14 C 166/2020-166

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 335 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 335 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 22.8.2020 se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 10% z částky 65 000 Kč od 22.8.2020 do 1.3.2021, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28 015 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu 24.9.2020 domáhal po žalované zaplacení původní částky 400 000 Kč jako nemajetkové újmy, která mu vznikla z nezákonného rozhodnutí, tedy nezákonného trestního stíhání jeho osoby v řízení probíhajícím u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 15/2018. Uvedl k tomu, že usnesením [anonymizována čtyři slova], 2. odboru kriminální služby, 2. oddělením kriminální služby ze dne 7. 11. 2017, č. j. VP-165-124/TČ-2017-820210 bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro jednání kvalifikované jako zvlášť závažný zločin podvodu dle ust. § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Žalobce podal dne 8. 11. 2017 v zákonné lhůtě proti výše zmíněnému usnesení stížnost, kterou odůvodnil dne 29. 11. 2017. Usnesením ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 KZV 225/2017-22 státní zástupce Městského státního zastupitelství výše uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil a věc vrátil policejnímu orgánu, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Policejní orgán vojenské policie usnesením ze dne 15. 2. 2018, č. j. VP-165-152/TČ-2017-820210 rozhodl o zajištění nemovitého majetku (pozemků) ve společném jmění manželů [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení] [jméno]., jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Pro výše uvedený skutek bylo usnesením [anonymizována čtyři slova], 2. odboru kriminální služby. 2. oddělením kriminální služby ze dne 19. 2. 2018, č. j.: VP -165-155/ 2017 -820210 opět zahájeno trestní stíhání žalobce pro shora uvedený skutek. Dne 27. 2. 2018 podal žalobce proti tomuto usnesení stížnost, kterou usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 1 KZV 225/2017-76 státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zamítl. Dne 29. 10. 2018 státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal podle § 176 odst. 1 trestního řádu obžalobu k Městskému soudu v Praze. Dne 1. 3. 2019 rozhodl Městský soud v Praze, pod č. j. 1 T 15/2018-538, jako soud nalézací, v trestní věci obžalovaných [celé jméno žalobce] a [právnická osoba] s.r.o., že jsou vinni ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, za což byl žalobce odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dne 24. 9. 2019 vydal Vrchní soud v Praze rozsudek, č. j. 12 To 38/2019-585, kterým byl k odvolání žalobce a [právnická osoba] s.r.o. zrušen odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze a žalobce byl podle § 226 písm. b) trestního řádu v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 11. 2017 a ze dne 15. 2. 2018 vznikla žalobci nemajetková újma. Nezákonnost rozhodnutí pak byla prokázána rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který zrušil odsuzující rozsudek a žalobce byl zproštěn obžaloby. Trestní stíhání žalobce trvalo 26 měsíců a negativně ovlivnilo jeho soukromý a osobní život. Trestní řízení pro něj bylo velkou psychickou zátěží, což bylo umocněno skutečností, že došlo k trestnímu stíhání dosud bezúhonné osoby, přičemž pro každou fyzickou osobu bez trestní minulosti je obvinění z trestné činnosti, i řízení samotné psychickou zátěží, která každého člověka poznamená. Žalobce musel pravidelně dojíždět do Prahy na výslechy a v pozdější fázi trestního řízení k hlavnímu líčení, kdy mu bylo kladeno za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu. Během těchto dvou let žil žalobce v nejistotě, která se prohloubila v okamžiku, kdy byl za výše popsaný skutek neprávem odsouzen. V případě žalobce došlo k vydání zprošťujícího rozsudku pro důvod uvedený v § 226 písm. b) trestního řádu, tedy že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, hledisko způsobené nemajetkové újmy je v takovém případě nejintenzivnější. (k tomu srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015). Nezákonné trestní stíhání mělo dopad také do profesní sféry žalobce. V důsledku zahájení trestního stíhání žalobce bylo zahájeno pod stejnou spisovou značkou trestní stíhání právnické osoby, [právnická osoba] s.r.o., jejímž jediným jednatelem byl [celé jméno žalobce] [právnická osoba] byla podezřelá, že v jejím zájmu byl jednáním jejího jediného statutárního zástupce spáchán trestný čin. Žalobce nebyl oprávněn za právnickou osobu jednat a nebyl ani oprávněn k určení jiné osoby, která by mohla právnickou osobu zastupovat, neboť to vylučoval potencionální konflikt zájmů obviněné právnické osoby a obviněného [celé jméno žalobce]. Proto byl [právnická osoba] s.r.o. soudem ustanoven opatrovník. Žalobce byl z těchto důvodů nucen odstoupit z funkce jednatele společnosti [právnická osoba] písemným oznámením dne 7. 5. 2018 a valná hromada schválila jako okamžik zániku funkce den 23. 5. 2018. Žalobce vzhledem k uvedenému nemohl vykonávat funkci jednatele, přičemž žalobce byl jednatelem [právnická osoba] s.r.o. již od jejího vzniku a zejména nemohl jednat za společnost v trestním řízení. Žalobce žil také ve strachu, že v případě jeho odsouzení, nebude moci vykonávat funkci jednatele, neboť by již nebyl bezúhonný ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona. Přitom je třeba říci, že žalobce nebyl jednatelem pouze ve [právnická osoba] s.r.o., ale také je jednatelem ve [právnická osoba] s.r.o. Trestní stíhání žalobce zasáhlo také do jeho vlastnického práva, neboť v trestním řízení došlo k zajištění nemovitého majetku ve společném jmění manželů [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení] [jméno]. Zajištěn byl také pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o velikosti 113 m2, jehož součástí je stavba [adresa], objekt k bydlení. Právě v tomto domě žalobce bydlí a žije se svou rodinou. Byly tedy splněny zákonné podmínky a navrhovatel má podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce zároveň splnil podmínku stanovenou v ust. § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, kdy pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu je podmínkou nárok nejprve uplatnit u příslušného úřadu, a až po marném uplynutí lhůty šesti měsíců je možné se se svými nároky obrátit na soud. Dne 21. února 2020 uplatnil žalobce u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy, která byla Ministerstvu spravedlnosti týž den doručena do datové schránky. Dne 22. srpna 2020 tedy uplynula šestiměsíční lhůta, ve které se Ministerstvo spravedlnosti mělo nárokem zabývat. Žalobce tak žádá o náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč. Při stanovení výše nemajetkové újmy žalobce postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, dle kterého výše přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Žalobce proto při stanovení výše nemajetkové újmy vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 743/201, ve kterém soud žalobci přiznal částku 400 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím - nezákonným vedením trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby. Žalobce byl shledán vinným pro pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let, a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 789.351,00 Kč. K odvolání obžalovaného pak byl odsuzující rozsudek zrušen a žalobce byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu Trestní stíhání žalobce trvalo tři roky a mělo negativní dopady do osobnostní sféry žalobce, zejména v oblasti jeho profesní i občanské cti. Ačkoliv trestní stíhání trvalo od 7. 11. 2017 do 24. 9. 2017, tedy kratší dobu než v uvedeném případě, je třeba u žalobce přihlédnout k závažnější povaze trestní věci, neboť byl trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin s trestní sazbou pět až deset let.

2. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 21. 2. 2020 uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu nemajetkové újmy. K projednání žádosti žalobce došlo dne 1. 3. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., a přiznala žalobci přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 65 000 Kč. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, dle něhož za jakási základní vodítka pro zhodnocení intenzity vzniklé nemajetkové újmy lze považovat povahu trestní věci, délku trestního stíhání a následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře stíhané osoby. Žalobce byl stíhán pro trestný čin podvod dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., za nějž mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody v délce trvání 5 - 10 let. Trestní stíhání trvalo 26 měsíců, 1x bylo rozhodováno u soudu I. stupně, 1x u soudu odvolacího. Žalovaná jednoznačně nesouhlasí s tím, jakým způsobem byla žalobcem stanovena výše nemajetkové újmy. V případě žalobcem ke srovnání nabídnutém rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. Cdo 743/2017, kterému předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2016, č. j. 26 C 37/2015 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 91 Co 22/2016-177, je třeba si uvědomit, že žalobcem byly v řízení prokázány trvalé a již nevratné zásahy do jeho osobnosti, především do sféry zdravotní, kdy se u žalobce v důsledku stresu z trestního stíhání projevila roztroušená skleróza, čímž došlo i ke značnému dopadu do rodinného života žalobce, jakož i do sféry profesní, kdy byl žalobce nucen, jako lékař, ukončit soukromou praxi a byl vystaven pomluvám ze strany odborně vzdělaných kolegů, se kterými působil v profesních institucích. Žalobce se ve své žádosti vyjadřuje ohledně nemajetkové újmy pouze tak, že mělo dojít k zásahům primárně do jeho profesního života a k narušení psychiky. Po zhodnocení výše uvedených kritérií žalovaná konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná se za vydání nezákonného rozhodnutí žalobci omluvila. V souvislosti s požadavkem na přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě žalovaná konstatuje, že shledala důvody pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, avšak nikoli v požadované výši, ale pouze ve výši 2 500 Kč za měsíc, tedy celkem ve výši 65 000 Kč. Žalovaná přihlédla zejména ke skutečnosti, že přisuzovaného trestného činu se měl žalobce dopustit v souvislosti s výkonem svého podnikání, v důsledku čehož došlo pouze k dočasnému zániku funkce jednatele, bezúhonnosti, jakož i k výši trestní sazby.

3. V průběhu řízení žalovaná žalobci částečně plnila v rozsahu 65 000 Kč z titulu nemajetkové újmy a žalobce následně vzal žalobu v této části zpět, setrval však na úhradě částky 335 000 Kč, kterou považuje za důvodné zadostiučinění spolu s poskytnutou částkou. Současně setrval i na úroku z prodlení z již uhrazené částky 65 000 Kč.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil:

5. Z usnesení [anonymizována čtyři slova], 2. odbor kriminální služby, 2. oddělení kriminální služby, Praha 6, č.j. VP-165-124/TČ-217-820210 ze 7.11 (bez uvedení roku, nicméně lze uzavřít, že se jedná o rok 2017) se podává, že bylo zahájeno trestní stíhání [celé jméno žalobce] ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 odst. 5, písmene a), trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v usnesení popsaným způsobem.

6. Z usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č.j. 1 KZV 225/2017-22 ze dne 11.1.2018, se podává, že podle § 149 odst. 1, trestního řádu, na základě stížnosti obviněného [celé jméno žalobce] se ruší usnesení Policejního orgánu, kterým bylo zahájeno trestní stíhání obviněného a ukládá se policejnímu orgánu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

7. Z navazujícího usnesení [anonymizována čtyři slova] z 15.2.2018 č.j VP -165-152/ 2017 -820210 se podává, že se u [celé jméno žalobce] podle ustanovení § 79g odst. 1, trestního řádu, zajišťuje jako náhradní hodnota za výnos trestné činnosti věc a to níže uvedený nemovitý majetek ve společném jmění manželů [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení] (zde specifikovaný), neboť nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti.

8. Z usnesení Městského státního zastupitelství v Praze 1 KZV 225/2017-76 ze dne 18.4.2018 je zjišťováno, že se stížnost [celé jméno žalobce] proti usnesení policejního orgánu z 19.2.2018, jimž bylo zahájeno trestní stíhání výše jmenovaného, zamítá jako nedůvodná.

9. Z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 1 T 15/2018 se podává, že se [celé jméno žalobce], a spol. [právnická osoba] uznávají vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 odst. 5, písmene a), trestního zákoníku a odsuzují se - [celé jméno žalobce] podle § 209 odst. 5, trestního zákoníku, za užití § 58 odst. 1 odst. 3, písmene c), trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a podle § 81 odst. 1, § 82, odst. 1, trestního zákoníku, se mu výkon trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 let.

10. Usnesením soudu č.j. 16 Nt 5041/2018 z 27.4.2018 byl [právnická osoba] ustanoven opatrovník, a žalobce ztratil pozici jednatelství ve společnosti.

11. Usnesením Obvodního soudu Praha 6, č.j. 16 Nt 5141/2018 z 30.5.2018 bylo rozhodnuto tak, že se (podle § 34 odst. 5 a contrario zákona o trestní odpovědnosti č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob) zrušuje přibrání opatrovníka právnické osobě [anonymizováno], který byl ustanoven usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, 16 Nt 5141/2018-22 ze dne 27.4.2018.

12. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 12 To 38/2019-585 ze dne 24.9.2019, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2019, které podal mimo jiných i obžalovaný [celé jméno žalobce], plyne, že podle § 258 odst. 1, písmene b) písmene d), trestního řádu byl napadený rozsudek k odvolání obžalovaných [celé jméno žalobce] a [anonymizováno] zrušen v celém rozsahu a nově se rozhoduje tak, že se obžalovaný [celé jméno žalobce] a [právnická osoba] podle § 226, písmene b) trestního řádu, zprošťují obžaloby ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5, písmene a) trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a odvolání státního zástupce jako nedůvodné, se zamítá.

13. Skutkovým zjištěním soudu je, že trestní stíhání žalobce bylo pod shora uvedenou spisovou značkou Městského soudu v Praze zahájeno dne 7.11.2017 pro závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5, písmene a), trestního zákoníku, když byl stíhán jako jednatel společnosti Trestní stíhání bylo zrušeno po jeho stížnosti dne 11.1.2018 a v této fázi trvalo 2 měsíce. Poté bylo opět zahájeno, ale též proti [právnická osoba], v níž byl žalobce jednatelem. Došlo k omezení žalobcova jednatelství ve [právnická osoba] a k zajištění nemovitého majetku ve společném jmění manželů. Toto trestní stíhání bylo zahájeno 19.2.2018 a dospělo do fáze, kdy byl žalobce a právnická osoba [právnická osoba] uznáni vinnými. Žalobce byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 1 T 15/2018 dne 1.3.2019 k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na 2 roky. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a Vrchní soud v Praze dne 24.9.2019 zprostil žalobce obžaloby s ohledem na to, že skutek není trestným činem. Řízení v této fázi pak trvalo 1 rok a 7 měsíců. Dohromady trvalo trestní stíhání žalobce 21 měsíců.

14. Podle § 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, podle § 2 se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit, přičemž podle § 5 stát odpovídá za podmínek stanovených v citovaném zákoně za škodu, která byla způsobena buďto rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem.

15. Podle ust. § 7 odst. 1 cit. zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

16. Podle ust. § 8 odst. 1 cit. zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 31a zákona, o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nich k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení, k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, je soud toho názoru, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obžaloby je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22.10.2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila extenzivním systematickým výkladem uvedeného zákona, že došlo-li z určitých důvodů (v ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. neuvedených) k zastavení trestního stíhání, resp. byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a nemělo proto, proti němu být trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání a vedením trestního řízení se v takovém případě posuzuje podle ustanovení § 5 písm a, § 7 a § 8 cit. zákona, tj. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání je výsledek trestního řízení.

19. Pokud žalobce žádá odškodnění za své nezákonné trestního stíhání, pak každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění liché, což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05).

20. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu v Brně přijalo sjednocující stanovisko k otázce přiznání a výše náhrady za nemateriální újmu způsobenou tím, že proti poškozenému bylo vedeno trestní řízení, které neskončilo odsouzením obviněné osoby. Tím Nejvyšší soud naplňuje svoji sjednocovací roli v otázce, která je z pohledu médií i veřejnosti velice zajímavá a důležitá. Do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek tak bude jako právní názor zapsán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 Nejvyšší soud ve svém stanovisku formuluje předpoklady takové náhrady a její výše, aby tím předcházel nejednotnému přiznávání mnohdy nedůvodných nebo přemrštěných nároků. Již dříve tak učinil ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené soudní a jiné řízení a za omezení osobní svobody (vazby, výkonu trestu odnětí svobody), které se ukázalo jako nezákonné. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za nemateriální újmu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám. Při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však zákon ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění.

21. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem následující:

22. Povaha trestní věci. Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Například újma bude obecně větší v případě trestního stíhání pro zločin vraždy, za který hrozí uložení základního trestu odnětí svobody v rozmezí deset až osmnáct let (§ 140 odst. 1 trestního zákona), než v případě přečinu podvodu, za který hrozí uložení trestu odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 209 odst. 1 trestního zákona), přičemž obviněný podvodník nebude vystaven takovému společenskému odsudku jako domnělý vrah. Žalobci hrozil v jeho trestní věci trestní postih, kdy předmětné ustanovení trestního zákoníku stanovuje trest odnětí svobody, a to až na deset let (sazba od 5 let do 10 let), čímž je doložena zvýšená intenzita nemajetkové újmy žalobce.

23. Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání trestního stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít nutně za následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v takových poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. Zajisté je vždy na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko. Dohromady trvalo trestní stíhání žalobce 21 měsíců, což je doba přiměřená.

24. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body uvedenými výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly. Při uplatňování nároku na přiměřené zadostiučinění za trestní stíhání, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby je však třeba pečlivě odlišit jednotlivé újmy a jejich příčiny, aby nedocházelo k duplicitnímu odškodňování téhož. Vedle toho je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. V posuzované věci vyvolalo trestní stíhání žalobce ten efekt, že byl v druhém navazujícím svém trestním stíhání zbaven jednatelství ve [právnická osoba] a této firmě byl ustanoven opatrovník, přičemž byl rovněž ohrožován ztrátou jednatelství v další firmě [právnická osoba] s.r.o., v níž je rovněž jednatelem, neboť byl-li by pravomocně odsouzen, nemohl by tuto funkci vykonávat. Taktéž, jak vyplynulo z dokazování, mu byl zajištěn nemovitý majetek ve společném jmění manželů. Uvedené kritérium proto soud zohlednil, jako individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře žalobce, jež umocňují dopad zahájeného trestního stíhání do osobnosti žalobce.

25. K intenzitě nemajetkové újmy soud akcentuje, že žalobce je osobou dosud trestně bezúhonnou. Pokud žalobce nabídl srovnání s věcí projednávanou u nevyššího soudu 30 Cdo 743/2017, kde se dostalo odškodnění žadateli ve výši 400 000 Kč, pak toto srovnání není přiléhavé, neboť v žalobcem namítané věci byly prokázány nezvratné zásahy do zdravotní sféry žadatele, do rodinné sféry a profesní (šlo o kariéru lékaře).

26. Soud tak užil pro srovnání případ projednávaný zdejším soudem ve věci č.j. 14 C 217/2017, kde se žadateli dostalo relutární satisfakce 52 500 Kč za nemajetkovou újmu pro nezákonné trestní stíhání, v tomto případě byl však základ výpočtů v částce 1 250 Kč za každý měsíc trestního stíhání navýšen o trojnásobek, neboť se jednalo o stíhanou osobu – policistu u něhož újma spočívala ve vyšší míře vnímání jeho pověsti z hlediska bezúhonnosti. Měl 3 nezletilé děti, které byly výživou na něho odkázané a hrozilo zde výrazné omezení výživy těchto dětí a ekonomického propadu rodiny v případě, kdy by byl tento žadatel definitivně uznán vinným. Tento žadatel by stíhán 14 měsíců za stejný delikt jako žalobce [příjmení] [celé jméno žalobce] avšak ve čtvrtém odstavci § 209, trestního zákoníku, kde mu tedy hrozil mírnější trest ve srovnání s žalobcem. Soud vycházel z tohoto výpočtu, tedy částky 1 250 Kč x měsíc trestního stíhání, v tomto případě tedy 21 měsíců, což dává výsledek 26 250 Kč. Ze shora uvedených důvodů pak nebylo nutné jakkoliv tento základní výpočet korigovat, když soud shledává co do segmentu povahy trestní věci ty momenty, že šlo o závažnou trestnou činnost, kdy byl žalobce ohrožován vysokým trestem odnětí svobody, nicméně uložený původní trest byl uložen pod zákonnou trestní sazbou, která u žalobce představovala hrozbu 5 let až 10 let, avšak žalobce byl odsouzen toliko k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a to podmíněně odloženému na zkušební dobu 2 let. Tudíž i v tomto přístupu trestní senát přistupoval k žalobci mírněji než v jiných případech podle tohoto zákonného ustanovení. Pokud jde o segment délky, trestního stíhání, ta nebyla u žalobce nikterak dlouhá, šlo o dvě trestní řízení, první bylo zastaveno a následně s odstupem dvou měsíců byl obviněn opakovaně a dohromady tak trvalo jeho trestní stíhání 21 měsíců, tudíž délka řízení dlouhá nebyla. Pokud jde o segment následků v osobnostní sféře žalobce, ty nebyly výrazné, kdy nebyl ohrožován ztrátou zaměstnání jako žadatel ve srovnávaném případě.

27. Pro úplnost je třeba ještě zmínit srovnání s věcí projednávanou u Městského soudu v Praze pod č.j. 13 Co 276/2017, kdy Městský soud v Praze rozhodl tak, že žadatele v posuzovaném případě dostali z nezákonného trestního stíhání, celkem každý 50 000 Kč, když byli stíháni 10 let za delikt poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písmena a), odst. 4, trestního zákoníku, s hrozbou trestu odnětí svobody od 2 do 8 let (též nepravomocně původně byli odsouzeni, jeden z nich byl otcem nezletilého dítěte, když syn mu byl před odsouzením svěřen do výhradní péče a měl obavy o budoucnost, jak se jeho odsouzení odrazí v dalším vývoji opatrovnictví). Žalobcův případ oproti posledně zmíněnému srovnávanému případu je však co do důsledku méně významný, když újma oproti srovnávanému případu je výrazně mírnější.

28. Též srovnání s případem projednávaným u Nejvyššího soudu pod č.j. 30 Cdo 2236/2017, kde dostal žadatel 50 000 Kč, avšak za 8 let, vedeného trestního stíhání za zpronevěru a podvod, přičemž byl v jeho osobnostní sféře prokázán psychický dopad a útlum podnikání.

29. Poskytnuté plnění ze strany žalované ve výši 65 000 Kč, je tak plně dostačující. Z uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta. Nárok byl uznán důvodným, co do příslušenství pohledávky k žalovanou poskytnutému plnění ve výši 65 000 Kč a to úrok z prodlení od 22.8.2020, kdy bylo skončeno projednání u žalované až do 1.3.2021, kdy žalovaná tuto částku žalobci uhradila.

30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, kdy bylo na místě přiznat žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ust. § 136 o.s.ř., neboť neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). Za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího zadostiučinění nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. Podaří-li se žalobci prokázat příčinnou souvislost mezi nemajetkovou újmou mu způsobenou a nesprávným úředním postupem, je prokázán základ nároku a žalobce má v zásadě plný úspěch ve věci, i když mu je přiznáno zadostiučinění v jiné výši, než jakou v řízení uplatnil. Shodný závěr vyslovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 1310/09. Měl-li žalobce v základu úspěch, pak má právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu dle § 142 odst. 3 o.s.ř. Výše odměny advokáta je v těchto případech dána § 9 odst. 4 písm. a) vyhl.č. 177/1996 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, uveřejněný v databázi ASPI), takže náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za 5 úkonů po 3 100 Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby, replika z 29.3.2021 a jednání u soudu dne 22.9.2021, písemné závěrečné shrnutí), tedy 15 500 Kč a 5 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., (1 500 Kč); dohromady 17 000 Kč, k tomu náhrada za promeškaný čas celkem 1 000 Kč za účast na jednání soudu 1 000 Kč na cestě [obec] – [obec] a zpět, celkem 2,5 + 2,5 hodiny. Dále náhrada cestovních nákladů celkem 3 500 Kč při účasti na jednání soudu při cestě [obec] – [obec] a zpět (automobilem 2x 280 km), když k cestě bylo užito motorové vozidlo Volkswagen Touareg, [registrační značka], výpočet při vyhláškové ceně paliva motorová nafta 27,2 za 1 litr a průměrné spotřebě 6,8 l motorové nafty na 100 km, základní sazba náhrad 4,4 Kč/km. Tedy 21 500 Kč + 21% DPH (4 515 Kč); k tomu zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč; celkem 28 015 Kč.

Poučení