14 C 144/2022-86

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 578 048 Kč a 267 759 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 578 048 Kč a částku 267 759 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy za tvrzený nesprávný úřední postup spočívající v tvrzené nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 30 C 241/2013, které bylo zahájeno 25. 4. 2013. Uvedla k tomu, že v posuzovaném řízení byla účastníkem řízení na straně žalované, jednalo se o soudní spor o zaplacení peněžitého plnění ve výši 432 385,60 Kč s příslušenstvím s tím, že následně došlo ke spojení tohoto řízení s řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 30 C 525/2015, kde rovněž vystupovala na straně žalované a kdy se jednalo o zaplacení částky 293 584 Kč s příslušenstvím. Dne 15. 12. 2020 vydal Okresní soud Plzeň-město rozsudek čj. 30 C 241/2013-893, kterým byla žalobkyně jako žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 725 969,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 432 385,60 Kč od 27. 2. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 293 584 Kč od 14. 4. 2014 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 912 618 Kč. Dále jí byla uložena povinnost nahradit náklady státu ve výši 49 325,98 Kč, to vše do tří dnů ode dne právní moci rozsudku soudu. K odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2021 č.j. 25 Co 109/2021-955, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a III. potvrzen a ve výroku II. byl změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni ve sporu na náhradě nákladů částku 867 073 Kč a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Dále byla uznána povinnou zaplatit žalobci ve sporu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 878 Kč. Rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 19. 7. 2021. K pravomocnému skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 30 C 241/2003 ve spojení s řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň-město pod původní sp. zn. 30 C 525/2015 došlo po 8 letech 2 měsících. Řízení bylo zahájeno dne 25. 3. 2013, pravomocně bylo ukončeno dne 19. 7. 2021. K podanému dovolání bylo vedeno dovolací řízení, usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání odmítnuto, rovněž došlo k odmítnutí podané ústavní stížnosti. Žalobkyně tak využila všechny zákonem předvídané opravné prostředky. S ohledem na délku trvání soudního řízení je zřejmé, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě. Lhůta 8 let a 2 měsíců není lhůtou přiměřenou k projednání věci. Je zřejmé, že v řízení byly průtahy, které způsobily nepřiměřenost délky soudního sporu, případně soud nejednal efektivně, v rámci hospodárnosti řízení a jeho rychlosti. V důsledku uvedeného došlo: a) k neúměrnému navýšení dlužné částky o úrok z prodlení, který se s ohledem na délku soudního sporu dost na úroveň téměř 70% dlužné částky. Jistina dlužné částky činila 725 969,60 Kč, úrok z prodlení ke dni pravomocného skončení soudního řízení 428 413 Kč, b) k neúměrnému navýšení nákladů soudního řízení. Náklady soudního řízení představovaly v řízení před Okresním soudem Plzeň-město jako soudem I. stupně 867 073 Kč Pokud by soudní řízení trvalo přiměřenou dobu, za kterou žalobce považuje dobu max. 3 let soudního sporu, činila by výše dlužné částky představující úrok z prodlení max. částku 160 654 Kč a náklady řízení by představovaly max. 1/3 částky, tj. max částku 290 000 Kč. Má proto za to, že má nárok na poskytnutí zadostiučinění, které si stanovuje v rozsahu 2/3 nákladů řízení, tj. v rozsahu částky 578 048 Kč a v rozsahu úroku z prodlení za dobu 5-ti let, tj. v rozsahu částky 267 759 Kč. Žalobkyně uplatnila svůj nárok za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., řízení je vedeno u žalované pod č.j. MSP-2573/2021-ODSK-ODSK/2. Do podání žaloby i přes uplynutí 6-ti měsíční lhůty žalovaná nerozhodla.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně dne 2. 11. 2021 uplatnila nárok na náhradu škody v celkové výši 845 807 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti došlo dne 19. 8. 2022. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., požadované zadostiučinění tak nebylo žalobci poskytnuto. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Odkázala na recentní judikaturu zejména článek odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73, rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37, rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40, rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28. Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v ust. § 31 a odst. 3 zákona umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, zda tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv. Odkázala na průběh posuzovaného řízení trvajícího od 23.4.2013 do 22.3.2022. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o zaplacení částky 432 385,60 Kč ze smlouvy o dílo (stavební práce). Řízení se vyznačovalo vysokým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti. Nároky ze smlouvy o dílo v podobě stavebních prací jsou vždy důkazně komplikované, projednávaný spor vyžadoval obsáhlé dokazování, znalecké zkoumání, které v tomto případě vyústilo dokonce v několik doplňků znaleckého posudku. Doplňky nebyly zpracovávány proto, že by bylo vadné samotné zadání, ovšem v důsledku neustálého doplňování a změn tvrzení, zejména ze strany žalovaného – tedy nynějšího žalobce (viz např. odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se tedy na řízení dále podílel opakovanými žádostmi o odročení již nařízených jednání a předkládáním dalších obsáhlých vyjádření s množstvím dalších a dalších důkazních návrhů těsně před nařízenými jednáními. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy plus soudem Ústavním, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud II. stupně dvakrát, Nejvyšší soud jednou a Ústavní soud též jednou. Procesně bylo rozhodováno např. o uložení pořádkové pokuty, věcné příslušnosti, ustanovení znalců, znalečném aj. Délka řízení je tedy z podstatné části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Význam řízení pro žalobce shledala žalovaná jako běžný. Podle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví. V rámci posuzovaného řízení k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno zcela plynule a koncentrovaně. Výsledná délka způsobena zejména složitostí věci, četností rozhodování soudů a procesním chováním žalobce. Žalovaná tedy dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/0998 Sb. Žalovaná na svém stanovisku setrvává.

3. Pokud se žalovaná vyjadřovala též ke konstrukci žalobního požadavku jako náhrady majetkové škody, pak soud avizoval, že vnímá požadavek žalobkyně jako nemajetkovou újmu vycházející z částky blížící se k sumě, kterou byla ve svém důsledku povinna jako žalovaná úspěšnému žalobci v posuzovaném řízení uhradit. Uvedený požadavek proto soud posuzoval z hlediska zadostiučinění tak, jak žalobkyně v žalobě uvedla na straně 3 žaloby, v 2. odstavci, v němž precizovala, že požaduje zadostiučinění, které stanovuje, koncipuje a vychází při jeho určení ze škody, která jí vznikla. Tedy nikoli majetkové újmy.

4. Nesporným je, že nárok u žalované byl u žalované v souladu s ust. § 14 Odpšk. uplatněn dne 2. 11. 2021. [Obsah přílohového spisu] [Obsah přílohového spisu]

7. Skutkovým zjištěním soudu je, že posuzované řízení bylo zahájeno návrhem dne 23. 4. 2013, původně byla věc zapsána jako nejasné podání, neboť stanovený formulář nebyl řádně podepsán. Žalobce vystupoval v řízení v postavení žalované. Věc byla následně převedena do agendy C a dne 15. 8. 2013 byl vydán platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor. V rámci přípravy jednání projednávající soudce precizoval skutková tvrzení a na základě jednotlivých stanovisek vyžadoval od stran předložení konkrétních důkazů, když strany reagovaly v březnu 2014. Bylo následně provedeno 10 jednání (téměř všechna v délce dvou a více hodin) včetně místního šetření, jednání byla výstižná, směřující k prokázání skutkových tvrzení, byla provedena celá řada svědeckých výpovědí. Odročováno bylo v podstatě po měsíci až dvou. V tomto období bylo jedenkrát jednání odročeno pro žádost právního zástupce žalované, 2x z důvodu, že strany avizovaly uzavření mimosoudní dohody. Při jednání 8. 10. 2015 byla věc odročena na neurčito za účelem zpracování znaleckého posudku. Po zadání znaleckého posudku vznikly potíže vyvolané žalovanou stranou ve sporu v podobě ovlivňování znalce ze strany jednatele žalované společnosti, což vyústilo jednak ve vyloučení znalce, jednak v uložení vysoké pořádkové pokuty žalované, která byla odvolacím soudem potvrzena. Znalecký posudek zpracoval teprve třetí ustanovený znalec, spis byl se znaleckým posudkem vrácen 4. 11. 2016. Strany byly neprodleně vyzvány k vyjádření k znaleckému posudku, své stanovisko zaslala žalovaná dne 20. 1. 2017, otázky pro znalce pak žalovaná doplnila až 17. 2. 2017 stejně jako celou řadu dalších důkazních návrhů. Jednání bylo nařízeno na 21. 3. 2017, odvoláno bylo z důvodu na straně soudu, ovšem nový termín byl posunut jen o týden později. Dvě následná jednání byla odvolána opět k žádosti žalované. Nový termín jednání byl stanoven na 18. 5. 2017, vyjádření k doplnění znaleckého posudku podala žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce, a to den před tímto jednáním. Dne 18. 5. 2017 tedy byly provedeny dostupné listinné důkazy, jednání bylo odročeno na 6. 6. 2017, když k tomuto jednání byl předvolán znalec, aby obhájil znalecký posudek a jeho doplněk. Strany si vyžádaly další lhůtu pro stanovisko k výslechu znalce, jednání tedy bylo odročeno na 20. 7. 2017. Jednání bylo odročeno za účelem dalšího doplnění znaleckého posudku s tím, že byl pevně stanoven termín jednání na 26. 9. 2017. Právní zástupce žalované opět požádal o odročení jednání z důvodu kolize s trestním řízením. Dne 26. 10. 2017 byl vyhlášen rozsudek. V zákonné lhůtě podala žalovaná blanketní odvolání s tím, že toto bude odůvodněno do 15 dnů. Žalovaná v mezidobí opět změnila právního zástupce, odvolání bylo odůvodněno až 30. 1. 2018. Spis byl předán krajskému soudu 23. 2. 2018. Dne 17. 5. 2018 podala žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně námitku věcné nepříslušnosti a požádala o odročení již nařízeného odvolacího jednání. Dne 13. 6. 2018 byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Spis byl vrácen dne 4. 7. 2018. Po rozeslání rozhodnutí Krajského soudu v Plzni strany opět avizoval ochotu věc vyřešit mimosoudně, nicméně v září 2018 bylo soudu oznámeno, že k dohodě nedošlo. Do vynesení dalšího rozsudku soudu prvního stupně bylo provedeno 5 jednání, když soud prováděl opět velmi rozsáhlé dokazování, včetně dalšího znaleckého zkoumání. Do doby ustanovení znalce respektive do vydání usnesení o zadání doplňku ke znaleckému posudku soud komunikoval s účastníky o obsahu tohoto dodatku i o možném vyloučení znalce. Dodatek ke znaleckému posudku byl předložen dne 11. 2. 2020. Stranám byla poskytnuta lhůta pro seznámení se se znaleckým posudkem, jednání bylo nařízeno až na 17. 9. 2020. Při jednání 17. 9. 2020 byl vyslechnut znalec, rozsudek byl po dalším dokazování vyhlášen dne 15. 12. 2020. Spis byl předložen Krajskému soudu v Plzni s odvoláním žalované dne 30. 3. 2021 a s potvrzujícím rozsudkem byl vrácen soudu prvního stupně 15. 7. 2021. Žalovaná podala proti rozsudku dovolání, které bylo dne 8. 12. 2021 odmítnuto a následně ústavní stížnost, která byla odmítnuta dne 22. 3. 2022, čímž bylo posuzované řízení ukončeno. Řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo necelých 8 let.

8. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, podle § 2 se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit, přičemž podle § 5 téhož zákona stát odpovídá za podmínek ustanovených v citovaném zákoně za škodu, která byla způsobena buď rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem.

9. Podle § 13 citovaného zákona, nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle § 6 o.s.ř. soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení, tak aby ochrana práv byla rychlá a účinná, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné byly spolehlivě zjištěny.

11. Podle § 31a citovaného zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytne se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení, k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v ust. § 31 a odst. 3 zákona umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, zda tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv.

13. Obecně délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Evropský soud pro lidská práva považuje za základní kritéria při posuzování otázky porušení práva na přiměřenou délku řízení před soudem objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu a to, co bylo při sporu pro poškozeného v sázce (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. října 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11).

14. Posuzované řízení se vyznačovalo vysokým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti. Šlo o smlouvu o dílo ohledně níž je problematika vždy důkazně komplikovaná, naříkané řízení vyžadovalo obsáhlé dokazování, znalecké zkoumání, které v tomto případě vyústilo dokonce v několik doplňků znaleckého posudku, které však nebyly zpracovávány proto, že by bylo vadné samotné zadání, ovšem v důsledku neustálého doplňování a změn tvrzení, jak vyplynulo z odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně se na délce řízení podepsala opakovanými žádostmi o odročení již nařízených jednání a předkládala další obsáhlá vyjádření s množstvím dalších a dalších důkazních návrhů těsně před nařízenými jednáními. K prodloužení řízení díky postupu žalobkyně došlo též např. jejím přičiněním, kdy spis byl se znaleckým posudkem vrácen 4. 11. 2016, strany byly obratem vyzvány k tomu, aby se ke znaleckému posudku vyjádřily, avšak své stanovisko zaslala žalobkyně v žalované posici až dne 20. 1. 2017 a otázky pro znalce pak žalovaná doplnila až 17. 2. 2017 stejně jako celou řadu dalších důkazních návrhů. V březnu – dubnu 2017 byla odvolána 2 jednání k žádosti žalované strany, nový termín byl stanoven na 18.5.2017, přičemž to byla opět žalovaná strana, která den před jednáním podala vyjádření k doplnění znaleckého posudku, pročež bylo jednání odročeno a byl předvolán znalec. Jednání 26.9.2017 bylo opět odročeno z důvodu žádosti žalované (kolize), nicméně další jednání bylo nařízeno, resp. posunuto o měsíc poté, na 26.10.2017, kde byl vyhlášen rozsudek. Ten napadla tamní žalovaná, nyní žalobkyně odvoláním blanketním s tím, že jej doplní do 15 dnů, avšak změnila svého právního zástupce a doplnění odvolání tak došlo až 30.1.2018. Nato byl spis předložen odvolacímu soudu 2/ 2018 a žalobkyně (tamní žalovaná) v 5/ 2018 uplatnila námitku věcné nepříslušnosti a požádala o odročení již nařízeného jednání.

15. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy plus soudem Ústavním, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud II. stupně dvakrát, Nejvyšší soud jednou a Ústavní soud též jednou. Procesně rozhodováno např. o uložení pořádkové pokuty, věcné příslušnosti, ustanovení znalců, znalečném aj. Délka řízení je tedy z podstatné části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. V rámci přípravy jednotlivých jednání projednávající soudce precizoval skutková tvrzení a na základě jednotlivých stanovisek vyžadoval od stran předložení konkrétních důkazů. V rámci posuzovaného řízení k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno zcela plynule a koncentrovaně. Výsledná délka způsobena zejména složitostí věci, četností rozhodování soudů a procesním chováním žalobce. Pokud jde o význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, posuzované řízení mělo pro ní malý význam. V žalobě žádné skutečnosti zakládající zvýšený význam předmětu řízení pro ní ani netvrdila, proto je nutno dojít k závěru o jeho standardním významu, neboť dle ustálené judikatury se nejednalo o řízení, kterému je nutno ze strany soudu věnovat zvýšenou pozornost. V daném případě se nejednalo typově o věc s větším dopadem do osobnostní sféry jedince (jako např. trestní řízení, rodinně právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovní vztahy či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu – sociální dávky, dávky důchodového zabezpečení apod. Po zhodnocení všech okolností případu, s ohledem na relevantní judikaturu ESLP, dospěl soud k závěru, že v daném případě v délce řízení pro žalobkyni relevantního – v trvání bezmála 8 let, nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, stát proto není odpovědný za tvrzenou nemajetkovou újmu.

16. Soud tak uzavírá, že žalobkyní namítané počínaní soudu nelze podřadit pod nesprávný úřední postup žalované, jak jej má na mysli ustanovení § 13 zák.č. 82/1998 Sb. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. V této souvislosti je nutno zmínit, že dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Soud má za to, že předmětné řízení, jehož začátek pro žalobkyni je nutno odvíjet až od srpna 2013, kdy se o žalobě dozvěděla z vydaného platebního rozkazu dne 15.8.2013, který napadla odporem, tedy až od tohoto momentu je nutno považovat pro žalobkyni za relevantní počátek řízení, trvající do 19.7.2021; tedy necelých 8 let. Žalobkyně podala poté ještě dovolání a ústavní stížnost, ty byly však neúspěšné. Řízení nevykazuje znaky nepřiměřené délky řízení, kdy v průběhu řízení nebyly shledány žádné úkony vykazující průtahy, resp. nečinění úkonů ze strany soudu. Byť tedy řízení trvalo bezmála 8 let, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

17. Z uvedených důvodů tedy nebylo žalobě vyhověno a byla jako nedůvodná zamítnuta.

18. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, která měla úspěch ve věci. Žalované tak náleží 5 paušálů dle vyhl.č. 177/1996 Sb. a vyhl.č. 254/2015 Sb. (vyjádření k žalobě, 3x soudní jednání a písemné závěrečné shrnutí)) x 300 Kč; celkem 1 500 Kč.

Poučení