14 C 123/2020-60

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] trvale bytem [adresa] zastoupena advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa], PSČ: [PSČ] proti žalovaná: [žalovaná] [anonymizována čtyři slova], [IČO] se sídlem [adresa státního zastupitelství], PSČ: [PSČ] zastoupena [zástupce] [anonymizováno 6 slov] se sídlem [adresa] [PSČ] [příjmení] [územní celek] [anonymizováno] o zaplacení částek náhrady škody 251 952,25 Kč a nemajetkové újmy 150 000 Kč takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do částky 227 426,25 Kč.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni na náhradě škody částku 20 449 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nemajetkové újmě částku 50 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, když co do převyšující části se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 342 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy v režimu zákona 82/1998 Sb. z titulu nezákonného trestního stíhání její osoby. Uvedla k tomu, že Unesením policejního orgánu ze dne 14.11.2014 vydaným pod č.j.: OKFK -2799-814/TČ-2012-251102 bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání žalobkyně jako obviněné pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 255 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31.12.2009 a trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle ust. § 127 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009, kterého se měla dopustit v rámci výkonu svého zaměstnání v [název] [anonymizována dvě slova] při zpracování obchodního případu„ [anonymizována dvě slova]“ a„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“. Usnesením policejního orgánu ze dne 23. 01. 2017 vydaným pod č.j.: NCOZ -1084-2/TČ-2017-412200, kterým bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání žalobkyně jako obviněné ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 255 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle ust. § 127 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, kterého se měla dopustit v rámci výkonu svého zaměstnání v [název] [anonymizována dvě slova] při zpracování obchodního případu„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“. Usnesením policejního orgánu ze dne 23. 01. 2017 vydaným pod č.j.: NCOZ -1541-109/TČ-2016-412203 bylo rozhodnuto o spojení ke společnému řízení trestní věci vedené pod č.j.: NCOZ -1541/TČ-2016 a trestní věci vedené pod č.j.: NCOZ -1084/TČ-2017 s tím, že věc bude nadále vedena pod č.j.: NCOZ -1541/TČ-2016-412203. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 11. 2019, č.j.: VZV 18/2015-355 bylo rozhodnuto o tom, že se podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavuje trestní stíhání poškozené, jelikož skutek, pro který bylo trestní stíhání žadatelky vedeno, není trestným činem. Trestní stíhání žalobkyně bylo tedy ke dni 14. 12. 2019 již pravomocně ukončeno. Žalobkyně se obrátila prostřednictvím svého právního zástupce na žalovaného a přípisem ze dne 08.03.2020 03.11.2019 uplatnila u žalovaného nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 150.000 Kč a na náhradu účelně vynaložených nákladů na obhajobu v rámci nezákonného trestního stíhání žalobkyně v celkové výši 251.952,25 Kč, přičemž žalovaný potvrdil přijetí žádosti žalobkyně, ale do podání žaloby žalobkyně od žalovaného neobdržela na odškodnění ničeho. Co do požadavku na nemajetkovou újmu z nezákonného trestního stíhání uvedla, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž je usnesení o zahájení trestního stíhání, kvůli čemuž byla žalobkyně zhruba po dobu více než pěti let ohrožena trestní sazbou spočívající v odnětí svobody v délce trvání až na osm let, a tedy byla reálně ohrožena sankcí, která ve smyslu práva je ultimativním prostředkem s tím, že i jen jediný započatý den trestního stíhání představuje podstatný zásah do osobnosti člověka, který je systematicky vystaven stresovým situacím a pocitu strachu z potencionálního výkonu trestu odnětí svobody a výsledku trestního řízení, kterého je nevinným účastníkem coby osoba, proti níž se takovéto řízení vede. V předmětné věci byli vyslechnuti jako svědci bývalý kolegové žalobkyně ze zaměstnání v ČEB, což ji značně dehonestovalo, když trestní stíhání bylo vedeno Národní centrálou pro organizovaný zločin a dozorovým Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, odborem závažné hospodářské kriminality, tedy v podstatě„ elitními policejními složkami“, což samo o sobě je způsobilé přivodit značnou újmu v očích okolí žalobkyně. Bylo zahájeno v době, kdy již byla ve starobním důchodu a chtěla si užívat poklidného stáří, byla nucena ukončit svoji brigádní pracovní činnost ve společnosti [právnická osoba], když tato ji byla vyčítána zcela bezdůvodně v usnesení policejního orgánu ze dne 23. 01. 2017 vydaným pod č.j.: NCOZ -1084-2/TČ-2017. Byla vydána tisková zpráva, ve které bylo uvedeno, že trestní věc poškozené byla s návrhem na podání obžaloby předána Vrchnímu státnímu zastupitelství s tím, že žalobkyně měla způsobit státu škodu ve výši cca 1,5 miliardy korun. Tuto tiskovou zprávu následně převzala dne 13. 06. 2019 téměř všechna média, což bylo pro žalobkyni velmi dehonestující a stresující, neboť citovaná výše škody, se zcela vymyká částkám, se kterými běžný smrtelník hospodaří. Žalobkyni tak s ohledem k výše uvedeným důvodům vznikl nárok na nemajetkovou újmu, ve výši 150.000 Kč za nezákonné trestní stíhání a poškození jeho jména a pověsti v blízkém okolí. Co do nároku žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů na obhajobu požadovala částku 251 952,25 Kč. V průběhu řízení žalovaná v tomto segmentu poskytla žalobkyni plnění ve výši 227 426,25 Kč. Žalobkyně navrhla částečné zpětvzetí žaloby a setrvala na zbytku náhrady škody 20 449 Kč za úkony dne 21. 02. 2017 nahlížení do spisu (09:00 – 12:57) 2 úkony, dne 18. 04. 2017 nahlížení do spisu (09:00 – 12:00) 2 úkony, dne 21. 04. 2017 nahlížení do spisu (09:00 – 12:00) 2 úkony.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, uvedla k tomu, že výslovně sporuje tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě kromě skutečností, že žalobkyně u Ministerstva spravedlnosti uplatnila svůj nárok podáním ze dne 8. 3. 2020. Žalobkyně žádala náhradu nákladů obhajoby ve výši 251.952,25 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve výši 150 000 Kč, tj. žádala tytéž nároky, které nyní požaduje v rámci občanského soudního řízení. Mimosoudní projednání uplatněného nároku není dosud skončeno, neboť v době jarního omezení provozu Ministerstva spravedlnosti v důsledku vládních opatření vyhlášených za účelem omezení šíření koronaviru došlo ke ztrátě kompletního spisového materiálu zapůjčeného ministerstvu Vrchním státním zastupitelstvím v Praze. Tato skutečnost byla zjištěna se značným časovým zpožděním, což pátrání po nezvěstném spisu značně stěžuje. Ministerstvo spravedlnosti v současné době obesílá se žádostí o součinnost všechny soudy v ČR za účelem zjištění, zda trestní spis žalobkyně nebyl omylem tomuto soudu zaslán jako příloha některého z jejich vlastních spisů. Z výše uvedeného důvodu Ministerstvo spravedlnosti nemůže ověřit správnost žalobních tvrzení ani oprávněnost žádaných nároků. Žalovaná zatím může vycházet pouze z písemností, které byly přílohou žádosti, a tak může t.č. učinit nesporným pouze skutečnost, že proti žalobkyni bylo vedeno trestní stíhání, které bylo usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 11. 2019 zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. S ohledem na charakter žalovaných nároků však nelze bez prostudování předmětného vyšetřovacího spisu (zejména pak pokud jde o ověření účtovaných úkonů právní služby) zaujmout k uplatněným nárokům věcné stanovisko. Pokud jde o nárok na náhradu nemateriální újmy v případě nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno (v daném případě by se jednalo o usnesení o zahájení trestního stíhání), není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobenaimateriální újma. Naopak, v takovém případě je obecně na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokázal existenci skutečností, které pak lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na skutečnost, že žalovaná z důvodu stávající absence vyšetřovacího spisu nemůže učinit nesporným splnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu a nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni při výkonu veřejné moci, navrhuje, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

3. Žalobkyně návrhem ze dne 12. 5. 2021 vzala žalobu zpět co do náhrady škody, neboť došlo k částečnému plnění v průběhu řízení ze strany žalované, když na obhajném žalobkyni bylo uhrazeno 227 426,25 Kč. Žalobkyně pak setrvala na zbytku náhrady škody 20 449 Kč, když v rozdílu částky cca 4 tis. Kč pak souhlasila s názorem žalované, která krátila provedené plnění o tuto částku, kdy se jedná o osm úkonů právní služby spočívajících toliko v nahlížení do spisu, když se jednalo o čtyři úkony, nicméně zdvojené přesahem jedné hodiny. Na tomto žalobkyně setrvala. Rovněž setrvala na náhradě nemajetkové újmy 150 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání.

4. Soud k návrhu žalobkyně řízení částečně zastavil pro částku 227 426,25 Kč (výrok I.) rozsudku.

5. Z provedeného dokazování soud zjistil:

6. V trestní věci žalobkyně pod č.j. policie OKFK -2799-814/TČ-2012-251102 bylo rozhodnuto o zahájení tr. stíhání a to usnesením policie ze dne 14. 11. 2014. Na to navazovalo usnesení policie ze dne 23. 1. 2017, č.j. NCOZ-1084-2/TČ-2017-412200, dále usnesení Policie ČR ze dne 23. 1. 2017, č.j. NCOZ-1541-109/TČ-2016-412203, které navazují na zahájení tr. stíhání žalobkyně a to pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 255 odst. 1, 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a tr. činu poručování závažných pravidel hospodářského styku podle ust. § 127 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterého se měla dopustit v rámci výkonu svého zaměstnání v [název] [anonymizována dvě slova] při zpracování obchodního případu [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Na to pak meritorně navázalo usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 11. 2019, č.j. VZV 18/2015-355, že podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zastavuje tr. stíhání obviněné [celé jméno žalobkyně] pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující tr. čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 s tím, že tento skutek není tr. činem a není důvod k postoupení věci.

7. Z účastnického výslechu žalobkyně vyplynulo, že pracovala v bankovním sektoru ([název] [anonymizována dvě slova]) jako právník, který se zabýval obchodními přípravami, přípravou smluvní dokumentace a veškeré spisové dokumentace pro rozhodnutí představenstva. Práce jí bavila. Dělala jí asi deset let v různých bankách. Nebylo mnoho těch, kteří tento druh úvěru byli schopni posoudit a poskytovat v různých bankách. Byla vždy oceňována za dobrou práci, kterou odváděla, a proto jí zranilo, když ve večerních hodinách jednoho dne jí policie přinesla obvinění, za které jí hrozila sazba 2-8 let, kdy šlo o dva obchodní případy, které zpracovávala s nejlepší vůlí, nikdy neměla žádné požadavky na klienty, aby jí podsouvali nějaký peněžní profit. V té době byl její manžel těžce nemocný, připravoval se na operaci srdce. Neměla komu se svěřit s těmito problémy a držela to v sobě po celých těch pět a půl roku kdy si netroufla ani manželovi svěřit, čím prochází. Proto požaduje odškodnění za tu psychickou újmu. Vzpomněla případ, když jí banka pozvala na nějaký večírek pro důchodce, vánoční besídku, a tam se s ní nechtěl vůbec nikdo bavit, což vnímala úkorně. Když odcházela z banky, a protože mají chalupu blízko místa, kde je [právnická osoba], což byl její klient během práce v bance, tak tam požádala o brigádu třeba na vrátnici, a vzhledem k tomu, že je jazykově vybavená rusky, anglicky, trošku německy, tak jí generální ředitel [právnická osoba] nabídl práci v účtárně, kde byla celkem pět let. Policejní orgán, byl překvapen, že tam pracuje a co za to má, jestli má snad nějaký podíl v té firmě. Měla normální plat za čtyři hodiny denně, nicméně když jí takhle začali vyslýchat, co tam dělá, a kolik z toho má, tak pracovní poměr ukončila výpovědí v r. 2014.

8. Skutkovým zjištěním soudu je, že žalobkyně byla trestně stíhána na základě unesení policejního orgánu ze dne 14.11.2014 pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 255 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31.12.2009 a trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle ust. § 127 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009, kterého se měla dopustit v rámci výkonu svého zaměstnání v [název] [anonymizována dvě slova]. Usnesením policejního orgánu ze dne 23. 01. 2017 bylo rozhodnuto o spojení 2 věcí ke společnému řízení nadále vedenému pod č.j.: NCOZ -1541/TČ-2016-412203. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 11. 2019, č.j.: VZV 18/2015-355 bylo rozhodnuto o tom, že se podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavuje trestní stíhání poškozené, jelikož skutek, pro který bylo trestní stíhání žadatelky vedeno, není trestným činem. Trestní stíhání žalobkyně bylo ke dni 14. 12. 2019 pravomocně ukončeno. Trvalo 5 let.

9. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve znění pozdějších předpisů stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 cit. zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

10. Podle ust. § 7 odst. 1 cit. zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Podle ust. § 8 odst. 1 cit. zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Po provedeném dokazování činí soud tento právní závěr:

14. Pokud žalobkyně žádá odškodnění za své nezákonné trestního stíhání, pak každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nárok jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05).

15. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet (viz nález sp. zn. II, ÚS 590/08). Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků. Proto nejistota, kdy žalobce byl vystaven hrozbě uložení trestu odnětí svobody, zcela zjevně existovala až do doby, než o zproštění obžaloby rozhodl soud.

16. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, pak usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obžaloby je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22.10.2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb.. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila extenzivním systematickým výkladem uvedeného zákona, že došlo-li z určitých důvodů (v ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. neuvedených) k zastavení trestního stíhání, resp. byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a nemělo proto proti němu být trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání a vedením trestního řízení se v takovém případě posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a, § 7 a § 8 cit. zákona, tj. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání je výsledek trestního řízení.

17. Jde-li o kritéria, která se v obdobných případech zpravidla vyskytují a která mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na výši případného zadostiučinění, tj. na povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, pak trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 255 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31.12.2009 a trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle ust. § 127 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009, jsou činy s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti a hrozící vysokým trestem 2 až 8 let odnětí svobody, z čehož plyne nepochybně zvýšená intenzita do zásahu života žalobkyně, která byla do té doby trestně bezúhonná, jasnou vysokou intenzitu. Usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno hodnotit jako nezákonné rozhodnutí, toto rozhodnutí bylo zrušeno, resp. lze ho považovat za nezákonné ve světle konečného zastavení trestního stíhání žalobkyně. Ve formě nezákonného rozhodnutí je tedy dán první předpoklad odpovědnosti za škodu, resp. nemateriální újmu ve smyslu § 7 odst. 1, § 31a odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o druhý předpoklad náhrady újmy, pak trestné činy, z nichž byla žalobkyně obviněna, jsou spojené s tzv. nutnou obhajobou, která zvyšuje závažnost projednávaného deliktu. Žalobkyně musela být v trestním řízení zastoupena advokátem. Pokud jde o tento segment imateriální újmy, tak dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, i dle judikatury ESLP je třeba přihlédnout k běhu řízení významného z obecného pohledu, je třeba přihlížet k délce jeho trvání, což v případě žalobkyně činilo 5 let, dále k postupu orgánu státu i subjektivnímu významu řízení pro poškozeného a dopady do jeho psychické sféry. Pokud jde o trestní řízení, tak toto je soudní praxí již z obecného pohledu považováno vždy za řízení s vyšším významem, přičemž fakt, že jde o řízení, ve kterém je podezřelé osobě sděleno obvinění, pak jeho význam posouvá do roviny nadstandardní, kterou ještě umocňuje. Žalobkyně byla tak po dobu trvání trestního stíhání, a to po dobu 5 let, zcela nepochybně vystavena psychickému tlaku, který byl způsoben nejen faktem samotného trestního stíhání, ale i obavou z případného trestu, který jí hrozil. Vzhledem ke kritériím uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, je namístě poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích.

18. Při stanovení částky odškodnění soud vycházel z judikatury soudů, zejména z rozhodnutí č.j. 30 Cdo 1747/2014, dle něhož, aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy nutné provést srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv (bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků). Bez tohoto srovnání by zpravidla nebylo možné učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, či zda za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

19. V rámci provedeného srovnání ve věcech projednávaných Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím pod sp. zn. 13 Co 276/2017 a sp. zn. 20 Co 239/2017 byli z titulu nezákonného trestního stíhání odškodněni shodnou částkou 50 000 Kč dva spoluobžalovaní, stíhaní bezmála deset let (za nepřiměřenou délku stíhání však byli odškodněni samostatně), pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, za což jim hrozil rovněž trest odnětí svobody na dvě léta až osm let a vznikly jim přibližně srovnatelné osobnostní následky jako v případě žalobkyně (reálné ohrožení nepodmíněným trestem odnětí svobody), přičemž v případě poškozeného ve věci 13 Co 276/2017 šlo o otce nezletilého syna, který mu byl rozhodnutím soudu svěřen do výhradní péče. Jde o případy dílem analogické, délka trestního stíhání je však nesrovnatelná.

20. Odškodnění částkou 80 000 Kč se dostalo obžalovanému v trestní věci, jež byla v odškodňovacím řízení posuzována u odvolacího Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 363/2016. Šlo o rozsáhle medializované trestní stíhání více osob údajně tvořících tzv.„ [anonymizována dvě slova]“. Poškozený byl po 16 měsíců stíhán pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona, za který mu bylo možné v případě uznání viny uložit trest odnětí svobody v sazbě od pěti do dvanácti let. Dalších 19 měsíců byl po překvalifikování stíhaných skutků viněn z trestného činu útisku podle § 237 tr. zákona, za který bylo možné uložit trest odnětí svobody v délce nejvýše 6 měsíců. O trestním stíhání poškozeného se dozvědělo velké množství lidí, ten jej prožil pln frustrace a obav, na jeho úvod byl omezen na osobní svobodě zadržením, byl mu zajištěn majetek včetně např. osobního automobilu, trestní stíhání mělo negativní dopad na jeho širší sociální vazby, utrpěl dokonce posttraumatickou stresovou poruchu. Další spoluobžalovaný v této trestní věci, jehož nárok na odškodnění byl posuzován u téhož odvolacího soudu pod sp. zn. 68 Co 237/2014, pak obdržel z téhož důvodu částku 50 000 Kč.

21. Ve věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 2236/2017 byl poškozený trestně stíhán bezmála osm let pro trestné činy zpronevěry a podvodu, trestní stíhání jej poznamenalo psychicky, zaznamenal útlum v podnikání. Na odškodnění nemajetkové újmy z tohoto titulu obdržel částku 50 000 Kč (kterou, pravda, i požadoval). Jeho dovolání bylo odmítnuto. Ve věci posuzované posléze Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 1714/2014 (u Odvolacího Městského soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 19 Co 437/2013) poškozená obdržela zcela shodnou částku, tj. 50 000 Kč, přičemž byla trestně stíhána šest a čtvrt roku (a z důvodu délky trestního stíhání odškodněna samostatně) pro trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, a po překvalifikování (ve zhruba polovině trestního stíhání) pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, § 254 odst. 1, odst. 2trestního zákona, za což jí hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let, resp. na pět až dvanáct let. Její dovolání bylo odmítnuto.

22. S přihlédnutím k výši odškodnění, jež bylo přisouzeno ve shora zmíněných věcech, jakož i vzhledem ke shodám a odlišnostem, jež vykazují s věcí nyní souzenou, je podle soudu adekvátním odškodněním žalobci trestním stíháním vzniklé nemajetkové újmy částka 50 000 Kč. Uvedená částka plně odpovídá tomu, že žalobkyně byla stíhána nikoli dlouhou dobu, stíhání jí nezpůsobilo zásadní újmy (typu ztráty zaměstnání či přátel, rozvratu manželství apod.), a nedostalo se jí výrazně širší publicity. Jde-li tedy o nemajetkovou újmu, pak soud zastává názor, že náleží žalobkyni za 5 let vedeného trestního stíhání její osoby nemajetková újma v relutární formě, neboť se jedná o osobu dosud trestně bezúhonnou, vysokoškolsky vzdělanou, když z výslechu žalobkyně vyplynula tíha, kterou si nesla v době vedení trestního stíhání, 5 let. V tomto směru soud za provedeného srovnání nemajetkové újmy, resp. její uplatňované výše, má za to, že požadavek žalobkyně 150 000 Kč je nepřiměřený a neodpovídá ve srovnání s výše uvedenými případy. Žalobkyni náleží odpovídající částka odškodnění 50 000 Kč.

23. Pokud jde o náhradu škody, pak soud je ve shodě se žalovanou, že nahlížení do spisu není dle platné judikatury v režimu zákona č. 82/1998 Sb. odškodnitelné. Pokud tedy jde o výsledek v součtu 20 449 Kč za neuhrazené právní služby, který vyplývá ze sporovaných úkonů právní služby (dne 21. 02. 2017 nahlížení do spisu (09:00 – 12:57) 2 úkony, 18. 04. 2017 nahlížení do spisu (09:00 – 12:00) 2 úkony, 21. 04. 2017 nahlížení do spisu (09:00 – 12:00) 2 úkony), pak soud úkony za nahlížení do spisu neuznal a žalobu zamítl.

24. V případě řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení, které představuje odměna advokáta za 3 úkonů právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast u jednání podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhl.č. 254/2015 Sb. po 3 100 Kč x 3 = 9 300 Kč a 3 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 cit vyhlášky, celkem 10 200 Kč a 21% náhrada DPH (2 142 Kč), celkem 12 342 Kč + k tomu zaplacený soudní poplatek 4 000 Kč; dohromady částku 16 342 Kč.

Poučení