14 C 255/2024 - 49

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jelínkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] trvale hlášen k pobytu na adrese [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o poskytnutí zadostiučinění ve výši 63 971 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 42 841 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky jdoucím od 1. 3. 2024 do zaplacení do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 21 130 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 3. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 502,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 31. 7. 2024 domáhal po žalované zaplacení částky 63 971 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce byl účastníkem řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále také jen „SJM“), které probíhalo u Okresního soudu [adresa]-město pod sp.zn. [spisová značka], v němž vystupoval na žalující straně. Dané řízení bylo zahájeno žalobou dne 30. 9. 2013 a skončeno bylo dne 4. 8. 2023, tedy trvalo celkem 9 let a 10 měsíců. Žalobce učinil předmětem této žaloby nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení, a to za období vedení tohoto řízení, tj. od jeho samého počátku (od 30. 9. 2013) do jeho ukončení dne 4. 8. 2023. Žalobce uvedl, že nárok uplatnil u žalované dne 30. 8. 2023, přičemž žalovaná mu v rámci zákonné šestiměsíční lhůty poskytla zadostiučinění v částce 112 625 Kč na základě dopisu ze dne 22. 2. 2024. Ode dne následujícího, tj. od 23. 2. 2024 požadoval žalobce příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalovaná považovala význam řízení pro žalobce za standardní a stanovila odškodňovací částku na 15 000 Kč ročně a dále ji snížila o 15 % z důvodu složitosti řízení. S tím žalobce nesouhlasil, neboť měl zato, že takto poskytnuté zadostiučinění je nízké a nereflektuje význam řízení pro žalobce, nadto částka 15 000 Kč odpovídá dle základních částek určených ve Stanovisku NS ČR ze dne 13. 4. 2011, sp.zn. Cpjn 206/2010 nejnižším významům řízení a ani nezohledňuje míru inflace, která za období od roku 2011 do 2023 činí 48,2 %. Dle žalobce i výrazně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení má dle konstantní judikatury vést zásadně k peněžitému zadostiučinění, neboť pouhé konstatování porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Z této premisy žalobce dovozuje, že má-li býti finanční odškodnění poskytováno i v případech výrazně snížených významů, potom logicky u standardních a vyšších významů řízení nelze vycházet ze základní odškodňovací částky 15 000 Kč za rok řízení, resp. první dva roky řízení. Celková doba řízení byla bezpochyby nepřiměřená, navíc prvé rozhodnutí soudu bylo odvolacím soudem zrušeno pro procesní i hmotně právní pochybení, která žalobci nelze klást k tíži. Předmětem řízení o vypořádání SJM bylo celkem [hodnota] položek, z čehož 4 položky tvořily soubor nemovitostí. Vypořádání takové masy SJM nelze považovat za rozsáhlou, která by byla důvodem pro snížení základní částky z důvodu složitosti řízení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 1. 10. 2024 a podáním ze dne 4. 2. 2025. Učinila nesporným to, že žalobce u ní uplatnil nárok na přiznání zadostiučinění ve výši 225 000 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. za nesprávný úřední postup, stejně tak jako to, že jeho žádost byla projednána a žalobci bylo přiznáno zadostiučinění ze strany žalované ve výši 112 625 Kč s tím, že žalovaná současně setrvala na svém stanovisku, že takto poskytnuté zadostiučinění plně odpovídá všem okolnostem daného případu.

3. Na základě částečného zpětvzetí žaloby bylo řízení usnesením Okresního soudu [adresa]-město ze dne 22. 1. 2025 vydaným pod č.j. [spisová značka] zastaveno v části týkající se úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 971 Kč za období od 23. 2. 2024 do 29. 2. 2024.

4. Žalobce v rámci koncentrační lhůty doplnil své vyjádření podáním ze dne 21. 2. 2025. Uvedl, že nepřiměřená délka řízení byla způsobena zejména tím, že soud prvého stupně porušoval zásadu koncentrace řízení a účastníkům neposkytoval potřebná poučení. Pokud by soud prvého stupně dodržel tyto postupy, tedy koncentraci řízení a poučovací povinnost vůči stranám, je žalobce přesvědčen o tom, že žalovaná by v řízení o vypořádání SJM neunesla své důkazní břemeno o stavu nemovitostí v Nevřeni a výsledek soudního řízení by byl zcela opačný. Dále žalobce doplnil, že ve vypořádacím řízení byla řešena pro něj zcela zásadní a existenční otázka uspokojování potřeby bydlení. V okamžiku zahájení řízení byl žalobce ještě v produktivním věku, leč řízení skončilo v době, kdy byl žalobce již těsně před důchodem a v takovém věku a době mu již žádná banka neposkytne hypoteční úvěr. Nadto je třeba přihlédnout také k mezitímní inflaci. Žalovaná v tomto řízení nesprávně vycházela z nejnižší možné odškodňovací částky, jež by odpovídala nepodstatnému soudnímu řízení nemajícímu pro účastníky výraznější důsledky, jako například řízení o zaplacení nízké finanční částky. To však není případ žalobce, pro kterého řízení mělo zásadní význam a tomu by také měla odpovídat výše odškodňovací částky při horním hranici rozmezí. Žalobce nemovitosti v Nevřeni zvelebil, investoval do ich a přestavěl je, avšak stavbu pro probíhající vypořádací řízení nemohl dokončit a ani zkolaudovat. Nebylo možné proto ani vyřešit řízení probíhající na katastrálním úřadě o nesouhlasech – nesoulad způsob využití stavby a nesoulad zobrazení obvodu budovy. Bývalá manželka žalobce přitom coby žalovaná v řízení o vypořádání SJM bojkotovala zkolaudování nemovitostí i vyřešení nesouladů. Žalobce tak aktuálně má stále problém nemovitosti zkolaudovat a to zejména v důsledku mezitím změny předpisů, kdy došlo ke zpřísnění právní úpravy s účinností nového stavebního zákona č. 283/2021 Sb. Předmětné soudní řízení fakticky skončilo v květnu 2024, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí jeho dovolání. Žalobce také nadnesl otázku enormního zvýšení ceny nemovitostí za 13 let probíhajícího soudního řízení, v důsledku čehož byl žalobce nucen vyplácet mnohem vyšší vypořádací podíl. Konečně žalobce namítl také to, že následkem soudního řízení se zhoršily jeho vztahy se synem, který vlastním nákladem investoval do nemovitostí v Nevřeni, kde si vybudoval vlastní bytovou jednotku, kterou ale také nemohl řádně zkolaudovat a nemohl ji proto financovat hypotékou.

5. Žalovaná doplnila své stanovisko k věci v rámci koncentrační lhůty podáním ze dne 4. 2. 2025, v němž uvedla, že ke snížení základní částky zadostiučinění o 15 % přistoupila z důvodu složitosti řízení a vycházela přitom zejména z vyjádření předsedkyně soudu k řízení sp.zn. [spisová značka]. Snížit zadostiučinění lze přitom až o 40 % pro složitost věci. Žalovaná rovněž přihlédla k tomu, že v řízení bylo provedeno dokazování prostřednictvím několika znaleckých posudků, přičemž účastnice řízení se znalci nespolupracovala, neposkytovala součinnost, a to se odrazilo na délce a složitosti řízení. Neúspěšná byla také mediace, o kterou bývalá manželka žalobce neměla zájem a řízení bylo z tohoto důvodu na krátkou dobu přerušeno. Vyhrocené vztahy mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou měly vliv na vypořádání jejich SJM, což však nelze klást k tíži státu. Současně uvedla, že nebyly ve věci podány ani stížnosti na průtahy či návrh na určení lhůty, taktéž nebylo shledáno porušení právního předpisu nebo nesprávný postup konkrétní osoby. Žalovaná zároveň odmítla možnost smírného vyřešení věci.

6. Na základě provedených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění. Žalobce u žalované uplatnil nárok na zadostiučinění v podobě finančního odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. dopisem ze dne 30. 8. 2023 (č.l. 5). Žalovaná dne 22. 2. 2024 vydala k věci stanovisko (č.l. 6-8), v němž shrnula průběh řízení a posoudila věc s přihlédnutím k příslušné právní úpravě. Dospěla k závěru, že v řízení [spisová značka] lze shledat nekoncentrovanost, došlo ke zrušení rozsudku soudu prvého stupně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a posuzované řízení lze z tohoto důvodu hodnotit jako nepřiměřené. Zároveň žalovaná uvedla ve svém stanovisku, že výši zadostiučinění stanovila s přihlédnutím ke sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále v textu také jen jako „sjednocující stanovisko NS ČR) a konstantní judikatuře, přičemž vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za každý měsíc trvání řízení s výjimkou prvních dvou let, za které byla žalobci poskytnuta poloviční částka, neboť každé soudní řízení objektivně nějakou dobu trvá. Současně žalovaná uvedla, že neshledala žádný důvod pro navýšení základní poskytnuté částky za rok řízení, naopak byl shledán důvod pro snížení základní výše zadostiučinění o 15 % z důvodu složitosti řízení. Tento závěr žalovaná odůvodnila tím, že se jednalo o spor o vypořádání zaniklého SJM, pro který je typická skutková, právní i procesní složitost vyžadující širší dokazování a též znalecké zkoumání. Nadto v dané věci bylo rozhodováno na dvou úrovních soudní soustavy, soud prvého stupně ve věci rozhodoval dvakrát, odvolací soud taktéž dvakrát a délka řízení byla z určité části ovlivněna procesní aktivitou účastníků, kteří využili k ochraně svých práv opravné prostředky i mimořádné opravné prostředky, což jim nelze přičítat k tíži, leč nelze to klást k tíži ani žalované. Zároveň žalovaná shledala význam řízení pro žalobce jako standardní. Z vyjádření předsedkyně Okresního soudu [adresa]-město, [tituly před jménem] [jméno FO], ze dne 3. 11. 2023 k žádosti žalobce o poskytnutí zadostiučinění uplatněné u žalované (č.l. 34-35) bylo zjištěno, že předsedkyně soudu shledala řízení sp.zn. [spisová značka] jako nepřiměřeně dlouhé, kdy z jejího pohledu byla nepřiměřená délka řízení zaviněna hraničními lhůtami mezi úkony soudu, opakovanými odroky jednání na neurčito za účelem zvážení dalšího postupu a následnými dalšími tvrzeními a důkazy ze strany účastníků, což lze shrnout jako jasný příklad nekoncentrovaného jednání. Zčásti byla délka řízení dle předsedkyně soudu způsobena též znaleckým zkoumáním, které bylo problematické pro nespolupráci účastníků a doplňování tvrzení. Rovněž zmínila skutečnost, že k odročování jednání přispěla také epidemiologická situace v roce 2020 a 2021. Z rozhodnutí Úřadu městského obvodu [adresa] ze dne 29. 1. 2024 vyplývá, že na základě žádosti paní [jméno FO] byl žalobci zrušen trvalý pobyt na adrese [adresa] v [Anonymizováno], a to ke dni právní moci tohoto rozhodnutí, a současně k okamžiku právní moci tohoto rozhodnutí byla žalobci přidělena úřední adresa trvalého pobytu na ohlašovně [adresa]. Z informativního výpisu z katastru nemovitostí (č.l. 39-40) soud zjistil, že žalobce je vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. [hodnota] v obci [adresa], jehož součástí je zemědělská stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, vše zapsané na LV č. [hodnota] vedeném [Anonymizováno], [adresa] pro katastrální území [adresa], obec [adresa]. Z výpisu je zřejmé, že je stále vedeno řízení týkající se nesouladu způsobu využití této stavby se skutečným stavem a dále též řízení o nesouladu obvodu budovy se skutečným stavem.

7. Pro úplnost soud uvádí, že skutečnost, že žalobci byla ze strany žalované přiznána částka 112 625 Kč jako odškodnění za nemajetkovou újmu, neboť žalovaná dospěla k závěru, že v řízení vedeném u Okresního soudu [adresa]-město sp.zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., nebyla ostatně mezi stranami ani sporná, avšak rovina sporu ležela ve výši poskytnutého zadostiučinění.

8. K důkazu soud provedl podstatnou část spisu Okresního soudu [adresa]-město vedeného pod sp.zn. [spisová značka] tak, jak vyplývá z protokolu z jednání konaného dne 26. 3. 2025 (č.l. 44 p.v. – 45 p.v.). Provedena byla zejména všechna rozhodnutí ve věci samé a dále byl konstatován v podstatných bodech chronologický průběh celého řízení včetně jednotlivých procesních postupů a rozhodnutí. Dále bylo k důkazu sděleno z uvedeného spisu vyjádření žalobce ze dne 3. 4. 2019 (označené jako Vyjádření k provádění důkazů na č.l. 370-371 připojeného spisu [spisová značka]), v němž žalobce poukazoval zejména na nepřípustnost důkazů označených až po okamžiku koncentrace v řízení.

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem, (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že stát hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 2 citovaného zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle § 3 citovaného zákona platí, že stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány. Podle § 5 zákona platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, řízení podle soudního správního řádu nebo v trestním řízení.

10. Podle § 8 uvedeného zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

11. Podle § 14 tohoto zákona platí, že nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 odst. 1 zákona, uplatnění nároku na náhradu škody je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 zákona se náhrady škody u soudu může domáhat poškozený pouze tehdy, pokud nebyl do šesti měsíců ode dne uplatnění jeho nárok plně uspokojen.

12. Podle § 31a tohoto zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadosti učinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadosti učinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného za dostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

13. Po provedeném dokazování dospěl soud na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Předně je třeba říci, že soud vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR a též Ústavního soudu ČR, majíc přitom na zřeteli to, že pro spravedlivé zadostiučinění a rozhodnutí věci nepostačuje pouhá mechanická aplikace právního předpisu, ale je vždy zapotřebí zohlednit všechna kritéria souzené věci a individuálně posoudit veškeré skutečnosti. Předně soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, která mezi stranami nebyla sporná - a to, že v dané věci byl konstatován nesprávný úřední postup dle § 13 výše citovaného zákona, a na základě tohoto závěru žalovaná žalobce odškodnila částkou 112 625 Kč dle rozhodnutí ze dne 22. 2. 2024. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, zda odškodnění bylo poskytnuto v dostatečné výši s přihlédnutím ke všem kritériím dle § 31a uvedeného zákona, tj. zda byla zohledněna závažnost vzniklé újmy a veškeré okolnosti, zda nichž k nemajetkové újmě došlo. V tomto směru soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Žalovaná nijak nezpochybňovala, že řízení vedené u Okresního soudu [adresa]-město ve věci sp.zn. [spisová značka] bylo nepřiměřeně dlouhé, leč vycházela z toho, že poskytnuté zadostiučinění lze považovat za dostatečné. Na tomto místě soud poukazuje na to, že základní částka při určování výše přiměřeného zadostiučinění se podle sjednocujícího stanoviska NS ČR pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč. Tato částka není určena náhodně, ale navazuje na judikaturu ESLP, kdy východiskem pro určení tohoto rozpětí byly částky přiznané Evropských soudem pro lidská práva v jednotlivých případech a následně NS ČR přijal ve svém stanovisku závěr, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) zajeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Má-li tedy být přiměřené zadostiučinění určeno v souladu s těmito principy, je soud toho názoru, že základní částka určená v daném případě rozpětím (od 15 000 Kč do 20 000 Kč) by měla být zvolena právě s ohledem na individuální okolnosti případu a v rámci tohoto rozmezí by měl být uvažován celkový kontext věci, který by měl být i náležitě odůvodněn. To se však z pohledu soudu v dané věci nestalo, neboť soud má za to, že do základní částky, jež byla žalobci přiznána, nebyly promítnuty všechny aspekty významu a specifičnosti odškodňovacího řízení a nebylo ani řádně odůvodněno, proč žalovaná vycházela právě ze základní částky 15 000 Kč jako z částky zcela nejnižší v rámci poskytnutého rozmezí. Soudu schází zejména konkrétní důvody, které by použití nejnižší možné částky ospravedlňovaly. V tomto směru je třeba přisvědčit argumentaci žalobce, že pokud má být finanční odškodnění v zásadě poskytováno i v případech výrazně snížených významů, potom u řízení standardních a řízení vyšších významů nelze vycházet ze základní odškodňovací částky 15 000 Kč za rok řízení, resp. první dva roky řízení. Základní odškodňovací částce 15 000 Kč by tak měla odpovídat řízení zcela nejnižšího významu (jako příklad lze uvést řízení o zaplacení řádově nižší peněžité částky), což však nelze podle soudu aplikovat na případ řízení o vypořádání společného jmění manželů, v rámci něhož jsou zpravidla komplexně řešeny majetkové vztahy bývalých manželů. Nadto i podle judikatury Ústavního soudu je třeba zvažovat nejen zákonem vyjmenovaná kritéria, ale musí být přihlédnuto při stanovení výše zadostiučinění ke všem relevantním konkrétním okolnostem případu, nikoliv jen k těm kritériím, která jsou explicitně vyjmenována v ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12). Ačkoli judikatura NS ČR se přiklání při stanovení spravedlivé kompenzace újmy k tomu, že „je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku“ (rozsudek sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 1. 2013), přesto by výpočet, který je užit ke stanovení odškodňovací částky, měl být podložen konkrétními důvody, z nichž se při určení výše základní částky vycházelo. Žalovaná v daném případě toliko odůvodnila, že při stanovení výše zadostiučinění vyšla ze sjednocujícího stanoviska NS ČR a vycházela proto ze základní částky 15 000 Kč, přičemž nebyl shledán důvod pro navýšení této částky. Soud vzal v potaz skutečnost, že význam řízení pro žalobce byl zásadní, neboť se jednalo o vypořádací spor týkající se zaniklého SJM, pročež nelze uzavřít, že by se jednalo o řízení nižšího významu. Současně se soud neztotožnil ani s argumentací žalobce, že by základní odškodňovací částka měla činit 19 992 Kč za jeden rok řízení, resp. první dva roky řízení, neboť to by odpovídalo dle výše uvedené úvahy naopak řízením zcela zásadního významu. Dle názoru soudu nelze takto řízení o vypořádání SJM na pomyslné stupnici důležitosti nadhodnocovat. Kdy se jedná o řízení, jehož předmět je třeba hodnotit jako velmi důležitý pro účastníka řízení, je přitom otázka, kterou se rovněž zabývá zmiňované sjednocující stanovisko NS ČR. Nejvyšší soud uvádí, že je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Současně dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka] ze dne 31. 5. 2011 (které odkazuje na závěry sjednocujícího stanoviska) lze konstatovat, že řízení, jehož předmětem je vypořádání majetkových práv mezi (bývalými) manželi, bude zpravidla náležet svým významem mezi ta důležitější, a to zejména z toho důvodu, že se rozhoduje o podstatné části, či dokonce o veškerém majetku těchto účastníků.

14. V souzené věci má proto soud za to, že řízení vedené u Okresního soudu [adresa]-město pod sp.zn. [spisová značka] bylo svým významem pro žalobce důležité, neboť v něm byly řešeny majetkové vztahy mezi ním a jeho bývalou manželkou, a to včetně vypořádání nemovitých věcí, které bezprostředně souvisely s otázkou bydlení obou účastníků po skončení tohoto sporu. Tuto skutečnost vzal soud jako východisko pro určení základní částky, z které mělo být vycházeno v rámci spravedlivého zadostiučinění a která odpovídá významu otázek řešených v daném řízení, přičemž za tuto částku soud považuje 16 000 Kč za jeden rok řízení, resp. za první dva roky řízení.

15. Dále se soud zabýval tím, zda jsou naplněna kritéria pro zvýšení či snížení této částky a dospěl k následujícím závěrům. Lze přisvědčit žalované, že je třeba zohlednit složitost věci, kdy řízení o vypořádání zaniklého SJM je bezpochyby řízením, které zpravidla vyžaduje složitější dokazování, vyznačuje se určitým stupněm skutkové, právní i procesní složitosti a s ohledem na protichůdné postoje účastníků lze očekávat i rozhodování na více stupních soudní soustavy v závislosti na využití opravných prostředků z jejich strany. Kritérium složitosti věci proto soud vzal v úvahu, neboť se v tomto bodě zcela ztotožňuje s argumentací žalované, a naopak nesdílí názor žalobce, že vypořádací řízení se týkalo pouze 16 položek, z nichž čtyři tvořily soubor nemovitostí, pročež nelze o složitosti věci hovořit. Z obsahu spisu [spisová značka] provedeného k důkazu jednoznačně vyplývá, že těžiště dokazování spočívalo právě ve znaleckém zkoumání, které se primárně týkalo nemovitostí a jejich ocenění, resp. zjišťování jejich stáří a provedených stavebních úprav za dobu trvání manželství účastníků, popř. zodpovězení dalších otázek, přičemž veškeré tyto skutečnosti ležely mezi účastníky řízení v rovině sporu a bylo proto zapotřebí právě na ně dokazování zaměřit. Vzhledem k tomu, že se jednalo o otázky odborného charakteru, o nichž si soud nemohl učinit vlastní závěr, nebylo možné se znaleckému zkoumání vyhnout. Pakliže žalovaná došla k závěru, že je namístě kritérium složitosti věci zohlednit a toto promítla do snížení základní částky o 15 %, má soud za to, že je takový postup namístě s ohledem na výše uvedené závěry a že takové snížení je přiléhavé a spravedlivé.

16. Naopak soud došel k závěru, že žalovaná nezohlednila ve svém rozhodnutí dostatečně další kritéria, která byla třeba zohlednit tak, aby se dostálo nutnosti posuzovat konkrétní věc zcela individuálně a mít přitom na zřeteli veškerá specifika projednávané věci, aby přiznaná částka reflektovala veškeré aspekty významu a specifičnosti odškodňovacího řízení. Soud shledal důvod pro navýšení základní částky 16 000 Kč pro konkrétní okolnosti případy o celkem [hodnota] %. Toto navýšení částky o 25 % soud odůvodňuje tak, že - navýšení o 10 % je zohledněno pro nepřiměřenou délku řízení, která byla minimálně v době od října 2020 do konce měsíce března 2021 zapříčiněna epidemiologickou situací COVID-19, což ostatně koresponduje s vyjádřením předsedkyně soudu k věci ze dne 3. 11. 2023, - navýšení o dalších 10 % je odůvodněno ne zcela adekvátně rychlým postupem soudu v řízení prvostupňovém, kdy lze vnímat jako nestandardní postup zejména několikeré odročení jednání za účelem zvážení dalšího postupu (byť částečně lze takový postup ospravedlnit složitějším dokazováním), nicméně hraniční procesní úkony soudu byly shledány i ze strany předsedkyně soudu v již zmíněném vyjádření ze 3. 11. 2023 a - navýšení o zbylých 5 % je dle názoru soudu přiléhavé s ohledem na význam řízení pro žalobce, jež bezpochyby měl zájem dovést do konce kolaudační proces staveb, jež byly předmětem vypořádání, leč celková délka řízení mu tento proces významným způsobem zkomplikovala a z provedeného dokazování vyplynulo, že kolaudace dosud nebyla dokončeno a taktéž řízení o nesrovnalostech týkajících se souboru nemovitostí v Nevřeni stále probíhá.

17. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, jde-li o výrok I. tohoto rozhodnutí, dospěl soud k závěru, že je namístě žalobci částečně vyhovět, přičemž pakliže vzal soud za základní částku 16 000 Kč a v souladu se sjednocujícím stanoviskem NS ČR tuto částku (16 000 Kč) soud uvažoval za období prvních dvou let vypořádacího řízení, dospěl soud k výpočtu, že žalobce má nárok na poskytnutí částky zadostiučinění ve výši 42 841 Kč (16 000 Kč za první dva roky řízení + 7x 16 000 Kč + 10x 1 333,33 Kč za zbylých 10 měsíců celkové doby řízení = 141 333 Kč, to vše navýšeno o 25 % odpovídajících částce 35 333,25 Kč a poníženo o 15 % odpovídajících částce 21 199,95 Kč). Celkem by žalobce měl při zohlednění výpočtu uvedeného v závorce v předchozí větě nárok na částku 155 466 Kč, ze strany žalované mu již byla vyplacena částka 112 625 Kč, pročež za důvodnou soud považuje žalobu v rozsahu rozdílu těchto částek, tj. v částce 42 841 Kč. Žalobce má dále nárok též na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jehož výše není v rozporu s ustanovením § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.

18. Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl jako nedůvodnou.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení (pod bodem III.) vychází z ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Výše poskytnutého zadostiučinění závisela na úvaze soudu, pročež ač žalobce ve věci nebyl zcela úspěšný z hlediska žalobou uplatněné částky, byl zcela úspěšný co do základu uplatněného nároku. Náhrada nákladů činí 26 502,50 Kč a sestává z odměny zástupce žalobce ve výši 18 300 Kč za celkem [hodnota] úkonů á 3 660 Kč právní služby dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, písemné vyjádření ze dne 21. 2. 2025, účast zástupce žalobce u jednání soudu dne 22. 1. 2025 a u jednání soudu dne 26. 3. 2025), dále náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč (2 režijní paušály á 300 Kč dle znění příslušné vyhlášky účinného v době učinění těchto úkonů (převzetí zastoupení a sepis žaloby), 3 režijní paušály á 450 Kč dle znění téhož předpisu účinného od 1. 1. 2025 za úkony učiněné v roce 2025) + náhrady zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč, a DPH ve výši 21% počítané z odměny zástupce žalobce a paušálních náhrad. Odměna právního zastoupení byla vypočtena dle vyhl. č. 177/1996 Sb., když hodnota [hodnota] úkonu právní služby činí částku 3 660 Kč (z tarifní částky 63 971 Kč uplatněné žalobou).

20. O veškerých lhůtách k plnění dle výroku I. a III. rozsudku bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. s tím, že soud stanovil jako přiměřenou lhůtu k plnění dobu 30 dní s přihlédnutím k tomu, že žalovaná jako orgán veřejné moci musí před úhradou samotné částky nejprve naplnit interní postupy a žalobce sám takovou lhůtu navrhoval již v petitu žaloby.