14 C 163/2020 - 346

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Sakiqi Brandovou ve věci žalobkyní: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] obě zastoupeny advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků takto:

Výrok

I. Řízení se v části, ve které se žalobkyně domáhají nahrazení projevu vůle žalované k uzavření bezúplatné smlouvy k uspokojení svých restitučních nároků podle zákona o půdě, a to k převodu pozemků: parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], parc. [číslo] v katastrálním území a obci [obec], parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [příjmení], [územní celek], parc. [číslo] parc. [číslo] v katastrálním území a obci [obec], parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v katastrálním území a obci [obec], zastavuje.

II. Soud nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní 1) a žalobkyní 2) tuto smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku: 1) [země] – [anonymizována tři slova], [IČO], se sídlem [adresa], spravuje pozemek ve vlastnictví státu, a to pozemek parc. [číslo] v katastrálním území a obci [obec]. 2) [celé jméno žalobkyně], narozena [datum], bytem [adresa žalobkyně], a [celé jméno žalobkyně], narozena [datum], bytem [adresa žalobkyně], jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě (dále jen„ oprávněné osoby“). 3) Oprávněné osoby mají společně na základě rozhodnutí [stát. instituce] - [anonymizována tři slova], PÚ [číslo] ze dne 29. 9. 2000 a zn. PÚ [číslo] ze dne 20. 12. 2000, nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky jim v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě nevydané. 4) [anonymizována tři slova] k uspokojení nároku oprávněných osob na náhradu za pozemky v restituci nevydané touto smlouvou bezúplatně převádí do podílového spoluvlastnictví, a to [celé jméno žalobkyně], z jedné ideální poloviny, a [celé jméno žalobkyně], z jedné ideální poloviny pozemek parc. [číslo] v katastrálním území a obci [obec]. Oprávněné osoby tento pozemek do svého podílového spoluvlastnictví přijímají.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení ve výši 23 817 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyň.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Nymburce náhradu nákladů řízení v plné výši, která bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího osudu domáhaly nahrazení projevu vůle žalované s převodem pozemků specifikovaných ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Žalobkyně vzaly v průběhu řízení žalobu částečně zpět co do nahrazení vůle žalované s bezúplatným převodem pozemků specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovaná s částečným zpětvzetím souhlasila, a proto soud rozhodl o zastavení řízení ve smyslu § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně žalobu odůvodnily tím, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“). Právní předchůdce žalované i žalovaná sama postupuje při uspokojení nároku žalobkyň svévolně a liknavě, jejich nárok proto doposud nebyl vypořádán, proto se žalobkyně domáhají jeho vypořádání soudní cestou. Žalobkyním byla [stát. instituce] rozhodnutími čj. PÚ [číslo] ze dne 29. 9. 2000 a čj. PÚ [číslo] ze dne 20. 12. 2000 přiznána náhrada uvedené pozemky v katastrálním územní [část obce], [obec] a [část obce] v celkové výměře 12 116 m2. Žalovaná nevydané pozemky nesprávně ocenila podle BPEJ jako pozemky zemědělské, ačkoliv převážná většina pozemků byla už v době přechodu na stát pozemky stavebními; výše restitučního nároku žalobkyň je tak v daleko vyšší částce, než je evidována žalovanou. Již v roce 2000 žalobkyně žádaly žalovanou o vydání náhradních pozemků s tím, že doložily plánovaný stavební charakter odňatých pozemků, žalovaná však jejich nárok neuznala, a to i přes to, že jí byl žalobkyněmi zaslán znalecký posud Ing. [celé jméno znalkyně] ze dne 17. 5. 2018, dle něhož činí celková výše restitučního nároku žalobkyň částku 1 836 344,82 Kč. V roce 2005 se žalobkyně domohly uspokojení svého nároku co do 1865 Kč, když uzavřely se žalovanou smlouvu o převodu pozemků [číslo] a získaly tak náhradní pozemky. Dále se účastnily veřejné nabídky dne 1. 2. 2018 a 20. 4. 2018, se svým nárokem ve výši dle žalobkyně 24 791,90 Kč neuspěly. Následně žalobkyně žalovanou dopisem ze dne 19. 6. 2018 vyzvaly k přecenění nároku a k učinění odpovídající nabídky náhradních pozemků, neboť adekvátní pozemky nemohly být žalobkyněmi v rámci veřejné nabídky získány. Na to žalovaná nereagovala. Proto se žalobkyně dále přihlásily do nabídky dne 4. 12. 2018 a dne 20. 3. 2019, kde neuspěly, neboť neprokázaly dostatečnou výši restitučního nároku. Pokud pak žalovaná nárok žalobkyň na přecenění jejich pozemků uznala až v průběhu řízení, značí to její předchozí liknavý přístup k nároku žalobkyň. S pozemkem, ohledně něhož žalobkyně navrhují nahrazení projevu vůle žalované, se navíc žalobkyně vejdou i do přeceněného hodnoty nároku ze strany žalované.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí. Nárok žalobkyň na přecenění nároku považuje za promlčený. Pokud žalobkyně s oceněním nesouhlasily, mohly se domáhat přecenění mnohem dříve a ne až v roce 2018. Nad to žalovaná zprvu nárok žalobkyň na přecenění neuznávala, až v průběhu řízení bylo přistoupeno k přecenění nároků žalobkyň, kdy na základě ocenění a částečného uspokojení a postoupení části nároku žalobkyně a) eviduje žalovaná nárok žalobkyně a) v částce 857 107,95 a žalobkyně b) v částce 865 974,95 Kč. Zároveň žalovaná nepovažuje za prokázané, že by postupovala ve věci žalobkyň svévolně a liknavě.

3. Mezi účastnicemi není sporu o tom, že žalobkyně a) a b) jsou oprávněnými osobami, ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě, a že jim dle § 11 tohoto zákona náleží náhrada. Nárok žalobkyň vznikl vůči žalované na bezúplatný převod jiného pozemku, či pozemků ve vlastnictví státu na základě rozhodnutí [pozemkový úřad] [anonymizováno] [obec] zn. PÚ [číslo] ze dne 29. 9. 2020, s právní mocí ke dni 14. 11. 2000, a rozhodnutí [pozemkový úřad] [anonymizováno] [obec] zn. PÚ [číslo] ze dne 20. 12. 2000, s právní mocí ke dni 5. 2. 2001. Rovněž je mezi účastníky nesporné, že žalovaná zaslala žalobkyním dopisy ze dne 18. 12. 2018, 11. 12. 2018, 12. 4. 2019 a že žalobkyně je obdržely; a že žalobkyně a) a b) zaslaly dopis žalované ze dne 29. 11. 2000 a dále, že dne 19. 6. 2018 byla žalované zaslána do datové schránky žádost o přecenění nároku včetně přílohy a že žalovaná tuto žádost obdržela. Dále je mezi účastníky nesporné, že žalobkyně podaly žalované žádost o převod zemědělského pozemku a to ze dne 1. 2. 2018 a 20. 4. 2018 a že žalovaná je obdržela. Mezi účastníky je rovněž nesporná cena náhradních pozemků požadovaných žalobkyněmi dle žalobního petitu, u pozemku parc. [číslo] v k.ú. [územní celek] 12 248,29 Kč. Rovněž je mezi účastníky nesporné, že žalobkyně b) postoupila na třetí osobu svůj nárok ve výši 8 804 Kč. Z těchto shodných tvrzení účastníků pak soud vycházel jako ze svých skutkových zjištění ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).

4. Ke zjištění skutkového stavu soud dále provedl následující důkazy, z nichž zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:

5. Rozhodnutím [stát. instituce] ze dne 29. 9. 2000 zn. PÚ [číslo], které nabylo právní moci dne 14. 11. 2000 byly žalobkyně uznány jako osoby oprávněné podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě s tím, že bylo rozhodnuto, že nejsou vlastnicemi (každá id. ) pozemků parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek] a pozemků parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], a dále pozemků parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], s tím, že jim přísluší náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17, popř. 16 zákona o půdě. (dle rozhodnutí č.l. 15-20)

6. Rozhodnutím [stát. instituce] ze dne 20. 12. 2000 zn. PÚ [číslo] žalobkyně uznány jako osoby oprávněné podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě s tím, že bylo rozhodnuto, že nejsou vlastnicemi (každá id. ) pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], s tím, že jim přísluší náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17, popř. 16 zákona o půdě. (dle rozhodnutí č.l. 21-24)

7. Dopisem ze dne 29. 11. 2000 podaly žalobkyně žádost o vydání náhradních pozemků s tím, že poukazují na stavební charakter nevydaných pozemků. (dle dopisu č.l. 70-71)

8. Dopisem ze dne 19. 6. 2018 požádaly žalobkyně žalovanou o přecenění nároku na náhradu za nevydané pozemky. (dle dopisu č.l. 74-75)

9. Mezi žalobkyněmi a žalovanou byla dne 23. 12. 2005 uzavřena smlouva o převodu pozemků [číslo], na jejímž základě došlo k vypořádání nároku žalobkyň v částce 932,50 Kč pro každou ze žalobkyň (dle smlouvy č.l. 79-81)

10. Žádostí ze dne 1. 2. 2018 a 20. 4. 2018 žalobkyně podaly žádosti o převod zemědělského pozemku. (dle žádostí č.l. 82-83 a 84-85)

11. Dopisy ze dne 18. 12. 2018, 11. 12. 2018 a 12. 4. 2019 byly žalobkyně informovány o tom, že k jejich žádosti o převod pozemků nemůže být přihlíženo, neboť uplatněné restituční nároky převyšují evidovaný zůstatek restitučních nároků. (dle dopisů č.l. 25, 26, 27, 28)

12. Smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi žalobkyní b) a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na [anonymizováno] [příjmení], a to co do částky 8 804 Kč (dle smlouvy o postoupení pohledávky na č.l. 214-216)

13. Z nahlížení do katastru nemovitostí soud zjistil, že jako vlastníkem žalobkyněmi aktuálně požadovaného pozemku je Česká republika (dle výpisu z KN na č.l. 325-326)

14. Za účelem prokázání výše restitučního nároku soud provedl důkaz znaleckým posudkem [celé jméno znalkyně] ze dne 2. 1. 2018 [číslo] [rok] a jeho dodatku ze dne 15. 4. 2021 č. [rok] [rok], jakož i výslechy znalkyně při jednání. Účelem znaleckých posudků bylo ocenění nevydaných pozemků na základě rozhodnutí dle odst. 5 a 6 tohoto rozsudku. Znalkyně dospěla k závěru, že nevydané pozemky mají hodnotu celkem 2 369 289,67 Kč. Při zpracování znaleckého posudku vycházela znalkyně ze směrného územního plánu z roku 1948, který však nebyl schválen. V tomto směru pak byl vypracován dodatek ke znaleckému posudku, v němž znalkyně vycházela z regulačního a zastavovacího plánu č. SRK [číslo] pro část [část obce], [příjmení], [část obce] a [část obce] a [obec], který byl schválen Státní regulační komisí jako kopie originálu dne 24. 5. 1929 a podepsán ministrem veřejných prací r. 1932. Na základě tohoto plánu pak znalkyně ocenila část pozemků jako pozemky stavební, zároveň tak učinila i u části pozemků, které již v době 1953 zastavěny dle ortofoto mapy byly.

15. Navrhovaný důkaz stavebnětechnickou dokumentací a revizním znaleckým posudkem nebyl proveden, neboť pro právní posouzení věci byl skutkový stav provedeným dokazováním zjištěn dostatečně. Pokud se pak žalovanou navrženého důkazu znaleckým posudkem znalce [příjmení] [příjmení] týče, pak má soud za to, že ani tento důkaz není třeba provádět, kdy jednak má směřovat k prokázání výše restitučního nároku, který již byl soudem zjištěn z provedeného znaleckého posudku Ing. [celé jméno znalkyně], ale především se jedná o důkaz navržený v rozporu s § 118b odst. 1 o.s.ř., neboť byť byl znalecký posudek zpracován až po uplynutí lhůty 15 dnů po skončení přípravného jednání, nejedná se o důkaz, který nemohla žalovaná označit již v rámci této lhůty. Z provedených směnných smluv pak nebylo z pohledu soudu zjištěno nic podstatného pro předmět řízení.

16. Na základě provedeného dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

17. Rozhodnutím [stát. instituce] ze dne 29. 9. 2000 zn. PÚ [číslo] a ze dne 20. 12. 2000 zn. PÚ [číslo] byly žalobkyně uznány jako osoby oprávněné podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě s tím, že bylo rozhodnuto, že nejsou vlastnicemi (každá id. ) pozemků parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek] a pozemků parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], a dále pozemků parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], s tím, že jim přísluší náhrada dle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Ohledně tohoto ostatně mezi účastnicemi ani nebylo sporu.

18. Spornou v této věci co do skutkového stavu zůstává výše restitučního nároku, když otázka promlčení nároku na přecenění pozemku, jakož i liknavost a svévole žalované při uspokojování nároků žalobkyň je převážně otázkou právního posouzení.

19. Pokud se výše restitučního nároku týče, pak soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. [celé jméno znalkyně], neboť znalkyně své závěry v souhrnu náležitě odůvodnila, své pochybení přiznala a napravila, je zřejmé, z čeho vychází a proč přistoupila k ocenění jednotlivých pozemků právě tímto způsobem. Znalkyně ocenila jednotlivé pozemky jako stavební ve smyslu § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky, přičemž tak učinila na základě plánovací dokumentace z roku 1929, postupovala tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2956/2014 ze dne 25. 11. 2015, sp.zn. 28 Cdo 444/2014 ze dne 3. 4. 2014, sp.zn. 28 Cdo 837/2017 ze dne 10.5.2017 – dostupné jako další níže citovaná rozhodnutí na www.nsoud.cz; rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 176/03 ze dne 14. 7. 2004, IV. ÚS 1088/12 ze dne 21. 5. 2013 – dostupné na www.nalus.cz). Zároveň se soud ztotožňuje i s názorem znalkyně, že jako stavební je na místě posoudit i pozemky, které již v době převodu na stát byly zastavěné. S ohledem na vše shora soud proto považuje za hodnotu nevydaných pozemků, a tedy výši restitučního nároku žalobkyň, částku 2 369 289,67 Kč celkem, tj. 1 184 644,84 Kč pro každou ze žalobkyň.

20. Restituční nárok žalobkyň byl zčásti uspokojen, a to na základě uzavřené smlouvy o převodu pozemků (viz odst. 9 tohoto rozsudku), a to co do částky 932,50 Kč pro každou ze žalobkyň. Zároveň žalobkyně b) postoupila část své pohledávky v částce 8 804 Kč na třetí osobu. Nárok žalobkyně a) tak s ohledem na shora uvedené činí 1 183 709,34 Kč a nárok žalobkyně b) 1 174 905,34 Kč.

21. Stran svévolnosti a liknavosti postupu žalobkyně pak byly v řízení k návrhu žalobkyň provedeny listiny, svědčící o jejich aktivitě a vedle toho o přístupu žalované k nároku žalobkyň. O tom, že jsou žalobkyně oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě, bylo rozhodnuto v roce 2000. Ještě téhož roku žalobkyně vůči žalované vznesly námitku stran charakteru předmětných pozemků (k tomu viz odst. 7 tohoto rozsudku). Dále pak vznesly nárok na přecenění pozemků v roce 2018. Žalobkyně se úspěšně účastnily převodu pozemků v roce 2005, neúspěšně pak několikrát v roce 2018, kdy jim bylo ze strany žalované opakovaně sděleno, že jejich uplatněný nárok neodpovídá nároku evidovanému.

22. Ohledně pozemku, jež je předmětem nahrazení projevu vůle, pak mezi účastnicemi nebyla sporná jeho hodnota – 12 248,29 Kč. Jedná se o pozemek ve vlastnictví České republiky, spravovaný žalovanou. Zároveň je dle tvrzení žalobkyně převodu schopný.

23. Po právní stránce soud věc posuzoval dle následujících zákonných ustanovení:

24. Podle § 4 odst. 1 zákona o půdě je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1.

25. Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

26. Podle § 11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.

27. Podle § 28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

28. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhají touto žalobou převedení pozemku ve vlastnictví žalované mimo veřejnou nabídku, bylo nutné posoudit, zda jednání žalované ve vztahu k vyřizování nároku žalobkyň vykazuje prvky libovůle a liknavosti. V této souvislosti bylo zásadní vyřešení otázky výše restitučního nároku, který byl mezi účastníky sporný. Z judikatury vyplývá, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Ani postup podle ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je ovšem třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.6.2015, sp.zn. 28 Cdo 5389/2014).

29. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1190/2020 ze dne 13. 5. 2020, je soudní praxe ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

30. Restituční nárok žalobkyň byl v rámci veřejné nabídky uspokojen toliko v částce 932,50 Kč pro každou ze žalobkyň. Vedle toho se žalobkyně opakovaně účastnily veřejných nabídek, a to v letech 2005 a několika nabídek v roce 2018, avšak pouze s malým úspěchem. V řízení bylo prokázáno, že restituční nárok žalobkyň nebyl dlouhodobě uspokojen. Liknavost a libovůli jednání žalované ohledně uspokojení tohoto nároku pak soud spatřuje však především v tom, že žalovaná po dlouhou dobu, až do dubna letošního roku, evidovala nároky žalobkyň v částce 16 798,95 Kč pro žalobkyni a) a ve výši 7 994,95 Kč pro žalobkyni b), ačkoliv soud dospěl k závěru, že tento nárok činí správně 1 183 709,34 Kč pro žalobkyni a) a 1 174 905,34 Kč pro žalobkyni b). Žalovaná tímto fakticky znemožnila žalobkyním, aby svůj nárok řádně uspokojily prostřednictvím veřejných nabídek, neboť po dobu, co žalobkyním odmítala nemovitosti přecenit, se žalobkyně nemohly účastnit odpovídajících veřejných nabídek, příp. by nemohly být úspěšné.

31. Pozemek, který je žalobkyněmi požadován, je ve vlastnictví České republiky, je převodu schopný, jeho hodnota činí 12 248,49 Kč. Hodnota žalobkyněmi požadovaného pozemku tak ani zdaleka nedosahuje výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyň.

32. Pokud se týče žalovanou vznesené námitky promlčení, pak i k této problematice se Nejvyšší soud v rámci usnesení sp.zn. 28 Cdo 1190/2020 ze dne 13. 5. 2020 vyjádřil, s tím, že z rozhodovací praxe současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016). Při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněné povinnou osobou, je současně vždy namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, konečně Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srovnej § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 611 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění).

33. I v této věci přitom soud neshledává námitku promlčení vznesenou žalovanou důvodnou, a to již jen z toho důvodu, že ocenění pozemků jako pozemků stavebních se žalobkyně domáhají již od roku 2000, kdy byla předmětná rozhodnutí vydána. Zároveň se pak soud přiklání ke shora uvedeným závěrům Nejvyššího soudu, dle nichž není požadavek na přecenění nároku samostatným majetkovým právem, které by podléhalo promlčení, a pokud by přeci jen bylo, neměla by žalovaná z pozice povinné osoby mít možnost s ohledem na dobré mravy tuto námitku vznést, a to obzvláště v tomto konkrétním případě, kdy byl žalovanou požadavek žalobkyň na přecenění jejich nároku nakonec akceptován.

34. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky dle zákona o půdě k tomu, aby mezi účastnicemi mohla být uzavřena dohoda o bezúplatném převodu dle § 11 odst. 2 zákona o půdě. S ohledem na to, že žalovaná odmítla tuto dohodu se žalobkyněmi uzavřít, rozhodl soud tak, že projev vůle žalované k uzavření této dohody nahradil a žalobě vyhověl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byly ve věci plně úspěšné. Soud přitom nepřihlížel k tomu, že řízení o žalobě bylo částečně zastaveno, protože žalobci, jako všichni doposud neuspokojení restituenti, jsou v situaci, kdy je výběr náhradních pozemků obtížný, je omezen jejich počtem i existencí řady zákonných překážek nebo důvodů nevhodnosti, kterou oprávněné osoby v době zahájení řízení nemohou znát. Za daných okolností tedy není na místě hovořit o tom, že by žalobkyně byly ve vztahu k pozemkům, ohledně nichž bylo řízení zastaveno, neúspěšné. Soud žalobkyním přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 23 817 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 248,29 Kč sestávající z částky 2 592 Kč za každý z sedmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 3 572,77 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 19. 10. 2020 náhrada 1 193,66 Kč za 132 ujetých km v částce 793,66 Kč (31,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. při průměrné spotřebě 5,7 l /100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 17. 12. 2020 náhrada 1 193,66 Kč za 132 ujetých km v částce 793,66 Kč (31,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. při průměrné spotřebě 5,7 l /100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 25. 11. 2021 náhrada 1 185,45 Kč za 132 ujetých km v částce 785,45 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb. při průměrné spotřebě 5,7 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Místo plnění náhrady nákladů podle § 149 odst. 1 o. s. ř.