14 C 143/2022-52

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 97 069,72 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 97 069,72 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2022 domáhá po žalované náhrady škody ve výši 97 069,72 Kč z titulu nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako„ zákon“). Žalobce ve své žalobě uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 1. 2012, č. j. [číslo jednací], byl pověřen provedením exekuce. V průběhu exekuce byla pohledávka částečně vymožena a soudnímu exekutorovi byla příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, č. j. [číslo jednací], přiznána vůči povinnému náhrada nákladů exekuce ve výši 52 755,70 Kč. Následně došlo k zastavení exekuce v celém rozsahu, neboť rozhodčí nález, který byl exekučním titulem, nebyl vydán na základě platně sjednané rozhodčí doložky. O nákladech exekuce následně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228 tak, že soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce nepřiznal. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2018, č. j. 116 C 9/2017-124, byla zdejšímu žalobci uložena povinnost zaplatit částku 52 755,70 Kč, odpovídající zaplaceným nákladům exekuce, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Předmětný rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem, žalobce v dané věci neuspěl ani svým dovoláním a podanou ústavní stížností. Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup exekučního soudu v tom, že tento nesprávně právně posoudil exekuční titul, který vedl k zahájení předmětného exekučního řízení, když exekuční titul nebyl vykonatelný. V rámci procesní obrany žalobce vynaložil další náklady v podobě úhrady úroků z prodlení v celkové výši 11 549,02 Kč, a dále náklady v řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 28 506 Kč v řízení před soudem prvního stupně, a ve výši 4 259 Kč v řízení před odvolacím soudem Tyto náklady žalobce vynaložil v souvislosti s původním nárokem. Žalobce odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, dle které má exekuční soud zkoumat, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, přičemž ke sjednocení judikatury týkající se neplatnosti rozhodčích doložek došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Z tohoto důvodu měl exekuční soud zamítnout návrh na zahájení exekuce podaný po datu 11. 5. 2011, což soud v dané věci neučinil. Žalobce se předběžně obrátil se svým nárokem na žalovanou dne 17. 12. 2021.

2. Žalovaná ve svém písemném vyjádření uvedla, že se na ní žalobce předběžně obrátil se svým nárokem dne 17. 12. 2021 s tím, že nároku po předběžném projednání nevyhověla. Žalovaná vznesla námitku promlčení nároku, neboť žalobce se o škodě dozvěděl v okamžiku nabytí rozhodnutí o zastavení exekuce právní moci, tj. dne 4. 3. 2015. Dle žalované žalobce nemusel vyčkávat rozhodnutí v řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení, neboť zde vystupoval v postavení žalovaného. Zároveň řízení o vydání bezdůvodného obohacení nelze dle žalované dávat do přímé souvislost s pochybením soudu, když se tímto řízení povinný pouze domáhal toho, co žalobce dobrovolně nevydal. Žalovaná dále uvedla, že i v případě, že by nárok nebyl promlčen, navrhuje žalobu zamítnout, neboť ve věci není dán odpovědnostní titul. Žalovaná uvedla, že tvrzená škoda je v příčinné souvislosti s rozhodováním rozhodce a nikoli v příčinné souvislosti s rozhodováním exekučního soudu, přičemž žalovaná za činnost rozhodců neodpovídá. Dle žalované exekuční soud nebyl povinen přezkoumávat věcnou správnost rozhodčí doložky. Žalovaná pak odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, kterým došlo k zásadní změně judikatury, kdy do této doby byly rozhodčí nálezy vydané na základě rozhodčí doložky stejného typu jako v projednávané věci, považovány za věcně správné a vykonatelné.

3. Podáním ze dne 14. 10. 2022 žalobce vyslovil nesouhlas s námitkou promlčení. Dle žalobce je rozhodným okamžikem pro běh promlčecí lhůty den doručení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 57 Co 225/2018-157, což je den 28. 12. 2018. Dle žalobce v době zastavení exekuce chyběl jeden předpoklad pro uplatnění náhrady vůči státu, a to samotná škoda.

4. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 17. 12. 2021.

5. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud věc rozhodl podle § 115a o.s.ř., aniž jednání nařizoval.

6. Soud zjistil z důkazů následující skutečnosti.

7. Soud provedl k důkazu spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“), ve kterém zdejší žalobce vystupoval v postavení soudního exekutora. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázané, že řízení bylo zahájeno dne 28. 12. 2011, kdy byla soudu doručena žádost žalobce o pověření k provedení exekuce na základě exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu č. A/2011 /00449 ze dne 20. 10. 2011 vydaného [titul] [jméno] [příjmení] (dále jen jako„ rozhodčí nález“). Rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o úvěru. Žalobce byl pověřen provedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu usnesením ze dne 5. 1. 2012. Usnesením ze dne 9. 2. 2015, č. j. [číslo jednací], žalobce jako soudní exekutor zastavil exekuci, výrokem III. nepřiznal povinnému právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. zamítl žádost povinného na vrácení všech přijatých plnění. Řízení bylo zastaveno k námitce povinného z důvodu vydání exekučního titulu orgánem, který k tomu neměl pravomoc. Výrok o zastavení exekuce nabyl právní moc dne 4. 3. 2015. Usnesení bylo ve výrocích III. a IV. zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 30 Co 133/2015-212, a vráceno soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení, neboť dle právního názoru odvolacího soudu zavinil zastavení řízení oprávněný. Usnesením ze dne 25. 6. 2015 soudní exekutor uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady (výrok I.), uložil oprávněnému vrátit povinnému to, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil (výrok II.) a dále rozhodl, že se oprávněnému povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce neukládá (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí soudní exekutor uvádí, že dobrovolně povinnému náklady exekuce nevrátí, neboť v době zahájení exekučního řízení nikdo nepovažoval exekuční titul, rozhodčí nález, za neplatný, k tomu došlo až později se změnou judikatury. Soudní exekutor dále v odůvodnění uvedl, že se práva na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému vzdal.

8. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, č. j. [číslo jednací], vzal soud za prokázané, že soudní exekutor stanovil povinnému povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 52 755,70 Kč, přičemž částka již byla uhrazena v celé výši před vydáním příkazu, a dále uložil povinnému povinnost uhradit náklady oprávněného v exekuci ve výši 13 818,20 Kč, přičemž i tato částka již byla uhrazena před vydáním příkazu.

9. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 30 Co 133/2015-212, se podávám, že k odvolání povinného bylo zrušeno usnesení soudního exekutora ze dne 9. 2. 2015, č. j. [číslo jednací], ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor, že to byl oprávněný, kdo zavinil zastavení řízení, a z těchto důvodů je třeba o nákladech exekuce a nákladech účastníků rozhodnout tak, že oprávněný je povinen zaplatit jak náklady exekuce, tak i náklady povinného. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále uvedl, že s ohledem na zastavení exekuce pozbyl příkaz k úhradě nákladů exekuce účinnosti. Z těchto důvodů odvolací soud dále konstatoval, že bude na exekutorovi, aby dobrovolně vrátil povinnému od něj vymožené náklady exekuce, s tím že pokud tak soudní exekutor neučiní, má povinný možnost domáhat se takto neoprávněně vymoženého plnění cestou samostatného nalézacího řízení.

10. Z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2018, č. j. 116 C 9/2017-124, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 57 Co 225/2018-157, vzal soud za prokázané, že zdejšímu žalobci byla uložena povinnost zaplatit povinnému z předmětného exekučního řízení částku 52 755,70 Kč s příslušenstvím, náhrada nákladů nalézacího řízení ve výši 28 506 Kč, a dále povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 4 259 Kč.

11. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce, jakožto soudní exekutor, byl Obvodním soudem pro Prahu 7 pověřen vedením exekuce, a to k vymožení pohledávky na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu č. A/2011 /00449 ze dne 20. 10. 2011 vydaného [titul] [jméno] [příjmení]. Usnesením soudního exekutora ze dne 9. 2. 2015, č. j. [číslo jednací], byla exekuce zastavena jako nepřípustná, povinnému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a nebylo vyhověno žádosti povinného o vrácení všech přijatých plnění (výrok IV.). K odvolání povinného odvolací soud zrušil usnesení soudního exekutora ve výrocích III. a IV. usnesením ze dne 3. 6. 2015, přičemž odvolací soud uvedl, že je to oprávněný, kdo má nést náklady povinného, jakož i náklady exekuce, a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 25. 6. 2015 soudní exekutor uložil povinnost oprávněnému nahradit povinnému náklady a dále rozhodl, že se oprávněnému neukládá povinnost nahradit náklady exekuce. Žalobce se obrátil se svým nárokem na žalovanou, a to žádostí doručenou žalované dne 17. 12. 2021, přičemž žalovaná žádost neshledala důvodnou a žalobci náhradu škody neposkytla.

12. Podle ust. § 1 zákona č. zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 sb. o notářích a jejich činnosti (dále jen zákona) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v trestním řízení a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož vznikla škoda.

15. Podle ust. § 8 odst. 1 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 8 odst. 2 zákona byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle ust. § 8 odst. 3 zákona nejde-li o případy hodné zvláštního zřetele, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

16. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž po porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle ust. § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do 6 měsíců od uplatnění nároku. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle ust. § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

19. Podle ust. § 31 odst. 2 zákona náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

20. Podle § 32 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

21. Soud se v první řadě zabýval vznesenou námitkou promlčení, přičemž dospěl k závěru, že nárok promlčen není. Soud má za to, že žalobce se o vzniku škody dozvěděl až pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 57 Co 225/2018-157, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2018.

22. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence všech těchto podmínek musí být bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozeném.

23. Žalobce v rámci řízení, pokud jde o odpovědnostní titul na úrovni skutkových tvrzení, tvrdil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícím v nařízení exekuce podle exekučního titulu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc.

24. Úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu.

25. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k zákonu (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (sem patří celá škála případů s konkrétním obsahem, počínaje například posuzováním podmínek pro vydání rozhodnutí ve stavebním řízení, konče shromažďováním podkladů v trestním řízení, které skončilo odložením věci).

26. Úprava nezákonného rozhodnutí pak stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. zákona, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013).

27. Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě.

28. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2306/2020, kde uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu přijatá k výkladu existence nezákonného rozhodnutí v případě exekuce nařízené podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 se ustálila v názoru, že titulem odpovědnosti státu za škodu může být pravomocné usnesení o nařízení exekuce, bylo-li pro nezákonnost změněno nebo zrušeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 279/2012, či rozsudek ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2485/2013). Dále dovodila, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Uvedené závěry byly odůvodněny tím, že usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora sice neukládá žádnou povinnost k plnění, avšak s jeho doručením povinnému zákon spojuje právní následek v podobě tzv. generálního inhibitoria. Bez ohledu na právní moc tedy zákon spojuje s doručením usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením právní následky, jež povinného citelně omezují v dispozicích s vlastním majetkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3115/12).

29. Na základě výše uvedených závěrů tak soud ve vztahu k posuzované věci uzavírá, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona, kterým je usnesení ze dne 5. 1. 2012 o nařízení exekuce, z důvodu jejího zastavení usnesením ze dne 9. 2. 2015, v němž se promítla skutečnost, že exekuční titul neměl být rozhodcem vůbec vydán pro neplatnost sjednané rozhodčí doložky. Rozhodčí nález neměl rozhodce vůbec vydávat, když k vydání rozhodčího nálezu došlo dne 20. 10. 2011, tedy po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kterým došlo k sjednocení judikatury ohledně neplatnosti rozhodčích doložek.

30. Soud se dále zabýval podmínkou vzniku škody na straně žalobce, který požaduje náhradu škody spočívající v nákladech řízení, a příčinnou souvislostí.

31. Ve smyslu § 31 odst. 2 zákona uplatnit tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Poškozenému tak musejí náklady skutečně vzniknout a zároveň k jejich vypořádání nedojde v dotčeném řízení. V posuzovaném řízení bylo o náhradě nákladů exekuce rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, který pozbyl účinnosti s ohledem na pravomocné zastavení exekuce ke dni 4. 3. 2015. K odvolání povinného odvolací soud zrušil usnesení soudního exekutora ze dne 9. 2. 2015 co do výroku o náhradě nákladů řízení povinného a věc vrátil v tomto rozsahu soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil, že je to oprávněný, kdo zavinil zastavení řízení, pročež má oprávněný nést náklady povinného, jakož i náklady exekuce. Odvolací soud zároveň uvedl, že je na soudním exekutorovi, aby dobrovolně vrátil povinnému to, co od něj na nákladech exekuce vymohl, v opačném případě má povinný možnost se neoprávněně vymožených nákladů domáhat proti soudnímu exekutorovi cestou samostatného nalézacího řízení. Soudní exekutor následně v usnesení ze dne 25. 6. 2015 oprávněnému povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce neuložil, přičemž dále v odůvodnění uvedl, že se práva na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému vzdal a zároveň odmítl vrátit vymožené náklady povinnému.

32. Soud tak uzavírá, že pokud oprávněnému nebyla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce z důvodu, že tento se jich vůči oprávněnému vzdal, neboť nesdílel závazný právní názor odvolacího soudu, pak to není škoda, která by žalobci vznikla v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem, neboť mu vznikla v důsledku neúspěchu oprávněného v řízení a jeho vlastního rozhodnutí tyto náklady nepožadovat po oprávněném a vzdát se jejich náhrady. Žalobce si musel být vědom, že pokud v návaznosti na rozhodnutí odvolacího soudu dobrovolně nevrátí povinnému neoprávněné vymožené náklady exekuce, může se povinný domáhat neoprávněně vymožených nákladů soudní cestou po soudním exekutorovi a soudnímu exekutorovi může být uložena povinnost vrátit povinnému vymožené plnění. Z uvedených důvodů, tedy pro absenci příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vzniklou škodou, soud žalobu zamítl, jak je uvedeno shora ve výroku I.

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, která měla plný úspěch ve věci, právo na náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení žalované představuje paušální náhrada hotových výdajů podle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., tj. 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření ve věci samé (§ 1 odst. 3 písm. a/ cit. vyhl.). Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

Poučení