14 C 318/2022 - 274

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Hany Slané a přísedících [Anonymizováno]. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], [Anonymizováno]., [Anonymizováno] ve věci žalobce:[Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Anonymizováno], IČO: [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] insolvenční správce dlužníka [Jméno žalovaného]. „v likvidaci“, IČ: [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno] o zaplacení 477 000,42 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení ohledně částky 5.460,91 Kč se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 463.402,19 Kč.

III. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 8.137,32 Kč se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 168 720,06 Kč, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou soudu dne 22. 12. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 477 000,42 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že na zaměstnavatele žalobce společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci byl prohlášen Krajským soudem v Ostravě konkurs a žalovaný byl ustanoven jako insolvenční správce. Žalobce se v tomto řízení domáhá uspokojení pracovněprávních pohledávek, které žalovaný v insolvenčním řízení neuznal, konkrétně částky 382 974,64 Kč z titulu dlužné náhrady mzdy za dobu od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 a částky 14 092,78 Kč představující kapitalizované úroky z prodlení ke dni 25. 11. 2020 z jednotlivých měsíčních nároků na náhradu mzdy. Dále se žalobce domáhal náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2019 ve výši 43 442 Kč a za rok 2020 ve výši 36 491 Kč. Žalobce tvrdil, že v průběhu pracovního poměru mu zaměstnavatel společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci dal okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo určeno Okresním soudem v Ostravě neplatným, rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2019. Dne 20. 8. 2020 dal zaměstnavatel společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci žalobci výpověď z pracovního poměru, pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby dne 31. 10. 2020. V období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 zaměstnavatel společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci nepřiděloval žalobci práci v souladu s pracovní smlouvou, žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy dle § 208 zákoníku práce.

2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu ohledně částky 5 460,91 Kč zpět. Zpětvzetí žaloby bylo odůvodněno tím, že žalobce při výpočtu svých nároků v žalobě vycházel z průměrného nikoli pravděpodobného výdělku. Po částečném zpětvzetí setrval žalobce na zaplacení částky 471 539,51 Kč sestávající z těchto dílčích nároků: částky 379 195,92 Kč z titulu náhrady mzdy, částky 13 915,43 Kč z titulu kapitalizovaných úroků z prodlení, částky 42 624 Kč náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2019 a částky 35 804,16 Kč náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2020. Žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil, soud tak řízení dle § 96 odst. 2 o.s.ř. výrokem I. rozsudku v rozsahu zpětvzetí zastavil.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Poukazoval na skutečnost, že žalobci nelze přiznat nárok na náhradu mzdy, neboť žalobce byl od 22. 7. 2022 zaměstnán u jiného zaměstnavatele, a to společnosti [právnická osoba] za podmínek zásadně rovnocenných nebo výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy u zaměstnavatele společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci. Žalovaný tvrdil, že žalobci z titulu náhrady mzdy za dobu, za kterou měl žalobce nárok, vyplatil částku 138 527,48 Kč. Žalovaný upozorňoval na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 21 Cdo 2233/2019, podle kterého náleží náhrada mzdy pouze tomu zaměstnanci, který je připraven, ochoten a schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy. Existence souběžného pracovního poměru u společnosti [právnická osoba] objektivně bránila žalobci ve výkonu práce pro zaměstnavatele společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci, neboť ve stejnou denní pracovní dobu v rozsahu týdenní pracovní doby nemohl konat práci pro oba zaměstnavatele. Provozovny zaměstnavatelů byly na rozdílných adresách. Žalobce v rozhodné období nebyl schopen, připraven a ochoten vykonávat práci pro zaměstnavatele společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci. Souběžný pracovní poměr žalobce ke společnosti [právnická osoba] byl důvodem na straně žalobce, pro který nemohl konat práci podle pracovní smlouvy u společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci. Dále žalovaný tvrdil, že žalobce byl v období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 pracovně neschopný, byla mu nařízena karanténa, byl na rodičovské dovolené, ošetřoval a pečoval o dítě mladší 10 let a byly u něj i další důležité překážky, které mu znemožňovaly výkon práce pro zaměstnavatele společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci. Žalobce nekonal práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, ale z důvodu dlouhodobé neomluvené absence na straně žalobce. V rozhodném období se žalobce na pracoviště nedostavoval, svou nepřítomnost neomluvil. Nebylo povinností zaměstnavatele společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci vyzývat žalobce po právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které dal zaměstnavatel žalobci, k nástupu do práce, nýbrž to byl žalobce, kdo měl povinnost zařídit svou objektivní připravenost k výkonu práce pro společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci tím, že bez dalšího okamžitě rozváže pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] a projeví ochotu vykonávat práci pro společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci, tím že začne vůči němu plnit všechny své povinnosti z pracovního poměru. [jméno FO] za zaměstnavatele společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci vyzval dopisem ze dne 13. 11. 2019 žalobce k nástupu do práce. Žalobce se měl dostavit na poslední zbývající pracoviště zaměstnavatele na provozovnu na adrese [Anonymizováno] v [adresa], neboť věděl, že provozovna na adrese [adresa] byla ke dni 1. 1. 2019 zrušena, a čekat na přidělení práce od zaměstnavatele, pouze v tomto případě by mu náležela náhrada mzdy podle § 208 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce. Dále byl žalobce vyzván k nástupu do práce dopisem ze dne 25. 3. 2020 a ze dne 16. 4. 2020, v obou případech [jméno FO] [Anonymizováno], který byl v době výzvy zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci, a žalobce měl důvěřovat zápisu v obchodním rejstříku a současně byl nadřízeným žalobce. [jméno FO] pracoval ve společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci jako vedoucí zaměstnanec, v rozhodném období na pozici výkonného a ekonomického ředitele. Žalovaný poukazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 283/218, Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 Cm 208/2020-132 a Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3328/2019, dle kterých nebylo možné dospět k závěru o výmazu [jméno FO] jako jednatele společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci z obchodního rejstříku na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 19. 3. 2019. Vzhledem k tomu, že se žalobce bez omluvy nedostavoval na své pracoviště a měl souběžný pracovní poměr u jiného zaměstnavatele, který byl ekvivalentní s pracovním poměrem u společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci, z hlediska příjmů dokonce výhodnější, považoval žalovaný nárok uplatněný žalobou za nárok v rozporu s dobrými mravy. Jedná se o zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci je v úpadku, její majetek nepostačuje k uspokojení všech věřitelů, kteří na rozdíl od žalobce vůči dlužníkovi uplatňují řádné nároky po právu. Žalobci nenáleží nárok na náhradu za dovolenou za období od 1. 1. 2019 do 28. 12. 2019, neboť po tuto dobu trvaly pochybnosti ohledně platnosti skončení pracovního poměru a žalobci za toto období náleží speciální nárok dle § 69 odst. 2 zákoníku práce, který vylučuje nárok dle § 222 odst. 2 zákoníku práce (blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5097/2016) a dále z důvodu existence souběžného pracovního poměru u společnosti [právnická osoba] Nárok na dovolenou za rok 2020 žalobci nevznikl z důvodu jeho neomluvené absence, pro kterou je na místě nárok na dovolenou krátit. Žalovaný namítal nesprávnost výpočtu žalovaných nároků a vznesl námitku promlčení.

4. Ze shodných tvrzení účastníků a provedených důkazů dospěl soud k těmto dílčím závěrům o skutkovém stavu.

5. Shodným tvrzením účastníků bylo prokázáno, že žalovaný je insolvenčním správcem dlužníka [právnická osoba] v likvidaci, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Žalobce uzavřel dne 29. 7. 2005 pracovní smlouvu se společností [právnická osoba] Žalovaný neuznal pohledávku žalobce na zaplacení náhrady mzdy od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 ve výši 382 974,64 Kč s příslušenstvím a pohledávku žalobce na náhradu mzdy za nevyplacenou dovolenou v letech 2019 a 2020 ve výši 79 933 Kč. Zaměstnavatel [právnická osoba] v likvidaci dal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru datované dne 31. 5. 2018, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2019, určeno neplatným.

6. Z pracovní smlouvy ze dne 29. 7. 2005 soud zjistil, že žalobce jako zaměstnanec uzavřel se společností [právnická osoba] jako zaměstnavatelem pracovní smlouvu, ve které se zavázal vykonávat práci ve funkci vedení realizace zakázek, místem výkonu práce bylo území České republiky, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou od 1. 8. 2005. Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne 5. 5. 2017 soud zjistil, že se žalobce se zaměstnavatelem dohodl na změně pracovní smlouvy s účinností od 1. 6. 2017, kdy se zavázal provádět pro zaměstnavatele též činnost řízení realizace projektů a byla mu změněna výše pevné měsíční mzdy na částku 32 000 Kč.

7. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 5. 2018 soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] za zaměstnavatele [právnická osoba] dal žalobci dne 31. 5. 2018 okamžité zrušení pracovního poměru. Z rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 26 C 180/2018-109 ze dne 13. 11. 2019 soud zjistil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31. 5. 2018, které dal zaměstnavatel [právnická osoba] žalobci, je neplatné. Rozsudek ve výroku I. nabyl právní moci 28. 12. 2019. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že žalobce se v důsledku osobních sporů mezi statutárními zástupci zaměstnavatele ocitl v situaci, kdy dostával od jednatele zaměstnavatele [jméno FO] a jednatele zaměstnavatele [jméno FO] protichůdné pokyny. Skutečnost, že jednání zaměstnavatele bylo rozporuplné, nelze přičítat k tíži zaměstnance a už vůbec nemůže být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.

8. Z listiny označené jako příkaz zaměstnavatele ze dne 30. 3. 2017 založené ve spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 26 C 180/2018 soud zjistil, že [jméno FO] vystupující jako jednatel společnosti určil žalobci jako pravidelné pracoviště s účinností od 1. 4. 2017 provozovnu nacházející se na adrese [adresa], současně sdělil žalobci, že od 1. 4. 2017 je určen jako jeho přímý nadřízený [jméno FO].

9. Z listiny označené příkaz jednatele společnosti [právnická osoba] ze dne 18. 5. 2018 soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] přikázal žalobci, aby se dne 21. 5. 2018 v 11.00 hod. dostavil na pracoviště [adresa] k převzetí pracovních úkolů, projednání dosavadních pracovních činností a zařazení v organizační struktuře společnosti.

10. Z listiny označené výzva k dostavení se ze dne 25. 3. 2020 soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] za společnost [právnická osoba] vyzval žalobce, aby se dne 31. 3. 2020 v 11.00 hod. dostavil na provozovnu společnosti [právnická osoba] na [adresa]. Z dodejky datové zprávy soud zjistil, že výzva byla žalobci doručena 25. 3. 2020. Z listiny označené udělení výtky a opětovná výzva ze dne 16. 4. 2020 soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] za společnost [právnická osoba] udělil žalobci výtku v souvislosti s tím, že se nedostavil ke schůzce dne 31. 3. 2020, jak byl vyzván a současně vyzval žalobce, aby se dostavil dne 22. 4. 2020 v 11.00 hod. na provozovnu na [adresa]. Z dodejky datové zprávy soud zjistil, že výtka s výzvou byla žalobci doručena dne 16. 4. 2020.

11. Z listiny ze dne 4. 6. 2018 soud zjistil, že žalobce sdělil společnosti [právnická osoba], konkrétně [jméno FO] [Anonymizováno], že výpověď, která mu byla doručena dne 2. 6. 2018 považuje za neplatnou a trvá na tom, aby byl nadále zaměstnáván. V listině uvedl, že výpověď byla učiněna neoprávněnou osobou, neboť v obchodním rejstříku zapsaný jednatel společnosti [tituly před jménem] [jméno FO] již není jednatelem, neboť byl z funkce odvolán valnou hromadou ze dne 19. 3. 2018, když notářský zápis ze dne 19. 3. 2018 byl dne 19. 5. 2018 uveřejněn ve Sbírce listin. Z listiny ze dne 15. 6. 2018 soud zjistil, že žalobce sdělil společnosti [právnická osoba], že považuje okamžité zrušení pracovního poměru, které mu bylo ze strany zaměstnavatele doručeno 2. 6. 2018 za neplatné a trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván.

12. Z výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 8. 2020 soud zjistil, že zaměstnavatel žalobce společnost [právnická osoba] dal žalobci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce. Výpověď byla odůvodněna tím, že ke dni 1. 1. 2019 byla zrušena provozovna zaměstnavatele na adrese [adresa]. Ve věci zaměstnavatele bylo zahájeno insolvenční řízení a v důsledků dlouhodobých sporů mezi jednateli zaměstnavatele došlo k faktickému ukončení činnosti zaměstnavatele a trvalému pozastavení realizace zakázek. Výpovědní doba činila 2 měsíce.

13. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] v likvidaci soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl jednatelem společnosti od 7. 4. 2000 do 19. 3. 2018, [tituly před jménem] [jméno FO] je jednatelem společnosti od 7. 4. 2000 dosud. Od 23. 11. 2000 byl jako likvidátor společnosti zapsán žalovaný. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2021 č.j.: KSOS 34 INS 6598/2019-A101, které nabylo právní moci dne 29. 1. 2021 byl zjištěn úpadek, na majetek dlužníka prohlášen konkurs a ustanoven žalovaný jako insolvenční správce.

14. Z výslechu svědka [jméno FO] soud zjistil, že společnost [právnická osoba] byla založena v roce 2000, původně byli ve společnosti dva společníci a jednatelé, a to bratři [adresa] a [jméno FO]. [jméno FO] měl na starosti realizace zakázek, [jméno FO] ekonomickou část, fakturace, sekretariát. Od roku 2013 začaly spory mezi společníky a jednateli, které vedly k soudním řízením, ve kterých se mimo jiné řešilo, kdo je oprávněn za společnost jednat. Žalobce byl ve společnosti zaměstnán od roku 2005, od počátku náležel do kompetence [jméno FO], který byl jeho přímým nadřízeným. [jméno FO] byl z funkce jednatele odvolán na valné hromadě dne 19. 3. 2018, usnesení z této valné hromady bylo předmětem přezkumu v soudních řízeních, teprve v roce 2020 řízení byla pravomocně skončena a [jméno FO] byl v obchodním rejstříku vymazán jako jednatel společnosti [právnická osoba] v likvidaci. O odvolání [jméno FO] z funkce jednatele na valné hromadě dne 19. 3. 2018 byli informování zaměstnanci společnosti [právnická osoba] v likvidaci podřízení Radimu Krejčímu, tedy i žalobce. Svědek výslovně zakázal žalobci poslouchat příkazy [jméno FO] z důvodu, že není přímým nadřízeným žalobce a byl odvolán z funkce jednatele. Žalobci byla stanovena pevná mzda a dále mu náležela odměna, která byla vyplácena každý měsíc. Pouze, kdyby nastaly problémy s plněním pracovních povinností, mohlo by ze strany zaměstnavatele dojít k odejmutí této odměny. V letech 2019 a 2020 nepracoval u společnosti [právnická osoba] v likvidaci žádný zaměstnanec na shodné pozici jako žalobce, žalobce by v tomto období, při běžném chodu firmy, pobíral mzdu nejméně ve výši 32 000 Kč a odměnu ve výši 5 509 Kč. Žalobce projevil zájem ve společnosti [právnická osoba] v likvidaci nadále pracovat.

15. Ze sdělení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2025 soud zjistil, že k zániku funkce jednatele [tituly před jménem] [jméno FO] došlo na základě valné hromady společnosti konané dne 19. 3. 2018 založené ve Sbírce listin pod č. SL/37.

16. Ze sdělení žalovaného ze dne 22. 11. 2022 soud zjistil, že žalobce v rámci insolvenčního řízení dlužníka [právnická osoba] v likvidaci přihlásil pohledávku č. [Anonymizováno], kterou žalovaný neuznal, co do výše. U dílčí pohledávky č. [hodnota] v přihlášce č. [Anonymizováno] neuznal pohledávku do výše 382 974,64 Kč na jistině a do výše 14 092,78 Kč na úrocích z prodlení, a to z důvodu, že po datu 3. 12. 2018 nemohla pohledávka jako taková vzniknout. U dílčí pohledávky č. [hodnota] k přihlášce k P8 neuznal žalovaný pohledávku do výše 70 933 Kč na jistině, a to z důvodu, že po datu 3. 12. 2018 nemohla pohledávka jako taková vzniknout.

17. Z výpisu z živnostenského rejstříku soud zjistil, že zaměstnavatel žalobce [právnická osoba] v likvidaci měl v období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 jedinou provozovnu na adrese [adresa].

18. Z výplatního lístku za leden 2018 soud zjistil, že žalobce v uvedeném měsíci odpracoval 176 hodin, náležela mu základní mzda ve výši 32 000 Kč, další prémie ve výši 5 509 Kč a příspěvek na životní pojištění ve výši 2 000 Kč. Z výplatního lístku za únor 2018 soud zjistil, že žalobce v uvedeném měsíci odpracoval 152 hodin, čerpal dovolenou v rozsahu 8 hodin, náležela mu základní mzda ve výši 30 400 Kč, náhrada za čerpanou dovolenou 1 774 Kč, další prémie ve výši 5 509 Kč a příspěvek na životní pojištění ve výši 2 000 Kč. Z výplatního lístku za březen 2018 soud zjistil, že žalobce v uvedeném měsíci odpracoval 160 hodin, čerpal dovolenou v rozsahu 8 hodin, náležela mu základní mzda ve výši 30 545 Kč, náhrada za čerpanou dovolenou 1 774 Kč, další prémie ve výši 5 509 Kč a příspěvek na životní pojištění ve výši 2 000 Kč. Z výplatního lístku za květen 2018 soud zjistil, že žalobce v uvedeném měsíci odpracoval 152 hodin, čerpal dovolenou v rozsahu 16 hodin. V uvedeném měsíci mu náležela základní mzda ve výši 29 217 Kč, náhrada za čerpanou dovolenou 3 475 Kč a další prémie ve výši 5 509 Kč a příspěvek na životní pojištění ve výši 2 000 Kč. Průměrná výše výdělku pro určení náhrady za dovolenou byla stanovena na částku 217,21 Kč za hodinu.

19. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2015 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 441 705 Kč. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2016 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 459 252 Kč. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2017 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 552 506 Kč. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2018 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 453 214 Kč. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2019 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 468 000 Kč. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2020 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 370 000 Kč.

20. Ze sdělení Územní správy sociálního zabezpečení pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj, OSSZ Ostrava soud zjistil, že žalobce v období od prosince 2019 do října 2020 nebyl v pracovní neschopnosti, neošetřoval člena rodiny, nebyl v karanténě. Z informací o dočasné pracovní neschopnosti ČSSZ soud zjistil, že v období od 1. 1. 2020 do 28. 1. 2025 byl žalobce v dočasné pracovní neschopnosti od 1. 1. 2021 do 14. 3. 2021.

21. Z potvrzení o pravděpodobném výdělku vystaveném [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno], jednatelem společnosti [právnická osoba] soud zjistil, že pravděpodobná výše hrubé mzdy žalobce by v období od října 2019 do října 2020 činila 32 000 Kč a k tomu by žalobci náležela fixní měsíční odměna ve výši 5 509 Kč.

22. Z rozsudku pro uznání Okresního soudu v Ostravě č.j. 26 C 168/2020-15 ze dne 25. 11. 2020 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] v likvidaci bylo uloženo zaplatit žalobci částku 27 788 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné čisté mzdy za květen 2018.

23. Z listiny vystavené Okresní správou sociálního zabezpečení [adresa] ze dne 22. 7. 2022 soud zjistil, že žalobce byl od 3. 12. 2018 zaměstnancem společnosti [právnická osoba] a v období od 1. 8. 2005 do 31. 10. 2020 byl zaměstnancem společnosti [právnická osoba] v likvidaci.

24. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2020 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 508 417 Kč. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2021 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 443 980 Kč. Z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2022 soud zjistil, že vyměřovací základ žalobce u společnosti [právnická osoba] činil 602 684 Kč.

25. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku soud zjistil, že společnost [právnická osoba] má od roku 2017 provozovny na adrese [adresa] a na adrese [adresa]. Statutárním orgánem společnosti je od 14. 7. 2017 [jméno FO].

26. Z čestného prohlášení [jméno FO], jednatele společnosti [právnická osoba] ze dne 12. 12. 2023 soud zjistil, že jednatel společnosti byl žalobcem informován od počátku pracovního poměru o žalobě žalobce o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru proti společnosti [právnická osoba] Jednatel byl s žalobcem ústně domluven, že v případě výzvy společnosti [právnická osoba] k nástupu zpět do práce uzavřou dohodu o ukončení pracovního poměru, aby žalobce mohl vykonávat práci pro společnost [právnická osoba] Uvedené skutkové závěry byly prokázány též výslechem svědka [jméno FO].

27. Soud provedl dokazování výplatními lístky žalobce vystavenými za období od listopadu 2019 do prosince 2020 společnosti [právnická osoba]. Z uvedených listin soud zjistil, že žalobci byla vyplácena mzda za vykonanou práci u společnosti [právnická osoba]

28. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2001 a dodatku k pracovní smlouvě č. [hodnota] až 5 soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] jako zaměstnanec uzavřel se společností [právnická osoba] jako zaměstnavatel pracovní smlouvu, na základě, které měl vykonávat funkci obchodního ředitele, s účinností od 3. 7. 2017 výkonného a ekonomického ředitele. Z dohody o ukončení pracovního poměru soud zjistil, že žalovaný ukončil s [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] pracovní poměr dohodou bez uvedení důvodu ke dni 25. 3. 2021.

29. Z pracovní smlouvy ze dne 30. 7. 2001 soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] jako zaměstnanec a společnost [právnická osoba] jako zaměstnavatel uzavřeli pracovní smlouvu na základě které se [tituly před jménem] [jméno FO] s účinností od 1. 8. 2001 zavázal vykonávat pro zaměstnavatele práci výrobního ředitele.

30. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 75/2020-211 ze dne 29. 6. 2020 soud zjistil, že při posuzování neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnankyně společnosti [právnická osoba] krajský soud vzal v úvahu, že situace ve společnosti [právnická osoba] je několik let zcela chaotická, vzhledem ke konfliktům mezi jednateli a řadou souběžně probíhajících soudních sporů, není zřejmé, který z bratrů [jméno FO] byl ke konkrétnímu dni jednatelem společnosti. Pokud nebylo na jisto postaveno, kdo je oprávněn za společnost jednat, nemůže tato skutečnost jít k tíži zaměstnanců žalované. V řízení společnost [právnická osoba] v likvidaci zastupoval opatrovník ustanovený dle § 29 odst. 2 o.s.ř., neboť nebylo zřejmé, kdo je oprávněn za společnost jednat.

31. Z notářského zápisu sepsaného dne 26. 3. 2018, NZ 28/2018 obsahujícího rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti [právnická osoba] a listiny přítomných společníků soud zjistil, že valná hromada dne 26. 3. 2018 odvolala jednatele společnosti [právnická osoba] [tituly před jménem] [jméno FO].

32. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 102/2017-181 ze dne 23. 2. 2018, které nabylo právní moci 24. 3. 2018 soud zjistil, že usnesení valné hromady konané dne 12. 5. 2017, na základě kterého byl [tituly před jménem] [jméno FO] odvolán z funkce jednatele společnosti [právnická osoba], je neplatné.

33. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 283/2018 ze dne 14. 5. 2019, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2019 soud zjistil, že usnesení krajského soudu bylo změněno tak, že návrh na výmaz jednatele [tituly před jménem] [jméno FO] se dnem vzniku funkce dne 7. 4. 2000 a zápis dne zániku 19. 3. 2018, se zamítá. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3328/2019 ze dne 3. 2. 2021 soud zjistil, že dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 283/2018 ze dne 14. 5. 2019, se odmítá.

34. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 261/2019-187 ze dne 28. 8. 2019 soud zjistil, že usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 4. 9. 2019 č. j. 46 Cm 43/2018-108 se mění tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 19. 3. 2018 o odvolání [tituly před jménem] [jméno FO] jednatele společnosti a o schválení podání návrhu na vyloučení společníka [tituly před jménem] [jméno FO] ze společnosti, se zamítá.

35. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 237/2019-292 ze dne 9. 1. 2020 soud zjistil, že bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 102/2017-241 ze dne 28. 8. 2019, kterým byla vyslovena neplatnost usnesení valné hromady společnosti konané dne 9. 6. 2017, kterým byl odvolán z funkce jednatele společnosti [tituly před jménem] [jméno FO].

36. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 46 Cm 115/2019-76 ze dne 7. 4. 2021, které nabylo právní moci 25. 5. 2021, bylo určeno, že usnesení valné hromady společnosti [právnická osoba] v likvidaci ze dne 5. 6. 2019, kterým byl odvolán z funkce jednatel společnosti [tituly před jménem] [jméno FO], je neplatné.

37. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 55 Cm 59/2020-59 ze dne 26. 10. 2021 soud zjistil, že soud určil, že usnesení valné hromady konané dne 14. 11. 2019 není rozhodnutím valné hromady, o rozhodnutí valné hromady nejde, neboť se na ni hledí, jako by nebylo přijato.

38. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 28 Cm 398/2020-59 ze dne 16. 12. 2021 soud zjistil, že usnesení valné hromady konané dne 30. 9. 2020 zachycené v notářském zápisu N 502/2020, NZ 580/2020 sepsaném dne 11. 1. 2021 [tituly před jménem] [adresa], notářkou v [Anonymizováno], o odvolání [tituly před jménem] [jméno FO] z funkce jednatele společnosti, není rozhodnutím valné hromady, o rozhodnutí valné hromady nejde a hledí se na něj, jako by nebylo přijato.

39. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 208/2020-132 ze dne 20. 1. 2022 soud zjistil, že návrh, aby soud vyloučil ze společnosti [právnická osoba] v likvidaci [tituly před jménem] [jméno FO], se zamítá.

40. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 64/2022-118 ze dne 13. 7. 2022 soud zjistil, že bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 28 Cm 398/2020-59 o určení nicotnosti usnesení valné hromady konané dne 30. 9. 2020.

41. Soud provedl dokazování tabulkou pracovní doby za květen 2018. Z uvedeného důkazu nezjistil žádné rozhodné skutečnosti. Soud provedl dokazování Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003, z uvedeného nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro závěr Po skutkovém stavu.

42. Z protokolu o jednání vedeného před Okresním soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 26 C 180/2018 ze dne 13. 11. 2019 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] byla v řízení zastoupena opatrovníkem, neboť s ohledem na spory ve společnosti nebylo zřejmé, kdo je za společnost [právnická osoba] oprávněn jednat. U jednání byl prováděn výslech [tituly před jménem] [jméno FO], ze kterého se podává, že ke dni jednání nebyly ukončeny spory mezi statutárními orgány o to, kdo je oprávněn za společnost jednat.

43. Navrhoval-li žalovaný doplnit dokazování výslechem svědka [jméno FO], soud jeho návrhu nevyhověl, neboť měl za to, že z dosud provedených důkazů byl skutkový stav zjištěn v dostatečném rozsahu, aby soud mohl nárok uplatněný žalobcem právně posoudit. Žalovaný navrhoval doplnit dokazování výslechem svědka [jméno FO] k prokázání tvrzení, že zápis v obchodním rejstříku o zániku jeho funkce jednatele společnosti [právnická osoba] neodpovídá skutečnosti, že byl oprávněn jako jednatel za zaměstnavatele jednat a vyzývat žalobce k nástupu do práce. Pro posouzení nároku žalobce je dle soudu rozhodující zjištění, jaká situace a poměry panovaly u zaměstnavatele v rozhodném období, jaké informace a pokyny činil zaměstnavatel ve vztahu k žalobci. V tomto směru byl skutkový stav zjištěn dostatečně. Proto se jeví soudu nadbytečné vést další dokazování ohledně poměrů ve společnosti [právnická osoba]

44. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce jako zaměstnanec uzavřel se společností [právnická osoba] jako zaměstnavatelem dne 29. 7. 2005 pracovní smlouvu, na základě, které konal pro zaměstnavatele práci. Zaměstnavatel [právnická osoba] v likvidaci dal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru datované dne 31. 5. 2018. Žalobce listinou ze dne 4. 6. 2018 sdělil zaměstnavateli společnosti [právnická osoba], že považuje ukončení pracovního poměru za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání. Na základě žaloby žalobce vydal Okresní soud v Ostravě dne 13. 11. 2019 rozsudek, kterým určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dal zaměstnavatel společnost [právnická osoba] žalobci je neplatné. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2019. Ve společnosti zaměstnavatele [právnická osoba] probíhaly od roku 2016 spory mezi společníky a jednateli, které vyvrcholily tím, že se oba jednatelé [jméno FO] i [jméno FO] vzájemně odvolávali z funkcí jednatelů společnosti. V této souvislosti vedli řadu soudních sporů, které v roce 2020 nebyly ukončeny. V letech 2019 a 2020 nebylo zřejmé, kdo je oprávněn za společnost jednat, proto soudy v řízeních ustanovovaly společnosti [právnická osoba] opatrovníky dle § 29 odst. 2 o.s.ř. (například řízení u Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 26 C 180/2018, u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Co 75/2020). V důsledku těchto sporů dostával žalobce od jednatelů [jméno FO] a [jméno FO] protichůdné pokyny ohledně výkonu práce. [jméno FO] vyzval dopisy ze dne 25. 3. 2020 a 16. 4. 2020 žalobce k dostavení se na provozovnu na [adresa]. Současně však jednatel [jméno FO], který na základě příkazu zaměstnavatele ze dne 30. 3. 2017 vystupoval též jako přímý nadřízený žalobce, sdělil žalobci, že [jméno FO] byl odvolán z funkce jednatele a není oprávněn za zaměstnavatele jednat a udělovat zaměstnanci pokyny k výkonu práce, výslovně mu zakázal tyto pokyny poslechnout. [jméno FO] žalobce v období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 k nástupu do práce nevyzval v důsledku trvajících sporů ve společnosti zaměstnavatele [právnická osoba], i když mu byl znám zájem žalobce v práci pokračovat. V období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 žalobce práci pro zaměstnavatele společnost [právnická osoba] nekonal, o výkon práce měl zájem. Žalobce konal práci na základě pracovní smlouvy u společnosti [právnická osoba], s jednatelem této společnosti byl dohodnut na okamžitém ukončení pracovního poměru v případě, že žalobci bude umožněno konat práci pro společnost [právnická osoba] Pracovní poměr mezi žalobcem a společností [právnická osoba] skončil uplynutím výpovědní doby dne 31. 10. 2020, na základě výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, kterou dal zaměstnavatel společnost [právnická osoba] žalobci. V letech 2019, 2020 žalobce nečerpal dovolenou.

45. Žalovaný přes poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. nedoplnil skutková tvrzení a neoznačil důkazy k prokázání svého tvrzení ohledně údajně žalobci zaplacené částky 138 527,48 Kč. Soud má za to, že z titulu náhrady mzdy za období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 a úhrady za nevyčerpanou dovolenou za roky 2019 a 2020 nezaplatil žalovaný žalobci ničeho.

46. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu, dospěl soud k závěru, že žaloba je převážně důvodná.

47. Žalobce v řízení uplatnil nárok na zaplacení náhrady mzdy za období od 29. 12. 2019 do 31.10.2020 a náhradu za nevyčerpanou dovolenou za rok 2019 a 2020 jako zaměstnanec společnosti [právnická osoba] v likvidaci, je tedy ve sporu aktivně hmotně právně legitimován. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 34 INS 6598/2019-A101 ze dne 13. 1. 2021 bylo prokázáno, že u zaměstnavatele žalobce společnosti [Jméno žalovaného]. v likvidaci byl zjištěn úpadek a dne 13.1.2021 prohlášen konkurs. Insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Uvedené pohledávky jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona. V souladu s § 203 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona uplatnil žalobce své pohledávky vůči žalovanému, který uplatněné pohledávky popřel, jak vyplývá z listiny ze dne 22. 11. 2022, proto se žalobce správně v souladu s § 203 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona domáhá zaplacení pohledávek proti žalovanému v tomto řízení.

48. Podle § 208 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby.

49. V projednávané věci byla neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce určena pravomocným soudním rozhodnutím, pracovní poměr mezi žalobcem a zaměstnavatelem společností [právnická osoba] trval i nadále a vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se i nadále řídily pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Zaměstnavatel byl mimo jiné povinen přidělovat zaměstnanci podle pracovní smlouvy práci, platit mu za vykonanou práci mzdu a vytvářet podmínky pro úspěšné plnění pracovních úkolů a žalobce byl povinen dle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy.

50. Přestal-li zaměstnavatel společnost [právnická osoba] v rozporu s § 38 odst. 1) zákoníku práce přidělovat žalobci v souvislosti s doručením okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 5. 2018 práci, ačkoliv žalobce byl připraven práci konat, jak sdělil ve svém dopise ze dne 4. 6. 2018, byl žalobce povinen nastoupit do práce až poté, co by jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu žalobci práci opět přidělovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 807/2006). Nebylo tedy povinností žalobce, aby se po 28. 12. 2019 dostavoval na pracoviště společnosti zaměstnavatele na [adresa] a čekal na přidělování práce od zaměstnavatele, jak argumentoval žalovaný. V rozhodném období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 obdržel žalobce výzvy k nástupu do práce pouze od [jméno FO] a to dne 25. 3. 2020 a 16. 4. 2020, které žalobce s ohledem na pokyny od druhého jednatele a přímého nadřízeného [jméno FO] nerespektoval. Soud shodně s Okresním soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 26 C 180/2020 a Krajským soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 16 Co 75/2020 konstatuje, že pokud v první polovině roku 2020 nebylo na jisto postaveno, kdo byl oprávněn za společnost [právnická osoba] jednat, a žalobce dostával od [jméno FO] a [jméno FO] odlišné pokyny, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobce jako zaměstnance. Jinými slovy řečeno, i kdyby byl [jméno FO] ke dni výzev oprávněn za zaměstnavatele společnost [právnická osoba] jednat jako jednatel, nelze s ohledem na nepřehlednou situaci ve společnosti zaměstnavatele a na výslovný pokyn druhého jednatele a přímého nadřízeného [jméno FO] z nerespektování pokynů [jméno FO] dovozovat pro žalobce žádné důsledky.

51. Jestliže zaměstnavatel společnost [právnická osoba] po právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nevyzvala řádně žalobce k nástupu do práce a nepřidělovala mu práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv pracovní poměr trval, nelze nastalou situaci hodnotit jako neomluvenou absenci žalobce, ale jako překážku na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce.

52. O překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam), (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022).

53. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může dojít jen tehdy, je-li zaměstnanec sám připraven, ochoten a schopen práci podle pracovní smlouvy konat a jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen a právě v důsledku postupu zaměstnavatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002). Žalovaný v této souvislosti poukazoval na skutečnost, že žalobci ve výkonu práce u zaměstnavatele společnosti [právnická osoba] bránil výkon práce pro společnost [právnická osoba], u které byl od 3. 12. 2018 v pracovním poměru. Ze samotné skutečnosti, že se žalobce zapojil do práce u jiného zaměstnavatele nelze důvodně dovozovat, že by žalobce nebyl připraven, ochoten a schopen „znovu“ nastoupit do práce u společnosti [právnická osoba] (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014). Výslechem a čestným prohlášením jednatele společnosti [právnická osoba] [jméno FO] bylo zjištěno, že žalobce byl se společností [právnická osoba] dohodnut na okamžitém ukončení pracovního poměru v případě, že žalobci bude umožněno konat práci pro společnost [právnická osoba] Pracovní poměr žalobce u společnosti [právnická osoba] mu žádným způsobem nebránil ve výkonu práce pro společnost [právnická osoba], pokud by byl řádně vyzván k nástupu do práce. Provedeným dokazování, zejména zprávou Územní správy sociálního zabezpečení pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj, OSSZ Ostrava bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že žalobce byl v období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 pracovně neschopný, byla mu nařízena karanténa, byl na rodičovské dovolené, ošetřoval a pečoval o dítě mladší 10 let, tudíž byly u něj překážky, které mu znemožňovaly výkon práce pro zaměstnavatele společnost [Jméno žalovaného]. v likvidaci. Soud tedy uzavírá, že žalobce v období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 byl připraven, ochoten a schopen práci konat podle pracovní smlouvy a jestliže mu nebylo umožněno práci vykonávat, bylo to jen v důsledku postupu zaměstnavatele.

54. Náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zákoníku práce přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku. Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak (§ 352 zákoníku práce). Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§ 353 odst. 1 zákoníku práce). Není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 354 odst. 1 zákoníku práce). Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (§ 354 odst. 2 zákoníku práce). Rozhodným obdobím je vždy to kalendářní čtvrtletí, které předchází čtvrtletí, v němž překážky vznikly. Trvala-li překážka v práci na straně zaměstnavatele v období od 29. 12. 2019 do 31. 12. 2019, je rozhodným obdobím třetí čtvrtletí roku 2019, trvala-li překážka v práci na straně zaměstnavatele v období od 1. 1. 2020 do 31. 3. 2020, je rozhodným obdobím čtvrté čtvrtletí roku 2019, trvala-li překážka v práci na straně zaměstnavatele v období od 1. 4. 2020 do 30. 6. 2020, je rozhodným obdobím první čtvrtletí roku 2020, trvala-li překážka v práci na straně zaměstnavatele v období od 1. 7. 2020 do 30. 9. 2020, je rozhodným obdobím druhé čtvrtletí roku 2020, trvala-li překážka v práci na straně zaměstnavatele v období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020, je rozhodným obdobím třetí čtvrtletí roku 2020 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022).

55. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobce v rozhodných obdobích neodpracoval alespoň 21 dnů, proto soud přistoupil k určení pravděpodobného výdělku. Nedosáhne-li zaměstnanec v rozhodném období žádné mzdy, je třeba se zabývat zjištěním, jaká by byla ve smyslu ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce hrubá mzda, které by zřejmě dosáhl. Při stanovení pravděpodobného výdělku soud může přihlédnout k jakýmkoli okolnostem, jestliže jsou významné pro objasnění toho, jakého výdělku by zaměstnanec v rozhodném období zřejmě dosáhl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009).

56. V daném případě soud při zjišťování mzdy, které by žalobce zřejmě dosáhla, v rozhodných obdobích, přihlédl zejména k těmto skutečnostem: a) Žalobce byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 7. 2005 a její změny ze dne 5. 5. 2017 jako pracovník ve funkci řízení realizace projektů s pevnou měsíční mzdou 32 000 Kč. Dle pracovní smlouvy měsíční pohyblivá část mzdy mohla činit až 50 % pevné měsíční mzdy za předpokladu plnění mimořádných úkolů nad rámec pracovních povinností. b) Jednatel zaměstnavatele a nadřízený žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] v potvrzení o pravděpodobném výdělku za období od října 2019 do října 2020 uvedl, že žalobce by v tomto období pravděpodobně dosahoval mzdy ve výši 32 000 Kč a dále by mu náležela fixní odměna ve výši 5 509 Kč. Z výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že odměna by byla vyplácena každý měsíc automaticky, k jejímu odebrání by mohlo dojít jen, na základě rozhodnutí zaměstnavatele, pokud by nebyl spokojen s plněním pracovních povinností zaměstnancem. c) V rozhodných obdobích žalobce neodpracoval pro žalovaného ani jednu hodinu, na stejné nebo srovnatelné pracovní pozici jako žalobce nevykonával práci jiný zaměstnanec. d) V rámci dokazování neměl soud k dispozici mzdové listy žalobce, tudíž ohledně příjmů žalobce v průběhu trvání pracovního poměru činil skutkový závěr pouze z výplatních lístků za leden až březen 2018 a říjen 2018, které předložil žalobce. Z těchto je zřejmé, že žalobci byla kromě základní mzdy vyplácena odměna ve výši 5509 Kč. Uvedené zjištění koresponduje s výpovědí svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který současně ve svém výslechu potvrdil, že při běžném chodu věcí by žalobci byla tato odměna nejméně ve výši 5509 Kč vyplácena.

57. Po zhodnocení všech uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobce by ve všech rozhodných obdobích zřejmě dosáhl měsíční mzdy ve výši 37 509 Kč. V řízení nebylo tvrzeno, ani jinak nevyšla najevo žádná skutečnost, pro kterou by se měla měsíční mzda v rozhodných obdobích u žalobce lišit.

58. Současně je třeba vzít v úvahu, že pokud jde o stanovení náhrady mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele, není náhrada mzdy stanovena měsíční náhradou mzdy, ale je třeba vycházet z průměrné hodinové mzdy. Její výpočet provedl soud níže.

59. Za účelem stanovení výše náhrady mzdy, která náleží žalobci z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele za období od 29. 12. 2019 do 31. 12. 2019, určil soud pravděpodobný hodinový výdělek ve výši 216,39 Kč za hodinu. Soud při výpočtu vycházel z rozhodného období od 1. 7. 2019 do 30. 9. 2019, kdy by žalobce zřejmě dosáhl příjmu ve výši 112 527 Kč (3 x 37 509) a odpracoval by 520 hodin (176+176+168), 112 527/520=216,39. Za období od 29. 12. 2019 do 31. 12. 2019 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 3 462,24 Kč (16 x 216,39 = 3 462,24 Kč). Nárok na náhradu mzdy žalobci vznikl pouze za dva pracovní dny, neboť 29. 12. 2019 byla neděle.

60. Za účelem stanovení výše náhrady mzdy, která náleží žalobci z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele za období měsíců ledna, února a března 2020, určil soud pravděpodobný hodinový výdělek ve výši 226,87 Kč za hodinu. Soud při výpočtu vycházel z rozhodného období od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2019, kdy by žalobce zřejmě dosáhl příjmu ve výši 112 527 Kč (3 x 37 509) a odpracoval by 496 hodin (176+168+152), 112 527/496 = 226,87. Za období měsíce ledna 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 39 927,12 Kč (176 x 226,87 = 39 927,12 Kč). Za období měsíce února 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 36 299,2 Kč (160 x 226,87 = 36 299,2 Kč). Za období měsíce března 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 39 927,12 Kč (176 x 226,87 = 39 927,12 Kč).

61. Za účelem stanovení výše náhrady mzdy, která náleží žalobci z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele za období měsíců dubna, května a června 2020, určil soud pravděpodobný hodinový výdělek ve výši 219,77 Kč za hodinu. Soud při výpočtu vycházel z rozhodného období od 1. 1. 2020 do 31. 3. 2020, kdy by žalobce zřejmě dosáhl příjmu ve výši 112 527 Kč (3 x 37 509) a odpracoval by 512 hodin (176+160+176), 112 527/512 = 219,77. Za období měsíce dubna 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 36 299,2 Kč (160 x 226,87 = 36 299,2 Kč). Za období měsíce května 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 34 484,24 Kč (152 x 226,87 = 34 484,24 Kč). Za období měsíce června 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 39 927,12 Kč (176 x 226,87 = 39 927,12 Kč).

62. Za účelem stanovení výše náhrady mzdy, která náleží žalobci z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele za období měsíců července, srpna a září 2020, určil soud pravděpodobný hodinový výdělek ve výši 230,59 Kč za hodinu. Soud při výpočtu vycházel z rozhodného období od 1. 4. 2020 do 30. 6. 2020, kdy by žalobce zřejmě dosáhl příjmu ve výši 112 527 Kč (3 x 37 509) a odpracoval by 488 hodin (160+152+176), 112 527/488 =230,59. Za období měsíce července 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 40 583,84 Kč (176 x 230,59 = 40 583,84 Kč). Za období měsíce srpna 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 38 739,12 Kč (168 x 230,59 = 38 739,12 Kč). Za období měsíce září 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 38 739,12 Kč (168 x 230,59 = 38 739,12 Kč).

63. Za účelem stanovení výše náhrady mzdy, která náleží žalobci z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele za období měsíce října 2020, určil soud pravděpodobný hodinový výdělek ve výši 219,78 Kč za hodinu. Soud při výpočtu vycházel z rozhodného období od 1. 7. 2020 do 30. 9. 2020, kdy by žalobce zřejmě dosáhl příjmu ve výši 112 527 Kč (3 x 37 509) a odpracoval by 488 hodin (176+168+168), 112 527/512 =219,78. Za období měsíce října 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku, který soud vypočetl ve výši 36 923,04 Kč (168 x 219,78 = 36 923,04Kč).

64. S ohledem na shora uvedené soud přiznal žalobci nárok na náhradu mzdy za období od 29. 12. 2019 do 31. 10. 2020 v celkové výši 372 144, 74 Kč, co do částky 7 051,20 Kč nárok žalobce zamítnul. Soud porovnal správně vypočtenou výši náhrady mzdy za jednotlivé měsíce s výši náhrady mzdy požadovanou za jednotlivé měsíce žalobcem. Domáhal-li se v některých měsících žalobce náhrady mzdy v částce vyšší, než vypočetl soud (prosinec 2019, únor, duben, květen, říjen 2020), soud žalobu v tomto rozsahu zamítl. Domáhal-li se v některých měsících žalobce náhrady mzdy v částce nižší, než vypočetl soud, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Nemohl překročit nárok uplatněný žalobou, neboť byl návrhem žalobce vázán. Výpočty za jednotlivé měsíce jsou uvedeny v tabulce níže. ObdobíNáhrada mzdy, které se žalobce domáháNáhrada mzdy, na kterou vznikl žalobci nárokNáhrada mzdy přiznána rozhodnutím souduNáhrada mzdy zamítnuta rozhodnutím soudu 12/20195 114,883 462,243 462,241 652,64 1/202037 065,8339 927,1237 065,830 2/202037 065,8336 299,2036 299,20766,63 3/202037 065,8339 927,1237 065,83 4/202037 636,2936 299,2036 299,201 337,09 5/202037 636,2934 484,2434 484,243 152,05 6/202037 636,2939 927,1237 636,290 7/202037 636,2940 583,8437 636,290 8/202037 636,2938 739,1237 636,290 9/202037 636,2938 739,1237 636,290 10/202037 065,8336 923,0436 923,04142,79 Celkem144,748051,20 65. Dalším nárokem žalobce byl nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužných náhrad mezd do 25. 11. 2020. Splatnost náhrady mzdy je třeba posuzovat podle § 141 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého je náhrada mzdy splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na náhradu mzdy. Nikoliv, jak požadoval žalobce, k 25. dni následujícího měsíce, neboť tento den si účastníci pracovního poměru dohodli pouze jako výplatní termín, nikoliv jako termín splatnosti mzdy. Soud přiznal výrokem I. žalobci v souladu s § 4 zákoníku práce a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku nárok na úroky z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. vždy z částky odpovídající soudem vypočtenému pravděpodobnému hrubému, měsíčnímu výdělku nebo z částky, kterou požadoval žalobce, byla-li tato částka nižší než pravděpodobný hrubý, měsíční výdělek, když soud je v tomto směru vázán návrhem. Počátek prodlení náhrady mzdy za jednotlivé měsíce stanovil soud podle § 141 odst. 1 zákoníku práce, vždy od prvního dne měsíce následujícího po kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na náhradu mzdy. Konec prodlení stanovil žalobce na 25.11.2020, když je zřejmé, že k tomuto datu splněno nebylo. Soud přiznal žalobci úroky z prodlení ve výši 12 829,29 Kč, určení výše vyplývá z tabulky níže. Žalobce se domáhal úroků z prodlení ve výši 13 915,43 Kč, soud jeho nárok, co do částky 1 086,14 Kč výrokem III. rozsudku zamítl. JistinaSplat.dneTyp výpočtuÚrok doProdleníSazbaÚroky 3462,2431. 1. 2020Zákonný úrok25. 11. 202029910,000282,84 37065,8329. 2. 2020Zákonný úrok25. 11. 202027010,0002734,36 36299,2031. 3. 2020Zákonný úrok25. 11. 202023910,0002370,36 37065,8330. 4. 2020Zákonný úrok25. 11. 202020910,0002116,60 36299,2031. 5. 2020Zákonný úrok25. 11. 202017810,0001765,37 34484,2430. 6. 2020Zákonný úrok25. 11. 20201488,2501150,42 37636,2931. 7. 2020Zákonný úrok25. 11. 20201178,250992,58 37636,2931. 8. 2020Zákonný úrok25. 11. 2020868,250729,59 37636,2930. 9. 2020Zákonný úrok25. 11. 2020568,250475,08 37636,2931. 10. 2020Zákonný úrok25. 11. 2020258,250212,09 celkem 12 829,29 66. Poslední žalobou uplatněný nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou posuzoval soud podle § 222 odst. 2, 3 zákoníku práce. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pracovní poměr žalobce skončil ke dni 31. 10. 2020, současně bylo zjištěno, že žalobce v letech 2019 a 2020 dovolenou u zaměstnavatele společnosti [právnická osoba] v likvidaci nečerpal, žalobce o dovolenou nežádal a ze strany zaměstnavatele mu nebyla nařízena. Z výplatních lístků vyplývá, že mu vznikl nárok na 25 dnů dovolené za rok. Žalobci tak za rok 2019 vznikl nárok dle § 222 odst. 3 zákoníku práce na náhradu mzdy za 25 dnů nevyčerpané dovolené a za rok 2020 (od 1.1.2020 do 31.10.2020) za 21 dnů nevyčerpané dovolené. Nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou vznikl žalobci ke dni skončení pracovního poměru dle § 222 odst. 2 zákoníku práce tzn k 31.10.2020, k tomuto okamžiku soud zjišťoval výši průměrného výdělku, vyšel z rozhodného období od 1.7.2020 do 30.9.2020. V tomto období žalobce neodpracoval alespoň 21 dnů, proto soud přistoupil k určení pravděpodobného výdělku a tento byl zjištěn ve výši 219,78 Kč za hodinu (viz bod 64 rozsudku). Za rok 2019 náleží žalobci náhrada za nevyčerpanou dovolenou ve výši 43 956 Kč (219,78 x 8 x 25 = 43 956), žalobce se domáhal částky 42 624 Kč, soud vázán návrhem mu tuto částku přiznal. Za rok 2020 náleží žalobci náhrada za nevyčerpanou dovolenou ve výši 36 923,04 Kč (219,78 x 8 x 21 = 36 923,04), žalobce se domáhal částky 35 804,16 Kč, soud vázán návrhem mu tuto částku přiznal.

67. Námitky žalovaného proti nároku žalobce na náhradu za nevyčerpanou dovolenou nepovažuje soud za důvodné. Pracovní poměr mezi žalobcem a společností [právnická osoba] v likvidaci trval od 1. 8. 2005 do 31. 10. 2020. Za období od 1. 1. 2019 do 31. 10. 2020 vznikl žalobci nárok na dovolenou, a to nezávisle na skutečnosti, že byl současně zaměstnán u jiného zaměstnavatele a v uvedeném období nekonal práci z důvodu překážky na straně zaměstnavatele, nikoliv neomluvené absence na straně zaměstnance. Za situace, kdy ke dni skončení pracovního poměru nebyl nárok na dovolenou vyčerpán, je dán nárok zaměstnance na peněžitou náhradu za nevyčerpanou dovolenou. Jedná se o odlišný nárok zaměstnance oproti nároku dle § 69 odst. 2 zákoníku práce, navzájem se nevylučují.

68. Rovněž námitku promlčení, kterou žalovaný proti uplatněným nárokům vznesl, neshledal soud důvodnou. Promlčení znamená, že není-li nějaké právo po určitou zákonem stanovenou dobu vykonáno nebo uplatněno u soudu, nelze se ho po uplynutí této doby s úspěchem soudně domoci; za podmínky, že dlužník (vůči soudu) namítne, že je právo promlčeno (§ 610 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku). Protože zákoník práce výslovnou úpravu promlčení práva neobsahuje, uplatní se v pracovněprávních vztazích úprava obsažená v občanském zákoníku, tedy ustanovení § 609 až 653 občanského zákoníku. Splatnost náhrady mzdy je třeba posuzovat podle § 141 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého je náhrada mzdy splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na náhradu mzdy. Nejstarší z uplatněných nároků, a to nárok na náhradu mzdy za období od 29. 12. 2019 do 31. 12. 2019 mohl žalobce poprvé uplatnit ve smyslu § 619 občanského zákoníku dne 1. 2. 2020, promlčecí lhůta uplynula dle § 629 občanského zákoníku dne 1. 2. 2023, žaloba byla k soud podána dne 22. 12. 2022, je tedy zřejmé, že nároky žalobce byly uplatněny včas a námitka promlčení není důvodná.

69. K námitce rozporu nároku žalobce s dobrými mravy soud uvádí, že nároky žalobce vyplývají z § 208 a § 222 zákoníku práce. Za situace, kdy žalovaný popřel nárok žalobce v insolvenčním řízení, zvolil žalobce procesně adekvátní postup, když podal tuto žalobu. V řízení nebyla tvrzena, ani nevyšla najevo žádná skutečnost, pro kterou by přiznání tohoto nároku bylo v rozporu s dobrými mravy. Z obsahu spisu, ani z postupu žalobce, nevyplývá, že by se snažil úmyslně poškodit či znevýhodnit ostatní věřitele, pouze se legitimním způsobem domáhá svých nároků. Dle soudu je třeba vzít v úvahu, že náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zákoníku práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022). Náhrada mzdy dle § 208 zákoníku práce náleží zaměstnanci po celou dobu, po níž zaměstnavatel nepřiděluje zaměstnanci práci. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalobce byl připraven, ochoten a schopen konat práci pro zaměstnavatele [právnická osoba] a pouze z důvodů na straně zaměstnavatele práci nekonal, nelze žalobci nárok na náhradu mzdy dle § 208 zákoníku práce odepřít z důvodu zaměstnání u jiného zaměstnavatele.

70. Celkem tak soud žalobci přiznal náhradu mzdy ve výši 372 144,74 Kč, úroky z prodlení ve výši 12 829,29 Kč a náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 78 428,16 Kč a ohledně částky 7 051,20 Kč z titulu dlužné náhrady mzdy a částky 1 086,14 Kč z titulu úroků z prodlení, žalobu zamítl. Soud při rozhodování o žalobě na plnění ve věci pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky na roveň jí postavené neurčuje v souladu s § 203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona lhůtu, ve které má žalovaný pohledávku uhradit. Ustanovení § 203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona je lex specialis k § 160 odst. 1 o. s. ř. Lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky určí insolvenční soud na základě pravomocného rozsudku obecného soudu. Rozhodnutí učiní insolvenční soud pouze na návrh oprávněného, nebo osoby s dispozičním oprávněním.

71. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud určil poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu žalobce odečetl jeho neúspěch. Ve výši rozdílu vznikl žalobci nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve sporu úspěšný ohledně částky 463 402,19 Kč, která mu byla přiznána výrokem II. rozsudku, tedy měl úspěch z 97%. Ohledně částky 8 137,32 Kč byl žalobce neúspěšný, když v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta a ohledně částky 5 460 Kč byl rovněž neúspěšný, neboť v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žalobcem, tzn. že žalobce měl neúspěch z 3 %. Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobce má právo na náhradu 94 % svých nákladů. Žalobci vznikly náklady v celkové výši 179 489,43 Kč. Tato částka se skládá z těchto částek: - 23 850 Kč za zaplacený soudní poplatek, - 112 420 Kč odměnu advokáta za 11 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast u jednání dne 31. 1. 2024, 22. 3. 2024, 4. 12. 2024, 7. 3. 2025, podání ze dne 3. 7. 2023, 12. 12. 2023, 28. 2. 2024, porada s klientem dne 1. 12. 2023, 16. 2. 2024) ve výši 10 220 Kč za úkon určené podle § 11 odst.1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - 3 450 Kč za hotové výdaje advokáta za 10 režijních paušálů po 300 Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast u jednání dne 31. 1. 2024, 22. 3. 2024, 4. 12. 2024, podání ze dne 3. 7. 2023, 12. 12. 2023, 28. 2. 2024, porada s klientem dne 1. 12. 2023, 16. 2. 2024) a za 1 režijní paušál po 450 Kč (účast na jednání dne 7. 3. 2025) podle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 - 8 692,56 Kč za cestovné osobním vozidlem Audi Q5 ze sídla advokátní kanceláře v [adresa] a zpět ve dnech 31. 1. 2024, 22. 3. 2024, 4. 12. 2024, cestovné za jednu jízdu z [adresa] a zpět činí 2 897,52 Kč, když bylo celkem ujeto 352 km při spotřebě nafty 6,8 litrů/100 km, když bylo vycházeno z ceny pohonných hmot a paušální sazby základních náhrad za používání osobních silničních motorových vozidel dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ve výši 38,7 Kč/litr motorové nafty a náhradě 5,6 Kč/1 km, - 2 872,17 Kč za cestovné osobním vozidlem Audi Q5 ze sídla advokátní kanceláře v [adresa] a zpět dne 7. 3. 2025, když bylo celkem ujeto 352 km při spotřebě nafty 6,8 litrů/100 km, když bylo vycházeno z ceny pohonných hmot a paušální sazby základních náhrad za používání osobních silničních motorových vozidel dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. ve výši 34,7 Kč/litr motorové nafty a náhradě 5,8 Kč/1 km, -3 200 Kč za náhradu za promeškaný čas za 4 cesty k soudu a zpět, když za jednu cestu činí náhrada 800 Kč za 8 půlhodiny po 100 Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/96 Sb., -25 004,70 Kč tj. 21 % DPH, jíž je zástupce žalobce plátcem. Žalobce má právo na náhradu 94 % nákladů řízení, což činí částku 168 720,06 Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení