14 C 198/2024 - 67

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Anonymizováno] posledně bytem [Adresa žalovaného] zastoupený opatrovnicí [Jméno opatrovnice], IČO [IČO opatrovnice] sídlem [Adresa opatrovnice] o zaplacení 187 837,71 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 187 837,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 187 837,71 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 910,50 Kč, úroku ve výši 13,90 % ročně z částky 187 837,71 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 187 837,71 Kč od 13. 2. 2024 do 4. 4. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 187 837,71 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 138,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 187 837,71 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. a žalovaným byla dne 24. 1. 2023 uzavřena smlouva o půjčce č. [hodnota], na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 13,90 % ročně a dalšími poplatky dle smlouvy a obchodních podmínek v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 4 644 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy o úvěru posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí poskytl žalovaný (jméno, příjmení, adresa trvalého pobytu, rodné číslo, rodinný stav, typ bydlení, zaměstnání, příjmy, výdaje) a nahlédla do veřejných registrů (SOLUS, BRKI, NRKI). Žalobkyně pak také v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž soud dospěl k závěru, že nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele a pokud byl úvěr dlouhodobě řádně splácen, nemohlo dojít k naplnění podmínek pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy. Žalovaný svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 20. 11. 2023. Žalovaný ve splátkách uhradil celkem 12 162,29 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 187 837,71 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku za období od 24. 7. 2023 do 15. 11. 2023 ve výši 10 604,69 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 31. 7. 2023 do 31. 10. 2023 ve výši 305,81 Kč, úroku ve výši 13,90 % ročně z částky 187 837,71 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 187 837,71 Kč za období od 13. 2. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. a žalovaný uzavřeli dne 28. 5. 2021 rámcovou smlouvu o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb. Dle této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému bankovní služby dle své aktuální nabídky.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že společnost [právnická osoba]. ke dni 1. 1. 2022 zanikla v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba].

5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. a žalovaným pak byla dne 24. 1. 2023 uzavřena elektronicky smlouva o půjčce č. [hodnota] (Návrh na uzavření smlouvy o půjčce, Akceptace návrhu smlouvy o půjčce). Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout na jeho účet uvedený ve smlouvě finanční částku ve výši 200 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 13,90 % ročně v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 4 644 Kč se splatností vždy k 25. dni v měsíci. Nedílnou součástí této smlouvy byly Produktové podmínky pro osobní úvěry, Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby a Všeobecné obchodní podmínky. Ve smlouvě bylo dále sjednáno že v případě prodlení žalovaného s platbou mu právní předchůdkyně žalobkyně zašle bezplatné upozornění, pokud ani poté nebude splátka uhrazena, může mu předchůdkyně žalobkyně odeslat písemnou upomínku a účtovat za to poplatek ve výši 499 Kč (v souladu s ceníkem). V případě prodlení žalovaného s platební povinností dále byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna dosud nesplacené částky úvěru včetně úroků prohlásit za splatné a od smlouvy odstoupit. Žalobkyně doložila i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

6. V žádosti o uzavření smlouvy žalovaný uvedl, že je podnikatelem, kdy uvedl příjem 80 000 Kč a započtený příjem je v žádosti uveden ve výši 67 143 Kč. Dále žalovaný uvedl, že je svobodný, jako typ bydlení uvedl sdílené, výdaje na bydlení měly činit 10 000 Kč, výdaje na živobytí 10 000 Kč a rodinné náklady a ostatní 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně dále počítala se splátkovým zatížením žalovaného 4 541 Kč; výsledná platební kapacita žalovaného tak činila 27 602 Kč.

7. Z kreditního reportu bylo zjištěno, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr již jeden jiný úvěrový závazek, a to osobní úvěr, kdy mu byla poskytnuta částka 200 000 Kč, s měsíční splátkou 4 541 Kč a se zbývající částkou k doplacení 231 591 Kč.

8. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným, kdy žalovaný prohlásil že tyto jsou pravdivé a úplné; sdělené údaje byly nezávisle zhodnoceny a ověřeny. Deklarovaný příjem 80 000 Kč byl ověřen na základě doloženého výpisu z účtu, započítán byl pak příjem 67 143 Kč. Deklarované výdaje byly z důvodu obezřetnosti navýšeny, zohledněny byly tedy výdaje 39 541 Kč (na splátky půjček 4 541 Kč, na bydlení 10 000 Kč, na živobytí 10 000 Kč a ostatní výdaje 15 000 Kč). Předchůdkyně žalobkyně zjišťovala a ověřovala aktuální dluhy žalovaného, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; dále čerpala informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS); zohlednila příjmy žalovaného ověřené statistickým modelem a jeho pravidelné výdaje. Nákladové složky předchůdkyně žalobkyně stanovila portfoliovým způsobem na základě aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním struktury rodiny/domácnosti, způsobu bydlení a místa bydliště, tyto porovnala s výdaji deklarovanými žalovaným, přičemž do výpočtu použila vyšší z obou částek. Dále předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila rizika na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo [tel. číslo] telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod a kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.) Celkový skóring žalovaného byl proveden na základě aplikačního skóre (primárně sociodemografický profil) a tzv. BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů) a na úroku. Předchůdkyně žalobkyně provedla dále kontrolu insolvenčního rejstříku (bez záznamu), kontrolu databáze neplatných dokladů (doklad nenalezený v databázi MV), kontrolu interního Black listu (bez záznamu), vyhodnocení externích úvěrových registrů - BRKI/NRKI (bez negativního záznamu, tj. jen pozitivní úvěrová historie), v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti.

9. Z mimořádného výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2000 do 5. 3. 2024 bylo zjištěno, že dne 24. 1. 2023 byl žalovanému poskytnut úvěr (minutová půjčka) ve výši 200 000 Kč. Z tohoto výpisu byl zjištěn příjem žalovaného od [právnická osoba] 15. 12. 2022 ve výši 101 720 Kč, dne 21. 12. 2022 ve výši 100 000 Kč a dne 24. 1. 2023 ve výši 61 458 Kč a 39 936 Kč a dále od finančního úřadu dne 23. 12. 2022 ve výši 9 428 Kč, co se týče období před uzavřením úvěrové smlouvy. Dále je z tohoto výpisu patrné, že žalovaný splácel úvěr v částce 2 580,94 Kč a 1 960,06 Kč měsíčně.

10. Z transakční historie (výpis z účtu [č. účtu] ) vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 24. 1. 2023 vyplatila částku 200 000 Kč na účet žalovaného č. [č. účtu] uvedený ve smlouvě. Dále je z tohoto dokumentu patrné, jak žalovaný postupně úvěr splácel, jaké mu byly účtovány poplatky, úroky a úroky z prodlení a jaké částky zůstaly nesplacené; rovněž je patrné, že celkem splatil 12 162,29 Kč. Totéž lze zjistit i z výpisu [Anonymizováno].

11. Dopisem ze dne 20. 11. 2023 prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně celý dluh okamžitě splatným a žalovaný byl vyzván k okamžitému zaplacení dlužné částky. Dopis byl odeslán 27. 3. 2024, což bylo doloženo přehledem podacích čísel.

12. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. [Anonymizováno] dne [datum] ve znění dodatku č. 1 ze dne [datum] a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti [právnická osoba]. na žalobkyni, jak vyplynulo z předložených smluv včetně příloh, a to za úplatu, jak je patrné z doloženého potvrzení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisy z 12. 3. 2024 a z 13. 3. 2024, které byly odeslány vždy téhož dne, což bylo doloženo přehledem podacích čísel.

13. K úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání předžalobní upomínky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 11. 4. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala seznamem odeslaných zásilek.

14. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 17. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 18. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 22. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy o úvěru posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí poskytl žalovaný a nahlédla do veřejných registrů. Žalobkyně pak také v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž soud dospěl k závěru, že nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele a pokud byl úvěr dlouhodobě řádně splácen, nemohlo dojít k naplnění podmínek pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy.

23. Z doložených listin pak vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě žalovaným poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a na základě aktuálních statistických dat státních úřadů. Ke zkoumání příjmů žalovaného žalobkyně doložila výpis z běžného účtu, z něhož je patrný příjem žalovaného z podnikání. Při zkoumání výdajové stránky se však předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s údaji získanými od žalovaného (v porovnání se statistickými daty), které dále nijak neověřovala, přičemž především výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (z nájemní smlouvy, z dokladů o platbách za energie apod.). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. I postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, soud se domnívá, že jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány.

24. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně finanční situaci žalovaného důkladně neprověřila, a tedy řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

25. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 26. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 200 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 12 162,29 Kč, tudíž soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 187 837,71 Kč s úrokem z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou.

27. Co se úroku z prodlení týče, je třeba uvést, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný zesplatňující dopis, který byl žalovanému odeslán 27. 3. 2024 a jehož obsahem byla i výzva k úhradě dlužné pohledávky. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 3. 4. 2024. Jelikož žalovaný měl provést úhradu okamžitě, tedy byl povinen provést úhradu bez zbytečného odkladu, splatnost nastala dnem následujícím (4. 4. 2024), a ode dne následujícího, tj. ode dne 5. 4. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 31. 7. 2023 (15 % ročně), tj. ve výši vyšší, než kolik činila zákonná sazba k 5. 4. 2024 (14,75 % ročně). Soud tak přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši k prvnímu dni prodlení z částky 187 837,71 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení.

28. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na kapitalizovaný smluvní úrok za období od 24. 7. 2023 do 15. 11. 2023 ve výši 10 604,69 Kč a úrok ve výši 13,90 % ročně z částky 187 837,71 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 5. 4. 2024, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení za období od 31. 7. 2023 do 31. 10. 2023 ve výši 305,81 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 187 837,71 Kč od 13. 2. 2024 do 4. 4. 2024 a na úroky z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 187 837,71 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení 297 651,19 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 234 368,71 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 79 % a z 21 % neúspěšná (z 21 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 58 % náhrady nákladů řízení.

30. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 514 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, za něž mu náleží odměna (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé – žaloba). Při tarifní hodnotě 187 837,71 Kč určené dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 8 620 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 39 893,60 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 23 138,29 Kč (58 % z 39 893,60 Kč).

Poučení