14 C 436/2008 - 1440

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou ve věci žalobců a) [Jméno žalobce A], nar. [datum], bytem [adresa] a b) [Jméno žalobce B], nar. [Datum narození žalobce B], bytem [Adresa žalobce B], oba právně zastoupeni [Jméno advokáta], advokátem, se sídlem [adresa], proti žalovanému [Jméno žalovaného A], se sídlem [Adresa žalovaného A], za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného [Vedlejší účastník], se sídlem [adresa], právně zastoupeného [Jméno advokáta], advokátem, se sídlem [adresa], o uložení povinnosti uzavřít dohodou o vydání věci, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci v tomto znění: [Jméno žalovaného A], se sídlem[Anonymizováno][adresa], jako vydávající a pan [Jméno žalobce A], r.č. [RČ], nar. [datum], bytem [adresa] a paní [Jméno žalobce B], r.č. [RČ], nar. [Datum narození žalobce B], bytem [adresa], jako přejímající, uzavírají podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tuto dohodou o vydání věci: A. Rozhodnutím finančního odboru rady ONV v Praze 7 č.j. [č.j.] ze dne [datum] dle ustanovení vládního nařízení č. 15/1959 Sb. došlo k přechodu vlastnictví ideální pozemku parc. č. [hodnota], ideální pozemku parc. č.[Anonymizováno][hodnota] a ideální pozemku parc.č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], část obce [adresa],[Anonymizováno]obec [adresa], na čs. stát. Původními vlastníky shora uvedených nemovitostí byla u pozemku parc. č. [hodnota] jednou ideální čtvrtinou paní [jméno FO], sestra matky pana [jméno FO], která zemřela [datum] a jednou ideální čtvrtinou syn [jméno FO] pan [jméno FO], který zemřel bez zanechání dědiců dne [datum], a u pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] jednou ideální polovinou paní [jméno FO]. Jde o restituční titul podle zákona č. 403/1990 Sb. B. Původním vlastníkem druhé poloviny výše uvedených nemovitostí byla paní [jméno FO], matka pana [jméno FO], která zemřela dne [datum]. Jediný syn [jméno FO] byl nucen dědictví po matce v tísni odmítnout. Proto rozhodnutím Státního notářství v [adresa]. [č.j.] připadly uvedené nemovitosti čs. státu. Vydávající i přejímající prohlašují, že dědictví bylo odmítnuto v tísni, jde o restituční titul podle z. č. 87/1991 Sb. C. [jméno FO] byl podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 403/1990 Sb. jedinou oprávněnou osobou na ideální čtvrtinu nemovitostí – pozemku parc. č. [hodnota] a na ideální jednu polovinu pozemku parc. č. [hodnota] a pozemku parc. č. [hodnota] po své tetě paní [jméno FO], jakožto dítě zemřelého sourozence původního vlastníka, a podle § 3 odst. 4 písm. c) z č. 87/1991 Sb. jedinou oprávněnou osobou na ideální nemovitosti po své matce paní [jméno FO], jakožto jediný syn zemřelé, což dokládá křestním listem [jméno FO], oznámením o úmrtí matky paní [jméno FO], křestním a úmrtním listem tety paní [jméno FO], křestním a úmrtním listem pana [jméno FO], rozhodnutím SN [adresa] o vypořádání pozůstalosti paní [jméno FO] č. [č.j.], rozhodnutím SN [adresa] o vypořádání pozůstalosti po panu [jméno FO] č. [č.j.]. Přejímající [Jméno žalobce A], nar. [datum], bytem [adresa] a [Jméno žalobce B], nar. [datum], bytem [adresa] jsou jedinými dětmi dědice pana [jméno FO] pana [jméno FO], nar. [datum], naposled bytem [adresa], zemřelém dne [datum]. Dědickou posloupnost pana [jméno FO] po panu [jméno FO], r.č. [RČ], zemřel dne [datum], naposled bytem [adresa], dokládá usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. [č.j.], [č.j.] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum]. Dědickou posloupnost a právní nástupnictví přejímajících po jejich otci [jméno FO] dokládá potvrzení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. [spisová značka]. Přejímající nabývají restitučních nároků po svém otci [jméno FO] každý stejným dílem, tedy každý jednou polovinou. D. Povinnost uzavřít tuto dohodu stíhá žalovaného (vydávajícího) ohledně pozemků parc. č. [hodnota], pozemku parc. č. [hodnota] a pozemku parc. č. [hodnota], to vše v katastrálním území [adresa], část obce [adresa], obec [adresa], které jsou k tomuto dnu zapsány na listu vlastnictví č. [č. LV] vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], ve prospěch [adresa] (vedlejšího účastníka na straně žalovaného). Obvodní soud pro Prahu 7 v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že ohledně pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], nemohl mezi právním předchůdcem žalovaného ([Jméno právního předchůdce žalovaného]) a vedlejším účastníkem na straně žalovaného ([Vedlejší účastník]) nastat přechod či převod podle rozhodnutí Ministerstva kultury čj. [číslo jednací] ze dne 8. 1. 1993, nebo podle rozhodnutí Ministerstva kultury čj. [číslo jednací] ze dne 16. 2. 1993 (rozsudek čj. [č.j.], [č.j.] ze dne 25. 7. 2003). Zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Jako vlastník má být v katastru nemovitostí ohledně pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], to vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsán žalovaný [Jméno žalovaného A], namísto vedlejšího účastníka na straně žalovaného – [Vedlejší účastník]. Žalovaný [Jméno žalovaného A] je právním nástupcem původního žalovaného [Jméno právního předchůdce žalovaného], a to na základě zákona č. 219/2000 Sb. S účinností k 1. 1. 2001 přešlo z [Jméno právního předchůdce žalovaného] vlastnické právo na stát, za který jedná [Jméno žalovaného A]. Žaloba proti [Vedlejší účastník] byla dne 25. 7. 2003 zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. [č.j.], [č.j.], v právní moci dne 2. 10. 2003. Žalobě bylo dále vyhověno proti žalovanému, který je povinen žalované nemovitosti (spoluvlastnické podíly) touto dohodou vydat. Tím je beze zbytku vypořádán vztah mezi žalovaným jako vydávajícím a povinnou osobou, přejímajícími jako oprávněnými osobami a zapsaným vlastníkem, tedy vedlejším účastníkem na straně žalovaného. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. [č.j.], [č.j.] ze dne 25. 7. 2003 ve spojení s proti žalovanému vyhovujícím rozhodnutím, jehož obsahem je tato dohoda, budou společně po právní moci předloženy katastrálnímu úřadu k provedení vkladu. Obě rozhodnutí budou společně závazná pro žalovaného a osobu, jež je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník – vedlejší účastník na straně žalovaného. Tím bude splněna podmínka uvedená v § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon. E. Vydávající [Jméno žalovaného A] na základě výzev a předložených dokladů uznává nárok přejímajících a vydává předmětné nemovitosti, tj. spoluvlastnický podíl o velikosti id. pozemku parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota] a spoluvlastnický podíl o velikosti id. pozemku parc. č. [hodnota], to vše v katastrální území [adresa], část obce [adresa], obec [adresa], do vlastnictví přejímajících. F. Přejímající shora uvedené nemovitosti v uvedeném stavu do svého vlastnictví přijímají. Přejímající nabývají podle této dohody shora uvedené spoluvlastnické podíly na nemovitostech a celý pozemek parc. č. [hodnota] tak, že přejímající [Jméno žalobce A] nabude a) spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 3/8 pozemku parc. č. [hodnota], b) spoluvlastnický podíl o velikosti ideální pozemku parc. č. [hodnota] a c) spoluvlastnický podíl o velikosti ideální pozemku parc. č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], část obce [adresa], obec [adresa] a přejímající [Jméno žalobce B] nabude a) spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 3/8 pozemku parc. č. [hodnota], b) spoluvlastnický podíl o velikosti ideální pozemku parc. č. [hodnota] a c) spoluvlastnický podíl o velikosti ideální pozemku parc. č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], část obce [adresa], obec [adresa]. G. Účastníci dohody po jejím přečtení prohlašují, že souhlasí s jejím obsahem, že dohoda byla sepsána na základě jejich pravdivých údajů a jejich pravé a svobodné vůle. Na důkaz toho připojují své podpisy. V Praze dne Přejímající [Jméno žalobce A] Přejímající [Jméno žalobce B] Vydávající [Jméno žalovaného A]

II. Na náhradu nákladů řízení jsou žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 194 882,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

III. Žalovaný a vedlejší účastník řízení na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 částku 84 933,38 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Původní žalobce [jméno FO], zemřelý den [datum], se původně proti žalovanému [Jméno právního předchůdce žalovaného], se sídlem [adresa], domáhal uložení povinnosti vydat mu nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku s odůvodněním, že je jediným synem a dědicem [jméno FO], zemřelé dne [datum], která se svoji sestrou [jméno FO] byla každá spoluvlastnicí nemovitostí jednou ideální polovinou. Rozhodnutím finančního odboru rady ONV v [adresa] č.j. [č.j.] ze dne [datum] došlo k přechodu jedné ideální poloviny nemovitostí patřících [jméno FO] a [jméno FO] k přechodu na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. bez náhrady. Při projednání dědictví po jeho matce jako spoluvlastnice zbývající ideální poloviny nemovitostí byl na něho činěn nátlak, aby se dědictví zřekl a tím tato ideální polovina nemovitostí přešla na stát jako odúmrť. Původního žalovaného vyzval k vydání ideální poloviny nemovitostí z titulu oprávněné osoby po své matce a o vydání ideální čtvrtiny nemovitostí po své tetě [jméno FO], původní žalovaný to však odmítl. Na místo původního žalobce, který v průběhu řízení zemřel, vstoupil do řízení jeho dědic [jméno FO]. [jméno FO] rovněž v průběhu řízení zemřel, a na jeho místo nastoupili stávající žalobci, a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum], č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 15. 7. 2011. Původní žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že není povinnou osobou k vydání nemovitostí, které podle zákona č. 172/1991 Sb. přešly na obec rozhodnutím vydaným podle § 6 odst. 1 tohoto zákona, jako součásti kulturní památky [Anonymizováno]. Dům čp. [číslo] (správně čp. [číslo]) byl v rámci rekonstrukce a přestavby areálu státního zámku [adresa] výrazně zhodnocen a zásadní přestavbou ztratil svůj stavebně technický charakter, ohledně jedné ideální čtvrtiny nemovitosti bude na žalobci, aby se rozhodl pro vydání nebo pro finanční náhradu. Usnesením ze dne 22. 11. 1999 soud vyloučil část žaloby požadující uzavření dohody na vydání jedné poloviny stavební parcely č. [hodnota] s domem čp. [číslo], jejímž původním vlastníkem byla [jméno FO], a parcel č. [hodnota] a [hodnota] v katastrálním území [adresa], k samostatnému projednání. Rozsudkem ze dne 30. 11. 1999 soud uložil původnímu žalovanému povinnost uzavřít s právním předchůdcem žalobců dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny domu čp. [číslo] ležícího na stavební parcele č. [hodnota], jedné ideální čtvrtiny parcely č. [hodnota] a ideálních parcely č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], do vlastnictví právního předchůdce žalobců. Vyšel ze zjištění, že původní žalobce [jméno FO] byl synem [jméno FO] a [jméno FO], rozené [rodné přijmení]. [jméno FO] ([jméno FO]) [jméno FO] zemřela dne [datum]. Na Československý stát přešlo vlastnictví ideální stavební parcely č. [hodnota] po té, co pozůstalý syn [jméno FO] a [jméno FO] dědictví odmítli. [jméno FO] zemřela dne [datum].[Anonymizováno][jméno FO] zemřel dne [datum]. Polovina nemovitostí patřících [jméno FO] a [jméno FO], každému jednou ideální čtvrtinou a parcely č. [hodnota] vlastnicky patřící [jméno FO] přešla do vlastnictví Československého státu podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Za odňaté věci nebyla vyplacena náhrada. Jako vlastník domu čp. [hodnota] s parcelou č. [hodnota] a č. [hodnota] je podle zápisu střediska Geodézie zapsán Československý stát a jako uživatel [Jméno právního předchůdce žalovaného]. Ze znaleckého posudku [jméno FO] soud zjistil, že parcela č. [hodnota] byla ke dni [datum] zastavěna domem č. [hodnota] s nádvořím, v jehož jihovýchodním rohu stál objekt a drobné stavby, ke dni [datum] byl objekt včetně drobných staveb demolován a na místě demolice byly postaveny veřejné záchodky, byla změněna ohradní zeď, budova WC je součástí objektu č. [hodnota], parcela č. [hodnota] byla vedena jako zahrada. [jméno FO] požádal dopisem doručeným dne [datum] [Jméno právního předchůdce žalovaného] o vydání ideální poloviny domu čp. [číslo] se stavební parcelou č. [hodnota] v k. ú. [adresa], které patřily [jméno FO] a [jméno FO], které přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Dopisem, který [Jméno právního předchůdce žalovaného] převzala dne 30. 9. 1991, požádal [Jméno právního předchůdce žalovaného] o vydání parcely č. [hodnota]. Soud vzal za prokázané, že původními vlastníky domu čp. [číslo popisné] a parcely č. [hodnota] a [hodnota] byly [jméno FO] a [jméno FO], že původní žalobce byl oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. co do po [jméno FO], že druhá polovina parcely č. [hodnota] přešla na stát po té, co dědici dědictví odmítli a je tu restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. [Jméno právního předchůdce žalovaného] ke dni výzvy k vydání nemovitosti nemovitost držela. Námitku, že povinnost nemovitosti vydat přešla na [Vedlejší účastník] s účinností zákona č. 172/1991 Sb., soud neuznal s ohledem na ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona s odkazem na judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1153/96. O žalobě právního předchůdce žalobců, kterou podal jeho právní předchůdce dne 25. 3. 1992, bylo posléze dne 25. 7. 2003 rozhodnuto v pořadí druhým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. [spisová značka] a [spisová značka] (ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2002, čj. [spisová značka], a ve znění opravných usnesení ze dne 17. 10. 2003, čj. [spisová značka] a [spisová značka]), jímž bylo uloženo původnímu žalovanému [Jméno právního předchůdce žalovaného] uzavřít s právním předchůdcem žalobců dohodu o vydání id . domu čp. [číslo], id. parc. č. [hodnota] a č. [hodnota], parcely č. [hodnota] a id. parc.č. [hodnota]. Pokud jde o vydání další parc. č. [hodnota], byla žaloba zamítnuta. Žaloba proti tehdejšímu 2. žalovanému [adresa] o uzavření dohody o vydání týchž nemovitostí byla zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. [spisová značka] byl k odvolání [Jméno právního předchůdce žalovaného] rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve vyhovujícím výroku ve věci (označeném I.) ohledně id. parc.č. [hodnota] a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále změněn výrok žalobě vyhovující (označený II.) tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně id. domu čp. [číslo], id. parc. č. [hodnota] a č. [hodnota], parcely č. [hodnota] a id. parc. č. [hodnota]. V odvoláním nenapadených zamítavých výrocích ve věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že musel výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně parcely č. [hodnota] zrušit a v tomto rozsahu řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté, protože o tomto ideálním dílu pozemku parc.č. [hodnota] bylo totiž již meritorně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. [spisová značka] zamítavým výrokem, který již nabyl právní moci. O další ideální čtvrtině pozemku parc.č. [hodnota] bylo rozhodnuto odvoláním nenapadeným zamítavým výrokem přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum] a současně odvoláním napadeným vyhovujícím výrokem rozsudku bylo rozhodnuto o tohoto pozemku; předmětem odvolacího řízení však nemůže a nemohla být více než pozemku parc.č. [hodnota]. Odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně otázky pasívní legitimace žalovaného [Jméno právního předchůdce žalovaného] než soud prvního stupně, v souladu s § 118a odst. 1, 2 a § 5 o.s.ř. proto usnesením poučil účastníky řízení o možnosti navrhnout, aby nabyvatel práv a povinností v daném případě vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka s tím, že pokud návrhu vyhoví, právní účinky spojené s podáním žaloby zůstanou zachovány. Konkrétně uvedl, že stát by v daném případě zastupoval [Jméno žalovaného A]. Na usnesení právní předchůdce žalobců reagoval pouze upřesněním petitu s tím, že trvá na návrhu. Odvolací soud po té dospěl k závěru, že podle rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 8. 1. 1993, čj. [č.j.], vydaného podle § 6 zákona č. 172/1991 Sb. přešly pozemky parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota] do vlastnictví [Anonymizováno], včetně povinnosti uspokojit oprávněné restituční nároky a [Jméno právního předchůdce žalovaného] k nim má právo hospodaření v rozsahu určeném zřizovací listinou. Vzhledem k tomu, že žaloba v této právní věci byla uplatněna i proti [Anonymizováno], stejný nárok nemůže obstát vůči [Jméno právního předchůdce žalovaného]. Žaloba proti [Anonymizováno] byla však rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta a právní předchůdce žalobců se proti tomuto výroku neodvolal, přičemž zamítavý výrok už nabyl právní moci. Ve vlastnictví státu tak zůstal dům čp. [číslo] a pozemky parc. č. [hodnota] a č. [hodnota] a až do [datum] měla k tomuto majetku ve vlastnictví státu právo hospodaření [Jméno právního předchůdce žalovaného]. Právo hospodaření dnem účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o přechodu majetku České republiky a jejím zastupování v právních vztazích (tj. ke dni [datum]) zaniklo podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. Věci, k nimž právo hospodaření takto zaniklo, jsou majetkem státu podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb. a pokud s nimi souvisejí závazky, přešly na stát. Za stát ve věcech těchto závazků jedná [Jméno žalovaného A] a původní žalovaný [Jméno právního předchůdce žalovaného] tedy není vlastníkem domu čp.[Anonymizováno][číslo] a pozemků parc.č. [hodnota] a č. [hodnota], ale hospodaří s nimi fakticky, protože souvisejí s areálem [Anonymizováno]. Protože závazky související s těmito nemovitostmi přešly dnem [datum] na stát, [Jméno právního předchůdce žalovaného] není v daném případě pasívně legitimována ani k uzavření dohody o vydání domu p.č. [číslo] a pozemků parc.č. [hodnota] a č. [hodnota]. Dovolací soud neshledal, že by ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému rozhodnutí pro nepochybné konkrétní porušení hmotněprávních (zejména ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. či zákona č. 409/1990 Sb.) nebo procesněprávních předpisů. Výrok o zrušení části rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení, týkající se parcely č. [hodnota] v tomto rozsahu, shledal za odpovídající obsahu soudního spisu. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že původní žalobce uplatnil nárok na vydání nemovitostí po původní vlastnici [jméno FO] na základě zákona č. 403/1990 Sb. a po [jméno FO] ([jméno FO]) [jméno FO] podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., když vydání pozemku č. [hodnota] nebrání ustanovení § 8 odst. 3 uvedeného zákona. K vydání parcely č. [hodnota] však žalobce původní žalovanou nevyzval, proto měla být žaloba správně zamítnuta. Došel k závěru, že původní žalobce byl osobou oprávněnou a překážky pro vydání nemovitostí nebyly shledány. Stavební úpravy na domu čp. [číslo] znamenaly jeho zhodnocení a ani nová stavba WC není takovou překážkou, neboť byla kolaudována jako součást domu. K odvolání původního žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2001 č.j. [spisová značka] zrušil rozsudek ze dne 30. 11. 1999 v napadeném vyhovujícím rozsudku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Zamítavý výrok zůstal nedotčen. Odvolací soud vyjádřil názor vztahující se k námitce nedostatku pasívní věcné legitimace původního žalovaného ve shodě s názorem soudu I. stupně, který dovodil, že k přechodu nemovitostí na obec nemohlo dojít, když původní žalovaný nenamítal, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nemovitosti nedržel. Pokud dále původní žalovaný namítal, že nelze vydat pozemek z důvodu, že je na něm umístěna stavba veřejných záchodků, odvolací soud považoval za potřebné doplnit dokazování. Za právně relevantní odvolací soud nepovažoval námitku odvolatele, že stavby rekonstrukcí ztratily svůj původní charakter, je-li nárok uplatňován podle zákona č. 403/1990 Sb., a odkázal na ustanovení § 10 odst. 3 tohoto zákona, když původní žalobce se rozhodl žádat vydání věci s tím, že její zhodnocení uhradí. O vydání nemovitostí, tj. ideální čp. [číslo], ležící na st. parcele č. kat. [hodnota], [hodnota] a [hodnota], ideální parcely č. kat. [hodnota], vše katastrální území [adresa], do vlastnictví žalobců rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 částečným rozsudkem ze dne 10. července 2020, č.j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. března 2021, č.j. [spisová značka], který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021, č.j. [spisová značka] nabyl právní moci dne 7. 10. 2021. Soud se tedy nadále v řízení zabýval vydáním pozemků parc.č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota], katastrální území [adresa], obec [adresa]. Předmětem žaloby, která byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 podána dne 25. 3. 1992, bylo vydání id. budovy čp. [číslo] stojící na pozemku parc. č. [hodnota], id. pozemku parc.č. [hodnota], id. pozemku parc.č. [hodnota], id. pozemku parc.č. [hodnota] a id. pozemku parc.č. [hodnota], vše v k.ú. [adresa], obec [adresa]. Původními vlastnicemi byly, pokud jde o id. všech výše uvedených nemovitostí, paní [jméno FO], matka [jméno FO], což je prokázáno kn. vložkou č. [hodnota] a č. [hodnota] a pokud jde o id. budovy čp. [hodnota], id. pozemku parc.č. [hodnota], id. pozemku parc.č. [hodnota], id. pozemku parc.č. [hodnota] a id. pozemku parc.č. [hodnota], paní [jméno FO], teta [jméno FO], což je prokázáno kn. vložkou č. [hodnota] a č. [hodnota]. Původní žalobní nárok byl vznesen podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud jde o id. všech těchto nemovitostí. Šlo o podíl po [jméno FO], restituční titul odmítnutí dědictví v tísni. Pokud jde o id. těchto nemovitostí, byl nárok vznesen podle zákona č. 403/1990 Sb. Šlo o podíl po [jméno FO], restituční titul rozhodnutí Finančního odboru rady ONV [adresa] čj. [spisová značka] ze dne 3. 5. 1961, v právní moci dne 1. 6. 1961, vydané podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Při ústním jednání dne 10. 3. 1994 došlo k rozšíření žaloby o id. pozemku parc.č. [hodnota] a id. pozemku parc.č. [hodnota] po [jméno FO], které bylo uplatněno podle zákona č. 403/1990 Sb. Pozemky parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota] byly žalovány jako celek. Vydání ideální pozemku parc.č. [hodnota] uplatněné podle zákona č. 403/1990 Sb. po [jméno FO] bylo již pravomocně zamítnuto, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. listopadu 1999, č.j. [spisová značka] a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. července 2003, č.j. [spisová značka], [spisová značka]. Zbývá tedy rozhodnout o vydání id. parc.č. [hodnota] podle zákona č. 87/1991 Sb. Soudu tedy zbývá rozhodnout o nároku žalobců na vydání id. pozemku parc.č. [hodnota] podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb., celého pozemku parc. č. [hodnota] podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb. a id. pozemku parc.č. [hodnota] podle zákona č. 87/1991 Sb., vše v k.ú. [adresa], obec [adresa]. Ze spisu vyplývá, že výzvy k vydání nemovitostí byly [Jméno právního předchůdce žalovaného] doručeny ve lhůtách stanovených zákonem č. 403/1990 Sb. a zákonem č. 87/1991 Sb. Existovaly tři výzvy, a to ze dne [datum], [datum] a [datum]. Předmětem restituční výzvy z [datum] byl id. budovy čp.[Anonymizováno][číslo],id. pozemku parc.č. [hodnota] po matce [jméno FO] uplatněné podle zákona č. 87/1991 Sb. Předmětem výzvy z [datum] (otisk podacího razítka ze dne [datum]) je relevantní podíl o velikosti id. budovy čp. [hodnota], id. pozemku parc.č. [hodnota] a id. pozemku parc. č. [hodnota] po tetě [jméno FO] podle zákona č. 403/1990 Sb. Předmětem výzvy z [datum] (otisk podacího razítka z [datum]) jsou pozemky parc.č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] po matce i tetě podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb. Výzva ze dne [datum] sice nemá otisk podacího razítka, ale povinná osoba potvrdila dne [datum], že tato výzva týkající se id. budovy čp. [hodnota] a pozemku parc.č. [hodnota] byla doručena povinné osobě včas podle zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní uplatněné podíly čp. [hodnota] a pozemku parc.č. [hodnota] byly uplatněny výzvou ze dne [datum] podle zákona č. 403/1990 Sb., která má podací razítko. Jak konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, byly tyto výzvy doručeny včas (vyjma výzvy ze dne [datum] ohledně id. parc.č. [hodnota] nárokované dle z. č. 403/1990 Sb.), tedy v rámci lhůt dle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb. Toto potvrdil i žalovaný [Jméno právního předchůdce žalovaného] ve vyjádření k žalobě ze dne [datum], kde je uvedeno „Návrh na vydání předmětné věci byl naší organizaci doručen v otevřené lhůtě v souladu se zákony č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.“. Soud tedy dospěl k závěru, že restituční nároky byly uplatněny včas. K námitce žalovaného, který zpochybňuje tíseň původní oprávněné osoby při odmítnutí dědictví, soud uvádí. [jméno FO], který byl dědicem po své matce, jejíž pozůstalost byl nucen odmítnout, ve své výpovědi v místě bydliště dne [datum] ve věci sp. zn. [spisová značka] uvedl: „Dědictví po své matce jsem odmítl, v té době nebyla vyřešena milionářská daň, která byla na naši rodinu uvalena, měl jsem obavy, že bych byl jako dědic velkého majetku po mé matce finančně postižen. Neměl jsem v té době zaměstnání, vlivem národní správy jsem o své zaměstnání přišel. Obával jsem se hrozby dalších daní tehdejších finančních úřadů, na základě příkazu k zatčení jsem byl uvězněn v [Anonymizováno] věznici, odsouzen jsem nebyl, velice jsem se bál, … ve věznici jsem pobyl asi 3 dny, jednalo se o informativní výslech.“. Jedná se o výpověď původní oprávněné osoby, který byl členem rodiny, vlastnící v rozhodné době celý [Anonymizováno]. Po převratu v roce 1948 se tato rodina stala nežádoucí a byla vytěsněna na okraj společnosti. Výpověď původní oprávněné osoby dokládá tíseň a složitou životní situaci této osoby. Právní institut tísně definoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] tak, že „Tísní se rozumí objektivní hospodářský, sociální a někdy i psychický stav (například rozrušení, obava o blízkou osobu), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Pojem tísně v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948-1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví byl omezován represívní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního státu. Při posuzování znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na paměti, že ve skutečně právním státu se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje.“. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky i Ústavního soudu tíseň byla ´v případě určitých skupin obyvatelstva (velkostatkáři, majitelé rozsáhlých nemovitých statků) obecným produktem dané doby (minimálně vyplývající z rozdělení vlastnictví na tři různě privilegované druhy – socialistické, osobní a soukromé), přičemž právě soukromé vlastnictví bylo vytlačeno na okraj společnosti a odsouzeno k postupnému zániku. V dopisu sp. zn. [spisová značka], který právní zástupkyně [jméno FO] původní oprávněné osoby [jméno FO] adresovala [Jméno právního předchůdce žalovaného], je podrobně popsán stav tísně [jméno FO] při odmítnutí dědictví. [Jméno právního předchůdce žalovaného] jako první žalovaná v tomto řízení od podání žaloby nikdy nezpochybňovala naplnění restitučního titulu odmítnutím dědictví v tísni. To, že [jméno FO] odmítl dědictví v tísni, vychází i z výměru ze dne [datum], zn. [spisová značka], podle kterého bylo bez náhrady odňato velké množství majetku, který byl a je častým restitučním titulem ve smyslu zákona o půdě. Je absurdní situací, kdy ostatní žijící členové rodiny (další podíloví spoluvlastníci mimo jiné i dotčených nemovitostí) též jménem již nežijící matky [jméno FO] byli nuceni státu svůj majetek nabízet k uhrazení již vyměřených milionářských dávek, úroků z prodlení a penále, i k uhrazení případných v budoucnu vyměřených dávek a poplatků. Rodina vlastnící rozsáhlé majetky na území [adresa], mimo jiné i [Anonymizováno], se tak dostala do stavu, kdy byla nucena nabízet za léta nashromážděné majetky k uhrazení diskriminačních a proti movitým skupinám obyvatelstva zaměřených daní, byť tyto ještě ani nebyly vyměřeny. Jako jednoznačnou tíseň lze popsat situaci rodiny, která čelí tzv. milionářské dani, která byla stanovena pro určitou skupinu obyvatel nad rámec únosných mezí a byla uzákoněna také proto, aby ve prospěch státu zbavil bohaté obyvatele z pohledu tehdejšího režimu nepřiměřených majetků. Toto je prokázáno spisem státního notářství sp. zn. [spisová značka], dopisem sestry [jméno FO] a jejího syna [jméno FO] ze dne [datum], výpovědí [jméno FO] ze dne [datum], dohodou o vydání ze dne [datum], rozhodnutím Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 6. 10. 1994, č.j. [č.j.] a rozhodnutím Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 7. 6. 1994, č.j. [č.j.]. Původní oprávněná osoba [jméno FO] se odmítnutím zbavila nejen dědictví, ale též možnosti vystupovat jako právní nástupce své zemřelé matky [jméno FO], když na dědice, kteří odmítli dědictví, se hledí, jako by se smrti zůstavitele nedožili. [jméno FO] se zbavil i možnosti nabytí případného dodatečně objeveného majetku, k čemuž skutečně došlo, a které mohlo i případná pasíva dědictví převážit. Důvodem údajného předlužení dědictví bylo uvalení stěžejní dlužné částky na zůstavitelku [jméno FO]. Šlo o dávku z nadměrných přírůstků na majetku (z.č. 185/1947 Sb.), jež sestávala z výše 100% základu, kterým byl příjem za období od [datum] do konce roku [datum]. Tato dávka postihovala pouze osoby, jejichž příjem překročil v daném období 300.000,- Kčs. V případě [jméno FO] šlo o částku pohybující se mezi 330.000,- Kčs nové měny (k [datum]) a 450.000,- Kčs (k [datum]) nové měny, která však v době úmrtí ani projednání dědictví nebyla pravomocná. Poměr staré a nové měny zavedené k [datum] byl u hotovosti převyšující částku 300 Kč 50:1 a u vkladů v částce převyšující 20.000,- Kč 10:1 a v částce přes 50.000,- Kč v poměru 30:

1. Matka [jméno FO] [jméno FO] podala proti tomuto výměru odvolání z důvodu jeho nesprávného vyměření. Po celou dobu dědického řízení nebylo ani jisté, kolik přesně tato dávka činí, což je prokázáno přípisem Finančního odboru rady ONV [spisová značka] [datum]. Existovaly pochybnosti i o tom, které pozemky mají být v dědictví skutečně projednány. Nešlo o později objevený majetek, ale o pochybnosti rozsahu nemovitého majetku již v průběhu dědického řízení. Toto je prokázáno přípisem Finančního odboru rady ONV [spisová značka] ze dne [datum], přípisem státního notářství ze dne [datum]. Některý tento majetek (aktiva) byl zjištěn po té, kdy [jméno FO] z důvodu tvrzeného předlužení (převaha pasív nad aktivy) dědictví dne [datum] odmítl. Toto je prokázáno přípisem státního notářství ze dne [datum]. Díky dávce z nadměrných přírůstků bylo dědictví pokládáno za pasívní, což byl důvod, pro který [jméno FO] dědictví dne [datum] odmítl. Státní notářství sice několikrát prodloužilo [jméno FO] lhůtu k tomu, aby se vyjádřil, zda dědictví přijímá či nikoliv, ale nevyčkalo konečného rozhodnutí o dávce, zda existuje a v jaké výši a sporné pasívum do dědictví v rozporu s § 328 zákona č. 142/1950 Sb. zahrnulo. Podle § 328 zákona č. 142/1950 Sb. na konci soupisu se vypočte výše dluhů a čistého majetku, který zbývá po jejich odečtení. U sporných aktiv a pasív se omezí soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku se k nim nepřihlíží. [jméno FO] pod tlakem neuložení další lhůty za současného běhu řízení Finančního odboru o uložené dávce a i jiných okolností dědictví odmítl, byť odmítnutí dědictví i jeho přijetí (i kdyby nakonec bylo předlužené), nemělo pro něj rozdílu. Jako dědic by převzal zůstavitelčiny dluhy do výše ceny nabytého dědictví, což vyplývá z ustanovení § 514 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., podle kterého dědic je povinen hradit náklady přiměřeného pohřbu zůstavitelova, jakož plnit závazky, které na něho přešly smrtí zůstavitelovou; vše podle ustanovení o poměrné nebo přednostní úhradě a jen do výše ceny nabytého dědictví. Věřitelům, kteří své nároky neoznámili přesto, že je dědic dal k tomu soudem vyzvat, dědic neodpovídá, pokud je cena jím nabytého dědictví vyčerpána nároky ostatních věřitelů. Z výše uvedeného ustanovení vyplývá, že v případě předluženého dědictví by se [jméno FO] nedostalo ničeho. Přijetím dědictví by se navíc nezbavil možnosti nabytí později dohledaného majetku náležejícího zůstavitelce, které by mohlo pasíva dědictví převážit. Z odmítnutí dědictví [jméno FO] profitoval jedině stát, který jako dědic z odúmrti a zároveň věřitel z dávky z nadměrného přírůstku získal nemovitý majetek, mimo jiné i předmětné nemovitosti, v podstatě zdarma. [jméno FO] odmítl dědictví v době, kdy vůbec neznal jeho obsah. Dlužná částka na straně pasív nebyla pravomocná a byla sporná co do výše i co do její existence. Nebyl znám přesně ani obsah aktiv dědictví. Řada nemovitého majetku se vyjasňovala i v době před skončením dědického řízení, avšak až po té, co došlo k jeho odmítnutí dědicem ze zákona. Odmítající dědic tedy vůbec nevěděl, čeho se zříká, ba dokonce mohl být státním notářstvím i nesprávně poučen o tom, jaký význam má přijmutí předluženého dědictví (v tom smyslu, že měl za to, že na něho přejdou dluhy zůstavitelky v plné výši). [jméno FO] měl také za to, že odmítnutím dědictví se zbaví potencionální hrozby dalších milionářských daní, jakož i nátlaku ze strany státu vůbec. K odmítnutí dědictví vedl [jméno FO] dlouhodobě trvající perzekuční postup vůči němu osobně i vůči jeho rodině. Tento postup se projevoval v nátlakové postupu státních orgánů, jehož cílem bylo uvedení rodiny do stavu tísně tak, aby se rodina zbavila majetku. Podle výměru ze dne [datum], zn. [spisová značka] bylo bez náhrady odňato velké množství majetku, který byl a je restitučním titulem ve smyslu zákona o půdě. Ostatní žijící členové rodiny (další spoluvlastníci mimo jiné i dotčených nemovitostí) též jménem již nežijící [jméno FO] byli nuceni nabízet státu svůj majetek k uhrazení již vyměřených milionářských dávek, úroků z prodlení a penále, jakož i k uhrazení případných v budoucnu vyměřených dávek a poplatků. Toto je prokázáno dopisem sestry [jméno FO] paní [jméno FO] a jejího syna [jméno FO] ze dne [datum]. Zůstavitelka [jméno FO] složila na jinou státem vyměřenou dávku zálohu v cenných papírech v hodnotě 40.000,- Kč staré měny, avšak po pozdějším zrušení této dávky v rekursním řízení nedošlo k navrácení složené zálohy, tj. k připsání cenných papírů zpět na účet zůstavitelky. Toto je prokázáno protokolem Státního notářství ze dne [datum]. Z výše uvedeného vyplývá, že tíseň, jakož i restituční titul podle zákona č. 87/1991 Sb. byla řádně prokázána. K námitce žalovaného, že pozemky parc.č. [hodnota], [hodnota][Anonymizováno]a [hodnota] nelze žalobcům vydat, jelikož žalovaný již není jejich vlastníkem a vlastníkem těchto pozemků je [Vedlejší účastník] (vedlejší účastník na straně žalovaného), soud uvádí, že tento názor žalovaného nesdílí. Nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07 a na něj navazujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č.j. 16 Co 315, 316/2008-510 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 7 uloženo zkoumat otázku platnosti přechodu/převodu pozemků parc.č. [hodnota] a [hodnota] a parc.č. [hodnota] z vlastnictví státu na [Vedlejší účastník]. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že pozemky parc.č. [hodnota], parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota] jsou evidovány na Listu vlastnictví č. [č. LV], katastrální území [adresa], obec [adresa] město [adresa]. Původně tyto pozemky držel právní předchůdce žalovaného, tedy [Jméno právního předchůdce žalovaného]. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu [datum], List vlastnictví [č. LV], katastrální území [adresa], obec [adresa], soud zjistil že vlastnické právo k pozemku parcela [hodnota], výměra 718 m2, zahrada, svědčí [Vedlejší účastník], nabývacím titulem je rozhodnutí o přechodu věci z vlastnictví ČR č.j. [spisová značka]. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu [datum], List vlastnictví [č. LV], katastrální území [adresa], obec [adresa], soud zjistil, že vlastnické právo k pozemku parcela [hodnota], výměra 187 m2, zahrada, svědčí [Vedlejší účastník], nabývacím titulem je vznik práva ze zákona zákon č. 172/1991 Sb. Předmětem řízení je id. parc.č. [hodnota] dle zákona č. 87/1991 Sb., celý pozemek parc.č. [hodnota] vždy k id. dle zákona č. 87/1991 Sb. a dle zákona č. 403/1990 Sb. a id. parc.č. [hodnota], z toho id. parc.č. [hodnota] dle zákona č. 403/1990 Sb. a id. parc.č. [hodnota] le zákona č. 87/1991 Sb. K přechodu na obec mělo dojít ve smyslu § 6 zákona č. 172/1990 Sb. rozhodnutími [právnická osoba], když první rozhodnutí je z 8. 1. 1993 a týká se pozemků parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota] a druhé rozhodnutí je ze dne [datum] a namísto výčtu dotčených nemovitostí obsahuje pouze odkaz na rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne [datum]. Dle výpisu z katastru nemovitostí je vlastnické právo [Vedlejší účastník] k pozemkům parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota] odůvodněno rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 8. 1. 1993. Vlastnické právo [Vedlejší účastník] k pozemku parc.č. [hodnota] je v katastru nemovitostí odůvodněno rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne [datum]. Návrh na zápis vlastnického práva k pozemku parc.č. [hodnota] odkazem na rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne [datum] podalo [Vedlejší účastník] dne 3. 5. 1994. Toto je prokázáno výpisem z Katastru nemovitostí, Listu vlastnictví [č. LV] pro parc.č. [hodnota], a Výpisem z Katastru nemovitostí, List vlastnictví pro parc. č. [hodnota] společně s listinou [Anonymizováno]. Rozhodujícím ustanovením pro posouzení platnosti přechodu/převodu ze státu na obec je § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého brání přechodu uplatněný restituční nárok. Restituční nárok na pozemky parc.č. [hodnota] a [hodnota] byl uplatněn v roce 1991, tedy dva roky před tím, než byla vydána výše uvedená rozhodnutí Ministerstva kultury ČR. To tedy znamená, že rozhodnutí Ministerstva kultury ČR byla již vydávána s vědomím, že byl uplatněn restituční nárok a i žaloba, která byla podána dne 25. 3. 1992. V době uplatnění restitučních výzev i v době podání žaloby již bylo evidentní, že se v dané věci uplatňují blokační paragrafy nejen zákonů restitučních, tedy § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a § 9 zákona č. 87/1991 Sb., ale i § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle jehož § 6 byla vydána rozhodnutí Ministerstva kultury ČR. Uplatněný restituční nárok blokuje převody ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Restituční majetek je obecně blokován od účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., tedy od 1. 11. 1990 a zákona č. 87/1991 Sb., tedy od 1. 4. 1991. Jakékoli dispozice s předmětným majetkem tedy byly vyloučeny pod sankcí neplatnosti Tato skutečnost spolu s kritériem priority restitučních nároků a speciality restitučních předpisů znamená (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 154/1995 ze dne 18. 1. 1996), že k platnému převodu/přechodu rozhodnutími Ministerstva kultury ČR nikdy nemohlo dojít. Lze tak uzavřít, že vlastnické právo státu k pozemkům parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota] přechodem/převodem dle rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ani na základě jiné skutečnosti nezaniklo. Zápis v katastru nemovitostí na Listu vlastnictví č. [č. LV] tak neodpovídá skutečnosti. I v případě pozemku parc.č. [hodnota] vlastnické právo ze státu na obec rovněž nepřešlo, a to nejen z důvodu blokačních ustanovení, ale také z toho důvodu, že chybí jakýkoli právní titul k převodu/přechodu práva. Zápis v katastru nemovitostí byl proveden odkazem na rozhodnutí Ministerstva kultury ČR, které se pozemku parc.č. [hodnota] netýkalo, neboť v rozhodnutí nebyl uveden. Žalobou uplatněný restituční nárok musí být projednán mezi žalobci a žalovaným, i když zápis v katastru nemovitostí svědčí třetí osobě (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16 ze dne 23. 5. 2017). Obdobně již byla otázka vyřešena i vůči [Vedlejší účastník], které bylo účastníkem řízení v pozici žalovaného až do roku 2003, kdy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 7. 2003, č.j. [spisová značka], [spisová značka] byla proti němu žaloba pravomocně zamítnuta. V tomto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 7 uvedl „Protože povinnost vydat věci stíhá toho, kdo ji drží v době účinnosti obou restitučních zákonů a nemůže býti pochybností, že nemovitosti v obou případech držela první žalovaná ([Jméno právního předchůdce žalovaného]), vylučuje se tím povinnost druhé žalované ([Vedlejší účastník]), jejíž námitka je opodstatněná, proto je třeba vůči ní žalobu zamítnout. Naproti tomu je zcela neopodstatněná námitka nedostatku pasívní legitimace první žalované ([Jméno právního předchůdce žalovaného]). Její námitka, že nemovitosti přešly z majetku státu na obec [adresa] podle § 6 odst. 1 podle jakéhosi rozhodnutí ministerstva kultury, které vlastně žádným rozhodnutím ani není, znamená popření ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.“. Námitka žalovaného ohledně prolomení blokačních paragrafů ustanovením § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb., kde v původním znění platném k roku 1993 je uvedeno, že nemovitosti prohlášené za národní kulturní památku nelze vydat do doby vydání zvláštního zákona o památkové péči, se v tomto případě neuplatní. Dotčené nemovitosti jsou pouze kulturní památkou. Námitku žalovaného, že případný vyhovující výrok proti žalovanému nebude zapsatelný do katastru nemovitostí, neboť nebude zavazovat zapsaného vlastníka [Vedlejší účastník] – rozpor s § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, soud nesdílí. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16 ze dne 23. 5. 2017 je třeba restituční věc rozhodnout vždy ve vztahu oprávněná osoba – povinná osoba. Pokud povinná osoba nebude zároveň zapsaným vlastníkem, řeší se daná situace navazující žalobou podle obecných předpisů (§ 984 a násl. o.z.). V projednávané věci nastala situace, kdy zapsaný vlastník, [Vedlejší účastník], byl právě z důvodu zápisu v katastru nemovitostí k návrhu žalobce později, po podání žaloby, přibrán do řízení vedle původně žalované povinné osoby [Jméno právního předchůdce žalovaného]. Stalo se tak přistoupením v roce 2001. Žaloba proti obci byla pravomocně zamítnuta v roce 2003 s odůvodněním, které již soud uvedl výše. V třístranném vztahu daném žalobou je to právě stát, který je osobou povinnou v restituci. Zároveň bylo již pravomocně rozhodnuto, že přechod rozhodnutími Ministerstva kultury ČR je popřením blokačního § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Vzhledem k této skutečnosti vlastnické právo, ani oprávnění věci v restituci vydat, nepřešlo ze státu na obec, ale toto právo zůstalo státu, dnes žalovanému. Tím, že soud žalobě v této části proti žalovanému vyhověl a je zde i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 7. 2003, č.j. [spisová značka], [spisová značka], jehož obsahem je zamítavý výrok proti obci, je vyřešen vztah jak povinné osoby a oprávněné osoby, tak i otázka platnosti převodu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem na straně žalovaného. Společně budou oba výroky zapsatelné do katastru, neboť jsou závazné pro osobu zapsanou v katastru nemovitostí. Předložená rozhodnutí obsahující výše uvedené výroky splňují požadavky § 17 odst. 2 ve spojení s § 17 odst. 1 písm. g) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). Výše uvedené platí pro pozemky parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota], které jsou jmenovitě uvedené v rozhodnutí Ministerstva kultury ČR z ledna 1993. Vzhledem k tomu, že zápis vlastnického práva obce do katastru nemovitostí k pozemku parc.č. [hodnota] byl rovněž odůvodněn rozhodnutím Ministerstva kultury, byť žádné rozhodnutí Ministerstva kultury ČR pozemek parc.č. [hodnota] nezahrnovalo, uplatní se výše uvedené i ve vztahu k pozemku parc.č. [hodnota]. Obrana žalovaného o nevykonatelnosti vyhovujícího rozsudku tak vzhledem k výše uvedenému nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby. Soud po provedené dokazování neshledal, že by v případě pozemků parc.č. [hodnota], parc.č. [hodnota] a parc.č.[hodnota] byly překážky v jejich vydání žalobcům. Případné překážky ve vydání se vztahují ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. na id. parc.č. [hodnota] a na id. parc.č. [hodnota]. Překážky ve vydání dle zákona č. 87/1991 se vztahují k id. parc. č. [hodnota], [hodnota] i [hodnota]. U výše uvedených pozemků se neuplatní překážka ve vydání, a to ani zastavěnost pozemků po přechodu na stát, ani zastavěnost tzv. areálem, tedy začlenění do areálu [Anonymizováno]. Zastavěnost pozemků běžnými stavbami: Přestavbou, kterou dojde ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby, není myšlena pouhá výměna dlouhodobého prvku životnosti odůvodněná špatným stavebnětechnickým stavem objektu a naléhavou potřebou jeho opravy, jako tomu bylo právě v tomto případě. Ústavní soud též zdůraznil hledisko nerovnocennosti jednotlivých dlouhodobých prvků životnosti, kde je sice v míře přesahující 50% změněn jeden z prvků, avšak v poměru vůči celku ostatních nezměněných dlouhodobých prvků tato změna ztrátu původního charakteru pro svou „nepodstatnost“ nezpůsobí. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 486/97 ze dne 25. 11. 1998: „Pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže například změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru.“ Ve Znaleckém posudku č. [Anonymizováno] zpracovaného Znaleckým ústavem Vysoké učení technické v Brně, fakulta stavební, ze dne 25. 6. 2018, znalecký ústav na str. 6 a 22 konstatoval, že oranžerie na pozemcích parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota] není součástí budovy č.p. [číslo popisné]. Pozemek parc. č. [hodnota] je dotčen částí oranžerie a stavbou mechanizačních skladů. Pozemek je přístupovou cestou k budově čp. [číslo popisné]. Sklad je stavbou vedlejší doplňkovou. Pozemek parc.č. [hodnota] je dotčen částí oranžerie. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na tomto pozemku stála existující, byť poškozená budova sušárny, u které se dalo poznat uspořádání prvního nadzemního podlaží (věc v právním smyslu), která po převzetí státem nezanikla, ale stala se součástí oranžerie. Pozemek tak není dotčen stavbou nově vystavěnou po přechodu na stát. Znalecký ústav Vysoké učení technické v Brně, fakulta stavební, neměl k dispozici projektovou dokumentaci z 80. let a vycházel z ostatních znaleckých posudků, kde projektová dokumentace k dispozici byla a z místního šetření. Ve Znaleckém posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně č. [Anonymizováno] ze dne 20. 1. 2003 je na str. 33 uvedeno: „k datu odnětí se na ppč. [hodnota] nacházela budova, jejíž hlavní konstrukce (základy, zdivo, stropy, schody i konstrukce zastřešení) existovaly a byly funkční…. Podle zobrazení na výkresu pro odstrojení a zabezpečení z roku 1978 stavba sušárny zcela zřejmě měla charakter budovy…se v roce 1977 na pozemku parc.č. [hodnota] nacházel rozbořený objekt se zachovalou severní a západní zdí. U tohoto objektu jižní zeď a střecha byly zřícené, vnitřní dělící zdi zbořené, zřetelné bylo umístění schodiště a malého okénka v jižní zdi.“ Na str. 37 Znaleckého posudku č. [Anonymizováno] Znaleckého ústavu Vysoké učení technické v Brně, fakulta stavební, ze dne 25. 6. 2018, je konstatována část výslechu [jméno FO], který byl proveden dne 8. 12. 2000, kde z dokumentace vyplývá, že součástí oranžerie se stala i původní zachovaná část stavby na pozemku parc.č. [hodnota]. Na str. 74 Znaleckého posudku č. [Anonymizováno] zpracovaného Znaleckým ústavem Vysoké učení technické v Brně, fakulta stavební, ze dne 25. 6. 2018, a na str. 41 Znaleckého posudku č. [Anonymizováno], který dne 20. 1. 2003 zpracovalo Vysoké učení technické v Brně, jsou uvedeny výpočtové tabulky. Z nich vyplývá, že téměř polovina zdiva a polovina základů byla tvořena původními konstrukcemi, tedy konstrukcemi sušárny (označeno „A“). Oba prvky byly navíc vyměněny (označeno „B“) v rozsahu 20 až 28%. Objekt oranžerie využívá částí konstrukcí původní sušárny na pozemku parc.č. [hodnota] a původní ohradní zdi na pozemku parc.č. [hodnota]. Toto je uvedeno na str. 41 Znaleckého posudku č. [Anonymizováno], který dne [datum] zpracovalo Vysoké učení technické v Brně, Ve Znaleckém posudku č. [Anonymizováno], který dne [datum] zpracovalo Vysoké učení technické v Brně, na str. 20, bod 1.3.6 je uvedeno: „Podle zápisu stavba označená jako [hodnota] oranžerie přiléhá k JV rohu areálu mezi spodní částí zahradního parteru a štěpnici. Ze stavby zbylo torzo, které bylo dobudováno v barokním slohu… . Provedeno bylo odizolování zdiva, strop ze stropnic HURDIS včetně tepelné a vodotěsné izolace, keramické podlahy, dubová zdvojená okna, dubové atypické dveře, vybudováno soc. zařízení.“. Z toho vyplývá, že míra dobudování stávajícího torsa představovala především, kromě stropů, dodání prvků krátkodobé životnosti. Soud dospěl k závěru, že původní sušárna jako stavba a věc v právním smyslu na pozemku parc.č. [hodnota] nikdy nezanikla. Před zahájením rekonstrukce měla charakter budovy se zřejmým uspořádáním přízemního podlaží. Tyto části pak byly převzaty do stávající oranžerie. Jejich zpracování dokládají výpočtové tabulky specifikované soudem výše. Pozemek tak nebyl po převzetí státem zastavěn novou stavbou a lze jej vydat jako celek. Pozemek parc.č. [hodnota] je volnou plochou a není zde překážka v jeho vydání. Je přístupovou cestou k budově čp. [číslo popisné], o které již soud pravomocně rozhodl a její id. nařídil žalobcům vydat. V případě pozemku parc.č. [hodnota] se jedná o vydání spoluvlastnického podílu o velikosti id. . Pokud žalovaný a vedlejší účastník řízení na straně žalovaného namítají, že pozemky parc.č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota] přešly na obec prostřednictvím rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky ze dne [datum] a ze dne [datum], soud tuto námitku neshledává důvodnou. Obvodní soud pro Prahu 7 v rozsudku ze dne 25. 7. 2003, č.j. [spisová značka], [spisová značka] vyslovil, že pasívní legitimace v tomto restitučním sporu náleží osobě, která pozemky držela ke dni účinnosti restitučních předpisů. Touto osobou [Jméno právního předchůdce žalovaného], jejímž právním nástupcem je současný žalovaný. Restituční nárok musí být projednán ve vztahu oprávněná osoba a povinná osoba, tedy v daném případě mezi žalobci a žalovaným. Toto podporuje i právní názor vyjádřený Ústavním soudem v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16, že zápis v katastru nemovitostí vedený na třetí osobu, odlišnou od osoby povinné, nebrání projednání restituce mezi hlavními aktéry, osobu povinnou a osobou oprávněnou. Vlastní zápis v katastru nemovitostí nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby. Rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky nemohla způsobit přechod/převod na stát. Tato rozhodnutí byla vydána dne 8. 1. 1993 a dne 16. 2. 1993, tedy dva roky po doručení jednotlivých výzev v otevřených lhůtách. Povinná osoba tedy věděla, či mohla vědět o uplatnění restituce, rovněž věděla o uplatnění této žaloby ([datum]), a přesto převodu nezabránila. V době uplatnění restituční výzvy a i v době podání žaloby dne [datum] již bylo zcela evidentní, že se v dané věci uplatňují blokační paragrafy nejen restitučních zákonů - § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., § 9 zákona č. 87/1991 Sb. Rovněž se uplatňuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.. Podle § 6 zákona č. 172/1991 Sb. byla vydána výše uvedená rozhodnutí Ministerstva kultury. Jakékoli dispozice s dotčeným majetkem byly tak vyloučeny pod sankcí neplatnosti. Po původní oprávněné osobě [jméno FO], který byl synem a synovcem původních vlastnic, vstoupil do řízení závětní dědic [jméno FO], po jehož smrti dne [datum] na jeho místo vstoupili současní žalobci. Na místo původního žalovaného [Jméno právního předchůdce žalovaného] vstoupila do řízení [Jméno žalovaného A], a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 6. 2011,[Anonymizováno]č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 15. 7. 2011. Městský soud v Praze v usnesení ze dne 29. 9. 2008, č.j. [spisová značka], kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 7. 2003, č.j. [spisová značka], [spisová značka], zavázal soud I. stupně zabývat se otázkou překážky vydání v důsledku začlenění nemovitostí do národní kulturní památky [Anonymizováno]. Dotčené nemovitosti nejsou národní kulturní památkou, ale pouze kulturní památkou. Toto je prokázáno rozhodnutím Ministerstva kultury České republiky ze dne 8. 1. 1993, č.j. [spisová značka], rozhodnutím Ministra kultury České republiky ze dne 16. 2. 1993, č.j. [spisová značka] a Sdělením údajů o památkové ochraně a evidenci, které dne 21. 7. 2010 a dne 25. 9. 2012 vydal Národní památkový ústav. Statut kulturní památky není překážkou ve vydání nemovitosti oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb. a podle zákona č. 403/1990 Sb. Překážky ve vydání původního majetku je třeba ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu České republiky vykládat vždy restriktivně s ohledem na přednostní zachování účelu restitucí. Je třeba vždy upřednostnit navrácení původního majetku oprávněné osobě, pokud tato o to usiluje a zákon to nevylučuje. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 680/05 ze dne 14. 3. 2007 „---Podle názoru Ústavního soudu nelze totiž dané ustanovení interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o „ucelený“ rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící… Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a přednost úpravy podle těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích práva (například práva stavebního). Je třeba respektovat proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazováním konkrétního veřejného zájmu.“. Projednávaná věc odpovídá výše citovanému nálezu Ústavního soudu, když přiznání statusu kulturní památky není výslovnou výjimkou z účelu restitucí. Předmětné nemovitosti, resp. spoluvlastnické podíly na nich, se nestaly součástí areálu [Anonymizováno] – jediné kulturní památky. Nemovitosti si zachovaly samostatné označení dle katastrálních předpisů a vlastní zámek i dotčené nemovitosti si každý z nich zachovávají svoji funkci. Dotčené nemovitosti se nacházejí na okraji areálu [Anonymizováno], areál bez potíží může fungovat i bez těchto nemovitostí, areál je přístupný a vydání pouze ideálního spoluvlastnického podílu na dotčených nemovitostech, tedy nikoli celku, jeho chod ani ohrozit nemůže. Podle ustáleného právního názoru různé typy areálů nelze považovat za jedinou stavbu. Soubor staveb [Anonymizováno] na pozemcích existoval už před převzetím věcí státem, a tudíž nelze jím argumentovat jako stavbou novou. V daném případě jednoznačně převažuje zájem na vydání původního majetku oprávněné osobě před případným argumentem na zachování celistvosti areálu [Anonymizováno], který je kulturní památkou. Jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2001, č.j. [spisová značka], kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 4. 2001 č.j. [spisová značka], o vydání spoluvlastnického podílu na jiných nemovitostech, které se nacházejí v horní části [Anonymizováno], jednalo se o pozemky parc.č. [hodnota], parc.č. [hodnota], parc.č. [hodnota] a budovy č.p. [číslo popisné] a č.p. [číslo popisné] na pozemcích parc.č. [hodnota] a parc.č. [hodnota] a bylo jím pravomocně potvrzeno vydání nemovitostí s daleko bližší provázaností s vlastním [Anonymizováno], když přes pozemek parc.č. [hodnota] vede přístupová cesta k [Anonymizováno], jak vyplývá z ortofotomapy. Soudy v daném případě dospěly k závěru, že vydání těchto nemovitostí nebrání žádná překážka, ani společenský účel silnější než zájem na napravení dřívějších majetkových křivd, přičemž přihlédly i k tomu, že předmětem vydání byl pouze ideální spoluvlastnický podíl, nikoli celá nemovitost, jak je tomu i v nyní projednávané věci. Použití zákona č. 403/1990 Sb. mimo jiné vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., když náprava křivd k předmětným nemovitostem byla již v době přijetí zákona o půdě předmětem právní úpravy provedené zákonem č. 403/1991 Sb. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají. Podle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Podle § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. K námitce žalovaného, který tvrdil ztrátu stavebně technického charakteru v důsledku přestavby a zastavěnosti pozemku, které by bránily vydání nemovitosti, soud uvádí, že zákon č. 403/1990 Sb. důvod ztráty stavebně technického charakteru v důsledku přestavby pro vydání nemovitosti nezná, jedná se o důvod použitý v zákoně č. 87/1991 Sb., který však na tento případ aplikovat nelze. Soud se neztotožnil s tvrzením žalovaného, že rekonstrukcí a přestavbou v 80. letech minulého století došlo ke spojení všech budov v jeden architektonický stavebně technický a funkční celek areálu [Anonymizováno]. Jednotlivé budovy mají vlastní číslo popisné, památková ochrana je poskytována jednotlivým nemovitostem, nikoli areálu jako celku. Soud proto námitku žalovaného neshledal důvodnou. Zákon č. 403/1990 Sb. v § 10 odst. 4 uvádí, že nelze vydat pozemek, na kterém byla zřízena po převzetí pozemku státem stavba. Jiné omezení ve smyslu změny charakteru pozemku nebo stavby zákon nezná, nezná zejména zábranu spočívající v zásadní přestavbě budovy. Vydání věci by bránila pouze skutečnost, že na nezastavěném pozemku byla po jeho odebrání státem postavena stavba. Nic takového ovšem v tomto řízení prokázáno nebylo. Námitku žalovaného, že předmětné nemovitosti nelze vydat z důvodu jejich začlenění do areálu [Anonymizováno] a pro zachování principu priority vlastnického práva k celku, soud neshledává důvodnou. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 28 Cdo 21/2002 „pokud jde o pozemek, na němž stojí (je umístěna) stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, pak je tu rozhodující skutečnost umístění stavby na pozemku a nikoli skutečnost, zda jde o umístění celé stavby nebo její části, jde-li o stavbu umístěnou například na dvou pozemcích. V rámci dohody o vydání věci by bylo možné se dohodnout například o vydání pozemku po oddělení jeho části (zejména po oddělení této části na základě geometrického oddělovacího plánu a případně už i po přidělení samostatného parcelního čísla), která je zastavěna stavbou (její části). Takto vydělená část by se tím stala samostatnou věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem občanskoprávního vztahu. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je ustanovením kogentním.“ Stejný právní názor je vyjádřen i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 838/2012 a v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2011 sp. zn. 28 Cdo 538/2000 ve vztahu k zákonu č. 403/1990 Sb. Závěr žalovaného, že pozemek částečně dotčený stavbou nelze jako celek vydat pro zastavěnost, je v rozporu s jeho podstatou jako věci v právním smyslu. Ve smyslu katastrálním se pozemkem rozumí část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí rozsahu zástavního práva, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků. Z uvedeného je zřejmé, že evidence pozemků pomocí parcel neznamená, že hranice pozemku jsou vždy totožné s hranicí parcely. Hranice parcely a parcelní číslo pouze napomáhají při nakládání s pozemkem v rámci právních úkonů. Vzhledem k tomu, že hranice druhu/způsobu využití je jednou z možných hranic pozemku (nikoli parcely), lze uzavřít, že právě hranice skutečné zastavěnosti dělí pozemek na pozemek zastavěný a pozemek okolní (bez ohledu na hranici parcely – v současném katastru nemovitostí existují dvě možnosti: 1) stavba má oddělený zastavěný pozemek, 2) stavba nemá oddělenou zastavěnou plochu a stojí na daleko větším pozemku přesahujícím plochu zastavěnou – často zahrada). Pokud tedy pozemek není a priori totožný s parcelou, nelze argumentovat tím, že parcelu pouze v určité části zastavěnou nelze jako celek vydat právě pro existenci parcelní hranice. Právě v citlivé oblasti restitučních předpisů by tento přístup dal povinným osobám do ruky zbraň, kterou by znemožnili oprávněným osobám přístup k původnímu majetku (otázka dělení a slučování pozemků v režimu vlastníka). Překážkou vydání dle zákona č. 87/1991 Sb. i zákona č. 403/1990 Sb. je pouze stavba vybudovaná po přechodu majetku na stát nebo ztráta stavebnětechnického charakteru odňaté stavby (pro případ zákona č. 87/1991 Sb.). Překážka ve vydání představovaná areálem (jak jej označuje žalovaný) nemá přímou oporu v zákoně, jako je tomu například v zákoně o půdě, kde překážkou ve vydání jsou chatové a zahrádkářské osady. Areál vlastního [Anonymizováno] s předmětnými nemovitostmi funkčně nesouvisí natolik, aby to bránilo vydání id. spoluvlastnických podílů žalobcům. Jak vyplynulo z provedeného místního šetření dne 24. 5. 2016, zámek sám se zahradou a budovami na severním okraji zahrady funguje samostatně. Je funkčně i esteticky jinak provozován. Předmětné nemovitosti na jižním konci zahrady jsou tzv. ponechány svému osudu a působí dojmem neobydlených zdevastovaných budov. Pokud by funkční spojení s budovou zámku a jeho zahradou bylo natolik silné, že by bez nich provoz [Anonymizováno] možný nebyl, jistě by současný vlastník uvedl předmětné budovy do stavu (po stránce estetické a architektonické) odpovídajícího budově a zahradě zámku, byť ohledně nich panují nevyjasněné majetkové vztahy. K otázce začlenění předmětných nemovitostí do celkového komplexu areálu [Anonymizováno] soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že jednotlivé nemovitosti zůstaly zachovány samostatně s vlastním číselným označením, jsou tedy i nadále samostatnými věcmi, nicméně dnes tvoří součást celkové kulturní památky [Anonymizováno]. Možnosti oddělení a vydání jednotlivých nemovitostí z funkčního celku je proto třeba zkoumat s přihlédnutím k těmto širším souvislostem jejich začlenění. O možnosti nevydání těchto nemovitostí by bylo třeba uvažovat vzhledem k jejich začlenění v případě, že by vydání bylo v rozporu se společenským zájmem na zachování celku a ten by převážil nad individuálním zájmem restituce, navíc za situace, kdy by se vydáním takové nemovitosti znemožnil přístup nebo užívání ostatních nemovitostí, případně pokud by vydávanou nemovitost nebylo možné samostatně užívat (srovnej například rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 40/93 ze dne 28. 2. 1994, uveřejněné v PR 5/94). Vydání předmětných nemovitostí nebrání ani společenský zájem na plném zachování celku [Anonymizováno], ani nemožnost samostatného užívání vydaných i zbývajících pozemků a staveb. Vydání jednotlivých okrajových staveb a pozemků nijak nenaruší existenci ostatních částí areálu a neznemožní jejich užívání a přístup k nim. Soud je přesvědčen, že pokud již v minulosti byly vydány nemovitosti přímo v rámci zahrad [Anonymizováno], a to i s pozemkem, který tvoří přístupovou cestu, což je prokázáno ortofotomapou a rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, č.j. [spisová značka] , a provoz kulturní památky tím nebyl nijak ohrožen, lze stěží k opačnému závěru dojít v nyní projednávané věci. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl po provedeném dokazování soud k závěru, že oprávněné osoby splnily všechny podmínky dle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 103/1990 Sb., a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když ve věci úspěšným žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 194 882,60 Kč. Soud vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč za 1 úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Za období od 25. 3. 1992, kdy byla soudu doručena žaloba do 1. 7. 1996, tedy za účinnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „vyhláška č. 270/1990 Sb.“), byla žalobcům přiznána odměna advokáta za 7 úkonů právní služby po 800 Kč dle této vyhlášky (příprava a převzetí zastoupení, žaloba ze dne 24. 3. 1992, účast na jednání před soudem dne 9. 11. 1992, vyjádření ke znaleckému posudku [jméno FO] ze dne 22. 1. 1993, účast při výslechu žalobce [jméno FO] dne 29. 11. 1993, účast na jednání před soudem dne [datum], účast na jednání před soudem dne [datum], když na tomto jednání bylo oznámeno onemocnění předsedkyně senátu). Za období od 1. 7. 1996, tedy za účinnosti vyhlášky č. 177/1996 Sb. byla žalobcům přiznána odměna advokáta za 46,5 úkonů právní služby po 3 100 Kč dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (účast na jednání před soudem dne 29. 4. 1997, na kterém nebylo vykázáno doručení žalovanému – úkon, účast na jednání před soudem dne 24. 2. 1998, podání ze dne 21. 1. 1999 s návrhem na úpravu žalobního petitu, účast na jednání před soudem dne 22. 1. 1999, účast na jednání před soudem dne 16. 3. 1999, podání ze dne 25. 5. 1999 s úpravou žalobního petitu, podání ze dne 5. 6. 1999 ve věci doplnění důkazů, vyjádření ze dne 15. 10. 1999 ke znaleckému posudku, účast na místním šetření dne 18. 10. 1999, vyjádření ze dne 4. 11. 1999 k závěrům místního šetření, účast na jednání před soudem dne 19. 11. 1999, vyjádření ze dne 22. 11. 1999 ke sp. zn. [spisová značka], účast na jednání před soudem dne 30. 11. 1999, účast na jednání před soudem dne[Anonymizováno]8. 12. 2000, návrh žalobce ze dne 23. 3. 2001 na přistoupení dalšího účastníka do řízení, dovolání žalobce ze dne 3. 2. 2005 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004, č.j. [spisová značka], ústavní stížnost ze dne 30. 8. 2007 proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 5. 2007 čj. [spisová značka], podání ze dne 6. 3. 2009 ve věci návrhu na změnu v okruhu účastníků, podání ze dne 25. 2. 2010 ve věci změny účastníků řízení, podání ze dne 27. 9. 2012 ve věci vyjádření žalobců po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem, účast na jednání před soudem dne 1. 10. 2012, vyjádření ze dne 18. 11. 2012 k podání žalovaného ze dne 1. 11. 2012, účast na jednání před soudem dne 21. 11. 2012, účast na jednání před soudem dne 30. 1. 2013, podání ze dne 15. 4. 2013, účast na jednání před soudem dne 27. 11. 2013, podání ze dne 24. 1. 2014 ve věci označení a předložení důkazů, podání ze dne 14. 12. 2015, účast na jednání před soudem dne 18. 12. 2015, účast na jednání před soudem dne 30. 3. 2016, účast na místním šetření dne 24. 5. 2016, účast na jednání před soudem dne 16. 9. 2016, podání ze dne 26. 10. 2016 ve věci předložení otázek znaleckému ústavu, účast na místním šetření dne 19. 10. 2017, podání ze dne 8. 7. 2019, podání ze dne 12. 8. 2019 ve věci návrhu na posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství – úkon, vyjádření ze dne 25. 9. 2019 k odvolání [Vedlejší účastník] proti usnesení ze dne 2. 9. 2019 č.j. [spisová značka] – úkon, vyjádření ze dne 6. 11. 2019 k odvolání žalovaného proti usnesení ze dne 2. 9. 2019 č.j. [spisová značka] – úkon, vyjádření ve věci ze dne 8. 6. 2020, účast na jednání před soudem dne 29. 6. 2020, účast na vyhlášení částečného rozsudku dne 10. 7. 2020 – úkon, vyjádření ze dne 15. 12. 2020 k odvolání žalovaného, návrh na opravu rozsudku, vyjádření žalobců ze dne 25. 8. 2021, účast na jednání odvolacího soudu dne 31. 8. 2021, vyjádření k výzvě soudu ze dne 11. 1. 2022, vyjádření ze dne 28. 4. 2022, písemný závěrečný návrh ze dne 15. 5. 2022, účast na jednání před soudem dne 27. 5. 2022). Dále žalobcům náleží náhrada hotových výdajů dle § 19 odst. 3 vyhlášky č. 270/1990 Sb. za 7 úkonů právní služby po 30 Kč, dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006 za 16 úkonů právní služby po 75 Kč a dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006 za 33 úkonů právní služby po 300 Kč. Podle § 137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), náleží žalobcům náhrada za 21% DPH ve výši 33 822,60 Kč, neboť právní zástupce žalobců je plátcem DPH. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. prosince 2021, č.j. [spisová značka] byla znaleckému ústavu Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, přiznána odměna za zapracování Znaleckého posudku číslo [Anonymizováno] ze dne 25. 6. 2018, odměna ve výši [částka]. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 2. 2022. Dne 31. 5. 2022 soud odměnu znaleckému ústavu zaplatil. Státu tak vznikly náklady ve výši 84 933,38, které v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř uložil zaplatit společně a nerozdílně žalovanému a vedlejšímu účastníkovi řízení na straně žalovaného. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem o.s.ř., když pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal zákonné důvody.

Poučení