14 C 292/2020-34

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 31.046,09 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.082 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 8.082 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 8.082 Kč od 17. 8. 2018 do 31. 7. 2020, co do z částky 9.812 Kč s úrokem z prodlení z částky 1.907,26 Kč ve výši 9 % od 17. 8. 2018 do zaplacení a co do částky 13.152,09 Kč.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 310 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 6. 2017 [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě 14 měsíčních splátek po 1.558 Kč včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 9.812 Kč, sestávajících z úroku ve výši 1.155 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4.800 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 857 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3.000 Kč. Žalovaný podle žalobkyně ničeho neuhradil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 na [právnická osoba], [IČO], která ji smlouvou ze dne 26. 5. 2020 postoupila na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Jelikož žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o.s.ř., nařídil soud jednání na den 10. 11. 2020, ke kterému se ani žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Žalobkyně ještě doplnila žalobu zejména o právní argumentaci před jednáním soudu, a to v podání ze dne 2. 10. 2020.

4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru má soud za prokázané, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru právního předchůdce žalobkyně, přičemž v této žádosti jsou uvedeny jeho příjmy a výdaje. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně vyplnil se žalovaným tento formulář. Smlouvou o úvěru ze dne 16. 6. 2017 [číslo] má soud za prokázané, že se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit ve formě 14 měsíčních splátek po 1.558 Kč včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 9.812 Kč, sestávajících z úroku ve výši 1.155 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4.800 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 857 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3.000 Kč. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na [právnická osoba], [IČO] a ta je smlouvou ze dne 26. 5. 2020 postoupila na žalobkyni. Oznámeními má soud za prokázané, že věřitelé vždy oznámili postoupení pohledávek žalovanému. C) Předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. D) Pokud se týče tvrzení žalobkyně, které je obsaženo v doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2020, o tom, že žalovaný neuhradil žádné splátky a že se dostal do prodlení se všemi splátkami (viz strana 10 článek IV. uvedeného podání žalobkyně), není toto tvrzení podle názoru soudu pravdivé. Naopak z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný uhradil částku 3.918 Kč. K tomuto závěru dospěl soud při hodnocení níže uvedených důkazů. Předně shora citovanou smlouvou o úvěru se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve výši 12.000 Kč a dále celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 9.812 Kč, celkem tedy 21.812 Kč. Sama žalobkyně přitom v žalobě tvrdila v článku III., že žalovaný svůj závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru nesplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení, a z titulu smlouvy o úvěru je v prodlení s úhradou žalované částky ve výši 17.894 Kč. Rozdíl mezi celkovým závazkem žalovaného ve výši 21.812 Kč a žalobkyní požadovanou částkou ve výši 17.894 Kč činí 3.918 Kč. Podle názoru soudu tato částka byla žalovaným skutečně uhrazena a žalobkyní započtena na jiná plnění, než na jistinu, konkrétně byla tato celkově zaplacená částka započtena na celkové náklady spotřebitelského úvěru. Žalobkyně totiž v podání ze dne 2. 10. 2020 nově oproti žalobě uvádí (viz strana 10 článek IV. v podání žalobkyně), že nepožaduje po žalovaném zaplacení celé jistiny úvěru ve výši 12.000 Kč a nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 9.812 Kč, nýbrž z jistiny uplatňuje pouze 9.989,26 Kč a z nákladů spotřebitelského úvěru na úroku částku 797,57 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru 3.935,71 Kč, z poplatku za vyhodnocení úvěru 711,63 Kč a z inkasního poplatku 2.459,83 Kč, přičemž součet těchto tří částečně uplatněných nároků činí 17.894 Kč. Uvedená tvrzení jsou však v rozporu s dalšími žalobkyní předloženými důkazy. Konkrétně se jedná o přehled postoupených pohledávek, kdy na řádku 1009 je identifikace pohledávky za žalovaným (excelová tabulka), která byla postupována. Přitom ve sloupci označeném„ W“, který je nazván„ Celkový aktuální dluh řádné pohledávky (včetně poplatků, úroků apod.)“ je u závazku žalovaného uveden celkový dluh ve výši 17.894 Kč. Podle názvu tento dluh je představován nejen jistinou dluhu, ale jedná se o celkový aktuální dluh, a to včetně poplatků, úroků a dalších dluhů vyplývajících z úvěrové smlouvy. V posuzovaném případě měl žalovaný uhradit ve dle jistiny úvěru ve výši 12.000 Kč a také celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 9.812 Kč, sestávající z výše uvedených tří poplatků. Pokud ve smlouvě respektive v příloze ke smlouvě o postoupení pohledávky je uvedena celková aktuální výše dluhu 17.894 Kč, je zřejmé, že žalovaný musel částku 3.918 Kč uhradit, neboť jeho celkový dluh činil při uzavření smlouvy o úvěru 21.812 Kč. Uvedené potvrzuje rovněž předžalobní upomínka ze dne 24. 7. 2020, ve které je vypočtena dlužná pohledávka po lhůtě splatnosti ve výši 19.662,10 Kč, dále jsou zde uvedeny náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 5.420,80 Kč a zvlášť smluvní pokuta ve výši 12.668,95 Kč (součet těchto dluhů činí 37.751,85 Kč). Zde uvedená dlužná pohledávka po lhůtě splatnosti tak v žádném případě neodpovídá tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný na svůj původní dluh v celkové výši 21.812 Kč ničeho neuhradil. Koneckonců sama žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2020 na str. 3 v třetím odstavci na konci uvádí, že„ věřitel následně se žalovaným pravidelně komunikoval a každý měsíc jej po dohodě navštěvoval za účelem inkasa sjednané úvěrové splátky.“ Soudu není zřejmé, na jakém inkasu by se domlouvali, když žalovaný ničeho nehradil. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný ničeho neuhradil, pokládá soud za zcela účelová a rozporná s provedenými důkazy, jak soud hodnotil v tomto odstavci.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalovaný uhradil celkem částku 3.918 Kč. Pohledávka, jež jsou předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

7. S ohledem na shora uvedené má žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/ s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

9. Soud se nemůže ztotožnit s argumentací žalobkyně, obsažené v doplnění k žalobě ohledně toho, že v případě žalovaného je třeba aplikovat ustanovení § 4 občanského zákoníku (rozum průměrného člověka), neboť k této otázce se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

10. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

11. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 252,65 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 81,7 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Žalovaný se oproti poskytnutému úvěru ve výši 12.000 Kč zavázal vrátit 21.812 Kč, zajištěné smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, jíž žalobkyně požaduje ve výši 13.1252,09 Kč. Soud musí odmítnout účelovou argumentaci žalobkyně, jíž se snaží soudu vnutit a přesvědčit ho tom, že se má prosadit zásada autonomie vůle, neboť v doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2020 zvýrazněným textem uvádí, že„ konkrétní výše poplatků byla určena dohodou smluvních stran, když příslušné částky poplatků byly do úvěrové smlouvy zakomponovány a doplněny ručně až na místě samém v přítomnosti dlužníka u něho doma; stalo se tak dokonce poté, co výši těchto poplatků dlužník předem výslovně odsouhlasil.“ Tato představa o negociaci o obsahu smlouvy je naprosto iluzorní, smlouva patří mezi tzv. smlouvy„ take it or leave“ a žalovaný na obsahu smlouvy nemohl ničeho změnit. Je sice pravdou, že konkrétní výše jednotlivých poplatků byla do smlouvy vepsána ručně, avšak nikoli na základě výsledků jednání mezi sobě rovnými smluvními stranami, ale byla doplněna podle předem stanoveného scénáře. Ve smlouvě o úvěru je totiž předtištěna výše RPSN pro jednotlivé varianty splácení (14, 17 a 20 měsíců). Pokud by jednotlivé poplatky, jak se snaží přesvědčit soud žalobkyně, byly předmětem svobodného jednání obou stran, pak samozřejmě nemohla smlouva obsahovat na to navazující, předem předtištěná ujednání.

12. O tom, že ujednání ve smlouvě o úvěru směřují k nežádoucímu, a z pohledu judikatury Ústavního soudu, zakázanému cíli v podobě požadavku na úhradu pohledávek několikanásobně převyšujících poskytnutý úvěr, je zřejmé ze samotné předžalobní výzvy. Žalovanému se dostalo částky 12.000 Kč, zaplatil 3.918 Kč a přesto dle této výzvy je povinen uhradit ještě 37.751,85 Kč.

13. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku. V daném případě při posuzování úvěruschopnosti měla žalobkyně k dispozici následující dokumenty, ze kterých se soudu podává následující. V Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnaný, jeho příjem činí 10.652 Kč, má jednu vyživovací povinnost, náklady na bydlení činí 3.000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady činí 4.000 Kč, splátky půjček 1.050 Kč. Žalovaný předložil občanský průkaz a pracovní smlouvu a dohodu o změně pracovní smlouvy a výplatní pásky za měsíce březen a ž květen 2017. Z těchto dokladů vyplynulo, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou, mzda činí 12.000 Kč hrubého a má příjem pohybující se v částce cca 10.500 Kč čistého měsíčně. V nájemní smlouvě je dohodnuto, že žalovaný jako nájemce bude užívat předmět nájmu pouze za náklady spojené s užíváním bytu ve výši 4.085 Kč, potvrzeními o vkladu na účet [právnická osoba] žalovaný dokládal platby za energie, výplatními páskami a dalšími doklady v němčině žalovaný dokládal pracovní poměr v SRN ke [právnická osoba] [anonymizována dvě slova].

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 30. 6. 2017 [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 86 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. V posuzovaném případě si právní předchůdce žalobkyně (věřitel) tvrzení žalovaného o příjmech ověřil výplatnicemi a pracovní smlouvou, výdaje včetně výše závazků právní předchůdce žalobkyně ničím neověřil, nezjistil ani stav bankovního účtu žalovaného, tedy zda je žalovaný při stávajícím příjmu schopen nově splácet další závazek. Podle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce), ale rovněž nahlédnutím databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

16. Z tohoto důvodu pokládá soud za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Na závěr soudu nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně na judikaturu uvedenou v podání ze dne 2. 10. 2020, neboť tato judikatura není na posuzovaný případ přiléhavá.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Žalovaný uhradil částku 3.918 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 12.000 Kč, a je tedy žalobkyni povinen zaplatit částku 8.082 Kč ([číslo] – [číslo] = [číslo]) včetně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Předžalobní výzva byla žalovanému doručena dle domněnky doby dojití podle § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy mu došla dne 30. 7. 2020, dne následujícího mohl žalovaný splnit (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, dostal se ode dne 1. 8. 2020 do prodlení. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně částky ve výši 8.082 Kč, ve zbytku (úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 8.082 Kč od 17. 8. 2018 do 31. 7. 2020, částka 9.812 Kč s úrokem z prodlení z částky 1.907,26 Kč od 17. 8. 2018 do zaplacení a smluvní pokuta 13.152,09 Kč) soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaný byl sice z větší části úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly, a proto mu je soud nepřiznal.

19. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Základ soudního poplatku je tvořen součtem požadovaných plnění ve výši [číslo], čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 1.553 Kč, žalobkyně však dosud zaplatila 1.243 Kč. Soud proto žalobkyni vyzval k doplatku ve výši 310 Kč.

Poučení