14 C 379/2020-21

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 44.058,84 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.120 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 1.120 Kč od 3. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 25.550 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 26.670 Kč od 8. 11. 2018 do 2. 8. 2020 ve výši 9 %, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 25.550 Kč od 3. 8. 2020 do zaplacení a co do částky 17.388,84 Kč.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 440 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 44.058,84 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. 11 2017 uzavřené dne 7. 10. 2017 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným s tím, že pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 postoupena na společnost [právnická osoba] a následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Jelikož žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o.s.ř., nařídil soud jednání na den 12. 1. 2021, ke kterému se ani žalobkyně ani žalovaný nedostavili.

4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru má soud za prokázané, že žalovaný požádal společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen právní předchůdce žalobkyně“) o poskytnutí úvěru, přičemž v této žádosti jsou uvedeny jeho příjmy a výdaje. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného, že při poskytnutí úvěru 35.000 Kč a při splácení po dobu 13 měsíců bude splátka činit 4.550 Kč a celkově bude uhrazeno 60.550 Kč Smlouvou o úvěru č. 11 2017 ze dne 7. 10. 2017 má soud za prokázané, že se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35.000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit ve formě 13 měsíčních splátek po 4.550 Kč včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 25.550 Kč, sestávajících z úroku ve výši 25,85 % ročně, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 1.400 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 7.700 Kč a poplatku inkaso plateb v hotovosti ve výši 6.650 Kč Součástí smlouvy o úvěru byl také RPSN činila 189,38 %. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na společnost [právnická osoba], [IČO] a ta je smlouvou ze dne 26. 5. 2020 postoupila na žalobkyni. Oznámeními má soud za prokázané, že věřitelé vždy oznámili postoupení pohledávek žalovanému. C) Předžalobní upomínkou ze dne 27. 7. 2020 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Předžalobní upomínka byla podána na poště dne 27. 7. 2020, jak prokazuje podací lístek od této upomínky. D) Přehledem postoupených pohledávek ve spojení se smlouvou o úvěru má soud za prokázané, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně 33.380 Kč. Podle smlouvy se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve výši 35.000 Kč a dále celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 25.550 Kč, celkem tedy 60.550 Kč. Uvedená částka 33.380 Kč odpovídá rozdílu mezi částkou 60.550 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit, a částkou 26.670 Kč, s kterou je žalovaný dle tvrzení v žalobě a dle řádku 753 přehledu postoupených pohledávek v prodlení. v identifikaci pohledávky je původní výše úvěru uvedena v částce 35.000 Kč, jako aktuální výše dluhu je uvedena částka 26.670 Kč). [příjmení] 26.670 Kč tak dle názoru soudu představuje nejen jistinu dluhu, ale jedná se o celkový aktuální dluh včetně poplatků a úroků.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 35.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalovaný uhradil celkem částku 33.380 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady [číslo] ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady [číslo] s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

9. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

10. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 189,38 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 73 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Žalovaný se oproti poskytnutému úvěru ve výši 35.000 Kč zavázal vrátit 60.550 Kč, zajištěné smluvní pokutou, jíž žalobkyně požaduje ve výši 17.388,84 Kč (0,1 % denně). Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že předmětná smlouvy patří mezi tzv. smlouvy„ take it or leave“, kdy žalovaný na obsahu smlouvy nemohl ničeho změnit. Je sice pravdou, že konkrétní výše jednotlivých poplatků byla do smlouvy vepsána ručně, avšak nikoli na základě výsledků jednání mezi sobě rovnými smluvními stranami, ale byla doplněna podle předem stanoveného scénáře. Ve smlouvě o úvěru je totiž předtištěna výše RPSN pro jednotlivé varianty doby splácení (14 a 16 měsíců) a zároveň předpis splátek pro úvěry v rozmezí od [číslo] do 50.000 Kč. Pokud by jednotlivé poplatky byly předmětem svobodného jednání obou stran, pak samozřejmě nemohla smlouva obsahovat na to navazující, předem předtištěná ujednání o výši splátek a RPSN.

11. O tom, že ujednání ve smlouvě o úvěru směřují k nežádoucímu, a z pohledu judikatury Ústavního soudu, zakázanému cíli v podobě požadavku na úhradu pohledávek několikanásobně převyšujících poskytnutý úvěr, je zřejmé ze samotné předžalobní výzvy. Žalovanému se dostalo částky 35.000 Kč, zaplatil 33.880 Kč a přesto dle této výzvy je povinen uhradit ještě více než 53.000 Kč.

12. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku. V daném případě při posuzování úvěruschopnosti měla žalobkyně k dispozici následující dokumenty, ze kterých se soudu podává následující. Právní předchůdce žalobkyně provedl Finanční analýzu (vyplnil zástupce [jméno] [příjmení]), přičemž v této analýze je uvedeno, že žalovaný dosahuje příjmu 28.350 Kč, výše měsíčních výdajů činí 14.800 Kč, měsíční volné zdroje činí 12.550 Kč. Žalovaný má jedno nezaopatřené dítě do 15 let, v domácnosti žijí dvě výdělečné osoby, dále je ve Finanční analýze uveden výpočet minimálních nákladů žadatele 8.900 Kč. Právní předchůdce žalobkyně měl k dispozici čestné prohlášení žalovaného o tom, že pracuje v SRN na dobu neurčitou a rovněž měl k dispozici uvedení kontaktní osoby žalovaného. V Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný uvedl, že zaměstnán na dobu neurčitou s příjmem 28.350 Kč, celá domácnost má příjem 28.350 Kč, náklady na bydlení činí 8.600 Kč, energie 1.200 Kč, stravování, výživné 5.000 Kč, tedy celkové výdaje žadatele činí 14.800 Kč a stejnou částku průměrné měsíční výdaje celé domácnosti. V žádosti jsou uvedeny doklady, které žalovaný předložil. V nájemní smlouvě je dohodnuto, že žalovaný hradí nájemné a náklady na služby v částce 7.500 Kč měsíčně, výplatními páskami a dalšími doklady v němčině žalovaný dokládal pracovní poměr v SRN ke [právnická osoba] UG a příjem za červen a červenec 2017 ve výši [číslo] – [číslo] EURO. Z výpisu z účtu byla zřejmá část výdajů žalovaného. Na základě poskytnutých informací žalovaným a jím předložených citovaných dokladů právní předchůdce žalobkyně provedl Credit scoring a dospěl k závěru, že žalovanému může být poskytnut spotřebitelský úvěr maximálně ve výši 50.000 Kč a měsíční splátkou 6.500 Kč.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 30. 6. 2017 [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 86 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. V posuzovaném případě si právní předchůdce žalobkyně (věřitel) tvrzení žalovaného o příjmech ověřil výplatnicemi a dalšími dokumenty týkajícími se pracovního poměru (dokumenty předloženy v německém jazyce) s tím, že celá domácnost má příjem 28.350 Kč (tedy pouze příjem žalovaného). V případě výdajů se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s ověřením části nákladů na bydlení v podobě výdajů na energie a na pronajatý byt ve výši 9.800 Kč měsíčně (viz nájemní smlouva), další výdaje v tvrzené celkové výši 5.000 Kč v Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru zůstali ničím nedoloženy. Pro soud je zarážející, že právní předchůdce žalobkyně uvažoval o dalších výdajích (stravování, výživné) jen ve výši 5.000 Kč (tento údaj vyplývá jak ze žádosti o poskytnutí úvěru, tak z finanční analýzy, kde je uvedena celková výše výdajů částkou 14.800 Kč a volné finanční zdroje ve výši 12.550 Kč), taková částka je pro tříčlennou domácnost nepřiměřeně nízká. Podle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce), ale rovněž nahlédnutím databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

18. Z tohoto důvodu pokládá soud za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

19. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil částku 33.880 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 35.000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (35.000 Kč – 33.880 Kč = 1.120 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění ve výši 1.120 Kč vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalované se stal splatným na základě předžalobní výzvy, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Předžalobní výzva byla žalované doručena dle domněnky doby dojití podle § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy mu došla dne 2. 8. 2020, dne následujícího mohl žalovaný splnit (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, dostal se ode dne 3. 8. 2020 do prodlení. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla sice z větší části úspěšná, ale žádné náklady řízení jí nevznikly.

21. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Základ soudního poplatku je tvořen součtem požadovaných plnění ve výši 32.494,96 Kč, čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 1.625 Kč, žalobkyně však dosud zaplatila 1.300 Kč. Soud proto žalobkyni vyzval k doplatku ve výši 325 Kč.

Poučení