14 C 386/2021-121

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní Mgr. Annou Vrdlovcovou ve věci: žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vypořádání Společného jmění manželů takto:

Výrok

I. Návrh na přikázání movitých věcí nacházejících se v domě [adresa] v k.ú. [obec] – [část obce] do výlučného vlastnictví žalované se zamítá.

II. Návrh, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádací podíl na společném jmění manželů částku 4 750 000 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobce obrátil na soud a navrhl, aby soud vypořádal společné jmění manželů – účastníků řízení, které zaniklo dne [datum], kdy nabyl právní mocí rozsudek zdejšího soudu z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] o rozvodu manželství.

2. Konkrétně k vypořádání navrhl movité věci, které se nacházejí v rodinném domě [adresa] v ulici [ulice], [obec a číslo], [část obce], a to rohová kuchyňská linka 6,5 metru, lednice s mrazákem, myčka, plynový sporák, horkovzdušná trouba, mirkvolnka, kompletní vybavení kuchyně (nádobí, hrnce, pánve a drobné elektro spotřebiče), velký rozkládací jídelní stůl a židle (6ks), velká LED televize, rozkládací sedačka, nábytek v obývacím pokoji, sbírka CD cca 150 – 200 ks, knihy cca 100 ks, prosklená knihovna na zakázku 9 m2, velká vestavěná skříň na zakázku s posuvnými dveřmi 8 m2, pračka, manželská postel se zdravotními matracemi, velká skříň v pracovně, pevný počítač, monitor, tiskárna. Žalobce uvedl, že označené movité věci mají ke dni podání žaloby hodnotu cca 600 000 Kč. Žalobce navrhl všechny položky přikázat do výlučného vlastnictví žalované za příslušnou náhradu.

3. Dále žalobce uvedl, že pozemky parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], parc. [číslo] v k.ú. [obec] – [část obce], je ve výlučném vlastnictví žalované, která jej nabyla darem ke dni [datum]. Účastníci řízení za trvání manželství (manželství bylo uzavřeno [datum]) nemovitost zhodnotili rekonstrukcemi prováděnými především svépomocně, přičemž rekonstrukce byly financovány výlučně ze společných prostředků a posléze i ze společně čerpaného úvěru. Žalobce je přesvědčen, že hodnota nemovitosti při jejím nabytí (v cenách platných k podání žaloby) činila 9 000 000 Kč a nyní je její hodnota 18 500 000 Kč, žalobce tedy požaduje, aby byla hodnota takto valorizovaného vnosu nahrazena zpět do SJM a z takové částky byl ručen vypořádací podíl, kterým je mu žalovaná povinna, tj. částkou 4 750 000 Kč.

4. Po poučení ze strany soudu ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř., že za vnos je nutno považovat prostředky investované do výlučného majetku žalované, nikoliv zhodnocení nemovitosti prostřednictvím uvedené rekonstrukce, žalobce doplnil, jaké konkrétní práce byly v průběhu manželství činěny. V období let 1992 až 2005 byly učiněny práce, které žalobce popsal v čl. III. a IV. svého podání na čl. 57, za které bylo zaplaceno celkem 1 359 070 Kč; s ohledem na skutečnost, že žalovaná učinila tento okruh prací a jejich cenu nesporným, soud pro stručnost odkazuje na podání žalobce z [datum] na čl. 55 – 60. Dále v období let 2005 – 2011 účastníci provedli rekonstrukci (shodně ji označují jako„ velkou rekonstrukci“, což soud pro přehlednost přejímá), v jejímž rámci byla provedena rekonstrukce hlavní části domu a přistavěn přístavek, v němž se nachází samostatná menší bytová jednotka. Žalobce provedené práce a investované prostředky označil prostřednictvím typově vypracovaného rozpočtu společnosti [právnická osoba] ze září 2022, přičemž odhal, že nárůst cen činil cca 25 %, o které částku ponížil. Žalobce tak tvrdí, že v rámci této„ velké rekonstrukce“ byla provedena: brána posuvná a branka, zámková dlažba, vč. obrub, výkopu a podkladu, zdravotechnika, hrubé rozvody vodovodu a kanalizace, omítky, fasáda, lešení (montáž, demontáž a pronájem), klinker obklady a parapety, vnitřní celodřevěné schodiště z masivu, interiérové dveře Sapeli, vč. pouzder, obložek a kování, zakázková celoprosklená knihovna (10 m2) a vestavěná skříň (8 m2), plovoucí podlahy laminát, dvě koupelny, toaleta, projekt pro stavební povolení, přístavba na klíč (250 m3), dále pak další provozní položky (přesuny hmot, doprava, bourání a odvoz suti, …). Investované prostředky měly dle žalobce činit částku 3 697 342 Kč, přičemž částka převyšující čerpaný úvěr měla být hrazena průběžně z úspor účastníků. Žalobce shrnul následně investice učiněné do nemovitosti za trvání manželství částku 5 056 412 Kč, z nichž požadoval určit odpovídající vypořádací podíl.

5. Žalovaná nárok žalobce na výplatu vypořádacího podílu odmítla. Pokud jde o movité věci, uvedla, že se jedná o věci, které zůstaly v jejím domě. Zároveň ale uvedla, že se jedná o věci značného stáří, které byly pořízeny před 10 – 20 lety a jsou na hraně (lednice, mikrovlnka) či za hranou funkčnosti a životnosti (myčka, sporák, horkovzdušná trouba, drobné elektrospotřebiče a nádobí, televize, pračka, počítač). Dále uvedla, že tzv. velká rekonstrukce byla takřka výlučně financovaná z hypotéčního úvěru ve výši 1 500 000 Kč, který v roce 2006 účastníci čerpali u ReiffeisenBank (v roce 2012 refinancován u Hypoteční banky). Splátky úvěru činily po celou dobu cca 9 000 Kč měsíčně, od rozvodu manželství, tj. od října 2018 pak úvěr splácí výlučně žalovaná ze svých prostředků. Doplnila ještě, že v roce 2012 účastníci řízení získali částku cca 300 000 Kč z dotace [ulice] úsporám po zateplení domu. Žalovaná uvedla, že odmítá nárok žalobce na kompenzaci vnosů ze SJM do jejího výlučného majetku, protože je třeba zohlednit, že rodina po celou dobu trvání manželství v domě uspokojovala své bytové potřeby a tedy rodina nemusela vynakládat žádné prostředky na bydlení; ve smyslu příslušné judikatury Nejvyššího soudu je pak třeba poměřovat investice ze SJM právě obvyklými náklady na zajištění bydlení. Žalovaná je přesvědčena, že celá investovaná částka (cca 3 000 000 Kč) by dostatečně pokryla obvyklé náklady na nájemní bydlení za dobu 26 let. Žalovaná navrhla soudu, aby žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

6. Soud k projednání věci nařídil ústní jednání na [datum], [datum] a [datum], při nichž provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí. Soud zároveň vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalovaná byla výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí od [datum] do ledna 2022, kdy nemovitosti nabyly darem společné dcery účastníků řízení, že v době trvání manželství byla nemovitost udržována a rekonstruována výlučně ze společných prostředků účastníků, že na rekonstrukci byl v roce 2006 poskytnut úvěr od ReiffeisenBank ve výši 1 500 000 Kč, který po rozvodu manželství splácela výlučně žalovaná. Účastníci získali též dotaci 326 000 Kč z programu [ulice] úsporám v roce 2012 na zateplení domu, která byla vyplacena zpětně po provedení prací. Dále bylo nesporným, že od počátku manželství s účastníky v domě žil otec žalované a také její babička; ti měli k dispozici každý svůj pokoj, avšak všichni sdíleli jedno sociální zařízení v hlavní části domu. Po dokončení přístavku samostatné jednoty v rámci velké rekonstrukce se otec žalované přestěhoval právě do tohoto přístavbu. Konečně bylo mezi účastníky nesporným, že v době trvání manželství byl ze společných prostředků pořízen státní dluhopis s nominální hodnotou 600 000 Kč.

7. Z odhadu tržní hodnoty nemovitosti z [datum] soud zjistil, že byl vyhotoven pro ReiffeisenBank (dle shodných výpovědí účastníků byl podkladem žádosti o úvěr). V rámci budoucího stavu, který odhadce popsal, měly vzniknout 2 samostatné bytové jednotky, 4+1 v hlavní budově a 2+1 v nově přistavěné části. V rámci budoucího stavy měly být dokončeny základy, izolace proti zemní vlhkosti, svislé nosné konstrukce, stropy, krov, střešní krytina, obvodové stěny, vnější úprava povrchů, vnitřní úprava stěn, schodiště (betonové a dřevěné), okna, dveře, podlady, elektro, rozvody vody, zdroj teplé vody, vybavení koupelny a WC. Celková podlahová plocha po rekonstrukci měla činit 236,7 m2. Z odhadu též vyplynulo, že na stavbu bylo vydáno stavební povolení z [datum] a v době provedení prohlídky nemovitosti ([datum]) již byly některé práce provedeny.

8. Při provedených účastnických výsleších oba účastníci vypovídali o podstatných okolnostech prakticky zcela shodně. Oba se shodují v tom, že do domu bylo investováno vždy jen z úspor a běžných výdělků rodiny a z čerpaného úvěru, oba shodně uvedli, že v době od roku 2006 žalobce měl čistý příjem cca 80 až 90 000 Kč a žalovaná cca 25 000 Kč Náklady na bydlení a provoz domu (voda, elektřina apod.) účastníci nedokázali za dobu trvání manželství odhadnout, avšak podle obou se nejednalo o vysoké částky, jen o běžné režijní náklady. Dále oba shodně vypověděli, že od počátku manželství až do„ velké rekonstrukce“ v domě prováděli vždy jen takové práce, na které aktuálně ušetřili a které byly nutné (např. vyměnili 1 okno, poté našetřili na pořízení dalšího atd.). V otázce postupu prací měli účastníci shodu, vždy o potřebě opravy, úpravy diskutovali a práce vždy prováděli s určitou dlouhodobější vizí, jak by měl dům v budoucnu vypadat (např. při výměně střechy už vytvořili prostor pro půdní vestavbu). V roce 2006 se pak účastníci shodli na nutnosti větší rekonstrukce a na přijetí úvěru, účastníci chtěli rekonstrukcí získat též prostor pro samostatné bydlení otce žalované, neboť společné soužití bylo místy trochu komplikované. Práce v rámci velké rekonstrukce byly prováděny jednotlivými živnostníky, které zajišťoval převážně žalobce. Účastníci se při svých výsleších rozešli jen v otázce úspor, které účastníci v průběhu manželství po vyčerpání úvěru a jeho prostavění. Žalobce uvedl, že všechny úspory v letech cca 2006 – 2017 šly do stavby, přičemž tomu tak bylo i díky spořivosti žalované; tyto prostředky pak pokryly veškeré další práce nad rámec čerpaného úvěru. Žalovaná uvedla taktéž, že po prostavění peněz z úvěru (a dotace [ulice] úsporám) už dodělávaly práce z úspor, popřela však, že by úspory za toto období mohly dosáhnout až částky 2 000 000 Kč. Žalovaná vypověděla, že byla překvapena, když v roce 2012 2013 na výpisech ze společného účtu viděla pravidelné výběry vyšších částek (10 000 Kč a vyšší) a neměla ponětí, k čemu by mohly sloužit. Žalovaná však nevěřila odpovědi žalobce, že se jednalo o doplatky stavby. Žalovaná taktéž netuší, z čeho bylo financováno pořízení státních dluhopisů. Nadto se účastníci ve výpovědích rozešli ještě v otázce trvání tzv. velké rekonstrukce. Žalobce uvedl, že rekonstrukce probíhala v podstatě až do roku 2017, protože se stále něco dělalo. Žalovaná pak odhaduje trvání rekonstrukce na cca 3 roky.

9. Soud nad rámec provedených důkazů již další dokazování neprováděl, neboť je měl za nadbytečné. Soud především neprovedl důkaz žalobcem předloženým rozpočtem společnosti [právnická osoba], neboť z žalobních tvrzení vyplynulo, že tento rozpočet má obsahovat totožné položky, které byly provedeny v rámci tzv. velké rekonstrukce. Zároveň však bylo tvrzeno, že tato rekonstrukce byla financována úvěrem ve výši 1 500 000 Kč od banky, přičemž banka v podstatě totožné práce považovala za možné financovat právě poskytnutým úvěrem. Soud taktéž odmítl provést důkaz ustanovením znalce, který by měl určit cenu rekonstrukčních prací v rámci tzv. velké rekonstrukce. Soud takový důkaz považoval za nadbytečný, když opět vyšel ze zjištění, že banka na tyto práce poskytla úvěr, který měl jejich provedení pokrýt.

10. V této souvislosti soud uvádí, že tento jeho závěr konvenuje též judikatorním závěrům Nejvyššího soudu stran tzv. informačního deficitu jednoho z manželů (souhrnně např. v rozsudku z 27.9.2022, sp.zn. 22 Cdo 1172/2022). Soud tak hodnotil, zda žalobce v rámci svého tvrzení, že investice do nemovitosti od roku 2006, tj. vč. tzv. velké rekonstrukce měly dosáhnout téměř částku 3,7 milionu Kč, přičemž zároveň bylo nesporným, že právě za účelem provedení velké rekonstrukce účastníci čerpali úvěr v částce 1,5 milionu Kč. Žalobce, dovolávající se právě informačního deficitu na své straně, uvedl, že účastníci zbylé částky hradili z úspor a že je na žalované, aby doložila konkrétní rozsah rekonstrukce a vynaložené náklady. Žalobce však neuvedl ani„ opěrné body“ pro své tvrzení, že by měli účastníci mít k dispozici částku úspor přesahující 2 000 000 Kč v letech 2006 – 2017, žalobce se odkazoval pouze na příjmy ze zaměstnání. Zároveň neuvedl žádné zásadní body rekonstrukce, s nimiž by nepočítal právě odhad připravený v rámci žádosti o poskytnutí úvěru, naopak se oba účastníci na rozsahu rekonstrukčních prací v podstatě shodli. Soud tak uzavřel, že pravděpodobně investice do domu v době od roku 2006 přesáhly částku čerpaného úvěru, avšak nikoliv v řádech milionů (zde je nutno zohlednit též částku čerpané dotace z programu [ulice] úsporám a pořízení státních dluhopisů). Soudu se pak na základě výslechů účastníků ani nejeví pravděpodobným, že by účastníci měli v průběhu trvání manželství možnost ze svých, byť relativně vyšších příjmů spořit částky v řádech statisíců až jednotek milionů. Na margo informačního deficitu žalobce, který se v této věci vztahuje především k otázce skutečně vynaložených prostředků na jednotlivé práce (o rozsahu prací panuje mezi účastníky víceméně shoda), žalovaná v řízení vypověděla, že s žalobcem měli za trvání manželství společný bankovní účet, avšak od roku cca 2013 měl pouze žalobce přístup k výpisům z tohoto účtu; v tomto ohledu si pak lze představit, že by to byl právě žalobce, kdo by mohl disponovat důkazy ke svému tvrzení, že účastníci po profinancování úvěru měli k dispozici další cca 2 miliony korun a investovali je do domu. Pro úplnost pak soud dodává, že v projednávané věci se tak neuplatní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1172/2022, že by hodnota investic měla být zjištěna znaleckým posudkem, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by tvrzené prostředky byly skutečně vynaloženy, resp. že by účastníci řízení takovými prostředky skutečně disponovali v rozhodné době.

11. Soud tak na základě nesporných skutečností a provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru: Účastníci řízení byli manželi od [datum] do [datum], po dobu trvání manželství pak k bydlení užívali dům ve výlučném vlastnictví žalované, který v průběhu trvání manželství udržovali a rekonstruovali. Na uvedené udržovací a rekonstrukční práce bylo v letech 1992 – 2005 vynaloženo 1 359 000 Kč, od podzimu roku 2006 probíhala tvz. velká rekonstrukce, která byla financována především z úvěru poskytnutého ve výši 1 500 000 Kč bankou.

12. Po stránce hmotného práva jsou rozhodná ustanovení § 736 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Podle § 740 platí, že„ Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. …“ Podle § 742 odst. 1 písm. b) o.z. platí, že„ Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: … každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, …“. Konečně pak platí dle § 741 o.z.,„ Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.“ Podle § 3038 o.z. pak„ Věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti přestávají být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona součástí společného jmění.“ 13. V projednávané věci žalobce podal návrh na zahájení řízení právě až poslední den 3 leté lhůty plynoucí od právní moci rozvodu manželství (tj. zániku jejich SJM), předmětem vypořádání a tedy i tohoto řízení byly učiněny pouze movité věci popsané v bodě 2 tohoto rozsudku a dále investice ze společného majetku do výlučného majetku žalované. Jiné položky, které jistě činily masu SJM, a to zejm. úvěr čerpaný na rekonstrukci nemovitosti či státní dluhopis v hodnotě 600 000 Kč byly vypořádány fikcí vypořádání založenou v § 741 o.z. a soud je tedy v řízení nepojednával.

14. O movitých věcech a investicích se pak účastníci řízení nedohodli a žalobce navrhl, aby o nich rozhodl soud. Pokud jde o movité věci navržené k vypořádání, předně se povětšinou jedná o předměty tvořící obvyklé vybavení domácnosti (sedačka, TV, nábytek v obývacím pokoji, jídelní stůl, postel a matrace, vestavěné skříně a dále kuchyňské a jiné spotřebiče a vybavení kuchyně). Tyto předměty nejsou dle § 3038 o.z. součástí SJM a soud je tak nemůže v tomto řízení vypořádat. Nadto z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že většina těchto předmětů již k dnešnímu dni dosloužila či je na hraně životnosti (většina elektrospotřebičů), tedy ani v tomto ohledu nespadají do masy SJM, neboť soud vypořádává pouze ty položky, které k okamžiku vypořádání reálně existují (srov. rozhodnutí NS 22 Cdo 5655/2015). Konečně pak soud poukazuje na položky jako CD cca 150 – 200 Ks či knihy cca 100 ks, z jejichž povšechného označení je zřejmé, že žalobci nejde o rozdělení tvrzeného společného majetku, ale spíše o zúčtování mezi účastníky, což je však nepřípustné (srov. rozhodnutí NS 22 Cdo 14/2006). Z těchto důvodů tak soud návrh na vypořádání těchto movitých věcí zamítl výrokem I.

15. Dále se soud zabýval otázkou vnosů ze společného jmění do výlučného majetku žalované. Mezi účastníky bylo nesporným, že do roku 2005 bylo do domu investováno cca 1 359 000 Kč, poté účastníci coby manželé čerpali úvěr na rekonstrukci nemovitosti v částce 1 500 000 Kč. Žalobce pak tvrdil, že proběhly též další investice, ale směrem k těm už soudu neposkytl další vodítka, o jaké prvky by se mělo jednat a z čeho měly být hrazeny. Žalobce tvrdil další cca 2 200 000 Kč, což mělo být investováno z průběžných úspor, nicméně z účastnických výslechů nevyplynulo, že by účastníci měli zdroje pro tvorbu úspor v takovém rozsahu. Zároveň bylo nesporným, že v roce 2012 2013 manželé investovali do státního dluhopisu s nominální hodnotou 600 000 Kč, je tak zřejmé, že manželé tedy neinvestovali skutečně„ každou korunu“ do domu, naopak dokázali ještě určité zdroje ušetřit a investovat. Soud tak uzavřel, že žalobce – a to i při zohlednění jeho informačního deficitu – neprokázal, že by investice do nemovitosti po roce 2006 činily částku výrazně převyšující čerpaný úvěr.

16. Soud tak uzavřel, že v době trvání manželství, tj. od [datum] do [datum] účastníci řízení investovali ze společných prostředků (a ve vzájemné shodě) částku cca 2 859 000 Kč do údržby a rekonstrukce domu ve výlučném vlastnictví žalované (nyní ve vlastnictví společných dcer účastníků řízení). Ve smyslu cit. § 742 odst. 1 písm. b) o.z. má pak žalobce právo na vrácení těchto prostředků do masy SJM a jejich vypořádání. Předně soud musel odmítnout jako nedůvodný návrh žalobce na tzv. valorizaci uvedeného vnosu ve smyslu § 742 odst. 2 o.z.. Soud tak učinil v souladu se závěry, které učinil Nejvyšší soud v rozsudku z 27.9.2022, sp.zn. 22 Cdo 1172/2022. V cit. rozhodnutí se Nejvyšší soud věnoval zcela komplexně otázce vnosů, přičemž shrnul závěry své dosavadní rozhodovací praxe, a dále uzavřel, že„ Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli.“ Soud tak návrh žalobce na tzv. valorizaci vnosu odmítl jako nedůvodnou, neboť v řízení nebylo ani tvrzeno, že by se o ní manželé předem dohodli.

17. Při úvaze o tom, zda a jakým způsobem má být zjištěný vnos ze společného na výlučný majetek nahrazen, soud vyšel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3428/2020, podle něhož předně platí, že„ Při vypořádání vnosu ze společného majetku na výlučný majetek jednoho z manželů jde o to, nahradit, oč byl společný majetek ochuzen, nikoliv o odčerpání toho, oč se manžel v důsledku takového vnosu obohatil.“ a dále Nejvyšší soud uzavřel, že„ Je-li v době trvání SJM ze společných prostředků hrazena hypotéka na nemovitost ve výlučném majetku, ve které bydlí manželé a jejich dítě, a jde tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je v řízení o vypořádání třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Jestliže by částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná nebo i nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat.“ 18. Soud zohlednil skutečnost, že manželé v nemovitosti žalované uspokojovali své bytové potřeby a tím šetřili výraznou část prostředků SJM, které by jinak museli vynakládat na opatření odpovídajícího bydlení. Nemovitost žalované, kde účastníci a jejich rodina bydlela, je rodinný dům se zahradou, kde rodina měla k dispozici větší byt (po rekonstrukci 5 + 1 a rozloze přes 200 m2 podlahové plochy; soud neuvažoval s plochou přístavku, který užíval samostatně od rekonstrukce otec žalované). Rodina dům sdílela s otcem žalované a její babičkou, kteří měli k dispozici vlastní pokoje a kuchyňky, avšak s rodinou sdíleli do roku 2006 sociální zařízení. Přesto však soud dospěl k závěru, že kvalita takového bydlení, byť„ snížená“ o nutnost sdílení s příbuznými, byla větší než v bytě na sídlišti Černý most. Soud dospěl k závěru, že prováděné rekonstrukční práce měly za cíl především udržet či zvýšit standard bydlení rodiny, nikoliv primárně zvyšovat hodnotu nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované.

19. Soud však v řízení narazil na obtíže při zjištění výše obvyklých nákladů na zajištění bydlení za období, po které trvalo manželství a po které bylo investováno do domu. Soudu je známo z jeho úřední činnosti, že databáze, jež by zahrnovala data o výši nájmů v období počátku manželství, neexistuje. V pozdějších obdobích by pak již určitá data být dostupná mohla, avšak je třeba mít na zřeteli, že neexistuje žádná povinnost pronajímatelů zveřejňovat výši nájemného (oproti zakládání kupních smluv k nemovitostem do katastru nemovitostí, kdy pak tyto smlouvy mohou poskytovat relevantní data o uskutečněných obchodech); veškeré zdroje jsou tak poněkud selektivní. Soudu se nepodařilo do rozhodnutí ve věci obstarat odborné vyjádření realitní makléřky, které by však bylo taktéž omezeno pouze její„ praxí a archivem jejích obchodů“. Soud tak musel vyjít ze své volné úvahy o výši nákladů nezbytných na uspokojování potřeby bydlení účastníků a jejich rodiny v období let 1992 až 2018. Soudu je známo, že v období let 2014 a 2016 Hlavní město Praha pronajímalo větší byty (75 m2 a 100 m2) v panelových domech na sídlišti Černý most za cenu cca 60 až 90 Kč/m2. Soud si ve své úvaze vypomohl prostým výpočtem, když manželství trvalo cca 26 let, tj. 312 měsíců, výše vnosů činí 2 850 000 Kč, tj. za dobu trvání manželství bylo investováno„ průměrně“ 9 135 Kč za měsíc. Soud pak dospěl k závěru, že tato částka by – i přes vývoj cen – pokryla částku nutně vynaloženou na obstarání nájemního bydlení. Soud je přesvědčen, že přinejmenším od roku 2000 by nájemné za odpovídající byt nebo dům přesahovalo částku 10 000 Kč měsíčně, a to i při zohlednění zmíněných individuálních okolností bydlení účastníků.

20. Soud tak dospěl k závěru, že částka, kterou by museli za dobu trvání manželství účastníci vynaložit na zajištění odpovídajícího bydlení by převyšovala částku, která byla investována ze společných prostředků do výlučného vlastnictví žalované. Soud tak dospěl k závěru, že žalovanou netíží povinnost ke kompenzaci investovaných částek zpět do společného majetku. Následně pak žalobci nesvědčí právo na vyplacení vypořádacího podílu na mase SJM, neboť ta nečiní ničeho.

21. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce nemá právo na vyplacení jakéhokoliv vypořádacího podílu ze společného jmění manželů. Z uvedeného důvodu pak soud žalobu zamítl i v této části.

22. Na okraj pak soud dodává, že účastníci řízení společně dospěli k rozhodnutí, že budou k bydlení využívat právě nemovitost ve výlučném vlastnictví žalované a že ji budou ze svých prostředků udržovat a případně i zvelebovat. Tomu ostatně odpovídá i výpověď obou účastníků, že o všech investicích hovořili a rozhodovali společně. Žalobce tedy nemohl mít žádná legitimní očekávání, že v případě ukončení manželství bude nějakým způsobem materiálně zabezpečen z důvodu investic do domu.

23. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu soudobé judikatury (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3202/20), která se přiklonila k závěru, že řízení o vypořádání SJM je řízením, které je v zájmu obou účastníků řízení, jedná se tedy o tzv. iudicium duplex. Je tak na místě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento závěr je pak odůvodněn i v projednávané věci, kdy sice řízení skončilo„ pouhým“ zamítnutím žaloby, avšak žalované nic nebránilo, aby sama učinila předmětem vypořádání další položky, resp. sama v zákonné lhůtě ve smyslu § 741 o.z. též přistoupila k podání žaloby. Zároveň soud nespatřoval výjimečné okolnosti odůvodňující jiné rozhodnutí v žalovanou tvrzené neochotě žalobce ukončit řízení smírně. Je sice pravdou, že žalovaná učinila v řízení žalobci opakovaně velkorysou nabídku (s ohledem na meritorní rozhodnutí soudu) smírného vyřešení věci, avšak uzavření smíru je věcí svobodné dohody stran, které však nebylo dosaženo. V procesním postupu žalobce pak soud neshledal žádných prvků, které by mohly vést k závěru o záměrném ztěžování postupu řízení. Soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí o nákladech řízení ve smyslu aktuální judikatury v projednávané věci zcela případné.

Poučení