14 C 223/2020-127

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 101 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 101 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% p.a. od 30. 10. 2020, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 30. 10. 2020 z částky 169 000 Kč do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 3 500 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícímu v tvrzené nepřiměřené délce řízení. Uvedl k tomu, že právní předchůdce současného žalobce, společnost [právnická osoba], [IČO] dne 13. 7. 2005 zahájila u Městského soudu v Praze podáním žaloby soudní řízení, kterým se domáhal určení obsahu smlouvy o převodu obchodního podílu žalobce ve [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov], [IČO] (dále též jen„ Společnost“), v původní výši 33% na základním kapitálu Společnosti, a to na nabyvatele, pana [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [anonymizována dvě slova] (dále jen„ Odpůrce“), za úplatu 20 000 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 8 % p. a. od 8. 11. 2001 do zaplacení. Návrh na zahájení řízení v této věci podal žalobce v pozici navrhovatele (žalobce) věcně i místně příslušnému Městskému soudu v Praze dne 13. 7. 2005. Řízení u nadepsaného soudu bylo na základě návrhu žalobce vedeno pod sp. zn. 14 Cm 153/2005. Celé řízení trvalo od roku 2005 až do roku 2020, kdy Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Cmo 218/2015 stanovil termín jednání o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 14 Cm 153/2015-607 ze dne 02. 10. 2014, na 17. 3. 2020. Protože situace se pro žalobce postupem let, kdy toto řízení trvalo, stala neúnosnou, zejména v důsledku vznikající nemateriální újmy způsobené nepřiměřenou dobou soudního řízení, které, ač zahájené v roce 2005, nebylo ještě ani v březnu roku 2020, tedy po bezmála 15 letech od podání žaloby, ukončeno (a to v důsledku toho, jak soud vedl řízení - a vedl jej tak, že se opakovaně dopouštěl neodůvodněných průtahů, bez jakéhokoli zavinění žalobce), byl žalobce nucen věc řešit mimosoudně a tak došlo nakonec k mimosoudnímu vyřízení věci, když přistoupil dne 11. 3. 2020 k uzavření dohody o narovnání a následně podáním ze dne 6. 4. 2020 vzal se souhlasem odpůrce podanou žalobu zpět a soud posléze řízení zastavil, ovšem již poté, co žalobce svou žádostí ze dne 29. dubna 2020, adresovanou žalované, uplatnil svůj nárok, kterého se domáhá touto žalobou. Pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění v této žalobě bere žalobce za rozhodující dobu trvání řízení, kterou zohledňoval v podané žádosti ze dne 29. dubna 2020, tj. dobu od 13. 7. 2005 do března 2020, tedy dobu 14 let a započatých 7 měsíců. V důsledku nepřiměřené délky řízení téměř 15 let vznikla na straně žalobce značná nemateriální újma, spočívající jednak v absolutní nejistotě v plánování a rozhodování o dalším rozvoji žalobce a jeho podnikatelských aktivitách, trvající po tak enormně dlouhou dobu, že přínos, který mohl pozitivní výsledek řízení pro žalobce přinést, byl fakticky negován a došlo tak bohužel k naplnění principu známému již z římského práva, tedy, že pozdě poskytnutá spravedlnost se rovná spravedlnosti odepřené (obdobně v současné době např. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3892/18). Žalobce po dobu v oblasti podnikání z hlediska plánování jakýchkoli aktivit prakticky neuvěřitelných 15 let musel počítat s absolutní nejistotou ohledně završení soudního řízení, což přinášelo opakovaně každoročně po dobu 15 let frustraci, úzkost a nepříjemnosti členům vedení společnosti žalobce, kteří museli obhajovat opakovaně celou záležitost před akcionáři společnosti, řešit způsob účtování ohledně„ nekonečného“ sporu složitě jednak interně v účetnictví s pracovníky účetních oddělení, ale i externě s auditorskými společnostmi, které vypracovávaly každoročně auditorské zprávy, museli opakovaně měnit finanční plány, dlouhodobé záměry týkající se rozvoje společnosti, jejích aktivit a uvažovaných investic do společnosti, což se odráželo v prodlužované absolutní nejistotě a značných nepříjemnostech, týkajících se správy každodenních záležitostí společnosti, včetně subjektivních psychických potíží členů vedení žalobkyně, vyplývajících - kromě výše uvedeného a kromě faktu, že byli po dobu prakticky 15 let nuceni nést nejen před akcionáři každodenní břemeno obhajoby svého počínání z hlediska plnění svých zákonných povinností počínat si s péčí řádného hospodáře - též z nemožnosti disponovat částkou 20 000 000 Kč, která mohla a měla být využita ku prospěchu společnosti. V rámci vzniklé imateriální újmy nelze pominout ani skutečnost, že vedení tohoto takřka„ nekonečného“ soudního sporu nevedl k žádnému výsledku, značně a dlouhodobě poškozovalo dobrou pověst (dobré jméno) žalobce v očích zaměstnanců, veřejnosti i podnikatelské konkurence. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, z nichž je zřejmé, že ze strany státu došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu ust. § 13 odst. 1) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále též jen„ OdpŠk“ event.„ cit. zák.“), vznikla žalobci tímto nesprávným úředním postupem nemajetková újma, za niž mu náleží zadostiučinění. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu pak uplatnil žalobce po žalované písemnou žádostí, kterou doručil dne 29. 4. 2020. Na podanou žádost nebylo věcně reagováno.

2. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 29.4.2020 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 270 000 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobce došlo dne 18. 2. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 169 000 Kč. Odkázala na průběh řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 153/2005, které bylo zahájeno dne 13. 7. 2005, v němž žalobce vystupoval v procesním postavení žalobce. Rozhodnutí v posuzované věci s ohledem na opakující se problém s doručováním účastníku řízení [jméno] [příjmení] nabylo právní moci dne 20. 8. 2020. Žalovaná dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V činnosti soudu shledána nekoncentrovanost a prodlevy, zejména v období od 30. 1. 2006 do 14. 9. 2006, dále od 31. 1. 2008 do 14. 10. 2008 a dále v souvislosti s rozhodováním odvolacího soudu od podání odvolání dne 7. 11. 2014 do rozhodnutí až dne 28. 2. 2017. Bez ohledu na uvedené je však celková délka v trvání přes 15 let hodnocena jako nepřiměřená. Žalobci proto žalovaná poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 169 000 Kč. Na svém stanovisku žalovaná setrvává, je přesvědčena, že poskytnuté odškodnění odpovídá všem okolnostem případu. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93). V daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá takovou domněnku vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je zároveň třeba zohlednit i relevantní judikaturu ESLP, a to tak, aby stanovená částka nebyla nepřiměřeně nízká v porovnání s částkami, které by v podobném případě ESLP poškozenému přiznal z titulu spravedlivého zadostiučinění ve smyslu článku 41 Úmluvy (srov. např. výše uvedený rozsudek ESLP ve věci Apicella, § 95). Při stanovení výše zadostiučinění žalovaná vycházela ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Vzhledem k délce řízení, které v posuzovaném případě trvalo celkem 15 let a 1 měsíc, byl shledán důvod pro navýšení základní částky na 20 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 667 Kč za měsíc trvání řízení. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 40%, a to 25% z důvodu složitosti řízení, 10% z důvodu četnosti rozhodování soudů a 5% z důvodu sníženého významu řízení pro osobu žalobce. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o určení obsahu budoucí smlouvy. Řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování. Uvedený spor byl od počátku zatížen tím, že žalovaný [jméno] [příjmení] byl cizí státní příslušník, tudíž ke každému jednání bylo nutno přizvat i tlumočníka z jazyka německého. Vůči osobě soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] byla vznesena dvakrát námitka podjatosti, nejprve na základě podání žalovaného ze dne 22. 2. 2017, kdy VS v Praze svým rozhodnutím ze dne 11. 4. 2007 nejprve rozhodl tak, že [anonymizována dvě slova]. [příjmení] není vyloučena z rozhodování v uvedené věci. Následně pak v průběhu jednání dne 29. 6. 2007, kterého se z důvodu omluvy nezúčastnil právní zástupce žalobce, žalovaný vznesl opětovnou námitku podjatosti, kterou dále rozvedl ve svém podání ze dne 14. 9. 2007 a VS Praha dne 15. 1. 2008 rozhodl tak, že vyloučil soudkyni [anonymizována dvě slova]. z rozhodování v této věci. Jako nový řešitel tak byla dle rozvrhu práce určena [anonymizována dvě slova]. [příjmení]. V mezidobí se soudce seznamoval s obsahem spisu, korespondoval s žalobcem a ustanovil nového tlumočníka z jazyka německého. Řízení bylo celkově přerušeno 3 roky a 6 měsíců, když proti těmto rozhodnutím se nikdo z účastníků kvalifikovaně neodvolal, tato skutečnost byla promítnuta do procesní složitosti. Opakovaně prodlužovány lhůty k úkonům účastníků a předložení spisu soudci. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé jednou, soud II. stupně dvakrát a Nejvyšší soud jednou. Procesně rozhodováno o přerušení řízení, návrhu na PO aj. Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Nelze souhlasit s žalobcem, že jednání byla neustále z důvodu na straně žalovaného odvolávána, když stejnou měrou se to týkalo i žalobce. Význam řízení pro žalobce shledala žalovaná jako do určité míry snížený. Podle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví. Z judikatury Nejvyššího soudu obecně vyplývá, že s hodnotou předmětu řízení přímo úměrně roste i klesá její význam pro účastníky řízení. Pokud se spor tedy vede o určitou peněžitou částku, vždy záleží na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tj. zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011). Obecně platí, že kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného obsahuje to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce nebo chodu a organizace právnické osoby. I judikatura ESLP zastává stanovisko, že přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu se v zásadě poskytuje také právnickým osobám. V případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. Z pohledu závažnosti nemateriální újmy je pak pravděpodobné, že v konkrétním případě bude dopad nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické, a vzniklá újma tudíž menší. Jak vyplývá ze shora uvedeného, imateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických. Při zohlednění uvedených kritérií tedy platí, že újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení bude u právnických osob nižší. Vzhledem k tomu, že žalobce je akciovou společností, tedy korporací se značným kapitálem a ročním obratem lze důvodně usuzovat, že dopad nepřiměřené délky soudního řízení bude znatelně nižší než by tomu bylo v případě fyzické osoby. Žalovaná se domnívá, že poskytnutá výše zadostiučinění plně koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu ČR (zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, č.j. Cpjn 206/2010) a není důvod pro jeho navýšení.

3. V průběhu řízení bylo toto částečně zastaveno, neboť žalovaná v průběhu řízení žalobci částečně plnila v rozsahu 169 000 Kč. Dne 27. 10. 2021 tedy soud jednání řízení částečně zastavil a předmětem projednání pak zůstala částka 101 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství k žalovanou zaplacené částky.

4. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze č.j. 14 Cm 153/2005 se podává, že jde o žalobu žalobce [právnická osoba], proti žalovanému - [jméno] [příjmení] o určení obsahu budoucí smlouvy. Žaloba z 13. 7. 2005 byla doručena soudu dne 15. 7. 2005. Následovala výzva k zaplacení soudního poplatku (č. l. 29) z 15. 7. 2005. Poplatek byl zaplacen 22. 7. 2005, následoval referát soudu z 15. 8. 2005, aby žalovanému byla doručena žaloba k vyjádření do 10 dnů, vyjádření žalovaného došlo soudu 9. 9. 2005. Následoval referát soudu, aby byl spis ponechán na lhůtě do 30. 9. 2005 s vyčkáním, zda přijde doplnění vyjádření v českém jazyce. Spis předložen vyššímu soudnímu úředníkovi dne 4. 10. 2005, aby vyzval žalovaného k předložení vyjádření překladu do jazyka českého. Dne 7. 10. 2005 referát, aby byla kopie vyjádření žalovaného doručena zástupci žalobce. Soud dne 14. 9. 2006 vydává usnesení na č. l. 9 o ustanovení tlumočníka z německého jazyka. Referát soudu z 15. 9. 2006 k nařízení jednání na 20. 10. 2006. Omluva žalovaného a odročení, že je zaneprázdněn a žádá o nový termín. Na to reakce ze dne 13. 10. 2006, aby bylo zrušeno jednání 20. 10. 2006 z důvodu omluvy žalovaného a stanoven nový termín jednání na 15. 11. 2006. Návrh na účast v řízení podle § 93 o. s. ř. ze strany [jméno] [příjmení], [právnická osoba], došlý soudu 19. 10. 2006. Omluva žalovaného došlá soudu 7. 11. 2006, že dne 15. 11. 2006 jeho účast není možná a navrhuje odročení. Referát soudce z 8. 11. 2006, aby na 15. 11. 2006 byla zrušena účast tlumočnice s tím, že původně stanovené jednání bude konáno. Protokol o jednání 15. 11. 2006 s vyhlášeným usnesením, že za účelem obeslání žalovaného a vedlejšího účastníka se jednání odročuje na 10. 1. 2007. Omluva žalovaného došlá soudu 2. 1. 2007 s tím, že má kolizi a nemůže se jednání zúčastnit. K tomuto referát soudu ze dne 2. 1. 2007, aby se zrušilo jednání z 10. 1. z důvodu omluvy žalovaného a stanovuje se nový termín na 12. 1. 2007. Doplnění vyjádření žalovaného k žalobě došlé soudu 11. 1. 2007. Omluva neúčasti žalovaného došlá soudu 12. 1. 2007 z důvodu kolize termínu na státním zastupitelství a neobdržení předvolání, když byl informován pouze statutárním zástupcem společnosti. Omluva neúčasti a žádost o odročení ze strany vedlejšího účastníka došlé soudu 12. 1. 2007. Vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě [právnická osoba], došlé soudu 12. 1. 2007. Protokol o jednání z 12. 1. 2007, vyhlášeno usnesení, že za účelem obeslání účastníků a projednání věci vzhledem k tomu, že soud obdržel omluvu neúčasti žalovaného s tím, že neobdržel předvolání k dnešnímu jednání, se odročuje na 23. 2. 2007. Referát soudce z 16. 1. 2007 k nařízení jednání na 23. 2. 2007. Usnesení soudu z 23. 1. 2007 - výzva [právnická osoba] – [právnická osoba], zda bude v řízení vystupovat jako vedlejší účastník. Vyjádření [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], došlé soudu 19. 2. 2007 se vznesenou námitkou podjatosti soudce. Doplnění vyjádření vedlejšího účastníka došlé soudu 21. 2. 2007. Doplnění podání žalovaného došlé soudu 22. 2. 2007. Námitka žalovaného k osobě soudkyně. Návrh proti podjatosti došlý soudu 23. 2. 2007. Omluva neúčasti a žádost o odročení 12. 1. 2007 ze strany vedlejšího účastníka. Protokol o jednání 23. 2. 2007 s vyhlášeným usnesením, že z důvodu podané námitky podjatosti se jednání odročuje na neurčito. Usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. Nco 56/2007-213 ze dne 11. 4. 2007, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. [jméno] [příjmení] není vyloučena z projednávání rozhodování věci 14 Cm 153/2005. Spis vrácen soudu prvního stupně dne 13. 4. 2007. Referát soudce z 19. 4. 2007 k rozeslání tohoto usnesení účastníkům. Usnesení z 15. 5. 2007 o určení tlumočného. Referát soudu z 15. 5. 2007 k nařízení jednání 29. 6. 2007. Žádost zástupce žalobce o odročení jednání nařízeného na 29. 6. 2007, a to z důvodu nemoci, když se potvrzení o nemoci dokládá. Protokol o jednání z 29. 6. 2007 s vyhlášeným usnesením, že z důvodu omluvy zástupce žalobce se jednání odročuje na 14. 9. 2007. Referát soudce z 20. 8. 2007 k nařízení jednání 14. 9. 2007. Opětovný návrh na podjatost ze strany žalovaného došlá soudu 14. 9. 2007. Omluva žalovaného došlá soudu 14. 9. 2007 v německém jazyce, že bude absolvovat loveckou cestu. Protokol o jednání 14. 9. 2007, že soud obdržel písemnou omluvu žalovaného k jednání a návrh na podjatost soudkyně. Návrh je vyhotoven v němčině, proto musí být přeložen do jazyka českého, pročež vyhlášeno usnesení, že se odročuje na neurčito. Usnesení o ustanovení tlumočníka z 20. 9. 2007. Opětovný návrh na podjatost a odůvodnění návrhu ze strany žalovaného došlé soudu 14. 9. 2007. Omluva k jednání ze strany žalovaného, a to nařízeného na 14. 9. 2007. Dne 10. 10. 2007 usnesení č. l. 281 o tlumočném. Spis předložen s námitkou podjatosti Vrchnímu soudu v Praze 3. 1. 2008. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008, že soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] je vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 14 Cm 153/2005. Spis vrácen Městskému soudu v Praze dne 22. 1. 2008. Referát soudce z 16. 10. 2008 s přípisem pro zástupce žalobce s dotazem, zda nadále trvá na projednání žaloby. Reakce Mgr. [příjmení] došlá soudu 13. 11. 2008, že trvá na projednání žaloby. Usnesení 14. 11. 2008 o ustanovení tlumočníka z jazyka německého (č. l. 298). Protokol o jednání 26. 2. 2009 s vyhlášeným usnesením, že za účelem prozkoumání obsahu spisu, které s tímto sporem souvisejí a případným rozhodnutím o přerušení tohoto řízení se jednání odročuje na 26. 5. 2009. Podání zástupce žalobce ohledně dalších sporů došlé soudu 4. 3. 2009. Vyjádření vedlejšího účastníka [příjmení] – [právnická osoba], z 26. 3. 2009. Oprava žalobního petitu ze dne 9. 11. 2009 (č. l. 341a). Výzva soudu z 2. 4. 2009 právnímu zástupci žalobce, aby upravil do 15 dnů žalobní petit, aby byl v souladu s ust. § 50a odst. 1 o. s. ř. a byl vykonatelný. Na to reakce zástupce žalobce došlá soudu 27. 4. 2009 – úprava žalobního petitu. Protokol o jednání 26. 5. 2009, že se odročuje na 13. 8. 2009, neboť nebyl obeslán JUDr. [jméno] [příjmení], zástupce vedlejšího účastníka. Žádost právního zástupce žalobce o odročení jednání z 13. 8. 2009, neboť čerpá dovolenou. Sdělení soudce adresované zástupci žalobce, že žádosti o odročení nelze vyhovět. Omluva vedlejšího účastníka z jednání 13. 8. 2009, neboť čerpá dovolenou. Referát soudce z 29. 6. 2009 k odročení jednání ze dne 13. 8. 2009. Další referát z 14. 8. 2009 k nařízení jednání na 10. 11. 2009. Omluva vedlejšího účastníka z jednání 10. 11. 2009 došlá soudu téhož dne. Protokol o jednání ze dne 10. 11. 2009 s tím, že se řízení přerušuje do rozhodnutí ve věci 81 Cm 144/2007, když proti tomuto usnesení je odvolání přípustné. Návrh na nařízení předběžného opatření ze strany žalobce o určení obsahu budoucí smlouvy, které došlo 5. 3. 2010. Usnesení z 5. 3. 2010 (č. l. 391), že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Vyznačena právní moc 1. 4. 2010. Doplněný návrh na nařízení předběžného opatření došlý soudu 8. 3. 2010. Usnesení soudu z 5. 5. 2010, že soud pokračuje v přerušeném řízení. Návrh na pokračování podán zástupcem žalobce 11. 5. 2010. Odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení ze dne 5. 5. 2010. Výzva soudu vedlejšímu účastníkovi, aby doplnil odvolání. Výzva datovaná 16. 6. 2010. Odvolání vedlejšího účastníka [právnická osoba], proti usnesení z 5. 5. 2010 – doplnění. Referát ze dne 8. 7. 2010 k doručení odvolání protistraně. Dotaz soudu z 8. 7. 2010 na vedlejšího účastníka [právnická osoba], zda mu není známa aktuální adresa [jméno] [příjmení], neboť na původní adrese si poštu nepřebírá. Sdělení vedlejšího účastníka, jaká je mu známa adresa žalovaného. Předložení spisu k rozhodnutí o odvolání Vrchnímu soudu v Praze 30. 9. 2010. Usnesení Vrchního soudu v Praze z 18. 10. 2010, že usnesení soudu prvního stupně, že se v řízení pokračuje, potvrzuje. Spis vrácen Městskému soudu v Praze 21. 10. 2010. Usnesení soudu č. l. 480 ze dne 3. 1. 2011, že se řízení přerušuje pro souběžně probíhající věc 81 Cm 113/2010. Odvolání žalobce proti tomuto usnesení, doručeno soudu 4. 2. 2011. Přeposláno odvolání protistraně dne 4. 2. 2011. Vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání z 10. 3. 2011. Předložení věci Vrchnímu soudu v Praze 12. 4. 2011. Usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 509) ze dne 6. 6. 2011, 14 Cmo 189/2011, že se odvolací řízení zastavuje pro ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení. Mezitím spis lhůtován za účelem zjištění vývoje ve věci související 21 C 113/2010, a to 1. 9. 2011, 20. 9. 2011, 30. 11. 2011 a 30. 12. 2011. Další lhůtování po měsících až do 26. 9. 2012. Poté lhůta až do 10. 1. 2013. Pak po třech měsících až do 10. 7. 2013 a pak až do 10. 10. 2013. Sdělení o převzetí právního zastoupení žalobce ze dne 5. 11. 2013. Návrh na pokračování v řízení ze strany žalobce ze dne 10. 12. 2013. Usnesení soudu z 21. 1. 2014, že se pokračuje v přerušeném řízení. Usnesení soudu ze 7. 3. 2014 – ustanovuje se tlumočník [jméno] [příjmení]. Dne 14. 4. 2014 spis dán na lhůtu 1 měsíc, poté předložit k nařízení jednání. Referát z 30. 6. 2014 k nařízení jednání na 2. 10. 2014. Omluva z ústního jednání ze strany vedlejšího účastníka [příjmení] – [právnická osoba], nicméně souhlasí s projednání v jeho nepřítomnosti. Protokol o jednání 2. 10. 2014 s vyhlášeným rozsudkem, že se žaloba zamítá. Doplňující rozsudek z 15. 10. 2014 o tlumočném. Rozsudek v písemném vyhotovení na č. l. 607, vypraven 22. 10. 2014. Odvolání žalobce na č. l. 627 ze dne 7. 11. 2014. Výzva k zaplacení soudního poplatku 14. 11. 2014 z odvolání. Zaplaceno dne 20. 11. 2014. Odvolání přeposláno protistranám 25. 11. 2014. Žádost vedlejšího účastníka o prodloužení k vyjádření k odvolání žalobce. Lhůta prodloužena do 10. 1. 2015 referátem soudce ze dne 19. 12. 2014. Opětovná žádost o prodloužení, když se prodlužuje do 12. 1. 2015. Vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání došlé soudu dne 7. 1. 2015. Přiznáno tlumočné dne 2. 3. 2015. Předložení věci k rozhodnutí o odvolání Vrchnímu soudu v Praze 21. 5. 2015. Žádost žalovaného 2. 9. 2016 adresovaná Vrchnímu soudu v Praze k nařízení jednání. Reakce vyššího soudu, že bude nařízeno v pořadí podle data nápadu odvolacímu soudu. Referát 29. 12. 2016 k nařízení odvolacího jednání 28. 2. 2017. Protokol o jednání před odvolacím soudem 28. 2. 2017, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Spis vrácen Městskému soudu v Praze 23. 5. 2017. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. l. 716 z 10. 5. 2017, že se přiznává tlumočné. Dovolání žalobce z 31. 7. 2017. Výzva 30. 8. 2017 protistraně k vyjádření k dovolání. Lhůta prodloužena k vyjádření k dovolání vedlejšímu účastníku do 10. 10. 2017. Předložení věci k dovolání Nejvyššímu soudu 7. 12. 2017. Usnesení Nejvyššího soudu č.j. 27 Cdo 5845/2017-773 ze dne 26. 3. 2019, že rozsudek Vrchního soudu v Praze se ruší a vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spis vrácen Městskému soudu v Praze 12. 4. 2019. Výzva ohledně doručení písemnosti žalovanému 31. 10. 2019 a další opakované výzvy. Jednání nařízené na 17. 3. 2020. Na to následuje žádost žalovaného o odročení jednání nařízeného na tento den s tím, že probíhá jednání o mimosoudním vyřešení sporu. Žádost vedlejšího účastníka o odročení jednání 17. 3. 2020. Vyrozumění Vrchního soudu v Praze, že jednání původně nařízené na 17. 3. 2020 se odročuje na 18. 5. 2020. Usnesení Vrchního soudu v Praze, č. l. 825, 14 Cmo 218/2015, ze dne 9. 4. 2020, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a řízení se zastavuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (návrh na zahájení řízení byl vzat v plném rozsahu zpět, vyznačena právní moci 20. 8. 2020).

5. Skutkovým zjištěním soudu je, že řízení pod sp. zn. 14 Cm 153/2005 u Městského soudu v Praze bylo zahájeno dne 13. 7. 2005, účast žalobce v řízení byla taktéž v procesním postavení žalobce. Do září 2006 probíhala fáze, kdy soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku, doručoval žalobu protistraně k vyjádření, řešil otázku tlumočníka (šlo o cizí prvek v řízení) a referátem z 15. 9. 2006 nařídil jednání na 20. 10. 2006. Z důvodu omluvy žalovaného soud zrušil jednání a stanovil nový termín jednání na 15. 11. 2006, to proběhlo a bylo následně odročeno na 12. 1. 2007 a poté na 23. 2. 2007. Následně se řešilo vedlejší účastenství a námitka podjatosti soudce podaná stranou žalovanou a jednání bylo proto odročeno na neurčito. Dne 11. 4. 2007 bylo nadřízeným soudem rozhodnuto, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. [jméno] [příjmení] není vyloučena z projednávání věci a dne 29. 6. 2007, které bylo odročeno z důvodu omluvy zástupce žalobce pro nemoc. Na den 14. 9. 2007 soud nařídil další jednání, avšak pro opětovnou námitku podjatosti ze strany žalovaného a jeho omluvu v německém jazyce bylo odročeno na neurčito a dne 15. 1. 2008 nadřízený soud rozhodl, že soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] je vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Zástupce žalobce k dotazu soudu dne 13. 11. 2008 sděluje, že trvá na žalobě, soud ustanovuje tlumočníka pro žalovaného, proběhne jednání 26. 2. 2009 s avízem, že bude zvažováno přerušení řízení a jednání bylo odročeno na 26. 5. 2009. Následovala oprava žalobního petitu, soud však musel žalobce vyzvat (2. 4. 2009) k úpravě petitu, aby byl vykonatelný. Následovalo jednání dne 26. 5. 2009, to bylo odročeno na 13. 8. 2009 pro neobeslání zástupce vedlejšího účastníka. Žádost právního zástupce žalobce o odročení jednání z 13. 8. 2009, neboť čerpá dovolenou. Další jednání se konalo dne 10. 11. 2009, když v jeho průběhu bylo rozhodnuto o tom, že řízení se přerušuje až do rozhodnutí ve věci č.j. 81 Cm 144/2007. Žádný z účastníků se proti tomuto usnesení neodvolal. Dne 5. 3. 2010 podal žalobce soudu návrh na nařízení předběžného opatření, který však byl usnesením ze dne 5. 3. 2010 pro nedůvodnost zamítnut. Dne 5. 5. 2010 rozhodl soud o pokračování v přerušeném řízení, když na základě odvolání vedlejšího účastníka bylo odvolacím soudem dne 18. 10. 2010 toto rozhodnutí potvrzeno. Následně dne 3. 1. 2011 soud opětovně rozhodl o přerušení řízení, a to až do právní moci rozhodnutí ve věci č.j. 81 Cm 113/2010. Do tohoto rozhodnutí se odvolal žalobce, když nadřízený soud posléze rozhodnutím ze dne 6. 6. 2011 odvolací řízení zastavil, neboť odvolání bylo podáno za žalující stranu poté, kdy ztratila způsobilost být účastníkem řízení (původní žalobce [právnická osoba] zanikl bez likvidace fúzí sloučením se [právnická osoba], s.r.o.). Dne 21. 1. 2014 vydal MS v Praze usnesení o pokračování v přerušeném řízení, neboť již odpadly důvody tohoto přerušení a posléze nařídil ve věci jednání na 2. 10. 2014. V tento den pak bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem, když žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalobce se do uvedeného rozsudku odvolal, když nadřízený soud dne 28. 2. 2017 napadený rozsudek soudu potvrdil. Dne 31. 7. 2017 se žalobce do uvedeného rozhodnutí dovolal a Nejvyšší soud ČR (dále jen NS ČR) svým rozhodnutím ze dne 26. 3. 2019 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí NS ČR bylo ze strany soudu I. stupně poměrně delší dobu doručováno, neboť žalovaný v průběhu řízení několikrát měnil svou zahraniční adresu pro doručování a nebylo ho možné na žádné zastihnout. Doručení se zdařilo až dne 14. 11. 2019, poté dne 15. 11. 2019 byl spis vypraven k dalšímu postupu na Vrchní soud v Praze. Dne 6. 4. 2020 vzal žalobce žalobu zpět s návrhem na zastavení řízení, neboť mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda o narovnání. Soud následně usnesením ze dne 9. 4. 2020 rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení ve věci zastavil. Rozhodnutí s ohledem na opětovný problém s doručováním [jméno] [příjmení] nabylo právní moci dne 20. 8. 2020.

6. Podle § 6 o.s.ř. v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhl. pod č. 209/1992 Sb., má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle § 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 5 cit. zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 citovaného zák., se nesprávným úředním postupem rozumí také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (např. čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Ať se jedná o uplatnění opravných prostředků nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách, skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí soudem vyšší instance, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Žalobci nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které mu k ochraně jeho práv poskytuje vnitrostátní právní řád. Stejně tak ale stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly (viz. např. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. května 2004, § 240).

8. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Obecně je délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. ESLP se snaží o globální pohled na řízení, proto průtah v jedné fázi řízení může být tolerován (viz např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. července 2002). Takovým způsobem ESLP toleroval více jak 12 měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo 5 let a čtyři měsíce (viz např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Krča proti České republice ze dne 18. března 2003).

9. Za spravedlivou k odškodnění nemajetkové újmy je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010).

10. Žalobce požaduje nemajetkovou újmu z tvrzené nepřiměřené délky soudního řízení e výši 270 000 Kč, a když žalovaná uznala částečně nárok důvodným a poskytla žalobci nemajetkovou újmu v relutární formě 169 000 Kč, vzal žalobce žalobu částečně zpět, řízení tak bylo částečně zastaveno a zůstalo k projednání 101 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že celková délka řízení je nepřiměřená. Soud se dále zabýval, zda žalobci v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem je nutné navýšit odškodnění nad rámec žalovanou poskytnuté částky, jak žalobce požaduje.

11. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3)

12. Ohledně charakteru žalobce jako právnické osoby soukromého práva s důrazem na jeho požadavek na odškodnění dle zákona ODPŠK, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, v němž Nejvyšší soud uvedl, že u právnických osob je vznik imateriální újmy specifický už z toho důvodu, že právnické osoby jsou lidmi (fyzickými osobami) uměle vytvořené subjekty, kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svoji vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Je tedy nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které jsou jejími společníky, členy, jednateli či zaměstnanci, vznikají vzájemné vztahy, které nemusejí být jen vztahy právními. Zejména fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby, mají s touto právnickou osobou blízké zájmové vazby a poměry právnické osoby se jich podstatným způsobem dotýkají (srov., byť ve skutkově odlišné věci, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001). Z toho vyplývá, že mezi základní prvky imateriální újmy právnické osoby patří skutečnosti vážící se k právnické osobě jako samostatnému právnímu celku. Nelze však zcela pominout nepříjemnosti způsobené členům vedení společnosti a zohlednit je, byť v omezené míře. K tomuto rozsudku se pak Nejvyšší soud výslovně přihlásil ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, v němž odkázal na své Stanovisko a jeho závěr, že výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení u právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických. Přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu se v zásadě poskytuje i právnickým osobám, a to i obchodním společnostem. V případě obchodních společností (v souladu s judikaturou ESLP, srov. již soudem prvního stupně citované rozhodnutí Comingersoll S. A. proti Portugalsku) je třeba při určování výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. Nemateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, pro něž jsou příznačné pocity jako úzkost a duševní stres, zohledňují se tak u ní kritéria, která se odvíjejí od jiných charakteristik než u osoby fyzické. Podle Nejvyššího soudu však ESLP nezamýšlel automaticky rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.

13. Z uvedeného vyplývá, že sama skutečnost, že poškozeným je právnická osoba, obchodní společnost, nemůže vést automaticky k závěru o poskytnutí nižšího peněžitého zadostiučinění. Z uvedených závěrů lze ve zde souzené věci dovodit, že namítané řízení bylo pro zde žalobce řízením běžného významu, jeho předmět se odvíjel od jeho činnosti.

14. V činnosti soudu v posuzované věci byla shledána určitá nesoustředěnost a průtahy, zejména v období od 30.1.2006 do 14.9.2006, dále od 31.1.2008 do 14.10.2008 a dále v souvislosti s rozhodováním odvolacího soudu od podání odvolání dne 7.11.2014 až do rozhodnutí dne 28.2.2017. Celková délka v trvání přes 15 let je tak hodnocena jako nepřiměřená.

15. Žalovaná vycházela z částky 20 000 Kč/rok řízení, celkem 280 000 Kč. Základ 20 000 x 13 + za první dva roky polovina tedy 20 000. Soud přistoupil k procentuální moderaci na základě stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 a parametru § 31a odst. 3 zákona 82/98 Sb., s tím, že přihlédl zejména ke skutečnosti, že se jedná o řízení, které je svojí povahou obtížnější, neboť šlo o cizí prvek (žalovaný byl cizinec a byly nutné překlady dokumentů). Je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že zejména žalovaný a vedlejší účastník, ale i žalobce, žádali o odročení (29.6.2007 – to odročeno na 14.9.2007 a též 13.8.2009 – to přesunuto na 10.11.2009). Dne 27.4.2009 žalobce k výzvě soudu upravuje žalobní petit, neboť by byl nevykonatelný. Řízení bylo též 2 x přerušeno, když poprvé se nikdo proti přerušení neodvolal. V mezidobí byla řešena ztráta způsobilosti jednat na straně žalobce a proto byl spis lhůtován. Soud tak dospěl k závěru, že je na místě snížit základní částku o 25 % a to z důvodu složitosti řízení. Tedy 280 000 mínus 70 000 = 210 000 Kč.

16. Dále soud dospěl k závěru, že co se týká významu řízení pro žalobce, již vzhledem k parametrům týkajících se možnosti přiznání náhrady nemajetkové újmy u právnických osob, soud dospěl k závěru, že jako právnické osobě - žalobci nemajetková újma fakticky vznikla a její kompenzace v penězích je přiměřená. Význam řízení pro žalobce je však snížený. Podle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví a z těchto důvodů s ohledem na charakter sporu (obchodní spor), byla částka 210 000 Kč ponížena o 15 % 210 000 mínus 31 500 = 178 000 Kč.

17. Další snížení se promítá pak v jednání poškozeného, žalobce, který 2 x žádal o odročení, a též nebrojil proti prvnímu přerušení řízení. Jako odpovídajícím se jeví snížení o 10 %. Tedy 178 000 mínus 17 850 = 160 650 Kč.

18. Poskytla –li žalovaná 169 000 Kč, pak je to částka dle názoru soudu naprosto dostačující.

19. Žádné jiné důvody týkající se jakéhokoli objektivního navýšení pro žalobce soud neshledal, když samotný typ soudního řízení o určení obsahu budoucí smlouvy je obecným typem smluv dle českého právního řádu, se samotným tímto typem potom Evropský soud pro lidská práva ani vnitrostátní judikatura nutnost přednostního vyřizování ani zvýšeného významu řízení pro žalobce nespojuje. Co do zbytku relutární satisfakce ve výši 101 000 Kč byla žaloba zamítnuta.

20. Žalovaná je však povinna uhradit žalobci příslušenství k poskytnuté částce 169 000 Kč, neboť se dostala do prodlení s úhradou této částky, když nedošlo k včasnému plnění dle § 15 zák. ODPŠK, pročež je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 30. 10. 2020 z částky 169 000 Kč do zaplacení.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., a náklady přiznal úspěšnému žalobci a jedná se o paušální odměnu za 5 úkonů spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, jednání soudu a písemné závěrečné shrnutí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhl.č. 254/2015 Sb. po 300 Kč, celkem 1 500 Kč + k tomu zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč k rukám žalobce. Celkem 3 500 Kč.

Poučení