14 C 363/2023 - 116

Rubrum

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdou Mocovou ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro zaplacení 479 402,49 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku částku 247 246,49 Kč s úrokem z prodlení z částky 232 156,80 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od 1. 10. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 232 156,80 Kč s požadovaným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 1. 10. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 92 928 Kč, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalovaném žalobou podanou dne 23. 10. 2023 domáhá zaplacení částky celkem 479 402,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 464 313,60 Kč za dobu od 1. 10. 2023 do zaplacení.

2. Žalobce svou žalobu odůvodnil zejména tím, že účastníci uzavřeli dne 29. 3. 2011 smlouvu o nájmu pozemku pro umístění reklamního zařízení č. [Anonymizováno] (dále také jen „nájemní smlouvy“), podle níž žalovaný jako nájemce užíval pozemky žalobce jako pronajímatele, konkrétně pozemek p. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a byla ukončena výpovědí žalobce ze dne 11. 4. 2022.

3. Podle nájemní smlouvy měl žalovaný povinnost hradit roční nájemné 72 600 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Žalobce se domáhal v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „související řízení“) zaplacení dlužného nájemného za roky 2018, 2019 a 2020 a s tím souvisejících smluvních pokut (za prodlení s úhradou nájemného) kapitalizovaných ke dni 4. 10. 2021.

4. Žalobce dále žalovanému fakturoval dlužné nájemné za rok 2021 (fakturou č. [číslo faktury] ze dne 9. 6. 2021 na částku 72 000 Kč se splatností 30. 9. 2021) a za část roku 2022 (fakturou č. [číslo faktury] ze dne 26. 4. 2022 na částku 20 089,32 Kč se splatností 10. 5. 2022), celkem 92 089,32 Kč. Tyto faktury žalovaný uhradil až na základě předžalobní upomínky dne 7. 9. 2023. Žalobce tak požaduje příslušenství z uvedených jistiny, a to: (1) úrok z prodlení z částky 72 000 Kč za dobu od 1. 10. 2021 do 7. 9. 2023 v kapitalizované výši 11 953,14 Kč, (2) úrok z prodlení z částky 20 089,32 Kč za dobu od 11. 5. 2022 do 7. 9. 2023 v kapitalizované výši 3 136,55 Kč.

5. Dále žalobce požaduje kapitalizované smluvní pokuty za prodlení s úhradou dlužných jistin nájemného (ve sjednané výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení), a to ohledně nájemného za rok: (3) 2018 z částky 72 600 Kč za dobu od 5. 10. 2021 do 30. 12. 2021 a po částečné úhradě z částky 29 040 Kč za dobu od 31. 12. 2021 do 29. 8. 2023 ve výši 59 604,60 Kč, (4) 2019 z částky 72 600 Kč za dobu od 5. 10. 2021 do 29. 8. 2023 ve výši 125 779,50 Kč, (5) 2020 z částky 72 600 Kč za dobu od 5. 10. 2021 do 29. 8. 2023 ve výši 125 779,50 Kč, (6) 2021 z částky 72 600 Kč za dobu od 1. 10. 2021 do 7. 9. 2023 ve výši 128 139 Kč, (7) 2022 z částky za dobu od 27. 4. 2022 do 7. 9. 2023 ve výši 25 011,20 Kč. U smluvních pokut (3) – (5) se tak jedná o „pokračující“ smluvní pokutu za prodlení žalovaného, když smluvní pokuty kapitalizované do 4. 10. 2021 byly předmětem předchozího souvisejícího řízení a nyní žalobce žaluje smluvní pokuty za trvající prodlení v době od 5. 10. 2021 do 29. 8. 2023. Smluvní pokuty (6) a (7) se pak týkají dluhu za roky 2021 a 2022, kde žalovaný dlužnou jistinu zaplatil bez soudního řízení, avšak opožděně.

6. Z nároků na smluvní pokuty (3) – (7) dále žalobce požaduje úrok z prodlení v zákonné výši za dobu od 1. 10. 2023 do zaplacení (v návaznosti na výzvu žalobce k zaplacení).

7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Na svou obranu zejména uvedl, že smluvní pokuta nemohla vzniknout po zániku smlouvy výpovědí (tedy po 12. 4. 2022). Ujednání o výši smluvní pokuty měl za rozporné s dobrými mravy a žádal zmoderovat její výši, a to „v plném rozsahu“ (až na částku 0 Kč). Poukázal přitom na skutečnost, že podle pravomocného rozhodnutí v souvisejícím řízení uhradil na smluvních pokutách již celkem 182 317 Kč a na úroku z prodlení dalších 63 750 Kč, což porovnával s celkovou jistinu dlužného nájemného (310 486 Kč), kterou již také uhradil. Měl za to, že nájemné mělo být již od roku 2017 sníženo a navíc celá smlouva je stižena neplatností pro svou neurčitost, neboť nelze dovodit, jaká část pozemku byla pronajata (§ 37 odst. 1 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – „obč. zák“). Za další důvod absolutní neplatnosti nájemní smlouvy měl skutečnost, že nebyl dodržen postup podle zákona o obcích, když absentuje zveřejnění záměru pronajmout nemovitosti v majetku města a/nebo předepsaného schválení. V neposlední řadě žalovaný vznesl námitky proti postupu žalobce a jeho představitelů, který považuje za zneužívající s cílem žalovaného „potrestat“ za využívání procesních prostředků a politických práv, která mu náleží a jsou garantována ústavními předpisy.

8. Mezi účastníky je podstatná část rozhodujících skutkových zjištění nesporná, neboť spor se mezi nimi vede o jejich právní hodnocení (platnost nájemní smlouvy a oprávněnost nároku žalobce na smluvní pokutu). Zejména soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) učiněných u jednání dne 28. 11. 2024 o způsobu úhrady dlužných částek jistiny a předchozí smluvní pokuty, tedy že žalovaný žalobci uhradil dne 28. 8. 2023 částku 364 633,50 Kč, dne 29. 8. 2023 částku 237 990,17 Kč a dne 7. 9. 2023 částku 72 600 Kč a částku 20 089,32 Kč. Tyto skutečnosti jsou rovněž prokázány oznámeními o provedení příkazu k úhradě a potvrzeními o provedení platby (č. l. 16-19).

9. Další jednotlivá skutková zjištění jsou prokázána následujícími listinnými důkazy:

10. Žalovaný jako pronajímatel a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 29. 3. 2011 nájemní smlouvu (s účinností od 1. 4. 2011) k pozemkům p. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], přičemž podle čl. I. smlouvy jsou pronajímané části pozemků zakresleny v situačních pláncích s fotodokumentací, které tvoří přílohu smlouvy Podle čl. II je cena za pronájem určena podle m2 reklamních ploch částkou 72 000 Kč ročně. V témže článku je ujednána smluvní pokuta ve výši 2,5 promile denně z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením nájemného, čímž není dotčeno případné právo žalovaného na náhradu škody (prokázáno smlouvou o nájmu pozemku ze dne 29. 3. 2011). Skutečnost, že žalobce je vlastníkem pozemků vyplývá též z informací o pozemku, LV 10001. Podle usnesení Rady města Kolína č. 1520 přitom cena za m reklamní plochy činí 1 000 Kč ročně.

11. Žalovaný podal písemnou výpověď smlouvy dne 30. 12. 2021, výpověď byla žalobci doručena dne 11. 1. 2022 (prokázáno uvedenou výpovědí včetně doručenky).

12. Nájemné 72 000 Kč ročně za roky 2018-2021 bylo žalobci vyúčtováno fakturami VS [var. symbol], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] s daty splatnosti 13. 12. 2018, 31. 10. 2019, 29. 12. 2020 a 30. 9. 2021, dále byla žalobci vyúčtována částka nájemného 20 089,32 Kč za část roku 2022 fakturou VS [var. symbol] s datem splatnosti 10. 5. 2022. Z toho ke dni 29. 8. 2023 bylo zaplaceno podle údajů žalovaného pouze 43 560 Kč na nájemné za rok 2018 (prokázáno seznamem dokladů – úhrad ze dne 29. 8. 2023). K tomu žalovaný přípisem ze dne 26. 9. 2023 sdělil, že faktury za nájemné za roky 2021 a 2022 uhradil dne 7. 9. 2023. Uvedená zjištění rovněž korespondují s nespornými tvrzeními účastníků a listinnými důkazy shora (odst. 8).

13. Žalovaný zaslal žalobci předžalobní upomínku dne 6. 9. 2023.

14. Další listinné důkazy pak neprokazují žádné skutečnosti důležité pro rozhodnutí věci, jde tak zejména o doložení toho, že žalobce vedl vůči žalovanému exekuční řízení (exekuční příkazy č. l. 64-69) a že žalovaný podal stížnost na zástupce žalobce (č. l. 82) a starostu a místostarostku žalobce vyzval k odstoupení (č. l. 62-63). Zástupci účastníků rovněž korespondovali ohledně návrhu smíru (e-mailová korespondence č. l. 92-95), přičemž dohodu o narovnání (č. l. 90-91) neuzavřeli.

15. Dále byl v řízení konstatován průběh souvisejícího řízení (vedeného před zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka]), konkrétně podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2022, č.j. [spisová značka], byl žalobce povinen uhradit částky 3x 72 600 s příslušenstvím coby dlužný nájem za roky 2018-2020 (výrok I.), zatímco požadavek na odpovídající smluvní pokutu ve výši 364 633,50 Kč byl nepravomocně zamítnut (výrok II.). K odvolání žalovaného odvolací soud poprvé rozhodl rozsudkem Krajského soudu ze dne 23. 5. 2023, č.j. [spisová značka], tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil co do částky 43 560 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil pro zpětvzetí z důvodu částečné úhrady žalovaného dne 30. 12. 2021, ve zbytku pak výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti uhradit dlužné nájemné potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ohledně smluvní pokuty pak odvolací soud v tomto svém prvním rozhodnutí změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil uhradit celou požadovanou smluvní pokutu ve výši 364 633,50 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č.j. [spisová značka], zrušil výrok II. rozsudku odvolacího soudu (a navazující nákladové výroky) a uložil odvolacímu soudu, aby se zabýval návrhem žalovaného na moderaci smluvní pokuty. Druhým rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, č.j. [spisová značka], pak odvolací soud moderoval smluvní pokutu na polovinu žalované částku (blíže viz níže pasáž o právním hodnocení); přiznal tak částku 182 317 Kč a ve zbytku potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně.

16. Všechny výše uvedené listinné důkazy soud považuje za plně věrohodné. Dokazování nemusí být doplňováno, neboť skutkový stav je prokázán s dostatečnou mírou jistoty v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Po provedeném dokazování tak soud dospěl k závěru o skutkovém stavu shodném jako v žalobních tvrzeních. Žalovaný jednotlivé skutečnosti nijak nezpochybňuje, naopak učinil nesporným své platby, takže účastníci se liší – jak již uvedeno – toliko v právním posouzení důvodnosti uplatněného nároku.

17. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.), ve znění účinném do 31. 12. 2013, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 2048 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku („o. z.“), ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Podle § 2005 odst. 2 o. z. se odstoupení od smlouvy nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.

18. Ohledně otázky platnosti nájemní smlouvy soud odkazuje na skutečnost, že v souvisejícím řízení bylo žalobci pravomocně přiznáno dlužné nájemné, přičemž žalovaný tuto část rozhodnutí odvolacího soudu nenapadl dovoláním. Co do tvrzené neurčitosti nájemní smlouvy, která má být podle žalovaného důvodem pro její (absolutní) neplatnost, soud odkazuje na příslušná rozhodnutí vydaná v souvisejícím řízení a jejich odůvodnění. Konkrétně jde o rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2022 a (první) rozsudek odvolacího soudu 23. 5. 2023. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává následující (odst. 27 a násl): „V projednávané věci je na místě na zjištěný skutkový stav aplikovat ustanovení o obecném nájmu obsažená v občanském zákoníku, s ohledem na ustanovení § 3074 odst. 1 věta první o. z. Právně je třeba nájemní smlouvu o nájmu pozemků pro reklamní zařízení uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným ze dne 29. 3. 2011 posoudit podle § 2201 o. z. ve spojení s § 2202 odst. 1 věta druhá o. z. Předmětem této nájemní smlouvy byl pronájem části pozemků zakreslených v situačních pláncích, které byly přílohou smlouvy, pro umístění reklamního zařízení v majetku zájemce na pozemku ve vlastnictví vlastníka v počtu 5 kusů za roční nájemné stanovené usnesením Rady města Kolína č. 1520 ve výši 60 000 Kč + DPH. V době uzavírání smlouvy činila základní sazba DPH 20%, čemuž odpovídalo roční nájemné 72 000 Kč. Od 1. 1. 2013 došlo ke změně základní sazby DPH na 21% (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.), čemuž odpovídá částka ročního nájemného 72 600 Kč. Podpisem smlouvy účastníci vzali na vědomí, že příslušná faktura – daňový doklad bude vystaven jménem vlastníka finančním odborem MěÚ Kolín s 15denní splatností od vystavení dokladu a zaslán na adresu nájemce uvedenou v záhlaví. Cena za roční nájem byla splatná předem, a to k datu uvedeném jako den splatnosti faktury. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Předmětnou smlouvu považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za platnou a účinnou. Za platnou a účinnou ji ostatně považoval i sám žalovaný, když na jejím základě řádně hradil až do roku 2018 sjednané nájemné. Pokud by nájemní smlouvu za platnou nepovažoval, jistě by nájemné žalobci 7 let nehradil.“ 19. S uvedeným právním hodnocením se zdejší soud ztotožňuje s tím, že nemá pochybnosti o dostatečně určitém vymezení pronajímané plochy pozemku.

20. Pokud jde o námitku neplatnosti z důvodu tvrzeného nedodržení zákonného postupu podle zákona o obcích při uzavírání smlouvy, tuto námitku žalovaný uplatnil v souvisejícím řízení opožděně, když odvolací soud v druhém rozsudku uvedl, že se tvrzeními žalovaného nemůže zabývat pro rozpor s principem neúplné apelace. Pro účely nyní projednávané věci je nutné dodat, že tuto námitku žalovaný mohl vznést kdykoliv předtím a zjevně jde o snahu žalovaného zpětně „zneplatnit“ smlouvu, kterou se sám dobrovolně řídil až do roku 2018 (kdy nastaly neshody mezi účastníky ohledně výše požadovaného nájemného) a kterou tak přinejmenším do té doby považoval za platnou a účinnou. V poměrech o. z. je přitom zjevné, že právní jednání je třeba považovat spíše za platné než neplatné (§ 574 o. z.) a že i případné nedostatky kontraktačního procesu nelze nadřazovat nad smluvní autonomii stran včetně jejich následného mnoholetého chování podle uzavřené smlouvy, nad zásadu, že smlouvy mají být plněny, jakož i nad právní jistotu účastníků smlouvy (žalobce a žalovaného) a ochranu jimi nabytých práv (není zde přitom žádné třetí osoby, které by se ujednání nájemní smlouvy a její platnost mohla dotknout). Především však soud konstatuje, že jde ze strany žalovaného co do tvrzení o obranu zcela obecnou a nekonkrétní, kdy jde o pouze o paušální zpochybnění smlouvy uzavřené před 13 lety, ke kterému soud z uvedených důvodů nepřihlížel. Není ostatně dobře možné, aby z věcného hlediska vedle sebe s ohledem na § 13 o. z. obstála dvě pravomocná rozhodnutí, která v řízení o témže (pokračujícím) nároku mezi týmiž účastníky řeší předběžnou otázku opačným způsobem.

21. Ohledně prvního posouzení jednotlivých uplatněných nároků, nárok (1) a (2) představuje kapitalizované příslušenství (úrok z prodlení za dobu do 7. 9. 2023, kdy došlo k úhradě jistiny). Tento nárok je bez dalšího důvodný, přičemž jeho výše vychází z prodlení žalovaného podle smluvních ujednání a na základě doručení příslušných faktur za nájemné za rok 2021 (1. 10. 2021) a 2022 (11. 5. 2022). Nárok na úrok z prodlení a jeho výše se opírá o § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

22. Zbývající nároky (3) – (7) se pak týkají kapitalizované smluvní pokuty vypočtené podle trvajícího prodlení žalovaného do úplně zaplacení jistiny nájemného. Jde jednak o „pokračující“ smluvní pokutu za další prodlení s úhradou dlužného nájemného za roky 2018-2020, kde o smluvní pokutě kapitalizované za předcházející období do 4. 10. 2021 již bylo v souvisejícím řízení pravomocně rozhodnuto, jednak o smluvní pokutu doposud soudně neuplatněnou, týkající se prodlení s platbou nájemného za roky 2021 a 2022 (blíže viz žalobní tvrzení a skutková zjištění shora).

23. Smluvní pokuta (§ 2048 a násl. o. z.) je právní institut, který slouží k utvrzení smluvní povinnosti. Motivuje dlužníka pod pohrůžkou peněžité sankce k tomu, aby svou primární smluvní povinnost splnil.

24. Nejvyšší soud v rozsudku v souvisejícím řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 115/2024) při posuzování nároků na smluvní pokutu z nájemní smlouvy uvedl (odst. 13.) následující: I když samotná platnost ujednání o smluvní pokutě (smlouva ze dne 29. 3. 2011) se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2209/2020), nárok na zaplacení smluvní pokuty vztahující se k porušení povinnosti platit nájemné za období 2018–2020 je nutno posuzovat podle nového občanského zákoníku (srov. § 3073 a § 3074 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, – „o. z.“ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019).

25. I v posuzované věci tak je pro účely rozhodnutí o nároku na smluvní pokutu za roky 2018-2022 rozhodující úprava občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Nelze tak prohlásit ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s dobrými mravy pro svou (žalovaným tvrzenou) nepřiměřenou výši (§ 3 odst. 1, § 39 obč. zák.), nýbrž nepřiměřeně vysoce uplatňovanou pokutu je možno na návrh dlužníka moderovat (snížit) v tomto směru konstitutivním rozhodnutím soudu.

26. Již u jednání dne 23. 5. 2024 a 27. 6. 2024 soud s účastníky věc v tomto duchu probral a pokusil se o smír s tím, že se musí zabývat návrhem žalovaného na moderaci smluvní pokuty. Při tom odkázal na soudní praxí, kterou ustálil Nejvyšší soud svým rozsudkem R 76/2023 (rozsudek ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Podle tohoto rozhodnutí se přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.

27. Co se týče funkcí smluvní pokuty, primárně se každá smluvní pokuta vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak, aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody), nebo výlučně funkci sankční, případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. V pochybnostech je možné vycházet z toho, že smluvní pokuta slouží k paušalizaci náhrady škody. Tento závěr se však nemůže prosadit tehdy, je-li utvrzená smluvní povinnost takové povahy, že škoda, kterou mohly strany v době ujednání smluvní pokuty předvídat, se v podstatné míře odchyluje od sjednané smluvní pokuty. Bude-li sjednaná výše smluvní pokuty významně nižší než škoda, kterou strany mohly očekávat, pak měla smluvní pokuta spíše funkci sankční. Naproti tomu přesahuje-li sjednaná výše smluvní pokuty významně očekávanou výši škody, pak smluvní pokuta měla jak funkci paušalizační, tak funkci sankční. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit. U ryze sankční smluvní pokuty tak výše škody významnou okolností není. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl.

28. Má-li smluvní pokuta plnit funkci dílem paušalizační, dílem sankční, je namístě přiznat vyšší váhu těm okolnostem, které jsou rozhodující pro funkci, která převažuje. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.

29. Postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.

30. Platí, že soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.

31. Na možnosti moderovat smluvní pokutu v nyní projednávané věci nic nemění skutečnost, že žalobce je veřejná korporace (právě ta by měla postupovat s péčí řádného hospodáře a neuplatňovat nepřiměřeně vysoké nároky, a to i s přihlédnutím ke vznikajícím značně vysokým nákladům soudního řízení). Nadto je nutné zdůraznit, že snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu je možné i v takovém případě, kdy smluvní vztah účastníků vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022).

32. Soud tak postupoval podle R 76/2023 a zabýval se k námitce žalovaného otázkou přiměřenosti uplatňovaných smluvních pokut a možností jejich moderace. K tomu bylo nejprve nutné zjistit, jakou funkci měly uplatňované smluvní pokuty plnit. Každá smluvní pokuta se ze své podstaty vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak, aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil.

33. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody), nebo výlučně funkci sankční, případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. V pochybnostech je možné vycházet z toho, že smluvní pokuta slouží k paušalizaci náhrady škody. Bude-li sjednaná výše smluvní pokuty významně nižší než škoda, kterou strany mohly očekávat, pak měla smluvní pokuta spíše funkci sankční. Naproti tomu přesahuje-li sjednaná výše smluvní pokuty významně očekávanou výši škody, pak smluvní pokuta měla jak funkci paušalizační, tak funkci sankční. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit.

34. Soud tak zkoumal, jaké povinnosti žalovaného a zájmy žalobce měly sjednané smluvní pokuty plnit. Ohledně otázky, zda jde o smluvní pokuty svou funkcí paušalizační, sankční (popřípadě obojí), soud vyšel z toho, že nesplněním smluvní povinnosti uhradit včas dlužné nájemné žalobci žádná škoda nevznikla (a vzniknout ani nemohla). Soud tak shrnuje, že sjednaná smluvní pokuta měla funkci sankční.

35. Ke stejnému závěru došel i odvolací soud v související věci v pravomocném rozsudku ze dne 8. 10. 2024. Podle odst. 30 uvedeného rozsudku: „…z obsahu nájemní smlouvy i z chování žalobce poté, co došlo k prodlení s plněním závazku žalovaným, vyplývá, že smluvní pokuta plnila kromě funkce preventivní (motivace k řádnému plnění závazku, zájem na řádném hospodaření s majetkem města) zejména sankční funkci. Sankční funkce vyplývá zejména z článku II. čtvrtého odstavce smlouvy, který obsahoval ujednání, že smluvní pokuta se nedotýká případného práva žalobce na náhradu škody proti žalovanému. Tím se odchýlila od znění § 2050 o. z. a vyloučila svou reparační funkci (jako paušalizované náhrady škody). Smluvní pokuta tak představovala sankci za prodlení žalovaného bez ohledu na případný vznik škody, současně umožňovala žalobci uplatnit paralelně i nárok na náhradu případné škody.“ 36. Odvolací soud zároveň při svých úvahách o moderaci smluvní pokuty uvedl následující: „Prodlení žalovaného se zajištěnou smluvní povinností (úhradou nájemného za pronajaté pozemky) nastalo za situace, kdy mělo v roce 2017 dojít ke zničení dvou reklamních zařízení, které se žalovaný rozhodl nenahrazovat a omezit tímto způsobem svou podnikatelskou činnost i využití předmětu nájmu. Bezprostředně po nastalé situaci komunikoval s pracovníkem žalobce panem [jméno FO], který se k požadavkům žalovaného stavěl pozitivně, což lze dovodit i ze skutečnosti, že došlo k vrácení poměrné části nájemného žalovanému za rok 2017. Žalovaný se tak v této době mohl oprávněně domnívat, že jeho situace bude v změně smlouvy zohledněna. K vyúčtování nájemného za rok 2018 pak došlo až v závěru roku 2018 se splatností v prosinci 2018. Žalovaný sice obdržel v roce 2019 předžalobní upomínky, zaplatit ale odmítl s poukazem na využívání předmětu nájmu pouze pro provoz 3 reklamních zařízení a tento konstantní postoj držel až do podání žaloby v závěru roku 2021. Žalobce se přesto na žádnou větší reakci (kromě občasného zaslání upomínky) až do roku 2021 nezmohl, ačkoliv podle svědků do roku 2020 žádná relevantní komunikace účastníků ohledně vyřešení pohledávek žalobce neprobíhala. V průběhu této doby žalobce nevyužil ani možnosti od smlouvy odstoupit, přitom byla tato možnost pro případ prodlení žalovaného s platbou nájemného zakotvena přímo ve smlouvě. Netvrdil také žádnou další újmu, která by mu v důsledku prodlení žalovaného vznikla. Současně však nelze přehlédnout, že žalovaný v pozici podnikatele si byl vědom své platební povinnosti a z následného chování žalobce v letech 2020 -2021 již nemohl dále očekávat, že po něm žalobce nebude dlužné nájemné požadovat, neboť k uzavření dodatku obsahujícího žalovaným požadovanou změnu smlouvy nedošlo. Žalovaný žalobci nezaplatil ani nájemné v jím nerozporované výši, které by byl povinen hradit bez ohledu na případnou (i zpětnou) změnu smlouvy. Za této situace s přihlédnutím k zájmům obou stran, k okolnostem existujícím v době porušení závazku, i nastalým později, považuje odvolací soud za spravedlivé snížit požadovaný nárok na smluvní pokutu o polovinu“.

37. S těmito úvahami zdejší soud zcela souhlasí a nemá, co k nim dodat. I s ohledem na očekávanou jednotu rozhodovací praxe soudů (§ 13 o. z.) soud přistoupil k moderaci uplatněné smluvní pokuty na polovinu. Stejně tak se zdejší soud přihlašuje k následujícímu právnímu hodnocení odvolacího soudu: „Pokud žalovaný odmítl nárok na smluvní pokutu s poukazem na to, že případná škoda již byla uhrazena zaplaceným úrokem z prodlení, tak opomíjí, že smluvní pokuta neplnila funkci reparační (paušalizované náhrady škody). Mimo to oba nároky (na smluvní pokutu i úrok z prodlení) můžou ze zákona vznikat vedle sebe a nezávisle na sobě a uplatnění jednoho z nich nevylučuje uplatnění druhého.“ 38. Na základě všeho doposud uvedeného soud žalobě vyhověl ohledně nároků (1) a (2), zatímco uplatňované smluvní pokuty (3) – (7) snížil na polovinu (včetně odpovídajícího příslušenství ve formě úroků z prodlení) a ve zbytku žalobu zamítl.

39. Pro úplnost soud dodává, že s ohledem na § 2005 odst. 2 o. z. není podstatné zkoumat, zda a kdy byly smlouvy zrušeny, neboť odstoupení od smlouvy nemá vliv na právo na zaplacení z dříve vzniklých smluvních pokut. Odstoupením od smlouvy totiž nezaniká smlouva jako taková, ale „pouze“ závazek z ní, smluvní ujednání o smluvní pokutě přetrvává.

40. Soud rovněž v jednání žalobce před podáním žaloby a v průběhu řízení neshledává nic zneužívajícího (jak namítá žalovaný), když skutečnost, že žalobce uplatnil smluvní pokutu ve výši, která mu podle jeho názoru a jazykového znění nájemní smlouvy náležela, takto označit nelze. Skutečnost, že mezi účastníky jsou napjaté vztahy, také sama o sobě nemůže být důvodem pro odepření plnění žalobci (nejde ani u jedné ze stran o zjevné zneužití práva podle § 8 o. z.).

41. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce měl plný úspěch ohledně nároků (1) a (2) (kapitalizovaných úroků z prodlení, které tvoří samostatný předmět řízení) a § 142 odst. 3 o. s. ř., když ohledně ostatních nároků (smluvní pokuty) záleželo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přitom není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015 – R 121/2017), tedy částka 247 246,49 Kč.

42. Advokát žalobce v řízení učinil účelně celkem osm úkonů právní služby: - převzetí a příprava zastoupení ve věci (§ 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu), - podání žaloby, vyjádření ze dne 6. 2. 2024 (č. l. 23) k výzvě soudu, replika ze dne 20. 5. 2024 (č. l. 39) k vyjádření žalovaného, vyjádření ze dne 11. 11. 2024 (č. l. 55) po konečném rozhodnutí v související věci (4x § 11 odst. 1 písm. d/ adv. tarifu), - účast u soudního jednání dne 23. 5. 2024, dne 27. 6. 2024 a dne 11. 11. 2024 (3x § 11 odst. 1 písm. g/ adv. tarifu).

43. Tarifní hodnotou je ve smyslu § 8 odst. 1 adv. tarifu částka 247 246,49 Kč, sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bod 6. adv. tarifu částku 9 300 Kč. Odměna advokáta tak celkem činí 74 400 Kč, k čemuž je potřeba připočítat paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 2 400 Kč (8x 300 Kč podle § 13 odst. 4 adv. tarifu) a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z výše uvedených částek (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 16 128 Kč.

44. Celková nahrazovaná výše nákladů řízení činí 92 928 Kč. [adresa] plnění a lhůta k plnění byly určeny v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení