [celé jméno žalobce] a to z důvodu vyloučení věci sepsaných v majetkové podstatě dlužníka, které byly v průběhu insolvenčního řízení zpeněženy a výtěžek zpeněžení ve výši 315 265,94 Kč byl složen do úschovy insolvenčního soudu, neboť bylo prokázáno vlastnické právo pana [celé jméno žalobce] k tomuto vyloučenému majetku na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2014 č.j. 12 Cmo 6/2010-145, kdy výrok I. tohoto usnesení nabyl právní moci 20. 1. 2015 a vykonatelnost dne 24. 1. 2015 ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2014 č. j. 12 Cmo 6/2010-151, které nabylo právní moci 20. 1. 2015. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č,j, [spisová značka] Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci dlužníka [právnická osoba] tak, že jde o zpeněžení movitých věcí dlužníka prodejem mimo dražbu a soud uděluje insolvenčnímu správci Ing. [jméno] [příjmení] souhlas k zpeněžení movitého majetku prodejem mimo dražbu dle ustanovení § 289 insolvenčního zákona v součinnosti s věřitelským výborem a dále soud ukládá insolvenčnímu správci, aby výtěžek zpeněžení složil na účet Krajského soudu v Ostravě, zde uvedený. Ze záznamu o vydání ve věci č.j. [spisová značka] Krajského soudu v Ostravě se podává, že [celé jméno žalobce] byla vydaná částka 315 265,94 Kč (doklad ze dne 16. 3. 2017). Z výpisu živnostenského rejstříku žalobce je zjišťováno, že jde o ohlašovací řemeslnou živnost od 1. ledna 1993 na dobu neurčitou a dalším živnostenským oprávněním je silniční motorová doprava jako koncesovaná od 17. 4. 1996 a dále výroba obchod a služby uvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona se zde uvedenými obory činnosti. Z rozsudku č.j. 12 Cmo 6/2010-145 ze dne 4. prosince 2014 Vrchního soudu v Olomouci ve věci žalobce [celé jméno žalobce] proti žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení] jako insolvenčnímu správci se podává, že jde o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2009 č. j. 13 Cm 25/2008-48, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] se vylučují věci zapsané v soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkami zde uvedenými a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního a druhého stupně a prvního odvolacího řízení a dovolacího řízení celkem částku 20 328 Kč a rovněž, že je povinen zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 6 022 Kč.

5. Z připojeného spisu č.j. 13 Cm 25/2008 se podává posice žalobce [celé jméno žalobce] a žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], žaloba podaná u Krajského soudu v Ostravě dne 15. 10. 2008, jedná se o návrh na vyloučení věci ze soupisu majetku majetkové podstaty. Dále ze spisu se podává rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 13 Cm 25/2008-48 ze dne 7. 12. 2009, když se rozhoduje ve věci tak, že návrh, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] v insolvenčním řízení KSOS č.j. [spisová značka] vedeného u Krajského soudu v Ostravě byly vyloučeny movité věci uvedené zde pod jednotlivými položkami, se zamítá (výrok I.). Pod výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobce uje povinen zaplatit žalovanému náklady řízení na účet majetkové podstaty dlužníka ve výši 12 138 Kč. Z rozsudku Vrchního soudu Olomouci ve věci účastníků se podává, že bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 13 Cm 25/2008-48 ze dne 7. 12. 2009, jedná se o rozhodnutí Vrchního soudu 12 Cmo 6/2010-100 ze dne 20. 10. 2010, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobce byl povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5 760 Kč. Z rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 249/2011-122 ze dne 30. 10. 2013 ve věci stejných účastníků, se podává, že bylo rozhodnuto o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 20. 10. 2010 č.j. 12 Cmo 6/2010-100 tak, že se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2010 č.j. 12 Cmo 6/2010-100 zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyznačena doložka právní moci dne 10. 12. 2013 s tím, že rozsudek obdržela JUDr. [jméno] [příjmení], právní zástupkyně žalobce dne 5. 12. 2013. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 Cmo 6/2010-145 ze dne 4. 12. 2014 se podává, že jde posouzení odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2009 č.j. 13 Cm 25/2008-48, kdy se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] se vylučují věci zde uvedené pod jednotlivými položkami. Dále se podává z tohoto dokumentu, že právní moc toto rozhodnutí nabylo dne 20. 1. 2015 ve znění opravného usnesení (z čísla listu 151 a z čísla listu 151) když jde o usnesení Vrchního soudu Olomouci č.j. 12 Cmo 6/2010 ze dne 11. 12. 2014. Je uvedeno, že výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2014 č.j. 12 Cmo 6/2010-145 se v odstavci II. upravuje tak, že částka 20 328 Kč se nahrazuje částkou 26 328 Kč, tady vyznačena právní moc 20. ledna 2015.

6. Skutkovým závěrem soudu je, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2008, č.j. [insolvenční spisová značka], byl na majetek dlužníka [právnická osoba], prohlášen konkurz. Dne 12. 5. 2011 byla Krajskému soudu v Ostravě doručena žádost Ing. [jméno] [příjmení], insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba] o souhlas soudu se způsobem zpeněžení majetku z majetkové podstaty, a to majetku zde specifikovaného, přičemž k této žádosti byl přiložen souhlas věřitelského výboru. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2011, č.j. [insolvenční spisová značka] B [číslo], soud udělil insolvenčnímu správci Ing. [jméno] [příjmení] souhlas ke zpeněžení movitého majetku prodejem mimo dražbu dle § 289 insolvenčního zákona v součinnosti s věřitelským výborem, a to poř. číslo majetkové podstaty [anonymizováno 6 slov]), [anonymizováno 8 slov]), [anonymizováno 9 slov]), [anonymizováno 10 slov]), [anonymizováno 10 slov]), [anonymizováno 10 slov]), [anonymizováno 10 slov]) [anonymizováno] [anonymizováno 10 slov]) s tím, že nabytí vlastnického práva musí být vázáno na zaplacení dohodnuté kupní ceny, přičemž soud zároveň uložil insolvenčnímu správci, aby výtěžek zpeněžení složil na účet Krajského soudu v Ostravě a ve lhůtě do 15. 7. 2011 podal písemnou zprávu o zpeněžení daného majetku dlužníka. Kupní smlouvou uzavřenou mezi Ing. [jméno] [příjmení], insolvenčním správcem [právnická osoba] (prodávající) a [právnická osoba] (kupující), ze dne 10. 6. 2011 došlo k prodeji v příloze 1. dané smlouvy specifikovaného majetku za dohodnutou kupní cenu 315 265,94 Kč bez DPH. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2015, č.j. [insolvenční spisová značka] [číslo], insolvenční soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce obsažené v podání správce ze dne 11. 11. 2014 č.d. B126. Dne 15. 10. 2008 byla Krajskému soudu v Ostravě doručena žaloba žalobce [celé jméno žalobce] proti žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení], insolvenčnímu správci dlužníka [právnická osoba], o vyloučení věci ze soupisu majetku majetkové podstaty. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2009, čj. 13Cm 25/2008-48, byl zamítnut návrh, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. [insolvenční spisová značka] byly vyloučeny movité věci ve výroku vyjmenované. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2010, čj. 12 Cmo 6/2010-100, byl rozsudek krajského soudu potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, č.j. 29 Cdo 249/2011-122, byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2010, č.j. 12 Cmo 6/2010-100, zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp.zn. 31 Cdo 4545/2008). Následným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2014, č.j. 12 Cmo 6/2010-145, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2009, č.j. 13 Cm 25/2008-48, tak, že se z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], vylučují věci zapsané v soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkami [anonymizováno 73 slov]. Dále byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci náklady daného soudního řízení. Dne 10. 6. 2014 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručena žaloba žalobce [celé jméno žalobce] proti žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení], insolvenčnímu správci, o úhradu částky 2 190 956,50 Kč s přísl. Předmětem daného řízení byl nárok na náhradu škody, která měla být žalobci způsobena žalovaným v pozici insolvenčního správce v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. [insolvenční spisová značka], v rámci něhož žalovaný prodal movité věci, které byly vlastnictvím žalobce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2018, č.j. 31 C 10/2014-105, byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č.j. 13 Co 90/2019-138, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

7. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem stát odpovídá za podmínek, stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Podle ust. § 7 odst. 1 cit. zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

9. Podle § 32 citovaného zákona, nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).

10. Podle § 35 odst. 1 citovaného zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

11. Nesprávný úřední postup je soudní praxí a právní teorií vymezen jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud k případným nesprávnostem či vadám v postupu dojde a tyto se projeví v obsahu rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí.

12. Jde o nárok na náhradu majetkové škody která měla žalobci vzniknout v souvislosti s postupem a rozhodnutími soudů v řízeních vedených u KS v Ostravě pod sp.zn. [insolvenční spisová značka] a 13 Cm 25/2008.

13. Pokud žalovaná vznesla námitku promlčení nároku, pak podle § 32 odst. 1 zákona 82/1998 Sb., se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).

14. Z hlediska procesní ekonomie je namístě, aby soud nejprve posoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení. Žalobce se domáhá náhrady škody, kdy za odpovědností titul označuje nezákonné rozhodnutí, kterým má být rozsudek Vrchního soudu v Olomouci z 20. 10. 2010 č.j. 12 Co 6/2000-100. Dle § 32 odstavec 1 zákona č. 82/1998 Sb., druhé věty tohoto ustanovení, se nárok na náhradu škody promlčí za 3 roky, a podle té druhé věty je podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení tohoto rozhodnutí, a ode dne doručení oznámení zrušovacího rozhodnutí běží promlčecí doba. I Nejvyšší soud například ve svém rozhodnutí č.j. 30 Cdo 2090/2012 dospěl k závěru, že doručením oznámení zrušovacího rozhodnutí se má namysli den, kdy zrušovací rozhodnutí nabylo právní moci. Tím zrušovacím rozhodnutím je rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Co 249/2001-122 ze dne 30.10.2013 (nezákonné rozhodnutí Vrchního soudu bylo odklizeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30.10. 2013), to bylo právnímu zástupci doručeno 5. 12. 2013 a právní moci pak nabylo 5.12.2013. Žádost o náhradu škody byla u žalované uplatněna (byla ji doručena) dne 13.9.2019, tzn. téměř 6 let poté a žaloba pak byla podána 22.6.2020, tedy z těchto skutečností je zcela zřejmé, že nárok je promlčen. Námitka žalobce, že se o případné odpovědnosti žalované dozvěděl až v rámci sporu s insolvenčním správcem, není důvodná. Není důležité, jak poškozený právně vyhodnotil tyto skutečnosti, podstatným je, že nárok na náhradu škody v tomto řízení žalobce odvozuje z toho nezákonného rozhodnutí, které mu bylo doručeno a nabylo právní moci v prosinci 2013, tzn. téměř 6 let před podáním žádosti. Pokud jde o argumentaci žalující strany, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, pak s tímto se nelze ztotožnit, neboť promlčecí lhůta je dána zákonem a právě s ohledem na právní jistotu účastníků tuto argumentaci nelze shledat důvodnou. Námitka promlčení byla shledána důvodnou, proto se soud již základem žalobního nároku nezabýval.

15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení ve formě 3 režijních paušálů po 300 Kč dle vyhl.č. 177/1996 Sb. (vyjádření k žalobě a 2x soudní jednání) a dle vyhl.č. 254/2015 Sb., celkem ve výši 900 Kč.

Poučení