14 C 147/2021-50

Rubrum

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdou Mocovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení 630 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 229 596 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 229 596 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do požadavku na zaplacení částky 400 404 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 400 404 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou (po změně žaloby připuštěné usnesením vyhlášeným u jednání dne 22. 9. 2021) na žalovaném domáhal zaplacení částky 630 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od 31. 10. 2020 do zaplacení.

2. Žalobce žalobu odůvodnil zejména tím, že je výlučným vlastníkem pozemku č. parc. [číslo] v kat. území [část obce] v hl. m. Praze, jehož součástí je stavba budovy [adresa] (na adrese [adresa]), přičemž v přízemí budovy se nachází nebytový prostor [číslo] (dále jen„ nebytový prostor“). Dne 25. 3. 2013 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, kterou byl žalovanému nebytový prostor pronajatý. Žalovaný se zavázal nebytový prostor užívat jako kancelář a hradit žalobci roční nájemné ve výši 45 945 Kč. Následnou kontrolou žalobce zjistil, že žalobce v rozporu s nájemní smlouvou uzavřel podnájemní smlouvu s [jméno] a [jméno] [příjmení], přičemž podnájemné bylo stanovené částkou 15 000 Kč měsíčně. Uvedeným jednáním žalovaný užíval předmět nájmu v rozporu s účelem nájmu a porušil smluvní povinnost přenechat nebytové prostory k užívání na dobu určitou jinému pouze s předchozím písemným souhlasem žalobce. Za užívání nebytových prostor v rozporu s účelem nájmu žalobce žádal smluvní pokutu 10 000 Kč, kterou žalovaný uhradil. Žalovaný však neuhradil smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den porušení uvedené povinnosti nepřenechat nebytový prostor jinému k užívání bez souhlasu žalobce: z tohoto titulu žalobce žádá částku 630 000 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný porušoval smlouvu v době od 11. 5. 2018 do 30. 1. 2020.

3. Žalovaný navrhl žalobu v plném rozsahu zamítnout. Na svou obranu zejména tvrdil, že (1) nárok žalobce z textu nájemní smlouvy nevyplývá, dále že (2) ustanovení, ze kterého žalobce vychází, je neplatné pro neurčitost, a konečně, že (3) výše smluvní pokuty je ve zřejmém rozporu s dobrými mravy.

4. Konkrétně žalovaný podrobně argumentoval následovně: (1) Žalovaný uhradil žalobci smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za to, že užíval nebytový prostor v rozporu s účelem nájmu (že jej podnajmul). Nesprávný je právní výklad, že žalobci náleží smluvní pokuta dalších 1 000 Kč denně za to, že žalovaný nepožádal o souhlas k podnájmu. Smluvní pokuta je v nájemní smlouvě (čl. VIII. odst. 1 písm. d/) koncipována jako následek„ nedodržení každé další podmínky“. Článek VI. odst. 2 písm. a/ nájemní smlouvy přitom„ neřeší“ povinnosti nájemce, nýbrž pouze jeho oprávnění (konkrétně oprávnění podnajmout předmět nájmu, pokud s tím bude žalobce coby pronajímatel souhlasit). Z toho žalovaný dovozuje, že ve smlouvě není upravena povinnost, jejíž porušení by bylo„ zajištěno“ smluvní pokutou; smlouva koncipuje toliko oprávnění žalovaného, popřípadě smluvní„ podmínky“. (2) Žalovaný rozebírá shora uvedené smluvní ujednání čl. VIII. odst. 1 písm. d/ nájemní smlouvy, podle níž je smluvní pokuta vázána na„ nedodržení každé další podmínky“. Má za to, že smluvní pokuta„ v tradičním právním pojetí“ neutvrzuje podmínky, ale povinnosti. Nadto není zřejmé, co se rozumí„ každou další“ podmínkou. Uvedené ustanovení považuje za zjevně neurčité, a proto neplatné, respektive nicotné. (3) Žalobcem požadovaná smluvní pokuta 1 000 Kč denně činí téměř desetinásobek sjednaného nájemného, a to„ v podstatě za jakékoliv porušení smlouvy, včetně zcela banálních“. Žalovaný uvedené srovnává s úrokem 2 % denně, což je„ fakticky již lichevní číslo“. Výše smluvní pokuty je tak„ zjevně nemravná“ a sankcí je neplatnost ujednání o smluvní pokutě.

5. Po provedeném dokazování předloženými listinami, jež soud považuje za plně věrohodné (skutková tvrzení byla ostatně nesporná, strany se lišily toliko v právním posouzení), soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

6. Žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 25. 3. 2013 nájemní smlouvu ohledně nebytového prostoru. Podle čl. II. (Účel nájmu) měl žalovaný předmět nájmu užívat jako kancelář. Podle čl. IV. 1. (Nájemné) byla celková výše ročního nájemného stanovena částkou 45 945 Kč. V čl. VI. (Společná ujednání) byly stanoveny povinnosti nájemce (bod 1.) a oprávnění nájemce (bod 2.) – podle bodu 2. písm. a/ byl nájemce oprávněn přenechat předmět nájmu nebo jeho část do užívání jinému na dobu určitou pouze s předchozím písemným souhlasem pronajímatele; v případě, že nájemce požádal o souhlas k podnájmu, měl předložit pronajímateli v jednom výtisku podnájemní smlouvu k evidenci a úhrada za podnájem přitom neměla převyšovat nájemné. V čl. VIII (Smluvní pokuty) byly stanoveny smluvní pokuty za„ nedodržení podmínek“ nájemní smlouvy, a to mimo jiné za užívání předmětu nájmu v rozporu s účelem nájmu jednorázově 10 000 Kč (bod 1. písm. b/) a za„ nedodržení každé další podmínky“ stanovené smlouvou 1 000 Kč za každý den, v němž bude toto porušení trvat (vše prokázáno uvedenou nájemní smlouvou č. [číslo] [číslo]). 7. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uzavřely jako podnájemkyně smlouvu o podnájmu ohledně nebytového prostoru (označeného jako„ jednotka [číslo]“) se žalovaným jako nájemcem dne 11. 5. 2018. Podle čl. IV. (Doba podnájmu) byla smlouva uzavřena na dobu určitou od 11. 5. 2018 do 31. 5. 2019 s možností prodloužit nájem dohodou. Podle čl. V. (Výše úhrady) byl nájem určen částku 15 000 Kč (bod 1.) (vše prokázáno uvedenou podnájemní smlouvou). Technik střediska správy nemovitostí provedl dne 6. 8. 2019 místní šetření nebytového prostoru„ za účelem kontroly způsobu užívání předmětu nájmu“, při němž zjistil, že nebytový prostor je užíván jako bytová jednotka užívaná paní [příjmení] na základě smlouvy o podnájmu uzavřené se žalovaným. Přílohou zprávy o místním šetření byla pořízená fotodokumentace a pasport prostoru (vše prokázáno zprávou pro bytové oddělení magistrátu žalobce ze dne 9. 8. 2019).

8. Podnájemkyně uhradily žalovanému na jeho účet dne 11. 6. 2018 částku 15 000 Kč, dne 10. 7. 2018 částku 15 000 Kč, dne 11. 9. 2018 částku 15 000 Kč, dne 10. 10. 2018 částku 15 000 Kč, dne 10. 1. 2019 částku 15 000 Kč, dne 11. 2. 2019 částku 15 000 Kč, dne 13. 5. 2019 částku 15 000 Kč, dne 11. 7. 2019 částku 15 000 Kč, dne 29. 7. 2019 částku 3 250 Kč, dne 13. 8. 2019 částku 15 000 Kč, dne 10. 10. 2019 částku 15 000 Kč, dne 12. 11. 2019 částku 15 000 Kč, dne 13. 12. 2019 částku 10 000 Kč a dne 14. 1. 2020 částku 10 000 Kč, celkem 188 250 Kč (prokázáno jednotlivými účetními doklady – vklady na běžný účet v hotovosti).

9. Paní [jméno] [příjmení] řešila v prosinci 2019 – únoru 2020 vzniklou situaci s úředníky a zastupiteli žalobce (prokázáno e-mailovou korespondencí). V e-mailu ze dne 29. 11. 2019 paní [jméno] [příjmení] popisovala zastupiteli žalobce panu [příjmení], že podnájemní smlouva byla v květnu 2019 dodatkem prodloužena o další rok, podnájemkyně platí 15 000 Kč měsíčně,„ ale raději bych platila městu, než podporovala někoho, kdo není majitelem daného prostoru“, žalobce po ní i nadále chce„ další nájem“, ale když jej nezaplatí,„ protože jej nechci podporovat v podvodu, obávám se, že nás vyhodí“. V e-mailu ze dne 13. 1. 2020 paní [jméno] [příjmení] píše Ing. [příjmení], vedoucí oddělení využití bytového fondu žalobce, a dalším osobám, že žalovaný po ní„ opět chce nájem“ 15 000 Kč, nechce žalovaného„ podporovat v nekalých praktikách“, nájemné vždy„ hradila na čas“, ale„ prostor již není pana [příjmení] a opět se jen obohacuje, jsme bezradné“. V e-mailu ze dne 14. 1. 2020 paní [jméno] [příjmení] píše Ing. [příjmení] a dalším osobám, že žalovanému dnes uhradila„ nájemné“ ve výši 10 000 Kč, ale prostor musí vyklidit do konce měsíce ledna,„ maximálně by nás tu mohl nechat do prvního týdne v únoru“, ale to by musela uhradit podle vyjádření žalovaného 15 000 Kč.

10. Dne 14. 9. 2020 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení jednorázové smluvní pokuty dle čl. VIII. odst. 1 písm. b) nájemní smlouvy ve výši 10 000 Kč a dle čl. VIII. odst. 1 písm. d) nájemní smlouvy ve výši 1 000 Kč denně, tedy za dobu od 11. 5. 2018 do 30. 1. 2020 ve výši 630 000 Kč Částku 640 000 Kč měl žalovaný uhradit do 30. 10. 2020 (prokázáno uvedenou výzvou k úhradě smluvní pokuty), výzva byla žalovanému doručena dne 18. 9. 2020 (prokázáno doručenkou). Žalovaný přípisem ze dne 9. 10. 2020 sdělil, že výzvu k uhrazení smluvní pokuty nemůže„ z finančních a jiných důvodů akceptovat“ a že je připraven se bránit v soudním řízení (prokázáno uvedeným přípisem).

11. Zástupce žalobce vyzval žalovaného k „ neprodlenému uhrazení“ částky 640 000 Kč předžalobní výzvou ze dne 22. 2. 2021 (prokázáno uvedenou výzvou), výzva byla žalovanému doručena dne 26. 2. 2021 (prokázáno dodejkou do vlastních rukou). Zástupce žalobce přípisem ze dne 3. 3. 2021 sdělil, že žalobce uznává„ povinnost uhradit smluvní pokutu“ ve výši 10 000 Kč, částku 630 000 Kč však hradit nebude, neboť„ nárok není oprávněný“ (prokázáno uvedeným přípisem nazvaným reakce na předžalobní upomínku). Žalovaný uhradil dne 3. 3. 2021 žalobci částku 10 000 Kč (prokázáno potvrzením o provedení tuzemské odchozí úhrady).

12. Uvedený skutkový stav není třeba doplňovat dalším dokazováním, neboť je prokázán s dostatečnou mírou jistoty v rozsahu potřebném pro rozhodnutí; strany další důkazní návrhy ani neměly.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

14. Podle § 720 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“) je nájem a podnájem nebytových prostor upraven zvláštním zákonem.

15. Podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, vzniká nájem na základě písemné nájemní smlouvy, kterou pronajimatel přenechává nájemci za nájemné nebytový prostor do užívání. Nájemní smlouva musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá. Jde-li o nájem sjednaný k účelu podnikání, musí nájemní smlouva obsahovat také údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém nebytovém prostoru.

16. Podle § 6 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor není-li dohodnuto jinak, nájemce je oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část do podnájmu pouze na dobu určitou a jen s předchozím písemným souhlasem pronajimatele; smlouva o podnájmu musí mít písemnou formu.

17. Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

18. Podle § 3080 bodu 52. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) se zrušuje zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Podle § 3081 o. z. nabývá tento zákon účinnosti dnem 1. 1. 2014.

19. Podle § 3073 o. z. práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

20. Podle § 3074 odst. 1 o. z. se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

21. Podle § 2302 o. z. se ustanovení tohoto pododdílu vztahují na nájem prostoru nebo místnosti, je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v tomto prostoru nebo v této místnosti a slouží-li pak prostor nebo místnost alespoň převážně podnikání, bez ohledu na to, zda je účel nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen (dále jen„ prostor sloužící podnikání“). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem prostoru sloužícího podnikání obecná ustanovení o nájmu.

22. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

23. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

24. V prvé řadě soud předestírá, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená účastníky dne 25. 3. 2013 se v době uzavření řídila tehdy účinnou právní úpravou, tedy zákonem o nájmu a podnájmu nebytových prostor a (protože tato úprava není komplexní) též obč. zák. Obecně sice nebylo vyloučeno, aby smlouva o nájmu nebytových prostor byla takzvaným kombinovaným obchodem (srov. § 261 odst. 6 větu první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále též jen„ obch. zák.“, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod číslem 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), avšak žalobce není podnikatel a smlouva ani nebyla uzavřena za účelem uspokojování veřejných potřeb. Nemůže se tak jednat o obchodní závazkový vztah podle § 261 odst. 1 nebo odst. 2 obch. zák. a smluvní strany si samy neujednaly, že by jejich závazkový vztah měl být podřízen režimu obchodního zákoníku (§ 262 odst. 1 obch. zák.), naopak v čl. IX. bodu 4. a čl. X bodu 1. nájemní smlouvy deklarovaly, že se jedná o vztah občanskoprávní.

25. Dále soud považuje za nepochybné, že v souladu s § 3074 odst. 1 o. z. se od 1. 1. 2014 nájem jako celek již řídí novou právní úpravou (o. z.), a to podle § 2302 a násl. o. z.

26. Určující právní otázkou pro rozhodnutí věci je, jakou právní úpravou se řídí smluvní ujednání o smluvní pokutě (tedy zda„ starou“ úpravou obč. zák., která neumožňovala moderaci smluvní pokuty z důvodu její nepřiměřené výše, nebo úpravou novou). Soud má za to, že § 3073 o. z. je třeba vyložit tak, že podle dosavadní úpravy se posuzují toliko práva ze zajištění závazku vzniklá přede 1. 1. 2014; jelikož nárok na smluvní pokutu žalobci vznikl po 1. 1. 2014, je třeba jej posoudit podle úpravy nyní účinné. Jako podpůrný argument pak soud ještě uvádí, že principu rozumného (racionálního) zákonodárce by odporovalo, kdyby se hlavní závazek (nájem) řídil úpravou„ novou“, zatímco akcesorický závazek, který má hlavní závazek zajišťovat (respektive jako smluvní pokuta nynější terminologií utvrzovat), by se stále řídil úpravou„ starou“. Vznik takové mozaikovité úpravy není žádoucí, protože může vést k mnoha problémům; rozumné naopak je, aby vedlejší smluvní ujednání měla stejný právní režim jako hlavní závazek.

27. Soud proto aplikoval § 2051 o. z. a uplatnil moderační právo, když předtím dospěl k závěru, že smluvní pokuta 1 000 Kč denně je nepřiměřeně vysoká. Takto paušálně nastavená smluvní pokuta (čl. VIII. bod 1. písm. d/ nájemní smlouvy) nezohledňuje závažnost porušení jednotlivých smluvních povinností nájemcem a její mechanickou aplikací lze dospěl k částkám zcela přemrštěným. Argumentaci žalovaného o„ zjevné nemravnosti“ takové výše smluvní pokuty je třeba vyložit podle jejího obsahu jako návrh dlužníka na snížení smluvní pokuty (žalovaný se z uvedeného důvodu domáhá zamítnutí celé smluvní pokuty a nemůže mu být k tíži jeho nesprávný právní názor, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné).

28. Sjednanou smluvní pokutou je konkrétně utvrzována smluvní povinnost žalovaného uvedená v čl. VI. bodu 2 písm. a/ nájemní smlouvy, tedy zákaz přenechat předmět nájmu (nebo jeho části) do užívání jinému na dobu určitou jinak než s předchozím písemným souhlasem žalobce; podnájemní smlouva přitom měla být předložena žalobci k evidenci a úhrada za podnájem neměla převyšovat nájemné.

29. Smysl uvedeného ustanovení je jasný: žalobce si tímto způsobem vymínil, aby měl kontrolu nad tím, kdo bude nebytové prostory užívat, pokud to nebude přímo žalovaný na základě nájemní smlouvy. Žalobce rovněž hodlal tímto ustanovením zajistit, aby žalovaný neměl z přenechání užívání jinému větší majetkový prospěch, než má samotný žalobce. Naopak žalovaný byl tímto způsobem omezen s další právní dispozicí s nebytovým prostorem a byl povinen respektovat, že na případném podnájmu nemůže vydělávat.

30. Tím, že žalovaný zcela vědomě bez souhlasu žalobce nebytové prostory podnajal (navíc k bytovým účelům) za částku 15 000 Kč měsíčně – za první měsíc podnájmu (květen 2018) za částku 10 000 Kč – jednoznačně porušil své povinnosti nájemce, a to s úmyslem mít ze svého protiprávního jednání zisk. Povinnosti nájemce nadále vědomě porušoval i po 9. 8. 2019, kdy žalobce provedl v nebytových prostorách místní šetření, a nadále požadoval po podnájemkyních sjednanou měsíční částku až do ledna 2020, ačkoli mu muselo být jasné, že na„ vybírání“ takového„ nájemného“ nemá žádný nárok. Na druhou stranu nebylo nijak tvrzeno, že by užíváním třetích osob pro jejich bytové účely vznikla na majetku žalobce škoda (že by nebytový prostor byl takovým užíváním poškozen).

31. Soud tedy považuje za přiměřené, aby smluvní pokuta reflektovala majetkový prospěch, který žalovaný dosáhl nebo hodlal dosáhnout svým vědomě protiprávním jednáním. Za květen 2018 žalovaný požadoval částku 10 000 Kč, za ostatních 20 měsíců (červen 2018 – leden 2020) částku 15 000 Kč, celkem 310 000 Kč. Sám žalovaný hradil za uvedenou dobu roční nájemné 45 945 Kč (tj. za uvedených 21 měsíců částku 80 404 Kč), rozdíl těchto částek činí 229 596 Kč, které soud žalobci přiznal včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení v návaznosti na doručení výzvy k zaplacení (§ 1958 odst. 2, § 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) Lhůtu k plnění soud určil jako obecnou, když neshledal důvodu pro její prodloužení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbytku pak soud žalobu zamítl.

32. Pro úplnost soud dodává, že neshledává důvodnými námitky žalovaného shrnuté v bodu 4. (1) a (2). Při výkladu právních jednání nelze bazírovat na úzce jazykovém vyjádření, což nepochybně platilo i v režimu obč. zák. Takové formalistické a izolované bazírování na použitém slovním vyjádření bez kontextu vede k absurdním závěrům. Soud považuje za evidentní, že z jazykového vyjádření čl. VI. bodu 2. písm. a/ nájemní smlouvy, podle něhož je nájemce oprávněn přenechat předmět nájmu do užívání jinému pouze s předchozím písemným souhlasem pronajímatelem, je naprosto zřejmé, že jiným způsobem nájemce přenechat předmět nájmu nesmí – tedy že je mu smlouvou zapovězeno přesně to, co žalovaný učinil. Rovněž není třeba bazírovat na tom, že v čl. VIII. odst. 1 písm. d/ nájemní smlouvy je doslova uvedeno, že smluvní pokuta se hradí za nedodržení každé další„ podmínky“ (a nikoliv„ povinnosti“) ve smlouvě uvedené. Jednak je celý uvedený článek uvozený spojením„ smluvní pokuty“, jednak se v odkazovaném ustanovení hovoří o„ porušení“ smlouvy. Takto formulovaná smluvní pokuta vázaná na porušení smluvní povinnosti (jako je nepodnajmout předmět nájmu bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele) je dostatečně jasná a určitá.

33. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má nárok na plnou náhradu nákladů řízení, i když měl ve věci úspěch jen částečný, neboť rozhodnutí o výši plnění záleželo na úvaze soudu.

34. Nelze však přehlédnout, že žalobce má nárok pouze na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Z bohaté judikatury Ústavního soudu shrnuté například v odůvodnění nálezu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3061/17, plynou následující závěry.

35. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud. V této souvislosti je významné, že jeho ustálená judikatura v oblasti nákladových výroků je založena na právním názoru vyjádřeném zejména nálezem ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, na který navázaly např. nálezy ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10, či ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17. Tato judikatura vychází z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za„ neúčelně“ vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.

36. Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města (viz nálezy ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12), přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13, zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.

37. V daném případě je žalobce statutárním městem, spor se týká správy jeho majetku, k čemuž má dostatek vlastních zaměstnanců (viz výzva k úhradě smluvní pokuty ze dne 14. 9. 2020, kterou učinil nezastoupený žalobce ředitelem odboru hospodaření s majetkem, oddělení využití a správy objektů) včetně právně kvalifikovaných a způsobilých zastupovat žalobce v soudním řízení. Nejde tak o věc shora uvedenou, která by nesouvisela s běžnou činností žalobce, nebo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod.

38. Z odkazované judikatury Ústavního soudu tak plyne, že zastoupení žalobce advokátem nelze považovat za účelné a že žalobci tak lze přiznat jen tu náhradu těch nákladů, na níž by měl nárok jako nezastoupený účastník. Jedná se tak pouze o zaplacený soudní poplatek ve výši 31 500 Kč a náhradu hotových výdajů za tři úkony (výzva k plnění, podání žaloby, účast u jednání podle § 1 odst. 3 písm. a/ c/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.) ve výši 300 Kč za úkon (§ 2 odst. 3 téže vyhlášky). Za náklady, jež souvisejí se zastupováním a které tak nebyly ve smyslu judikatury Ústavního soudu vynaloženy účelně, tak třeba považovat odměnu advokáta, náhradu za jeho promeškaný čas, cestovní výdaje (které vznikly výlučně zástupci žalobce) a náhradu za daň z přidané hodnoty. Výše nahrazovaných nákladů tak činí 32 400 Kč, o lhůtě k plnění a místu plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení