14 C 54/2023 - 127

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o náhradu škody takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci na nemajetkové újmě částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% p.a. dle nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. z této částky ode dne 11. 2. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ode dne 11. 2. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, když v převyšující části co do 5 619 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% z této částky od 11. 2. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč z nezákonného trestního stíhání a náhrady škody - obhajného původně ve výši 22 869 Kč, které pak korigoval a vzal částečně zpět o 1 800 Kč a v tomto segmentu zůstalo k projednání 21 069 Kč. Původně žalobce požadoval též 10 455 Kč za to, že uplatnil nárok u žalované, avšak i tento požadavek vzal zpět a soud následně v uvedených zpětvzetích pak řízení částečně zastavil. K projednání tak zůstaly částky 50 000 Kč za nemajetkovou újmu a 21 069 za obhajné. Žalovaná v segmentu nemajetkové újmy poskytla žalobci omluvu za nezákonné trestní stíhání, relutární satisfakci však neposkytla. Obhajné neuhradila, neboť žalobce nedoložil že požadovanou částku svému obhájci uhradil. Žalobce popsal, že mu bylo dne 27. 6. 2021 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, proti němuž podal v zákonné lhůtě stížnost dle § 160 odst. 7 tr. řádu, ta však byla zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 č.j. 1 ZT 169/2021-15 ze dne 19. 7. 2021. Dne 20. 9. 2021 podal žalobce návrh na zastavení trestního stíhání dle § 172 tr. řádu, kterému nebylo vyhověno. Dne 1. 11. 2021 byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 podána obžaloba ve věci pod č.j. 1 ZT 169/2021-22, proti žalobci byl soudem vydán pod č.j. 33 T 72/2021-120 trestní příkaz, proti němuž žalobce dne 5. 11. 2021 podal odpor. Žalobce tak byl obžalován ve věci č.j. 33 T 72/2021 z trestného činu ublížení na zdraví dle ust. § 146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle ust. § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 25. 1. 2022 byl Obvodním soudem pro [adresa] vydán zprošťující rozsudek ve věci, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č.j. 5 To 63/2022, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce ve věci. Byl následně vydán zprošťující rozsudek, potvrzený usnesením odvolacího soudu, čímž nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně. Žalobce proto u žalované uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nezákonnost trestního stíhání žalobce shledává již v usnesení o zahájení o trestním stíhání. Žalovaná nesporovala, že u ní žalobce dne 10. 8. 2022 uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody a nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 83 324 Kč, spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení ve výši 22 869 Kč, v náhradě nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč a v náhradě nákladů právního zastoupení spojené s podáním žádosti o odškodnění ve výši 10 455 Kč, vzniklých v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 72/2021. Žalovaná požadavku žalobce na náhradu nákladů právního zastoupení nevyhověla ani z části, neboť žalobce neprokázal, že by mu vznikla škoda. V případě nemajetkové újmy žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnut a za tuto skutečnost se žalobci omluvila. Ohledně nároku na náhradu nákladů právního zastoupení spojené s podáním žádosti o odškodnění žalovaná ničeho žalobci neplnila, což žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne 16. 6. 2023. Žalovaná byla schopna bez součinnosti žalobce ověřit toliko existenci dvou z nutných podmínek k uplatněnému nároku, a to existenci odpovědnostního titulu - v tomto případě nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) a vztah příčinné souvislosti. Další podmínku, a to vznik škody, však žalovaná bez součinnosti ze strany žalobce neměla jak ověřit a byla tak zcela závislá na součinnosti žalobce. Žalovaná, ač k tomu byla připravena, nemohla objektivně přikročit k uhrazení vzniklé škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu žalobce, neboť neměla z důvodů výlučně na straně žalobce postaveno najisto splnění jedné ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to vznik tvrzené škody. V případě, že by žalobce doplnil potřebné doklady a bylo přistoupeno k věcnému projednání, žalovaná uvádí, že oproti předloženému přehledu úkonů právní služby by žalovaná nehradila - vyjádření k odvolání státního zástupce - za tento úkon by nebyla odměna přiznána, neboť úkon nebyl v trestním spise dohledán a ani žurnalizován. Vzhledem k tomu, že žalobce při předběžném projednání neprokázal vznik škody, resp. ani přes výzvu ze dne 5. 5. 2023 nedoložil doklad o zaplacení právních služeb (výpis z účtu, pokladní doklad) či fakturu vystavenou na požadovanou částku, žalovaná byla nucena předběžné projednání ukončit. Soud provedeným dokazováním zjistil : Z příjmového pokladního dokladu (číslo listu 84) se podává, že dne 10. 5. 2022 byla celkem právnímu zástupci [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] [Jméno zainteresované osoby 0/0] uhrazena částka 22 869 Kč, jednalo se o úhradu faktury č 22100033. Soud provedl dokazování z volně dostupných internetových informací předložených žalobcem ohledně jeho osoby a zjistil : Z informace (číslo listu 85) zveřejněné na [Anonymizováno]., s pod titulkem „[Jméno zainteresované osoby 0/0]: [Anonymizováno]“, s textem „[Jméno zainteresované osoby 0/0] popisuje [právnická osoba] ...“ Dále z [Jméno zainteresované osoby 0/0] ...“ a článek dále pokračuje. Z článku na [Anonymizováno]., s titulkem „[Jméno zainteresované osoby 0/0]“ se podává text : „[jméno FO]“ a článek dále pokračuje. V [Anonymizováno], je uveřejněn článek o [Jméno zainteresované osoby 0/0], uvedeno [Anonymizováno]….atd. Dále články o žalobci na [Anonymizováno], poté na [Anonymizováno]. [Anonymizováno] …“ a tento článek dále pokračuje. Článek na [Anonymizováno], „[Jméno zainteresované osoby 0/0]“. [Anonymizováno], článek s titulkem „[Jméno zainteresované osoby 0/0].“, s textem „[Anonymizováno]…. Na [Jméno zainteresované osoby 0/0]). Dále [Anonymizováno], „[jméno FO]“, článek z „12. 10. 2020 - [Jméno zainteresované osoby 0/0] ...“ a příběh dále pokračuje. Dále [Jméno zainteresované osoby 0/0]“, zde odkaz na [Anonymizováno] a pak fotografie. Dále článek na [Anonymizováno], s titulkem „[jméno FO] ...“, zveřejněno [datum], a s textem „[Jméno zainteresované osoby 0/0] ...“ a dále článek pokračuje. Následně článek [Anonymizováno], „[Jméno zainteresované osoby 0/0]“. Dále článek na [Anonymizováno], s titulkem „[Jméno zainteresované osoby 0/0]“. Poté [Anonymizováno], „[jméno FO]...“ dále článek pokračuje. Následně článek na [Anonymizováno], „[jméno FO] ..." a článek dále pokračuje. Z článku na [Anonymizováno] plyne titulek „[Jméno zainteresované osoby 0/0]“. Poté článek na [Anonymizováno] s titulkem „[Jméno zainteresované osoby 0/0]“, pak článek na [Anonymizováno] s titulkem „[Jméno zainteresované osoby 0/0] ...“ z 3. 11. 2019, s textem „[Anonymizováno] ...“ a dále článek pokračuje. V [Anonymizováno] uveřejněný článek s titulkem „[Jméno zainteresované osoby 0/0]“. Následně článek v [Anonymizováno], zde uvedeno jméno [Jméno zainteresované osoby 0/0] (*[Anonymizováno]), „[Anonymizováno] ...“ a článek dále pokračuje. Poté [Anonymizováno], „[právnická osoba].“ [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] Skutkovým zjištěním soudu je průběh trestního stíhání žalobce, kdy usnesením Policie ČR, Obvodní ředitelství policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 31. 5. 2021, č.j. KRPA-241095-39/TČ-2020-001471 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Proti výše uvedenému usnesení podal žalobce stížnost. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2021, č.j. 1 ZT 169/2021-15 byla stížnost žalobce zamítnuta jako nedůvodná. Dne 15. 10. 2021 byla na žalobce Obvodním státním zastupitelstvím v Praze podána obžaloba. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 10. 2021, č.j. 33 T 72/2021-120 byl žalobce shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a za to byl žalobci uložen peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč. Proti výše uvedenému trestnímu příkazu podal žalobce odpor. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 T 72/2021 byl žaobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu. Po vyhlášení výše uvedeného rozsudku podal státní zástupce odvolání, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022 sp. zn. 5 to 63/2022 bylo podle § 256 trestního řádu odvolání zamítnuto. Řízení pravomocně skončilo dne 6. 4. 2022. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle § 8 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, není-li dále stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Podle § 13 citovaného zák., se nesprávným úředním postupem rozumí také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (např. čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Lze tak konstatovat, že došlo k nezákonnému trestnímu stíhání, tudíž je dána odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno. Každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo – což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05). Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet [viz nález sp. zn. II, ÚS 590/08). Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, pak usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obžaloby je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22.10.2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval: „Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že „sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ Dle platné judikatury platí, že zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, újma založená jinou skutečností musí být prokázána (např. rozhodnutí NS ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, či rozhodnutí téhož soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Lze mít obecně za to, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou. Pokud jde o žalobní požadavek na nemajetkovou újmu v relutární formě, soud uzavírá, že došlo k nezákonnému trestnímu stíhání žalobce, jak uzavřela i žalovaná, avšak nebylo prokázáno, že žalobci vznikla újma, která by si vyžadovala relutární satisfakci. Žalobce je veřejně známou osobou v oblasti [Anonymizováno], má vlastní [Anonymizováno], v rámci jehož podnikání se bezesporu vyžaduje dobrá pověst. Žalobce byl trestně stíhán pro delikty ublížení na zdraví (§ 146/1 TZ v jednočinném souběhu s výtržnictvím - § 358/1 TZ). Trestní stíhání trvalo krátkou dobu od 27.6.2021 do 6.4.2022 (kdy nabylo právní moci rozhodnutí zprošťující). Trvalo tak necelý rok a to v obou fázích trestního řízení (přípravného i soudního). Pokud jde o dobrou pověst žalobce, pak nic nenasvědčuje tomu, že by byla tato narušena chováním žalované. Je-li odkazováno žalobcem na medializaci, pak v té souvislosti ani z jednoho mediálního výstupu nevyplývá, že byl žalobce trestně stíhán, resp., že by došlo k narušení jeho dobré pověsti v souvislosti s jeho trestním stíháním. Nad rámec uvedeného je nutno zdůraznit, že byl to sám žalobce, kdo ve vydání zveřejněném na [Anonymizováno] uvádí v rozsáhlém článku o svém chování v minulosti pod titulkem, [Anonymizováno].“ Tudíž dle názoru soudu není prokázán zásah do jeho osobnostních práv skrze nezákonné trestní stíhání přičiněním žalované a poskytnutí relutární satisfakce není na místě. V posuzovaném řízení žalobci hrozil trest odnětí svobody až na tři roky. Přímým nepodmíněným trestem žalobce nebyl ohrožován, sám státní zástupce v rámci závěrečné řeči navrhoval toliko uložení podmíněného trestu. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 31. 5. 2021, žalobce si jej převzal dne 28. 6. 2021, zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 6. 4. 2022, tedy řízení trvalo přibližně 10 měsíců. Stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu v této věci podány nebyly. Celkovou délku řízení lze hodnotit za krátkou. Pokud jde o náhradu majetkové škody – obhajné, žalobce korigoval svůj původní žalobní požadavek a zůstaly k posouzení náhrady za úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu proti jejichž samotnému provedení žalovaná nebrojila. Jde o tyto následovné úkony právní služby, které soud považuje za účelně vynaložené : * Převzetí zastoupení a první porada s klientem (§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu) – tento úkon je důvodným k poskytnutí náhrady a to ve výši 1 500 Kč (samotný úkon) + 300 (paušální náhrada)= 1 800 Kč. *Návrh na zastavení trestního stíhání (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) je rovněž účelným k poskytnutí náhrady ve stejný výši, jak předchozí úkon (1 800 Kč). *Odpor proti trestnímu příkazu a vyjádření k obžalobě (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) jsou účelně vynaložené (1 800 Kč). *Účast na vyšetřovacím úkonu dne 14.9.2021 (§ 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu) – je taktéž úkonem realizovaným a účelně vynaloženým (1 800 Kč). *Zastoupení na hlavním líčení dne 14.12.2021 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu)- je též účelně vynaložený (ve výši 1 800 Kč). *Zastoupení na hlavním líčení dne 25.1.2022 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu – platí co výše (1 800 Kč). * Zastoupení na jednání o odvolání dne 6.4.2022 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) – je též účelným úkonem (ve výši 1 800 Kč). Jako účelně vynaložený soud považoval též prostudování trestního spisu dne 14.9.2021 (§ 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu) - 1 800 Kč. Pokud však jde o úkon prostudování trestního spisu dne 6.9.2021 ten nepovažuje soud za účelně vynaložený. Podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu nelze považovat ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 782/07, III. ÚS 1877/19) za účelný úkon právní služby, právě úkon ze dne 6.9.2021, který spočíval v prostudování spisu, neboť na tento úkon bezprostředně navazuje prostudování spisu při skončení vyšetřování ze dne 14.9.2021 ve smyslu § 11 (1) f) Advokátního tarifu, kdy je zcela zřejmé, že rozporovaný úkon právní služby a úkon ze dne 14.9.2024 jsou co do jejich obsahu zcela totožné a jen sotva lze ve smyslu § 31 (1) (3) ODPŠK zákona považovat za účelné oba dva. Advokátem byly ještě účelně poskytnuty následující úkony v hodnotě poloviny mimosmluvní sazby odměny ve smyslu ust. § 11 odst. 2 advokátního tarifu - stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu) 750 + 300 = 1 050 Kč. Celkově jde tedy o účelně vynaložených 8 x 1 úkon právní služby a 1 x 0,5 úkon právní služby = 9,5 úkonů právní služby = 14 400 + 1 050 Kč = 15 450 Kč, které soud žalobci přiznal. V převyšující části tohoto žalobního požadavku co do rozdílu požadovaných 21 069 Kč a přiznaných 15 450 Kč, tedy 5 619 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, pak soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce měl ve věci úspěch toliko v polovině žalobního požadavku - náhrady majetkové škody, a to jen v části tohoto nároku, proto soud rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá právo žádný z účastníků.