14 C 188/2021-78

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 340 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 91 000 Kč ve výši 8,5 % ročně od 14. 9. 2021 do 1. 8. 2022, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 340 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 340 000 Kč od 12. 3. 2021 do 13. 9. 2021, s úrokem z prodlení z částky 249 000 Kč od 14. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 650 Kč, k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 13. 9. 2021 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 148/2003. Žalobkyně v žalobě shrnula průběh napadaného řízení s tím, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 2. 6. 2003 a trvalo celkem 17 let. Dle žalobkyně řízení bylo nepřiměřené dlouhé, pročež požaduje odškodnění ve výši 340 000 Kč. Žalobkyně se se svým nárokem předběžně obrátila na žalovanou dne 11. 3. 2021.

2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 340 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 148/2003 uplatnila dne 11. 3. 2021. Žalovaná na základě projednání její žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, za což poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 91 000 Kč. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k závěru, že předmětné řízení trvalo celkem 16 let a dva měsíce, předmětem posuzovaného řízení bylo vypořádání společného jmění manželů, kdy jedním z manželů byl občan SRN. Jednalo se o skutkově i procesně výjimečně složitou věc s ohledem na objem spisu, množství ústních jednání a dalších procesních úkonů, účastníci žádali o odročení jednání nebo poskytnutí lhůty k podání stanovisek, nad to musely být veškeré písemnosti překládány do němčiny, bylo využito i institutu dožádání z ciziny. Žalobkyně se o probíhajícím řízení dozvěděla až doručením žaloby dne 29. 6. 2004, tedy rok po podání žaloby. Dle žalované se žalobkyně na délce posuzovaného řízení značně podílela (odročování jednání, neshody s právními zástupci, žádosti o osvobození od soudních poplatků, žaloba pro zmatečnost, prodlužování lhůt k vyjádření, námitky podjatosti). Význam řízení pro žalobkyni potom žalovaná shledala jako běžný. Žalovaná při výpočtu výše zadostiučinění vycházela ze základní částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky potom v poloviční výši, a to s ohledem na celkovou délku řízení. Následně žalovaná přistoupila k ponížení základní částky celkem o 80 % (40 % z důvodu složitosti řízení, 20 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 20 % z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení), základní částku naopak navýšila o 10 % z důvodu postupu soudu. Celkem tak žalovaná přiznala žalobkyni částku ve výši 91 000 Kč.

3. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Litoměřicích v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 148/2003 u žalované dne 11. 3. 2021 s tím, že žalovaná žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 91 000 Kč.

4. Soud dále postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, neboť oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání souhlasili a ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Litoměřicích vedeným pod sp. zn. 7 C 148/2003. Z tohoto spisu se podává, že žaloba byla k Okresnímu soudu v Litoměřicích podána dne 2. 6. 2003, zdejší žalobkyně ve věci vystupovala v postavení žalované (zdejší žalobkyně v tomto odstavci dále jako„ žalovaná“), předmětem žaloby bylo vypořádání společného jmění manželů. Žaloba byla žalované doručena dne 29. 6. 2004, žalovaná se k žalobě vyjádřila dne 9. 7. 2004. Podáním ze dne 18. 8. 2004 žalobce požádal o ustanovení tlumočníka z německého jazyka a překlad vyjádření žalované, usnesením ze dne 8. 10. 2004 soud ustanovil tlumočníka k překladu vyjádření ve lhůtě 21 dnů, tlumočník předložil překlad dne 9. 11. 2004, soud následně rozhodoval o odměně tlumočníka. Žalobce se ve věci dále vyjádřil dne 9. 12. 2004. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 9. 2. 2015, přičemž jednání bylo na žádost zástupce žalované odročeno na den 4. 4. 2005, kdy jednání proběhlo, byly provedeny listinné důkazy a účastníci byli vyzváni k doplnění skutkových tvrzení ve lhůtě 14 dnů, žalobce následně požádal o prodloužení této lhůty. Pokynem ze dne 18. 8. 2005 bylo nařízeno další jednání na den 3. 10. 2005, v mezidobí se účastníci vyjadřovala k důkazním návrhům. Při jednání dne 3. 10. 2005 byl proveden současný výslech žalobce a žalované, jednání bylo odročeno na neurčito za účelem dalšího dokazování. Do spisu byly dále zakládány další listinné důkazy, soud žádal o poskytnutí součinnosti, žalobci byly překládány listiny do německého jazyka, soud žádal o provedení důkazu v Německu, a to dne 19. 1. 2006. Dožádaný soud žádosti vyhověl dne 31. 5. 2006. Pokynem ze dne 10. 8. 2006 bylo ve věci nařízeno jednání na den 23. 10. 2006, při kterém byli vyslechnuti svědci, a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění dokazování s tím, že účastníci byli vyzváni k doložení dalších důkazních návrhů. Usnesením ze dne 29. 1. 2007 soud vyzval účastníky k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů ve lhůtě 15 dnů s ohledem na koncentraci řízení dle § 118c o.s.ř., neboť ze strany žalované dochází k průtahům, uvedené usnesení napadla žalovaná odvoláním, věc byla dne 14. 3. 2007 předložena odvolacímu soudu, který rozhodl dne 21. 3. 2007 a spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 27. 3. 2007. Pokynem ze dne 9. 5. 2007 bylo ve věci nařízeno jednání na den 18. 6. 2007, přičemž jednání bylo z důvodu omluvy svědka, na jehož výpovědi žalobce trval, odročeno na neurčito. Dne 25. 9. 2007 bylo nařízeno jednání na den 26. 11. 2007, kdy jednání proběhlo, byli vyslechnuti svědci, provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění dokazování, účastníkům bylo uloženo, aby doplnili další důkazní návrhy. Žalovaná doplnila důkazní návrhy dne 28. 1. 2008. Podáním ze dne 7. 2. 2008 žalovaná požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů a osvobození od soudních poplatků, její žádosti bylo vyhověno dne 20. 2. 2008. Další jednání ve věci bylo nařízeno na den 25. 6. 2008, jednání bylo zahájeno, avšak bylo odročeno na neurčito, neboť zástupci účastníků se písemně omluvili, předvolaný svědek se nedostavil. Usnesením ze dne 27. 6. 2008 byl ve věci ustanoven znalec k určení tržní ceny bytové jednotky. Spis byl od znalce vrácen se znaleckým posudkem dne 19. 8. 2008. Usnesením ze dne 21. 8. 2008 byl ve věci ustanoven další znalec k určení tržní ceny movitých věcí v bytové jednotce, znalecký posudek byl předložen soudu dne 21. 10. 2008. Ve věci bylo nařízeno další jednání na den 26. 1. 2009. Žalobce dne 18. 12. 2008 předložil soudu další znalecký posudek a navrhl výslech znalce. Jednání bylo odročeno na neurčito z důvodu nutnosti rozhodnout o návrhu na změnu právního zástupce žalované. Usnesením ze dne 19. 1. 2009 byla zamítnuta žádost zástupce žalované, aby byla zproštěna povinnosti zastupovat žalovanou a jednání bylo nařízeno na den 15. 4. 2009, kdy jednání proběhlo a bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 27. 4. 2009, kdy byl vyhlášen rozsudek, následně byl vyhotovován překlad rozsudku a rozsudek byl předán k doručení účastníkům dne 27. 5. 2009. Dne 11. 6. 2009 podal odvolání proti rozsudku žalobce, žalovaná se k odvolání vyjádřila dne 20. 7. 2009 a věc byla předložena odvolacímu soudu dne 29. 7. 2009, který usnesením ze dne 4. 8. 2009 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Přípisem ze dne 13. 8. 2009 soud I. stupně vyzval účastníky k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Dne 3. 11 2009 soud nařídil jednání ve věci na den 8. 2. 2010, kdy jednání proběhlo, žalobce byl poučen a vyzván k doplnění tvrzení a důkazů, přičemž za tímto účelem bylo jednání odročeno na neurčito. Dne 6. 4. 2010 soud nařídil další jednání na den 14. 6. 2010, jednání však bylo k žádosti zástupce žalobce odročeno na neurčito. Následuje úřední záznam, kdy z důvodu stáže soudce již nestihne ve věci nařídit jednání a spis má být předložen zastupující soudkyni. Účastníci byli dále v červenci 2010 vyzváni k doplnění dalších tvrzení a důkazů, žalovaná požádala o prodloužení lhůty do 15. 9. 2010 a předmětné důkazy doložila soudu dne 10. 11. 2010. Pokynem ze dne 23. 9. 2011 byla žalovaná vyzvána k doložení listin s úředně ověřeným překladem. Dne 8. 11. 2011 bylo ve věci nařízeno jednání na den 7. 2. 2012, kdy jednání proběhlo, avšak z důvodu nepřítomnosti zástupce žalované, která se z jednání omluvila, bylo jednání odročeno na den 10. 4. 2012, kdy byly provedeny listinné důkazy, předneseny závěrečné návrhy a jednání bylo odročeno na den 19. 4. 2012 za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek byl vypraven dne 21. 5. 2012, dne 4. 6. 2012 žalovaná podala odvolání proti rozsudku, své odvolání doplnila dne 27. 6. 2012 a dne 28. 6. 2012 byl žalobce vyzván k vyjádření k odvolání. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 13. 9. 2012 a usnesením ze dne 26. 3. 2014 byl rozsudek zrušen z důvodu nesprávného obsazení soudu a věc byla dne 8. 4. 2014 vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 12. 8. 2014, kdy jednání proběhlo, žalovaná byla poučena, aby doplnila svá tvrzení a důkazy a jednání bylo odročeno na neurčito. Žalovaná doplnila svá tvrzení dne 17. 9. 2014 a ve věci bylo nařízeno jednání na den 25. 11. 2014, kdy byl proveden důkaz přílohovým spisem, a jednání bylo odročeno na neurčito. V mezidobí soud žádal o součinnost a jednání bylo nařízeno na den 27. 1. 2015, při jednání byly provedeny listinné důkazy, žalovaná byla opětovně poučena o nutnosti doplnit tvrzení, jednání bylo odročeno na den 24. 3. 2015, kdy jednání proběhlo, byly provedeny listinné důkazy, jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 1. 4. 2015. Rozsudek byl předán k přepravě dne 6. 6. 2015. Dne 29. 6. 2015 rozsudek napadla žalovaná odvoláním a spis byl dne 6. 8. 2015 předložen odvolacímu soudu, který rozhodl usnesením ze dne 14. 10. 2015 o zastavení odvolacího řízení z důvodu zpětvzetí odvolání. Dne 14. 12. 2015 napadla žalovaná usnesení odvolacího soudu dovoláním, přičemž žalovaná zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, žádosti nebylo vyhověno usnesením ze dne 17. 12. 2015, které dne 31. 12. 2015 napadla žalovaná odvoláním. Dne 15. 1. 2016 žalovaná podala námitky podjatosti. Dne 1. 2. 2016 bylo vydáno opravné usnesení do rozsudku, to bylo dne 22. 2. 2016 napadeno odvoláním žalované. Spis byl dne 3. 3. 2016 předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti a odvolání, usnesením ze dne 16. 3. 2016 byla usnesení soudu I. stupně potvrzena. Usnesením ze dne 13. 6. 2016 byla žalovaná vyzvána k doplnění dovolání a zaplacení soudního poplatku, žalovaná opětovně požádala o osvobození od SOP, řízení o žádosti bylo usnesením ze dne 29. 8. 2016 zastaveno, usnesení napadla žalovaná odvoláním a věc byla dne 20. 10. 2016 předložena odvolacímu soudu, který napadené rozhodnutí potvrdil dne 25. 10. 2016. Věc byla následně dne 2. 12. 2016 předložena dovolacímu soudu, který dovolání odmítl usnesením ze dne 7. 2. 2017. Dne 13. 4. 2017 podala žalovaná žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu. Podáním ze dne 16. 6. 2017 bylo soudu oznámeno úmrtí žalobce, usnesením ze dne 17. 10. 2017 bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví a spis následně vrácen odvolacímu soudu k rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. Žalovaná požádala o osvobození od SOP pro řízení o žalobě pro zmatečnost, návrh byl dne 5. 3. 2018 zamítnut, k odvolání žalované pak bylo žalované přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu dne 5. 9. 2018. Soud nařídil na den 20. 11. 2018 jednání, které bylo k žádosti zástupce žalované odročeno na den 4. 12. 2018 a následně na den 13. 12. 2018, kdy jednání již proběhlo a bylo odročeno na den 18. 12. 2018 za účelem vyhlášení rozhodnutí, kterým byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Rozhodnutí napadla žalovaná odvoláním dne 4. 2. 2019, k výzvě soudu žalovaná své odvolání doplnila dne 11. 3. 2019 a věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním dne 13. 6. 2019, při jednání dne 2. 4. 2020 soud rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalované dne 13. 7. 2020 dovoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2020 odmítnuto pro opožděnost. Usnesení nabylo právní moci dne 12. 9. 2020.

6. Soud dále k důkazu provedl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2017, č. j. 19 C 11/2016-132, ve věci zdejších účastníků. Z rozsudku se podává, že předmětem řízení byla náhrada majetkové a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 148/2003. Soud ve věci rozhodl tak, že konstatoval, že v posuzovaném řízení bylo porušeno právo žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Soud přitom hodnotil délku posuzovaného řízení od podání žaloby dne 2. 6. 2003 až do dne 22. 6. 2015, kdy žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok u žalované.

7. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 148/2003.

8. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

10. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

11. Soud při svém rozhodování posuzoval celkovou délku napadaného řízení, i přes to, že o jeho části již bylo zdejším soudem pravomocně rozhodnuto, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, 30 Cdo 2328/2015, dle kterého:„ Soud v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání posuzováno, bude při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž dospěje-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna.“ Soud tedy vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 29. 6. 2004 (podání žaloby) do dne 12. 9. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Celková doba řízení tedy činila celkem 16 let a 2 měsíce. Řízení probíhalo opakovaně na všech stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud I. stupně třikrát ve věci samé a odvolací soud také třikrát a Nejvyšší soud jedenkrát. Soudy dále rozhodovaly opakovaně o žádostech žalobkyně o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že v řízení nedošlo k závažným průtahům v podobě nečinnosti soudu, avšak ke kratším průtahům došlo v období listopad 2010 až září 2011, dále pak u odvolacího soudu v období od září 2012 do března 2014 a v období od června 2019 do dubna 2020. V postupu soudů lze shledat určitou nekoncentrovanost při provádění důkazů, a to zejména v prvních letech řízení.

12. Co se týká jednání účastníků, tito se na délce řízení z velké části podíleli, když museli být opakovaně vyzýváni k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, z těchto důvodů pak byla opakovaně odročována jednání. K odročování nařízených jednání docházelo také opakovaně k žádostem účastníků. Žalovaná nadto opakovaně žádala o prodloužení lhůty k doplnění svých tvrzení a důkazních návrhů. Žalobkyně hojně využívala opravné prostředky, jak řádné, tak i mimořádné včetně žaloby pro zmatečnost. Je zřejmé, že využívání opravných prostředků nelze klást účastníkům k tíži, když jejich užití patří k procesním právům účastníků, avšak je třeba zdůraznit, že každý opravný prostředek ve svém důsledku vede k prodloužení celkové délky řízení.

13. Ke složitosti věci soud uvádí, že posuzované řízení, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů, bylo po skutkové i právní stránce obtížné. Ve věci proběhlo přes 25 jednání, při kterých bylo prováděno široké dokazování, soud opakovaně vyzýval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, při jednání byli vyslýcháni znalci. Ve věci byly dále vypracovány dva znalecké posudky k ocenění nemovitosti a dále k ocenění movitých věcí. Soud v řízení získával důkazy ze zahraničí prostřednictvím dožádání. Věc byla zkomplikována i nutností tlumočníka při jednání soudu a překlady veškerých listin, neboť žalobce v posuzovaném řízení nehovořil česky, soud následně musel rozhodovat o odměně tlumočníka.

14. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobkyni, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení vidí jako nižší. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010).

15. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě, a to za období, které nebylo posuzováno v řízení vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 11/2016, tedy od 22. 6. 2015 do 12. 9. 2020, v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 18 000 Kč Celkem tedy základní částka za pět let a dva měsíce řízení činí 93 000 Kč. Soud vycházel z částky 18 000 Kč za rok trvání řízení, neboť předmětné řízení překročilo svou délkou pomyslnou hranici 10 let, avšak soud v řízení neshledal jiné abnormality stran případné (ne) činnosti či excesu soudu, tj. podstatně vybočující okolnosti, které by odůvodňovaly, aby soud pracoval s částkou vyšší než 18 000 Kč za rok trvání řízení. Soud pak uvedenou částku navýšil o 10 % z důvodu postupu soudu (viz odst. 11), ponížil o 30 % z důvodu složitosti věci (viz odst. 13), o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů, a dále o 30 % z důvodu jednání žalobkyně (viz odst. 12). Soud tak základní částku ponížil o 60%, a uzavřel, že žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 37 200 Kč. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalovaného ve výši 91 000 Kč pak soud žalobkyni již ničeho nepřiznal, neboť se jí ze strany žalované dostalo vyššího zadostiučinění a žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). Soud přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení z poskytnuté částky 91 000 Kč od 14. 9. 2021, tedy ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty (ode dne uplatnění nároku) pro projednání nároku žalovanou, do zaplacení (výrok I.), neboť žalovaná žalobkyni plnila až po uplynuté zákonné šestiměsíční lhůty k projednání nároku. Výše úroků z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 věta druhá. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Soud tak žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 8 650 Kč. Odměna advokát byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 2,5 úkonu právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a odvolání proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce.