14 C 50/2024

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátkou JUDr. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 148 121,16 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované uhrazení [částka], úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 15 % ročně za období od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 11,75 % ročně za období od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím.

2. Uvedená částka dle tvrzení žalobkyně představuje úrok z jistin, které žalobkyně žalované uhradila v souvislosti s dvěma podnájemními smlouvami, které s žalovanou uzavřela. Konkrétně se jednalo o podnájemní smlouvy týkající se prostor v domě č. p. [Anonymizováno] na adrese [adresa] uzavřené dne [datum] a dne [datum]. Na základě první uvedené smlouvy žalobkyně uhradila žalované dne [datum] jistotu ve výši [částka]. Tato jistota byla žalobkyni žalovanou vrácena v souvislosti s ukončením účinnosti smlouvy ve dvou splátkách ([částka] dne [datum] a [částka] dne [datum]). Na základě druhé uvedené smlouvy žalobkyně žalované uhradila dne [datum] jistotu ve výši [částka]. Ta byla žalobkyni vrácena dne [datum].

3. Jelikož ani jedna smlouva neobsahuje smluvní ujednání o úročení složených jistot, uplatní se zákonná úprava, konkrétně § 2254 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „o. z.“). Žalobkyně má proto právo na úrok z jistot alespoň ve výši zákonné sazby. Je proto nutno aplikovat § 1802 o. z., což vede k závěru, že žalobkyni přísluší právo na úrok z jistot ve výši, kterou obvykle banky požadují za úvěry. Dle statistických údajů České národní banky činily průměrné sazby úroků z bezúčelových spotřebitelských úvěrů (tyto je nutno aplikovat, neboť žalovaná neprokázala, že by jistiny deponovala na speciálním účtu) ke dni uzavření první smlouvy o podnájmu prostor 9,27 % ročně. Žalovaná je tak je povinna vrátit žalobkyni složenou jistotu spolu s 9,27% ročním úrokem z jistoty [částka] od [datum] do [datum], jež činí částku [částka] a spolu s 9,27% ročním úrokem z jistoty [částka] od [datum] do [datum], jež činí [částka]. Žalovaná je tudíž povinna na úrocích ve spojitosti s první smlouvu uhradit celkově částku [částka]. Ve spojitosti s druhou smlouvu je žalovaná povinna uhradit žalobkyni částku [částka] (průměrné sazby úroků z bezúčelných spotřebitelských úvěrů činily ke dni podpisu smlouvy 9,38 %; částku jistoty [částka] je nutno úročit v období od [datum] do [datum]).

4. Žalobkyně byla názoru, že nutnost aplikace § 2254 odst. 2 o. z. plyne jednak ze skutečnosti, že zákon na jiném místě úroky z jistiny neupravuje, a jednak ze skutečnosti, že smluvní strany si v případě obou smluv výslovně ve smlouvách sjednaly, že některá zákonná ustanovení (a to i ustanovení o nájmu bytu) se neaplikují. Žalobkyně dále poukazovala na skutečnost, že pokud by nebylo namístě jistotu úročit, snížila by se její majetková situace po vrácení jistot vzhledem k inflaci. Jistota nadto přestavuje jakýsi „pseudoúvěr“, neboť žalovaná mohla s peněžními prostředky jistot libovolně nakládat.

5. Podle smluv měla žalovaná jistoty (spolu s úroky) vrátit ve lhůtě 30 dnů ode dne skončení podnájmu. Ode dne následujících žalobkyně požaduje i úroky z prodlení v zákonné výši.

6. Žalobkyně proto žádala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku [částka], úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 15 % ročně za období od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 11,75 % ročně za období od [datum] do zaplacení. Současně žádala o přiznání náhrady nákladů řízení.

7. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala.

8. Označila za nesporné, že došlo k uzavření předmětných smluv, že na jejich základě došlo nejprve k uhrazení a následně ke vrácení jistot ve výších a v datech uvedených žalobkyní.

9. Žalovaná nicméně nesouhlasila s tím, že by žalobkyně měla právo na uhrazení úroků dle § 2254 odst. 2 o. z.

10. Akcentovala, že § 2254 odst. 2 o. z. se nachází v části zákona týkající se zvláštních ustanovení o nájmu bytu a domu, tj. mezi zvláštními ustanoveními o nájmu prostor k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti.

11. Prostory dle první smlouvy byly žalobkyni dány do podnájmu za účelem výkonu jejích podnikatelských aktivit spočívajících v provozování restaurace s teplou kuchyní, nikoliv za účelem zajištění bytových potřeb. Na daný smluvní vztah proto nelze § 2254 odst. 2 o. z. aplikovat. Úročení nebylo sjednáno ani ve smlouvě. Nárok žalobkyně na úrok z dané jistiny proto není po právu.

12. Prostor podle druhé smlouvy byl žalobkyni sice dán do pronájmu za účelem bydlení, nicméně žalobkyně je právnickou osobou. [právnická osoba] nemá bytové potřeby, a tudíž pokud si pronajme právnická osoba byt, aplikuje se na takovou situaci pouze obecná právní úprava nájmu, a nikoliv zvláštní právní úprava o nájmu bytu. Ke smlouvě byl nadto uzavřen dodatek, dle kterého se byt používal i jako kancelář, tj. tento byl využíván k podnikatelským účelům žalobkyně. Ani v případě této smlouvy nebylo sjednáno úročení ve smlouvě a jelikož nelze na smlouvu aplikovat ani § 2254 odst. 2 o. z., není ani tento nárok žalobkyně po právu.

13. Žalovaná dále zdůraznila, že v posuzované věci se jedná nikoliv o stav nájemní, nýbrž jde o vztah podnájemní. I z tohoto důvodu je sporné, zda lze na věc aplikovat ustanovení občanského zákoníku o nájmu.

14. Žalovaná nesouhlasila ani s tím, že by výši nároku bylo možno odvodit od výše úroků za bezúčelné spotřebitelské úvěry. Konečně rozporovala, že by žalobkyně snad měla mít právo na úroky z prodlení v zákonné výši z částek úroků z jistin. Úroky z úroků lze požadovat pouze, bylo-li to sjednáno.

15. Žalovaná proto byla názoru, že žalobu je nutno zamítnout a přiznat žalované právo na náhradu nákladů řízení.

16. V reakci na procesní obranu žalované žalobkyně tvrdila, že byt dle druhé smlouvy nebyl ve skutečnosti užíván jako kancelář, nýbrž tento byl využíván pro bydlení zaměstnankyní žalobkyně.

17. Na základě provedeného dokazování a na základě nesporných skutkových tvrzení účastníků dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

18. Žalovaná jako nájemce předmětných prostor uzavřela s žalobkyní dne [datum] smlouvu nazvanou smlouva o podnájmu prostoru sloužícího k podnikání, kterou žalovaná umožnila žalobkyni užívat nebytové prostory v [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] č. p. [Anonymizováno] stojícího na pozemku p. č. [hodnota], zapsaném na [Anonymizováno] č. [hodnota] v k. ú. [právnická osoba], obec [adresa]. Účelem podnájmu bylo provozování podnikatelských aktivit žalobkyně, konkrétně provozování restaurace s teplou kuchyní. Prostor byl žalobkyni předán nevybaven. V čl. IV odst. 6 smlouvy bylo sjednáno, že žalobkyně složila hotově na účet žalované dne [datum] částku [částka] jako rezervační zálohu, která se podpisem smlouvy převedla na kauci za účelem případné úhrady pohledávek žalované vůči žalobkyni vzniklých na základě smlouvy. Kauce (či její poměrná část) měla být žalobkyni vrácena do třiceti dnů od ukončení podnájmu. Ve smlouvě nebylo sjednáno, že by se kauce po dobu, kdy tato byla v dispozici žalované, měla úročit. Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalobkyně a žalovaná se dohodly, že vyjmenovaná ustanovení občanského zákoníku se nebudou aplikovat: § 1764, § 1765, § 1766, § 1793, § 2000, § 2050, § 2051, § 2223, § 2230, § 2232, § 2287, § 2303, § 2310, § 2311, § 2314, § 2315 (nesporná tvrzení účastníků, smlouva ze dne [datum] nazvaná podnájemní smlouva o podnájmu prostoru sloužícího k podnikání).

19. Dne [datum] žalovaná opět v postavení nájemce daného prostoru předala žalobkyni do užívání nezařízený byt č. [hodnota] a 5. NP stejné budovy. Ve smlouvě bylo sjednáno, že byt bude žalobkyně využívat výlučně pro bydlení. V čl. 4. 4 smlouvy byl sjednán deposit, který měl být ve výši dvou měsíčních nájmů a měl být připsán na účet žalované ve lhůtě pěti dnů ode dne podepsání smlouvy. Deposit měl být stejně jako v případě předchozí smlouvy vrácen do třiceti dnů od ukončení podnájmu, a to po zaplacení všech plateb a pohledávek, které je žalobkyně povinna hradit podle smlouvy. Ve smlouvě nebylo sjednáno, že by se kauce po dobu, kdy tato byla v dispozici žalované, měla úročit. Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalobkyně a žalovaná se dohodly, že vyjmenovaná ustanovení občanského zákoníku se nebudou aplikovat: § 1765, § 1766, § 2000, § 2050, § 2012, § 2050, § 2051, § 2208 odst. 1 a 2, § 2219 odst. 2, § 2221 odst. 2, § 2223, § 2247, § 2253, § 2287, § 2303, § 2311, § 2314 a § 2315 (nesporná tvrzení účastníků, smlouva ze dne [datum] nazvaná smlouva o podnájmu).

20. Dne [datum] byl k posledně uvedené smlouvě sjednán dodatek, kterým byl upraven článek týkající se účelu podnájmu Nově bylo sjednáno, že žalobkyně bude byt využívat také jako kancelář (dodatek č. [hodnota] ke smlouvě o podnájmu ze dne [datum]).

21. Žalobkyně žalované uhradila jak kauci, tak depozit dle uvedených smluv. Dne [datum] uhradila žalované částku ve výši [částka]. Tato částka byla žalobkyni žalovanou vrácena v souvislosti s ukončením účinnosti smlouvy ve dvou splátkách ([částka] dne [datum] a [částka] dne [datum]). Na základě druhé uvedené smlouvy žalobkyně žalované uhradila dne [datum] částku ve výši [částka]. Ta byla žalobkyni vrácena dne [datum] (nesporná tvrzení účastníků)

22. Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti, a proto je v textu rozsudku nerekapituluje.

23. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Soud neprováděl další dokazování, neboť měl za to, že zjištěný skutkový stav je dostatečný pro posouzení dané věci. Provádění dalších důkazů by tak bylo nadbytečné a nehospodárné. Z tohoto důvodu soud zejména neprovedl další dokazovaní ohledně toho, zda byl byt dle druhé smlouvy reálně využíván k bydlení zaměstnankyně žalobkyně, či k podnikatelské činnosti žalobkyně (kancelář). Soud je totiž názoru, že ani v jednom případě by žalobkyni nevzniklo právo na úročení jistoty. Ať už by byl byt využíván jako kancelář, či jako byt pro zaměstnankyni žalobkyně, na daný právní vztah by v obou případech nebylo namístě aplikovat § 2254 odst. 2 o. z. Provádění dokazování v tomto směru by tak bylo nadbytečné a nehospodárné.

24. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval následující zákonná ustanovení:

25. Podle § 2201 o. z.: Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

26. Podle § 2202 odst. 1 o. z.: Pronajmout lze věc nemovitou i nezuživatelnou věc movitou. Pronajmout lze i část nemovité věci; co se dále stanoví o věci, použije se i pro nájem její části.

27. Podle § 2215 odst. 1 o. z.: (1) Souhlasí-li pronajímatel, může nájemce zřídit třetí osobě k věci užívací právo (tzv. podnájem – poznámka soudu); byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu.

28. Podle § 2235 odst. 1 o. z.: Zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům, který je předmětem nájmu, nepřihlíží se k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení tohoto pododdílu.

29. Podle § 2236 odst. 1 a 2 o. z.: (1) Bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. Ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajat jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor. (2) Skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci.

30. Podle § 2254 o. z.: (1) Ujednají-li strany, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu, nebo ujednají-li si pro případ porušení těchto povinností smluvní pokutu, nesmí jistota a právo na zaplacení smluvní pokuty v souhrnu přesáhnout trojnásobek měsíčního nájemného. (2) Při skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci; započte si přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží. Nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.

31. Podle § 2302 o. z.: (1) Ustanovení tohoto pododdílu se vztahují na nájem prostoru nebo místnosti, je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v tomto prostoru nebo v této místnosti a slouží-li pak prostor nebo místnost alespoň převážně podnikání, bez ohledu na to, zda je účel nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen. Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem prostoru sloužícího podnikání obecná ustanovení o nájmu. (2) Jedná-li se o nájem prostoru nebo místnosti, jehož účelem není ani bydlení, ani provozování podnikatelské činnosti ve smyslu odstavce 1, použijí se obecná ustanovení o nájmu.

32. Podle § 1806 in principio o. z.: Úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno.

33. Aplikací uvedených zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav dospěl soud k následujícím závěrům.

34. Soud je ve shodě s žalobkyní, že jí žalované na základě obou předmětných smluv poskytnuté částky (nazvané jako depozit a kauce) jsou obsahově jistotou, tj. částkou sloužící k zajištění úhrady budoucích dluhů vzniklých na základě smluv.

35. Žalobkyně se domáhá uhrazení úroků z jistin složených ve prospěch žalované na základě dvou výše uvedených smluv. Toto své právo zakládá na znění § 2254 odst. 2 o. z.

36. Uvedené ustanovení je zařazeno do části zákona upravující zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu (§ 2235 - § 2301). Jedná se o část čtvrtou, hlavu II, díl 2, oddíl 3, pododdíl 2 zákona. V dalších pododdílech daného oddílu zákona jsou upraveny otázky týkající se obecných ustanovení o nájmu (pododdíl 1) a zvláštních ustanovení o nájmu prostor soužících k podnikání (pododdíl 3).

37. Pro určení, zda má žalobkyně na úroky dle § 2254 odst. 2 o. z. nárok, je tudíž [právnická osoba] nutno posoudit, jaký závazkový vztah byl mezi účastníky uzavřen.

38. Mezi účastníky není v zásadě spor a z provedeného dokazovaní plyne, že v případě první smlouvy se jednalo o smlouvu o podnájmu prostoru soužícího k podnikání. Uvedenou smlouvou žalovaná (v postavení nájemce nebytového prostoru) zřídila žalobkyni užívací právo k tomuto prostoru, aby jej žalobkyně užívala za účelem provozu restaurace, tj za účelem provozování své podnikatelské činnosti.

39. Soud se neztotožnil s žalovanou, že aplikaci § 2254 odst. 2 o. z. by mělo bránit již to, že jednalo o podnájemní vztah. V tomto ohledu soud nevidí důvodu, proč by mělo být v případě nájemního a podnájemního vztahu, co se týče jistoty a jejího případného úročení, postupováno odlišně.

40. Jiná je ovšem situace, co se týče námitky žalované, že na daný právní vztah nelze § 2254 odst. 2 o. z. aplikovat, neboť se jedná o přenechání užívání prostoru sloužícího k podnikání.

41. Soud je ve shodě s žalovanou, že na právní vztah z (pod)nájmení smlouvy týkající se prostoru sloužícího k podnikání se § 2254 odst. 2 o. z. neaplikuje.

42. Ustanovení § 2254 odst. 2 o. z. je zařazeno mezi ustanovení aplikovaná pouze na (pod)nájmy bytu či domu. Již uvedené svědčí pro závěr, že jej nelze využít pro jiné nájemní vztahy, tj. mimo jiné i pro (pod)nájmy prostor sloužících k podnikání. Nájem prostoru sloužícího k podnikání se řídí právní úpravou obsaženou v pododdíle 3 oddílu o. z. upravujícího nájem. [právnická osoba] právní vztah je možno využít i obecná ustanovení o nájmu (§ 2302 odst. 1 in fine o. z.). Ani v těchto však není úprava obsahující úročení jistoty obsažena. V zásadě však nelze na daný právní vztah aplikovat pravidla pro nájem bytu či domu. O tom svědčí jak samotný text zákona, který dané instituty začleňuje do samostatných pododdílů, tak i skutečnost, že pokud pro některé případy otázek týkajících se nájmu prostor sloužících k podnikání zákon počítá (byť jen s analogickým) využitím právní úpravy nájmu bytu či domu, výslovně tuto skutečnost uvádí. Tak například podle § 2303 o. z. platí, že je-li s nájmem prostoru sloužícího podnikání spojeno poskytování služeb, použijí se ustanovení o poskytování služeb souvisejících s nájmem bytu obdobně. Podle § 2311 o. z. se pak na případy skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání na dobu určitou obdobně použijí ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou. Uvedené svědčí o tom, že v jiných, než vyjmenovaných případech, nelze na právní vztahy vzniklé na základě pod(nájemní) smlouvy týkající se prostor soužících k podnikání aplikovat, a to ani analogicky, právní normy začleněné v pododdíle týkajícím se nájmu bytu a domu.

43. Soud tak shrnuje, že na jistotu složenou na základě smlouvy ze dne [datum] nelze aplikovat § 2254 odst. 2 o. z. Jistotu složenou na základě této smlouvy tak nelze úročit dle daného ustanovení.

44. To stejné platí i pro druhou z posuzovaných smluv, tj. smlouvu uzavřenou dne [datum].

45. Danou smlouvou žalovaná (opět v postavení nájemce) přenechala žalobkyni k užívání byt, tedy prostor sloužící k bydlení. Sjednaným účelem bylo po určitou dobu uspokojování bytových potřeb žalobkyně, následně pak došlo ke sjednání, že byt bude využíván i pro podnikatelské účely žalobkyně jako kancelář. Žalobkyně v tomto ohledu tvrdila, že byt nebyl ve skutečnosti nikdy využíván jako kancelář, nýbrž tento byl využíván k bydlení zaměstnankyně žalobkyně.

46. Nejvyšší soud za účinnosti předchozí právní úpravy (tj. zákona č. 40/1964 Sb.) dovodil, že právnická osoba nemůže uzavřít smlouvu o nájmu bytu, a to proto, že právnická osoba nemá bytovou potřebu. Taková smlouvu bylo namístě posoudit jako absolutně neplatnou: „Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněné pod č. [hodnota] v časopise Soudní judikatura 21/1998, dále např. rozhodnutích z [datum], sp. zn. [spisová značka], z [datum], sp. zn. [spisová značka], z [datum], sp. zn. [spisová značka], z [datum], sp. zn. [spisová značka] /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ÚS z [datum], sp.zn. I. ÚS 240/05/, z [datum], sp.zn. [spisová značka], a z [datum], sp.zn. [spisová značka]) se podává, že účelem práva nájmu bytu jako specifického typu nájemního vztahu upraveného v ustanoveních § 685 a násl. obč. zák. je zajistit uspokojení potřeby bydlení, jako jedné ze základních lidských potřeb. [právnická osoba] takovou potřebu nemá, a proto nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu podle § 685 obč. zák. jako nájemce.“ 47. Obecná východiska daného právního názoru je nutno aplikovat i na nyní posuzovanou smlouvu, která se řídí o. z. I za účinnosti tohoto právního předpisu platí, že účelem nájmu bytu je zajistit uspokojení potřeby bydlení, tj. jedné ze základních lidských potřeb. [právnická osoba] jako umělá entita takovou potřebu z podstaty věci nemá. Soud je však názoru, že vzhledem k současnému hodnotovému nastavení občanského práva, dle kterého je na právní jednání vždy nutno hledět spíše jako na platné, než jako na neplatné, již není namístě ze skutečnosti, že žalobkyně (právnická osoba) uzavřela s žalovanou nájemní smlouvu obsahově i formálně odpovídající smlouvě o nájmu bytu, dovozovat závěr o neplatnosti takové smlouvy. Takovou smlouvu sice nelze posoudit jako smlouvu o nájmu bytu a aplikovat na ni zákonná pravidla pro takový právní vztah, nicméně nic nebrání tomu, aby byla daná smlouva posouzena jako platná nájemní smlouva, na kterou se budou aplikovat buď obecná ustanovení o nájmu, či zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího k podnikání, a to podle toho, k jakému dalšímu účelu bude právnická osoba byt užívat.

48. Smlouvu ze dne [datum] je tudíž nutno posoudit buď jako „obecnou“ nájemní smlouvu, pokud byt nebyl využíván převážně k podnikatelské činnosti žalobkyně, či jako smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání. Ani v jednom případě však nelze na danou smlouvu aplikovat ustanovení § 2254 odst. 2 o. z., které má své místo, jak již bylo uvedeno, pouze v případě pod(nájmu) bytu či domu ve smyslu § 2235 až § 2301 o. z.

49. Dodat lze, že i kdyby neplatil výše uvedený právní závěr soudu, že smlouvu ze dne [datum] není namístě posoudit jako neplatnou, částka uhrazená žalobkyní v souvislosti s danou smlouvu jako jistota, by byla bezdůvodným obohacením žalované. Ani v takovém případě by tudíž nebylo možno tuto úročit podle § 2254 odst. 2 o. z. Konečně pak v této souvislosti soud podotýká, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by smlouvu ze dne [datum] snad šlo posoudit jako smlouvu o (pod)nájmu služebního bytu (srov. § 2297 a násl. o. z.). Ze smlouvy nikterak neplyne, že by měl podnájem být navázán na výkon určité práce.

50. Soud tak uzavírá, že žalobkyně nemá v souvislosti s první ani druhou smlouvou nárok na úročení jistoty podle § 2254 odst. 2 o. z. Soud dodává, že tento výklad respektuje i smysl a účel dané právní normy. Smysl, proč bylo právo nájemce na úročení jistoty v daném ustanovení zakotveno, totiž spočívá ve skutečnosti, že nájemci bytu je nutno poskytnout vyšší ochranu práv. Taková osoba se totiž obvykle nachází v nerovnovážném postavení s pronajímatelem bytu. Snaží se přitom uspokojit jednu ze základních potřeb, tj. potřebu bydlení. První úprava proto tenduje k ochraně nájemce a zakotvení práv, které jeho postavení s postavením pronajímatele do určité míry narovnají. Jedním z takových ustanovení je právě i výslovné zakotvení práva na úroky z jistoty, kteréžto nájemci zajišťuje právo na daný úrok, a to aniž by si toto musel s pronajímatelem sjednat. V případě jiných „typů“ nájmu však není nutno nájemci poskytovat vyšší standard ochrany práv. To platí zejména v případě nájmu prostor sloužících k podnikání. V případě takových právních vztahů tak není nepřiměřené požadovat po nájemci, aby si, pokud je jeho záměrem, aby docházelo k úročení jistoty, takovou skutečnost sjednal s pronajímatelem. Takto však žalobkyně v nyní projednávaném případě nepostupovala. Tuto svoji prvotní nečinnost přitom nemůže nyní nahrazovat požadavkem na aplikaci zákonných ustanovení nedopadajících na její situaci. Právě uvedený závěr přitom nevyvrací ani skutečnost, že žalobkyně a žalovaná si v obou podnájemních smlouvách výslovně sjednaly, že některá zákonná ustanovení, a to i zákonná ustanovení zařazená do pododdílu upravujícího nájem bytu či domu, se na jejich právní vztah neaplikují. Z uvedeného jednak nelze dovozovat vůli smluvních stran jiná, než vyloučená, ustanovení aplikovat, a jednak nelze přehlédnout, že ta z vyloučených ustanovením která se týkají nájmu bytu, se týkají právě těch aspektů nájmu prostor sloužících k podnikání, v jejichž případě se analogicky aplikuje právní úprava zvláštních ustanovení o nájmu bytu a domu (vyloučena byla ustanovení ohledně služeb spojených s užíváním bytu a ohledně ukončení nájmu).

51. Právě uvedené přitom svědčí i o tom, že na právní vztahy nespadající pod zvláštní ustanovení o nájmu bytu či domu nelze § 2254 odst. 2 aplikovat ani analogicky. Podle § 10 odst. 1 o. z. platí, že pokud nelze právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Přípustnost této analogie je nicméně limitována na případy neúmyslných opomenutí zákonodárce. Nejvyšší soud v tomto ohledu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] uvedl, že vychází „z ústavní zásady, že zákonodárnou pravomocí je nadán pouze parlament a soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Tedy aby právní normy aplikovaly a vykládaly, nikoliv aby nahrazovaly jejich absenci. Jen ve zcela výjimečných situacích, není-li určitá právní otázka upravena v důsledku opomenutí zákonodárce (jedná se o tzv. mezeru v zákoně či v právním řádu zákonodárcem nezamýšlenou) a jevila-li by se tato absence právní úpravy nepřijatelnou, nezbývá, než aby se soud pokusil mezeru v právní úpravě překlenout (srov. např. III. ÚS 2264/13).“ O takový případ se nicméně v nyní projednávané věci zřetelně nejedná. Zákonodárce § 2254 odst. 2 o. z. vložil pouze do ustanovení regulujících otázku nájmu bytů a domů, neboť v případě těchto vztahů chtěl poskytnout nájemcům vyšší standard ochrany, jak již bylo uvedeno. Jiné „typy“ nájmů danou úpravu neobsahují; nejedná se však o neúmyslné opomenutí, nýbrž jde o úmyslný postup zákonodárce, který otázku úročení jistoty v těchto méně regulovaných vztazích ponechal čistě na vůli smluvních stran.

52. Pro úplnost soud dodává, že jakkoli vnímá tvrzení žalobkyně ohledně vlivu inflace na snížení hodnoty peněž poskytnutých jako jistota a ohledně toho, že žalovaná mohla s danými částkami nakládat prakticky zcela volně, tyto skutečnosti nemění nic na výše uvedených závěrech soudu. Žalobkyně si měla právo na úročení jistoty s žalovanou sjednat. Tak nicméně nepostupovala.

53. Soud tak uzavírá, že nárok žalobkyně na uhrazení úroků ze složených jistot neposoudil jako oprávněný. Žalobu proto v celém rozsahu zamítl, a to aniž by se dále zabýval výší daných nároků (zejména aplikovanou úrokovou sazbou). Jelikož pak žalobkyně nemá právo na úroky z jistin, nemůže jí náležet ani právo na úrok z prodlení z těchto částek. Nadto, žalovaná v tomto ohledu případně poukázala i na skutečnost, že úroky z úroků lze požadovat pouze, bylo-li to sjednáno. Žalobkyně přitom ani netvrdila, že by tomu tak v nyní projednávaném případě bylo.

54. Výrokem I rozsudku proto soud žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl.

55. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to tak, že tuto přiznal plně úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady činí [částka] a sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, sepis odporu, sepis vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu dne [datum]), z částky [částka] za úkon uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (účast na jednání soudu, během kterého byl pouze vyhlášen rozsudek) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

56. Určená náhrada nákladů řízení je splatná v obecné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám právní zástupkyně žalované.

Poučení