14 C 258/2019-235

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 220 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 220 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 12. 2019 domáhala u podepsaného soudu náhrady škody a nemajetkové újmy ve výši 231 610 Kč v režimu zákona číslo 82/1998 Sb. a to z důvodu vydaného nezákonného rozhodnutí. Uvedla k tomu, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura [obec] ze dne 25. 10. 2016, č.j. NCOZ-963-933/TČ-2016-417700, bylo proti žalobkyni podle ust. § 160, odst.1, odst. 5 tr. řádu, zahájeno trestní stíhání pro spáchání 1) zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ust. § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a 2) zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle ustaň. § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle ust. § 23 trestního zákoníku, kterých se žalobkyně měla dopustit jednáními, blíže v předmětném usnesení uvedenými. Proti usnesení o zahájení jejího trestního stíhání si žalobkyně v zákonné lhůtě podala stížnost s tím, že se žádné trestné činnosti nedopustila. Stížnost však byla státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v [obec] - pobočky ve [obec] ze dne 16. 12. 2016, č.j. 3 KZV 20/2015-851 podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Na základě obžaloby ze dne 3. 8. 2018 byla žalobkyně postavena před soud. Ještě před zahájením tr. stíhání žalobkyně, a to již dne 10. 3. 2016, bylo na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV, expozitury [obec], ze dne 10. 3. 2016 podle ust. § 79d odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017, rozhodnuto o zajištění nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, a to pozemku [anonymizováno 8 slov] [adresa] ([anonymizováno 6 slov] [obec], [anonymizována dvě slova] [list vlastnictví] [anonymizováno] [stát. instituce], [anonymizováno] [obec]. Po provedeném hlavním líčení pak byla žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [obec] ze dne 12. 11. 2018, č.j. 61 T 8/2018-7793, obžaloby v celém rozsahu podle ust. § 226 písm. a) tr. řádu zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byla žalobkyně stíhána. Tento výrok soudu vůči žalobkyni pak nabyl právní moci dne 13. 12. 2018, a usnesením téhož soudu ze dne 12. 11. 2018, č.j. 61 T 8/2018-7899, bylo výše uvedené zajištění nemovitosti podle ust. § 79f odst.l tr. řádu taktéž pravomocně zrušeno. V přímém důsledku předmětného trestního řízení vznikla žalobkyni škoda, spočívající v nákladech právního zastoupení, které vynaložila za účelem dosažení zrušení nezákonného rozhodnutí o jejím trestním stíhání a které uplatňuje ve výši 11 616 Kč a nemajetková újma, spočívající v tom, že v důsledku úkonů tr. řízení a následně i vlastního trestního stíhání tak došlo k zásadnímu zásahu do právní sféry žalobkyně omezením výkonu jejího vlastnického práva k zajištěné nemovitosti, neboť tím byly zcela vyloučeny uvažované akvizice, zajištění potřebných investic do objektu prostřednictvím bankovního úvěru či dotace. Nezákonnými rozhodnutími tak byly zcela paralyzovány jakékoliv úvahy o nezbytném jejím rozvoji, což objektivně mělo negativní dopad na postavení žalobkyně v konkurenčním prostření v dané oblasti jejího podnikání. Přitom zajištění majetku bylo po celou dobu vyznačeno ve veřejném rejstříku, mělo zcela negativní dopad na pověst žalobkyně nejen v podnikatelském prostředí, ale i na veřejnosti. Zajištění budovy, tj. [anonymizována dvě slova], v jehož objektu žalobkyně poskytovala ubytovací služby, nacházejícím se přímo na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], se záhy po tomto zásahu policejního orgánu dostalo na veřejnost a velmi negativně zasáhlo dobrou pověst žalobkyně, která musela čelit stálým dotazům na vzniklou situaci z řad zájemců o ubytování - a to jak těch, co již měli rezervaci pokojů, tak budoucích, přičemž vzniklá situace značně zkomplikovala i řešení pronájmu restauračního zařízení. Obdobná situace, tj. ohrožení provozu ubytovacího zařízení žalobkyně pak v důsledku toho logicky nastala i ve vztahu k dalšímu majetku žalobkyně, a to [anonymizováno] [obec] (viz příl. [číslo]) který se nachází nedaleko od [obec] Trestní stíhání vyvolalo stresové situace jak u vedení společnosti, tak akcionářů, a to zejména ve vztahu k hrozícím dopadům na samotnou existenci žalobkyně v případě jejího trestního postihu a s tím pak [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] silně narušila podnikání žalobkyně s hrozbou až jejího ukončení, čímž u ní došlo nejen ke vzniku škody, jejíž náhradu uplatňuje ve výši 11 616 Kč, tak i nemajetkové újmy, která zakládá nárok na peněžité zadostiučinění. Za přiměřenou náhradu pak žalobkyně považuje částku ve výši 220 000 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 31. 5. 2019 (doručeným žalované téhož dne) uplatnila u žalované shora uvedené nároky, což z její strany bylo sice dopisem ze dne 3. 6.2019 potvrzeno, nicméně ani v zákonné šestiměsíční lhůtě, která uplynula dnem 30. 11. 2019, nebylo o uplatněném nároku žalovanou rozhodnuto, natož aby bylo žalobkyni něčeho plněno.

2. Žalovaná k nemajetkové újmě odkázala na ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle něhož se zadostiučinění poskytne v penězích pouze tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřené zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou. V rámci mimosoudního projednání je poskytnuto peněžité zadostiučinění jen tehdy, máme-li za zcela nesporné, že tento zásah je možno hodnotit jako skutečně závažný. Vznikem a intenzitou nemajetkové újmy v intencích judikatury Nejvyššího soudu ČR se žalovaná zabývala uvedeným způsobem. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 pak lze za jakási základní vodítka pro zhodnocení intenzity vzniklé nemajetkové újmy považovat povahu trestní věci, délku trestního stíhání a následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře stíhané osoby. Žalobkyně byla stíhána pro trestný čin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 256 odst. 1, 2 písm. a) a c) a poškození finančních zájmů EU dle § 260 odst. 1, 5 zákona č. 40/2009 Sb. Trestní stíhání trvalo 2 roky 1 měsíc a 13 dnů. Poukázala na to, že žalobkyně se ve své žádosti pouze obecně vyjadřuje ve smyslu vzniku nemajetkové újmy a zásahu do její psychické sféry a osobního života, přičemž mělo dojít k narušení dobré pověsti v konkurenčním prostředí, k omezení vlastnického práva u další nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně. Po zhodnocení výše uvedených kritérií žalovaná konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná se za vydání nezákonného rozhodnutí žalobkyni omluvila. Toto konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva se vzhledem k výše uvedenému jeví jako dostatečné. Pokud jde o zajištění nemovitosti žalobkyně v trestním řízení, má žalovaná za to, že toto rozhodnutí nelze ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nezákonné rozhodnutí, neboť zajištění nemovitosti bylo zrušeno z důvodu, že již zajištění nebylo třeba a to proto, že trestní stíhání nevyústilo v pravomocné odsuzující rozhodnutí. To samo o sobě však neznamená, že by toto rozhodnutí o zajištění nemovitosti mělo být ve smyslu právě § 8 zákona č. 82/1998 Sb. považována za nezákonné a žalovaná má za to, že zde není splněna ani první z podmínek pro to, aby mohlo být v této části vyhověno žalobě.

3. Původně bylo podepsaným soudem v této věci jednou rozhodnuto rozsudkem č.j. 14 C 258/2019-124 jímž bylo řízení částečně zastaveno co do majetkové škody 11 616 Kč (je již v právní moci), a pokud jde o nemajetkovou újmu co do 220 000 Kč, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce odvolací soud zrušil výrok soudu I. stupně, pokud jím byla žaloba do 220 000 Kč zamítnuta a vrátil věc zdejšímu soudu k dalšímu řízení s tím, že žaloba dosud neobsahuje dostatečná skutková tvrzení tak, aby bylo možné posoudit, jakou částku žalobkyně požaduje z nezákonného trestního stíhání a jakou z jí tvrzeného nezákonného zajištění nemovitosti a nařídil, aby soud I. stupně napravil nedostatek spočívající ve vadné žalobě postupem dle § 43 o. s. ř., a aby vyzval žalobkyni postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř., aby kvantifikovala, jakou částku požaduje z nezákonného trestního stíhání a jakou z jí tvrzeného nezákonného zajištění nemovitosti, a vylíčila rozhodné skutečnosti pro objasnění, z jakých důvodů došlo ke zrušení usnesení o zajištění nemovitosti, a prokázala své vlastnické právo k této nemovitosti v rozhodné době.

4. Žalobkyně po poučení soudu doplnila, že zajištění trvalo téměř 3 roky a rozhodnutí o zajištění bylo fakticky – bez jakékoli změny v důkazním řízení ponecháno až na konečné rozhodnutí ve věci samé, kdy nalézací soud zajištění zrušil v návaznosti na jeho rozsudek, kterým byla žalobkyně – pro důkazní nouzi, obžaloby v celém rozsahu zproštěna. Specifikovala též, že na náhradě nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání uplatňuje částku 160 000 Kč a z důvodu nezákonného zajištění nemovitosti pak částku 60 000 Kč a též předložila výpis z katastru nemovitostí, [stát. instituce], [stát. instituce] [list vlastnictví], z něhož se podává její vlastnické právo k nemovitosti parcele St. [anonymizováno] jejíž součástí je stavba [adresa], bydlení, přičemž na parcelu st. [anonymizováno] s právními účinky od [datum] bylo vydáno zajištění nemovitosti ve věcech trestních dle § 79d odst. 1 tr.řádu a to usnesením PČR ÚOOZ SKPV expositury v [obec] č.j. UOOZ-1389-865/TČ-2014-292600 ze dne 10.3.2016.

5. Předmětem řízení zůstala ve zbytku žaloby částka 220 000 Kč v souvislosti s tvrzeným nezákonným zajištěním nemovitosti žalobkyně v trestním řízení.

6. Z dokumentů, výňatky z tisku z 30. 10. 2018 týdeníku [anonymizováno 5 slov] ([číslo listu]) [anonymizováno 6 slov] [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [anonymizováno 5 slov]“. [anonymizována čtyři slova] ([číslo listu]) [anonymizována čtyři slova] [role v řízení] [anonymizováno] [anonymizováno 5 slov] [číslo] [anonymizováno] [list vlastnictví] [anonymizováno 5 slov] [katastrální uzemí]. Ze stanoviska žalované z 16. 7. 2020 adresovaného žalobkyni se podává, že mu přiznává náklady obhajoby 11 616 Kč a pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, pak setrvává na konstatování porušení práva.

7. Z nesporných tvrzení a z provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně byla trestně stíhána od 25. 10. 2016, kdy bylo ze strany policejních orgánů zahájeno její trestní stíhání pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ust. § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle ustaň. § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle ust. § 23 trestního zákoníku. Stížnost žalobkyně proti usnesení o zahájení tr. stíhání byla státní zástupkyní jako nedůvodná zamítnuta. Následně byla podána obžaloba dne 3. 8. 2018 a žalobkyně byla u Městského soudu v Brně, pobočka [obec], pod sp. zn. 61 T 8/2018 obžaloby v celém rozsahu podle ust. § 226 písm. a) tr. řádu zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byla stíhána. Tento výrok soudu nabyl právní moci dne 13. 12. 2018 Trestní stíhání trvalo necelé 2 roky. Před zahájením tr. stíhání žalobkyně, a to dne 10. 3. 2016, bylo na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV, expozitury [obec], ze dne 10. 3. 2016 podle ust. § 79d odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017, rozhodnuto o zajištění nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, a to pozemku [anonymizováno 8 slov] [adresa] ([anonymizováno 6 slov] [obec], [anonymizována dvě slova] [list vlastnictví] [anonymizováno] [stát. instituce], [anonymizováno] [obec]. Po provedeném hlavním líčení, jak výše uvedeno, byla žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [obec] ze dne 12. 11. 2018, č.j. 61 T 8/2018-7793, obžaloby v celém rozsahu podle ust. § 226 písm. a) tr. řádu zproštěna a usnesením téhož soudu ze dne 12. 11. 2018, č.j. 61 T 8/2018-7899, bylo výše uvedené zajištění nemovitosti podle ust. § 79f odst.l tr. řádu taktéž pravomocně zrušeno.

8. Podle ust. § 1 zákona 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle ust. § 5 písm. a), b) citovaného zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

10. Dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. věty první lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, není-li dále stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

12. Dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy jednak z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí a jednak spočívajícím v zahájení trestního stíhání, které se posléze ukázalo nezákonným a rovněž tak z důvodu tvrzeného nezákonného zajištění nemovitosti. Jde v podstatě o dva nároky, které žalobkyně uplatňuje a specifikuje je tak, že na náhradě nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání uplatňuje částku 160 000 Kč a z důvodu nezákonného zajištění nemovitosti pak částku 60 000 Kč.

15. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, je soud toho názoru, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obvinění je třeba posuzovat jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22.10.2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb.. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila extenzivním systematickým výkladem uvedeného zákona, že došlo-li z určitých důvodů (v ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. neuvedených) k zastavení trestního stíhání, resp. byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a nemělo proto proti němu být trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání a vedením trestního řízení se v takovém případě posuzuje podle ustanovení § 5 písm a, § 7 a § 8 cit. zákona, tj. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání je výsledek trestního řízení.

16. Pokud jde o nemajetkovou újmu z tvrzeného nezákonného trestního stíhání, pak ve světle zprošťujícího výroku po předchozím zahájení trestního stíhání lze konstatovat, že v případě žalobkyně se jednalo o nezákonné rozhodnutí. Nicméně, žalobkyně co do tohoto odpovědnostního segmentu, pouze v obecné rovině sice tvrdí zásahy do své osobnostní sféry, avšak tyto zásahy nikterak neprokazuje ani nenavrhuje žádný důkaz k prokázání tvrzených zásahů do její osobnostní sféry. Prokázána je pouze existence nezákonného rozhodnutí, kdy žalobkyně byla vskutku obžaloby zproštěna, nicméně nejsou naplněny další podmínky pro to, aby mohlo být žalobě vyhověno, neboť zde nejsou dostatečně tvrzeny zásahy do osobní sféry. Nejsou nijak prokázány a není zde tedy prokázán jednak vznik újmy a ani příčinná souvislost. Pro důvod nepřítomnosti žalobce u jednání soudu, pak se nemohlo žalobci dostat ani poučení o nedostatečném tvrzení a jeho následcích pro poskytnutí relutární satisfakce.

17. Nad rámec uvedeného soud v té souvislosti upozorňuje na Nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 428/05 z 11.10.2006, dle něhož je třeba hodnotit i význam veřejného zájmu na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti, cit:…„ každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny. Obecně jistě platí, že takové omezení je legitimováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti“. Tvrzená újma z nezákonného trestního stíhání však za současného náhledu na věc optikou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu, nemůže být takovým omezením osobnostních práv, které by zakládalo opodstatněnost ve formě relutární satisfakce nemateriální újmy, jak žalobkyně požaduje. V uvedeném případě tedy stačí konstatování porušení práva, což se ze strany žalované žalobkyni dostalo a žaloba na finanční zadostiučinění z nezákonného trestního stíhání tak nemůže být soudem shledána opodstatněnou.

18. Pokud jde o újmu ze zajištění nemovitosti žalobkyně v trestním řízení, které bylo zrušeno usnesením č.l. 7899 z 12.11.2018, pak usnesení Krajského soudu, pobočky [obec], č.j. 61 T 8/2018-7899 nelze ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nezákonné rozhodnutí, neboť zajištění nemovitosti bylo zrušeno z důvodu, že již zajištění nebylo třeba a to proto, že trestní stíhání nevyústilo v pravomocné odsuzující rozhodnutí. To bez dalšího však neznamená, že by toto rozhodnutí o zajištění nemovitosti mělo být ve smyslu právě § 8 zákona č. 82/1998 Sb. považováno za nezákonné a zde tedy není splněna ani první z podmínek pro to, aby mohlo být v této části vyhověno žalobě. Již v této věci nastínil i odvolací soud, ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 14.7.2021 a lze tak odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na rozsudek ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2475/2018 a též ÚS IV. ÚS 2794/2020 – že ani zproštění obžaloby nemusí znamenat, že je opodstatněný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo NÚP, přičemž vždy je nezbytné posoudit, z jakého titulu je náhrada škody požadována a zda je požadavek na její náhradu opodstatněn, přičemž odkázal na rozhodnutí týkající se uvalení vazby, institut zadržení, domovní prohlídky, výzvu k vydání věci, jakož i zajištění peněžních prostředků na účtu u banky dle § 79a odst. 1 tr. ř., když pro aplikaci zmíněných zajišťovacích institutů postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti. Přitom je nutno zohlednit, že se vzhledem k jejich účelu uplatní i v počátečních fázích přípravného řízení, kdy mají orgány činné v trestním řízení užší okruh získaných informací (např. jen z trestního oznámení a dosud podaných vysvětlení) než v pozdějších fázích. Z tohoto důvodu samotná skutečnost, že v pozdějších fázích přípravného řízení orgány činné v trestním řízení získají nové dodatečné poznatky odůvodňující závěr, že zajištění již není třeba, nemusí vést k závěru, že původní zajištění bylo nezákonné. Tím méně pak lze nezákonnost zajištění spojovat se samotnou skutečností, že bylo zastaveno trestní řízení, obžalovaný byl zproštěn obžaloby či byla věc odložena. Nadto, trestní řád umožňuje, aby finanční prostředky či jiné nehmotné věci byly zajištěny někomu jinému než podezřelému. Po provedeném dokazování, je zřejmé, že zde není splněna základní podmínka a tedy vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobě proto nebylo vyhověno.

19. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Žaloba byla podána důvodně, neboť náhrada škody byla důvodná v rozsahu částky 11 616 Kč, pročež bylo řízení částečně zastaveno pro zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, kdy žalovanou byl uplatněný nárok vyřízen až po lhůtě 6 měsíců (§ 15 Odpšk), tedy co do tohoto segmentu byla žalobkyně v řízení úspěšná. Co do nároku na nemajetkovou újmu úspěšná nebyla, proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nemá právo žádný z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).