14 C 51/2022 - 93

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] pro zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy 12 967 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, když v převyšující části, co do 16 845 Kč se žaloba zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá odškodnění nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč za tvrzenou nepřiměřenou délku řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Předmětné řízení není ke dni podání této žaloby skončeno. Uvedla k tomu dále, že dotčené soudní řízení, které je incidenčním sporem, dosud trvá již více než deset let, a to navzdory tomu, že se nejedná o skutkově složité řízení. Ve zdrojovém řízení jde o spor, jaké dvě zásadní právní otázky je nutné správně posoudit. Jedná se o: • platnost kupní smlouvy ze dne 14. 4. 2010 uzavřené mezi dlužnicí (jako prodávající) a obchodní společností [Anonymizováno] (jako kupující) a • dobrou víru žalobkyně při nabývání vlastnického práva k nemovitým věcem od obchodní společnosti [Anonymizováno]. Je pravdou, že při posuzování právní otázky týkající se nabytí vlastnického práva od nevlastníka došlo ke změně dřívější judikatury Nejvyššího soudu České republiky. Toto soudní řízení tak lze po právní stránce hodnotit jako relativně složité. V kontextu délky trvání soudních řízení v České republice by žalobkyně považovala za relativně akceptovatelné, pokud by toto konkrétní soudní řízení trvalo přibližně čtyři roky. To podle jejího názoru bylo možné, neboť ani ona, ani insolvenční správkyně nezavdaly jakoukoliv příčinu k průtahům v tomto řízení. Ty byly způsobeny výlučně pochybeními soudu prvního a druhého stupně a pokud by Městský soud v Praze či Vrchní soud v Praze rozhodly správně v prvním (nebo aspoň ve druhém) „kole“ soudního řízení, mohla být žalobkyně ušetřena dalšího soudního „martyria“ napříč všemi soustavami tuzemského obecného soudnictví. Žalobkyně má za to, že má právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze ve věci [spisová značka], a to v základní výši, kterou vyčísluje ke dni 17. 1. 2022 na základě str. 28 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 s označením Cpjn 206/2010 Celkem se jedná o náhradu nemajetkové újmy v základní výši 120 000 Kč. Tu je nicméně nutné přizpůsobit této konkrétní věci (viz. str. 13 zmiňovaného stanoviska); kromě samotné délky řízení je nezbytné přihlédnutím ke složitosti případu, chování žalobkyně, postupu soudu prvního stupně, soudu druhého stupně a dovolacího soudu a významu předmětu řízení pro žalobkyni. Jak již bylo uvedeno výše, právní otázka řešená v soudním řízení, jehož průtahy jsou předmětem této žaloby, je poměrně složitá. Žalobkyně se však na průtazích v celém řízení nepodílela. Na základě kritéria složitosti případu a chování žalobkyně by proto měla být základní výše náhrady nemajetkové újmy ponížena o 10 % [(-10 %) + 0 %]. Nelze přehlédnout, že soudy prvního a druhého stupně již pochybily dvakrát (alespoň podle názoru dovolacího soudu). Za to by neměla nést odpovědnost žalobkyně. Dosavadní postup soudu prvního a druhého stupně (spočívající v nesprávném právním posouzení věci) by proto měl vést k navýšení základní výše náhrady nemajetkové újmy o 5 % (5 %). Význam předmětu řízení je pro žalobkyni značný, a to s ohledem na to, že nemovité věci představovaly/představují její jediný majetek. Navíc se jedná o majetek, který byl ke dni 31. 5. 2015 znaleckým posudkem znalkyně [Anonymizováno] ohodnocen na 13 500 000 Kč (jaká je jeho hodnota dnes, žalobkyně přesně neví, nicméně s ohledem na růst cen nemovitých věcí v posledních letech bude téměř s jistotou znatelně vyšší, než když jej v roce 2015 oceňovala znalkyně [Anonymizováno]). Objektivně lze ale říct, že existují řízení důležitější povahy, a to např. trestní řízení nebo řízení týkající se rodinných vztahů. Nicméně skutečnost, že předmětem tohoto řízení je „pouze“ o majetek, a ne základní lidská práva a svobody, zdraví osob nebo mezilidské vztahy, nelze přičítat k tíži žalobkyně. Co se týče významu a dopadu dlouhého soudního řízení do sféry žalobkyně, • ta byla od roku 2011 do roku 2019 v důsledku zahrnutí nemovitých věcí do majetkové podstaty dlužnice zbavena možnosti užívat tyto nemovité věci, nakládat s nimi; • žalobkyně byla zbavena jediného zdroje svých příjmů a její činnost byla na řadu let zcela paralyzována; • stav nemovitých věcí byl zhoršen, kdy původně zcela funkční areál, který nemovité věci tvoří, byl v době správy insolvenční správně zavezen hromadami sutě, kterou musela žalobkyně za více než 200 000 Kč nechat odstranit; • veškeré výnosy plynoucí z pronájmu areálu byly insolvenční správkyní „spotřebovány“ na ostrahu, která v době zahrnutí nemovitých věcí do majetkové podstaty dlužnice nebyla potřeba, protože areál byl užíván a nebylo nutné ani potřebné jej střežit; výsledkem mnohaleté správy areálu insolvenční správkyní je fakt, že areál nevygeneroval žádný zisk; • po zahrnutí areálu do majetkové podstaty dlužnice neplnila insolvenční správkyně veřejnoprávní povinnosti vůči finanční správě a neplatila daň z nemovitých věcí; to vedlo k zahájení několika daňových exekucí a část výnosů z areálu, které vygeneroval od roku 2019, musela být zprvu použita na zaplacení daní a penále. Je možné, že nemovité věci nakonec nebudou vyloučeny z majetkové podstaty dlužnice (žalobkyně přirozené doufá a věří v opak). I pokud by k tomu ale mělo dojít, průtahy v soudním řízení, které jsou předmětem této žaloby, působí žalobkyni nejen nemajetkovou, ale i majetkovou újmu. V případě ponechání nemovitých věcí v majetkové podstatě dlužnice by tato měla povinnost vrátit jediné akcionářce žalobkyně kupní cenu za nemovité věci. Tyto prostředky by pak jediná akcionářka žalobkyně mohla sama nebo prostřednictvím žalobkyně užít jiným způsobem, který by jí mohl generovat zisk. Průtahy v soudním řízení však žalobkyni brání v užívání nemovitých věcí i v případné dispozici s uvedenými finančními prostředky. S ohledem na posledně uvedené by měla být základní výše náhrady nemajetkové újmy na základě kritéria významu předmětu řízení navýšena o 5 % (5 %). Žalobkyně je tedy z důvodů výše uvedených toho názoru, že má právo (a zároveň nárok) na náhradu nemajetkové újmy v původní nezměněné základní výši 120 000 Kč [součet zmíněných a okomentovaných kritérií ovlivňujících konkrétní případ činí 0 % = (-10 %) + 0 % + 5% + 5%]. Žalobkyně požádala žalovanou o náhradu nemajetkové újmy ve výši 106 875 Kč dne 20. 7. 2021. Žalovaná žádost žalobkyně přijala, o čemž ji dne 21. 7. 2021 informovala. Co se týče výše žalované náhrady nemajetkové újmy, oproti žádosti žalobkyně došlo k jejímu mírnému navýšení z důvodu vývoje soudního řízení, jehož průtahy jsou předmětem této žaloby.

2. Žalovaná s žalobou v uplatněném rozsahu 120 000 Kč nesouhlasila, uvedla k tomu, že činí nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně dne 20.7.2021 uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 106 875 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 10. 5. 2022. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 90 188 Kč. Odkázala na průběh posuzovaného řízení, které ke dni projednání žalovanou není skončeno. V činnosti soudu shledává delší prodlevu při rozhodování NS od 30.9.2019 do 26.10.2021. Bez ohledu na uvedené však již celková délka stále neskončeného řízení neodpovídá složitosti věci, proto je hodnocena jako nepřiměřená. Odkázala na recentní judikaturu, např. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93. V daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá takovou domněnku vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Při stanovení výše zadostiučinění žalovaná vycházela ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Nebyl shledán důvod pro navýšení základní částky poskytované za rok trvání řízení, které v posuzovaném případě trvalo 10 let a 3 měsíce. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 35%, a to 15% z důvodu složitosti řízení, 15% z důvodu četnosti rozhodování soudů a 5% z důvodu sníženého významu řízení. Žalovaná se domnívá, že poskytnutá výše zadostiučinění plně koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu ČR (zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, č.j. Cpjn 206/2010) a není důvod pro jeho navýšení. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

3. V průběhu řízení žalovaná žalobkyni plnila v rozsahu částky 90 188 Kč a řízení tak bylo usnesením 14 C 51/2022-65 ze dne 14.12.2022 částečně zastaveno co do 90 188 Kč. K projednání tak zůstala částka 29 812 Kč.

4. Soud věc projednal k souhlasu obou stran bez nařízení jednání, přičemž zjistil :

5. Z přílohového spisu Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že žalobkyně vystupovala v posuzovaném řízení na straně žalující č. 1 a s návrhem ze dne 17. 1. 2012 se domáhala na žalované spolu s žalobkyní č. 2 vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba]. [Anonymizováno]. Usnesením ze dne 27. 2. 2012 byli účastníci vyzváni ke sdělení, zda uplatňují námitku věcné a místní nepříslušnosti, toto bylo doručeno dne 11. 3. 2012, žalované byla zaslána žaloba (doručena dne 2. 3. 2012) a byla vyzvána k vyjádření se k žalobě. Vyjádření žalované bylo soudu doručeno dne30. 3. 2012. Usnesením ze dne 30. 4. 2012 byli žalobci vyzváni k uhrazení soudního poplatku, soudní poplatek byl uhrazen dne 22. 5. 2012. Usnesením ze dne 28. 6. 2012 byli žalobci vyzváni k podání repliky, usnesením ze dne 21. 8. 2012 byli žalobci urgováni. Dne 25. 10. 2012 byl dán pokyn k nařízení jednání. První jednání ve věci se konalo dne 15. 1. 2013, bylo odročeno za účelem výslechu dlužníka. Další jednání se konalo dne 4. 2. 2013, bylo odročeno za účelem výslechu svědka. Další jednání se konalo dne 19. 2. 2013. Dne 26. 2. 2013 byl vyhlášen rozsudek ve věci, písemné vyhotovení bylo rozesláno dne 21. 3. 2013. Dne 27. 3. 2013 podali žalobci do rozsudku blanketní odvolání, usnesením ze dne 15. 4. 2013 byli žalobci vyzváni k doplnění svých blanketních odvolání a k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Soudní poplatek za odvolání byl uhrazen dne 17. 4. 2013, téhož dne bylo do spisu založeno doplnění odvolání. Odvolání spolu s výzvou k vyjádření se bylo žalované zasláno dne 6. 5. 2013, žalovaná podala vyjádření de 10. 5. 2013. Věc byla Vrchnímu soudu předložena k rozhodnutí o odvolání dne 16. 5. 2013. Dne 9. 6. 2014 bylo rozesláno předvolání účastníkům řízení. Na jednání dne 25. 6. 2014 vynesl odvolací soud rozsudek ve věci, kdy soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, resp. částečně změnil v nákladovém výroku. Rozsudek byl rozeslán dne 11. 7. 2014. Dne 28. 8. 2014 podali žalobci dovolání. Usnesením ze dne 9. 9. 2014 vyzval soud právního zástupce k doložení plné moci, což bylo učiněno dne 12. 9. 2014. Usnesením ze dne 17. 9. 2014 byli vyzváni žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání (společně a nerozdílně), tento byl uhrazen žalobcem č. 1 dne 23. 9. 2014. Následně bylo dovolání zasláno žalované, a to dne 1. 10. 2014, spolu s výzvou k vyjádření se k podanému dovolání, žalovaná se vyjádřila dne 16. 10. 2014. Usnesením ze dne 22. 10. 2014 vyzval soud právního zástupce žalované k doložení plné moci, což bylo učiněno dne 29. 10. 2014. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 7. 11. 2014. Usnesením ze dne 25. 11. 2014 vyzval dovolací soud žalobce č. 2 k zaplacení soudního poplatku. Z důvodu problémů týkající se poplatkové povinnosti byl spis vrácen soudu I. stupně bez věcného vyřízení. Dovolací řízení bylo vůči žalobci č. 2 zastaveno usnesením ze dne 7. 1. 2015. Žalobce č. 2 následně uhradil soudní poplatek za dovolání. Usnesením ze dne 23. 1. 2015 bylo usnesení ze dne 7. 1. 2015 zrušeno. Věc byla dne 16. 3. 2015 opětovně postoupena k rozhodnutí dovolacímu soudu. Usnesením ze dne 27. 1. 2016 bylo rozhodnuto o návrhu na odklad vykonatelnosti, a to tak, že se tomuto vyhovělo. Na jednání dne 29. 6. 2016 byl vyhlášen rozsudek – dovolání žalobce č. 2 bylo odmítnuto, rozsudek odvolacího soudu byl ve vztahu k žalobci č. 1 zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 20. 7. 2016 a písemné vyhotovení rozsudku bylo rozesláno dne 21. 7. 2016. Dne 16. 8. 2016 byl spis postoupen odvolacímu soudu k opětovnému rozhodnutí ve věci odvolání žalobce č.

1. Dne 23. 2. 2017 požádal žalobce č. 1 o nařízení jednání. Dne 27. 2. 2017 bylo rozesláno předvolání. Na jednání dne 15. 3. 2017 bylo vyhlášeno usnesení – rozsudek soudu I. stupně bylo ve vztahu k žalobci č. 1 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu jednání. Písemné vyhotovení usnesení bylo rozesláno dne 13. 4. 2017. Usnesením ze dne 5. 5. 2017 byl žalobce č. 1 vyzván k doplnění svých tvrzení, na což reagoval dne 30. 5. 2017. Usnesením ze dne 6. 6. 2017 byl žalovaný vyzván k replice, tu podal dne 19. 6. 2017. Usnesením ze dne 30. 6. 2017 vyzval soud žalobce č. 1 k doplnění svých tvrzení, žalobce doplnil svá tvrzení dne 18. 7. 2017. Soud vyzval k dalšímu doplnění tvrzení žalobce č. 1 dne 24. 8. 2017, což žalobce učinil dne 11. 9. 2017. Dne 3. 1. 2018 byl dán pokyn k nařízení jednání, které se následně konalo dne 29. 1. 2018. Jednání bylo odročeno z důvodu provedení písemných důkazů založených u [právnická osoba] a k výslechu znalců. Další jednání se konalo dne 5. 3. 2018. Usnesením ze dne 8. 3. 2018 bylo rozhodnuto o znalečném. Rozsudek byl vyhlášen dne 12. 3. 2018 s tím, že žaloba se zamítá. Písemné vyhotovení rozsudku bylo rozesláno dne 6. 4. 2018. Dne 23. 4. 2018 podal žalobce č. 1 odvolání do rozsudku, žalované bylo toto zasláno dne 4. 5. 2018. Žalovaná se vyjádřila k odvolání dne 10. 5. 2018. Spis byl předložen odvolacímu soudu ne 17. 5. 2018. Dne 15. 5. 2019 byla rozeslána předvolání k jednání u odvolacího soudu. Na jednání dne 12. 6. 2019 byl vyhlášen rozsudek – rozsudek byl změněn tak, že bylo žalobě vyhověno a předmětné pozemky byly vyloučeny ze soupisu majetkové podstaty. Rozsudek odvolacího soudu byl doplněn usnesením ze dne 12. 7. 2019. Písemné vyhotovení rozsudku bylo rozesláno dne 22. 7. 2019. Dne 19. 8. 2019 podala žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a návrh na odklad právní moci, toto bylo rozesláno dne 27. 8. 2019. Dne 20. 9. 2019 podal žalobce č. 1 vyjádření k dovolání. Spis byl dovolacímu soudu předložen dne 30. 9. 2019. Usnesením ze dne 3. 12. 2019 vyzval NS právní zástupce k doložení plné moci, na což žalobce č. 1 reagoval dne 9. 12.2019. Usnesením ze dne 15. 4. 2020 byl návrh na odklad právní moci zamítnut. Rozsudkem ze dne 26. 10. 2021 NS rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spis byl vrácen soudu I. stupně k rozeslání stejnopisů dne 3. 12. 2021. Dne 6. 12. 2021 byl dán pokyn k rozeslání, dle úředního záznamu ze dne 9. 2. 2022 bylo zjištěno, že z důvodu nemoci nebyl rozsudek do datové schránky odeslán, a téhož dne byl rozsudek rozeslán účastníkům řízení. Věc byla opětovně předložena odvolacímu soudu dne 1. 3. 2022. Dne 29. 3. 2023 se žalobce č. 1 dotázal soudu na stav věci. Předvolání bylo účastníkům rozesláno dne 26. 4. 2023. Na jednání dne 24. 5. 2023 byl vyhlášen rozsudek s tím, že se rozsudek soudu I. stupně ze dne 12. 3. 2018 potvrzuje. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 6. 2023.

6. Skutkovým závěrem soudu je, že řízení pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 7.1.2012, žalobkyně vystupovala v řízení v procesním postavení žalobce. Dne 26.2.2013 byl vyhlášen rozsudek, který byl k podanému odvolání potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25.6.2014. K následnému dovolání byl rozsudek soudu II. stupně zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29.6.2016 a věc byla vrácena nižším soudům. Usnesením odvolacího soudu ze dne 15.3.2017 byl zrušen rozsudek soudu I. stupně (ze dne 26.2.2013), věc vrácena soudu nižší instance. Dne 12.3.2018 byl vyhlášen rozsudek, který byl k podanému odvolání změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12.6.2019. K podanému dovolání byl rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 26.10.2021. Spis byl vrácen soudu I. stupně, který dal pokyn k rozeslání stejnopisů dne 9. 2. 2022 bylo zjištěno, že z důvodu nemoci nebyl rozsudek do datové schránky odeslán, a téhož dne byl rozsudek rozeslán účastníkům řízení. Věc byla opětovně předložena odvolacímu soudu dne 1. 3. 2022. Po dotazu žalobkyně č. 1 dne 29. 3. 2023 na stav věci, bylo předvolání účastníkům rozesláno dne 26. 4. 2023 a na jednání dne 24. 5. 2023 byl vyhlášen rozsudek potvrzující rozsudek soudu I. stupně. Věc pravomocně skončila dne 16. 6. 2023.

7. Řízení probíhalo po dobu od ledna 2012 do června 2023, tedy 11 let a 5 měsíců.

8. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, podle § 2 se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit, přičemž podle § 5 téhož zákona stát odpovídá za podmínek ustanovených v citovaném zákoně za škodu, která byla způsobena buď rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem.

9. Podle § 13 citovaného zákona, nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle § 31a citovaného zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytne se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení, k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle § 6 o.s.ř. soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení, tak aby ochrana práv byla rychlá a účinná, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné byly spolehlivě zjištěny. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v ust. § 31 a odst. 3 zákona umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, zda tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu.

12. Obecně délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Evropský soud pro lidská práva považuje za základní kritéria při posuzování otázky porušení práva na přiměřenou délku řízení před soudem objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu a to, co bylo při sporu pro poškozeného v sázce (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. října 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11).

13. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je zároveň třeba zohlednit stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, které bylo vydáno v zájmu sjednocení rozhodování soudů prvních stupňů a soudů odvolacích o otázce postupu při stanovení přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení § 31a) z.č. 82/1998 Sb., a dále relevantní judikaturu ESLP, a to tak, aby stanovená částka nebyla nepřiměřeně nízká v porovnání s částkami, které by v podobném případě ESLP poškozenému přiznal z titulu spravedlivého zadostiučinění ve smyslu článku 41 Úmluvy (srov. např. výše uvedený rozsudek ESLP ve věci Apicella, § 95).

14. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba na insolvenční správkyni o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty. Řízení bylo charakteristické určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo třeba rozšířenějšího dokazování počítaje v to řadu listinných důkazů, výslechu svědků i znalce. Ve věci rozhodovaly soudy na všech třech stupních soudní soustavy. Soud I. stupně rozhodoval dvakrát, soud II. stupně třikrát a Nejvyšší soud dvakrát Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkům zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jejich práv (opravné prostředky), které mají možnost využít, kdy zajisté jim to nelze přičítat k tíži. Jestliže však účastníkům řízení nelze vyčítat, že na ochranu svých práv využívají procesní prostředky, které jim dává zákon k dispozici, na druhou stranu je evidentní, že prodloužení řízení, k němuž dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů, tedy žalované.

15. Význam řízení pro žalobkyni byl do určité míry snížený. Dle recentní judikatury je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví. Obecně, s hodnotou předmětu řízení přímo úměrně roste i klesá její význam pro účastníky řízení. Pokud se spor vede o peněžitou částku, vždy záleží na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí života účastníka řízení, tedy, zda tato částka z hlediska osobních a majetkových poměrů účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011). Kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného obsahuje to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce nebo chodu a organizace právnické osoby. I judikatura ESLP zastává stanovisko, že přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu se v zásadě poskytuje také právnickým osobám. V případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a též, i když ne tak výrazně – stres a potíže způsobené členům vedení společnosti. Z pohledu závažnosti nemateriální újmy je pak očekávatelné, že v konkrétním případě bude dopad nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů právnické osoby méně intenzivní, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické, a vzniklá újma je tudíž nižší.

16. Za spravedlivou k odškodnění nemajetkové újmy je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyni náleží odškodnění nemajetkové újmy v základu 16 000 Kč/rok posuzovaného řízení, neboť se jedná již o dobu přesahující 10 let. Za první dva roky je to jen – tedy 8 000 Kč. Za dalších 9 let je to 144 000 Kč. Tedy dohromady 152 000 Kč. K tomu ještě za 5 měsíců je to 1 333 x 5 = 6 665 Kč. 152 000 + 6 665 = 158 665 Kč.

17. Soud následně přistoupil ke korekci, a to snížení o 20 % pro význam řízení pro žalobkyni, neboť se nejednalo o řízení např. opatrovnické, nebo trestní, škodu na zdraví, nebo pracovně právní spor, které jsou považovány z hlediska judikatury za řízení významná pro účastníky a též s ohledem na postavení žalobkyně jako korporace (oproti fyzickým osobám). Pro procesní složitost, jak vyplynulo ze spisu, soud snížil základní částku o dalších 10 %. O dalších 5 % pak soud snížil pro četnost rozhodování, která vyplynula z procesní aktivity účastníků a přispěla tak k celkové délce řízení. V součtu se tak jedná o snížení v rozsahu 35 %. Důvody ke zvýšení soud neshledal.

18. Výpočet : 158 665 Kč mínus 55 510 Kč činí výslednou částku 103 155 Kč. Pokud tedy žalovaná poskytla žalobkyni plnění 90 188 Kč a předmětem žaloby po částečném zpětvzetí 90 188 Kč zůstala k projednání částka 29 812 Kč, pak je žalovaná povinna zaplatit rozdíl mezi 103 155 a 90 188 Kč, s výsledkem 12 967 Kč.

19. V převyšující části (29 812 mínus 12 967) co do 16 845 Kč byla žaloba jako neopodstatněná, zamítnuta.

20. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, pak v případě řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení, které představuje odměna advokáta za 3 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (usnesení NS ze dne 29.1. 2014, sp.zn. [spisová značka]) po 3 100 Kč x 3 = 9 300 Kč, k tomu 3x 300 paušální náhrada hotových výdajů advokáta celkem ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 cit vyhlášky, celkem 10 200 Kč. K tomu zaplacený soudní poplatek [právnická osoba] Kč. Dohromady 12 200 Kč.

Poučení