14 C 307/2021-100

Rubrum

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Břízou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od 29. 6. 2022 do zaplacení se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 20 318,01 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu doručenou soudu dne 30. 11. 2021 odůvodnila tím, že dne 17. 12. 1970 po 13. hodině porodila v nemocnici v [obec] zdravou dceru. U porodu byl [anonymizováno] [příjmení] jako porodník a [jméno] [příjmení] jako porodní asistentka. Následně žalobkyně usnula a probudila se až druhého dne, tj. 18. 12. 1970. Žalobkyně byla na pokoji se třemi dalšími rodičkami. Ráno 18. 12. 1970 byly těmto třem ženám přineseny jejich děti, žalobkyni však dceru nepřinesli. Následujícího dne se pak opakoval stejný postup, kdy žalobkyni nebyla přinesena její dcera. Jedna z dalších rodiček žalobkyni poradila, ať se na dcera jde podívat na novorozenecké oddělení, kam se následně žalobkyně vypravila. Zdravotní sestra jí následně dceru, která byla v inkubátoru, ukázala. Dcera na sobě měla silnou černou barvou nápis„ [příjmení]“. Na novorozenecké oddělení poté přišla [anonymizováno] [příjmení] a s křikem a hrubě vyzvala žalobkyni, aby opustila místnost a současně křičela i na zdravotní sestru. V neděli 20. 12. 1970 přišla [anonymizováno] [příjmení] ráno na pokoj za žalobkyní a sdělila jí, že její dcera v noci zemřela, že se nemocnice o vše postará a současně předložila žalobkyni listinu k podpisu. Žalobkyně byla velice silně rozrušena, plakala a žádosti vyhověla a listinu podepsala. Nevěděla však, co bylo na listině uvedeno, neboť ji s ohledem na rozrušení nečetla. Dne 22. 12. 1970 byla žalobkyně z nemocnice propuštěna. Jelikož se žalobkyně v roce 2016 stala babičkou a aby mohla případně přijmout opatření ve věci dědičných chorob svých vnoučat, rozhodla se zjistit příčinu úmrtí své dcery. Proto si žalobkyně dne 27. 6. 2016 vyžádala na matrice [stát. instituce] údaje o své dceři a byla velice překvapena údajem v matrice, že její dcera se narodila 27. 12. 1970 a zemřela dne 29. 12. 1970. Žalobkyně s těmito údaji nesouhlasila, když její dcera se narodila 17. 12. 1970. Následně si žalobkyně opatřila i ostatní listiny související s narozením a úmrtím své dcery (hlášení o narození dítěte, hlášení o perinatálně zemřelém dítěti a o převozu nezralého dítěte, list o prohlídce mrtvého, dotazník o příčině úmrtí) kdy ve všech těchto listinách je dle jejího tvrzení nesprávně uvedeno datum narození 27. 12. 1970 a datum úmrtí dne 29. 12. 1970. Jelikož žalobkyně vycházela ze sdělení nemocnice, pohřeb své dcery nezajišťovala a ani nezajišťovala hrobové místo či náhrobek na hrob. V roce 2016 navštívila [stát. instituce], správu pohřebiště v [obec] – [anonymizováno] a zde jí bylo sděleno na základě listin, že žalobkyně měla vypravit pohřeb a zajistit pomníček a sjednat nájem pohřebního místa na deset let do roku 1981. Nájem však měl zaniknout neuhrazením nájemného na další období. Žalobkyně však nic z toho nezajišťovala. Dne 21. 10. 2019 byl proveden výkop hrobu, kde bylo zřízeno hrobové místo s uložením ostatků dcery žalobkyně, a to pohřební ústavem za účasti pracovnice Ústav archeologie památkové péče. [obec] byl vykopán do hloubky 120 cm a šířky cca 1 metr. Nebyly však nalezeny žádné známky po dřívějším výkopu, žádné zbytky rakve ani dětské ostatky. Žalobkyně se tak domnívá, že její dcera nebyla na hřbitově [anonymizováno] pohřbena. Žalobkyně proto věří, že její dcera žije a byla jí ukradena personálem [anonymizováno] nemocnice. K případné adopci nikdy nedala souhlas. Žalobkyně tak byla zbavena možnosti budovat se svou dcerou vztah matky a dcery, podílet se na její výchově a být přítomna jejímu růstu, vývoji, dospívání a dalším životním fázím, jakož i žít s dcerou v rodinné pospolitosti, kdy by žalobkyně byla přítomna toho, jak dcera buduje rodinné vztahy i se svým otcem, bratrem a dalšími členy rodiny. Žalobkyně od prosince 1970 žila několik desítek let, konkrétně do období mezi lety 2016 až 2019 v přesvědčení, že její dcera v roce 1970 zemřela. Vlivem všech výše uvedených rozporů a nejasností nabyla přesvědčení, že její dcera nezemřela, a byla nucena tak přijmout novou životní realitu. Jelikož jí nemocnice v [obec] sdělila nepravdivou informaci o tom, že její dcera zemřela a žalobkyni tak byl od 20. 12: 1970 znemožněn jakýkoliv styk s dcerou, čímž bylo žalobkyni upřeno právo na realizaci mateřství ke své dceři a současně právo chránící její soukromí a rodinný život, vznikla žalobkyni nemajetková újma ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně dále z procesní opatrnosti namítla pro případ, že soud dospěje k závěru, že dcera žalobkyně v prosinci 1970 v nemocnici v [obec] zemřela, porušení svého práva na rodinný život tím, že byla na její straně založena s ohledem na nepřesnosti a nesprávnosti v dosud zajištěných listinách vyhotovených nemocnicí v [obec] ve spojení s tím, že dcera žalobkyně nebyla pohřbena způsobem, jež nemocnice deklarovala, důvodné podezření, že dcera žalobkyně v prosinci 1970 nezemřela, jež vede k nejistotě o skutečném běhu věcí. Žalobkyně tak s ohledem na uvedená pochybení nemá a ani nemůže v budoucnu mít jistotu, zda její dcera zemřela či nezemřela a žila či stále žije. Dále žalobkyně z procesní opatrnosti namítla, že nemocnice v [obec] nesplnila závazek k pohřbení dcery žalobkyně na hřbitově v [obec], což plyne z výsledků otevření hrobu provedeného dne 21. 10. 2019. Žalobkyni by tak bylo postupem nemocnice upřeno vědomí o pietním místě uložení ostatků její dcery.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Předně uvedla, že žalobkyně požaduje jediný nárok, a to částku 50 000 Kč, avšak ze dvou zcela odlišných důvodů, které se vzájemně vylučují. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Žaloba byla podána dne 30. 11. 2021. Ze žaloby vyplývá, že žalobkyně měla porodit v prosince 1970 a nejméně od 27. 6. 2016 byla přesvědčena o tom, že její dcera nezemřela. S ohledem na tyto skutečnosti uplynuly ke dni podání žaloby veškeré zákonné promlčecí lhůty, kdy některé jsou promlčeny téměř 50 let. I pokud by se žalobkyně o údajném neúmrtí dcery dozvěděla až 27. 6. 2016, pak by i v daném případě uplynula subjektivní promlčecí lhůta dne 27. 6. 2019. Žalovaná dále uvádí, že v žalobě absentuje jakékoliv tvrzení či důkaz k tomu, že by měla dcera žalobkyně následky komplikovaného porodu přežít a kdy, kde a kým měla být adoptována. Žalovaná poukázala na to, že neexistuje jediný písemný záznam o tom, že by měla žalobkyně být hospitalizována a porodit jinak než je uvedeno ve všech dochovaných písemných záznamech. Záznamy dokládají vážný zdravotní stav dítěte ihned po porodu, který byl důvodem umístění v inkubátoru (dítě drobné, kůže našedlá, bez O2, dýchání mělké, nepravidelné, slabé, hypotermie). Pokud by soud na základě tvrzení žalobkyně došel k opačnému závěru, otevřel by se tím precedent, kterým by se de fakto každý mohl domáhat změny data narození sebe nebo svého potomka výhradně na základě tvrzení svědků a v rozporu se záznamy nemocnice, matriky a dalších úřadů. Žalovaná dále odkázala na závěry prověřování orgánů činných v trestním řízení, kdy dle zjištění Okresního státního zastupitelství v [obec] se dne 17. 12. 1970 narodily pouze 4 děti, všechny mužského pohlaví. Závěrem státní zástupce souhlasí se závěry policejního orgánu, že nebylo prokázáno, že by došlo k nějakému trestnému činu či přestupku. Žalovaná považuje za zavádějící tvrzení žalobkyně o výkopu hrobu s uloženými ostatky dcery žalobkyně, neboť z listin založených ve spise vyplývá, že„ celá pravá strana oddělení [anonymizováno], kde byly v minulosti dětské hroby, dnes vypadá jinak. Na části je zřízena vsypová loučka, na zbylé části je louka. Z tohoto důvodu nemůže provozovatel pohřebiště přesně specifikovat místo výkopu které je označeno na mapě.“ Z tohoto důvodu má celé zjištění místa téměř nulovou vypovídající hodnotu, neboť nešlo o exhumaci přiděleného hrobového místa, ale o výkon na dodatečně označeném a odhadovaném prostoru. Žalovaná závěrem navrhuje, aby soud žalobu zamítl, neboť veškeré údajné nároky jsou promlčené.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 1. 2. 2023, které bylo soudu doručeno při jednání, uvedla k námitkám žalované ohledně nejasnosti skutkových tvrzení následující. Žalobkyně v řízení přednesla skutková tvrzení vedoucí k těmto skutkovým závěrům: a) pr. předchůdce žalované sdělil žalobkyni nepravdivou informaci o úmrtí dcery a zbavil ji tak možnosti realizovat v rámci soukromého a rodinného života styk s dcerou, kdy byla současně po roce 2016 nucena vyrovnat se s šokem z toho, že její dcera po porodu nezemřela; b) v důsledku nepřesností a nejasností v listinách vyhotovených pr. předchůdcem žalované ve vztahu k porodu dcery žalobkyně byla u této založena doživotní nejistota o tom, zda její dcera krátce po porodu zemřela či nikoliv; c) pr. předchůdce žalované nesplnil závazek k pohřbení dcery žalobkyně (dále jen„ dílčí případ a) / b) / c)“). Z takto uvedeného skutkového děje, a to pro každý dílčí případ ad a) až c) plyne porušení práva žalobkyně na ochranu jejího soukromí a rodinného života zakládající nárok na nemajetkovou újmu v penězích. Při jednání soudu pak žalobkyně výslovně uvedla, že tento žalobní nárok (y) považuje za jeden nárok, nikoliv za nároky eventuální. Dále žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalované, že se žalobkyně o údajném neúmrtí dcery dozvěděla dne 27. 6. 2016. Tento den se žalobkyně dozvěděla jen o zápisu chybného data narození a úmrtí dcery v matriční knize, nikoliv o tom, že její dcera v nemocnice nezemřela. Žalobkyně z procesní opatrnosti namítla, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, resp. je zjevným zneužitím práva. Žalobkyně žila na základě tvrzení zaměstnanců nemocnice v přesvědčení, že její dcera několik dní po porodu zemřela, a toto své přesvědčení neměla důvod několik desetiletí měnit. Žalobkyně tak případné promlčení nároku nezavinila. Pro žalobkyni bylo zásadní až otevření hrobu dne 21. 10. 2019.

4. Dle ust. § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 28. 3. 1990, občan má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti a aby byly následky těchto zásahů odstraněny. Soud může též rozhodnout, aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

5. Dle § 610 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

6. Dle ust. § 612 o. z. v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

7. Dle ust. § 614 o. z. nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene.

8. Dle ust. § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

9. Dle ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

10. Co se týče dílčího případu a), posoudil soud okamžik vzniku rozhodné události (za účelem aplikování relevantní právní úpravy) k prosinci 1970. Pokud žalobkyně tvrdí, že nemajetková újma jí vznikla tím, že žalovaná jí sdělila nepravdivou informaci ohledně úmrtí své dcery, byla tato tvrzená nepravdivá informace žalobkyni sdělena již v prosinci 1970. Co se týče tohoto dílčího tvrzení, aplikoval tak soud právní úpravu účinnou v tomto období, tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Občanský zákoník však v té době vůbec neumožňoval odčinění vzniklé nemajetkové újmy finanční kompenzací (relutární náhrada), ale pouze přiměřeným zadostiučiněním – morální satisfakcí. Pokud dotčená fyzická osoba o přiznání přiměřeného zadostiučinění nepožádá, nemůže o něm soud sám jednat a tudíž o něm s ohledem na § 153 odst. 2 OSŘ ani rozhodnout (srov. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, [obec a číslo], k § 13). Možnost domáhat se i finančního odškodnění byla do občanského zákoníku (§ 13 obč. zák.) zakotvena až jeho novelou z roku 1990, zákonem [číslo] 1990, který s účinností od 29. 3. 1990 umožnil náhradu nemajetkové újmy i v penězích. Tato novelizace neobsahovala žádné přechodné ustanovení. Domáhá-li se tak žalobkyně finanční kompenzace ve vztahu k dílčímu tvrzení uvedenému v případu a), nelze tomuto nároku vůbec vyhovět s ohledem na absenci zákonné úpravy v té době. Proto soud žalobu v tomto rozsahu bez dalšího zamítl, a nezabýval se ani vznesenou námitkou promlčení. I kdyby však soud dospěl k závěru, že je třeba absenci zákonné úpravy z roku 1970 překlenout výkladem, měl by nárok i tak za promlčený. Dle závěru velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném od 29. 3. 1990) promlčuje v obecné promlčecí době. Soud je však toho názoru, že absenci zákonné úpravy v roce 1970 nelze nijak překlenout, žalobě tak v tomto rozsahu nelze vyhovět, a proto se nezabýval nejen námitkou promlčení vznesenou žalovanou, ale ani námitkou žalobkyně, že námitka promlčení je proti dobrým mravům, neboť tyto námitky nejsou relevantní.

11. Co se týče dílčího případu b), namítala žalobkyně, že nepřesnosti a nejasnosti v listinách vyhotovených žalovanou ohledně data úmrtí a smrti její dcery u ní založily doživotní pochybnost o tom, zda její dcera zemřela či nezemřela. Soud se v obecné rovině ztotožňuje s tím, že již pouhé nepřesnosti, nejasnosti či špatně uvedená data narození a úmrtí novorozence jsou sama o sobě způsobilá způsobit nemajetkovou újmu jiné osobě (typicky rodiči dítěte), neboť vnášení nejasnosti a pochybnosti o řádnosti výkonu lékařské péče, a to i za situace, kdy není pochybnost o tom, že dítě skutečně umřelo. Jinými slovy řečeno, i kdyby se beze vší pochybnosti prokázalo, že dcera žalobkyně zemřela, mohla by i tak být úspěšná v řízení o tom, že jí nejasnost či nepřesnost těchto listin způsobila nemajetkovou újmu. Co se týče dílčího případu b), zvažoval soud, zda rozhodný okamžik určit opět k roku 1970, kdy listiny byly vyhotoveny, nebo až k okamžiku, kdy se o nich žalobkyně dozvěděla. Soud za má zato, že okamžik vzniku rozhodné události pro aplikaci příslušné právní úpravy je třeba stanovit až ke dni 27. 6. 2016. Nejpozději k tomuto dni žalobkyně zjistila, že na matrice [stát. instituce] je uvedeno jiné datum narození a smrti její dcery než to, které dle jejího názoru odpovídá realitě. Soud má za to, že promlčecí lhůta začala běžet od 27. 6. 2016, neboť tímto dnem, objektivně vzato, vznikly nebo měly vzniknout důvodné pochybnosti o správnosti listin vyhotovených žalovanou. Pokud žalobkyně po tomto dni následně objevila další listinné podklady (nemocniční zprávy), které jsou dle jejího názoru rovněž nepravdivé či zfalšované, posiluje to již„ pouze“ intenzitu jejích pochybností, avšak nelze každé dílčí objevení konkrétní listiny vykládat tak, že teprve k tomuto dni začíná běh promlčecí lhůty. Soud je tak toho názoru, že ve vztahu k tvrzením uvedeným v případě b) začala běžet promlčení lhůta již ode dne 27. 6. 2016, kdy následně docházelo maximálně k zesilování intenzity pochybností žalobkyně, což však dle názoru soudu neznamená posunutí promlčecí lhůty. Jelikož promlčecí lhůta uplynula nejpozději ke dni 27. 6. 2019, je tento nárok již promlčen, neboť žaloba byla podána až dne 30. 11. 2021, tj. bezmála dva a půl roku po uplynutí promlčecí lhůty. I kdyby však soud zkoumal počátek běhu promlčecí lhůty ke každé lékařské zprávě zvlášť, i tak by měl tento nárok za promlčený, neboť ze zprávy ze dne 23. 9. 2017 předložené žalobkyní (žádost o nahlédnutí do archivu adopcí) vyplývá, že nejpozději k tomuto dni měla k dispozici veškeré doklady, co v archivu nemocnice našla, a promlčecí lhůta by tak uplynula nejpozději ke dni 23. 9. 2020, tedy rok před podáním žaloby.

12. Co se týče dílčího případu c), že pr. předchůdce nesplnil závazek k pohřbení dcery žalobkyně, posoudil soud okamžik vzniku rozhodné události k přelomu roku 1970 1971. V této době měla dle tvrzení žalobkyně žalovaná svůj závazek splnit. Žalobkyně tak nejpozději začátkem roku 1971 měla objektivní možnost zjistit, zda žalovaná svůj závazek splnila či nikoliv, případně v jakém rozsahu (zda zajistila pouze pohřbení nebo i náhrobek). Pokud se žalobkyně teprve po 46 letech rozhodla zjistit, kde je hrob její dcery a jakým způsobem k pohřbu došlo, nelze to klást k tíži žalované ve vztahu ke stanovení počátku promlčení doby, resp. lhůty. Jelikož až do roku 1990 nebylo možné přiznat finanční odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu, jak již soud podrobně uvedl v bodě 10. odůvodnění, nelze žalobkyni tento nárok vůbec přiznat, a proto soud žalobu bez dalšího zamítl v tomto rozsahu. Soud tak nedospěl k závěru, že promlčecí lhůta začala běžet od 27. 6. 2016, kdy žalobkyni na pohřební správě města bylo sděleno, že žalobkyně měla vypravit pohřeb a zajistit náhrobek a sjednat nájem pohřebního místa na deset let do roku 1981, či od okamžiku provedení výkopu hrobu (21. 10. 2019). Opačný závěr by ad absurdum ve svém důsledku znamenal, že pozůstalému, který se po 100 letech rozhodne provést exhumaci svého přímého příbuzného, by až v tento okamžik začala běžet promlčecí lhůta v případě zjištění, že pozůstalý nebyl ve hrobu pohřben. Z tohoto důvodu je soud toho názoru, že promlčecí lhůta (dříve promlčecí doba) začne běžet již v ten okamžik, ke kterému měla býti osoba pohřbena, resp. kdy se daný subjekt zaváže pohřbení provést.

13. Skutečnost, že nárok na peněžitou náhradu vyplývající ze způsobené nemajetkové újmy podléhá promlčení, potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, kterým potvrdil výše citované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud uvedl, že„ promlčecí lhůty v případech osobnostní imateriální újmy slouží především k zajištění právní jistoty; chrání potenciální žalované od„ příliš starých nároků“ a zabraňují nespravedlnostem, k nimž by mohlo dojít, kdyby soudy byly nuceny rozhodovat o událostech, které se staly v dávné minulosti, a na základě důkazů, které by se v důsledku běhu času staly nespolehlivými a neúplnými“. Na těchto závěrech nemá okresní soud důvodu cokoliv měnit a plně se s nimi ztotožňuje.

14. Soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, že námitka promlčení, kterou vznesla žalovaná, je proti dobrým mravům a že se z její strany jedná o zneužití práva. Žalobkyně v zásadě tvrdí, že v těch případech, kdy je podezření, že nemocnice svým protiprávním jednáním tajně adoptovala novorozence, je dán vždy důvod pro to, aby námitka promlčení byla shledána v rozporu s dobrými mravy. S tímto obecným, kategorickým přístupem však soud nesouhlasí. Pokud by soud dospěl k závěru, že určitá typizovanost sporu je již sama o sobě způsobilá k tomu, aby k námitce promlčení nebylo z důvodů dobrých mravů přihlíženo, pak by v zásadě soud nahrazoval činnost zákonodárce, neboť by nad rámec zákona rozšířil okruh případů, které nepodléhají promlčení. V ust. § 614 o. z. je uveden okruh případů, které z vůle zákonodárce nepodléhají promlčení. Soud by však fakticky tímto postup ten okruh případů neoprávněně rozšířil. Závažnost sporu jako taková tak nikdy nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby soud shledal námitku promlčení v rozporu s dobrým mravy. Tím jsou teprve až další okolnosti, které k tomu v daném konkrétním případě přistupují, a typicky ty, které vznikly až následně po skutečnosti zakládajících důvodnost nároku. Jsou jím zejména případy, kdy strana povinná (žalovaná) úmyslně prodlužuje například mimosoudní řešení a komunikaci mezi účastníky tak dlouho, až je předmět sporu promlčen, nebo se úmyslně aktivně snaží určité skutečnosti zakrývat a znemožňuje tak účastníkovi se včas v problému zorientovat. V daném případě žalovaná v předmětné věci nijak aktivní nebyla. Jinak by tomu bylo například za situace, kdyby žalobkyně již v 70. letech pojala podezření o postupu nemocnice a snažila se (marně) dozvědět skutečný průběh událostí. Nebylo ani tvrzeno, že by žalovaná například svým aktivním jednáním úmyslně udržovala žalobkyni v přesvědčení, že její dcera zemřela. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uvádí v právní větě následující:„ Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“ Přestože z lidského hlediska je pochopitelné, že pro žalobkyni to bylo velmi náročné a smutné období, nebránilo nic žalobkyni v roce 1971 či později si vyžádat rodný a úmrtní list své dcery a provést kontrolu hrobového místa (byť v tomto případě soud zamítl žalobu z jiných důvodů). Rovněž lze sice pochopit, pokud se žalobkyně snažila celou událost vytěsnit a nechtěla se tím dále trápit, ale pokud se rozhodla takto postupovat, nelze klást k tíži žalované, že by značný časový odstup způsobující promlčení případu měl být postupem proti dobrým mravům, pokud tuto námitku žalobkyně vznesla. Nelze tak uzavřít, že by na straně žalobkyně nebyly žádné důvody, které by nemohla ovlivnit, aby její právo bylo uplatněno včas. [ulice] řízení je soud povinen chránit a respektovat práva všech účastníků, nikoliv pouze žalobkyně, ale i žalované.

15. Jelikož soud měl nárok uvedený v případě b) za promlčený již na základě tvrzení žalobkyně, neprováděl žádné další dokazování k těmto skutečnostem, a návrh na provedení důkazů k těm tvrzením zamítl pro nadbytečnost. Nárokům uvedeným v případě a) a c) nebylo možné vyhovět pro absenci zákonné úpravy, a proto soud neprováděl žádné další dokazování k těmto skutečnostem, a návrh na provedení důkazů k těm tvrzením rovněž zamítl pro nadbytečnost.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 318,01 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů (převzetí a příprava zastoupení, nahlížení do spisu dne 15. 8. 2022, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne 2. 2. 2023) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 3 191,74 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 8. 2022 (nahlížení do spisu) náhrada 1 581,11 Kč za 140 ujetých km v částce 981,11 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,9 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 2. 2. 2023 náhrada 1 610,63 Kč za 140 ujetých km v částce 1 010,63 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,9 l [číslo] km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 3 526,27 Kč.

Poučení