14 C 271/2022-58

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M. vykonávajícím advokacii jako společník [právnická osoba] advokátní kancelář sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem doc. JUDr. [jméno] [příjmení], CSc. vykonávajícím advokacii jako společník [příjmení] & [právnická osoba] sídlem [adresa] pro zaplacení 500 000 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá uhrazení 500 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 74 094,35 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 500 000 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o obchodní spolupráci [číslo] (dále též„ Smlouva“), jejímž předmětem byla obchodní spolupráce žalobkyně a žalované za účelem zvýšení prodeje plynu a elektřiny koncovým zákazníkům žalobkyně. Za činnosti dle Smlouvy měla být žalované poskytována provize.

2. Dne [datum] žalobkyně Smlouvu vypověděla, a to s tříměsíční výpovědní dobou. Ve výpovědi byla žalovaná upozorněna na její povinnost vystavit pro žalobkyni čestné prohlášení o ukončení zpracování osobních údajů v smyslu čl. IV odst. 1 Smlouvy ve spojení s odst. 20 přílohy [číslo] ke Smlouvě, dle kterého platí, že v případě ukončení smlouvy ukončí Zpracovatel (žalovaná) Zpracování osobních údajů a Osobní údaje Subjektu údajů v souladu s rozhodnutím Správce (žalobkyně) vymaže, nebo je vrátí Správci, a vymaže i existující kopie, pokud právní předpisy týkající se ochrany osobních údajů nebude požadovat jejich uložení. O tom je Zpracovatel povinen vystavit ve prospěch Správce čestné prohlášení. Čestné prohlášení je Zpracovatel povinen doručit Správci nejpozději ke dni zániku smlouvy. V případě, že Zpracovatel čestné prohlášení nevystaví a nedoručí Správci dani v náhradní lhůtě, kterou mu Správce pro tento případ stanoví, je povinen zaplatit Správci pokutu dle čl. VII. odst. 1 smlouvy, a to do tří dnů od marného uplynutí lhůty k dodatečnému plnění. Výše dané smluvní pokuty byla stanovena na 500 000 Kč.

3. Žalobkyně vystavení čestného prohlášení potřebuje pro to, aby zabránila tomu, aby žalovaná postupovala při zpracování osobních údajů v rozporu se zákonem. Dále je pak účelem vystavení čestného prohlášení ochrana žalobkyně proti případným nekalým obchodním praktikám žalované (jde o vysoce konkurenční trh, na kterém mají osobní údaje zákazníků vysokou hodnotu).

4. Žalovaná povinnost poskytnout žalobkyni čestné prohlášení nesplnila, a to ani přes opakované výzvy žalobkyně.

5. Žalobkyně proto požaduje, aby jí žalovaná uhradila smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč.

6. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Nebyla názoru, že by žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu. Smluvní pokuta byla sjednána nepřehledným způsobem a její vyjádření ve Smlouvě je na hraně srozumitelnosti. Žalovaná v tomto ohledu odkazovala na § 1799 až 1800 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též„ OZ“).

7. Žalovaná pak dále akcentovala, že smluvní pokuta byla sjednána ve zcela nepřiměřené výši, a to jak obecně, tak i v konkrétním případě. Žalovaná musí s osobními údaji nakládat, stejně jako žalobkyně, v souladu s relevantní právní úpravou (zejména v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/678, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46 (obecné nařízení o ochraně osobních údajů); dále též„ GDPR“). Žalovaná tedy nemůže osobní údaje jakkoli zneužít, či je využít k jinému účelu, než ke kterému tyto byly shromážděny. Žalovaná pak připomněla, že smluvní pokuta byla sjednána za nedodání čestného prohlášení, nikoliv za neoprávněné nakládání s osobními údaji, za jejich předání konkurenci atp. Smluvní pokuta je tak nepřiměřená obecně, neboť dodání čestného prohlášení nemůže vyloučit neoprávněné nakládaní s osobními údaji. Právě z obavy z takového neoprávněného nakládání přitom žalobkyně dovozuje svoje právo na smluvní pokutu.

8. V rámci další argumentace žalovaná uvedla, že žalobkyně nikdy neučinila rozhodnutí, zda má žalovaná osobní údaje vymazat, či je má vrátit žalobkyni. Tato volba je na žalobkyni. Ta ji neučinila, a žalovaná tak nemůže čestné prohlášení vystavit.

9. Žalovaná dále konstatovala, že v průběhu obchodní spolupráce s žalobkyní nezískala žádné osobní údaje zákazníků. Nedošlo k uzavření žádné smlouvy s konečnými zákazníky.

10. V reakci na vyjádření žalované žalobkyně v podání ze dne [datum] vyjádřila nesouhlas s tím, že by smluvní pokuta měla být sjednána nepřehledně a neurčitě. Odkaz žalované na § 1799 a § 1800 OZ není přiléhavý. Nejedná se o adhezní smlouvu; žalovaná mohla do textu Smlouvy zasahovat, o čemž svědčí, že při sjednání Smlouvy byl její obsah upraven dodatkem, kterým došlo k upravení smluvních ujednání o zákazu konkurence.

11. Dle žalobkyně je žalovaná povinna vystavit čestné prohlášení vždy, bez ohledu na to, zda byly osobní údaje vymazány, či vráceny žalobkyni.

12. Žalobkyně pak dále poukázala na § 32 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též„ ZOÚ“), dle kterého má žalobkyně povinnost přijmout taková technická a organizační opatření, aby zajistila a doložila splnění svých povinností při ochraně osobních údajů. Žalobkyně jako správce osobních údajů nadto nesla odpovědnost za případné nezákonné nakládání s osobními údaji provedené žalovanou jako zpracovatelem osobních údajů. Za porušení povinností dle ZOÚ přitom může být žalobkyně sankcionována pokutou až do 500 000 000 Kč; smluvní pokuta tudíž není nepřiměřená. Smluvní pokuta má nadto objektivní povahu. Žalovaná se nemůže zbavit povinnosti tuto uhradit s odkazem na to, že nezpracovávala žádné osobní údaje.

13. Skutečnost, že nedošlo k uzavření žádné smlouvy mezi žalovanou a konečnými zákazníky, neznamená, že žalovaná nezpracovávala žádné osobní údaje zákazníků. Činnost, kterou měla žalovaná pro žalobkyni na základě Smlouvy vyvíjet, totiž měla spočívat i v postupu předcházejícím vlastní podpis smlouvy se zákazníkem.

14. V navazujícím podání ze dne [datum] žalovaná zopakovala, že povinnost zpracovávat osobní údaje v souladu s GDPR dopadala i na ni. Smluvní pokuta nicméně nebyla navázána na povinnost dodržovat GDPR, nýbrž na nevystavení čestného prohlášení. Žalovaná pak zopakovala, že nezprostředkovala žádný obchodní případ, neuzavřela žádnou smlouva, nezpracovávala žádné osobní údaje. Odkázala pak i na recentní judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022), které soudům ukládá zabývat se přiměřeností smluvní pokuty dle konkrétních okolností té které věci. V nynější věci je požadována smluvní pokuta ve výši 500 000 Kč za to, že žalovaná nevystavila čestné prohlášení o likvidaci osobních údajů v situaci, kdy žalovaná žádnými osobními údaji nedisponovala. Žalovaná pak konečně zopakovala, že žalobkyně neučinila volbu, zda má žalovaná osobní údaje vymazat, či je má vrátit žalobkyni.

15. Na jednání soudu byla žalobkyně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena, aby tvrdila a doložila veškeré důkazní prostředky k prokázání toho, že 1. žalovaná jako zpracovatel pro žalobkyni jako správce fakticky zpracovávala osobní údaje klientů; 2. žalobkyně učinila volbu dle odst. 20 přílohy [číslo] ke Smlouvě, tj. že žalobkyně rozhodla, zda má žalovaná osobní údaje vymazat, nebo je má vrátit žalobkyni a vymazat existující kopie, a že tuto volbu sdělila žalované a 3. žalobkyně stanovila žalované náhradní lhůtu pro vystavení a doručení čestného prohlášení.

16. Žalobkyně v reakci na danou výzvu doručila soudu dne [datum] podání, ve kterém uvedla, že ke stanovení náhradní lhůty k vystavení čestného prohlášení došlo nejpozději dne [datum], kdy žalobkyně zaslala žalované e-mail, ve kterém ji vyzvala, aby nejpozději ve lhůtě do [datum] splnila danou povinnost vystavit čestné prohlášení. Přílohou daného e-mailu pak byl i formulář/vzor čestného prohlášení, ve kterém bylo uvedeno, že osobní údaje mají být vymazány.

17. Co se pak týče toho, zda žalovaná zpracovávala osobní údaje, žalobkyně konstatovala, že pokud soud k danému vyzval žalobkyni, jedná se o nezákonné přenášení důkazního břemene. Ačkoliv se jedná o negativní skutečnost (to, že žalovaná žádné osobní údaje nezpracovávala), žalované nic nebrání tuto prokázat. Závěry týkající se negativní teorie důkazní jsou již překonány. Podle judikatury Nejvyššího soudu důkazní břemeno leží na tom účastníkovi, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností tvrdí. Žalovaná tvrdí, že žádné osobní údaje nezpracovávala, je tedy na ní, aby toto tvrzení prokázala. K tomu by měla mít dostatek důkazních prostředků. Výzva soudu je nadto dle žalobkyně nesplnitelná, žalobkyně nemá přístup do interních databází žalované. Nemůže mít žádné informace o tom, jak probíhala předsmluvní jednání se zákazníky.

18. Žalobkyně pak zopakovala, že ze skutečnosti, že nedošlo k uzavření žádné smlouvy se zákazníky, nelze dovozovat, že žalovaná nezpracovávala žádné osobní údaje. Žalovaná se dle Smlouvy zavázala i k činnosti směřující k uzavření jednotlivých smluv. Osobní údaje pak jsou vymezeny v odst. 2 přílohy [číslo] Smlouvy. Z tohoto vymezení sice plyne, že mělo jít o údaje uvedené ve smlouvách se zákazníky, avšak z následného výčtu je zřejmé, že za osobní údaje jsou považovány veškeré osobní údaje související s uzavřením smlouvy se zákazníkem, a nikoliv pouze údaje v této smlouvě uvedené. Ve výčtu jsou totiž uvedeny údaje o smluvním vztahu zákazníka jako je výše záloh, plateb, ročních vyúčtování apod. Tyto údaje nejsou uvedeny přímo ve smlouvě se zákazníkem. To potvrzuje i odst. 3 přílohy [číslo] ke Smlouvě, dle kterého je zpracování osobních údajů založeno mj. i na činnostech dle čl. I odst. 2 Smlouvy, tj. na činnostech při vyhledávání zákazníků, nabízení produktů, jednání se zákazníky ohledně volby vhodného produktu, vypracování cenových nabídek atd.

19. Závěrem žalobkyně uvedla, že povinnost vystavit čestné prohlášení by žalovanou zatěžovala, i pokud by tato nezpracovávala žádné osobní údaje. Žalobkyně v tomto ohledu odkázala na čl. 28 odst. 3 písm. h) GDPR, dle kterého má zpracovatel správci poskytnout veškeré informace potřebné k doložení toho, že byly splněny podmínky dle daného ustanovení GDPR. Naplněním této povinnosti by bylo vydání čestného prohlášení, že žalovaná žádné osobní údaje nezpracovávala.

20. Soud z provedeného dokazování učinil následující skutková zajištění: Žalobkyně a žalovaná spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o obchodní spolupráci [číslo] (Smlouva), kterou se žalovaná zavázala, že bude pro žalobkyni zajišťovat služby týkající se prodeje produktů a služeb žalobkyně, a to prostřednictvím vyvíjení činností směřujících k uzavírání smluv se zákazníky. Základními činnostmi, které měla žalovaná na základě Smlouvy vykonávat bylo vyhledávání potenciálních zájemců o uzavření smlouvy s žalobkyní; nabízení produktů žalobkyně zákazníkům; jednání se zákazníky ohledně volby vhodného produktu; vypracování cenových nabídek pro zákazníky v rozsahu a za podmínek stanovených platnými ceníky žalobkyně; příprava a předání podepsaných smluv zákazníkům a žalobkyni a zajišťování podpisů smluv, popř. dalších dokumentů se zákazníky. V čl. IV smlouvy bylo sjednáno, že po dobu účinnosti smlouvy bude žalobkyně jako správce a žalovaná jako zpracovatel zpracovávat v souladu s GDPR osobní údaje zákazníků. Práva a povinnosti při zpracování osobních údajů vymezuje příloha [číslo] Smlouvy. V čl. VII Smlouvy (obsahujícím smluvní sankce) bylo sjednáno, že žalovaná se zavazuje zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč za porušení povinností dle odst. 20 přílohy [číslo] Smlouvy. V čl. VIII odst. 4 Smlouvy pak bylo sjednáno, že nestanoví-li Smlouva jinak, budou právní jednání (úkony), které jsou smluvní strany povinny učinit písemně, doručovány tak, že budou zaslány na adresu smluvních stran uvedenou v záhlaví této smlouvy, a to doporučenou zásilkou. (důkaz: smlouva o obchodní spolupráci [číslo]) Ke Smlouvě byl dne [datum] sjednán dodatek, ve kterém si strany sjednaly odchylnou úpravu zákazu konkurence (důkaz. Dodatek typu B ke smlouvě o obchodní spolupráci [číslo]) V příloze [číslo] Smlouvy jsou obsažena pravidla pro zpracování osobních údajů. V této příloze bylo sjednáno, že žalobkyně pověřila žalovanou jako zpracovatele zpracováním osobních údajů zákazníků. Odst. 2 dané přílohy stanovil, že za osobní údaje jsou považovány údaje uvedené ve smlouvě se zákazníky, tj.:

1. Identifikační údaje, kontaktní a bankovní údaje Subjektu údajů (jméno, příjmení, bydliště, kontaktní adresa, datum narození, rodné číslo, bankovní spojení, e-mail, tel. číslo ad.).; 2. Údaje o odběrném místě Subjektu údajů (adresa odběrného místa, EAN/EIC, popř. číslo elektroměru/plynoměru ad.) a Údaje o smluvním vztahu Subjektu údajů (výše záloh, plateb, ročních vyúčtování, spotřeb včetně historie a údajů o případném porušení smluvní povinnosti zákazníkem ad.). Odst. 3 pak definoval pro účely Smlouvy zpracování osobních údajů, kteréžto mělo být založeno na zpracovatelských operacích spočívajících 1. v činnostech dle čl. I. odst. 2 smlouvy, 2. ve vyplňování a uzavírání smluv se zákazníky, 3. v odeslání smluv se zákazníky žalobkyni v papírové nebo elektronické formě, 4. v předávání osobních údajů do partnerského webu, 5. v nahlížené do aplikace Backend s možností nahlédnutí do osobních údajů, 6. v nahlížení do partnerského webu s možností nahlédnutí do osobních údajů, 7. v použití osobních údajů uvedených na partnerském webu způsobem dle pokynů žalobkyně, 8. v kontrole, popř. opravě osobních údajů zákazníků, 9. ve zničení kopií smluv se zákazníky a další smluvní dokumentace obsahující osobní údaje, popř. jiného zničení osobních údajů, 10. v odstranění (vymazání) osobních údajů v elektronické podobě. V odst. 20 přílohy [číslo] Smlouvy byla sjednána předmětná smluvní pokuta, a to následujícím způsobem: v případě ukončení smlouvy ukončí Zpracovatel (žalovaná) Zpracování osobních údajů a Osobní údaje Subjektu údajů v souladu s rozhodnutím Správce (žalobkyně) vymaže, nebo je vrátí Správci, a vymaže i existující kopie, pokud právní předpisy týkající se ochrany osobních údajů nebude požadovat jejich uložení. O tom je Zpracovatel povinen vystavit ve prospěch Správce čestné prohlášení. Čestné prohlášení je Zpracovatel povinen doručit Správci nejpozději ke dni zániku smlouvy. V případě, že Zpracovatel čestné prohlášení nevystaví a nedoručí Správci dani v náhradní lhůtě, kterou mu Správce pro tento případ stanoví, je povinen zaplatit Správci pokutu dle čl. VII. odst. 1 smlouvy, a to do tří dnů od marného uplynutí lhůty k dodatečnému plnění. (důkaz: příloha [číslo] Smlouvy) Smlouvy žalobkyní vypovězena výpovědí ze dne [datum] s tříměsíční výpovědní dobou začínající běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy došlo k doručení výpovědi. Žalovaná byla ve výpovědi informována o tom, že má nejpozději ke dni zániku Smlouvy povinnost vystavit čestné prohlášení podle odst. 20 přílohy [číslo] Smlouvy (důkaz: výpověď ze dne [datum]) Žalobkyně žalovanou před podáním žaloby opakovaně vyzývala k vystavení čestného prohlášení. E-mailem ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána, aby čestné prohlášení doručila nejpozději do [datum]. Přílohu tohoto e-mailu tvořil vzor čestného prohlášení, který měla žalovaná podepsat a odeslat žalobkyni. Text předvyplněného prohlášení byl následující:„ prohlašuji, že byly splněny podmínky partnerské smlouvy a bylo ukončeno zpracování Osobních údajů pro účely plnění smlouvy uzavřené poskytovatelem ([právnická osoba] - Správce). Za osobní údaje jsou považovány údaje uvedené ve smlouvě se zákazníky. Současně byl Zpracovatelem proveden výmaz Osobních údajů i všech kopií.“ V navazující e-mailové komunikaci mezi právními zástupci účastníků žalovaná uvedla, že by byla ochotna a schopna čestné prohlášení vystavit, avšak nechce, aby z tohoto postupu byla dovozována opožděnost vystavení čestného prohlášení (důkaz: e-mail ze dne [datum] z adresy [email] na adresu [email] a jeho příloha; výzva ke splnění povinnosti z partnerské smlouvy ze dne [datum], výzva k úhradě smluvní pokuty a předžalobní výzva ze dne [datum], e-mailové vlákno mezi JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] mezi dny [datum] až [datum]) Žalobkyně zaslala žalované dne [datum] předžalobní upomínku, kterou žalovanou vyzvala, aby do [datum] uhradila smluvní pokutu ve výši 500 000 kč, neboť nesplnila povinnost vystavit čestné prohlášení. (důkaz: předžalobní upomínka ze dne [datum])

21. Po právní stránce soud věc hodnotil zejména podle následujících ustanovení: Podle § 1799 OZ: Doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát. Podle § 1800 OZ: (1) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen. (2) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577. Podle § 1801 OZ: Odchýlí-li se strany od § [číslo] nebo [číslo] nebo vyloučí-li některé z těchto ustanovení, nepřihlíží se k tomu. To neplatí pro smlouvy uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku. Podle § 2048 odst. 1 věty první OZ platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2051 OZ může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Podle čl. 2 odst. 1 nařízení GDPR: Toto nařízení se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů a na neautomatizované zpracování těch osobních údajů, které jsou obsaženy v evidenci nebo do ní mají být zařazeny. Podle čl. 4 odst. 1 GDPR: Pro účely tohoto nařízení se„ osobními údaji“ rozumí veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen„ subjekt údajů“); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby. Podle čl. 4 odst. 2 GDPR: Pro účely tohoto nařízení se„ zpracováním“ rozumí jakákoliv operace nebo soubor operací, které jsou prováděny s osobními údaji nebo soubory osobních údajů pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení. Podle čl. 4 odst. 8 GDPR: Pro účely tohoto nařízení se„ zpracovatelem“ rozumí fyzická nebo právnická osoba, orgán veřejné moci, agentura nebo jiný subjekt, který zpracovává osobní údaje pro správce. Podle čl. 28 odst. 3 písm. g) GDPR: Zpracování zpracovatelem se řídí smlouvou nebo jiným právním aktem podle práva Unie nebo členského státu, které zavazují zpracovatele vůči správci a v nichž je stanoven předmět a doba trvání zpracování, povaha a účel zpracování, typ osobních údajů a kategorie subjektů údajů, povinnosti a práva správce. Tato smlouva nebo jiný právní akt zejména stanoví, že zpracovatel v souladu s rozhodnutím správce všechny osobní údaje buď vymaže, nebo je vrátí správci po ukončení poskytování služeb spojených se zpracováním, a vymaže existující kopie, pokud právo Unie nebo členského státu nepožaduje uložení daných osobních údajů; 22. Soud aplikoval danou právní úpravu na zjištěný skutkový stav a dospěl k následujícím závěrům.

23. Soud předně uvádí, že neshledal důvodnou obranu žalované, že smluvní pokuta byla v samotné Smlouvě sjednána neurčitě a odkaz na přílohu [číslo] je nutno hodnotit optikou § 1799 a § 1800 OZ týkajících se doložek v adhezních smlouvách.

24. Soud v tomto ohledu předně akcentuje, že Smlouvu nelze posoudit jako smlouvu adhezní, neboť žalobkyně soudu doložila dodatek, který byl k dané Smlouvě sjednán a který modifikoval standardizovaná smluvní ujednání.

25. Dále je nutno zohlednit, že smluvní strany ve Smlouvě aplikaci § 1799 a § 1800 OZ vyloučily (čl. VIII odst. 8 Smlouvy). Vhledem k tomu, že předmětná Smlouva je smlouvou mezi podnikateli a žalovaná ani netvrdila, že by doložka mimo text Smlouvy (tj. konkrétně odst. 20 přílohy [číslo] Smlouvy upravující danou smluvní pokutu) hrubě odporovala obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku (tento závěr přitom dle soudu ohledně dané smluvní pokuty v obecné rovině učinit nelze), bylo toto vyloučení provedeno účinně (§ 1801 OZ).

26. Ujednání o smluvní pokutě tudíž nelze označit za neurčité jenom z toho důvodu, že toto je obsaženo v příloze [číslo] Smlouvy, na kterou Smlouva v tomto ohledu výslovně odkazuje.

27. Za oprávněnou pak soud neposoudil ani obranu žalované, že žalobkyně neprovedla volbu ve smyslu odst. 20 přílohy [číslo] Smlouvy, tj. nerozhodla, zda má žalovaná osobní údaje vymazat, či je má vrátit žalobkyni.

28. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně tuto volbu učinila, a to když dne [datum] zaslala žalované e-mail, jehož přílohu tvořil vzor čestného prohlášení, ze kterého zřetelně plynulo, že žalobkyně požaduje, aby žalovaná osobní údaje vymazala a vymazala i jejich kopie. Z daného e-mailu pak plyne i to, že žalobkyně žalované stanovila náhradní lhůtu, ve které žalovaná měla čestné prohlášení vystavit. Žalovaná tak měla učinit do [datum], což nesplnila.

29. Soud přitom považoval za účelovou námitku žalované, že daný e-mail nebyl žalované doručen a že jeho příloha není pravá. E-mail byl zaslán na e-mailovou adresu, která je ve Smlouvě (čl. IX odst. 2) uvedena jako kontaktní adresa [email]). Jeho přílohu (dle samotného e-mailu) tvoří dokument nazvaný Čestné prohlášení o ukončení zpracování osobních údajů na základě smlouvy o obchodní spolupráci č. Tomuto názvu pak plně odpovídá i název žalobkyní poskytnuté přílohy daného e-mailu (není přitom rozhodné, že tento dokument obsahuje v záhlaví kolonky týkající se jména, příjmení, data narození a adresa trvalého pobytu fyzické osoby – uvedené neznamená, že daný dokument nemohl být určen právnické osobě; dané identifikační údaje se nadto mohly týkat osoby oprávněné za danou právnickou osobu jednat). Při zohlednění uvedeného a i při zohlednění toho, že žalovaná neučinění volby a neurčení lhůty nikdy (před zahájením soudního řízení) nezpochybňovala a naopak tvrdila, že je ochotna a schopna čestné prohlášení vystavit, je nutno dospět k závěru, že námitky žalované jsou v tomto směru účelové a že žalobkyně prokázala, že učinila volbu ve smyslu odst. 20 přílohy [číslo] Smlouvy a že žalované určila náhradní lhůtu, ve které měla žalované čestné prohlášení vystavit. K tvrzení žalované, že komunikace mezi smluvními stranami měla být dle čl. VIII odst. 4 Smlouvy činěna výhradně ve formě doporučených dopisů, soud dodává, že touto formou měla být činěna pouze ta komunikace, která dle Smlouvy vyžadovala písemnou formu (viz výše citovaný čl. VIII odst. 4 Smlouvy), nikoliv veškerá komunikace. Žalovaná přitom ani netvrdila, že volba a určení náhradní lhůty dle čl. 20 odst. 4 Smlouvy měly být dle dohody stran provedeny písemně. To pak neplyne ani z textu odstavce 20 přílohy [číslo] Smlouvy.

30. Soud pak nepřisvědčil ani tvrzení žalované (vznesenému na soudním jednání dne [datum]), že postup, který měla žalovaná stvrdit čestným prohlášením, tj. vymazání osobních údajů, je v rozporu se zákonem, neboť žalovaná (pokud by nějaké osobní údaje zpracovávala) byla povinna o tomto vést evidenci. K uvedenému soud uvádí, že nelze totiž klást rovnítko mezi vymazání vlastních osobních údajů a mezi vymazání veškeré dokumentace vztahující se ke zpracování osobních údajů. Žalobkyně po žalované žádala, aby čestným prohlášením stvrdila, že vymazala osobní údaje, nikoliv veškerou existující dokumentaci týkající se osobních údajů. Povinnost vymazat osobní údaje (a jejich kopie) přitom není v rozporu se zákonem. Tato naopak plyne z vlastního textu GDPR (viz výše citovaný čl. 28 odst. 3 písm. g) GDPR).

31. Soud se dále zabýval tím, zda žalovaná měla povinnost čestné prohlášení vystavit. Pouze pokud by tomu tak bylo, bylo by žalovanou možno sankcionovat smluvní pokutou za nevystavení čestného prohlášení.

32. Soud v tomto ohledu předně uvádí, že se neztotožňuje s žalobkyní v tom, že by povinnost vystavit čestné prohlášení měla žalovanou zatěžovat i v případech, kdy žalovaná žádné osobní údaje (ve smyslu Smlouvy) nezpracovávala. Z odstavce 20 přílohy [číslo] Smlouvy naopak jednoznačně plyne, že čestné prohlášení cílí pouze na situaci, kdyby žalovaná disponovala osobními údaji a tyto by pro žalobkyni zpracovávala. Žalovaná měla dle daného smluvního ujednání vystavit čestné prohlášení o tom, že ukončila zpracování osobních údajů a že tyto údaje buď vymazala, či je vrátila žalobkyni, a vymazala existující kopie. Pokud by tedy žalovaná žádné osobní údaje nezpracovávala, neměla by povinnost čestné prohlášení vystavit. To ostatně plyne i ze samotného vzoru předmětného čestného prohlášení, které soudu poskytla žalobkyně. V tomto měla žalovaná podpisem stvrdit, že ukončila zpracování osobních údajů a že vymazala jak osobní údaje, tak jejich kopie. Je nabíledni, že pokud by žalovaná žádné osobní údaje nezpracovávala, neměla by povinnost dané čestné prohlášení vystavit a poskytnout jej žalobkyni. Takový výklad by byl v přímém rozporu s textem Smlouvy. Ve Smlouvě (a jejích přílohách) chybí ujednání o tom, co by se mělo stát v případech, kdy by žalovaná žádné osobní údaje nezpracovávala. Tento nedostatek smluvní kontraktace však nelze nyní nahrazovat extenzivním výkladem odstavce 20 přílohy [číslo] Smlouvy. To platí o to více, že jde o smluvní ujednání o smluvní pokutě, tedy o utvrzovacím institutu stíhajícím jednu ze stran povinností uhradit druhé určenou finanční částku. U takového ujednání je nutno dbát na pregnantní vyjádření utvrzované povinnosti.

33. Pokud přitom žalobkyně v tomto ohledu odkazuje na GDPR a na ZOÚ, soud předně akcentuje, že v případě posuzování oprávněnosti nároku žalobkyně na smluvní pokutu nelze bez dalšího vycházet z GDPR ani z ZOÚ, nýbrž je nutno a priori zohlednit smluvní ujednání mezi žalobkyní a žalovanou. Z těchto pak zřetelně plyne, že smluvní pokuta byla navázána na nevystavení čestného prohlášení o ukončení zpracování osobních údajů a o jejich vymazání, či předání žalobkyni. Takové čestné prohlášení by bylo, jak již bylo uvedeno výše, nutno vydat pouze, pokud by docházelo ke zpracování osobních údajů. Povinnost vydat čestné prohlášení o tom, že žalovaná žádné osobní údaje nezískala a nezpracovávala, ve Smlouvě sjednána nebyla. Z textu Smlouvy, resp. její přílohy [číslo] je přitom nutno vycházet, i co se týče obsahu daných pojmů, tj. pojmů osobní údaje a zpracování osobních údajů. Příloha [číslo] obsahuje definici daných pojmů pro účely Smlouvy, tj. mj. i pro účely ujednání o smluvní pokutě. Definice pro účely Smlouvy je přitom nutno posoudit jako užší, než definice obsažené v GDPR či ZOÚ (v tomto ohledu viz výše citovaná znění přílohy [číslo] úpravu obsaženou v GDPR). K odkazům žalobkyně na GDPR či ZOÚ pak lze konečně dodat i to, že pokud by žalovaná žádné osobní údaje (ve smyslu Smlouvy a návazně pak i ve smyslu GDPR a ZOÚ) nezpracovávala, dané normy by na ni vůbec nedopadaly (podle čl. 4 odst. 8 GDPR je zpracovatelem fyzická nebo právnická osoba, orgán veřejné moci, agentura nebo jiný subjekt, který zpracovává osobní údaje pro správce).

34. Lze tedy učinit dílčí závěr, že aby bylo lze žalované uložit povinnost uhradit smluvní pokutu, muselo by být v řízení prokázáno, že žalovaná v pozici zpracovatele zpracovávala na základě Smlouvy pro žalovanou v pozici správce osobní údaje.

35. Soud proto žalobkyni na jednání dne [datum] vyzval, aby prokázala, že žalovaná pro ni zpracovávala osobní údaje.

36. Žalobkyně však této výzvě nevyhověla a neprokázala, že žalovaná pro ni zpracovávala osobní údaje.

37. Žalobkyně v reakci výzvu soudu neoznačila žádné důkazní prostředky, které by měly svědčit o tom, že žalovaná pro ni zpracovávala osobní údaje.

38. Tento svůj postup odůvodnila tím, že bylo na žalované, aby prokázala, že nezpracovávala žádné osobní údaje, neboť se jedná o tvrzení, které vznesla právě žalovaná a toto je pro ni příznivé.

39. S takovým posouzením se však ztotožnit nelze.

40. Civilní soudy při řešení otázky důkazního břemene mezi stranami vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (k tomu srovnej: [příjmení], L.: Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuches und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně doplněné vydání 1922, citován in: [příjmení], J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, [obec], [ulice] univerzita, 1996, str. 65 a násl. a 79 viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010). Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou.

41. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování.

42. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno ([příjmení], J.: tamtéž, str. 65 a násl.).

43. Aplikací daných pravidel na nyní posuzovanou věc nelze jinak, než dospět k závěru, že důkazní břemeno ohledně toho, že žalovaná pro žalobkyni zpracovávala osobní údaje leží na žalobkyni.

44. Žalobkyně požaduje uhrazení smluvní pokuty za nesplnění povinnosti žalované vydat čestné prohlášení, kteréžto má žalovaná vydat pouze v případě, pokud by zpracovávala osobní údaje (k tomu viz výše). Bylo tudíž na žalobkyni, aby prokázala skutkové předpoklady jí nárokované základní normy, mezi které zcela jistě patří právě i to, že žalovaná pro žalobkyni fakticky zpracovávala osobní údaje.

45. Na tom nic nemění tvrzení žalované, že žádné osobní údaje pro žalobkyni nezpracovávala. Žalovaná tímto totiž„ pouze“ popřela skutková tvrzení žalobkyně, což však nemá vliv na rozdělení důkazního břemene. Žalovaná daným tvrzením neuplatnila proti základní normě žalobkyně sobě příznivou protinormu (tj. tvrzení založené na principu ano, ale...), ohledně které by žalovaná nesla důkazní břemeno. Popřením skutečnosti, že by zpracovávala osobní údaje, žalovaná ve své podstatě„ pouze“ učinila danou skutkovou okolnost spornou, a bylo na žalobkyni, aby tuto prokázala, tj. aby prokázala, že žalovaná pro ni zpracovávala osobní údaje zákazníků. Jenom v takovém případě by bylo lze dojít k závěru, že žalobkyně má (za splnění dalších podmínek) právo na smluvní pokutu.

46. Soud přitom vnímá, že prokázání dané skutečnosti je pro žalobkyni poměrně obtížné, toto však není objektivně nesplnitelné. Žalobkyně objektivně může disponovat důkazy týkajícími se činnosti žalované, ze kterých by plynulo mj. i to, že žalovaná osobní údaje pro žalobkyni zpracovávala. Žalobkyně mohla například navrhnout výslechy pracovníků žalované, či jejich statutárních orgánů. To však žalobkyně, ač řádně poučena, neučinila. Ze smluvní dokumentace nadto plyne, že co se týče některých případů, který byly považovány za zpracování osobních údajů, musela o těchto mít žalobkyně vědomost a mohla pak tyto i doložit. Kromě samotného přijetí žalovanou uzavřených smluv a související dokumentace (ke kterému však v nynější věci nedošlo) je možno odkázat například na to, že žalovaná měla předávat osobní údaje do partnerského webu, nahlížet do aplikace Backend či do partnerského webu a do v nich uvedených osobních údajů, a to dle pokynů žalobkyně. O takovém zpracování osobních údajů by jistě žalobkyně měla mít povědomost a toto by měla být schopna osvědčit.

47. Dodat lze, že pokud si žalobkyně v průběhu smluvního vztahu s žalovanou neobstarávala žádné informace o činnosti žalované, ze kterých by nyní bylo lze osvědčit, zda pro ni žalovaná vykonávala nějaké činnosti a o jaké činnosti se případně jednalo (a zda během těchto došlo ke zpracování osobních údajů), jedná se ve své podstatě o důkazní nouzi zaviněnou žalobkyní. Je to přitom žalobkyně, kdo tvrdí, že ke zpracování osobních údajů docházelo, je tak povinna toto své tvrzení prokázat. Žalobkyně přitom současně opakovaně poukazuje na to, že byla (v postavení správce) odpovědná za postupy žalované (v postavení zpracovatele). Jeví se tedy minimálně zarážejícím, že žalobkyně žádným způsobem v průběhu trvání smluvního vztahu nekontrolovala a neevidovala činnost žalované. Při takovém postupu by jistě žalobkyně byla schopna zjistit, jaké činnosti žalovaná vykonává, a zda při těchto návazně zpracovává osobní údaje, či nikoliv. Pokud tak žalobkyně nečinila, nelze nyní tvrdit, že je v objektivně nastalé důkazní nouzi, resp. že objektivně nemá a ani nemůže disponovat důkazními prostředky ohledně toho, zda žalovaná pro ni zpracovávala osobní údaje, či nikoliv.

48. Pokud přitom žalobkyně (v reakci na sdělení soudu při soudním jednání) uvádí, že žalovaná může a má prokázat, že osobní údaje nezpracovávala, ač jde o negativní skutečnost, je nutno konstatovat, že žalobkyně má jistě pravdu, odkazuje-li na to, že negativní teorie důkazní (nemožnost prokazovat negativní skutečnosti) neplatí obecně. V některých případech je strana zatížená důkazním břemenem povinna prokázat i negativní skutečnost. Musí se však nadále jednat o skutečnost, kterou je daná strana schopna prokázat (ač například pouze nepřímými důkazy). Žalobkyně tvrdí, že žalovaná má být schopna osvědčit, že nezpracovávala osobní údaje, neboť ji zatěžují veřejnoprávní povinnosti evidence ohledně GDPR. Žalobkyně však přehlíží, že žalovaná setrvale tvrdí, že žádné osobní údaje nezpracovávala, žádné povinnosti ohledně GDPR (ani povinnosti evidenční) ji tedy nezatěžovaly, a žalovaná tak nemůže prokazovat skutečnost, že osobní údaje neevidovala, pomocí dokladů, které by měla mít pouze v případě, kdy by osobní údaje evidovala. Nemožnost takového prokazování je zřejmá. Nadto, důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že žalovaná osobní údaje zpracovávala, nese žalobkyně, a nikoliv žalovaná, jak bylo vysvětleno výše.

49. Soud přitom pro úplnost dodává, že vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu nepředložila ani opěrné skutkové body svědčící o tom, že žalovaná zpracovávala osobní údaje (tvrzení, že žalobkyně takové zpracování předpokládala, v tomto směru jistě nepostačí) a vzhledem k tomu, že soud není názoru, že v projednávané věci by se jednalo o situaci, kdy by žalobkyně objektivně neměla a ani objektivně nemohla mít rozhodné informace a podklady a současně o situaci, kdy by žalovaná tyto objektivně mít mohla nebylo namístě zvažovat ani využití institutu tzv. vysvětlovací povinnosti žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). Dodat lze, že vysvětlovací povinnost nelze ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé. Vysvětlovací povinnost nastupuje též pouze za situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem přednese opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Pouhá povšechná tvrzení strany zatížené důkazním břemenem nedostačují (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016).

50. Je tudíž nutno uzavřít, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by žalovaná pro ni zpracovávala osobní údaje a že by tak žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu dle čl. IV odst. 1 Smlouvy ve spojení s odst. 20 přílohy [číslo] ke Smlouvě.

51. Soud pak konečně dodává i to, že žalobu by bylo namístě zamítnout i z důvodu nepřiměřenosti smluvní pokuty, na kterou žalovaná důvodně poukazovala.

52. Podle § 2051 OZ může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

53. Z recentní rozhodovací praxe plyne, že přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 OZ se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení (rozsudek velkého senátu civilního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, č. j. 31 Cdo 2273/2022-162).

54. Žalobkyně tvrdí, že povinnost vydat čestné prohlášení pro ni byla zásadní, a to aby bylo zabráněno nezákonnému nakládání s osobními údaji žalovanou, zneužití daných údajů v konkurenčním boji a taktéž, aby žalobkyně byla schopna prokázat, že dostála svým zákonným povinnostem správce osobních údajů ve smyslu GDPR a ZOÚ.

55. Soud v tomto ohledu akcentuje, že smluvní pokutou byla utvrzena povinnost vydat čestné prohlášení, nikoliv povinnost nakládat s osobními údaji v souladu se zákonem či osobní údaje nezneužít v rámci konkurenčního boje. Samotné vydání čestného prohlášení přitom nemohlo jakkoli zabránit tomu, aby žalovaná s osobními údaji nakládala nezákonně a ani tomu, aby tyto nezneužila v konkurenčním boji. Jediným zájmem, na který smluvní pokuta cílila, tak mohl být zájem žalobkyně na tom, aby disponovala podklady, které by prokázaly, že žalobkyně učinila adekvátní opatření, aby jí zvolený zpracovatel splnil svou povinnost ukončit zpracování osobních údajů a tyto údaje vymazal.

56. Za situace, kdy mezi stranami není sporné, že žalovaná nezprostředkovala uzavření žádné smlouvy o poskytnutí služby, a že tedy i pokud došlo k nějakému zpracování osobních údajů (k tomu nicméně viz výklad uvedený výše), jednalo se o minimální množství údajů, a zejména za situace, kdy žalovaná opakovaně (a to i během protokolovaného soudního jednání) uvedla, že žádnými osobními údaji nedisponovala a tyto nezpracovávala, je nutno dojít k závěru, že zájmy žalobkyně (které byly zajištěny smluvní pokutou) byly dotčeny zcela minimálně, resp. v současné době nejsou dotčeny vůbec. Pokud se totiž žalobkyně domáhá čestného prohlášení za účelem, aby byla schopna doložit (jistě pro účely případné kontroly ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů), že žalobkyně splnila svou povinnost požadovat po žalované ukončení zpracování osobních údajů a výmaz těchto údajů, bylo tomuto požadavku žalobkyně materiálně učiněno zadost. Žalovaná v průběhu soudního řízení několikráte sdělila, že žádné osobní údaje zákazníků nezískala, a tyto tak nezpracovávala. Uvedené tvrzení žalované, kteréžto je písemně zachyceno jak v jejích písemných podáních, tak v protokolu o soudním jednání ze dne [datum], má totiž zcela stejnou obsahovou hodnotu jako žalobkyní žádané čestné prohlášení, které by dle názoru žalobkyně mělo za dané situace obsahovat prohlášení žalované, že na základě smluvní spolupráce s žalobkyní nezpracovávala žádné osobní údaje.

57. Při zohlednění právě uvedeného a taktéž při zohlednění, že žalobkyně ani netvrdí, že by jí jednáním žalované vznikla jakákoliv škoda je soud názoru, že je namístě přistoupit k aplikaci institutu snížení smluvní pokuty, a to až na nulu. Na tomto závěru dle soudu nic nemění skutečnost, že žalobkyně má podle ZOÚ pod hrozbou pokuty až do 10 000 000 Kč povinnost mj. s přihlédnutím k povaze, rozsahu, okolnostem, účelům a rizikům zpracování osobních údajů přijmout taková technická a organizační opatření, aby zajistila a doložila splnění svých povinností při ochraně osobních údajů (§ 32 odst. 1 ve spojení s § 63 odst. 1 písm. g) ZOÚ). Jak již bylo uvedeno, pokud žalovaná ztotožňuje splnění dané povinnosti s vydáním čestného prohlášení o tom, že žalovaná žádné osobní údaje nezpracovávala, toto tvrzení má žalobkyně již k dispozici, a to mj. i v rámci protokolu o soudním jednáním. Nadto, hrozba dané pokuty podle ZOÚ je relevantní a priori při zkoumání obecné přiměřenosti smluvní pokuty, ne však již v případě zkoumání přiměřenosti konkrétní smluvní pokuty v nynějším případě (při kterém nedošlo k uložení žádné pokuty a materiálně bylo dané povinnosti učiněno zadost, neboť žalobkyně disponuje dokladem o tom, že žalovaná tvrdí, že žádnými osobními údaji nedisponovala).

58. Soud tedy uzavírá, že žalobu žalobkyně na uhrazení smluvní pokuty bylo nutno zamítnout, a to na základ dvou samostatně stojících důvodů, kdy k zamítnutí žaloby by postačil pouze důvod jediný. Soud proto rozhodl tak, je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku, tj. žalobu, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 500 000 Kč představující smluvní pokutu, v celém rozsahu zamítl.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 74 094,35 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 500 000 Kč sestávající z částky 10 300 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum], ze dne [datum], účast na jednání před soudem [datum], účast na jednání před soudem dne [datum]) a z částky 5 150 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (podání odporu ze dne [datum]), celkem tedy 56 650 Kč. K této částce dále patří paušální náhrada výdajů ve výši 1 800 Kč (6 x 300 Kč) dle § 13 odst. 4 a. t. Úspěšné žalované pak náleží i náhrada jízdních výdajů jejího zástupce v souvislosti s cestou na dvě soudní jednání na trase sídlo advokátní kanceláře – Obvodní soud pro Prahu 1 – sídlo advokátní kanceláře – v celkové délce 388 km (97 km x 4 cesty). Při spotřebě automobilu 4,8 litrů benzínu na 100 km, základní náhradě za použití motorového vozidla ve výši 5,20 Kč a při ceně benzinu 41,20 Kč za 1 litr (vyhláška č. 467/2022 Sb.), cestovné činí 2 785 Kč. K tomu je pak namístě připočíst i částku 12 859,35 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty.

Poučení