14 C 66/2019 - 405

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura [příjmení] ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o poskytnutí přiměřeného zadostiučiní ve výši 275 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 39 000 Kč s 9,75% zákonným úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 236 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 47 140 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [jméno], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedených Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp.zn. 23 E 1244/95 (částky 80 000 Kč), pod sp.zn. 23 E 339/2012 (částky 40 000 Kč), Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 35 E 36/2013 (částky 85 000 Kč) a Okresním soudem v Berouně sp.zn. 4 E 15/2013 (částky 70 000 Kč). Žalobce ve svých tvrzeních uvedl, že předmětem zmíněných řízení byl výkon rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum], č.j. [osobní údaje žalobce] 236, kterým byla [jméno] [příjmení] uložena povinnost zaplatit [anonymizována tři slova], [obec], částku 44 000 Kč s příslušenstvím. Řízení o výkon tohoto rozhodnutí bylo původně vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 1244/95 a v jeho průběhu došlo k postoupení pohledávky z původního oprávněného [příjmení] [anonymizována dvě slova], na [anonymizováno] [obec], s. p., a následně na žalobce, který svůj vstup do řízení navrhl dne [datum], přičemž o jeho návrhu bylo rozhodnuto až usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum]. Usnesením tohoto soudu ze dne [datum] pak bylo dané vykonávací řízení rozděleno a vyloučeno do dalších tří samostatných řízení, přičemž dvě z nich byla postoupena usnesením soudu ze dne [datum] jiným soudům, a to Okresnímu soudu v Berouně a Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 35 E 36/2013 bylo pravomocně skončeno dne [datum], řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp.zn. 23 E 1244/95 skončilo pravomocně téhož data, řízení vedené před týmž soudem pod sp.zn. 23 E 339/2011 skončilo dne 22. 3. 2018 a řízení vedené Okresním soudem v Berouně pod sp.zn. 4 E 15/2013 pravomocně skončilo dne 14. 3. 2018. Důvodem skončení těchto řízení bylo zpětvzetí návrhu žalobcem, který s povinným [jméno] [příjmení] (právním nástupcem po zemřelé [jméno] [příjmení]) uzavřel v lednu 2018 dohodu o narovnání. Žalobce má za to, že ve všech těchto docházelo k nesprávnému úřednímu postupu, průtahům, které zapříčinily nepřiměřenou délku posuzovaných řízení. Ode dne postoupení pohledávky na žalobce do dne pravomocného skončení všech řízení o výkon rozhodnutí uplynulo období 8 let. Tato doba je podle názoru žalobce enormně dlouhá s ohledem na to, že se jedná o vykonávací řízení, v němž se právo nenalézá, ale toliko se zajišťuje splnění povinnosti uložené předchozím soudním rozhodnutím, odhlédnuto od skutečnosti, že vykonávací řízení započalo již dne [datum].

2. Ke složitosti řízení žalobce uvedl, že dané řízení nepovažuje za skutkově, hmotně, právně či procesně jakkoliv složité, zejména, že by takováto složitost ospravedlňovala celkovou délku posuzovaných řízení. Žalobce se pak na délce řízení žádným způsobem nepodílel. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci v rámci řízení, žalobce Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vytkl, že Městský soud v Praze opakovaně rozhodnutí tohoto soudu pro jeho vady rušil a věc vracel k novému projednání, což se samozřejmě podílelo na délce řízení. Okresní soud v Berouně, který řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zahájil dne [datum], nenařídil výkon rozhodnutí po celou dobu trvání tohoto řízení až do samotného zastavení, což svědčí o laxním přístupu. Pokud jde o činnost Obvodního soudu pro Prahu 7 v souvislosti se zjištěním ceny nemovitosti, tento ustanovil znalce k ocenění nemovitosti až v roce 2011, i když již v roce 2011 byla tato nemovitost ve vlastnictví povinného [jméno] [příjmení]. Význam předmětu řízení pro žalobce, žalobce hodnotil jako vyšší s ohledem na skutečnost, že výše celkové částky pohledávky žalobce, nebyla zanedbatelná, když sice dne [datum] došlo povinným [jméno] [příjmení] k uhrazení částky ve výši 43 764 Kč (jistina), avšak celková výše dlužné částky s příslušenstvím k tomuto datu činila cca 170 000 Kč. S uhrazením této částky došlo ke snížení jistiny na částku 236 Kč, avšak předmětem vykonávacího řízení bylo i příslušenství, které zanedbatelné nebylo.

3. Žalobce také doplnil, že újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení mu vznikala již od data [datum], kdy podal návrh na vstup do vykonávacího řízení, ačkoliv v té době ještě nebylo rozhodnuto o jeho účastenství v řízení (o kterém bylo rozhodnuto až na základě usnesení ze dne [datum]). Žalobce však již před touto dobou měl jako jediný zájem na uspokojení dané pohledávky, neboť původní věřitel pohledávky, pohledávku na žalobce již v roce 2006 postoupil, a o řízení neměl žádný zájem. V podstatě by tak nastala situace, že ani původnímu oprávněnému a ani žalobci jako následnému oprávněnému by nevznikla nemajetková újma, neboť původní oprávněný již nebyl vlastníkem předmětné pohledávky a nemajetková újma by nevznikla ani žalobci (ačkoliv tento již byl vlastníkem předmětné pohledávky), avšak ještě nebylo rozhodnuto o jeho účastenství ve vykonávacím řízení, což je situace nelogická. Žalobce proto očekával, že o jeho procesním nástupnictví bude co nejrychleji rozhodnuto, aby mohl v řízení aktivně vystupovat. Žalobce také v rozhodné době čerpal bankovní úvěr k uspokojení bytové potřeby své a své rodiny a potřeba splácení tohoto úvěru byla spojena s nemalými náklady. Žalobce měl za to, že bude částečně z vymožené pohledávky hradit hypoteční úvěr. Význam předmětu řízení pro žalobce, proto nelze bagatelizovat a lze jej považovat minimálně za standardní. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil dne [datum] u žalované.

4. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně dne [datum] nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v celkové výši 275 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky vykonávacích řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu. 7 pod sp. zn. 23 E 1244/95 a pod sp. zn. 23 E 339/2012, před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 35 E 36/2013 a před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 4 E 15/2013. Žalovaná dále zkonstatovala stručně průběhy jednotlivých řízení a dospěla k závěru, že ani v jednom z posuzovaných řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, tedy k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobce vstoupil do řízení v postavení oprávněného dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení o připuštění jeho vstupu do řízení. Až od tohoto okamžiku lze posuzovat dobu rozhodnou pro nárok na náhradu nemajetkové újmy, a to v řízení o výkonu rozhodnutí prodeje movitých věcí. Co se týká dalších navržených způsobů výkonu rozhodnutí má žalovaná za to, že u nich počala rozhodná doba běžet až od chvíle, kdy bylo provedení výkonu rozhodnutí těmito způsoby navrženo, tedy ode dne [datum]. Soud se nejprve neúspěšně pokoušel sepsat postižené movité věci povinného, poté žalobce jakožto oprávněný navrhl nařízení výkonu rozhodnutí dalšími způsoby. Soud, u něhož probíhalo původní řízení, nejprve jednotlivé způsoby výkony rozhodnutí vyloučil k samostatnému projednání a následně u návrhu na prodej nemovitostí vyslovil místní nepříslušnost. V rámci řízení bylo také nutné posoudit návrhy povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a přiměřenost nařízení výkonu rozhodnutí s ohledem na výši vymáhané pohledávky a i vzhledem k tomu, že povinný oprávněnému pohledávku částečně uhradil. Soudy, u nichž probíhala vyloučená řízení, musely také zjišťovat stav řízení u původního soudu. Ohledně významu řízení pro žalobce žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 30 Cdo 1597/2014 a sp.zn. 30 Cdo 3583/2013, kdy dané závěry lze použít i na případ žalobce, který ve veřejné dobrovolné dražbě vydražil pohledávku za povinnou, o níž se vedl neúspěšný výkon rozhodnutí již od roku 1995. Povinná navíc zemřela a mohlo být tedy žalobci zřejmé, kdo bude jejím právním nástupcem a zda bude možné takovou pohledávku uspokojit. Žalovaná také připomněla, že od počátku roku 2014 byla již vymáhána toliko jistina ve výši 236 Kč z původní jistiny 44 000 Kč, tedy tato výše neodpovídá významu řízení pro žalobce a tento by se měl odvíjet od výše vymáhané pohledávky.

5. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č.j. 14 C 66/2019-261, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 136 500 Kč s příslušenstvím, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v převyšující části co do 138 500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 37 026 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 6. 2021, č.j. 72 Co 147/2021-314, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že jednak soud prvého stupně překročil žalobní návrh, když nerespektoval, že žalobce požadoval za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou obou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 7 částku v celkové výši 120 000 Kč, a dále se nezabýval skutečností, že podle žalobce mu počala vznikat nemajetková újma již před okamžikem počátku jeho účastenství v podkladovém řízení, na základě usnesení, které nabylo právní moci dne [datum], přičemž žalobce tuto nemajetkovou újmu počal odvíjet od data [datum], kterým byl datován návrh na vstup žalobce jako nabyvatele postoupené pohledávky do řízení. Odvolací soud poukázal na to, že za dané situace má žalobce povinnost takovou skutečnost tvrdit a prokazovat. Odvolací soud dále soudu stupně vytknul, že mimo jeho pozornost zůstala obrana žalované v té otázce, co do souvislosti jednotlivých posuzovaných řízení a případného sdílení žalobcovy újmy v těchto řízeních v důsledku jejich nepřiměřené délky, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 7. 2011 sp.zn. 30 Cdo 1021/2010, ze kterého vyplývá, že probíhají-li totiž souběžné dvě nebo více soudních řízení, která svým předmětem souvisí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či v dalších řízeních je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu posuzovat jako újmu jedinou, nikoliv jako újmou násobenou počtem jednotlivých řízení. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval posouzením nemajetkové újmy v souběžně vedených řízeních, přičemž odkázal na skutečnost, že výkon rozhodnutí byl veden za účelem vymožení jediné peněžité pohledávky ve výši 44 000 Kč s příslušenstvím, přičemž předmět každého zřízení se lišil pouze navrhovaným způsobem výkonu rozhodnutí. Odvolací soud proto soud prvého stupně zavázal, aby na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci v souladu s citovanou judikaturou vyhodnotil, zda v posuzovaných řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, přičemž při hodnocení délky řízení rozhodné pro vznik újmy žalobce měl soud prvého stupně vzít v úvahu, že žalobce se jako postupník vymáhané pohledávky stal účastníkem podkladového řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 1244/95 až dne 11. 11. 2010. Pro případ, že má žalobce za to, že mu újma v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení začala vznikat před okamžikem počátku jeho účastenství, bylo na soudu prvého stupně, aby ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobce poučil, aby takovouto skutečnost tvrdil a prokázal. Dále měl soud prvého stupně posoudit, zda nejsou splněny judikaturou vymezené podmínky pro to, aby na újmu žalobce vzniklou v důsledku jejich nepřiměřené délky bylo nahlíženo jako na újmu jedinou. V případě, že by soud prvého stupně dospěl k závěru, že základ žalobcem uplatněného nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je dán, bude se z pohledu zákonných kritérií v § 31a odst. 2 a 3 odškodňovacího zákona, zabývat formou a případně výší přiměřeného zadostiučinění.

6. Soud prvého stupně opětovně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2022 č. j. 14 C 66/2019-354 tak, že konstatoval, že v řízeních vedených Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 1244/95 a pod sp. zn. 23 E 339/2012 došlo k porušení žalobcova práva na přiměřenou délku řízení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a dále uložil žalobci, aby zaplatil žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 7. 2022, č.j. 72 Co 104/2022-379, rozsudek soudu prvého stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok. I.) a současně nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce (výrok II.). Odvolací soud opětovně vytkl soudu prvého stupně, že žalobce nevyzval podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní stran vzniku nemajetkové újmy ještě před okamžikem, kdy se stal účastníkem řízení. Dále se soud prvého stupně nevypořádal s tvrzením žalobce, že význam předmětu hodnocených řízení dovozuje s ohledem na narůstající příslušenství pohledávky jako vysoký. Další skutečnost, kterou měl soud prvého stupně zjistit a odůvodnit, podle odvolacího soudu bylo, zda v případě podkladových řízení se jednalo o souběžná řízení vytvářející jeden celek nebo jde o čtyři na sobě nezávislé výkony rozhodnutí, od čehož se odvíjí i případná nemajetková újma (újma jediná či více újem). Zde odvolací soud připomenul, že žalobce vstoupil do řízení dobrovolně jako postupník, které v té době trvalo již 9 let. Odvolací soud znovu soud prvého stupně zavázal, aby zjistil, zda délka hodnoceného řízení, popřípadě hodnocených řízení, byla ve vztahu k žalobci nepřiměřeně dlouhá, určil způsob a rozsah odškodnění nemateriální újmy v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp.zn. Cpjn 206/2010. V této souvislosti opětovně posoudil i význam předmětu podkladových řízení pro žalobce.

7. Soud veden závazným právním názorem odvolacího soudu poučil žalobce při ústním jednání konaném dne [datum] podle ustanovení § 118a odst. 1, 3, a to v kontextu se zrušujícím rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne [datum]. Žalobce setrval na svých tvrzeních ohledně vzniku nemajetkové újmy již před vstupem žalobce do řízení, a to od data [datum], jak vyjádřil ve své žalobě a svých podáních ze dne [datum] a ze dne [datum]. Žalobce především zdůraznil, že do řízení vstoupil dobrovolně, po pečlivém uvážení, měl informace o tom, že povinný by měl mít jednak nemovitý majetek a jednak obchodní podíl ve společnosti. Vydražením této pohledávky pak chtěl splácet hypoteční splátky, které splácel na základě smlouvy o hypotečním úvěru ze dne [datum]. Řízení pro něj proto byla významná a v souvislosti s tímto mu počala nemajetková újma vznikat ještě před tím, než byl účastníkem vykonávacích řízení.. Stran důkazních návrhu žalobce odkázal na již provedené listinné důkazy v rámci řízení a na účastnickou výpověď.

8. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně dne [datum] uplatnil u žalované svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v celkové výši 275 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudních řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 23 E 1244/95 a sp.zn. 23 E 339/2012, u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 35 E 36/2013 a u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 E 15/2013.

9. Soud provedl dokazování smlouvou [číslo] ze dne [datum] a potvrzením o zaplacených úrocích z hypotečního úvěru ze dne [datum]. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobce jako dlužník uzavřel dne [datum] s Komerční bankou jakožto věřitelem smlouvu o hypotečním úvěru, na základě které Komerční banka poskytla žalobci hypoteční úvěr ve výši 1 574 874 Kč na profinancování půdní vestavby a nástavby bytových jednotek a výměnu oken a dveří v domě [adresa], ulice Budivojova, obec České Budějovice, s úrokovou sazbou 4,8% ročně ze zůstatku jistiny. Žalobce se zavázal zahájit čerpání úvěru nejpozději do [datum], vyčerpat jej nejpozději do [datum]. Dále se žalobce zavázal uhradit Komerční bance jistinu a úroky nejpozději do [datum] (termín splacení úvěru). Žalobce zaplatil úroky z hypotečního úvěru ke dni [datum] ve výši 71 576,07 Kč bez státní finanční podpory.

10. Z výslechu žalobce soud zjistil, že tento měl legitimní očekávání, že věc o výkonu rozhodnutí bude vyřešena rychle, neboť řízení probíhalo od roku 1995. Zkoumal podrobnosti stran pohledávky, kterou v dražbě vydražil. Měl povědomí o tom, že řízení probíhá a že exekuce je pravomocně nařízená, tudíž očekával, že nejpozději v průběhu nejbližšího roku či dvou bude částka ve vztahu k povinnému vymožena. Žalobce se také v rámci účastnického výslechu vyjádřil k průběhu vykonávacích řízení, které považoval za průtažné s tím, že řízení vlastně nebyla ukončena vymožením pohledávky, nýbrž na základě mezi účastníky uzavřeného mimosoudního vyrovnání. Žalobce pak měl povědomí, že původní povinná a rovněž povinný, který po její smrti do jejich práv a povinností vstoupil, měl velký majetek, byl majitelem činžovního domu na [část obce]. Bylo tedy zřejmé, že povinný peníze má a že má povinnost plnit, a kdyby výkon rozhodnutí byl veden řádně, své pohledávky by se dočkal daleko dříve. V tomto směru žalobce shledal hlavní důvod své nemajetkové újmy. Žalobce dále sdělil, že povinný ve vykonávacím řízení uhradil v podstatě jistinu a řízení bylo vedeno toliko o částku 236 Kč a o příslušenství, které činilo asi 170 000 Kč. Žalobce tedy musel čekat dalších 5 let na to, než se domohl této již neúročené částky, proto také raději přistoupil na dohodu o vyrovnání, neboť měl za to, že ukončení výkonu rozhodnutí je v nedohlednu. Předmětnou pohledávku prověřoval v roce 2004, kdy byla k postoupení, respektive k možnosti vydražení, měl za to, že pokud své peníze investuje do této pohledávky, poměrně rychle se mu peníze vrátí, což očekával v roce 2006, nejpozději v roce 2007. V té době měl před svatbou, měl hypotéku na nový byt a potřeboval peníze umořit do svých závazků, respektive svých dluhů a poté, co se oženil a následně v roce 2008 se mu narodilo první dítě, mu peníze vložené do dané pohledávky chyběly. Těchto se domohl až v roce 2018.

11. Dále soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Berouně sp. zn. 4 E 15/2013. Z tohoto spisu se podává, že usnesením ze dne [datum] vyloučil Obvodní soud pro Prahu 7 návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti - budovy evidenční [číslo] v k. ú. [obec], k samostatnému projednání. Usnesením ze dne [datum] vyslovil Obvodní soud pro Prahu 7 místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu v Berouně. Proti tomuto usnesení podal dne [datum] oprávněný odvolání. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne [datum]. Tento usnesením ze dne [datum] napadené usnesení potvrdil. Věc byla postoupena Okresnímu soudu v Berouně dne [datum]. Tento následně přípisem ze dne [datum] dotazoval povinného, zda na pohledávku bylo již něco hrazeno. Svojí výzvu pak urgoval přípisem ze dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] byl oprávněný vyzván k zaplacení soudního poplatku. Dne [datum] podal povinný návrh na zastavení exekuce z důvodu uhrazení jistiny. Přípisem ze dne [datum] byl oprávněný vyzván, aby se k tomuto vyjádřil. Na to oprávněný reagoval podáním ze dne [datum]. Přípisem ze dne [datum] k dotazu Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo Okresním soudem v Berouně sdělováno, že nebylo vydáno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Přípisem ze dne [datum] požádal soud o zapůjčení některých exekučních spisů Obvodní soud pro Prahu 7. Přípisem ze dne [datum] vyzval soud oprávněného, aby prokázal, že povinnost, která je předmětem vykonávacího řízení přešla na označeného povinného [jméno] [příjmení]. Přípisem ze dne [datum] byl u Obvodního soudu pro Prahu 7 vyžadován dědický spis. Této žádosti bylo vyhověno dne [datum]. K žádosti Obvodního soudu pro Prahu 2 o vrácení jejich spisu bylo přípisem ze dne [datum] sděleno, že dosud nelze této žádosti vyhovět. Obdobné pak bylo sdělováno Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne [datum]. Přípisem ze dne [datum] bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 2 sdělováno, že nelze zapůjčit vykonávací spis Okresního soudu v Berouně. Na základě pokynu soudce byly vráceny exekuční spisy a dědický spis Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne [datum]. Přípisem ze dne [datum] bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 7 sdělováno, že prozatím nelze zapůjčit vykonávací spis Okresního soudu v Berouně. Přípisem ze dne [datum] žádal Okresní soud v Berouně o zapůjčení vykonávacího spisu Obvodního soudu pro Prahu 2. Na to bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 kladně reagováno. Z úředního záznamu ze dne [datum] se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 žádal o vrácení zapůjčeného spisu 23 E 339/2012 z důvodu zpětvzetí návrhu. Podáním ze dne [datum] vzal oprávněný svůj návrh zpět. Přípisem ze dne [datum] souhlasil povinný se zpětvzetím návrhu. Usnesením ze dne [datum] bylo řízení o výkonu rozhodnutí zastaveno. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. [Obsah přílohového spisu] [Obsah přílohového spisu]

14. Naposledy soud provedl dokazováním spisem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 23 E 1244/95. Z tohoto spisu se podává, že usnesením ze dne [datum] soud připustil, aby na straně oprávněného vstoupil do řízení žalobce. Proti tomuto usnesení podal povinný dne [datum] odvolání. Téhož dne byla věc předložena Městskému soudu v Praze. Tento usnesením ze dne [datum] napadené usnesení potvrdil. Dne [datum] byl sepsán protokol o bezvýslednosti soupisu movitých věcí. Tato skutečnost byla sdělena oprávněnému dne [datum]. Podáním ze dne [datum] navrhl oprávněný provedení výkonu rozhodnutí dalšímu způsoby, a to prodejem obchodního podílu povinného ve společnosti [právnická osoba] a prodejem nemovitosti budovy [adresa] v k. ú. [část obce], [obec a číslo] a budovy [číslo] v katastrálním úřadu [obec]. Usnesením ze dne [datum] byl návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí dalšími způsoby vyloučen k samostatnému projednání. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum].

15. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

17. Soud se nejprve zabýval otázkou, podle závazného právního názoru odvolacího soudu, zdali žalobci mohla vznikat nemajetková újma ještě předtím, než bylo pravomocně rozhodnuto o jeho procesním nástupnictví v rámci řízení, a to konkrétně od data [datum], od kterého žalobce vznik nemajetkové újmy odvozoval, neboť tohoto data podal návrh na vstup do řízení na místo původního oprávněného. V zásadě podle rozhodovací praxe vyšších soudů platí, že při vstupu účastníka do řízení na základě postoupení pohledávky, není důvodu přihlížet ve vztahu k postupníkovi k dosavadní době původního řízení, ve kterém účastníkem ještě nebyl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp.zn. 30 Cdo 3908/2009). Tedy, jinak řečeno, pokud se žalobce domáhá nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení, tedy od doby, kdy účastníkem podkladových řízení ještě nebyl a kdy do řízení vstoupil postupem podle § 107a o. s. ř. je třeba vycházet z toho, že mu v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se presumuje a žádné důkazy v tomto směru nejsou ze strany žalobce vyžadovány. Tato silná, avšak vyvratitelná domněnka se však uplatní jen pro dobu, po kterou byl poškozený (žalobce) účastníkem řízení, tedy od právní moci usnesení, kterým soud vyhověl návrhu podle § 107a o. s. ř.. Jestliže má poškozený za to, že mu újma začala vznikat již před okamžikem počátku jeho účastenství, má povinnost takovou skutečnost tvrdit a prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Ke zmíněným typovým aspektům může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délku daného řízení. V takovém případě, ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, nebo tím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých„ typů řízení“ či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku, jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění (Nejvyšší soud 30 Cdo 2800/2009).

18. Pokud žalobce v rámci řízení tvrdil a prokazoval svým účastnickým výslechem a úvěrovou smlouvou, že podkladová řízení pro něj měla význam již od doby, kdy podal návrh na vstup do řízení, neboť s ohledem na hypoteční úvěr, který si vzal, měl za to, že jej bude splácet z vymožené pohledávky v rámci posuzovaného řízení (a potřeboval tak, aby vykonávací řízení bylo co nejdříve skončeno) a tedy mu na výsledku řízení záleželo ještě předtím, než se stal jeho účastníkem, soud tuto jeho úvahu nesdílí. Podle názoru soudu žalobce svou újmu odvozuje toliko od finanční stránky věci, tedy jeho prioritou bylo včasné vymožení pohledávky, kterou vydražil, aby s ní mohl umořovat hypoteční úvěr, přičemž, jak bude uvedeno dále, s řízeními, jejichž předmětem jsou finanční nároky, Evropský soud pro lidská práva obecně nespojuje žádný podstatný význam, pro poškozeného, tedy jinak řečeno, tato řízení nepovažuje za významná. Nelze proto dovodit, že by uvedené řízení mělo pro žalobce nějaký speciální význam a že by tento význam měl být dán ještě předtím, než žalobce vstoupil do vykonávacího řízení jakožto oprávněný na základě pravomocného rozhodnutí vykonávacího soudu. Také je podle přesvědčení soudu nereálné spoléhat a odvozovat význam předmětu řízení a s tím spojený i vznik nemajetkové újmy od pohledávky, kterou žalobce vydražil při dražbě za nižší částku, než která byla předmětem vykonávacího řízení a spoléhat na její rychlé vymožení v rámci vykonávacího řízení. Další skutečností, pro kterou se soud domnívá, že žalobci nemohla vznikat nemajetková újma ještě předtím, než se stal účastníkem vykonávacího řízení je to, že uvedenou pohledávku žalobce vydražil již dne [datum] a přesto návrh na vstup do vykonávacího řízení učinil až [datum], tedy po roce a půl, co pohledávku vydražil, což zrovna nesvědčí o tom, že by pro žalobce bylo naléhavé, aby se své pohledávky domohl co nejrychleji.

19. Jestliže pak žalobce uvádí, že není logické, že původnímu oprávněnému, poté, co byla jeho pohledávka vydražena, tedy nebyl již vlastníkem pohledávky, avšak byl nadále účastníkem vykonávacího řízení, už nemohla vznikat nemajetková újma a žalobci, byť byl vlastníkem dané pohledávky, ještě nemohla vznikat nemajetková újma, neboť nebyl účastníkem daného řízení, tedy vlastně v daném "hluchém období“ nikomu v podstatě nemajetková újma nevznikala, soud s touto úvahou nesouhlasí. Podle názoru soudu s odkazem na sdělené, nemajetková újma za dané období mohla případně vznikat ještě původnímu oprávněnému, a to až do doby, než bylo vykonávacím soudem rozhodnuto o procesním nástupnictví. Samozřejmě jen za předpokladu, že by bylo rozhodováno o nemajetkové újmě původního oprávněného a bylo by ovšem nutné přihlédnout ke všem zákonným kritériím podle § 31a odst. 3 zákona, zejména k významu předmětu řízení pro osobu původního oprávněného, kdy samozřejmě význam předmětu řízení s ohledem na uvedenou skutečnost se měnil, neboť se nejedná o neměnnou konstantu. Soud tedy došel k závěru, že žalobci nemajetková újma od doby návrhu na vstup jeho osoby do řízení nevznikala, a ta mu počala vznikat až okamžikem právní moci usnesení ze dne [datum], kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví, tedy o jeho vstupu do řízení, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum] Počátek řízení ve vztahu k žalobci, proto soud odvíjel od tohoto data. Při stanovení počátku řízení pro žalobce a s tím spojeném vzniku nemajetkové újmy soud samozřejmě přihlédl i ke skutečnosti, že žalobce předmětnou pohledávku vydražil, a to v době, kdy vykonávací řízení běželo již 9 let (viz odůvodnění níže).

20. Soud se také s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu zabýval tím, zda v případě, že vedle sebe běžela 4 vykonávací řízení, je třeba nemajetkovou újmu v důsledku této skutečnosti posuzovat jako újmu jedinou, nebo jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení. Zde soud připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která svým předmětem spolu souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení i v rozsahu jejich souběžného průběhu posuzovat jako jedinou újmu, nikoliv jako újmu násobnou počtem jednotlivých řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp.zn. 30 Cdo 1021/2010). V posuzovaných řízeních byl jejich předmětem výkon rozhodnutí za účelem vymožení jediné peněžité pohledávky žalobce jako oprávněného, přičemž se jednalo o částku ve výši 44 000 Kč s příslušenstvím, posléze od data [datum] ve výši 236 Kč s příslušenstvím. K souběžným řízením došlo tak, že v základním podkladovém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn 23 E 1244/95, jejímž předmětem byl návrh na výkon rozhodnutí prodeje movitých věcí, žalobce na základě neúspěšného mobiliárního soupisu, navrhl výkon rozhodnutí dalšími způsoby, a to prodejem nemovitosti v [obec] - [část obce], prodejem nemovitosti ve [obec] a postižením podílu povinného v obchodní společnosti. Tyto další návrhy na výkon rozhodnutí následně byly základním podkladovým soudem vyloučeny k samostatnému řízení. Z uvedeného je tedy zjevné, že tato řízení svým předmětem spolu souvisela, neboť, jak již soud uvedl, jejich podstatou bylo vymožení vykonatelné pohledávky žalobce. Pokud by tedy v jednom z těchto řízení došlo k vymožení pohledávky žalobce, další řízení by byla zastavena. Tedy v podstatě šlo o jeden zájem - vymoci dlužnou částku, pouze činěný různými způsoby. I z tohoto lze proto dovozovat bezprostřední souvislost řízení. Soud proto dospěl k závěru, že žalobci na základě posuzovaných řízení mohla vznikat toliko jediná nemajetková újma založená jejich nepřiměřenou délkou..

21. Na základě uvedeného proto soud ohodnotil průběh podkladových řízení jednotlivými kritérii ve smyslu § 31a odst. 3 o. s. ř., jako řízení jediné. Posuzovanou dobu řízení soud, jak naznačil shora, vymezil od data [datum] (právní moc usnesení o procesním nástupnictví žalobce) do data [datum], kdy žalobce vzal svůj návrh na výkon rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 339/2012 zpět z důvodu mimosoudního vypořádání s povinným, neboť tímto okamžikem pro žalobce skončila nejistota stran vedených vykonávacích řízení. Okamžik konce rozhodného období z hlediska posouzení celkové délky řízení se nemusí krýt s okamžikem jeho formálního skončení. Jde totiž o to, do kterého okamžiku byl poškozený v nejistotě ohledně výsledků řízení. Stejně tak v případě řízení o výkon rozhodnutí skončí rozhodná doba v okamžiku, kdy již nebude moci mít poškozený pochybnost o tom, jak vykonávací řízení skončí (bez ohledu na to, kdy vykonávací řízení skončí formálně), (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2434/2010). Pokud, tedy v podkladovém řízení žalobce vzal návrh na výkon rozhodnutí zpět, je třeba ukončení řízení pokládat k tomuto okamžiku, neboť ve vztahu k výsledku řízení pro žalobce již nemohl dojít k žádné změně. Celkem tedy řízení trvalo 7 let a 6 měsíců.

22. K jednotlivým kritériím podle § 31a odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující:

23. Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v rámci podkladových řízení došlo k průtahům, a to v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 23 E 339/2012 v období od 24. 3. 2015 do [datum]. V řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 4 E 15/2013 v podstatě nedocházelo ze strany soudu k žádné činnosti, neboť tento soud vyčkával, jakým způsobem bude výkon rozhodnutí vyřešen v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 339/2012 a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 35 E 36/2013. Pokud jde o tvrzení žalobce, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 35 E 36/2013 byla uvedená rozhodnutí opakovaně rušena odvolacím soudem, soud uvádí, že důvod zrušení těchto rozhodnutí nespočíval v tom, že by rozhodnutí soudu prvého stupně bylo nepřezkoumatelné, popřípadě, že by se soud neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, nýbrž rozdílný právní názor vykonávacího a odvolacího soudu. Proto skutečnost, že došlo ke zrušení namítaných rozhodnutí nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Pokud jde o nečinnost v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 E 15/2013, resp. vyčkávání na rozhodnutí v dalších vedených vykonávacích řízení, nelze tento procesní postup soudu hodnotit tak, že by se podílel na celkové délce řízení, neboť bylo podstatné, že stěžejní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 a Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhala.

24. Kritérium počtu soudní soustavy V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 35 E 36/2013 byla věc vedena na třech stupních soudní soustavy. Jedenkrát rozhodoval soud prvého stupně, jedenkrát soud odvolací a jedenkrát Nejvyšší soud. Dále se věc nacházela s rozhodnutím proti zamítavému rozhodnutí o návrhu na prodej nemovitosti u odvolacího soudu a jedenkrát s odvoláním do místní nepříslušnosti. Také v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 23 E 339/2012 a u Okresního soudu [obec] pod sp.zn. 4 E 15/2013 se věc jedenkrát nacházela u odvolacího soudu s odvoláním do usnesení o místní nepříslušnosti. V této souvislosti soud doplňuje, že samozřejmě nelze účastníkům řízení dávat k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je zřejmé, že takovýto postup se může podílet na celkové délce řízení, neboť se s nimi orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze přičítat k tíži ani žalované straně.

25. Kritérium složitosti řízení Soud uvedenou věc na rozdíl od žalobce hodnotil jako obtížnější po stránce skutkové i právní, neboť za účelem ocenění nemovitosti a obchodního podílu povinného soud ustanovil znalce a rovněž znalce v rámci nařízeného jednání i vyslechl. Vykonávací soudy se také v rámci vedených řízení musely vypořádat s návrhy povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a bylo nutné posoudit přiměřenost nařízení výkonu rozhodnutí s ohledem na výši vymáhané pohledávky navrženým způsobem výkonu rozhodnutí - prodejem nemovitostí 26. Kritérium chování poškozeného v rámci řízení Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že i žalobce se na délce řízení částečně podílel, když 2x žádal o odročení nařízeného jednání, dále žádal o prodloužení lhůty k vyjádření, o které byl soudem následně i urgován. Také je třeba v rámci posouzení chování poškozeného zmínit skutečnost, že sám žalobce v ostatních řízeních, tj. v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 35 E 36/2013 a Okresního soudu [obec] sp.zn. 4 E 15/2013 žádal soud, aby vyčkal na zpracování znaleckého posudku k ocenění nemovitosti a podílu povinného v obchodní společnosti, který zadal Obvodní soud pro Prahu 7 v řízení vedeném pod sp. zn. 23 E 339/2012. Je samozřejmě logické, že žalobce takto v řízení postupoval (což rovněž svědčí o provázanosti jednotlivých řízení), neboť z hlediska procesní ekonomie je pochopitelné, že i pro další vykonávací řízení byl podstatný a stěžejní znalecký posudek, který byl zpracováván v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 23 E 339/2012, avšak poté není důvodné, aby žalobce argumentoval nepřiměřenou délkou v těchto řízeních, resp. nečinností Obvodního soudu pro Prahu 2 a Okresního soudu v Berouně, pakliže sám navrhoval, aby tyto vyčkaly na zpracování znaleckého posudku.

27. Kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne [datum], [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne [datum], [číslo], § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne [datum], [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Při úvaze o významu řízení pro poškozeného hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnost se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.

28. Atypicky na exekuční řízení je třeba pohlížet jinou optikou, než na řízení tzv. sporná, neboť z hlediska odškodňování je exekuční řízení bráno jako zvláštní typ řízení. Nalézací řízení se od vykonávacího řízení liší především účelem, neboť účelem vykonávacího řízení je vymožení exekučním titulem přiznaného plnění, které nebylo dobrovolně splněno (§ 251 o. s. ř.). Nejde o řízení nalézací, kde by byl řešen spor účastníků, v němž by bylo nalézáno, komu z účastníků právo svědčí a ve kterém by byli účastníci po dobu řízení vystaveni nejistotě, jak dané řízení dopadne, ale o řízení, které má vést k vynucení již autoritativně přiznaného plnění od povinného, který nalézací rozhodnutí nerespektuje (§ 2 o. s. ř.). V této souvislosti rovněž soud doplňuje, jak již naznačil výše, že význam předmětu řízení pro žalobce se v jeho průběhu měnil, když již dne [datum] žalobce uzavřel s povinným dohodu o narovnání, na základě které následně své návrhy na výkon rozhodnutí vzal zpět. Také je třeba zmínit, že vykonávací řízení bylo vedeno o nepříliš vysokou částku ve výši 43 764 Kč, která byla již dne [datum] povinným uhrazena a na jistině tak zbývala k vymáhání částka ve výši 236 Kč, i když je samozřejmě pravdou, že vykonávací řízení bylo vedeno i pro příslušenství této pohledávky, které činilo cca 170 000 Kč.

29. Na podkladě uskutečněného dokazování však nemá soud za prokázané, že by předmětné řízení mělo pro žalobce zvýšený význam, když soud podotýká, že jednak se jednalo o řízení exekuční a jednak to byl sám žalobce, který spornou pohledávku k vymáhání vydražil. V tomto směru neobstojí námitka žalobce, že před vydražením této pohledávky si její vymahatelnost (vzhledem majetku povinného) ověřil, neboť do doby vydražení pohledávky žalobcem dne [datum] bylo předmětné vykonávací řízení vedeno již od [datum], tedy po dobu 9 let. Již z této skutečnosti, mohl žalobce usoudit, že vymožení uvedené pohledávky nebude jednoduchou záležitostí a také vzhledem k procesní obraně povinného a skutečnosti, že původní povinná zemřela. Žalobce nemohl předpokládat, kdo bude právním nástupcem po zemřelé, a zda s ohledem na osobu povinného bude vůbec možné takovouto pohledávku uspokojit. Podle názoru soudu tak žalobce při vydražení sporné pohledávky věděl, resp. musel předpokládat, že se jedná o pohledávku problematickou (i z toho důvodu byla dražena za podstatně nižší cenu, než byla její reálná hodnota) a sám tedy dobrovolně podstoupil uvedené riziko vztahující se k obtížné vymahatelnosti pohledávky (dáno zejména osobou povinného). Obecně je známo, že úspěšnost v rámci vykonávacího řízení záleží především na osobě povinného - jeho solventnosti, ochotě a možnosti vymáhanou částku uhradit. Vzhledem k popsané spornosti pohledávky, kterou žalobce dobrovolně vydražil, si lze jen stěží představit, že tato bude vymožena bezproblémově a v krátké době, jak si představoval, když vykonávací řízení bylo zahájeno v roce 1995. Soud proto shrnuje, že obecně by bylo možné na exekuční řízení pohlížet optikou standardního významu řízení pro poškozeného, avšak vzhledem k popsaným skutečnostem, zejména faktu, že žalobce uvedenou pohledávku vydražil již jako spornou a musel tak počítat s obtížemi při jejím vymožení, posoudil soud význam předmětu řízení pro žalobce jako snížený.

30. Celkově shrnuto a s odkazem na celkovou délku řízení, která čítala 7 let a 6 měsíců (od právní moci usnesení o vstupu žalobce do řízení [datum] do zpětvzetí návrhu na výkon rozhodnutí žalobcem dne [datum]) a zjištěné průtahy, dospěl soud k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá), kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii § 93). Podle názoru soudu se pak nejeví odškodnění ve formě morálního zadostiučinění jako dostačující a soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp.zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V posuzované věci proto výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za 7 let a 6 měsíců trvání řízení činí 15 000 Kč za rok, za první 2 roky trvání řízení v poloviční výši podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR. Soud proto dospěl k základní částce ve výši 97 500 Kč. Od této částky odečetl 20% z důvodů skutkové složitosti a právní složitosti věci, 20% z důvodů počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, 5% z důvodu podílu žalobce na délce řízení a 15% z důvodů nižšího významu řízení pro žalobce. Celkem, tedy od základní částky odečetl 60%, což je částka ve výši 58 500 Kč a žalobci na přiměřeném zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky vykonávacího řízení přiznal částku ve výši 39 000 Kč výrokem I. rozsudku.

31. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal podle § 15 odst. 2 zákona, neboť podle tohoto zákonného ustanovení má žalovaná zákonnou 6 měsíční lhůtu pro projednání uplatněného nároku. Teprve až uplynutím této lhůty se žalovaný může dostat do prodlení. Jelikož žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne [datum], mohla se do prodlení dostat až uplynutím 6 měsíční lhůty, tedy ode dne [datum]. Výše úroku z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

32. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalované právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož spolu souběžná řízení souvisela, tedy žalobci vznikla jen jedna nemajetková újma, vycházel soud pouze z jediné tarifní hodnoty. Náklady řízení se skládají z částky 31 000 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (10 úkonů právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby, 2x sepis odvolání a 6x účast u jednání dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum]), z náhrady hotových výdajů ve výši 3 000 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d, g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 000 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 7 140 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem..

33. Lhůtu k plnění pak soud stanovil podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalované jsou vázány na státní rozpočet, kdy je nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.

34. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalované jsou vázány na státní rozpočet a je nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.

Poučení