14 C 237/2019-141

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [celé jméno vedlejšího účastníka], [anonymizována dvě slova], bytem [adresa vedlejšího účastníka] zastoupený obecným zmocněncem [příjmení] [jméno] [příjmení] bytem [adresa] o zaplacení 141 457,05 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 141 457,05 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 12. 6. 2018 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 37 328,36 Kč ode dne 13. 6. 2018 do dne 19. 7. 2018 ve výši 296,38 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 20 033,08 Kč ode dne 20. 7. 2018 do 5. 10. 2018 ve výši 340,21 Kč jako náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka] a Městského soudu v Brně dle zákona číslo 82/1998 Sb. se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované náhrady škody tvrzeného nesprávného úředního postupu z neoprávněně nařízené a vedené exekuce. Usnesením Městského soudu v Brně č.j. 69 Nc 5355/2007-4 ze dne 26. 11. 2007 byla nařízena exekuce na majetek žalobce podle vykonatelného rozhodčího nálezu č.j. SL 2005/157, vydaného rozhodcem Mgr. [jméno] [příjmení] dne 7. 6. 2005 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 130 380 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,1% denně z částky 130 380 od 1. 4. 2005 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 27 810 Kč. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [celé jméno vedlejšího účastníka], [exekutorský úřad] [anonymizováno]. Dne 23. 3. 2016 podal žalobce návrh na zastavení exekuce, a to pro nepřípustnost exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) z důvodu, že rozhodčí nález č.j. SL 2005/157, vydaný rozhodcem Mgr. [jméno] [příjmení] dne 7. 6. 2005 není a ani nemůže být způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, neboť rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Soudní exekutor [celé jméno vedlejšího účastníka] usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 5. 2016 tedy exekuci na majetek žalobce nařízenou usnesením Městského soudu v Brně č.j. 69 Nc 5355/2007-4 ze dne 26. 11. 3008 zastavil. Ve výroku II. pak vyslovil, že ani oprávněný ani povinný nemají právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku III. přitom žalobci (jakožto povinnému) uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 37 328,36 Kč, přičemž vzhledem k tomu, že náklady exekuce byly vymoženy, lhůtu k jejich plnění nestanovil. Usnesení soudního exekutora č.j. [spisová značka] ze dne 30. 5. 2016 nabylo právní moci ve výroku I. (co do zastavení exekuce) dne 21. 6. 2016. Dne 9. 6. 2016 podal žalobce proti usnesení soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka] č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 5. 2016 odvolání, kterým napadl výrok II. a III., tedy výrok o náhradě nákladů řízení a výrok o uložení povinnosti žalobce k náhradě nákladů exekuce. Dne 15. 6. 2017 pak žalobce zaslal soudnímu exekutorovi JUDr. [celé jméno vedlejšího účastníka] výzvu s žádostí o vrácení částky ve výši 37 328,36 Kč s přísl., neboť k přiznání náhrady nákladů exekuce dle názoru žalobce neexistoval právní důvod. Soudní exekutor JUDr. [celé jméno vedlejšího účastníka] reagoval na výzvu dne 24. 6. 2016, přičemž požádal o vyčkání rozhodnutí odvolacího soudu Krajský soud v Brně o odvolání žalobce proti usnesení soudního exekutora č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 5. 2016 rozhodl usnesením č.j. 20 Co 410/2016 ze dne 2. 8. 2017 tak, že napadený výrok II. změnil tak, že oprávněná je povinna nahradit povinnému na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 6 940 Kč a v napadený výrok III. změnil tak, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi [celé jméno vedlejšího účastníka] na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč a nahradit povinnému na nákladech odvolacího řízení částku 1 050 Kč. V odůvodnění usnesení pak uvedl Krajský soud v Brně výslovně:„ Náklady exekuce vymožené na povinném v částce 37 328,36 Kč pak musí soudní exekutor povinnému s ohledem na výše uvedené vrátit a nemůže si je ponechat, tak jak bylo z jeho strany zjevně zamýšleno.“ Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 410/2016 ze dne 2. 8. 2017 nabylo právní moci dne 4. 9. 2017. Po nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu byla dne 11. 9. 2017 zaslána soudnímu exekutorovi JUDr. [celé jméno vedlejšího účastníka] opakovaná výzva k navrácení dlužné (na povinném vymožené) částky, na kterou však soudní exekutor reagoval dne 20. 9. 2017 zamítavě, přičemž sdělil, že není ochoten částku vyplatit. Povinnému nezbylo, než se svého nároku domáhat soudní cestou, pročež žalobce dnem 12. 12. 2017 podal proti soudnímu exekutorovi [celé jméno vedlejšího účastníka] žalobní návrh na peněžité plnění ve výši 37 328,36 Kč s příslušenstvím. Předmětná věc byla vedena Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 220/2017, přičemž se jedná o věc pravomocně skončenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 220/2017 - 147 ze dne 18. 12. 2018 Soudní exekutor [celé jméno vedlejšího účastníka] deponované finanční prostředky ve výši 37 328,36 Kč uhradil až v průběhu uvedeného řízení, a to postupnými platbami na další exekuce vedené v neprospěch žalobce. Soudní exekutor takto ke dni 19. 7. 2018 na předmětnou částku uhradil plnění ve výši 17 295,28 Kč a dnem 5. 10. 2018 plnění ve výši 20 033,08 Kč, tj. celkem 37 328,36 Kč. Z usnesení soudního exekutora č.j. č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 5. 2016 vyplývá, že exekuce proti povinnému byla u soudního exekutora vedena již od roku 2008 a soudnímu exekutorovi se podařilo vymoci částku 221 259 Kč. Z předmětného usnesení rovněž vyplývá, že soudní exekutor oprávněnému ([právnická osoba]) na jeho účet zaslal částku ve výši 113 838,58 Kč jako částečné vymožení exekuce a dále [právnická osoba] byla zaslána částka ve výši 70 092,06 Kč. Dne 15. 6. 2016 vyzval žalobce oprávněného z exekuce a jeho právního předchůdce k úhradě částek, které byly v jejich prospěch v průběhu exekuce vymoženy, neboť veškeré plnění, vymožené v rámci výše specifikované exekuce, bylo vymoženo na základě nezpůsobilého exekučního titulu a je tedy nutno dovodit, že vymožené plnění je bezdůvodným obohacením. Žalobce vyzval dne 15. 6. 2016 [právnická osoba] s.r.o. k navrácení částky ve výši 70 092,06 Kč s přísl. a [právnická osoba] s.r.o. k navrácení částky ve výši 113 838,58 Kč s přísl. [právnická osoba] dne 24. 6. 2016 zaslala žalobci zamítavou odpověď s tím, že požadovanou částku žalobci neuhradí, neboť dílčí plnění vymožená soudním exekutorem byla na účet [právnická osoba] s.r.o. poukázána naposledy dne 29. 3. 2011, a proto považuje vznesený nárok za promlčený. [právnická osoba] odpověděla na výzvu rovněž dne 24. 6. 2016, kdy uvedla, že je ochotna jednat o vydání části plnění strženého v rámci exekuce v období od 30. 5. 2013 do 30. 5. 2016. V rozsahu dílčích plnění poukázaných na účet před datem 30. 5. 2013 pak považuje [právnická osoba] s.r.o. vznesený nárok za promlčený. [právnická osoba] pak vyplatila žalobci částku v celkové výši 79 801,95 Kč. Z celkové částky ve výši 221 259 Kč, tedy bylo žalobci navráceno pouze 79 801,95 Kč. Žalobce tak na vymoženém plnění, které bylo poukázáno oprávněnému, a jeho právnímu předchůdci v důsledku neoprávněně vedené exekuce vznikla škoda ve výši 141 457,05 Kč. Nesprávný úřední postup soudního exekutora žalobce spatřuje v neoprávněném provádění exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu, kterýmžto postupem vznikla žalobci faktická škoda ve výši 141 457,05 Kč. Žalobce poukazuje, že v průběhu roku 2011 došlo k ustálení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR na právním názoru, dle kterého exekuci nařízenou na základě nezpůsobilého exekučního titulu - rozhodčího nálezu - je soud, resp. soudní exekutor, povinen zastavit ex officio. Odkázal na judikaturu, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, dále sp.zn. 20 Cdo 1958/2011 ze dne 28. 7. 2011, sp.zn. 20 Cdo 2643/2011 ze dne 15. 9. 2011, sp.zn. 20 Cdo 2889/2011 ze dne 10. 10. 2011, sp.zn. 20 Cdo 653/2013 ze dne 26. 9. 2013 a Nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019. Žalobce se neodkladně po pravomocném zastavení exekuce domáhal navrácení vymoženého plnění - bezdůvodného obohacení, po oprávněném a právním předchůdci oprávněného, z vymoženého plnění ve výši 221 259 Kč, však bylo žalobci navráceno pouze 79 801,95 Kč, přičemž vydání zbývající části bezdůvodného obohacení ve výši 141 457,05 Kč bylo odmítnuto s ohledem na vznesenou námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce je přesvědčen, že je tak dána existence odpovědnostního titulu státu za škodu ve výši 141 457,05 Kč, jelikož pokud by exekuční soud a soudní exekutor postupovali v souladu s předestřenou rozhodovací praxí, ze které se podává, že ode dne 11. 5. 2011 si neoprávněnosti vedení exekuce na základě nepravomocně vydaného rozhodčího nálezu musely být vědomi, poté by nedošlo ani ke vzniku bezdůvodného obohacení, ani k promlčení práva na jeho vydání. Tím, že exekuční soud, resp. soudní exekutor, exekuci po datu 11. 5. 2011 ex officio nezastavili, vymáhání plnění bez právního důvodu zavinili, a zavinili také nevymahatelnost bezdůvodně vymoženého plnění ve výši 141 457,05 Kč z důvodu promlčení práva na jeho vydání. Za uvedené konstelace je stát za uvedené pochybení zodpovědný.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla k tomu, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 16. 11. 2007 návrhem oprávněné [právnická osoba] s.r.o., [IČO] na nařízení exekuce proti žadateli na základě vykonatelného rozhodčího nálezu čj. SL 2005 /157 vydaného [anonymizována tři slova] [obec], rozhodce Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 7. 6. 2005, jenž nabyl právní moci dne 16. 7. 2005. Usnesením ze dne 26. 11. 2007 soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka], [exekutorský úřad] [anonymizováno]. Usnesení nabylo právní moci dne 30. 5. 2008. Až dne 11. 3. 2016 do spisu nahlíží žalobce, který následně podal návrh na zastavení exekuce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Soudní exekutor svým usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 5. 2016 exekuci zastavil, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči sobě a dále žalobci uložil uhradit náklady exekuce ve výši 37 328,3 Kč. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 9. 6. 2016 odvolání a dne 15. 6. 2016 vyzval soudního exekutora k vrácení částky 37 328,36 Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 410/2016 ze dne 2. 8. 2017, který změnil oba napadené výroky tak, že uložil povinnost k náhradě nákladů oprávněné a rovněž jí uložil uhradit náklady exekuce. Uvedla dále, že v průběhu exekučního řízení byla na žalobci vymožena částka 221 259 Kč, která se skládala z jistiny ve výši 130 380 Kč, smluvní pokuty ve výši 53 550,64 Kč a částky 37 328,36 Kč na náklady exekuce. Soudní exekutor odmítl vyhovět nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobcův nárok na vrácení bezdůvodného obohacení je postižen celou řadou dalších exekučních příkazů (exekuční příkazy vydané dne 3. 1. 2018 pod č.j. [číslo jednací], č.j. [číslo jednací], č.j. [číslo jednací] Mgr. [jméno] [příjmení] a rovněž dne 3. 1. 2018 vydaný exekuční příkaz č.j. [číslo jednací] Mgr. [jméno] [příjmení]) k uspokojení pohledávek jiných věřitelů. Žalobce již sám soudně uplatňuje nárok na vydání této částky po soudním exekutorovi v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 220/2017. Doplnila dále, že žalobce se v podané žalobě na rozdíl od své mimosoudní žádosti nyní domáhá náhrady škody již jen ve výši 141 457,05 Kč s příslušenstvím, jež má spočívat ve vymoženém plnění v rámci exekuce. Aby byl dán nárok na náhradu škody, je třeba současného splnění všech základních předpokladů, a sice existence odpovědnostního titulu, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nimi. Sama skutečnost, že došlo k zastavení exekuce, neznamená, že odpadl i právní důvod plnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 250/2012). Vzhledem k tomu toto plnění nelze považovat za škodu. Formální nedostatek exekučního titulu neznamená, že pohledávka věřitele nebyla po právu, přičemž ani plnění na promlčený nárok není bezdůvodným obohacením. Rovněž nelze učinit nespornou ani samotou výši požadavku žalobce (141 457,05 Kč), když vymožené plnění činilo částku celkem 183 930,64 Kč, přičemž sám žalobce uvádí, že mu oprávněná, resp. její právní zástupce vrátil část tohoto plnění ve výši 79 801,95 Kč. Pokud žalobce uvádí, že vymožená částka činí 221 259 Kč, opětovně do ní započítává částku 37 328,36 Kč vymoženou na náklady exekuce, kterou mu však soudní exekutor dle jeho žalobních tvrzení již vrátil (183 930,64 + 37 328,36 = 221 259 Kč). Konečně zde existuje osoba, vůči níž může být nárok uplatněn či dokonce již uplatňován byl, když stát přichází v úvahu až jako poslední dlužník (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1635/2013). Tou je osoba oprávněného, s níž již žalobce uzavřel de facto dohodu o narovnání, v rámci níž mu oprávněný vrátil částku 79 801,95 Kč a v rámci níž žalobce uznal námitku promlčení části svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Na rozsah promlčení měla vliv skutečnost, že ačkoli ke změně judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně platnosti rozhodčí doložky došlo již v roce 2011, žalobce podal návrh na zastavení exekuce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky až v březnu 2016. Žalobce dále podanou žalobou nově uplatnil nárok na zaplacení zákonného úroku z částky 37 328,36 Kč spočívajícího v prodlení soudního exekutora s vrácením této částky představující vymožené náklady exekuce. Žalovaná neuznává ani tento nárok, se kterým se žalobce původně mimosoudně na žalovanou neobrátil. Ohledně tohoto nároku tak není splněna podmínka k podání žaloby dle ust. § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. Soudní exekutor nejprve odmítl vyhovět nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobcův nárok na vrácení bezdůvodného obohacení je postižen celou řadou dalších exekučních příkazů (exekuční příkazy vydané dne 3. 1. 2018 pod č.j. [číslo jednací], č.j. [číslo jednací], č.j. [číslo jednací] Mgr. [jméno] [příjmení] a rovněž dne 3. 1. 2018 vydaný exekuční příkaz č.j. [číslo jednací] Mgr. [jméno] [příjmení]) k uspokojení pohledávek jiných věřitelů. Následně soudní exekutor své stanovisko změnil, když postupnými platbami nárok žalobce uhradil. Z jakého důvodu tak soudní exekutor činil, není žalované známo. Navrhla zamítnutí žaloby.

3. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u žalované dne 12. 12. 2017 (vis. č.l. 14).

4. Z usnesení Městského soudu v Brně č.j. 69 Nc 5355/2007-4 ze dne 26. 11. 2007 ve věci oprávněného [právnická osoba] proti povinnému [celé jméno žalobce] o zaplacení 130 380 Kč s příslušenstvím je zjišťováno, že soud nařizuje exekuci na majetek povinného podle vykonatelného rozhodčího nálezu č.j. SL 2005/157 vydaného rozhodcem [jméno] [příjmení] dne 7. 6. 2005 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 130 380 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z částky 130 380 Kč od 1. 4. 2005 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 27 810 Kč, a provedením exekuce soud pověřuje soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka], [exekutorský úřad], [anonymizována tři slova], [obec a číslo]. Právní moc vyznačena dne 30. 5. 2008.

5. Z usnesení (č.l. 19 tohoto spisu) ze dne 30. 5. 2016 ve věci č.j. [číslo jednací] soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka] ve věci oprávněného [právnická osoba] proti povinnému [celé jméno žalobce] pro zaplacení 130 380 Kč s příslušenstvím se podává, že soudní exekutor pod výrokem I. rozhodl, že exekuce na majetek povinného nařízená usnesením Městského soudu v Brně z 26. 11. 2007, č.j. 69 NC 5355/2007-4 pro pohledávku ve výši 130 380 Kč s příslušenstvím se zastavuje. Pod výrokem II. bylo rozhodnuto, že oprávněný ani povinný nemají právo na náhradu nákladů řízení a pod bodem III., že povinnému se ukládá povinnost k náhradě nákladů exekuce 37 328,36 Kč vzhledem k tomu, že náklady exekuce byly vymoženy, lhůta k jejich plnění se nestanovuje. Usnesení nabylo právní moci ve výroku I. dne 21. 6. 2016.

6. Z opakované výzvy k zaplacení částky 37 328,36 Kč se podává, že žalobce adresoval soudnímu exekutorovi dne 11. 9. 2017 výzvu k uhrazení dlužné částky 37 328,36 Kč.

7. Z odpovědi soudního exekutora ze dne 24. 6. 2016 adresované zástupkyni žalobce se podává jeho názor, že si není vědom, že by klientovi právní zástupkyně cokoliv dlužil a že jí doporučuje vyčkat rozhodnutí odvolacího soudu.

8. Z dopisu jednatele společnosti [právnická osoba] ze dne 24. 6. 2016 (na č.l. 25) adresovaného zástupkyni žalobce, se podává jeho odpověď, že v rozsahu dílčích plnění poukázaných na účet [právnická osoba] před datem 30. 5. 2013 považuje vznesený nárok za promlčený a společnost je připravena mandantovi zástupkyně žalobce vyplatit částku ve výši 79 801,95 Kč a to mu odpovídající náhradu právního zastoupení ve výši 11 132 Kč.

9. Z rozsudku zdejšího soudu č.j. 10 C 220/2017-147 ze dne 18. 12. 2018 ve věci žalobce [celé jméno žalobce] proti žalovanému [celé jméno vedlejšího účastníka], o zaplacení příslušenství, se z výroku podává žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 37 328,36 Kč od 21. 9. 2017 do 19. 7. 2018 a z částky 20 033,08 Kč od 20. 7. 2018 do 5. 10. 2018 se zamítá, a dále pod výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když se z poučení podává, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

10. Z usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 410/2016 ze dne 2. 8. 2017 ve věci exekuce oprávněné [právnická osoba] proti povinnému [celé jméno žalobce] o odvolání povinného proti usnesení soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka] ze dne 30. 5. 2016 č.j. [číslo jednací], se podává výrok, že usnesení soudního exekutora se v napadeném výroku II. mění tak, že oprávněná je povinna nahradit povinnému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 6 940 Kč a výrokem II. bylo rozhodnuto, že v napadeném výroku III. se usnesení soudního exekutora mění tak, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi [celé jméno vedlejšího účastníka], na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč a dále pod bodem III. se rozhoduje tak, že oprávněná je povinna nahradit povinnému na nákladech odvolacího řízení částku 1 050 Kč.

11. Z výpisu z účtu [anonymizována dvě slova], s názvem účtu [celé jméno vedlejšího účastníka] se podává jednorázová platba od Mgr. [příjmení] pod č.j. [spisová značka], označená jako vrácení N. Ex [celé jméno žalobce] - Mgr. [příjmení], částka 3 496,72 Kč, a to dne 18. 7. 2018, a téhož dne další jednorázová platba 17 722,43 Kč, stejné jednací číslo, týkající se exekuce [celé jméno žalobce].

12. Z usnesení soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka] č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 5. 2016, ve věci oprávněného [právnická osoba] proti povinnému [celé jméno žalobce] pro pohledávku 130 380 Kč s příslušenstvím se podává výrok pod bodem I., že exekuce na majetek povinného nařízena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007, č.j. 69 Nc 5355/2007-4 pro pohledávku 130 380 Kč s příslušenstvím, se zastavuje. Pod bodem II. se rozhoduje tak, že oprávněný ani povinný nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pod bodem III. se rozhoduje tak, že povinnému se ukládá povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 37 328,36 Kč vzhledem k tomu, že náklady exekuce byly vymoženy, lhůta k jejich plnění se nestanovuje. Právní moc výroku I. nastala dne 21. 6. 2016.

13. Z dopisu [právnická osoba] s.r.o. adresovaného právní zástupkyni žalobce dne 24. 6. 2016 ve věci [celé jméno žalobce] se podává, že částka vymožená exekutorem byla na účet [právnická osoba] poukázána naposledy 29.3.2011 a považuje vznesený nárok tato společnost za promlčený.

14. Z předsoudní výzvy k zaplacení dlužné částky 37 328,36 Kč ze dne 15. 6. 2016 adresované soudnímu exekutorovi [celé jméno vedlejšího účastníka] se podává, že náklady exekuce 37 328,36 Kč byly již v rámci exekuce vymoženy a přiznány soudnímu exekutorovi, když k přiznání takových nákladů neexistuje právní důvod a v tomto směru povinný napadl předmětné usnesení, co do výroku II. a III. odvoláním a předmětná částka však dosud nebyla povinnému [celé jméno žalobce] navrácena a je požadováno, aby byla ze strany soudního exekutora uhrazena celkem částka 37 328,36 Kč spolu s příslušenstvím, tj. celkem ve výši 44 394,76 Kč.

15. Z dopisu soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka] z 20. 9. 2017 adresovaného právní zástupkyni žalobce se podává, že obdržel výzvu k zaplacení 37 328,36 Kč včetně nákladů řízení, a že částku není ochoten vyplatit, přičemž se závěry krajského soudu nesouhlasí. Plnění odmítá a podal stížnost u Ústavního soudu, když je třeba vyčkat jeho rozhodnutí.

16. Z dopisu ředitele odboru státního dohledu Ministerstva spravedlnosti adresovaného [exekutorský úřad] [anonymizováno], [celé jméno vedlejšího účastníka] ze dne 7. 3. 2018 se podává, že je tento vyrozumíván o výsledku výkonu státního dohledu.

17. Z částečného zpětvzetí žaloby se podává, že k tomu došlo ze strany [celé jméno žalobce] proti [celé jméno vedlejšího účastníka] o částku 20 033,08 Kč s příslušenstvím a též dne 12. 12. 2018 co do částky 17 295,28 Kč s příslušenstvím, když předmětem řízení nadále zůstává zaplacení příslušenství pohledávky.

18. Z usnesení Ústavního soudu II. ÚS 3311/2017 ze dne 28. 11. 2017 se podává, že se ústavní stížnost stěžovatele [celé jméno vedlejšího účastníka] odmítá.

19. Z protokolu o jednání u podepsaného soudu ve věci č.j. 10 C 220/2017-145 ze dne 18. 12. 2018 se podává vyhlášený rozsudek, že žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 37 328,36 Kč od 21. 9. 2017 do 19. 7. 2018 a částky 20 033,08 Kč od 20. 7. 2018 do 5. 10. 2018 se zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek v písemném vyhotovení na č.l. 147, vyznačena právní moc 12. 2. 2019.

20. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 69 Nc 5355/2007 oprávněného [právnická osoba] proti povinnému [celé jméno žalobce] se podává návrh na nařízení exekuce podaný oprávněným [právnická osoba] proti [celé jméno žalobce] u Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2007, když se požaduje, aby exekuční soud nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu č.j. SL 2005/157 vydaného [anonymizována tři slova] [obec], rozhodcem Mgr. [jméno] [příjmení], jež nabyl právní moci dne 16. 7. 2005 exekuci proti povinnému [celé jméno žalobce] s vymožením povinnosti zaplatit oprávněnému [právnická osoba] pohledávku ve výši 130 380 Kč s příslušenstvím a to smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 130 380 Kč od 1. 4. 2005 do zaplacení a náhradu nákladů řízení 27 810 Kč s tím, že provedením exekuce se pověřuje soudní exekutor [celé jméno vedlejšího účastníka].

21. Usnesením Městského soudu v Brně, č.j. 69 Nc 5355/2007-4 ze dne 26. 11. 2007 byla v této věci nařízena exekuce na majetek povinného podle vykonatelného rozhodčího nálezu, jak výše uvedeno k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 130 380 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,1% denně z částky 130 380 Kč od 1. 4. 2005 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 27 810 Kč a provedením exekuce soud pověřuje soudního exekutora [celé jméno vedlejšího účastníka], právní moc vyznačena dne 30. 5. 2008.

22. Skutkovým zjištěním soudu je, že žalobce byl účastníkem exekučního řízení v posici povinného, když dne 26. 11. 2007 byla nařízena exekuce na jeho majetek podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem dne 7. 6. 2005 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 130 380 Kč s příslušenstvím a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [celé jméno vedlejšího účastníka], [exekutorský úřad] [anonymizováno]. Dne 23. 3. 2016 podal žalobce návrh na zastavení exekuce pro nepřípustnost exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) z důvodu, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, neboť rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Soudní exekutor dne 30. 5. 2016 exekuci na majetek žalobce zastavil. Dne 9. 6. 2016 podal žalobce proti usnesení soudního exekutora odvolání, kterým napadl výrok o náhradě nákladů řízení a výrok o uložení povinnosti žalobce k náhradě nákladů exekuce – vše k úhradě žalobce jako povinného a zaslal soudnímu exekutorovi výzvu s žádostí o vrácení částky ve výši 37 328,36 Kč s přísl., neboť k přiznání náhrady nákladů exekuce dle názoru žalobce neexistoval právní důvod. Soudní exekutor však požádal o vyčkání rozhodnutí odvolacího soudu Krajský soud v Brně o odvolání žalobce rozhodl dne 2. 8. 2017 tak, že jeden z napadených výroků změnil tak, že oprávněná je povinna nahradit povinnému na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 6 940 Kč a další napadený výrok změnil tak, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč a nahradit povinnému na nákladech odvolacího řízení částku 1 050 Kč. V odůvodnění usnesení krajského soudu je uvedeno, že náklady exekuce vymožené na povinném v částce 37 328,36 Kč musí soudní exekutor povinnému vrátit a nemůže si je ponechat, jak bylo z jeho strany zjevně zamýšleno. Usnesení krajského soudu nabylo právní moci dne 4. 9. 2017. Po nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu dne 11. 9. 2017 zaslal žalobce soudnímu exekutorovi opakovanou výzvu k vrácení na povinném vymožené částky, na kterou však soudní exekutor reagoval dne 20. 9. 2017 zamítavě, že není ochoten částku vyplatit. Soudní exekutor deponované finanční prostředky ve výši 37 328,36 Kč uhradil (až v průběhu řízení, které žalobce proti exekutorovi vyvolal u podepsaného soudu pod č.j. 10 C 220/2017), a to postupnými platbami na další exekuce vedené v neprospěch žalobce. Soudní exekutor vymohl částku 221 259 Kč, z čehož oprávněnému ([právnická osoba]) zaslal částku ve výši 113 838,58 Kč jako částečné vymožení exekuce a dalšímu oprávněnému [právnická osoba] byla zaslána částka ve výši 70 092,06 Kč. Dne 15. 6. 2016 vyzval žalobce oprávněné z exekuce k úhradě částek, které byly v jejich prospěch v průběhu exekuce vymoženy, neboť se tak stalo dle žalobce na základě nezpůsobilého exekučního titulu a vymožené plnění je tak bezdůvodným obohacením. Částečně bylo žalobci vyhověno a [právnická osoba] s.r.o. vyplatila žalobci částku v celkové výši 79 801,95 Kč, tedy z celkové částky ve výši 221 259 Kč bylo žalobci vráceno 79 801,95 Kč, přičemž žalobce má za to, že v důsledku neoprávněně vedené exekuce mu tak vznikla škoda ve výši 141 457,05 Kč.

23. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

24. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem.

25. Podle § 7 citovaného zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

26. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v platném znění, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

27. Žalobcem je namítán nesprávný úřední postup soudního exekutora spočívající v neoprávněném vedení exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu, jímž byl rozhodčí nález a v té souvislosti mu vznikla škoda 141 457,15 Kč což jsou vymožená plnění po žalobci, jako povinném v exekuční věci na základě vedené exekuce a jejího nezastavení z úřední povinnosti na základě rozhodovací praxe od 11.5.2011. Usnesení o nařízení exekuce, jež má být odpovědnostním titulem v tomto případě, bylo vydáno dne 26.11.2007 Městským soudem v Brně pod č.j. 69 Nc 5355/2007-4, tedy v době, kdy otázka důsledků těchto nicotných rozhodčích nálezů vydaných na základě absolutně neplatných rozhodčích smluv nejenže nebyla ustálena, ale byl jednoznačně zastáván a judikován závěr, že i takový rozhodčí nález způsobuje právní účinky, není-li zrušen postupem dle § 31 a následujících zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v tehdejším znění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, podle nichž, byla-li rozhodčí smlouva uzavřena, byť neplatně, byla by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena, přičemž obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu). Teprve rozhodnutím velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, došlo k překonání této dosavadní judikatury a odklonu od uvedeného závěru, přičemž bylo vysloveno nově, že v takových případech neměl rozhodce vůbec pravomoc vydat rozhodčí nález a případnou exekuci nařízenou na základě takového titulu je třeba exekuci bez dalšího v každém jejím stadiu zastavit pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Lze tedy uzavřít, že usnesení o nařízení exekuce tak bylo vydáno v souladu s tehdejší právní úpravou v mezích dosavadní judikaturní i doktrinální interpretace; nejednalo se tedy o nepřípustnou soudní svévoli, nerespektování ustálené judikatury, jež by jinak představovalo porušení práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že došlo ke změně soudní judikatury, pak nepředstavuje automatický dopad do nezákonnosti rozhodnutí vydaných v době předcházející této změně, neboť v první řadě judikatura v českém právním řádu nemá normativní charakter, není přímo závazná pro soudy a účastníky mimo projednávanou věc a v neposlední řadě nemůže působit retroaktivně (neboť by to bylo v rozporu s principy ochrany právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře). V tomto soud odkazuje na totožný závěr v obdobné věci, vedené u Městského soudu v Praze ze dne 28.6.2017 č.j. 91 Co 118/2017-130, který mimo jiné odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 25 Cdo 167/2014 řešící podobnou problematiku, v němž soud uvedl, že„ Nelze dovodit porušení právní povinnosti rozhodce, jestliže jím vydaný rozhodčí nález byl sice soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí smlouvy, avšak v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu, nebyla judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek ustálena a právní názory na tuto problematiku se teprve postupně vyvíjely.“ Nejvyšší soud zde vysvětlil, že i tam, kde došlo ke zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy, se odpovědnost za tvrzenou škodu však musí posuzovat z hlediska rozhodovací praxe soudů v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu. Jestliže judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek nebyla v té době ustálena a právní názory na tuto problematiku se teprve postupně vyvíjely, nelze ani rozhodci klást k tíži, že jako rozhodce posoudil svou pravomoc samostatně (kladně), a v jeho jednání tak nelze spatřovat protiprávnost. Soud proto dospěl k závěru, že v tomto případě nebyla splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jak uvádí žalobce, že byla vedena neoprávněně na základě nezpůsobilého exekučního titulu, ale ani nezákonným rozhodnutím spočívajícím v tom, že by předmětné usnesení o nařízení exekuce bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§ 8 odst. 1). Není tak v tomto případě dán již jen první předpoklad pro odpovědnost státu za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

28. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení úspěšné žalované, ten má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Dle § 151 odst. 3 o.s.ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2, a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Žalované byla tak přiznána paušální částka 300 Kč za 1 úkon ve věci (vyjádření k žalobě), závěrečné písemné shrnutí a za účast u 4 soudních jednání. Celkem za 6 úkonů částka 1 800 Kč.

Poučení