14 C 179/2022-67

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] vykonávajícím advokacii jako společník [právnická osoba] sídlem [adresa] pro zaplacení 81 934,26 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 81 934,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 43 736,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 81 934,26 Kč s příslušenstvím.

2. Uvedla, že je ve věci aktivně legitimována z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně jakožto postupník uzavřela dne [datum] s [jméno] [příjmení], [rodné číslo], bytem [adresa], jakožto postupitelem (dále též„ postupitel“). Postoupení pohledávky bylo žalované postupitelem oznámeno písemným oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum].

3. Žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (dále též„ Úvěrová smlouva“), jejíž součástí byla i Smluvní ujednání, v nichž byla sjednána rozhodčí doložka.

4. Na základě Úvěrové smlouvy, respektive na základě Dodatku ke smlouvě ze dne [datum], žalovaná poskytla postupiteli částku ve výši 25 100 Kč za smluvní odměnu včetně poplatku v celkové výši 28 900 Kč, tedy celková částka splatná postupitelem měla být 54 000 Kč, a to ve 36 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 58,96 % p. a. a RPSN činilo 75,6 %.

5. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 13. Smluvních ujednání. Žalobkyně poukázala zejména na čl. 13 4. Smluvních ujednání, dle kterého žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 50 % z výše úvěru (tedy z částky 54 000 Kč), která byla splatná do deseti dnů po vzniku této smluvní pokuty dle článku 13.

5. Smluvních ujednání. Pokuta tedy činila 50 % z 54 000 Kč, což je 27 000 Kč, ačkoliv reálně postupitel obdržel jen 25 100 Kč.

6. V průběhu smluvního vztahu došlo k prodlení postupitele, v důsledku čehož žalovaná vůči němu zahájila rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu, na jehož základě byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale také excesivní úrok a řadu smluvních pokut a sankcí, jakož i náklady rozhodčího řízení.

7. Úvěr byl nadto zajištěn blankosměnkou s doložkou„ bez protestu“ dle článku 6.

1. Smluvních podmínek.

8. Žalovaná následně zahájila vůči postupiteli na základě exekučního titulu – vydaného rozhodčího nálezu – exekuční řízení, které bylo vedeno JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., soudním exekutorem [exekutorský úřad], a to pod sp. zn. [spisová značka].

9. V průběhu exekučního řízení podal postupitel návrh na zastavení exekuce, a to s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též„ o. s. ř.“).

10. Exekuční řízení bylo zastaveno na základě usnesení [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], a to z důvodu využití blankosměnky, v důsledku čehož byl postupitel jakožto spotřebitel fakticky zbaven jakéhokoli věcného přezkumu pohledávky v rozhodčím řízení, s čímž rozhodně nemohl dopředu počítat.

11. Exekuční řízení bylo poté pravomocně skončeno usnesením [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] Krajský soud potvrdil usnesení [název soudu] a rozvinul jeho právní závěry v tom smyslu, že Úvěrová smlouva je absolutně neplatná, a to zejména s přihlédnutím k excesivně vysoké úrokové sazbě, nepřiměřeně sjednaným smluvním pokutám, jakož i z důvodu zajištění úvěru blankosměnkou. Všechna tato zjištění pak vedla [název soudu] k závěru, že Úvěrová smlouva (a návazně i rozhodčí doložka zakládající pravomoc rozhodce k rozhodování sporů z Úvěrové smlouvy) je pro rozpor s dobrými mravy a rozpor se zákonem absolutně neplatná, v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, a tento rozhodčí nález tak nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení. Usnesení Krajského soudu nabylo právní moci ve výroku o zastavení exekuce dne [datum].

12. Předtím, než bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno, vymohl soudní exekutor na postupiteli částku 101 273 Kč Částku 80 936,59 Kč soudní exekutor před vydáním usnesení o zastavení exekuce vyplatil žalované jakožto oprávněné. Postupitel navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku ve výši 33 000 Kč. Postupitel tedy uhradil žalované před zahájením Exekučního řízení a následně v jeho průběhu částku v celkové výši 113 936,59 Kč.

13. Jelikož však v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce bylo pravomocně rozhodnuto, že Úvěrová smlouva je v celém rozsahu absolutně neplatná, žalovaná pozbyla právní titul vzniklý z Úvěrové smlouvy, na jehož základě by byla oprávněna ponechat si tu část vyplaceného plnění připadající na smluvní a sankční nároky z této původní Úvěrové smlouvy.

14. Žalovaná se tak bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně (původně postupitele). Toto bezdůvodné obohacení přitom vzniklo až právní mocí usnesení o zastavení exekuce (dne [datum]), a tedy odpadnutím důvodu, proč žalovaná disponovala vymoženým plněním.

15. Žalovaná reálně poskytla a vyplatila Postupiteli částku 25 100 Kč. Na vrácení této částky měla žalovaná nárok. Společně s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky – a to za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla původní částka (ve výši 25 100 Kč) postupiteli vyplacena, až do úplného splacení této jistiny. Žalované tedy náleží částka ve výši 25 100 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a zároveň částka 6 902,33 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 25 100 Kč ode dne [datum] do [datum]. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 32 002,33 Kč.

16. S ohledem na výše uvedené žalobkyně uvádí, že touto žalobou uplatňovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je představován rozdílem mezi tím, co žalovaná vyplaceným plněním získala (113 936,59 Kč), a tím, co jí z vyplaceného plnění po právu skutečně náleží (32 002,33 Kč) – tedy částkou 81 934,26 Kč.

17. Postupitel prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ze dne [datum]. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu zareagovala toliko sdělením, že nárok postupitele odmítá v celém rozsahu a žádné bezdůvodné obohacení na základě předžalobní výzvy nevydala.

18. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované postoupen na žalobkyni. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho nevydala.

19. Žalobkyně se proto podanou žalobou domáhá částky 81 934,26 Kč a souvisejícího úroku z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od [datum] (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

20. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nárok žalobkyně neuznává, a to ani částečně.

21. Zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy. Je přitom nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno, a úvěr tak byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty.

22. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, a nikoliv bezdůvodným obohacením.

23. Žalovaná pak akcentovala, že stále existuje rozhodčí nález rozhodkyně JUDr. [jméno] [příjmení], [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Tento rozhodčí nález nebyl nikdy postupem podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen„ zákon o rozhodčím řízení“), zrušen a veškeré přijaté plnění je plněním na tento pravomocný rozhodčí nález.

24. Ze skutečnosti, že došlo k zastavení exekuce, tak nelze dovozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným rozhodčím nálezem. Ostatně exekuční soud ani není oprávněn věcně přezkoumávat úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu.

25. Rozhodčí nález, který nelze přezkoumávat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Právní mocí rozhodčího nálezu tak vzniká právě i překážka věci rozsouzené (rei iudicatae).

26. Postupiteli nic nebránilo v tom, aby podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Neučinil-li tak, nelze nyní pravomocný rozhodčí nález v nalézacím řízení přehlížet.

27. Žalovaná v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

28. Vznesla pak i námitku promlčení. Uvedla, že zastavení exekuce na návrh povinné strany není předpokladem pro to, aby povinná strana mohla následně podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Tedy i u plnění, které bylo vymoženo v průběhu exekuce, tak musí platit obecná promlčecí lhůta, a to od data uskutečnění tohoto plnění. Již v této době postupitel věděl všechny skutkové okolnosti vztahující se k jeho případnému nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že postupitel dovozoval neplatnost Úvěrové smlouvy z výše úroků a smluvních pokut, tak je zřejmé, že skutkově o všem věděl nejpozději při podání návrhu na zastavení exekuce, a dokonce neplatnost smlouvy výslovně namítal, tj. byl si vědom i právní kvalifikace, když ji i sám výslovně uváděl, tedy již v době podání návrhu na zastavení exekuce mohl vymáhat vymožené plnění zpátky. Jak objektivní, tak i subjektivní promlčecí lhůta uplynula.

29. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

30. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované uvedla, že v nynější věci jde o případ extrémního porušování práv a nemravného jednání, exekuční soud tedy byl oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu. Nalézací soud by přitom dle žalobkyně měl dospět ke stejným závěrům, co se týče neplatnosti Úvěrové smlouvy, rozhodčí doložky a nicotnosti rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález dle žalobkyně nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Postupitel nadto neměl možnost domoci se zrušení rozhodčího nálezu postupem podle zákona o rozhodčím řízení. Tuto možnost daný zákon po novele účinné od 1. 12. 2016 nepřipouští. Žalobkyně pak dále konstatovala, že mezi žalovanou a rozhodkyní JUDr. [jméno] [příjmení] existoval vztah ekonomické závislosti (rozhodkyně rozhodovala prakticky výlučně pro žalovanou a s ní propojenou obchodní společnost), tudíž rozhodčí řízení nebylo nestranné a nezávislé. [jméno] rozhodkyně přiznala, že neprováděla věcný přezkum pohledávky. Rozhodkyně pak nezastavovala rozhodčí řízení pro nezaplacení rozhodčího poplatku. Samotné rozhodčí řízení nadto před rozhodkyní fakticky neproběhlo, což žalobkyně dovozuje z počtu rozhodkyní vyřízených věcí. Žalobkyně pak namítla i nepravost podpisu uvedeného na rozhodčím nálezu. Navrhla zhotovení znaleckého posudku na pravost podpisu JUDr. [jméno] [příjmení] na listinách nacházejících se v rozhodčím spisu. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by žalovaná pohledávka měla být promlčena. Žalobkyně je názoru, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba ztotožnit se dnem pravomocného zastavení exekuce. Ačkoliv je pravdou, že postupitel při podání návrhu na zastavení exekuce mohl získat informaci, že exekuční titul je vadný, je nutné, aby bezdůvodné obohacení prvně vzniklo. [příjmení] tedy dojít k odpadnutí právního důvodu. Tímto důvodem je nařízená exekuce. Do jejího zastavení měla žalovaná právní důvod, proč plnění od postupitele přijala. Vědomost o bezdůvodném obohacení tedy nemohla nastat dříve, než bezdůvodné obohacení vzniklo. Nelze si představit, že by žalovaná na jednu stranu mohla vést exekuci a pohledávku vymáhat a že by postupitel mohl zároveň vymožené plnění úspěšně vymáhat jako bezdůvodné obohacení. Námitka promlčení vznesená žalovanou se nadto dle žalobkyně příčí dobrým mravům.

31. Žalovaná v navazujícím vyjádření uvedla, že nelze ztotožňovat nyní posuzovanou situaci a situaci, kdy věřitel podává žalobu po skončení exekučního řízení. Bezdůvodné obohacení je hmotněprávní institut. Tento nelze směšovat s procesněprávním institutem zachování účinků podané žaloby. Postupiteli byly známy všechny skutkové okolnosti týkající se vzniku vydání bezdůvodného obohacení nikoli až v okamžiku, kdy došlo k pravomocnému zastavení exekučního řízení, ani až v okamžiku, kdy obdržel vyčíslení od soudního exekutora. Proto tedy i u plnění, které bylo vymoženo v průběhu exekuce, platí promlčecí lhůta, a to od data uskutečnění tohoto plnění. Pro počátek tříleté, resp. desetileté, objektivní promlčecí lhůty (§ 107 odst. 2 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník; dále též„ SOZ“), je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo, tedy dny jednotlivých plateb. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 107 odst. 1 SOZ) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Objektivní lhůta tedy již u jednotlivých plateb převážně uplynula.

32. V dalším vyjádření žalobkyně konstatovala, že z judikatury plyne, že promlčecí lhůta neběží v důsledku podání návrhu na zahájení rozhodčího řízení bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Nárok žalobkyně se tak nemohl promlčet. S odkazem na judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého na straně soudních exekutorů pak žalobkyně uvedla, že počátek běhu promlčecí lhůty je vázán až na právní moc usnesení o zastavení exekuce s výrokem o nákladech exekuce. Žalobkyně odkázala i na judikaturní závěry týkající se zastavení exekucí pro neplatnost notářských zápisů s přímou vykonatelností, ze které by mělo rovněž plynout, že až rozhodnutím o zastavení exekuce je vymožené plnění možné identifikovat s bezdůvodným obohacením. Polemizovala pak se závěry uvedenými v rozhodnutích [název soudu] č. j. [číslo jednací] a č. j. [číslo jednací].

33. V podání ze dne [datum] pak žalobkyně polemizovala se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 ze dne 26. 1. 2023. Dle žalobkyně se jedná o zjevně excesivní usnesení Nejvyššího soudu, které je vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné a nemůže překonat závaznou nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Žalobkyně dodala i to, že podmínka netransparentnosti určení rozhodce byla v projednávané věci splněna, neboť rozhodkyně nevykonávala rozhodčí činnost nezávisle. Žalobkyně dále zopakovala, že k započetí běhu promlčecí lhůty je nutné, aby bezdůvodné obohacení vzniklo. V tomto případě vzniklo bezdůvodné obohacení odpadnutím právního důvodu, tedy exekuce, protože do té doby měla žalovaná právní důvod vymožené plnění držet.

34. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu.

35. Mezi žalovanou (v té době pod [právnická osoba], a.s.) a [jméno] [příjmení], rodné [číslo] (postupitel), byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na částku 54 000 Kč, kterou měl postupitel splácet 36 měsíců po 1 500 Kč RPSN měla dle smlouvy činit 77,80 %. Součástí úvěru byla smluvní odměna ve výši 27 000 Kč a poplatek za uzavření smlouvy ve výši 1 900 Kč, postupiteli tedy bylo reálně vyplaceno pouze 25 100 Kč. Z druhé strany listu, na němž je Úvěrová smlouva, jsou uvedena smluvní ujednání žalované (verze ke [datum]). Z těchto plyne, že pro případ, že se postupitel dostane do prodlení s úhradou 2 splátek nebo bude s úhradou splátky či její části v prodlení po dobu delší než 30 dnů, je žalovaná oprávněna učinit splatnými všechny závazky postupitele a požadovat jejich okamžité zaplacení (čl. 13 smluvních ujednání). V čl. 13 a [číslo] pak byly sjednány mimo jiné smluvní pokuty pro případ prodlení postupitele s úhradou splátek (8 % z dlužné splátky při prodlení 15 dnů po splatnosti dle čl. 13 písm. a), dalších 13 % z dlužné splátky při prodlení 30 dnů po splatnosti dle čl. 13 písm. b) a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek, prodlení delším 30 dnů, byť jediné splátky či porušení některé z dalších povinností dle čl. 13). Vedle dohody o smluvní pokutě byly povinnosti postupitele zajištěny (čl. 6 smluvních ujednání) též vystavením blankosměnky. Při podpisu smlouvy postupitel vystavil a odevzdal vlastní blakosměnku bez uvedení splatnosti, směnečné sumy a bez místa platebního a s doložkou„ bez protestu“. Dle vyplňovacího práva byla žalovaná oprávněna v případě prodlení postupitele s placením jakéhokoliv závazku vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku a domáhat se uspokojení ze směnky. Povinnosti postupitele byly dále zajištěny i dohodou o srážkách ze mzdy postupitele (oddíl A Úvěrové smlouvy). V čl. 18 smluvních ujednání byla uvedena rozhodčí doložka, ve které bylo uvedeno, že spory vyplývající z úvěrové smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců, uvedených v bodě [číslo] smluvních ujednání, a to tím, kterému žalovaná doručí žalobu. Žalovaná přitom mohla určit i jiného rozhodce. Rozhodčí řízení se přitom mohlo konat i bez ústního projednání, pokud bude mít rozhodce za to, že je možné takto rozhodnout na základě listinných důkazů. Mezi rozhodci pro tento účel byla ujednána i JUDr. [jméno] [příjmení], která vydala rozhodčí nález v nyní posuzované věci. Dne [datum] postupitel a žalovaná uzavřeli dohodu o odkladu dvou splátek za smluvní odměnu 3 000 Kč, RPSN po tomto dodatku měla činit 62,38 % (smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] související Smluvní ujednání, dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru [číslo] o odkladu splátek [číslo])

36. Vzhledem k tomu, že postupitel úvěr řádně nesplácel (uhradil pouze 33 000 Kč), bylo mu žalovanou zasláno oznámení ze dne [datum], ve kterém byl vyzván k zaplacení doposud neuhrazené jistiny a všech smluvních pokut ve výši 53 880 Kč (zbývající dlužné splátky ve výši 24 000 Kč, neuhrazené penalizační faktury ve výši 2 880 Kč, smluvní pokuta ve výši 50 % úvěru, tj. 27 000 Kč). Byl upozorněn, že neučiní-li tak, stane se splatnou jeho směnka vlastní znějící na celou dlužnou částku. Následně žalovaná vyplnila blankosměnku na částku 53 880 Kč splatnou dne [datum]. Dne [datum] žalovaná doručila JUDr. [jméno] [příjmení], rozhodkyni, návrh na zahájení rozhodčího řízení, ve kterém požadovala, aby rozhodkyně postupiteli uložila povinnost uhradit žalované částku 53 880 Kč s příslušenstvím, a to na základě předmětné směnky. Tomuto návrhu bylo vyhověno rozhodčím nálezem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále též„ Rozhodčí nález“), kterým bylo postupiteli uloženo uhradit žalované částku 53 880 Kč a související úrok z prodlení a náklady řízení rozhodce ve výši 1 600 Kč. Rozhodkyně takto rozhodla na základě předložené směnky vlastní. (návrh na zahájení rozhodčího řízení ze dne [datum], směnka podepsaná postupitelem dne [datum], oznámení ze dne [datum], rozhodčí nález ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací])

37. Dne [datum] byl JUDr. [jméno] [příjmení], soudnímu exekutorovi, doručen návrh na nařízení exekuce pohledávky přiznané Rozhodčím nálezem. Usnesením [název soudu] ze dne 10. 5. 2010, č. j. [číslo jednací], byla nařízena exekuce na majetek postupitele podle Rozhodčího nálezu. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. [jméno] [příjmení], soudní exekutor. Podáním ze dne [datum] navrhl postupitel (zastoupený Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem) zastavení exekuce. [název soudu] usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], exekuci zastavil a rozhodl o nákladech řízení (dále též„ usnesení OS“). Důvodem pro zastavení exekuce bylo využití blankosměnky. Soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 uvedl, že postupitel se podpisem blankosměnky vzdal práva na jakýkoliv věcný přezkum pohledávky, s čímž nemohl počítat. Rozhodkyně v Rozhodčím nálezu toliko zkoumala, zda byla směnka vyplněna řádně a splňuje zákonné náležitosti, nikoliv zda je žalovaný nárok po právu. Takový postup je v rozporu s principem ochrany spotřebitele jako slabší strany. Takto vydaný rozhodčí nález nelze vykonat. K odvolání žalované [název soudu] usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (dále též„ usnesení KS“), potvrdil usnesení OS, co se týče výroku o zastavení exekuce. Soud uvedl, že Úvěrová smlouva je s ohledem na veškerá v ní uvedená ujednání neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Důvody neplatnosti Úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky v ní obsažené zakládá nejen to, že za poskytnutí úvěru ve výši 25 100 Kč vrátí postupitel žalované celkem 54 000 Kč, tedy o více než 100 % více, nežli sám z úvěru získá, přičemž ze smlouvy plyne, že RPSN činí 77,80 %, nýbrž i ujednání o zajištění výhradě povinností postupitele nepřiměřeně vysokou (a kumulovanou) smluvní pokutou, blankosměnkou a rovněž dohodou o srážkách ze mzdy. Následkem neplatné Úvěrové smlouvy je neplatnost rozhodčí doložky, tudíž lze uzavřít, že rozhodce v projednávané věci neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu – exekučního titulu, proto je zde důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Usnesení KS nabylo právní moci dne [datum] (návrh na nařízení exekuce ze dne [datum], usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], návrh na zastavení exekuce ze dne [datum], usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací])

38. Postupitel žalované na základě smlouvy poskytl celkově 113 936,59 Kč (přípis Exekutorského úřadu Klatovy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozhodčí nález ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací])

39. Postupitel výzvou ze dne [datum], doručenou žalované dne [datum], vyzval žalovanou k uhrazení částky bezdůvodného obohacení ve výši 81 934,26 Kč, a to nejpozději do [datum]. Žalovaná v odpovědi na tuto předžalobní výzvu ze dne [datum] uvedla, že bylo hrazeno na hmotněprávní závazek, pročež nárok odmítá. (předžalobní výzva ze dne [datum] a související doručenka, odpověď na předžalobní výzvu ze dne [datum])

40. Postupitel uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu, kterou jí postoupil pohledávku, které se týká nynější řízení, tj. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení žalované ve výši 81 934,26 Kč s příslušenstvím. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem postupitele ze dne [datum], odeslaným jí dne [datum] (smlouva o postoupení pohledávky ze dne [datum] a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku)

41. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na nadbytečnost takových důkazů, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za prokázaný a shora uvedená skutková zjištění za dostatečná pro právní posouzení věci.

42. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům.

43. Soud předně konstatuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla oprávněna podat nyní projednávanou žalobu, neboť pohledávka, které se tato žaloba týká, na ni byla platně postoupena postupitelem.

44. V rámci věcného posouzení žaloby se soud v prvním kroku zabýval platností Úvěrové smlouvy.

45. V této otázce vyšel z usnesení OS a usnesení KS, s jejichž závěry se ztotožnil a jako takové je převzal i pro nyní posuzovanou věc. I dle názoru zdejšího soudu je nutno Úvěrovou smlouvu posoudit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy způsobený zjevnou nespravedlností smlouvy (podle § 39 SOZ: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.).

46. Důvody neplatnosti dané smlouvy zakládá nejen to, že za poskytnutí úvěru ve výši 25 100 Kč měl postupitel vrátit žalované celkem 54 000 Kč (za předpokladu, že nebude poskytnut revolving podle čl. 4 smluvních ujednání), tedy o více než 100 % více, nežli sám z úvěru získá, přičemž ze smlouvy plyne, že RPSN činí 77,80 %, nýbrž i ujednání o zajištění povinností postupitele nepřiměřeně vysokou (a kumulovanou) smluvní pokutou, blankosměnkou a rovněž dohodou o srážkách ze mzdy. Zdejší soud je názoru, že v poměrech projednávané věci sjednané smluvní pokuty představují převážně prostředek dodatečného obohacení žalované nad rámec sjednané (již tak vysoké) úplaty za poskytnutí úvěru, nikoli prostředek utvrzení dluhu ve smyslu posílení postavení věřitele (zajišťovací funkce). Stav, kdy je dlužník v případě prodlení se splácením dluhu zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů od vystavení faktury (čl. 13 smluvních ujednání) v sazbě 8 % při prodlení delším než 15 dnů, dalších 13 % při prodlení nad 30 dnů, zesplatněním celého dluhu s okamžitou splatností zesplatnění a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek či prodlení delším než 30 dnů byť jediné splátky, postrádá jakýkoli legitimní motivační faktor (ve skutečnosti je sazba poslední uvedené smluvní pokuty (50 %) více než dvojnásobná, neboť tato smluvní pokuta měla být dle smlouvy počítána z celkové výše úvěru, tj. nejen z částky skutečně postupiteli vyplacené, ale též z odměny za poskytnutí úvěru a poplatku za uzavření smlouvy). Na základě zmíněných ujednání může celková výše smluvní pokuty v období tří měsíců dosáhnout řádově násobku úvěrem získané částky. Utvrzovací funkce smluvní pokuty se ve světle shora uvedeného zcela vytrácí.

47. Z uvedeného je zřejmé, že smluvní podmínky poskytnutí úvěru jsou obdobné těm, jež Ústavní soud v nálezech ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12, shledal jako rozporné s dobrými mravy. Soud je názoru, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze ve vysokém úroku, ale i v množství smluvních pokut a dalším zajištění ohrožujících výlučně úvěrovaného (postupitel), v zesplatnění celého dluhu s okamžitou splatností celého dluhu pro případ prodlení, je v projednávané věci jednoznačně dán. Ujednání, které žalovaná do Úvěrové smlouvy vědomě a bez negociace s postupitelem vtělila, stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z případného nepoctivého jednání.

48. Úvěrová smlouva tedy je neplatná.

49. Soud se dále zabýval platností sjednané rozhodčí doložky a účinky na základě ní vydaného Rozhodčího nálezu, přičemž ohledně těchto skutečností rovněž vycházel z usnesení OS a usnesení KS. V usnesení KS bylo explicitně uzavřeno, že rozhodčí doložka je neplatná, a to v návaznosti na neplatnost Úvěrové smlouvy. Zdejší soud se s uvedeným závěrem plně ztotožňuje. Odkazuje v tomto ohledu na výše popsaná (nepřiměřená) smluvní ujednání Úvěrové smlouvy a taktéž na související judikaturu, zejména na nález ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve kterém Ústavní soud dovodil, že„ důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavně právním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouvu o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena“ (dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2632/14, ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 599/16). Poukázáno pak budiž i na navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016:„ pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána“. Akcentoval dále lze i závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 23. 1. 2018, č. j. 20 Cdo 4022/2017-124:„ není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoli tedy neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými dobrými mravy (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají sankční povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 výše)“.

50. Je tedy nutno ve shodě s usnesením KS uzavřít, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně (§ 39 SOZ). Rozhodkyně tudíž neměla v projednávané věci pravomoc k vydání Rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález tak není způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce.

51. Na uvedeném závěru přitom nemohou nic změnit námitky žalované uplatněné v tomto řízení.

52. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující:„ Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že„ námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; [číslo] Sb.), bod 24). Platí totiž, že„ (e) xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ (nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)). Avšak„ z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ (viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak„ v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by„ ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva„ deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí„ formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body [číslo]), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda„ byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“ 53. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavně-právních hledisek i při posouzení předmětné věci. Z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud má nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva (se spotřebitelem) je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) zastavit exekuci.

54. Soud v návaznosti na výše uvedené musí zcela odmítnout i argumentaci žalované, že Rozhodčí nález sám o sobě představuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento Rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků, jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodily, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde„ o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ 55. Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být postupiteli stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. Vzhledem, že k tomuto právnímu závěru se soud nezabýval dalšími tvrzeními žalobkyně zpochybňujícími relevanci rozhodčího řízení a Rozhodčího nálezu (tvrzení o ekonomické provázanosti rozhodkyně; o tom, že rozhodkyně nerozhodovala nestranně; o tom, že rozhodčí řízení ve skutečnosti vůbec neproběhlo; či že rozhodkyně ve skutečnosti Rozhodčí nález nepodepsala). I kdyby byly dané skutečnosti v nynějším řízení prokázány, nezměnilo by to nic na již učiněném závěru, že Rozhodčí nález neměl žádných účinku a na jeho podkladě nemělo vůbec proběhnout exekuční řízení. Prokazování vedené tímto směrem by tak bylo nadbytečné a nehospodárné (soud v tomto ohledu např. nepřistoupil k zadání znaleckého posudku týkajícího se pravosti podpisu rozhodkyně na Rozhodčím nálezu).

56. Pro úplnost pak soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala od žalobce na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož postupitel od počátku neměl z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv.

57. Soud pak dodává i to, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167. Závěry přijaté v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že tyto nemohou na výše učiněných závěrech ničeho změnit. Soud v tomto ohledu akcentuje jednak ústavně-právní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu, tak rovněž i Ústavního soudu (kromě výše uvedené judikatury srov. v této souvislosti například i nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel. Soud tak přitom podrobně činí v odůvodnění tohoto rozsudku.

58. Soud tedy shrnuje, že ani smlouva, ani později vydaný Rozhodčí nález, nezakládají zavazovací důvod, pro nějž by žalovaná mohla důvodně odpírat postupiteli (žalobkyni) vrácení nárokovaného plnění.

59. Žalovaná a postupitel si podle výsledků provedeného dokazování vzájemně plnili podle neplatné smlouvy, poskytli si vzájemně majetkový prospěch, a to z neplatného právního úkonu. Takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1, 2 SOZ), které má ochuzený obohacenému vydat. Je třeba zjistit rozsah bezdůvodného obohacení stran neplatné úvěrové smlouvy a následně provést vypořádání (§ 457 SOZ). Úvěrující žalovaná poskytla postupiteli celkem 25 100 Kč, postupitel zaplatil žalované celkem 113 936,59 Kč. Rozdíl majetkových prospěchů účastníků neplatné smlouvy odpovídá částce 88 836,59 Kč, což je konečná výše majetkového prospěchu žalované, který získala na úkor ochuzeného postupitele.

60. Soud se v tomto ohledu zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla v řízení žalovaná, neshledal ji však důvodnou. Soud v této souvislosti předně obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Při výkladu relevantních ustanovení zákona je však nutné přihlížet zejména k jejich smyslu a účelu, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soudy by neměly upřednostňovat přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

61. Těmto přístupům odpovídají i již Nejvyšším soudem judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí lhůty (v daném případě podle ustanovení § 403 ObchZ (zákona č. 513/1991 Sb.)) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že„ dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Obdobně lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, kde bylo uzavřeno, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce„ nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem„ rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno„ v materiálním slova smyslu.“ 62. Veden těmito úvahami k tomu soud pro poměry této věci uvádí, že v témže duchu má (musí) být posuzován počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinými slovy subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 619 ve spojení s § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též„ NOZ“), počíná běžet nejdříve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení závazně určí (tj. uvede alespoň v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, a toto rozhodnutí doručí žalobci (nebo okamžikem, kdy se o něm žalobce prokazatelně dozví jiným způsobem). Tímto okamžikem je přitom v zásadě okamžik, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým dojde k zastavení exekuce.

63. Výše uvedené závěry podporuje rovněž logická úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně o rozhodčím řízení, když lze říct, že se jedná svou povahou o„ závažnější“ vadu rozhodčího nálezu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30. 6. 2016).

64. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad běhu objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 SOZ, který se prosadí i za nové právní úpravy, podle kterého běh objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 SOZ počíná právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, či ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/2021; ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Uvedenou judikaturu lze aplikovat i na nyní posuzovanou věc a navázat počátek běhu objektivní promlčecí lhůty na okamžik právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce.

65. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí lhůta proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. V projednávaném případě bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky odklizeno rozhodnutí o nařízení exekuce, na základě něhož postupitel plnil. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze přitom v této souvislosti připodobnit ke„ zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce a mělo by mít obdobné právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, kde bylo dovozeno, že„ pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným“ 66. V poměrech projednávané věci je v návaznosti na výše uvedené právní závěry nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce nedošlo. V řízení bylo totiž zjištěno, že závěr o nicotnosti Rozhodčího nálezu, resp. o neplatnosti sjednané Úvěrové smlouvy a neplatnosti rozhodčí doložky, byl vysloven v usnesení OS a usnesení KS, která nabyla právní moci (co se týče výroku o zastavení exekuce) dne [datum]. Tříletá s-ubjektivní promlčecí lhůta proto nemohla před podáním žaloby (ke kterému došlo v roce 2022) uplynout. Soud k tomu dodává, že se zabýval i uplynutím objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 638 NOZ, která rovněž před podáním žaloby zjevně neuplynula. Pro úplnost pak soud dodává, že na uvedeném závěru nic nemění žalovanou odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne [datum]. Ve věci posuzované Ústavním soudem nebyla řešena otázka počátku promlčecí lhůty v případě bezdůvodného obohacení, které bylo na žalobci vymoženo exekučně. Závěry daného nálezu tudíž nelze v nynější věci bez dalšího využít. To stejné pak platí i pro rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19 ze dne [datum]. K tomuto soud předně uvádí, že se týkalo návrhu na zastavení již ukončené exekuce a byla v něm řešena otázka ne/platnosti netransparentních rozhodčích doložek. Již z uvedeného plyne, že Ústavní soud se zabýval jinou situací, než je ta posuzovaná v nynější věci. Ústavní soud přitom i v této věci uvedl, že dlužníci mají možnost domáhat se práv plynoucích z bezdůvodného obohacení vymoženého v exekuci zahájené na základě rozhodčího nálezu »minimálně od okamžiku, kdy byla najisto postavena "neplatnost"« rozhodčího nálezu. Tímto datem je přitom v nynější věci datum [datum], jak již bylo výše uvedeno.

67. Soud pak pro úplnost dodává, že promlčení posuzoval podle právní úpravy obsažené v NOZ, a nikoliv v SOZ. Je tomu tak proto, že závazek z bezdůvodného obohacení se bude řídit novým občanským zákoníkem, došlo-li k bezdůvodnému obohacení po účinnosti nového občanského zákoníku, například právě plněním bez právního důvodu ([příjmení], [jméno], [příjmení], Milan. § 3028 (Základní přechodné ustanovení). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. [číslo], marg. [číslo]). Jak již přitom bylo výše uvedeno, ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo až dne [datum], kdy byla pravomocně zastavena exekuce. Dodat pak lze i to, že i kdyby bylo na věc namístě aplikovat původní právní úpravu (tj. právní úpravu, kterou se řídil původní závazkový vztah), nebylo by lze dojít k závěru o uplynutí promlčecích lhůt. Je tomu tak proto, že smlouva o úvěru je tzv. absolutním obchodem (řídí se bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí ObchZ), a tedy i vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z absolutně neplatné úvěrové smlouvy se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 ObchZ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ve vztahu ke smlouvám uzavřeným se spotřebiteli pak v tomto ohledu viz i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 17 VSOL 262/2017-56). K tomuto závěru pak soud odkazuje dále i na recentní usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, č. j. 36 Co 362/2022-114.

68. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaná měla z důvodu neplatnosti Úvěrové smlouvy nárok na vrácení jistiny ve výši 25 100 Kč. Žalované se celkově od postupitele dostalo 113 936,59 Kč. Podle hmotného práva se jí však mělo dostat 25 100 Kč. Rozdíl mezi danými částkami je 88 836,59 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované uhrazení 81 934,26 Kč, neboť od dané částky odečítá jí vypočtenou částku 6 902,33 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od [datum] do [datum]. Soud, vázán žalobním návrhem, proto uložil žalované, aby žalobkyni uhradila jí požadovaných 81 934, 26 Kč. Soud pak uložil žalované, aby žalobkyni uhradila i související úrok z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od [datum] (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

69. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 43 736,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 097 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 81 934,26 Kč sestávající z částky 4 380 Kč za každý ze 7 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy ze dne [datum], spis žaloby ze dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]) včetně 7 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 32 760 Kč ve výši 6 879,60 Kč.

70. O lhůtách k plnění rozhodl soud u výroků I a II podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Poučení