14 C 72/2019-221

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Lebedou, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [jméno], LL.M. sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] pro zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 150 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 4 200 Kč a to k rukám právního zástupce žalované. III. [ulice] účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce dne [datum] kolem 11:30 uklouzl a upadl na namrzlém chodníku v [obec a číslo] na jižní straně Sokolské ulice, nacházející se na pozemku parc. č. 2087 v k. ú. [část obce], a to na úrovni přechodu pro chodce směřujícího od výstupu ze stanice [ulice] k budově Dopravního podniku hl. m. [obec]. Žalobce se dle jeho tvrzení pohyboval se zvýšenou opatrností, pomalejším tempem a v odpovídající zimní obuvi. V důsledku předmětného pádu došlo u žalobce ke zlomenině distální diafýzy pravé holenní kosti s dislokací úlomků a k tříštivé zlomenině proximální diafýzy pravé lýtkové kosti. Dne [datum] žalobce podstoupil operativní repozici a osteosyntézu zlomeniny pravé holenní kosti, následně pak rehabilitační léčbu a dne [datum] operativní extrakci osteosyntetického materiálu.

2. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nárok uplatněný žalobou neuznává a navrhl její zamítnutí. Především poukazoval na skutečnost, že vzhledem k zimnímu ročnímu období a vícedennímu mrazivému počasí, s nímž je vždy spojeno riziko vzniku kluzkých teplot, neexistovala skutečnost, která by obezřetnému chodci předem umožňovala úsudek o tom, že riziko uklouznutí na předmětném chodníku zcela zřejmě nehrozí. Žalobce pak tím spíše nemohl vyloučit riziko uklouznutí. Při zohlednění očekávaného úsudku a při zachování vězné míry opatrnosti průměrně rozumné a zkušené osoby při tehdy panujících teplotách si žalobce musel být předem vědom toho, že z důvodu déletrvajícího mrazu mohou být chodníky kluzké. V čase úrazu byly chodníky v dané oblasti dobře viditelné a jejich povrch objektivně rozpoznatelný. Pokud po několika po sobě jdoucích dnech nedošlo k větším teplotním výkyvům, bylo konstantně pod bodem mrazu, pak nedošlo v místě k žádné změně ve schůdnosti, proto ani tvrzená námraza chodníku nepředstavovala závadu ve schůdnosti. Z pohledu žalobce nešlo o nepředvídatelný a neočekávaný stav povrchu chodníku, na němž se vyskytla závada ve schůdnosti. Žalovaný rovněž poukazuje na to, že v žalobě absentuje úplné vylíčení rozhodujících okolností a žalobce neoznačil důkazy k prokázání toho, že by se přizpůsobil okolnostem.

3. Do řízení následně vstoupil vedlejší účastník, který navrhl žalobu zamítnout.

4. V této věci již bylo rozhodnuto soudem prvého stupně rozsudkem ze dne [datum] tak, že žaloba byla zamítnuta. K odvolání žalobce byla věc odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení s pokynem, aby v dalším řízení se soud prvního stupně ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31Cdo 1621/2020, soustředil na prokázání rozhodných skutečností a bude-li třeba, dal účastníkům poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Při právním posouzení věci vezme v úvahu zmíněný rozsudek i tam uvedenou další judikaturu.

5. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav:

6. Z výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce v pracovní době si mezi 11 až 11.30 hod. šel pro oběd. Když vyšel z budovy pracoviště v [příjmení] ulici, všiml si náledí. Šel cca 100 m k občerstvení, když se vracel, dával větší pozor, protože nesl jídlo. [ulice] uklouzl, chodník nebyl uklizený vůbec. Byl tam jenom ten led. Měl zimní obuv – Adidas, vysokou, protiskluzová podrážka se vzorkem. Ráno šel do práce po ulici [ulice], nesněžilo, nemrholilo. Chodník nebyl uklizený, ráno šel ale po druhé straně – podloubím. Bylo kolem nuly. Po pádu volala nějaká slečna [příjmení], která ho odvezla na Bulovku. Upozornění na ledovku nezaznamenal. [obec] práce je od místa pádu vzdáleno cca 40 až 50 m. Ráno nasedl na [část obce], od domu na zastávku je to cca 4 minuty. Počasí bylo stejné, chodník však byl upraven. K místu pádu - jednalo se o frekventované místo, projde tam spousta lidí. Na ulici bylo více lidí, odhaduje 20 až 30. Na přechodu byl sám. Soustředil se pouze sám na sebe, aby neuklouzl. Neví, jestli jej někdo předešel či nikoliv, okolí moc nevnímal. Když šel z budovy směrem pro občerstvení, lidé se klouzali. Šel opatrně, menším krokem – neklouzal se. Pro oběd šel sám. Kvůli náledí šel dlouho. Cestou k občerstvení šel přes přechody, a stejnou cestou přes přechod i zpět. V rámci svého doplňujícího výslechu pak žalobce uvedl, že do svého zaměstnání jel autobusem a vystoupil na zastávce [ulice]. Do práce šel podloubím po pravé straně. Chodil podloubím do práce pravidelně. Bylo to kryté, vedle podloubí byl chodník, v podloubí sníh nebyl. Na chodníku byl sníh a leskl se, jak svítily lampy. Jak to bylo na druhé straně ulice, neví, předpokládá, že stejně. Když šel z práce, cestu zvolil, protože tudy chodí běžně a je to nejbližší přechod. Cesta byla namrzlá, přizpůsobil tomu svou chůzi. Jiná cesta nebyla možná, jsou tam tramvajové zastávky a byl tam nejbližší přechod. K dotazu ohledně jiné cesty, by musel nahoru až tam jak je radnice, nebo dolů na křižovatku ulice [ulice] Tyto cesty byly také namrzlé. Nepršelo, nesněžilo v tu chvíli, kdy šel. Cesty vypadaly stejně. K dotazu, zda mohl jít podloubím k jinému fast foodu, uvádí, že šel nejkratší cestou, pokud by šel podloubím, tak by to nestihl. Podloubí je u ČTÚ, na druhé straně podloubí není. Šel z práce přes přechod, směrem k ČTÚ. Přešel před ČTÚ a šel výlezem metra u Lidlu. Jednalo se o rychlé občerstvení. Náledí bylo všude, toto si všiml, když vyšel z práce. Oběd nesl tak, že ho měl v pytlíku položený na ruce.

7. Z nařízení žalovaného [číslo] Sb. Hl. m. [obec], příloha – mapka pro [část Prahy] žalovaného [číslo] Sb. Hl. m. [obec], vyhláška č. 39/1997 Sb. hl. m. [obec] ve znění účinném ke dni [datum], plánu [číslo] části oblasti [číslo] zimní údržby nemotoristických komunikací (2016 2017), smlouvu o zajištění správy majetku mezi TSK a žalovaným vč. dodatku [číslo] části pracovního deníku se záznamy o ZÚK od [datum] do [datum], plánu zimní údržby pro rok 2016 2017, soud zjistil rozsah údržby a zařazení chodníku v rámci důležitosti provádění zimní údržby. Z pracovního deníku pak vyplývá, že v den pádu byly teploty – 2 až + 2 °C a polojasno, bylo nasazeno 25 pracovníků, 3 vozidla multicar, 3 vozidla svozu, zač. pracovní směny od 6 hod. do 17 hod. Z pracovního deníku plyne, že zimní údržba komunikace předmětného úseku byla prováděna každý den s výjimkou víkendu, a to v daném časovém období ve dnech 25., 26., 27., 30., 31. ledna, 1., 2., 3., 6., 7., 8. února. V těchto dnech provádělo zimní údržbu komunikace vždy 25 pracovníků, 3 vozidla Multicar, 3 vozidla svozu. ZÚK byla jednak ruční (manuální) – 25 pracovníků, jednak mechanická (strojová), což umožňuje vozidlo Multicar. Žalovaná toto vozidlo specifikovala tak, je multifunkčním a použitelným pro různé aplikace a využití (celoroční). Na nástavbě na zimní údržbu převáží posypový materiál a má radlici/frézu na sníh. Ve všech těchto dnech byla ZÚK prováděna od [číslo] do 14.00 hod., se dvěma výjimkami: 3. 2. to bylo mezi [číslo] a 13.00 hod. a v předmětný den byl začátek a konec pracovní směny mezi [číslo] až 17.00 hod. To odpovídá požadavkům dle čl. 3 odst. 2 vyhlášky č. 39/1997 Sb. hl. m. [obec], o schůdnosti místních komunikací, dle níž se schůdnost chodníků se zajišťuje v době od [číslo] do 17.00 hodin. Dle vyhlášky č. 39/1997 Sb. hl. m. [obec] je reakční doba 12 hodin.

8. Z e-mailu z ČHMÚ [email]) ze dne [datum] v 22:53 hod. soud zjistil, že TSK obdržela ve 22:53 hod. dne [datum] od ČHMÚ speciální předpověď určenou pro TSK na den [datum] s upozorněním na mrznoucí déšť.

9. Z leteckého snímku s vyznačením místa pádu žalobce, z informace o přilehlém pozemku [parcelní číslo] s vyznačením místa pádu žalobce, soud identifikoval místo pádu žalobce, které odpovídá podané žalobě. Z mapy se zobrazenými přechody pak soud zjistil, že v místě je několik obdobně vzdálených přechodů.

10. Z kopie operačního protokolu ze dne [datum], kopie operačního protokolu ze dne [datum], záznamu o výjezdu RZ, znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], soud zjistil rozsah zranění žalobce, které odpovídá podané žalobě. Ze znaleckého posudku pak zjistil i bodové hodnocení bolestí žalobce za rok 2017 v rozsahu 370 bodů a za rok 2018 100 bodů. Znalec [příjmení] pak při svém výslechu uvedl, že na závěrech posudku trvá. Při zkoumání neměl žádné pochybnosti o stanovení výše bodového ohodnocení. Má oprávnění zdravotnictví chirurgie. Nemá znalecké oprávnění ke stanovení nemajetkové újmy na zdraví. Vycházel ze zdravotní dokumentace a metodiky NS. Byla to zdravotnická dokumentace z nemocnice na [obec], kde byl pacient přijat, diagnostikován a operován. Ke sloučení zlomeniny diafýzy holenní kosti vpravo s operací nedošlo proto, že se jedná o dva zásadní inzulty, tzn. úraz jako takový a druhým operace, která je spojena s repozicí a otevřením a šroubováním kosti. K dotazu, proč nešlo o sloučení, znalec uvádí, že celá věc je kvůli operaci. Je to o tom, že pokud by nebyl operován tak by tam nebyly ty inzulty. Znalec se držel spíš logiky věci, kdy metodika k tomu navádí, aby bylo zohledněno vše, co v té věci bylo. První operaci považoval za další zásah do těla pacienta. Posoudil to tak, že první operace není součástí té otevřené rány.

11. Z výpisu z meteo-stanice [obec] – [část obce] ze dne [datum], [datum] a [datum], informace ČHMÚ, mapky meteo-stanic, zprávy počasí, soud zjistil, že ve dnech 1. až [datum] bylo zataženo s občasným slabým sněžením, které postupně přecházelo v mrznoucí déšť, při kterém se tvořila ledovka. Místy bylo náledí a zmrazky již od [datum] a ČMHÚ téhož dne v [číslo] hod vydala výstrahu před ledovkou. Soud provedl pak i důkaz touto výstrahou, která na ledovku upozorňuje.

12. Soud má za prokázané výše uvedené skutečnosti, tj. místo pádu na chodníku ve vlastnictví žalovaného viz výše. Dále má soud za prokázaný i rozsah prováděné údržby, který považuje za dostatečný. Soud vycházel zejména z deníku údržby, ze kterého je patrný počet pracovníků i nasazené techniky. Dále má soud za prokázané chování žalobce v souvislosti s jeho cestou a pádem, zejména skutečnost, že žalobce si byl vědom stavu chodníku a toho, že se lidé klouzali. Skutečnost, že byla vydána výstraha před ledovkou. Stejně tak i rozsah zranění. Pro posouzení toho, kdo za zranění je odpovědný soud vycházel zejména z výslechu žalobce. Další dokazování soud pro nadbytečnost neprováděl. To platí i pro navržený revizní znalecký posudek, kdy soud shledal po výslechu znalce tento správným a úplným, neboť znalec vysvětlit svůj výpočet a vysvětlil i důsledek operace na vyhodnocení stavu žalobce.

13. Po právní stránce posoudil soud danou věc následovně:

14. Podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

15. Podle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

16. Podle § 26 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky.

17. Podle ustanovení § 2900 zák. č. 89/2012 Sb. Občanského zákoníku, (o.z.): Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

18. Podle § 2901 o.z.: Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

19. Podle § 2918 o.z.: Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

20. K dané problematice Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2315/15, mimo jiné uvedl:„ Chodcům zákon ukládá povinnost přizpůsobit se stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu chodníku (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), totéž lze dovodit, pokud jde o povětrnostní situaci a její důsledky (§ 26 odst. 2 a 6 zákona o pozemních komunikacích). Chodci dále mají povinnost obecně usilovat o to, aby jim újma nevznikla. V zimě či při náledí chodci musí, pokud existuje více cest na totéž místo, volit ošetřenou cestu nebo tu, která se jeví jako nejbezpečnější. Takové situaci musí rovněž přizpůsobit například svou obuv. Soudy mohou zkoumat všechny okolnosti případu, aby zjistily, nakolik chodec dostál své povinnosti předejít vzniku újmy.“ 21. Otázku odpovědnosti vlastníka (správce) pozemní komunikace za škodu způsobenou chodcům tzv. závadou ve schůdnosti ve smyslu příslušných ustanovení silničního zákona, respektive nevyhovujícím stavem pozemní komunikace, komplexně řešil a sjednotil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31Cdo 1621/2020 Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku (mimo jiné) uvedl:„ Silniční zákon zakládá přísnou, tzv. objektivní, odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za újmy, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je však spojena pouze s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy (viz výklad shora). Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Silniční zákon (totiž) upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 684/2012, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 3597/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1481/2017). Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu občanského zákoníku tedy nebude v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu komunikace vyloučeno, bude nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle silničního zákona a z hlediska znaku protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví (podle čl. 11 odst. 3 věty první Listiny vlastnictví zavazuje), potažmo ze samotného smyslu a účelu právní úpravy silničního zákona, jenž sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací tak, aby byla bezpečná pro širokou veřejnost, jíž svědčí právo tzv. obecného užívání pozemních komunikací (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1481/2017). Na zákonné úrovni pak bude porušení povinností při péči o stav komunikace možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence (§ 2900 a násl. o. z., navazující na předchozí § 415 obč. zák.), či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 580/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25Cdo 1216/2017), potažmo (s účinností od [datum]) jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 silničního zákona. V případě obou typů odpovědnosti pak bude přicházet v úvahu i závěr o tzv. spoluzpůsobení či výlučném způsobení újmy ze strany poškozeného ve smyslu § 2918 o. z. (dříve § 441 obč. zák.) (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25Cdo 2142/2005, jehož závěry se sice vztahují k úpravě zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silničního zákona), avšak jsou použitelné i ve vztahu k nyní účinné právní úpravě). Nastíněné pojetí, vycházející z možné kumulace objektivní odpovědnosti za nepředvídatelné závady ve schůdnosti chodníku (místní komunikace) a obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku, nejen že nejlépe odpovídá jazykovému výkladu rozhodné právní úpravy obsažené v silničním zákoně (jež legální pojem závady ve schůdnosti výslovně definuje jako takovou změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou chodec nemůže při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům předvídat), nýbrž naplňuje i její smysl a účel (jímž je dosažení co možná nejspravedlivějšího uspořádání vztahů mezi vlastníky a uživateli příslušných pozemních komunikací). Současně jde o výraz důsledného rozlišení obou typů odpovědnosti, mezi nimiž existují podstatné rozdíly, ať už co do zákonných předpokladů jejich uplatnění, tak co do podmínek, které povinný subjekt zprošťují povinnosti k náhradě. Odpovědnost za závady ve schůdnosti, jak je upravena ustanovením § 27 odst. 3 silničního zákona, má (totiž) objektivní charakter, když její vznik se pojí výhradně k určitému konkrétnímu výsledku potenciálně vedoucímu ke vzniku újmy (tj. k existenci nepředvídatelné závady ve schůdnosti), za nějž vlastník komunikace odpovídá bez ohledu na protiprávnost a zavinění. Vznik obecné„ subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy odviset od konkrétního zaviněného jednání vlastníka komunikace porušujícího právní povinnost ( (typicky zanedbání pravidelné zimní údržby či jiné péče o stav komunikace (§ 2901 o. z.) či případně vadné provedení údržby, které stav komunikace naopak zhorší (§ 2900 o. z.); od [datum] představuje porušení povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace porušení ustanovení § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích). Jinak řečeno, pojetí, vycházející z možné kombinace obou typů odpovědnosti, umožňuje postihovat jak případy újem způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z.). Judikaturou (rozebranou výše) potvrzené řešení umožňující chodcům domoci se plné náhrady vzniklé újmy i v situacích silničním zákonem výslovně neupravených, též brání v tom, aby poškozeným chodcům byla nespravedlivě odpírána či krácena jejich ústavně zaručená práva. Jazykový výklad právní úpravy silničního zákona, založený na kritériu předvídatelnosti změny schůdnosti pozemní komunikace z pohledu chodce sám o sobě rozpor s ústavním pořádkem nezakládá, a vhodné doplnění této úpravy co do možnosti poškozených osob domáhat se svých práv i v případech újem způsobených zhoršeními terénu, jež bylo možno předpokládat (byť podle jiného právního předpisu), nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi ústavně zaručenými právy dotčených osob. Ze závěru, že odpovědnost podle silničního zákona má objektivní charakter, pak neplyne, že by vlastník komunikace odpovídal za veškerou újmu způsobenou chodcům závadami ve schůdnosti komunikací (jsou jím vyjádřeny pouze základní rysy tohoto typu odpovědnosti, pro nějž je typický především vznik bez ohledu na protiprávnost a zavinění). I v těchto případech totiž silniční zákon vlastníku komunikace umožňuje zprostit se vzniklé odpovědnosti tím, že prokáže naplnění některého z liberačních důvodů popsaných v ustanovení § 27 odst. 3 tohoto zákona („ vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá (…) pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit“). V úvahu bude vždy přicházet i závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení újmy, bude-li prokázáno, že vznikla, respektive se zvětšila, také následkem jemu přičitatelných okolností (jež odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k náhradě ve smyslu § 2918 o. z.). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného, je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, respektive kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25Cdo 657/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25Cdo 2075/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25Cdo 1500/2006). V tomto směru bude tedy vždy povinností nalézacích soudů důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek apod.“ 22. V daném případě bylo zcela jednoznačně zjištěno, a to i z výpovědi samotného žalobce, že mu stav komunikace byl velice dobře znám, neboť šel stejnou cestou pro oběd a zpět. Je nesporné, jaké počasí ten den panovalo. Ze zpráv ČHMÚ plyne, že v místě samém dle hlášení několika meteorologických stanic, byla ledovka, padal mrznoucí déšť, teplota byla kolem nuly. Žalobce uvedl mimo jiné, že věděl, že je náledí, věděl a viděl, že lidé v okolí se klouzali. Byl si vědom situace v důsledku ledovky. Soud se s ohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu zabýval tím, jak žalobce sám přispěl ke vzniku úrazu a k jeho obezřetnosti. Soud má za to, že je namístě konstatovat, že žalobce sám je za svůj úraz zcela odpovědný. To vyplynulo zejména z jeho výslechu. Jinak si totiž nelze vyložit chování žalobce, který viděl, že je cesta pokryta náledím, a i přesto si šel pro oběd a s obědem zpět stejnou cestou. Pokud by totiž jednal obezřetně a viděl, že se lidé klouzají, tak mohl zvážit nutnost vydat se na klouzající komunikaci, a to s ohledem na důvod své cesty, kdy občerstvení žalobce nelze hodnotit jako důvod riskovat na zledovatělém chodníku. Pokud tedy žalobce šel cestou po náledí k občerstvení, věděl, že cesta klouže v důsledku náledí. Pokud se na stejné náledí vydal znovu a uklouzl, dá se říci, že pádu sám šel naproti. Navíc ještě s jídlem, které mu snižovalo možnou stability. S ohledem na chování žalobce, který znovu vstoupil na náledí, má soud za to, že musel být srozuměn s možností pádu a spoléhal spíše na náhodu, zda se tak stane, či nikoliv. Za toto rozhodnutí žalobce však nelze shledávat žalovaného odpovědným, neboť ten dle pracovního deníku prováděl řádně údržbu v rozsahu obvyklém pro danou povětrnostní situaci.

23. Soud rovněž žalobu zamítl s ohledem na prokázanou výstrahu ČHMÚ. Ze zpráv ČHMÚ plyne, že v místě samém dle hlášení několika meteorologických stanic, byla ledovka, padal mrznoucí déšť. Jedná se o zákonem předvídanou povětrnostní situaci, která podstatně zhoršuje nebo přerušuje schůdnost (§ 26 odst. 5 zák. č. 13/1997 Sb.) existence těchto situací je předpokladem pro liberaci žalovaného. Veřejnost byla na riziko ledovky a mrznoucího deště prokazatelně upozorněna, což naplňuje liberační důvod dle § 27 odst. 3 téhož zákona, neboť správce na tuto situaci prostřednictvím takto veřejně prezentovaných informací upozornil.

24. Při posouzení obecné odpovědnosti žalované podle občanského zákoníku soud dopěl k závěru, že žalovaná řádně plnila své povinnosti zimní údržby komunikací. Komunikace nebyla vyloučena ze zimní údržby, z důkazů zde provedených plyne, že komunikace podléhala údržbě a byla uklízena, přičemž dle vyhlášky č. 39/1997 Sb. hl. m. [obec] je stanovena reakční doba 12ti hodin k úklidu komunikací. Dle pracovního deníku byla předmětná oblast uklízena mezi 6tou hodinou ranní a druhou hodinou odpolední, 25 pracovníky a 3 vozidly Multicar, při teplotách mínus 2 až plus 2 C. TSK obdržela ve 22:53 hod. předcházejícího dne ([datum]) od ČHMÚ speciální předpověď určenou pro TSK na den [datum] s upozorněním na mrznoucí déšť. Z popisu žalobce při výslechu dne [datum] („ všiml jsem si náledí“,„ lidi se klouzali“,„ Kvůli náledí šel dlouho.“), je zřejmé, že v tu dobu ještě nebyly chodníky v daném místě ošetřeny, tj. pracovníci provádějící ZÚK ještě nestihli místo ošetřit. To však nebylo porušením povinnosti k provedené řádné ZÚK. Pokud závada ve schůdnosti vznikla v intervalu od [číslo] do 17.00 hodin, měl žalovaný dle Vyhlášky zahájit práce ke zmírnění a odstranění závad ve schůdnosti neprodleně po zjištění závady ve schůdnosti, přičemž jejich úhrnná doba trvání nesměla přesáhnout 12 hodin. Aplikujeme-li 12hodinový limit na daný případ od okamžiku, kdy začal podat namrzající déšť (9.00 hod.), měla být zimní údržba provedena nejpozději do 21.00 hod. dne [datum]. Pokud nebyl chodník (ještě) v 11.30 hod. dne [datum] náležitě ošetřen a závada ve schůdnosti (resp. náledí tvrzené žalobcem) zmírněna či odstraněna, nemohla být ještě v danou chvíli porušena povinnost k zajištění ZÚK, neboť nebyl překročen vymezený časový limit – tj. do 21.00 hod. téhož dne. Adekvátní reakce TSK na noční informaci od ČHMÚ o mrznoucím dešti spočívala v tom, že ZÚK byla prováděna namísto obvyklých 8 hodin ([číslo]) celkem 11 hodin ([číslo]). Prodloužením provádění ZÚK o 3 hodiny bylo dostatečně reagováno na předpokládané zhoršení schůdnosti na površích nejen chodníků. K pádu žalobce došlo v cca 11.30 hod. Z tohoto časového vymezení pak plyne, že žalovaná svou prevenční povinnost neporušila a nemohla jí vzniknout ani odpovědnost ve smyslu občanského zákoníku.

25. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, a proto mu od žalobce náleží náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jak je ovšem uvedeno ve shora odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2315/15,„ Ústavní soud dospěl k závěru, že "v případě náhrady škody za úraz nastalý na komunikacích statutárního města nejde o událost natolik výjimečnou, že by i právník, jenž se na tuto oblast nespecializuje, nebyl schopen zastupovat žalované statutární město před soudem (...) Proto, nebude-li v konkrétním případě prokázán opak, nejsou náklady statutárního města na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými" (nález sp. zn. II. ÚS 2077/14 ze dne [datum], bod 24). Ústavní soud nemá důvod se od tohoto právního názoru odchylovat. Statutární města disponují dostatečným materiálním a personálním vybavením k tomu, aby mohla hájit svá práva a zájmy v tomto typu sporů i bez pomoci advokátů.... U hlavního města Prahy lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno hájit své zájmy v soudním řízení bez pomoci advokáta. Toho si hlavní město Praha zvolit může, musí ovšem počítat s tím, že náklady na toto zastoupení obecně nelze pokládat za účelně vynaložené. To platí i v řízení o náhradě újmy způsobené úrazem na pozemní komunikaci.“ Soud tak ve shodě s citovanou judikaturou dospěl k závěru, že náklady právního zastoupení žalovaného (jež zjevně disponuje dostatečným materiálním a personálním vybavením k hájení svých zájmů i bez pomoci advokáta) nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému tak byla přiznána pouze paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále též „a. t.“), jež náleží i účastníku nezastoupenému advokátem (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13). Žalovanému náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 14 (vč. řízení o odvolání) x 300 Kč, tedy celkem 4 200 Kč. Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalované k rukám právního zástupce žalované ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. [ulice] účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nezapříčinil jejich vznik, kdy pojištění žalované je jejím rozhodnutím a vedlejší účastník nebyl v řízení aktivním.

Poučení