14 C 41/2018-161

Rubrum

Okresní soud ve Znojmě rozhodl předsedou senátu Mgr Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená: [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o určení vlastnického práva, takto:

Výrok

I. Určuje se, že výlučným vlastníkem pozemku parcela [číslo] o výměře [výměra], zahrada, zapsané u [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] a [územní celek], je žalobkyně [celé jméno žalobkyně], [datum narození], bytem [obec a číslo].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 39 094,99 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 13. 4. 2018 se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí parcely [číslo] v [katastrální uzemí] s tím, že jde o bývalou parcelu [číslo]. Vlastnické právo odvozuje ze skutečnosti, že je vlastníkem parcely [číslo] jejíž součástí je i stavba [název stavby], parcely [číslo] jejíž součástí je i stavba [název stavby] [anonymizováno] [adresa], parc. [číslo] parc. [číslo] na [list vlastnictví] v k.ú. [obec] Tyto nemovitosti nabyla dílem darem od své matky [jméno] [příjmení] a dílem děděním po své matce a po svém otci [jméno] [příjmení]. Její matka nabyla nemovitosti dílem děděním po zemřelém otci [jméno] [příjmení] a společně s jejím otcem dílem na základě postoupní smlouvy od její babičky [jméno] [příjmení]. Prarodiče [příjmení] pak vlastnické právo k těmto pozemkům nabyli na základě přídělu konfiskovaného majetku dle dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., č. 28/ 1945 Sb., a č. 108/ 1945 Sb. Součástí návrhu přídělu [číslo] byla i parcela [číslo] která odpovídá současné parcele [číslo] parc. [číslo] kterou začali manželé [příjmení] užívat ihned po svém příchodu do [územní celek] v roce 1945, neboť bezprostředně sousedila s ostatními pozemky okolo přiděleného rodinného domu. Od roku 1945 pozemek užívali výlučně manželé [příjmení] a po nich manželé [příjmení] a žalobkyně s manželem, aniž by bylo nějakým způsobem zpochybněno jejich vlastnické právo k pozemku. Teprve v roce 1992, kdy matka žalobkyně hodlala podat návrh na navrácení původní parc.č. [číslo ] [anonymizováno] a [číslo ] [anonymizováno], které byly znárodněny při zakládání JZD [obec], bylo zjištěno, že matka žalobkyně není zapsána jako vlastník původní parcely [číslo]. V rámci restitučního řízení proto uplatnila nárok i na navrácení tohoto pozemku, a to v domnění, že vlastnické právo státu k tomuto pozemku bylo zapsáno v rámci kolektivizace v roce 1959. Návrhu na vydání pozemku však nebylo vyhověno s odůvodněním, že pozemek byl sice uveden v návrhu přídělu manželům [příjmení], byl však z něho následně vyškrtnut. Následně pak bylo žalobkyni Katastrálním úřadem sděleno, že pozemek parc. [číslo] byl rovněž předmětem odevzdání majetku JZD, což je však v rozporu s předchozím tvrzením Pozemkového úřadu. Žalobkyně má za to, že skutečným vlastníkem pozemku je ona, neboť pozemek parc. [číslo] byl jejím prarodičům přidělen pravděpodobně dekretem č. 12/ 1945 Sb., či dekretem č. 28/ 1945 Sb., kde ke vzniku vlastnického práva přídělců postačovalo převzetí držby přiděleného pozemku. Žalobkyně má navíc za to, že k vyškrtnutí pozemku z návrhu přídělu nedošlo, neboť z následně vydaných listin, které má žalobkyně k dispozici, vyplývá, že obsahem přídělu byl i pozemek parc. [číslo]. Pokud by nedošlo ke vzniku vlastnického práva prarodičům v rámci přídělu, byl tento pozemek prarodiči řádně vydržen, neboť prarodiče se držby pozemku uchopili v dobré víře, že jim bude pozemek přidělen, což dovozovali z návrhu přídělu [číslo] v rámci kterého byl tento pozemek rovněž uveden a který představuje titul, od nějž prarodiče žalobkyně odvozovali svojí dobrou víru. Jejich dobrá víra se opírala i o skutečnost, že ani po převzetí pozemku a později ani po vydání rozhodnutí o přídělu, nebylo jejich vlastnické právo k pozemku nikým zpochybňováno a nebyli nikdy vyzývání k navrcení pozemku, a to ani při probíhající kolektivizaci. Prarodiče žalobkyně tak vlastnické právo k parcele [číslo] nabyli nejpozději uplynutím vydržecí doby dle středního občanského zákoníku. Dobrá víra pak svědčila i rodičům žalobkyně a následně žalobkyni, kteří pozemek užívali v dobré víře, že jej řádně nabyli od svých právních předchůdců ať už darem nebo děděním, neboť až do roku 1992 vlastnické právo žalobkyně či jejích rodičů nikdo nezpochybňoval.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Matka žalobkyně a následně sama žalobkyně uplatnily nárok na vydání pozemku v restitučním řízení před Pozemkovým úřadem, tomuto návrhu nebylo vyhověno. Podáním žaloby na určení vlastnického práva tak žalobkyně obchází zákon o půdě, což dle stávající judikatury přípustné není. Žalobkyně se domáhá určení vlastnického práva s odůvodněním, že pozemek vydrželi její právní předchůdci – prarodiče manželé [příjmení] či její matka [jméno] [příjmení] – a ona nabyla nemovitost dědictvím po své matce. V takovém případě je však na místě žalovat na určení, že vlastníkem pozemku byli ke dni svého úmrtí právní předchůdci žalobkyně a následně musí proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví. Dědic se nemůže žalobou domáhat určení svého vlastnického práva získaného po svých předcích bez toho, že by daná věc byla předmětem dědického řízení. Žalobkyně dovozuje vlastnické právo svých právních předchůdců ze skutečnosti, že tehdejší pozemek parc. [číslo] byl součástí přídělu [číslo]. V návrhu přídělu [číslo] jsou však uvedeny pouze pozemky [číslo ] [anonymizováno] a [číslo ] [anonymizováno], ty jsou pak i součástí rozhodnutí o přídělu z [datum], kterým byly prarodičům žalobkyně z konfiskovaného majetku přiděleny pozemky z knihovní vložky [číslo] parc. [číslo] z knihovní vložky [číslo]. Parcela [číslo] však byla tehdy zapsána v knihovní vložce [číslo ] a nemohla být proto součástí přídělu. O tom svědčí i následný výpočet úhrady přídělové ceny, který byl stanoven z výměry pozemků odpovídající toliko výměře pozemků dle rozhodnutí o přídělu. Právní předchůdci žalobkyně tak nemohli být v dobré víře o řádném nabytí parcely [číslo] stejně tak nemohla být v dobré víře ani matka žalobkyně a následně žalobkyně, neboť parc. [číslo] není uvedena v postupní smlouvě, kterou [jméno] [příjmení] postupuje nemovitosti na rodiče žalobkyně, není uvedena v darovací smlouvě, kterou byla žalované darována id. parc. [číslo] nebyla ani předmětem dědického řízení po otci žalobkyně či po matce žalobkyně. Matka žalobkyně pak nárok na vydání parcely [číslo] uplatnila dne [datum], věděla tedy, že není vlastníkem této parcely. Že je vlastníkem pozemku stát věděla i sama žalobkyně, neboť v roce 1994, tedy ještě před smrtí své matky, požádala tehdejší Pozemkový fond České republiky o nájem pozemku, který byl následně dalšími smlouvami prodlužován. V roce 2011 pak žalobkyně požádala o úplatný převod pozemku. Navíc v roce 2008 sama žalobkyně prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce uznala, že rozhodnutí o přídělu ze dne 30. 9. 1949 není nabývacím titulem pro nabytí parcely [číslo] následně vzala svojí žádost o vydání této parcely zpět. Nemohlo tak dojít k nabytí vlastnického práva na základě přídělu a pro absenci dobré víry nemohlo dojít ani k nabytí vlastnického práva vydržením.

3. Ze srovnávacího sestavení parcel ze dne 27. 11. 2012 vyplývá, že původní parcela [číslo] odpovídá současným parcelám [číslo] zahrada, o výměře [výměra] a parc. [číslo] ostatní plocha, o výměře [výměra]. Z výpisu z pozemkové knihy pro tehdejší katastrální území [katastrální území] knihovní vložka [číslo] z rozhodnutí Okresního národního výboru ve Znojmě ze dne [datum] č. [číslo] [rok] a ze seznamu osob podléhajících konfiskaci bylo soudem zjištěno, že původní parcela [číslo] byla zapsána v knihovní vložce shora uvedené, přičemž jako poslední její vlastník byl zapsán [jméno] [příjmení], který je současně uveden v seznamu osob ONV [obec], jimž byl majetek konfiskován dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. Z návrhu přídělu [číslo] pro [územní celek] a ze zápisu osidlovací komise vzal soud dále za prokázané, že v návrhu přídělu pro manžele [jméno] a [jméno] [příjmení] byl zahrnut dům [adresa], parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parcely [číslo ] [anonymizována čtyři slova] a parc. [číslo]. Držby pozemků se manželé [příjmení] ujali dne [datum]. Jméno [jméno] [příjmení] je pak vedle parcely [číslo] uvedeno i v nedatované listině založené ve spise pozemkového úřadu jako výpis z pozemnostního archu. Z rozhodnutí o přídělu ze dne [datum] vyplývá, že manželům [příjmení] byl dle dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb., přidělen každému z nich rodinný dům [adresa] v obci [název obce] se všemi parcelami v knihovní vložce [číslo] s parc. [číslo] původně zapsanou ve vložce [číslo]. Ze zápisu o odevzdání majetku JZD [obec], z přípisu Rady MNV [obec] ze dne [datum] a ze sdělení Geodézie Brno ze dne 15. 4. 1984 pak lze dovodit, že předmětem odevzdání majetku v rámci kolektivizace byly pouze tehdejší parcely [číslo ] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno], neboť byť je v sdělení Geodézie Brno uvedena i parcela [číslo] tato byla dopsána rukou, přičemž celkový součet výměr všech tří parcel, neodpovídá výměře polností, které byly družstvu dle zápisu předány, tedy výměře [výměra] a současně neodpovídá ani výměře odevzdaných pozemků uvedené ve sdělení Geodézie Brno. Taktéž MNV Dyje v minulosti potvrdilo, že manželé [příjmení] odevzdali do družstva toliko ornou půdu a vinici, zahradu užívají nadále. Pokud se týká dalších listin, ze kterých žalobkyně dovozuje vznik vlastnického práva, byl soudu předložen snímek pozemkové mapy z 21. 2. 1977, kde jsou jako vlastníci parcely [číslo] uvedeni [příjmení] [jméno] a [jméno], dále výše uvedené sdělení Geodézie Brno, ve kterém je jako náplň přídělu dle dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., č. 28/ 1945 Sb., a č. 108/ 1945 Sb., položka přídělu [číslo] uvedena i parcela [číslo] dále také srovnávací sestavení parcel ze dne 13. 4. 1994, v rámci kterého je jako součást návrhu přídělu [číslo] pro [jméno] a [jméno] [příjmení] rovněž uvedena i parcela [číslo] (s tím, že nyní jde o parcely [číslo] [číslo]).

4. Slyšení svědci pak shodně vypověděli, že pokud si pamatují, užívali manželé [příjmení] a po nich manželé [příjmení] celou zahradu, a to až k silnici (ta tvoří hranici parcely [číslo]), na zahradě měli stromy a později si jí oplotili. Svědci rovněž shodně uvedli, že neví, že by ohledně užívání zahrady měly být nějaké spory či nejasnosti, nebo že by byla odevzdána družstvu. Slyšený svědek [jméno] [příjmení] pak uvedl, že od rodičů ví, že manželé [příjmení] přišli do obce krátce po válce, byli jedni z prvních přistěhovalců. To samé pak ve svém čestném prohlášení potvrdila i [jméno] [příjmení].

5. Z rozhodnutí Státního notářství ve Znojmě ze dne 28. 2. 1975 č.j. D 1163/74-15 a ze dne 9. 3. 1987 č.j. D 1338/96 vyplývá, že zákonnými dědici zemřelého [jméno] [příjmení] byli pozůstala manželka [jméno] [příjmení] a pozůstalá dcera [jméno] [příjmení], která dědictvím nabyla id. nemovitostí s tím, že ve výčtu nemovitostí nebyla uvedena ani parc. [číslo] případně parcela [číslo]. Dědic [jméno] [příjmení] pak byla jeho pozůstalá manželka [jméno] [příjmení], která z dědictví nežádala ničeho, a pozůstalá dcera – žalobkyně, která nabyla mimo jiné id. nemovitostí, parc. [číslo] (či [číslo ]) však opět ve výčtu uvedena nebyla. Z usnesení zdejšího soudu ze dne 9. 11. 2005 č.j. 13D 1195/2005-37 pak bylo zjištěno, že jedinou dědičkou zemřelé [jméno] [příjmení] byla žalobkyně. Ze smluv uzavřených formou notářského zápisu Státního notářství ve Znojmě dne 28. 7.1975 č. NZ 677/75, N 585/75 a dne 15. 2. 1975 č. NZ 112/77, N 135/77 bylo soudem zjištěno, že [jméno] [příjmení] převedla na manžele [příjmení] id nemovitostí dle přídělu z 30. 9. 1949 a že manželé [příjmení] následně svojí dceři – žalobkyni darovali id. nemovitostí na [list vlastnictví] pro k.ú. [obec]. Ve výčtu převáděných nemovitostí opět chybí parc. [číslo] či parcela [číslo].

6. Ze spisu Pozemkového úřadu Znojmo sp.zn. 8976/92 bylo soudem zjištěno, že dne 30.12.1992 (podání je však datováno již dnem 26.8.1992) uplatnila matka žalobkyně nárok na zemědělský majetek § 9 zákona o půdě o celkové výměře 0, 3859 ha a dne 21. 2. 1996 schválil Pozemkový úřad Znojmo dohodu o vydání původní parc. [číslo] parc. [číslo] uzavřenou mezi matkou žalobkyně a [právnická osoba ] [obec]. Dne 9. 1. 2007 požádala žalobkyně [příjmení] úřad o prošetření důvodů nevydání parc. [číslo] dne 11. 1. 2008 pak podala žádost o vydání této parcely. V průběhu řízení sdělil Pozemkový úřad žalobkyni, že pozemek parc. [číslo] byl z návrhu přídělu vyškrtnut a restituční nárok se jej netýká, následně žalobkyně prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce učinila nesporným, že rozhodnutí o přídělu ze dne 30. 9. 1949 není nabývacím titulem pro parc. [číslo] vzala žádost zpět.

7. Po takto provedeném dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Prarodiče žalobkyně – manželé [příjmení] se přistěhovali do [územní celek] dne 14. 6. 1945 v rámci osidlování v pohraničí zkonfiskovaného majetku. Dle návrhu přídělu jim měl být přidělen rodinný dům [adresa], parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parcely [číslo ] [anonymizována čtyři slova], které byly zkonfiskovány dle dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb., parc. [číslo] která byla zkonfiskována dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., a parc. [číslo]. V rozhodnutí o přídělu ze dne 30. 4. 1949 však byly zahrnuty jen nemovitosti konfiskované dle dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb. Manželé [příjmení] však užívali i parcelu [číslo] po ní jí užívala i jejich dcera, jakožto jediný jejich dědic, se svojí rodinou a s rodinou žalobkyně, aniž by stát uplatňoval jakékoliv námitky proti oprávněnosti užívání této parcely. Naopak stát ještě v roce 1977 považoval za vlastníky původní parcely [číslo] dceru manželů [příjmení] a jejího manžela a následně v roce 1984 vycházel z toho, že součástí přídělu byla i tato parcela, mylně však předpokládal, že byla znárodněna při kolektivizaci družstva. Svá vlastnická práva začal stát uplatňovat až po srpnu 1992, kdy matka žalobkyně požádala o restituci pozemků nuceně odevzdaných tehdejšímu JZD [obec].

8. Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva žalobkyně k v žalobě vymezené nemovitosti. Nejedná se tak o situaci, kdy by možnost domáhat se určení vyplývala přímo z právního předpisu, proto se soud nejprve zabýval otázkou, zda má žalobkyně ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ohledně existence naléhavého právního zájmu je ustálenou soudní praxí přijímán názor, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (pro srovnání kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971 publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod Rc 17/1972, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001 sp.zn. 28 Cdo 1750/99, rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 25. 5. 2016 sp.zn. 22 Cdo 5449/2015 a další). Současně je pak v praxi i teorii přijímán názor, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, která se zapisuje do Katastru nemovitostí, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do Katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí (pro srovnání Buršeš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl. 7. vydání, Praha: C.H. Beck, 2006, str. 357). Posledně uvedené se pak plně vztahuje na projednávaný případ, neboť žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdci se stali vlastníky sporné nemovitosti, ona tuto nemovitost nabyla v žalobě popsaným způsobem, jako vlastník je však v Katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Žalobkyně má tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť tvrdí-li své vlastnické právo, jež je předmětem evidence v Katastru nemovitostí, nemá jiný způsob jakým se domoci souladu mezi stavem právním a stavem evidovaným, než podaní žaloby k soudu. Soud se pak neztotožňuje s námitkou žalované, že žalobkyně podanou žalobou nepřípustně obchází restituční zákonodárství, neboť žalobkyně netvrdí, že by pozemek byl kdykoli v minulosti neoprávněně odebrán jejím právním předchůdcům, což vyplývá i ze samotného sdělení tehdejšího Pozemkového úřadu v tom smyslu, že parcela č [číslo] nebyla právním předchůdcům žalobkyně odňata a že se tedy na ní ani nemůže vztahovat restituční nárok, žalobkyně toliko tvrdí, že její právní předchůdci a následně ona tuto parcelu řádně nabyli do svého vlastnictví. Pokud by soud námitkám žalovaného vyhověl, dostal by žalobkyni do situace připomínající Hlavu XXII, neboť žalobkyně by se nemohla domáhat určení vlastnického práva, neboť by tak nepřípustně obcházela restituční předpisy a současně by nemohla svůj návrh uplatnit ani v restitučním řízení, neboť na spornou parcelu restituční předpisy nedopadají. Takový přístup by znamenal nepřípustné odnětí spravedlnosti. Stejně tak se soud neztotožňuje s námitkou, že žalobkyně měla žalovat na určení vlastnického práva svých právních předchůdců. Tento názor nesdílí soud proto, že předložených dědických rozhodnutí je nepochybné, že žalobkyně je jedinou zákonnou dědičkou a v řízení tak nemohou vystupovat jiní účastníci a dále pak především proto, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že smyslem žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí je zjištění, zda tato věc má být projednána v dědickém řízení, kam patří všechny věci, které zůstavitel vlastnil ke dni úmrtí. Vyhověním žalobě na určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci návrhu, není určeno, kdo je jejím současným vlastníkem. Význam takového rozhodnutí je tedy jen v tom, že věc, o kterou šlo, bude projednána v dědickém řízení, toto rozhodnutí se nedotýká práv třetích osob, které nebyly účastníky tohoto řízení (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007 sp.zn. 22 Cdo 1020/2005, či ze dne 26. 6. 2006 sp.zn. 22 Cdo 2160/2005). Určení vlastnického práva předků žalobkyně by tedy mělo jen ten důsledek, že by se následně muselo dodatečně projednat dědictví po tomto předkovi, následně by žalobkyně byla učena jako dědic sporného pozemku, což by však bez dalšího neznamenalo, že je i v současnosti vlastníkem sporného pozemku a musela by proto proti žalované podat další žalobu na určení svého vlastnického práva. Požadavek, aby žalobkyně takto absolvovala několik soudních řízení, považuje soud za nemístný formalismus jdoucí proti zásadě hospodárnosti řízení a rychlé ochrany práv, když otázku právního nástupnictví lze v řízení posoudit jako otázku předběžnou.

9. Žalobkyně vlastnické právo svých právních předchůdců dovozuje ze dvou různých skutečností – buď nabytím vlastnického práva v přídělovém řízení dle dekretů prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., 28/ 1945 Sb., či 108/ 1945 Sb., nebo vydržení vlastnického práva v důsledku oprávněné dobrověrné nerušené držby po stanovenou vydržecí dobu.

10. Z provedeného dokazování lze učinit závěr, že parcela [číslo] byla konfiskována dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., neboť její původní vlastník byl uveden v seznamu osob, jejichž majetek podléhá dle vyhlášky tehdejšího ONV Znojmo ze dne 9. 10. 1945 konfiskaci právě podle tohoto dekretu. V takovém případě se však nelze ztotožnit s názorem žalobkyně, že vlastnictví konfiskovaného pozemku se nabývalo pouhým převzetím držby pozemku. Takový způsob nabytí vlastnického práva byl dle judikatury možný u dekretu č. 28/ 1945 Sb., samotný dekret č. 12/ 1945 Sb., však neobsahoval zvláštní úpravu nabytí vlastnického práva a předpokladem pro nabytí vlastnického práva tak bylo až rozhodnutí pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Ustanovení dekretu č. 28/ 1945 Sb., se nijak nedotkla dekretu č. 12/ 1945 Sb., a mezi oběma dekrety (a tedy i způsoby nabytí vlastnického práva) je tak třeba rozlišovat (pro srovnání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997 sp.zn. 2 Cdon 178/97 či nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998 sp.zn. II. ÚS 423/97). Aby se tak právní předchůdci žalobkyně staly vlastníky parc. [číslo] na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., bylo třeba, aby nabytí vlastnictví schválil příslušný Osidlovací úřad. Takové rozhodnutí však v průběhu řízení dohledáno nebylo a nelze tak učinit spolehlivý závěr o tom, že se právní předchůdci žalobkyně stali vlastníky pozemku přímo na základě dekretu prezidenta republiky, byť některé okolnosti nasvědčují, že tomu tak mohlo skutečně být (k tomu podrobněji níže v odstavci 15).

11. Soud se proto zabýval otázkou, zda právní předchůdci žalobkyně splňovali všechny požadované předpoklady pro nabytí vlastnického práva v důsledku jeho vydržení.

12. Ze zápisu osidlovací komise vyplývá, že právní předchůdci žalobkyně manželé [příjmení] se držby pozemku ujali již dne 14. 6. 1945. Tehdy platný obecný zákoník občanský upravoval vydržení v ustanovení § 1460 tak, že k vydržení je potřebí kromě způsobilosti osoby a předmětu: aby někdo byl ve skutečném držení věci nebo práva, jichž tímto způsobem má nabýti; aby jeho držení bylo pořádné, poctivé a pravé a aby v něm bylo pokračováno po všechen čas, vyměřený zákonem (§§ 309, 316, 326 a 345). Co je držení pořádné, poctivé a pravé pak bylo definováno v ustanoveních § 1461, § 1463 a § 1464 tak, že pořádným je držení, které se na takovém právním důvodu, který by postačil k převzetí vlastnictví, kdyby bylo náleželo převodci, poctivým je držení bezelstné a pravé se pak zakládalo na způsobu uchopení držby, za nepravé držení se považovalo takové, pokud se někdo zmocnil věci násilím, lstí či potajmu s tím, že za pravé se nepovažovalo držení na základě pouhé výprosy. Současně obecný zákoník občanský v ustanovení § 1477 upravoval tzv. mimořádné vydržení, ke kterému postačila pouze poctivá držba s tím, že se vyžadovala doba třicetiletá či čtyřicetiletá. S účinností od 1. 1. 1951 byl obecný zákoník občanský nahrazen zákonem č. 141/1950 Sb., tzv. středním občanským zákoníkem. Ten možnost vydržení upravoval v § 115 a § 116 tak, že práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Oprávněná držba pak byla definována v § 145 tak, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. Zároveň bylo stanoveno, že v pochybnostech se držba považuje za oprávněnou. Otázku jak nahlížet na plynutí vydržecí lhůty, která počala běžet před účinností středního občanského zákoníku, řešil tento předpis v ustanovení § 566 i pro dobu vydržecí tak, že lhůta, která počala běžet před 1. lednem 1951, skončí, určuje-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. ledna 1951; určuje-li lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 4. 1964, původně možnost vydržení vlastnického práva neupravoval. Pokud však někdo nabyl vlastnické právo vydržení za účinnosti předchozí právní úpravy, neměla tato změna na jeho vlastnické právo vliv (pro srovnání kupř. patnáctý odstavec odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006 sp.zn. I. ÚS 360/06). S účinností od 1. 4. 1983 pak byl do občanského zákoníku vložen § 135a, který umožňoval vydržení majetku, který mohl být v osobním vlastnictví s tím, že v případě pozemku, u kterého by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nabývá uplynutím vydržecí doby vlastnické právo stát a občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Dle § 127 přitom v osobním vlastnictví byly především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví byly dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty. S účinností od 1. 1. 1992 pak byl novelizován § 134 občanského zákoníku, který opětovně umožňoval vydržení vlastnického práva způsobem stejným jako ve středním občanském zákoníku s tím, že dle § 872 odst. 6 si oprávněná osoba mohla započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

13. Vzhledem k okamžiku uchopení držby právními předchůdci žalobkyně se soud nejprve zabýval otázkou, zda manželé [příjmení] splňovali předpoklady pro vydržení vlastnického práva k tehdejší parcele [číslo] dle obecného zákoníku občanského. Z provedeného dokazování je zřejmé, že v jejich případě se jednal o držbu poctivou i pravou, neboť držba pozemku jim byla umožněna příslušnou osidlovací komisí, tedy tehdejším orgánem státu, nemohlo se tak jednat o držbu násilnou, utajenou či lstivou. Naplnění požadavku na držbu pořádnou, tedy existenci titulu způsobilého k nabytí vlastnického práva, lze vzhledem ke všem zjištěným okolnostem případu spatřovat v návrhu přídělu [číslo] v na něm navazujícím rozhodnutí o přídělu ze dne 30. 9. 1949. V tomto rozhodnutí sice není parc. [číslo] zmíněna, přidělené nemovitosti však rozhodnutí specifikuje ne zrovna nevhodnějším způsobem, neboť je v nich uveden pouze rodinný dům a následně je odkazováno na knihovní vložku [číslo] aniž by bylo upřesněno, co konkrétně bylo náplní této vložky. Stalo se tak přitom za situace, kdy v minulosti stát jakožto vlastník nemovitostí dal prostřednictvím osidlovací komise manželům [příjmení] najevo, že součástí přídělu bude i parc.č [číslo] (aniž by z návrhu přídělu bylo zřejmé, že tato byla evidována v jiné knihovní vložce), a následně jim umožnil uchopit se držby a užívání i této parcely. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by v období od roku 1945 do vydání přídělového rozhodnutí, či kdykoliv poté, dal stát manželům [příjmení] nějakým způsobem najevo, že parcelu [číslo] již dále užívat nemohou. Soud má proto s ohledem na tyto okolnosti případu za to, že omyl manželů [příjmení] o rozsahu přidělených pozemků lze považovat za omluvitelný, neboť ve vztahu jednotlivec vs. stát se obecně přijímá princip ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů státu a jeho orgánů a za výše popsané situace by tak bylo nespravedlivé, aby soud při posuzování naplnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva činil negativní závěry ze skutečnosti, že manželé [příjmení] (a jejich právní nástupci) sami aktivně nezjišťovali, jaké nemovitosti jim ve skutečnosti přiděleny, když stát rozsah jimi uživeného majetku v době rozhodování o přídělu ani poté několik desítek let nezpochybňoval, ač státu muselo být s ohledem na předložené zápisy osidlovací komice zřejmé, že se manželé [příjmení] chopili držby nemovitostí.

14. Střední občanský zákoník podmínky vydržení vlastnického práva upravoval obdobným způsobem, jakým to od roku 1992 činil ve svém § 134 zákon č. 40/1964 Sb. Při posouzení, zda manželé [příjmení] splňovaly předpoklady pro vydržení vlastnického práva k parc. [číslo] dle středního občasného zákoníku, je tak třeba zohlednit teorií a praxí stanovené podmínky vydržení tak, jak byly postupně stanovovány při aplikaci ustanovení § 134 zákona č. 40/1964 Sb. Primárním předpokladem pro vydržení vlastnického práva k parcele [číslo] je tak existence dobré víry na straně manželů [příjmení], přičemž jejich dobrá víra se musela vztahovat ke všem právním skutečnostem rozhodným pro nabytí vlastnického práva, a to včetně dobré víry v existenci titulu, na jehož základě by mohlo vlastnické právo vzniknout. Titul zde ve skutečnosti dán být nemusí, postačí, pokud je držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v existenci takového způsobilého titulu. Dobrou víru je pak nutno chápat jako objektivní kategorii, pro vydržení vlastnického práva nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele, dobrá víra musí být dána vzhledem ke všem okolnostem, musí spočívat na omluvitelném omylu, tedy na takovém, kterému se držitel nemohl vyhnout ani při normální opatrnosti. Posledním předpokladem vydržení je pak nerušený běh vydržecí doby, pokud by držitel v jejím průběhu získal takové poznatky, ze kterých by měl objektivně nabýt pochybnosti o oprávněnosti držby, k vydržení vlastnického práva by dojít nemohlo.

15. Stran existence způsobilého titulu, byť třeba domnělého, platí vše, co již bylo uvedeno výše. Nad rámec výše uvedeného třeba dodat, že ani sama skutečnost, že v návrhu přídělu byl proveden škrt parcely [číslo] že v rozhodnutí o přídělu tato parcela uvedena není, bez dalšího nevylučuje dobrou víru manželů [příjmení] v existenci způsobilého titulu pro nabytí vlastnického práva i k parcele [číslo]. Tuto parcelu převzali manželé [příjmení] od státu v rámci osídlování konfiskovaného majetku, přičemž z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že by se kdy dozvěděli o tom, že tato parcela byla následně z návrhu přídělu vyškrtnuta. Výsledky provedeného dokazování kromě toho neumožňují učinit ani spolehlivý závěr o tom kým, kdy, proč a zda vůbec byla tato parcela z návrhu přídělu vyjmuta. Je tomu tak proto, že v předloženém návrhu přídělu bylo provedeno několik různých škrtů – tučnou čárou byla vyškrtnuta parcela [číslo] další nevýraznou vodorovnou čárou byla škrtnuta parc. [číslo] dvěma nevýraznými křížícími se čárami byly škrtnuty parcely [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo]. Parcely [číslo] až [číslo] přitom byly manželům [příjmení] nakonec přiděleny a jejich vlastnické právo k nim nikdo nezpochybňuje. Nelze tedy vyloučit, že ve skutečnosti došlo i k přidělení parcely [číslo] čemuž by nasvědčovalo, že u této parcely je, stejně jako u dalších skutečně přidělených parcel, rukou dopsána tzv.„ fajka“ značící obvykle odškrtnutí určité splněné položky či schválení určité položky. V rozporu s těmito úvahami není ani skutečnost, že v rozhodnutí o přídělu ze dne 30. 9. 1949 je uveden pouze rodinný dům, pozemky z knihovní vložky [číslo] a parcela [číslo] neboť toto rozhodnutí bylo vydáno dle dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb., kdežto parcela [číslo] byla konfiskována dle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., a nelze tak vyloučit, že byla předmětem samostatného rozhodnutí, které se ovšem v důsledku poválečných a poúnorových zmatků nedochovalo. Existenci takového rozhodnutí by nasvědčovala skutečnost, že stát následně manžele [příjmení] či jejich právní nástupci manžele [příjmení] považoval za vlastníky i parcely [číslo] respektive i tuto parcelu považoval za součást přídělu. Toto lze dovodit z listiny označená ve spise Pozemkového úřadu jako pozemnostní arch, na které je [jméno] [příjmení] uveden i u parcely [číslo] (tato litina není datována, jedná se však ještě o dvojjazyčný formulář, což by nasvědčovalo tomu, že byla sepsána v poválečném období), dále se jedná o pozemkovou mapu z 21. 2. 1977, kde jsou jako vlastníci parcely [číslo] uvedeni manželé [příjmení], následně o sdělení Střediska Geodézie Brno z 15. 4. 1984, kde je jako součást přídělu dopsána rovněž parcela [číslo] konečně se jedná o srovnávací sestavení parcel z 13. 4. 1994, ve kterém je jako součást přídělu pro manžele [příjmení] opět označena i parcela [číslo]. Buď zde tedy existovalo nějaké nedochované rozhodnutí, na základě kterého byla manželům [příjmení] přidělena i sporná parcela [číslo] nebo sám stát byl prostřednictvím svých orgánu v omylu o existenci způsobilého nabývacího titulu. Pokud však sám stát, který je nadán odborným aparátem, ještě v roce 1994 považoval parcelu [číslo] za součást přídělu pro manžele [příjmení], byť by zde případně nebyl způsobilý nabývací titul, a pokud takový omyl nezjistil ani prostřednictvím svého odborného aparátu, který měl na rozdíl od manželů [příjmení] snadnější přístup ke všem rozhodným dokumentům, těžko lze po manželech [příjmení] spravedlivě požadovat, aby oni, jakožto laici zjistili svůj omyl stran existence způsobilého titulu pro převod vlastnického práva k parc. [číslo]. Za této situace by v řízení musely být zjištěny okolnosti, ze kterých by nepochybně vyplývalo, že manželé [příjmení] (či jejich právní nástupci) nebyli po potřebnou vydržecí dobu v dobré víře a že ani v dobré víře být nemohli. Žádné takové okolnosti však v řízení najevo nevyšly a z tvrzení žalovaného i přes poskytnuté poučení soudu nevyplynuly.

16. Soud je navíc toho názoru, že v řízení byly zjištěny mimořádné individuální okolnosti případu, které je nutno při posuzování existence dobré víry zohlednit ve prospěch existence dobré víry manželů [příjmení] a jejich právních nástupců. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že od roku 1945 do roku 1992 se stát nechoval jako vlastník pozemku, neboť žádným způsobem nevykonával svá vlastnická práva k pozemku a žádným způsobem nezpochybňoval užívání tohoto pozemku rodinou žalobkyně, přičemž ještě v roce 1994, kdy již matka žalobkyně uplatnila nárok na vrácení pozemků odňatých v 50. letech v rámci kolektivizace, stát prostřednictvím příslušného Katastrálního úřadu předpokládal, že parc. [číslo] byla přidělena manželům [příjmení]. Jestliže v minulosti došlo k převodu pozemků na právní předchůdce žalobkyně a jestliže se obě strany tohoto převodu následně po dobu několika desítek let chovají tak, jako kdyby součástí tohoto převodu byl i další pozemek, a zároveň jestliže převodcem je stát, nelze klást k tíži druhé strany, že státem nebyly splněny všechny formální předpoklady pro vznik vlastnického práva k některému z převodem dotčených pozemků. Jak již bylo řečeno, jedním ze stěžejních předpokladů fungování právního státu je nastolení stavu, ve kterém jednotlivec může důvěřovat správnost aktů státu a jeho orgánu. Postup státu, kterým začne zpochybňovat převod vlastnického práva k pozemku z důvodu nenaplnění všech stanovených podmínek převodu, ač před tím stát sám takový převod inicioval a následně se dlouhodobě choval tak, jakoby k nabytí vlastnického práva došlo, je tak v příkrém rozporu s požadavkem ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů státu a je proto na místě dát přednost ochraně dobré víry nabyvatelů, kteří s ohledem na zjištěné okolnosti případu neměli důvod pochybovat o tom, že stát na ně pozemek řádně převedl, před vlastnickým právem státu. Opačný postup by soud považoval za postup, který by byl v příkrém rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Další mimořádnou okolnost případu lze spatřovat ve skutečnosti, že pokud by v důsledku komunistického převratu a následného protiprávního komunistického režimu nedošlo ke zrušení obecného zákoníku občanského, došlo by bez dalšího k vydržení vlastnického práva k parcele [číslo] v důsledku tzv. mimořádného vydržení dle dříve platného § 1477 obecného zákoníku občanského. Takový stav by nastal i za současné právní úpravy, neboť možnost mimořádného vydržení i bez prokázání právního důvodu držby nyní opětovně připouští § 1095 občanského zákoníku. S ohledem na zjištěné okolnosti případu pak nelze jako nemožnou vyloučit domněnku, že pokud by matka žalobkyně v roce 1992 aktivně neusilovala o sjednocení faktických vztahů k parcele [číslo] se stavem evidovaným v katastru nemovitostí, nebylo by vlastnické právo státem nadále uplatňováno a nakonec by došlo k nezpochybnitelnému mimořádnému vydržení pozemku. S touto skutečností pak přímo souvisí další mimořádná okolnost případu, kterou je již zmiňovaná dlouhodobá nerušená držba pozemku od roku 1945 do roku 1992. Aktuální judikatura Nejvyššího soudu přitom uzavírá, že dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp.zn. 22 Cdo 2520/2011, ze dne 21. 9. 2016 sp.zn. 22 Cdo 1335/2016 či ze dne 30. 5. 2018 sp.zn. 22 Cdo 1646/2018). V rozsudku ze dne 21. 9. 2016 sp.zn. 22 Cdo 1335/2016 pak Nejvyšší soud dále konstatoval, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou držbu vykonávanou„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“ do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v obecném občanském zákoníku a nyní v § 1095 nového občanského zákoníku, a není v souladu s funkcí vydržení, což by měl při komplexním posouzení věci brát též do úvahy. Vztaženo na projednávaný případ tak výše uvedená stanoviska nutně musí vést k závěru, že pokud držitel více jak 45 let užívá věc, aniž by její skutečný vlastník jakkoliv projevil zájem o onu věc, pokud je takovým vlastníkem navíc stát, který by se měl o svůj majetek starat s péčí řádné hospodaře a který navíc disponuje orgány a odborným aparátem, aby tak skutečně činil, a pokud se jedná o držbu, která je optikou nového občanského zákoníku poctivá a pravá, je v zájmu spravedlivého řešení věci dát přednost ochraně takovéto dlouhodobé nerušené držby a považovat vlastnické právo k věci za řádně vydržené (pokud nebude prokázán opak).

17. Ze všech těchto důvodů dospěl soud k závěru, že právní předchůdci žalobkyně manželé [příjmení] byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že součástí přídělu byla i tehdejší parcela [číslo]. Z provedených svědeckých výpovědí a čestného prohlášení, jakož i ze zápisu o předání pozemku tehdejšímu JZD lze spolehlivě uzavřít, že po celou tehdy stanovenou vydržecí dobu nenastaly skutečnosti, které by byly způsobilé existenci dobré víry ohrozit, neboť tento pozemek nebyl zjevně předmětem kolektivizace, ze strany státu jakožto vlastníka k němu nebylo uplatňováno vlastnické právo a nebyly zjištěny okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že se manželům [příjmení] dostalo jiným způsobem informací, které by byly způsobilé jejich dobrou víru ohrozit. Jak již bylo uvedeno, nečinnost státu trvala i nadále, neboť ještě v roce 1977 a 1984 stát předpokládal, že součástí přídělu byla i ona parcela [číslo] k přetržení běhu vydržecí doby dle soudem zjištěných skutečností tak mohlo dojít nejdříve v průběhu roku 1992, kdy matka žalobkyně zjistila, že u této parcely není zapsána jako vlastník. Na straně manželů [příjmení] tak vydržecí doba mohla uplynutou nejpozději za 10 let po nabytí účinnosti středního občanského zákoníku, tedy dnem 1. 1. 1961. K tomuto datu byla stále účinná právní úprava umožňující vydržení vlastnického práva, proto se manželé [příjmení] stali nejpozději k tomuto datu vlastníky tehdejší parcely [číslo] to jejím řádným vydržením. Právní nástupce manželů [příjmení] proto svá práva k pozemku odvozují již od vlastnického práva skutečného vlastníka, byť následná právní úprava platná po nastalém vydržení, možnost nabytí vlastnického práva k pozemku v důsledku vydržení neznala. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dědici zemřelého [jméno] [příjmení] byli jen jeho manželka [jméno] [příjmení] a jeho dcera [jméno] [příjmení], dědici zemřelého [jméno] [příjmení] byli jen jeho manželka [jméno] [příjmení], která se však dědictví vzdala, a jeho dcera – žalobkyně. Jediným dědicem [jméno] [příjmení] pak byla žalobkyně. Byť tedy parcela [číslo] není uvedena ani v předložené darovací smlouvě ani v předložené postupní smlouvě, tak k přechodu vydrženého vlastnického práva k parcele [číslo] na žalobkyni došlo zcela nepochybně děděním, neboť po manželech [příjmení] mohla tuto parcelu zdědit jedině matka žalobkyně a po ní jedině žalobkyně. Nad rámec výše uvedeného soud ještě dodává, že podmínky vydržení vlastnického práva splňovala i matka žalobkyně, neboť nerušená držba pozemku v dobré víře trvala i k datu 1. 1. 1992 (restituční řízení bylo zahájeno až v průběhu roku 1992), tedy k datu, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., která opětovně zavedla institut vydržení vlastnického práva s možností započtení předchozí vydržecí doby, včetně držby právních předchůdců. Ke dni 1. 1. 1992 přitom běžela nerušená vydržecí doba více jak 45 let. Na tom nic nemění, že následně matka žalobkyně a žalobkyně získaly informace nutně zpochybňující jejich dobrou víru, neboť pakliže jsou splněny všechny zákonné předpoklady vydržení vlastnického práva, nabývá držitel vlastnické právo okamžikem uplynutí vydržecí doby a na nastalou právní situaci již nemají vliv skutečnosti, které nastaly až později. Soud proto shledal žalobu důvodnou a návrhu žalobkyně na určení jejího vlastnického práva k nynější parcele [číslo] (původně parc. [číslo]) vyhověl v plném rozsahu.

18. Žalobkyně tak byla v řízení plně úspěšná a v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. má proto právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Při stanovení výše odměny za právní zastoupení soud vycházel z ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť z obsahu spisu nevyplývají okolnosti, které by umožňovaly stanovit současnou cenu nemovitosti a její zjištění znaleckým posudkem považoval soud za nepřiměřené navýšení nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně tak v dané věci tvoří odměna za právní zastoupení ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž zástupce žalobkyně učinil v řízení sedm úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, sepis žaloby dne 13. 4. 2018, sepis vyjádření k námitkám žalované dne 22. 6. 2018, účast na jednání soudu ve dnech 6. 11. 2018 a dne 8. 1. 2019, sepis závěrečného návrhu dne 15. 1. 2019 a účast na jednání dne 17. 1. 2019 (při tomto jednání se právní zástupce vyjadřoval k nově uplatněným skutečnostem ze strany žalované, v reakci na ně činil procesní návrh a soud na ně reagoval, nejednalo se tak o jednání, při kterém by byl pouze vyhlášen rozsudek). Za úkony právní služby pak soud nepovažuje dvě podání, ve kterých žalobkyně označuje další důkazy (listinu a svědky), neboť byť se jedná o úkon účelný k uplatnění práva, nebyla nutnost doplnit dokazování výsledkem předchozího poučení soudu, ale pouze výsledkem liknavosti žalobkyně, která by neměla jít k tíži protistrany. Žalobkyni tak náleží odměna za právní zastoupení ve výši Kč. Součástí nákladů řízení je dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu za oněch sedm úkonů po 300 Kč za úkon, náhrada za ztrátu času právního zástupce žalobkyně na cestách z Brna k jednání soudu a zpět ve dnech 6. 11. 2018, 8. 1. 2019 a 17. 1. 2019 vždy v délce 3 hodin dle § 14 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, při třech jednáních tedy celkem 1 800 Kč, náhrada cestovních výdajů právního zástupce žalobkyně na cestě z Brna k jednání soudu dne 6. 11. 2018 v délce 138 km, kombinované spotřebě benzinu 95 dle technického průkazu vozidla [značka vozidla ] [jméno] [registrační značka] ve výši 6,8l na 100 km, ceně pohonných hmot dle vyhlášky č. 463/2017 Sb., ve výši 30,50 Kč/km a sazbě základní náhrady 4 Kč/km ve výši 834 Kč, náhrada cestovních výdajů právního zástupce žalobkyně na cestě z Brna k jednání soudu dne 8. 1. 2019 a dne 17. 1. 2019 v délce vždy 138 km, kombinované spotřebě benzinu 95 dle technického průkazu vozidla [značka vozidla ] [jméno] [registrační značka] ve výši 4,8l na 100 km, ceně pohonných hmot dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve výši 33,10 Kč/km a sazbě základní náhrady 4,10 Kč/km ve výši 871,84 Kč, při dvou jednáních tedy celkem 1 743,68 Kč, zaplacený soudní poplatek z podané žaloby ve výši 5 000 Kč a 21% DPH ve výši 5 917,31 Kč Celkem tedy náklady řízení činí 39 094,99 Kč.

Poučení