14 C 70/2020-43

Rubrum

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Gerlovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 35 037,99 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 339,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 339,50 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 25 698,49 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 698,49 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 20. 4. 2020 doplněnou podáním ze dne 18. 5. 2020 a podáním ze dne 13. 10. 2020 se žalobkyně domáhá proti žalovanému zaplacení nároků ze smlouvy úvěru [číslo] uzavřené dne 20. 6. 2017 mezi původní věřitelkou [právnická osoba] a žalovaným. Ve smlouvě se původní věřitelka zavázala žalovanému umožnit čerpat revolvingový úvěr až do stanoveného rámce 45 000 Kč. První čerpání bylo stanoveno ve výši 8 564 Kč, kdy původní věřitelka za žalovaného uhradila část kupní ceny za vybrané zboží, dále žalovaný v průběhu trvání čerpal revolvingový úvěr. Úvěr se žalovaný zavázal splácet formou měsíčních splátek stanovených ve výši 5 % z aktuálně dlužné částky stanovené k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, vždy nejméně v částce 500 Kč. Žalovaný pravidelně měsíční splátky nehradil, poslední splátku původní věřitelka eviduje ke dni 16. 4. 2019, původní věřitelka tak celý úvěr ke dni 31. 10. 2019 zesplatnila, a to prostřednictvím zaslání odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 23. 9. 2019. Žalovanou částku 35 037,99 Kč tvoří jistina 29 537,36 Kč, kapitalizovaný úrok ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3 544,99 Kč, poplatky ve výši 700 Kč (600 Kč náklady spojené s vymáhání pohledávky a 100 Kč poplatek za odeslání upomínky), smluvní pokuta ve výši 566,79 Kč, dlužné pojistné ve výši 688,85 Kč. Žalovaný uhradil celkovou částku 39 906 Kč, přičemž částka 22 866,99 Kč byla započtena na jistinu, částka 9 740,17 Kč na úroky, částka 1 028,15 Kč na pojištění, částka 6 100 Kč na poplatky a částka 170,69 Kč na smluvní pokutu. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni ke dni 3. 7. 2018, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 27. 11. 2019. Právní zástupce žalobkyně dne 27. 11. 2019 odeslal na poslední známou adresu žalovaného předžalobní výzvu, žalovaný neuhradil ničeho. Ke dni zesplatnění úvěru se splatné příslušenství stalo součástí jistiny, a proto je žalobkyně oprávněna požadovat úrok z prodlení i z částky kapitalizovaného úroku. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru, které jsou zaznamenané v čl. II. smlouvy o úvěru, kdy původní věřitelka si získané informace ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, informace byly ověřeny nahlédnutím do BRKI, NRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku, původní věřitelka telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednila i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu.

2. Žalovaný se ve věci nijak písemně nevyjádřil. K ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, bylo tak jednáno v nepřítomnosti žalovaného.

3. Soud ve věci provedl následující důkazy, z nichž zjistil: -) z listiny„ Žádost o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] rámcová smlouva o platebních službách“, že dne 20. 6. 2017 byla mezi [anonymizováno 5 slov] [příjmení] 1, [PSČ] [anonymizováno], [země] a žalovaným uzavřena smlouvu o úvěru, kterou bylo sjednáno poskytnutí revolvingového úvěru žalovanému, z něhož bude částečně či zcela uhrazena kupní ceny zboží/služby, o kterou měl žalovaný zájem. Ve smlouvě byl sjednán aktuální úvěrový rámec 45 000 Kč, maximální úvěrový rámec 500 000 Kč, výše prvního čerpání 8 564 Kč, výše měsíční splátky minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč RPSN byla sjednána na 29,15 %, měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu 69 Kč, výše měsíční úhrady za pojištění 4,99 % z měsíční splátky úvěru s tím, že nedílnou součástí smlouvy je přihláška k pojištění, doba trvání neurčitá. Dle textu smlouvy byla společně se smlouvou o revolvingovém úvěru sjednána i rámcová smlouva o platebních službách. K osobě žalovaného bylo ve smlouvě uvedeno číslo jeho občanského průkazu, že je svobodný, nemá žádné vyživované děti. Žalovaný měl trvalé bydliště na adrese [adresa], zde bydlí od roku 2000, současné bydliště na adrese [adresa], způsob bydlení nájem, bydlí zde od roku 2016. Pracuje jako úředník ve [právnická osoba] od 3/ 2016, jeho čistý příjem činí 23 500 Kč, jeho ostatní příjmy činí 0 Kč Náklady na bydlení žalovaného činí 3 000 Kč, finanční závazky 0 Kč, ostatní pravidelné výdaje (výživné, faktury za telefon, internet, životní pojištění) činí 1 000 Kč. Dále je uvedeno číslo účtu žalovaného [bankovní účet], který má od roku 2017. Ve smlouvě je sjednána smluvní pokuta za prodlení s úhradou splatné (dospělé) splátky 0,1 % denně z částky splátky v prodlení a náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku 600 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené podle nařízení vlády ke dni podpisu smlouvy a poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení 100 Kč. Ke smlouvě jsou přiloženy„ Přihláška k pojištění – příloha k žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo]“,„ Souhlas a prohlášení klienta v souvislosti s žádostí o úvěr/smlouvou o úvěru – osobní údaje a bankovní tajemství ze dne 20. 6. 2017“ a kopie občanského průkazu žalovaného; Smlouvě bylo přiděleno archivační [číslo] č. registrace [číslo]. -) z přehledu transakcí na úvěrovém účtu k úvěru [číslo] že žalovaný vyčerpal z úvěru částku 21 094,50 Kč úhradami za nákupy zboží/služeb v prodejním místě (součet všech čerpání označených jako„ Čerpání [anonymizováno]“) a částku 28 151 Kč čerpáním prostřednictvím bankomatu, v prodejním místě nebo v pobočkách [anonymizováno] a převodem na bankovní účet žalovaného nebo poštovní poukázkou na jeho adresu (součet všech čerpání označených jako„ [anonymizována čtyři slova]“ nebo„ [anonymizována čtyři slova]“), tj. celkem vyčerpal částku 49 245,50 Kč a splatil celkem částku 39 906 Kč. Přehled obsahuje předepsané splátky, smluvní pokuty, poplatky za upomínky a náklady vymáhacího procesu; -) z listiny„ Odstoupení od úvěrové smlouvy [číslo]“ ze dne 23. 9. 2019, že původní věřitelka odstoupila od úvěrové smlouvy s tím, že úvěr se ke dni 31. 10. 2019 stává splatným v celém rozsahu a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky 35 038 Kč k datu 31. 10. 2019. Listina obsahuje čárový kód s číslem zásilky svědčící o jejím odeslání dne 23. 9. 2019; -) z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2018, že původní věřitelka a žalobkyně si touto smlouvou dohodly podmínky postupních smluv, které budou mezi sebou uzavírat v budoucnu; -) ze smlouvy o postoupení pohledávek [číslo] ze dne 11. 11. 2019, že původní věřitelka touto smlouvou postoupila pohledávky uvedené v příloze [číslo] uvedené smlouvy ze smluv v příloze [číslo]. V příloze [číslo] této smlouvy je uvedena i pohledávka za žalovaným (pod bodem 27) ze smlouvy [číslo] ve výši 35 037,99 Kč s tím, že na pohledávku bylo do dne postoupení uhrazeno 39 906 Kč; -) ze smlouvy o postoupení pohledávek [číslo] ze dne 28. 11. 2019, že původní věřitelka touto smlouvou postoupila pohledávky uvedené v příloze [číslo] uvedené smlouvy. Příloha nebyla doložena; -) z potvrzení o přijetí úplaty za postoupení pohledávek soud zjistil, že původní věřitelka potvrdila, že úplata za postoupení pohledávek podle smlouvy z 11. 11. 2019 jí byla dne 13. 11. 2019 připsána na účet; -) z předávacího protokolu ze dne 20. 11. 2019, že původní věřitelka předala žalobkyni [příjmení] s kopiemi dokumentů dle smlouvy o postoupení pohledávek [číslo] smlouvu o postoupení pohledávek [číslo]; -) z listiny„ Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 27. 11. 2019, že původní věřitelka oznámila žalovanému, že pohledávka za ním z titulu smlouvy [číslo] byla postoupena na žalobkyni; -) Z listin„ Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva k plnění“ z dat 27. 11. 2019 a 13. 12. 2019, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce v obou případech informovala žalovaného o postoupení pohledávky ze smlouvy [číslo] vyzvala jej k plnění ve lhůtě 5 dnů od doručení oznámení. K předžalobní výzvě ze dne 27. 11. 2019 byl doložen podací arch svědčící o odeslání této výzvy 28. 11. 2019 a kopie vrácené obálky, k předžalobní výzvě ze dne 13. 12. 2019 kopie vrácené obálky; 4. Důkaz všeobecnými obchodními podmínkami původní věřitelky soud pro nadbytečnost neprovedl, jelikož tyto nemohly nijak přispět k rozhodnutí ve věci, žalobkyně je předkládala k prokázání nároku na úroky z prodlení ze smluvních úroků, které se staly součástí jistiny, tento nárok však byl shledán jako nedůvodný z jiného důvodu.

5. Závěr o skutkovém stavu, jež soud učinil z provedených důkazů, je následující: V posuzovaném případě lze uzavřít, že mezi původní věřitelkou jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě původní věřitelka umožnila žalovanému čerpání revolvingového úvěru s aktuálním úvěrovým rámcem 45 000 Kč a maximálním úvěrovým rámcem 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal měsíčně splácet minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně 500 Kč. Úvěr však řádně nesplácel a původní věřitelka odstoupila od úvěrové smlouvy. Posléze původní věřitelka postoupila pohledávku z úvěrové smlouvy na žalobkyni. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani po opakovaném zaslání předžalobní výzvy. Ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelka vycházela z informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru. Dle osobního dotazníku měl žalovaný příjmy ze zaměstnání 23 500 Kč, jiné příjmy neměl. Bydlel v nájmu s náklady na bydlení 3 000 Kč, neměl žádné finanční závazky a jeho jiné pravidelné výdaje jako výživné, faktury za telefon, internet, životní pojištění činily 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitelka si ověřila získané informace nahlédnutím do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku, telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalovaného a zohlednila dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného za současného reflektování údajů o životním a existenčním minimu, tato svá tvrzení však nijak nedoložila a tato tak zůstala neprokázána.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

8. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

9. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle věty třetí téhož ustanovení je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Soud po právní stránce věc posoudil podle uvedených ustanovení zákonných právních předpisů a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, jelikož byla uzavřena mezi původní věřitelkou jako podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při uzavírání smlouvy původní věřitelka zjevně porušila ustanovení § 86 ZoSÚ, jelikož řádně neprověřila příjmy ani výdaje žalovaného, v důsledku čehož je uzavřená úvěrová smlouva neplatná.

15. Právní zástupce žalobkyně byl u ústního jednání podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. vyzván, nechť doplní svá tvrzení ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného, jakým způsobem byly ověřeny náklady na bydlení žalovaného 3 000 Kč za nájem, ostatní finanční závazky žalovaného 0 Kč a ostatní pravidelné výdaje žalovaného 1.000 Kč a aby navrhl důkazy k prokázání těchto tvrzení a dále k tvrzení, že původní věřitelka kontaktovala zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmů, že tyto činily 23 500 Kč čistého měsíčně a že původní věřitelka zohlednila i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného v relevantním časovém období ke zjištění jeho osobního rozpočtu s poučením o následcích nesplnění této výzvy. Právní zástupce žalobkyně odkázal na obsah spisu s tím, že nad rámec toho nemá co uvést. Žalobkyně tak neprokázala, že by původní věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru jakkoli ověřila příjmy a výdaje žalovaného.

16. Při uzavírání smlouvy tak původní věřitelka zjevně porušila ustanovení § 86 ZoSÚ, jelikož řádně neprověřila příjmy ani výdaje žalovaného, v důsledku čehož je uzavřená úvěrová smlouva neplatná. Původní věřitelka neměla při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházet z žalovaným uváděných údajů, ale tyto si měla ověřit, zejména za situace, kdy například výdaje žalovaného na bydlení v částce 3 000 Kč měsíčně v případě nájmu jsou neobvykle nízké.

17. Skutečnost, že k posouzení úvěruschopnosti nepostačují samotné údaje sdělené zájemcem o úvěr, je zřejmá ze samotného znění ustanovení § 86 odst. 1 ZosÚ, podle nějž je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Dle názoru soudu je třeba i při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž„ součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.) .” Také Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

18. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ mohla původní věřitelka žalovanému poskytnout úvěr jen tehdy, pokud neměla pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, přičemž pro účely posouzení úvěruschopnosti měla zejména porovnat příjmy a výdaje žalovaného a způsob plnění dosavadních dluhů. Navíc bylo povinností původní věřitelky posuzovat úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Původní věřitelka tak v době uzavření úvěrové smlouvy neměla podklady nezbytné pro učinění závěru o úvěruschopnosti žalovaného, posouzení úvěruschopnosti žalovaného nevěnovala potřebnou péči a nemohla tak dospět k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

19. Přesto původní věřitelka smlouvu o úvěru s žalovaným uzavřela s vědomím sjednání úroku, poplatků a zajištění svého závazku smluvními sankcemi. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původní věřitelky uvedené v § 86 ZoSÚ byla uzavřena smlouva o úvěru, je třeba takovou smlouvu v souladu s ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o. z. posoudit jako absolutně neplatnou. Porušením povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr je totiž nutné považovat za jednání, které odporuje zákonu (tj. § 86 ZoSÚ), a současně i za jednání, které zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele.

20. Soud v tomto směru odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 1. srpna 2019 č.j. 15 Co 123/2019 – 115 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudní dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“ 21. Plnila-li původní věřitelka z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 49 245,50 Kč, vznikla žalovanému povinnost tuto částku původní věřitelce na jistině vrátit podle § 87 odst. 1 věta třetí ZosÚ. Žalovaný původní věřitelce před postoupení pohledávky žalobkyni zaplatil částku 39 906 Kč, jeho povinnost vrátit poskytnutou jistinu tak trvala v rozsahu 9 339,50 Kč. Posléze byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, té žalovaný neuhradil ničeho. Žalovaný tak byl výrokem I. tohoto rozsudku zavázán k úhradě částky 9 339,50 Kč žalobkyni včetně zákonného úroku z prodlení. Ve zbylé části není nárok uplatněný žalobkyní pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný a soud z toho důvodu žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

22. Úrok z prodlení z přiznané jistiny byl přiznán v souladu s § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Původní věřitelka vyzývala žalovaného k zaplacení částky 35 038 Kč dopisem ze dne 23. 9. 2019 obsahující odstoupení od smlouvy ke dni 31. 10. 2019. Tato výzva obsahuje čárový kód s kódem zásilky svědčící o jejím odeslání dne 23. 9. 2019, soud ji tak za doručenou považuje v souladu s ust. § 573 o.z. dne 26. 9. 2019. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 31. 10. 2019, tuto lhůtu k vrácení jistiny soud považuje za přiměřenou poměrům žalovaného ve smyslu v § 87 odst. 1 věta třetí ZosÚ, ostatně v řízení nebyl tvrzen ani nijak nevyšel najevo opak. Ode dne 1. 11. 2019 je tak žalovaný s vydáním částky 9 339,50 Kč v prodlení. Žalobkyni tak byl v souladu s podanou žalobou přiznán úrok z prodlení od tohoto data.

23. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tedy podle kritéria úspěchu ve věci. Úspěšnější ve věci byl žalovaný a je to žalovaný, komu přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení