14 C 396/2007- 553

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou ve věci žalobkyně [celé jméno žalobkyně], [datum narození], bytem [obec], [ulice a číslo], právně zastoupeného Mgr. [jméno] [příjmení], advokátkou, se sídlem [adresa], [ulice a číslo], proti žalovanému Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem [adresa žalované], o náhradu škody, takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 993.354 Kč s úrokem z prodlení z částky 61.284 Kč od 1.1.2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 61.182 Kč od 1.1.2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního poletí, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 67.452 Kč od 1.1.2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního poletí, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 70.008 Kč od 1.1.2011 do zaplacení výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro poslední den kalendářního poletí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž vzniklo prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 71.868 Kč od 1.1.2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro poslední den kalendářního poletí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž vzniklo prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 73.656 Kč od 1.1.2013 do zaplacení výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž vzniklo prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 75.072 Kč od 1.1.2014 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, z částky 76.092 Kč od 1.1.2015 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, z částky 78.180 Kč od 1.1.2016 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, z částky 77.616 Kč od 1.1.2017 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, z částky 81.468 Kč od 1.1.2018 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, z částky 85.392 Kč od 1.1.2019 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, z částky 89.976 Kč od 1.1.2020 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, z částky 24.108 Kč od 1.1.2021 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 18.484.916 Kč s úrokem z prodlení od 20.11.2007 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Na náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému částku 5 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Právní předchůdce žalobkyně [celé jméno původního účastníka], [datum narození], zemřel dne 28. 3. 2020, se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 11. 2007 domáhal po žalovaném náhrady škody ve výši 458.760 Kč včetně úroku z prodlení jako jednorázové vypořádání a kompenzaci skutečné škody a ušlého zisku, zadostiučinění za fyzické a psychické útrapy, vypořádání starobního důchodu a znemožnění výkonu zaměstnání od roku 1980 do roku 1989 a dále náhrady škody ve výši současné odhadní ceny nemovitosti, rodinného domu v ulici [ulice] [číslo] v [obec] [adresa], č. parc. [anonymizováno] zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], snížené o částku 75.084 Kč spolu s úrokem z prodlení. Uvedl, že dne 12. 5. 1982 byl proti své vůli s celou rodinou vystěhován do Rakouska v rámci tzv.„ Akce [anonymizováno]“. Právní předchůdce žalobkyně tak byl nucen prodat veškerý movitý i nemovitý majetek, čímž mu vznikla značná škoda. V souvislosti s vystěhováním bylo právnímu předchůdci žalobkyně znemožněno vykonávat zaměstnání, čímž mu bylo upřeno právo zajistit si finanční prostředky pro případ starobního důchodu, který nedosahuje ani výše životního minima. Právní předchůdce žalobkyně poukázal na to, že v letech 1967 až 1969 pracoval v národním podniku [příjmení] [jméno]. Jeho průměrný měsíční příjem činil 15.000 Kč. Další činnost v družstvu mu byla znemožněna. Následně se angažoval v kulturní činnosti, zejména v hudební produkci. Postupně dostal zákaz vystupování na veřejnosti v oblasti hudební produkce nejprve v okrese [obec], [obec], později na jakémkoli místě, celou dobu neměl nárok na přídavky na děti. Poslední dva roky před vystěhováním z ČSSR dostal on i jeho manželka zákaz jakékoliv pracovní činnosti, jeho děti byly vyloučeny za základní školy a nemohly absolvovat povinnou školní docházku. Dne 12. 5. 1982 byla celá rodina právního předchůdce žalobkyně (on, manželka a 3 děti) vystěhována do Rakouska a všem bylo odebráno státní občanství ČSSR Právní předchůdce žalobkyně musel podepsat prohlášení, že se vzdá vlastnického práva ke všem movitým i nemovitým věcem a to i do budoucna. Z tohoto důvodu byl právní předchůdce žalobkyně nucen prodat dne 7. 5. 1982 nemovitost, kterou zdědil po svých rodičích. Dne 1. 1. 2007 právní předchůdce žalobkyně nastoupil do starobního důchodu a byla mu vyměřena částka 3.447 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně je přesvědčen, že pokud by mu za minulého režimu bylo umožněno pracovat a nebyl nucen se vystěhovat, měl by v současné době přinejmenším průměrný starobní důchod. Někteří příslušníci StB, kteří se na akci [anonymizováno] podíleli, již byli odsouzeni, řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. [spisová značka]. Právní předchůdce žalobkyně dovodil, že subjektivní lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody mu začala běžet až pravomocným rozhodnutím soudu o nezákonnosti Akce [anonymizováno]. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Vznesl námitku promlčení. Dále uvedl, že v části žaloby, kterou žalobce uplatňuje ušlý důchod, je orgánem jednajícím za stát Ministerstvo práce a sociálních věcí. Podáním ze dne 8. 4. 2010 právní předchůdce žalobkyně navrhl změnu žalobního petitu a tuto změnu upřesnil při jednání před soudem dne 5. srpna 2015 tak, že I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši odpovídající rozdílu mezi starobním důchodem vyplaceným žalobci od 1. 1. 2007 do vyhlášení rozsudku a průměrným starobním důchodem v České republice a dále ode dne následujícího po dni vyhlášení rozsudku hradit žalobci k jeho rukám 1x ročně vždy se splatností k 1. 3. následujícího roku částku odpovídající rozdílu mezi žalobci skutečně vyplaceným starobním důchodem v daném roce a výší průměrného starobního důchodu v České republice vyhlášenou Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a to na základě vyúčtování žalobci skutečně vyplaceného starobního důchodu, které žalobce zašle žalovanému do 31. 1. následujícího roku; II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši současné odhadní ceny nemovitosti, rodinného domu v ulici [ulice] [číslo] v [obec] [adresa], č. parc. 730, zapsané na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce], snížené o částku 75.084 Kč, spolu s úrokem z prodlení ode dne podání žaloby, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů, do tří dnů od právní moci rozsudku; III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady soudního řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud usnesením ze dne 5. 8. 2015 změnu žalobního petitu ve výše uvedeném znění připustil. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. srpna 2015, č.j. 14 C 396/2007-92, byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání právního předchůdce žalobkyně byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2016, č.j. [číslo jednací], rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. V souladu s odůvodněním výše uvedeného usnesení odvolacího soudu vyzval soud 1. stupně usnesením ze dne 6. ledna 2017, č.j. 14 C 396/2007-127, právního předchůdce žalobkyně k odstranění vad žaloby. Právní předchůdce žalobkyně vady žaloby odstranil podáním ze dne 28. 1. 2017. Podáním ze dne 30. 6. 2017 navrhl právní předchůdce žalobkyně změnu žalobního petitu a soud tuto změnu usnesením ze dne 7. 7. 2017 připustil. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. července 2017, č.j. 14 C 396/2007-191, byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání právního předchůdce žalobkyně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č.j. [číslo jednací] rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o věci samé potvrzen, ve výroku II. o nákladech řízení byl změněn tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. K dovolání právního předchůdce žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2019, č.j. [číslo jednací], dovolání odmítnuto a dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč od tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Dne 11. 2. 2020 podal právní předchůdce žalobkyně ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. [číslo jednací] ze dne 27. 11. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 31. 5. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 14 C 396/2007 ze dne 7. 7. 2017. Dne 28. 3. 2020 právní předchůdce žalobkyně [celé jméno původního účastníka] zemřel. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne 28. 4. 2020 rozhodl Ústavní soud tak, že I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, č.j. [číslo jednací], rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č,j. [číslo jednací], a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 7. 2017, č.j. 14 C 396/2007-191, bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo stěžovatele na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Obvodní soud pro Prahu 7 dopisem ze dne 22. 5. 2020 upozornil ústavní soud, že právní předchůdce žalobkyně (v té době žalobce) dne 28. 3. 2020 zemřel a Nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], kterým bylo rozhodnuto ve věci ústavní stížnosti [celé jméno původního účastníka], byl vydán dne 28. 4. 2020, tedy již v době, kdy stěžovatel zemřel. Ústavní soud přípisem ze dne 16. 6. 2020 soudu sdělil, že o úmrtí stěžovatele [celé jméno původního účastníka] ještě před ukončením řízení o ústavní stížnosti nebyl Ústavní soud informován, a proto nepostupoval podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Řízení před Ústavním soudem skončilo vydáním nálezu, který je vykonatelný a žádná další opatření ze strany Ústavního soudu za dané procesní situace již nejsou možná. Protože se jedná o nález kasační, je nutno pokračovat v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7. Dále Ústavní soud sdělil, že advokátka stěžovatele ústavnímu soudu dodatečně doložila plné moci případných (všech) dědiců [jméno] [celé jméno původního účastníka], mimo jiné i [celé jméno žalobkyně], které ji opravňují ji zastupovat v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 396/2007 a s touto advokátkou proto soud může dále komunikovat. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. prosince 2020, č.j. 14 C 396/2007-435, bylo řízení přerušeno do pravomocného ukončení pozůstalostního řízení po zemřelém žalobci, které bylo vedeno Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. [spisová značka]. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. května 2021, č.j. 14 C 396/2007-453, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno na místo žalobce s [celé jméno žalobkyně], [datum narození] (PM: 23. 6. 2021). Podáním ze dne 12. 8. 2021 navrhla žalobkyně změnu žalobního petitu a soud tuto změnu usnesením ze dne 25. 10. 2021 připustil. Podáním ze dne 9. 2. 2022 navrhla žalobkyně změnu žalobního petitu a soud tuto změnu usnesením ze dne 16. 3. 2022 připustil. Soud se nejprve zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení. Soud postupoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 58/1969 Sb.“), a to na základě ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Podle § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne., kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda, to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Ústavní soud ve svém [příjmení] sp. zn. [ústavní nález] ze dne 28. dubna 2020 konstatoval, že vyvažovat pro období let 1982 – 1989 tak, že se právní předchůdce žalobkyně měl obrátit na československý soud s tím, že byl se svojí rodinou vystaven nesprávnému úřednímu postupu, je zcela nepřípadné. Obdobně je pak nutno podle Ústavního soudu posuzovat situaci právního předchůdce žalobkyně i po roce 1989. Jednak nebylo zpočátku lehké odhadnout, zda bezprostředně po pádu totalitního komunistického režimu došlo ke kýžené nevratné změně poměrů, jednak po té, co již bylo zřejmé, že dosavadní mocensko-politické soustředění vlivu nebude ani v pozměněné formě obnoveno, nelze jednoduše vycházet z toho, že by bylo okamžitě reálně možné začít se domáhat náhrady škody způsobené veřejnou mocí před rokem 1989. Dále Ústavní soud uvedl, že jen samotné řízení o nárocích právního předchůdce žalobkyně, jež byly nakonec hodnoceny jako promlčené, trvalo 13 let a sám Městský soud v ústavní stížnosti napadeném rozsudku rekapituloval, že osoby odpovědné za provedení akce [anonymizováno] i proti právnímu předchůdci žalobkyně byly pravomocně odsouzeny teprve mezi lety 2004 – 2007. Podle Ústavního soudu lze tedy právnímu předchůdci žalobkyně přisvědčit v tom, že s podáním žaloby neodůvodněně neotálel, když řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, žalobou zahájil až v roce 2007. Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo ústavně konformní, byla-li žaloba právního předchůdce žalobkyně zamítnuta převážně s ohledem na žalovaným úspěšně uplatněnou námitku promlčení. Je-li totiž smyslem promlčení ochrana právní jistoty, musí zároveň platit, že ten, jehož práv se má promlčení týkat, musí mít dánu možnost domáhat se svého práva u soudu, než promlčení prostým uplynutím času nastane. Taková možnost však byla v případě právního předchůdce žalobce v podstatě vyloučena (to se týká zejména období před rokem 1989) nebo byla podstatně omezena. Není přitom úkolem Ústavního soudu ani obecných soudů, aby se ve složitých případech pokoušely nalézt za každou cenu přesný okamžik, kdy se konkrétní poškozený mohl reálně nejdříve domáhat škody po státu, neboť by zde v prvé řadě musely existovat důležité důvody, proč v řízení o náhradě škody (újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem takovou námitku státu vůbec akceptovat. Na celý případ – vzhledem k jeho skutkovým okolnostem – možno podle Ústavního soudu nahlížet i tak, že při„ kontinuitě se starým právem“ a při„ hodnotové diskontinuitě“ se starým režimem (srovnej odůvodnění nálezu sp. zn. [ústavní nález]), zde existuje částečná odpovědnost České republiky jako právního nástupce Československé socialistické republiky za bezpráví páchaná komunistickou mocí. Při takovém výkladu by byl podle Ústavního soudu udržitelný závěr, že zvláště Československá socialistická republika přímo zavinila, že právní předchůdce žalobkyně se proti ní reálně nemohl domáhat náhrady škody za jí vyvolané bezpráví (jednoduše proto, že akty nátlaku proti právnímu předchůdci žalobkyně a jeho rodině by jako bezpráví těžko byly uznány) a pokud se následně Česká republika brání vnesením námitky promlčení, jde z její strany o šikanózní aplikaci práva ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] Ústavní soud uzavřel, že soudy nebudou akceptovat žalovaným vznesenou námitku promlčení. Soud I. stupně je výše uvedeným právním názorem Ústavního soudu vázán, tudíž námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná. Soud provedl důkaz listinami, a to: článkem z [webová adresa], tabulkou o průměrné výši důchodu v ČR podle pohlaví a druhu důchodu (stav v prosinci), kopií archívního svazku [číslo] návrhem na zavedení signálního svazku [číslo] vedeného pod heslem„ [anonymizováno]“ ze dne 9. 12. 1981, závěrečnou zprávou v akci [anonymizováno] - signální svazek [číslo] ze dne 23. 9. 1982, rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 6. 1995 č.j. notářským zápisem ze dne 7. 5. 1982, vyrozuměním poškozeného o stavu trestního stíhání v tzv.„ Akce [anonymizováno]“ ze dne 16. 11. 2001, potvrzením [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 2. 2017, třemi fotografiemi domu [ulice a číslo], [obec], výpisem z webových stránek [webová adresa]. Dále soud provedl důkaz účastnickým výslechem žalobkyně. Dále soud provedl důkaz žádostí právního předchůdce žalobkyně adresovanou Ministerstvu vnitra ČR ze dne 21. 10. 2022 o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu státu a Stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 28. 1. 2003 k žádosti žalobce, které bylo právnímu předchůdci žalobkyně doručeno dne 31. 1. 2003, což je prokázáno doručenkou. Dále soud provedl důkaz Listinou o propuštění ze státního svazku [obec] socialistické republiky ze dne 24. 2. 1982, kterou vydal Okresní národní výbor v [obec] čj. Vnitř [číslo]. Soud z důvodu nadbytečnosti nepřipustil provedení důkazu znaleckými posudky ve věci ocenění nemovitosti a ve věci ocenění ušlého zisku. Soud se zabýval jednotlivými nároky uplatněnými žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem. Podle ustanovení § 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen„ státní orgán“). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Žalobkyní uplatněný nárok nelze posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím již z toho důvodu, že žalobkyní není žádné nezákonné rozhodnutí tvrzeno. Ostatně z podání právního předchůdce žalobkyně, resp. žalobkyně vyplývá, že žádné rozhodnutí, které by bylo možno ve smyslu § 4 zákona č. 58/1969 Sb. považovat za nezákonné, nebylo vydáno. Otázkou je, zda žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem tvrzený nesprávný úřední postup spočívající v nátlaku na vystěhování právního předchůdce žalobkyně z republiky, který měl být právě vystěhováním dne 12. 5. 1982 završen, je možno považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Zákon bližší definici nesprávného úředního postupu nepodává, z obsahu tohoto pojmu a výkladu zákona vyplývá, že jde o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 8. 2000 sp. zn. [spisová značka]). Za nesprávný úřední postup soudní praxe při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak bezprostředně se neodrazí v obsahu vydaného rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. [spisová značka], a ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. [spisová značka]). Z uvedeného by bylo lze dovodit, že žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb., neboť se nejednalo o počínání státního orgánu v rámci řízení před státním notářstvím, v řízení správním, či v řízení před soudem, když žádné řízení, jehož by byl právní předchůdce žalobkyně účasten a v jehož rámci mohlo k nesprávnému úřednímu postupu dojít (§ 1 odst. 1 ve spojení s § 18 zákona č. 58/1969 Sb.) neběželo. Soud s přihlédnutím k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999 sp. zn. [ústavní nález] dospěl k závěru, že nátlak příslušníků státní bezpečnosti na vystěhování právního předchůdce žalobkyně a jeho rodiny z republiky by bylo lze za nesprávný úřední postup uznat. Podle § 8 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, je vláda zmocněna, aby nařízením napravila některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi v oblasti sociální, zdravotní a finanční. Z tohoto zákona vyplývá, že snahou zákonodárců bylo odčinit a nahradit některé křivdy způsobené postiženým a perzekuovaným občanům komunistickým režimem, když odčinit veškeré křivdy nebylo možné. Lze zmínit například nařízení vlády č. 51/1994 Sb., o nárocích osob, kterým byl odňat nebo snížen důchod podle dřívějších předpisů a některých osob účastných soudní rehabilitace, nařízení vlády č. 165/1997 Sb., o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, či nařízení vlády č. 145/2004 Sb., o poskytování příspěvku z rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany ke zmírnění některých křiv způsobených komunistickým režimem. Zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem upravuje zejména zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. A. Nárok na náhradu újmy vzniklé na„ ušlém“ starobním důchodu. Žalobkyně uvedla, že jejímu právnímu předchůdci byl starobní důchod přiznán od 1. 1. 2017. Dne 28. 3. 2020 právní předchůdce žalobkyně zemřel. Tímto časovým rámcem je vymezeno období, za které se žalobkyně domáhá tzv.„ ušlého“ důchodu. Za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2016 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 712 410 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Za období od 1. 1. 2017 do 28. 3. 2020 bylo právnímu předchůdci žalobkyně vyplaceno v roce 2017 celkem 60 444 Kč (12 x 5 037 Kč), v roce 2018 celkem 63 300 Kč (12 x 5 275 Kč), v roce 2019 celkem 71 196 Kč (12 x 5 933 Kč) a v roce 2020 celkem 19 329 Kč (3x 6 443 Kč), celkem tedy 214 269 Kč. Výše průměrného důchodu v České republice činila v roce 2017 11 826 Kč měsíčně, v roce 2018 částku 12 391 Kč měsíčně, v roce 2019 částku 13 431 Kč měsíčně a v roce 2020 částku 14 479 Kč měsíčně. Pokud by právní předchůdce žalobkyně pobíral průměrný důchod, bylo by mu vyplaceno v roce 2017 celkem 141 912 Kč, v roce 2018 celkem 148 692 Kč, v roce 2019 celkem 161 172 Kč a v roce 2020 za 3 měsíce celkem 43 437 Kč, tedy celkem 495 213 Kč. Rozdíl mezi průměrným důchodem v České republice a důchodem právnímu předchůdci žalobkyně skutečně vyplaceným za období od 1. 1. 2017 do 28. 3. 2020 činí celkem 280 944 Kč. Rozdíl mezi průměrným důchodem v České republice a důchodem právnímu předchůdci žalobkyně skutečně vyplaceným za období od 1. 1. 2007 do 28. 3. 2020 činí celkem 993 954 Kč. Výše uvedený nárok nelze podřadit pod režim zákona č. 58/1969 Sb. Starobní důchod byl právnímu předchůdci žalobkyně přiznán v roce 2007. Pokud měl za to, že mu byl přiznán v nesprávné výši, bylo na něm, aby cestou správního řízení výměru starobního důchodu zpochybnil. Jestliže právní předchůdce žalobkyně požadoval průměrný starobní důchod v České republice a uváděl, že v důsledku ztráty zaměstnání z důvodu svého politického přesvědčení a aktivit proti tehdejšímu režimu mu bylo znemožněno pracovní uplatnění a z tohoto důvodu mu následně byl vyměřen nízký starobní důchod, pak soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně měl postupovat podle § 21 a násl. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, což právní předchůdce žalobkyně neučinil, přestože jak sám uvedl, se do České republiky vrátil již v roce 1990. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně dosáhl starobního důchodu ve výši průměrného starobního důchodu vypláceného v České republice, pokud by nedošlo k jeho vystěhování do Rakouska. Žalobkyně také neprokázala a ani netvrdila, zda byl k důchodu pobíranému právním předchůdcem žalobkyně připočten důchod ve výši 124 EUR měsíčně, který právní předchůdce žalobkyně pobíral z Rakouska dle Potvrzení o osobních, výdělkových a majetkových poměrech ze dne 4. 1. 2009, na které odkazuje rozsudek Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 31. 5. 2018. Rovněž právní předchůdce žalobkyně, resp. žalobkyně neprokázali, zda byl právní předchůdce žalobkyně po návratu do České republiky v roce 1990 v pracovním či jiném poměru, z něhož mu vznikl nebo mohl vzniknout nárok na starobní důchod, a to k datu vzniku nároku na starobní důchod v roce 2007, tedy za dobu 17 let od návratu z emigrace. Právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně v řízení neprokázali, že nízká výše starobního důchodu, která byla právnímu předchůdci žalobkyně vyplácena, souvisí s tím, že právní předchůdce žalobkyně nemohl od roku 1982 do roku 1989 v tehdejší ČSSR vyvíjet výdělečnou činnost. Po návratu do České republiky se právní předchůdce žalobkyně živil jako osoba samostatně výdělečně činná a výše starobního důchodu se odvíjí od toho, jaké částky si právní předchůdce žalobkyně na pojištění platil. Předpoklad právního předchůdce žalobkyně, resp. žalobkyně, že by právní předchůdce žalobkyně v případě, že by nebyl nuceně vystěhován do Rakouska a mohl v tehdejší ČSSR vykonávat i v období od roku 1982 do roku 1989 výdělečnou činnost, dosáhl minimálně na průměrnou výši starobního důchodu vypláceného v České republice, je v rovině tvrzení a účelových spekulací. B. Náhrada škody za nemovitost, o kterou žalovaný právního předchůdce žalobkyně protiprávním jednáním připravil – jedná se o nemovitosti dříve ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně na adrese [ulice a číslo], [obec], konkrétně o budovu [adresa], rodinný dům, který je součástí pozemku parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] o výměře 728 m2, zastavěná plocha a nádvoří a pozemek [číslo] o výměře 167 m2, zastavěná plocha a nádvoří, to vše zapsáno na [příjmení] vlastnictví [číslo] katastrální území Prostějov, obec Prostějov, u [stát. instituce], Katastrální pracoviště Prostějov. [příjmení] 11 924 916 Kč představuje rozdíl mezi tržní cenou nemovitostí a cenou vyplacenou právnímu předchůdci žalobkyně na základě kupní smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně uvedl, že v rámci akce [anonymizováno] byl nucen podepsat prohlášení, ve kterém se vzdává vlastnického práva ke všem svým movitým a nemovitým věcem. V tomto případě by právním předchůdcem žalobkyně uplatněný nárok podléhal režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. [spisová značka] ze dne 15. 1. 2004„ renunciační prohlášení je projev vůle vzdát se vlastnického práva k věcem v něm uvedeným (příp. i ke všem věcem patřícím osobě, která toto prohlášení činí, a nalézajícím se na určitém území), přičemž zánik práva je vázán na podmínku, že vlastník činící prohlášení se vystěhuje do zahraničí. Takové prohlášení mělo v případě, že se vlastník skutečně vystěhoval, za následek zánik jeho vlastnického práva a připadnutí jeho věci státu (tedy vznik vlastnického práva státu). Je samozřejmé, že i když vlastník v tomto případě nejednal pod tlakem bezprávné výhrůžky, činil toto prohlášení pod vlivem okolnosti, že bez něj by mu nebylo umožněno vystěhovat se do zahraničí. Šlo tudíž o křivdu učiněnou vlastníkovi v rozporu se zásadami demokratické společnosti, a právě proto přiznal zákon o mimosoudních rehabilitacích v § 6 odst. 1 písm. b) původnímu vlastníku nárok na vydání věci, která takto připadla státu, tedy na obnovení jeho vlastnického práva. Ostatně žalovaným lze přisvědčit, pokud dovozují ze zařazení tohoto restitučního důvodu do § 6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, že i zákonodárce měl zato, že na základě renunciačního prohlášení přešlo vlastnické právo na stát.“. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně před vystěhováním do Rakouska nemovitost, za níž touto žalobou požaduje náhradu škody, prodal za částku 75 084 Kč manželům [jméno] a [jméno] [příjmení] na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena dne 7. 5. 1982. Toto je prokázáno Notářskm zápisem ze dne 7. 5. 1982. Kupní smlouva byla uzavřena platně, v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Právní předchůdce žalobkyně se po návratu do ČSFR určení neplatnosti kupní smlouvy nedomáhal. V případě, že by tak učinil a soud shledal jeho nárok důvodným, vznikla by povinnost vzájemného plnění, které bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, vrátit. Z uvedeného vyplývá, že v souvislosti s prodejem nemovitosti manželům [příjmení] nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně státu. Dále bylo v řízení prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně po návratu z emigrace podal dne 30. 5. 1991 k Okresnímu soudu v Prostějově žalobu na vydání věcí, a to různého nábytku a zařízení bytu proti žalovanému [jméno] [příjmení]. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č.j. ze dne 6. 6. 1995 byla žaloba ohledně požadavku na vydání většiny požadovaných věcí zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci 27. 9. 1995. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že při prodeji domu v roce 1982 bylo podmínkou, i když nezahrnutou do kupní smlouvy, že manželé [příjmení] ponechají v domě bydlet [jméno] [celé jméno původního účastníka], strýce právního předchůdce žalobkyně. V té době byly v domě dvě bytové jednotky, a to dvoupokojový byt, který obýval strýc právního předchůdce žalobkyně a jedno a půl pokojový byt obývaný manžely [příjmení]. Tato skutečnost byla jistě zohledněna v kupní ceně nemovitosti. Z odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně prodal nemovitost osobám předem známým, neurčeným bývalou Státní bezpečností, když jeho tchán a otec pana [příjmení] byli přáteli. Z rozsudku také vyplývá, že žalobce ve své výpovědi uvedl, že z prodeje domu získal částku 100 000 Kč, tedy jedná se o jinou částku než 75 084 Kč (uvedenou v nyní projednávané věci), za kterou měl právní předchůdce žalobkyně nemovitost manželům [příjmení] prodat. Z výše uvedeného vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně nemovitost prodal v roce 1982 za údajně nevýhodných podmínek rodinným známým a žalobkyně v řízení neprokázala, že by se její právní předchůdce po návratu z emigrace snažil nemovitost získat zpět. Požadavek žalobkyně na náhradu škody ve výši rozdílu mezi tržní cenou nemovitosti a zaplacenou kupní cenou v roce 1982 je nedůvodný. Nemovitost byla prodána na základě vůle právního předchůdce žalobkyně, a to osobě, kterou právní předchůdce žalobkyně vybral a za podmínek, které si účastníci kupní smlouvy sjednali. Pokud žalobkyně namítala, že nemovitost na adrese [ulice a číslo], [obec] měla ke dni 24. 2. 1982 přejít do majetku státu, neboť se z právního předchůdce žalobkyně stal„ neobčan“, soud tuto námitku neshledává důvodnou. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že veškerý majetek osoby propuštěné ze státního svazku [obec] socialistické republiky podle § 14 zákona České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství [obec] socialistické republiky, propadá státu. Pokud žalobkyně argumentuje zněním ustanovení § 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1983, podle kterého věci, které jsou určeny k osobní spotřebě občanů, se převádějí ze socialistického společenského vlastnictví do jejich osobního vlastnictví, nebo se jim přenechávají do osobního užívání, pak podle tohoto ustanovení věci do osobního vlastnictví může nabývat pouze občan, ale toto ustanovení nelze vykládat tak, že jakmile osoba občanství pozbyde, zároveň s tím i pozbyde vlastnické právo k věcem, které již v osobním vlastnictví měla. Pokud by platil názor žalobkyně, že s pozbytím občanství pozbývá osoba i veškerý majetek, pak by nemohl být sepsán Notářský zápis o převodu vlastnictví nemovitosti ze dne 7. 5. 1982, ve kterém je uvedeno, že právní předchůdce žalobkyně je bez státní příslušnosti a převádí nemovitost, ke které dle tvrzení žalobkyně by neměl vlastnické právo, což mělo dle tvrzení žalobkyně vyplývat z obecné úpravy v tehdy platném a účinném občanském zákoníku. Notář, který Notářský zápis sepsal, zcela jistě tehdy platné právo znal. Zákon [číslo] Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění účinném do 31. 3. 1983, upravoval sepis notářských zápisů v části páté. Podle § 90 odst. 1 tohoto zákona„ V této své činnosti zkoumá státní notářství, zda žádaný úkon se nepříčí zákonu nebo zájmu společnosti. Má-li důvodně za to, že tomu tak je, úkon odmítne.“. Pokud by tedy docházelo k prodeji nemovitosti osobou, která není jejím vlastníkem, příčil by se tento úkon zákonu a notář by Notářský zápis nemohl sepsat. Pokud by předmětná nemovitosti přešla do vlastnictví státu, k čemuž však nedošlo, vztahoval by se na tento případ zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na žalobkyni, resp. jeho právního předchůdce by dopadlo ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) tohoto zákona a jednalo by se tak o jeho nepřípustné obcházení. Pokud by byl udržitelný názor žalobkyně, že s pozbytím osoby pozbývá osoba i veškerý majetek, pak by nebylo možné, aby právní předchůdce žalobkyně v rámci svého vystěhování do Rakouska, tedy v době, kdy již pozbyl státní občanství [obec] socialistické republiky, vyvezl kamion starožitných věcí, které nakoupil za peníze získané z prodeje nemovitosti nebo je měl po svém otci, když tuto skutečnost potvrdil sám právní předchůdce žalobkyně v rámci své účastnické výpovědi před Okresním soudem v Prostějově v řízení ve věci sp. zn. [spisová značka]. Pokud právní předchůdce žalobkyně při jednání před soudem dne 7. 7. 2017 uvedl, že nemovitost nebyla prodána za cenu 100 000 Kč, ale za cenu 75 084 Kč a v kamionu, který odjel do Rakouska, byly věci pana [příjmení], ale použil k tomu jméno právního předchůdce žalobkyně, soud tomuto tvrzení právního předchůdce žalobkyně neuvěřil. Soud vycházel z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prostějově č.j. [číslo jednací] ze dne 6. 6. 1995, kde je uveden i obsah výpovědi právního předchůdce žalobkyně v tomto řízení, kde bez jakýchkoli pochybností uváděl, že za prodej nemovitosti obdržel částku 100 000 Kč, za kterou nakoupil další starožitnosti a tyto potom v kamionu vyvezl v souvislosti se svým vystěhováním do Rakouska. Dále uvedl, že věcí bylo tolik, že se do jednoho kamionu nevešly, ale druhý kamion již celníci nepovolili právnímu předchůdci žalobkyně vyvézt. Tomu odpovídá i vyjádření celnice [obec], která uvedla v řízení před Okresním soudem v Prostějově, že část stěhovaných svršků právního předchůdce žalobkyně z důvodu nedostatku prostoru v kamionu byla ponechána na adrese v ulici [ulice], [obec]. C. Ušlý zisk z nájmu bytových a nebytových jednotek v nemovitosti uvedené pod písmenem B. od roku 1982 do 31. 12. 2021 ve výši 6 560 000 Kč (když od března 1982 do prosince 1989 činí ušlý zisk minimálně 80 x 1 000 Kč, od ledna 1990 do prosince 2000 činí ušlý zisk 10 x 12 x 8 000 Kč, od ledna 2000 do prosince 2009 činí ušlý zisk 10 x 12 x 16 000 Kč a od ledna 2010 do prosince 2021 činí ušlý zisk 12 x 12 x 25 000 Kč. Podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ NOZ“) promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 629 odst. 2 NOZ majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu. Ohledně tohoto nároku vznesl žalovaný podáním ze dne 21. 2. 2022 námitku promlčení. Žalobkyně tento nárok poprvé uplatnila podáním ze dne 9. 2. 2022. Nárok byl uplatněn více jak 14 let po podání žaloby, přičemž nic nebránilo žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, aby tento nárok uplatnili dříve. Nárok žalobkyní uplatněný pod bodem C je tak promlčen. Soud dospěl k závěru, že se právní předchůdce žalobkyně, resp. žalobkyně, domáhá cestou náhrady škody proti státu odškodnění újmy, která jí byla způsobena komunistickým režimem. Právnímu předchůdci žalobkyně byla komunistickým režimem újma způsobena. Právní předchůdce žalobkyně byl žalovaným opakovaně odkazován na předpisy, které byly za účelem zmírnění následků způsobených komunistickým režimem v době od roku 1990 přijaty. Právní předchůdce žalobkyně, resp. žalobkyně, však speciální předpisy k dosažení odškodnění, které učinili předmětem tohoto řízení, nevyužili a touto žalobou se v podstatě snaží cestou obcházení speciálních předpisů docílit náhrady. Takovému počínání nemůže být poskytnuta soudní ochrana. Celá žaloba se jeví jako účelově vykonstruovaná. V roce 1982 právní předchůdce žalobkyně nemovitosti prodal konkrétním fyzickým osobám a obdržel za ně kupní cenu. V roce 2007 dovodil, že je prodal pod cenou a proto se domáhal odškodnění na státu, když požaduje, aby mu byla vyplacena současná tržní cena nemovitosti a ušlý zisk z jejího užívání. Náhrada za ztrátu na důchodu je postavena na nepodložené hypotéze, že pokud by se právní předchůdce žalobkyně z republiky nevystěhoval, dosáhl by na vyšší starobní důchod, do jehož výše nezahrnul, že byl poživatelem starobního důchodu z Rakouska, což soudu sdělil v potvrzení o osobních, výdělkových a majetkových poměrech ze dne 4. 1. 2009. Z výše uvedených důvodů proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl tak, jak je uvedeno pod body I. a II. výroku rozsudku. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, podle nějž účastníku, který měl ve věci úspěch, přizná soud právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování a bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci úspěch a tak mu náleží právo na náhradu veškerých jí účelně vynaložených nákladů. Soud žalovanému, který v řízení nebyl zastoupen advokátem, přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 400 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o.s.ř., tedy paušální náhradu za 18 úkonů po 300 Kč – vyjádření k žalobě [číslo jednací] ze dne 4. 11. 2008, účast na jednání před soudem dne 3. 3. 2010, účast na jednání před soudem dne 14. 4. 2010, účast na jednání před soudem dne 5. 8. 2015, vyjádření k odvolání žalobce [číslo jednací] ze dne 10. 11. 2015, vyjádření k žalobě [číslo jednací] ze dne 18. 4. 2017, účast na jednání před soudem dne 7. 7. 2017, vyjádření k odvolání [číslo jednací] ze dne 25. 10. 2017, účast na jednání před odvolacím soudem dne 31. 5. 2018, vyjádření k dovolání [číslo jednací] ze dne 20. 6. 2019, vyjádření k ústavní stížnosti [číslo jednací] ze dne 13. 3. 2020, vyjádření žalovaného [číslo jednací] ze dne 3. 9. 2021, účast na jednání před soudem dne 25. 10. 2021, sdělení [číslo jednací] ze dne 24. 11. 2021, účast na jednání před soudem dne 11. 2. 2022, vyjádření k rozšíření žaloby [číslo jednací] ze dne 21. 2. 2022, účast na jednání před soudem dne 16. 3. 2022, účast na jednání před soudem dne 29. 3. 2022. Soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení za 4 úkony právní služby – doplňující vyjádření ze dne 8. 4. 2010, vyjádření ze dne 3. 3. 2022 a písemný závěrečný návrh ze dne 21. 3. 2022. Všechna tato podání učinil žalovaný o své vlastní vůli, aniž by byl k tomu soudem vyzván. Dále soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení písemný návrh na doplnění dokazování [číslo jednací] ze dne 25. 10. 2016, neboť toto vyjádření žalovaného není součástí spisu. Lhůtu splatnosti náhrady nákladů řízení stanovil soud podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem o.s.ř., když pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek soud neshledal zákonné důvody.

Poučení