14 C 269/2021 - 202

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 89 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání částku 8 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,5% p. a. od 12. 5. 2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, když v převyšující části co do 81 100 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá.

II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 70 276,45 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhá po žalované zaplacení nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání. V této věci soud již dříve pravomocně rozhodl o náhradě majetkové škody. O nemajetkové újmě z nezákonného trestního stíhání žalobce co do částky 89 500 Kč zůstala věc k projednání po přezkumu odvolací instancí, kdy byl rozsudek zdejšího soudu zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

2. Žalobce uplatňuje nárok z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kdy byl trestně stíhán pro zločin o vysoké trestní sazbě. Kritériem zvyšujícím míru zásahu do práv žalobce je způsob vedení trestního řízení, zejména ze strany státního zastupitelství, které zcela opomenulo absenci jakýchkoli důkazů ohledně spáchání předmětného trestného činu. Nemajetková újma způsobená trestním stíháním je zpravidla nejintenzivnější, jestliže je vydán zprošťující rozsudek z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Trestní řízení s žalobcem trvalo celkem 179 dnů, kdy za den výše újmy představuje částku 500 Kč, a tedy celková výše nároku činí 89 500 Kč, kdy tato částka představuje žalobcův nárok na nemajetkovou újmu ve vztahu k trestnímu stíhání samostatně (s odhlédnutím od újmy vzniklé vazebním stíháním). Nároky uplatnil žalobce u žalované dne 11. 11. 2021. Žalovaná oznámila přijetí uplatnění, avšak blíže se k uvedeným nároků žalobce nevyjádřila a ničeho na výše uvedených nárocích neuhradila. S ohledem na uvedené a z důvodu blížícího se promlčení nároků, proto žalobce z procesní opatrnosti podává předmětnou žalobu.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. K požadavku zadostiučinění z nezákonného rozhodnutí odkázala žalovaná na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4525/2017 dle něhož k odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhání, které probíhalo po přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné než peněžní formy odškodnění. Byť stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. K odčinění této újmy postačují jiné než peněžní formy odškodnění. Výjimečně pak může trestněprávní minulost poškozeného jako jedna z posuzovaných okolností při stanovení formy a výše zadostiučinění při jejich úplném posouzení ovlivnit výsledný konkrétní závěr o neprokázání větší než nepatrné vzniklé újmy. Pro osobu, jež byla trestně stíhaná, nebyla odsouzena a utrpěla v tomto důsledku závažnější újmu, by v zásadě nemělo být problematickým tvrdit a prokázat, že jí způsobené příkoří překročilo míru, kterou bylo možno odčinit jinak než penězi. Žalovaná konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná rovněž vyslovila žalobci omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání. Vyslovenou omluvu považuje žalovaná i nadále za dostačující zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy. Ani v žalobě žalobce neuvádí takové skutečnosti, pro které by mělo být přistoupeno k peněžité satisfakci, navíc zvláště v této věci je třeba přihlédnout k okolnostem daného případu, kdy z odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí se podává, že i když žalobce byl obžaloby zproštěn, nešlo o trestní stíhání naprosto bezpodstatné.

4. Účastníci učinili nesporným, že nárok u žalované byl uplatněn 11. 11. 2021, rovněž, že vazba u žalobce trvala od 28. 2. 2021 do 11. 6. 2021, tedy že délka vazby u žalobce trvala 105 dnů. Byl nesporným též průběh a výsledek trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 34/20021.

5. Z listiny (č.l. 63) se podává aktivita žalobce, jak plyne z úplného výpisu z obchodního rejstříku, jako osoby v posici jednatele ve společnosti [právnická osoba]., se sídlem [adresa] [jméno FO], když společnost započala aktivitu dne 27. 12. 2016 a od tohoto momentu je žalobce jednatelem v této společnosti a rovněž společníkem.

6. Z výpisu z rejstříku společnosti [právnická osoba]., se rovněž podává pozice žalobce jako jednatele v této společnosti, která započala činnost 5. 4. 2019. Žalobce je ve společnosti jednatelem a společníkem.

7. Z čestného prohlášení [jméno FO], manželky žalobce (s ověřenou doložkou pro legalizaci ze dne 27. 12. 2023 na [Anonymizováno]) se podává ověření tvrzení, že manželka žalobce se ocitla v České republice bez bližšího rodinného zázemí v době, kdy oba s žalobcem měli rodičovskou odpovědnost ke svým třem dětem. Rodina se tak následně ocitla bez finančních rezerv a prostředků, kdy v uvedeném období žalobce nemohl být manželce oporou.

8. Soud upustil od výslechu manželky žalobce [jméno FO] a vzal tak v úvahu formu jejího čestného prohlášení s ohledem na její nynější pobyt na území [Anonymizováno].

9. Ze žalobcem předložené mailové komunikace v období výkonu vazby se podává, že žalobce se snažil pro podporu rodiny a své obchodní společnosti prodat nemovitost, byt nacházející se v jeho vlastnictví na [Anonymizováno] o čemž svědčí (dokument na číslo listu 146) o jeho žádosti o umožnění provedení notářského úkonu, ve věznici [adresa], ze dne 30. 4. 2021 kdy komunikoval se zaměstnancem [tituly před jménem] [jméno FO], notáře v [adresa], paní [jméno FO], [tituly za jménem], s tím, že úkon spočívá v úředním ověření podpisu plné moci obviněného ohledně prodeje bytu na [Anonymizováno].

10. Skutkovým zjištěním soudu je, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Blansko, oddělní hospodářské kriminality, ze dne 24. 2. 2021, č. j. KRPB-261597-211/TČ- 2018-060181-SID, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatel ství dle § 23 tr. zákoníku. Žalobce byl dne 26. 2. 2021 zadržen a na základě návrhu Okresní státního zastupitelství v Blansku dne 28. 2. 2021 byl vzat do vazby z důvodu dle § 67 písm. a) tr. ř. (vazba byla započítána ode dne 26. 2. 2021). Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 6. 2021, č. j. 1 T 34/2021-2397, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2021, č.j. 8 To 233/2021-2439, byl žalobce dle § 226 písm. c) trestního řádu, zproštěn obžaloby. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 24. 8. 2021. V průběhu trestního řízení byl žalobce ve výkonu vazby v délce 105 dnů. Trestní stíhání žalobce trvalo celkem 6 měsíců. Pro delikt zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatel ství dle § 23 tr. zákoníku byl žalobce ohrožován trestní sazbou odnětí svobody od 2 do 8 let.

11. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle ust. § 2 cit. zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

13. Podle ust. § 7 odst. 1 cit. zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle ust. § 8 odst. 1 cit. zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Podle ust. § 26 citovaného zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

17. Je ustálenou soudní praxí, že podle zmíněného zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1Cz 6/90). Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že posuzované trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, tudíž lze uzavřít, že je zde nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust. § 5, 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 OdpŠk.

18. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, je soud toho názoru, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obžaloby je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22. 10. 2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila extenzivním systematickým výkladem uvedeného zákona, že došlo-li z určitých důvodů (v ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. neuvedených) k zastavení trestního stíhání, resp. byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a nemělo proto proti němu být trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání a vedením trestního řízení se v takovém případě posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a, § 7 a § 8 cit. zákona, tj. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání je výsledek trestního řízení.

19. Pokud žalobce žádá odškodnění za své nezákonné trestního stíhání, pak každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05). Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného a posléze jeho zproštění viny je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb.. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila extenzivním systematickým výkladem uvedeného zákona, že došlo-li z určitých důvodů (v ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. neuvedených) k zastavení trestního stíhání, resp. byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a nemělo proto proti němu být trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání a vedením trestního řízení se v takovém případě posuzuje podle ustanovení § 5 písm a, § 7 a § 8 cit. zákona, tj. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání je výsledek trestního řízení. Trestní stíhání žalobce nepochybně zasáhlo do jeho osobní integrity a způsobilo žalobci újmu, když soud zvažoval, zda je na místě žalobce odškodnit relutárně. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet [viz nález sp. zn. II, ÚS 590/08). Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků.

20. Při stanovení částky odškodnění soud vycházel z judikatury soudů, zejména z rozhodnutí 30 Cdo 1747/2014, dle něhož, aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy nutné provést srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv (bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků). Bez tohoto srovnání by zpravidla nebylo možné učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, či zda za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

21. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012 uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Intenzitu nemajetkové újmy (vedoucí ke stanovení přiměřené formy zadostiučinění) je třeba tvrdit a prokázat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, či rozhodnutí téhož soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

22. Soud rekapituluje, že v této věci již dříve rozhodl o nároku žalobce na náhradě škody o nemajetkové újmě z nezákonného trestního stíhání žalobce, když odvolací soud v následném odvolacím řízení v části zrušil rozsudek týkající se nemajetkové újmy co do 89 500 Kč a vrátil věc zdejšímu soudu k dalšímu řízení, aby se věnoval srovnání případu žalobce s jinými přibližně stejnými kauzami, kde se žadateli dostalo odškodnění ve srovnatelné žalobcem požadované výši. Žalovaná nadále setrvala na konstatování porušení práva z uvedeného titulu a omluvě. Žalobce trval na přiznání relutární satisfakce v požadované výši 500 Kč/1 den trestního stíhání, v součtu ve výši 89 500 Kč.

23. Trestní stíhání bylo vedeno u Okresního soudu v Blansku pod č.j. 1 T 34/2021. Trvalo celkem 6 měsíců, jednalo se o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. § 240/1, 2 c) trestního zákoníku. Trestní sazba činila 2 – 8 let trestu odnětí svobody. Žalobce byl po dobu 105 dní ve vazbě (za vazbu byl samostatně odškodněn). Po podání obžaloby v řízení před soudem byl zproštěn obžaloby. Řízení bylo vskutku rychlé.

24. Pokud jde o žalobcem předestřené srovnání s jinými případy, v nichž se žadateli dostalo v srovnatelné projednávané věci přibližně stejného odškodnění požadovaného žalobcem, pak dle názoru soudu nelze žalobcem nabízené srovnání použít.

25. Jde-li o žalobcem nastíněné srovnání s jeho případem, jak má vyplývat z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 51 Co 263/2019-50 ze dne 24.9.2019, pak toto srovnání nelze na případ žalobce použít. V uvedeném případě se dostalo žadateli odškodnění 30 000 Kč za tutéž skutkovou podstatu jako u žalobce, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale ve třetím odstavci (na rozdíl od žalobce [jméno FO]), kde byl tamní žadatel ohrožován trestem odnětí svobody v horní sazbě trestu odnětí svobody až na 10 let a reálnému uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody, na rozdíl od žalobce, jemuž bylo možné uložit ještě trest podmíněně odložený na zkušební dobu. Srovnávané řízení trvalo od dubna 2012 do června 2014, tj. necelé 2 roky, tedy podstatně déle než řízení u žalobce [jméno FO], u něhož byla frustrace s reálným ohrožením trestu ještě podmíněně odloženého podstatně menší.

26. Pokud jde o další řízení, o které žalobce opírá srovnání s jeho případem, a to pod č.j. 36 Co 152/2020 z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 36 Co 152/2020-265 z 1.4.2020, pak tamní žadatel byl stíhán v třetím odstavci téže skutkové podstaty jako žalobce, navíc mu byl zajištěn jeho majetek a majetek rodiny. Ohrožován byl reálně nepodmíněným trestem odnětí svobody, což u žalobce nebylo. Srovnávané trestní řízení trvalo 5 let – na rozdíl od žalobce, u něhož trvalo 6 měsíců. Tamnímu žadateli se dostalo v segmentu nemajetkové újmy z nezákonného stíhání celkem 51 300 Kč. Tudíž ani v tomto případě srovnání nelze použít, jak žalobce požaduje.

27. Též věc projednávanou v Městského soudu v Praze, jenž rozhodl rozsudkem pod č.j. 20 Co 169/2017-110 z 22.6.2017, pak v uvedené věci trestní stíhání narozdíl od žalobce trvalo až 5 let. Tamnímu žalobci se dostalo odškodnění v relutární formě 43 000 Kč, a navíc byl stíhán v třetím. odstavci § 148 TZ, kde horní hranice převyšuje 8 let (na rozdíl od žalobce jenž byl ohrožován sazbou od 2 do 8 let). Tamní žalobce byl navíc 2 x odsouzen nepravomocně, narozdíl od žalobce, takže frustrace u tamního žalobce byla výraznější, oproti případu žalobce, který byl hned napoprvé zproštěn obžaloby a nebyl vystaven delšímu trestnímu stíhání.

28. Dle názoru soudu lze použít ke srovnání jako přiléhavá následující odškodnění žalovanou poskytnutá :

29. Jak bylo zmíněno v původním rozhodnutí v této projednávané věci, jde o případ pod č.j. 11 C 15/2019, v němž soud rozhodl rozsudkem ze dne 17.2.2021. V případě tamního žadatele, u něhož se jednalo o stejný delikt jako u žalobce (sazba 2 – 8 let), s rozdílem, že od podání obžaloby v tamním případě se snížila sazba trestu odnětí svobody na 6 měsíců – 3 roky a dostalo se tamnímu žadateli co do nemajetkové újmy konstatování porušení práva a omluvy. Ve srovnávaném případě přitom trestní stíhání trvalo mnohem déle než u žalobce, a to 4 roky a 4 měsíce, a i přesto zůstalo odškodnění v platnosti v uvedené formě, dlužno však uvést, že byla snížená trestní sazba v průběhu trestního stíhání.

30. Žalobci je dle názoru soudu přiléhavé poskytnout relutární formu nemajetkové újmy, nikoli však v požadované výši.

31. Srovnání se nabízí v případě rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 23 Co 354/2019-174 ze dne 8.1.2020 (přezkum rozhodnutí zdejšího soudu pod č.j. 12 C 72/2017-140), kde se dostalo žadateli odškodnění v posuzovaném segmentu ve výši 50 000 Kč. Šlo o ohrožení toutéž trestní sazbou a tentýž skutek. Nicméně je zde rozdílnost ve vnímání frustrace z toho, že tamní žadatel byl původně odsouzen, odsouzení bylo v odvolacím řízení zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně a teprve poté byl žadatel obžaloby zproštěn. Navíc srovnávané řízení trvalo podstatně déle než řízení žalobce, a to od července 2013 do dubna 2016 tedy 3 roky (necelé).

32. Toto poslední srovnání vzalo odraz v přepočtu relutární satisfakce žalobci na dobu jeho trestního stíhání, když 50 000 Kč za 3 roky činí cca 1 400 Kč/1 měsíc a v přepočtu na dobu stíhání žalobci tak činí 6 měsíců x 1 400 Kč = 8 400 Kč. Tuto částku pak považuje soud za přiléhavou případu žalobce.

33. V převyšující části pak byla žaloba zamítnuta.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v případě řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění pod zákona č. 82/1998 Sb., se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Předmětem řízení bylo více nároků a u většiny z nich žalobce nebyl úspěšný. V tomto případě jde o tzv. objektivní kumulaci nároků (nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, nárok na náhradu nemajetkové újmy za vazbu, nárok na náhradu škody ve formě obhajného a nárok na náhradu škody vazbu. A v tom případě platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit, přičemž při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění, je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 nebo sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Tarifní hodnotou v případě uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí i za vazbu je částka 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tarifními hodnotami ohledně nároků na náhradu škody jsou částky 47 477 Kč a 17 850 Kč. Celkem pak tarifní hodnota činí 50 000+50 000+47 477 a 17 850 Kč (168 109 Kč). Žalobce byl dílem úspěšný ohledně nároku na nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí (tarifní hodnota 50 000 Kč) a ohledně nároku za vazbu (50 000 Kč), též v náhradě škody za obhajné v rozsahu 47 477 Kč (kde žalovaná v průběhu řízení plnila a bylo vzato v rozsahu plnění zpět a řízení bylo částečně zastaveno). To znamená, celkem v rozsahu tarifní hodnoty 147 477 Kč. Neúspěšný v rozsahu tarifní hodnoty 2 782 Kč, tj. náhrady škody (obhajné). Rozdíl částek 168 109 a 147 477). Úspěšnost 147 477 Kč v rozsahu 75,42 % z čehož plyne, že žalobce má nárok na zaplacení účelně vynaložených nákladů řízení v následujícím vyjádření.

35. Za řízení před soudem prvního stupně vykonal žalobce celkem 14 úkonů (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí z 19.7.2022, návrh na změnu žaloby, doplnění důkazních návrhů z 11.11.2022, 2x účasti u jednání, písemný závěrečný návrh, odvolání, jednání u odvolacího soudu, doplnění žaloby z 17.10.2023, jednání 10.1.2024, vyjádření z 24.1.2024, jednání 6.3.2024. Vše podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a Vyhl.č. 254/22015 Sb. po 3 100 Kč x 14, tj. 43 400 Kč. K tomu 14 x režijní paušál po 300 Kč, celkem 4 200 Kč, tedy dohromady 47 600 Kč. Dále na cestovném za cestu z [adresa] v délce 210 km a zpět, tedy celkem 420 km uskutečněné dne 5. 10. 2022 vozem Škoda Octavia RZ [SPZ] s kombinovanou spotřebou 6,2 l motorového benzínu na 100 Km v celkové výši 3 133 Kč, 2. cesta z [adresa] v délce 210 km a zpět, tedy celkem 420 km uskutečněné dne 5. 1. 2023 vozem Škoda Octavia RZ [SPZ] s kombinovanou spotřebou 6,2 l motorového benzínu na 100 Km v celkové výši 3 257 Kč. K tomu další 3 jednání k soudům do Prahy – 3x 3 257 Kč, tedy 9 771 Kč. Jízdné tedy 16 161 Kč.Za promeškaný čas 9 h/1 zpáteční cesta , tedy celkem 45 započatých půlhodin při cestách do Prahy a zpět ve výši 4 500 Kč. Souhrnem 68 261 Kč. Při krácení dle úspěšnosti 75,42% je výsledek 51 482,45 Kč. K tomu DPH ve výši 10 794 Kč. Též soudní poplatek 8 000 Kč; celkem 70 276,45 Kč.

Poučení