14 C 87/2024 - 52

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] vykonávajícím advokacii jako společník [Jméno advokáta B]. sídlem [Adresa advokáta B] proti žalované: Česká republika – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 195 653,42 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně domáhala na žalované náhrady škody (v podobě marně vynaložených nákladů za období od [datum] do [datum]) ve výši [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení z dané částky za období od [datum] do zaplacení), a to podle § 9 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „pandemický zákon“).

2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že disponuje mj. živnostenským oprávněním k výkonu hostinské činnosti a dlouhodobě podniká v oblasti gastronomie a provozuje restauraci nacházející se na adrese [adresa]. Následně, na jednání soudu dne [datum], žalobkyně, prostřednictvím svého právního zástupce, uvedla, že uvedenou restauraci již neprovozuje, neboť byla donucena ji uzavřít v souvislosti s nepříznivou ekonomickou situací způsobenou pandemií onemocnění COVID-19.

3. Žalobkyně v žalobě dále tvrdila, že má uzavřenu smlouvu o zajištění stravování se Zařízením služeb pro [Anonymizováno] [Anonymizováno] (dále též „ZSMV“), jejíž předmětem je poskytování celodenního stravování pro maximálně 100 osob (hostů [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]) za den. Žalobkyně má tedy touto smlouvou garantovaný odbyt jídel.

4. Žalobkyně provozuje stravovací služby výhradě na základě uzavřené smlouvy s ZSMV; jiná osoba nemůže její služby využít.

5. V realizování podnikatelské činnosti bylo žalobkyni v období od [datum] do [datum] zabráněno akty vydávanými vládou ČR a Ministerstvem zdravotnictví. V případě žalobkyně šlo o mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, kterými byly omezeny provozy stravovacích služeb tím, že byl vyhlášen zákaz přítomnosti veřejnosti v těchto provozovnách. Jedná se konkrétně o opatření č. j. MZDR [č. účtu]-[Anonymizováno]/MIN/KAN a č. j. MZDR [č. účtu]-[Anonymizováno]/MIN/KAN.

6. V dotčeném období žalobkyně vynaložila náklady na provoz restaurace, které byly v důsledku mimořádných opatření vynaloženy zbytečně, neboť restaurace negenerovala žádné příjmy. Žalobkyni neplynuly žádné příjmy ze smlouvy uzavřené se Zařízením služeb Ministerstva vnitra. Jedná se tak o marně vynaložené náklady, které jsou skutečnou škodou, neboť žalobkyně za tyto neobdržela žádnou protihodnotu. Žalobkyně vynakládala náklady na provoz restaurace pouze a jenom za účelem, aby jejich prostřednictvím generovala zisk. Žádný z nákladů však zisk v dotčeném období nepřinesl. V důsledku mimořádných opatření žalobkyně nemohla prodávat jídlo a nápoje, a negenerovala tak zisk.

7. Žalobkyně uvedla, že nemohla vzniku škody žádným způsobem předejít, neboť jejím podnikáním je „poskytování celodenní stravy pro hosty Lázeňských domů formou restaurace s obsluhou“ Tento charakter podnikání a umístění provozovny v pěší zóně neumožňovaly žalobkyni přijmout jiné řešení, které by mohlo vyprodukovat tržby. Mimořádná opatření umožňovala pouze prodej mimo provozovnu ve formě výdejového okénka nebo rozvozu, to se však neslučuje s podmínkami smlouvy uzavřené se Zařízením služeb pro Ministerstvo vnitra. Náklady, jejichž náhrady se žalobkyně domáhá, nebylo možno přestat ze dne na den platit.

8. Konkrétně žalobkyně žádala o náhradu škody v podobě marně vynaložených nákladů na platby související se zaměstnanci, na platby za elektřinu, na platby za internet, na platby za bránu (závoru), na platby za účetnictví, na platby za leasing automobilů, na platby za nájem multifunkční pánve, na platby za pojištění, na platby za podkladní software, na platby za nájem skladu, na platby za plyn, na platbu za čištění koberců, na platbu za materiál na malířské potřeby na údržbu terasy, na platby za práci tlakovým vozem za účelem likvidace tuků a olejů z odlučovače tuků. Žalobkyně dále žádala i o uhrazení odpisů.

9. V případě nákladů na zaměstnance žalobkyně žádala, aby jí žalovaná zaplatila hrubé mzdy, které za dotčené období uhradila dvěma zaměstnancům a sociální a zdravotní pojištění za oba zaměstnance. Jednalo se o dva kuchaře. Jejich práci žalobkyně nemohla žádným způsobem využívat, když vzhledem k pandemickým opatřením kuchaři nemohli vařit, a restaurace nemohla generovat příjmy. Žalobkyně neměla pro zaměstnance žádné využití, a tito v dotčeném obdobní nikterak nepracovali.

10. Žalobkyně dále požadovala náhradu za částky uhrazené dodavateli elektřiny. I přesto, že restaurace byla uzavřena, byla zde spotřebovávána elektřina, a to konkrétně na provoz mrazicích a chladicích zařízení, ve kterých byly uchovávány potraviny, na provoz zabezpečovacího systému, na provoz Wi-Fi. Část ceny nadto není vázána na spotřebu, nýbrž je pevná. Dané náklady nešlo omezit ani vyloučit.

11. Jako další část škody žalobkyně požadovala uhrazení ceny za připojení restaurace k internetu. Internet byl využíván pro provoz restaurace (platby kartou atd.). Když byla restaurace uzavřena, nemělo internetové připojení žádný smysl.

12. Žalobkyně dále konstatovala, že marně vynaložila i náklady na provoz automatické závory chránící vjezd do areálu. V průběhu zavření restaurace nebyl vjezdový systém využíván.

13. Do náhrady škody dle žalobkyně patří i částky, které žalobkyně vydala za vedení účetnictví. Účetnictví muselo být vedeno i v době uzavření restaurace. Nevznikala však jeho protihodnota v podobě zisku z restaurace.

14. V rámci dalšího dílčího nároku žalobkyně žádala, aby jí byly nahrazeny částky leasingových splátek na tři automobily, které byly užívány k provozu závodu. Jednalo se o dvě vozidla [Anonymizováno] a dále o vozidlo [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Automobily byly užívány pro nákup a dopravu zboží, dopravu klientů, reprezentativní účely. První dvě vozidla využívali vedoucí protisměn a šéfkuchař na nákupy surovin v ČR a SRN. Vozidlo [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] byla zakoupeno pro přepravu významných osob, tzv. VIP příslušníků MVČR, kterým na základě zvláštních požadavků klienta žalobkyně zajišťovala tuto službu po dobu účinnosti stravovacích mluv se Zařízením služeb pro Ministerstvo vnitra v rámci Karlovarského kraje a Středočeského kraje. V důsledku uzavření restaurace z důvodu protipandemických opatření stála vozidla na parkovišti.

15. Další položku tvoří nájem na multifunkční pánev [Anonymizováno] [Anonymizováno] center. Žalobkyně na nájemném za toto zařízení uhradila v dotčeném období částku [částka]. Zařízení bylo pronajato, aby na něm mohli zaměstnanci žalobkyně vařit pokrmy, které budou prodávány, z čehož bude tvořen zisk. Tato činnost byla protipandemickými opatřeními znemožněna, multifunkční pánev nebyla v dotčeném období využívána. Nájemné tak bylo vynaloženo zbytečně.

16. Žalobkyně dále žádala o uhrazení částek vynaložených v dotčeném období na pojištění podnikatelských rizik a pojištění služebního vozidla [jméno FO] a služebního vozidla [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Vozidlo [Anonymizováno] [jméno FO] využíval jednatel žalobkyně a ekonomický ředitel žalobkyně při plnění svých manažerských povinností, při opakovaných jednáních na MVČR, při jednáních o zabezpečování stravování pro Policii ČR. Pojištění podnikatelskýchch rizik bylo v době nevykonávání podnikatelské činnosti hrazeno zbytečně.

17. Co se týče odpisů, žalobkyně konstatovala, že vzhledem k vlastnictví budovy, ve které byla provozována restaurace, vznikly žalobkyni náklady na odpisy. Majetek se postupně opotřebovává, což se vyjadřuje prostřednictvím odpisů. Uvedené dává smysl, je-li saturováno vytvářením zisku. O tuto protihodnotu žalobkyně uzavřením provozovny přišla.

18. Do náhrady škody žalobkyně řadí i platby uhrazené za licenci na pokladní systém, který nemohl být z důvodu uzavření restaurace využíván.

19. Marně hrazenými byly i náklady na pronájem skladu, ve kterém žalobkyně skladovala alkoholické nápoje a konzervované potraviny. Sklad byl v průběhu pandemických opatření prázdný.

20. Žalobkyně požadovala i uhrazení plateb zaplacených dodavateli plynu. Plyn byl spotřebováván na temperování budovy. Část plateb byla opět, tj. stejně jako v případě elektřiny, tvořena pevnou složkou. Uvedené platby nebylo možno zastavit. Žalobkyně za ně nicméně neobdržela žádnou protihodnotu.

21. Konečně žalobkyně žádala i o přiznání škody spočívající v marně vynaložených nákladech na čištění koberců, nákladech na materiál na malířské potřeby na údržbu terasy a nákladech na likvidaci tuků a olejů z odlučovače tuků. Uvedla, že se jedná o náklady, které souvisejí s běžným provozem závodu a mají zajistit, aby žalobkyně mohla provozovat podnikatelskou činnost. Zavřením restaurace se náklady staly náklady marně vynaloženými.

22. Žalovaná nárok neuznala.

23. Akcentovala, že žalobkyně neuvedla, jakými konkrétními mimořádnými opatřeními byla její činnost zasažena.

24. Náklady, jejichž nahrazení se žalobkyně domáhá, jsou obvyklými pravidelnými platbami, které byly vynakládány i před pandemií. Nejedená se tedy o škodu, tj. o snížení majetkové situace oproti stavu před škodnou událostí. Příčinou vynaložení daných částek byl smluvní závazek žalobkyně, a nikoliv mimořádná událost.

25. Žalovaná v reakci na tvrzení žalobkyně ohledně příjmů ze smlouvy uzavřené se Zařízením služeb pro Ministerstvo vnitra konstatovala, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne [datum] byl [právnická osoba] [Anonymizováno] uzavřen. Žalobkyně tedy nemohla ani před zkoumaným obdobím na základě této smlouvy vykazovat žádné příjmy. Chybí tak příčinná souvislost mezi mimořádnými opatřeními a marným vynaložením nákladů.

26. Žalobkyně dle žalované mohla škodě předejít. Mimořádná opatření zakázala přítomnost veřejnosti v provozovně restaurace, nezakázala však žalobkyni, aby vykonávala činnosti za účelem podnikání. Žalobkyně mohla a měla, byť s využitím určitého úsilí a vynalézavosti, ve své činnosti pokračovat. Mohla, jak ostatně učinila řada jiných provozovatelů stravovacích zařízení, provozovat například rozvoz, či výdejové okénko.

27. Žalobkyně nadto svojí žalobou [právnická osoba] cílí na skutečnost, že nebyla schopna tvořit v rozhodném období zisk. Jedná se tak spíše o nárok na ušlý zisk. To je nicméně obcházení zákona, neboť takový nárok je z náhrady škody podle pandemického zákona vyloučen.

28. V podání učiněném v reakci na tvrzení žalované, že [právnická osoba] [Anonymizováno] byl v dotčeném období uzavřen, žalobkyně sdělila, že „upřesňuje své tvrzení ohledně provozu své restaurace tak, že jednak“ zajišťovala stravování pro hosty [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] dle smlouvy se Zařízením služeb pro [Anonymizováno] [Anonymizováno] (50 % její činnosti), a jednak provozovala restauraci i pro veřejnost (50 % její činnosti). [právnická osoba] [Anonymizováno] byla nadto uzavřen z důvodu, že stejná protipandemická opatření, která limitovala činnost žalobkyně, limitovala i ubytovací služby.

29. Soud učinil následující skutková zjištění:

30. Žalobkyně má v živnostenském rejstříku od roku 2010 evidováno živnostenské oprávnění pro hostinskou činnost a pro zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod a maloobchod a realitní činnosti, správa a údržba nemovitostí. (výpis ze živnostenského rejstříku ze dne [datum])

31. Žalobkyně uzavřela dne [datum] se Zařízením služeb pro Ministerstvo vnitra smlouvu o zajištění stravování pro hosty [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve [adresa]. Žalobkyně se na základě smlouvy zavázala, že bude zajišťovat celodenní stravování pro hosty ubytované v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] I, II a III (maximálně 100 osob denně), a to na základě objednávek odesílaných nejpozději tři dny předem. Stravování mělo probíhat na adrese [adresa], a v časech od 7:30 do 9:00 hodin, od 11:00 do 13:00 hodin, od 17:00 do 18:30 hodin. Stravování mělo být zajištěno restauračním způsobem obsluhy a stolování. Zařízení služeb Ministerstva vnitra bylo oprávněno požadovat pro své hosty náhradní stravu formou balíčku. Cena za dané stravování za 48 měsíců byla sjednána na [částka]. V čl. 8.8 smlouvy bylo sjednáno, že ZSMV není povinno stravovací služby objednávat a tyto není povinno objednávat pouze u žalobkyně. O tom, že by žalobkyně byla vázána exkluzivitou pro ZSMV s tom směru, že by nemohla poskytovat stravovací služby jiným subjektům či jiným způsobem, není ve smlouvě nic uvedeno. [smlouva o zajištění stravování pro hosty [Anonymizováno] [Anonymizováno], [adresa] (II.) ze dne [datum]]

32. Žalobkyně se na žalovanou obrátila dopisem ze dne [datum], kterým žádala o náhradu škody za období od [datum] do [datum] z důvodu omezení provozování stravovacích služeb usneseními vlády a mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví. Žalobkyně uvedla, že po dobu trvání opatření nemohla realizovat poskytování stravování, k němuž je vázána smlouvou uzavřenou s ZSMV, jejímž předmětem je poskytování celodenního stravování pro maximálně 100 osob. Z důvodu opakovaného výskytu onemocnění covid-19 v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] Ministerstvo vnitra vydalo dne [datum] rozhodnutí s okamžitou platností do odvolání uzavřít veškerý provoz v předmětném lázeňském domě. Platnost tohoto rozhodnutí trvala i v období od [datum] do [datum]. Žalobkyně dále vyjmenovala některá usnesení vlády a některá mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví a uvedla, že jelikož byla těmito opakovaně zakazována přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, byla žalobkyni způsobena škoda, protože musela i nadále hradit stálé platby a současně bylo žalobkyni znemožněno generovat tržby ve své jediné provozovně. Žalobkyně i v době, kdy restauraci neprovozovala, hradila pravidelné platby. Zatímco v předchozích účetních obdobích společnost vykazovala zisk, již za rok 2020 vykázala ztrátu. Ztrátové hospodaření pokračovalo i v období roku 2021. V letech 2018 2019 byl vývoj tržeb, díky uzavřené dlouhodobé smlouvě, stabilní. Žalobkyně proto mohla důvodně předpokládat přibližně stejné tržby. Žalobkyně požadovala náhradu škody podle § 9 pandemického zákona. Uvedla, že nemohla celou situaci nikterak ovlivnit a nemohla jí nijak zabránit. Předmětem jejího podnikání je poskytování celodenní stravy pro hosty lázeňských domů formou restaurace s obsluhou. Tento charakter podnikání a umístění provozovny na pěší zóně neumožňoval v dané situaci přijmout jiné řešení, které by žalobkyni pomohlo vyprodukovat tržby. Umožněn byl pouze prodej mimo provozovnu – výdajové okénko nebo rozvoz, to se však neslučuje s podmínkami výše uvedené uzavřené smlouvy. Žalobkyně proto žádá, aby jí žalovaná uhradila škodu ve výši [částka]. Jednotlivé položky požadované náhrady škody odpovídají těm, jejíž úhrady se žalobkyně domáhá nynější žalobou. Předmětná žádost byla žalované dodána dne [datum]. (dopis žalobkyně ze dne [datum] a související dodejka)

33. Žalované žádost žalobkyně odmítla. Akcentovala, že žalobkyně jednoznačně neoznačila tu část konkrétního mimořádného opatření, v jejíž příčinné souvislosti by jí vznikla škoda. Žalobkyně jednoznačně neuvedla ani to, jaká škoda jí vznikla. (přípis žalované ze dne [datum], č. j. MF-[č. účtu]-4401-16).

34. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne [datum] s okamžitou platností a až do odvolání uzavřelo veškerý provoz ve všech objektech lázeňského domu Luna ve [adresa]. Toto rozhodnutí Ministerstva vnitra odůvodnilo nepříznivým vývojem epidemiologické situace při opakovaném potvrzení výskytu onemocnění covid-19 v uvedeném v lázeňském zařízení. (rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne [datum], č. j. MV 142096-1/OZZ-2020).

35. Účastníci označili za nesporné, že na základě protipandemických opatření spadajících pod pandemický zákon byla v rozhodném období zakázána přítomnost veřejnosti v provozovně žalobkyně.

36. Další účastníky navržené důkazy soud neprovedl, a to z důvodu nadbytečnosti. Tyto se týkaly výše nároku, avšak soud dospěl k názoru že žalobě není možno vyhovět vzhledem k neunesení břemene tvrzení (a břemene důkazního) ve vztahu k základu nároku a vzhledem k absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a škodní události. Na tomto závěru nemůže nic změnit dokazování stran výše nároku. Soud proto dokazování týkající se výše nároku z důvodů hospodárnosti řízení neprovedl. Žalobkyně dále navrhovala, aby soud provedl výslechy jejích zaměstnanců. Tyto měly být provedeny za účelem zjištění okolností týkajících se provozování automobilů (že automobily byly provozovány za účelem podnikatelské činnosti žalobkyně) a pronájmu skladů (že žalobkyně si pronajímala sklady). Ani kdyby nicméně bylo z výslechů zjištěno, že automobily byly skutečně provozovány za účelem podnikatelské činnosti žalobkyně, nemohlo by to na nic změnit na tom, že žalobkyně ve věci neunesla své zákonná břemena a že chybí příčinná souvislost. To stejné platí, pokud by bylo v řízení navrženými výslechy prokázáno, že žalobkyně užívala jí uvedené sklady. Co se týče výslechu [jméno FO], tento měl být proveden za účelem prokázání veškerých tvrzení žalobkyně obsažených v jejím podání ze dne [datum]. Jelikož však soud dospěl k závěru je žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení, a to ani při zohlednění všech tvrzení uvedených právě v podání ze dne [datum], nemohl by uvedený výslech na věci nic změnit. Nadto, není možné absenci tvrzení nahrazovat důkazními prostředky. Účastník řízení je povinen v prvé řadě skutkové okolnosti tvrdit, až poté je povinen za účelem prokázání jím takto tvrzených skutečností označit důkazní prostředky. Jinými slovy, z výslechu [jméno FO] soud nemůže dovozovat nová, v řízení doposud neuplatněná tvrzení. Výslech [jméno FO] by dále nemohl osvědčit ani existenci příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody (k tomu vizte níže).

37. Po právní stránce soud věc posoudil následujícím způsobem.

38. Žalobkyně se domáhá náhrady škody podle § 9 pandemického zákona.

39. Podle § 9 odst. 1 až 5 uvedeného zákona: (1) Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám (dále jen „poškozený“) během stavu pandemické pohotovosti v příčinné souvislosti s a) mimořádnými opatřeními podle § 2, nebo b) mimořádnými opatřeními podle zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž účelem je zvládání epidemie COVID-19. (2) Podle odstavce 1 se hradí skutečná škoda. Za škodu se nepovažují náklady vzniklé v souvislosti s pořízením nebo používáním ochranných, mycích, čisticích nebo dezinfekčních prostředků. Škodu stát nehradí, prokáže-li, že si ji poškozený způsobil sám. (3) Nárok na náhradu škody podle odstavce 1 může poškozený uplatnit u Ministerstva financí, a to ve lhůtě do 12 měsíců od okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl, nejdéle do 3 let od vzniku škody, jinak právo na náhradu škody zaniká. V žádosti se uvede totožnost poškozeného, důvody vzniku nároku a jeho výše a důkazy, které prokazují vznik nároku, příčinnou souvislost, výši nároku, včetně skutečností podle odstavce 4, a počátek plynutí doby, ve které právo zaniká. (4) Škoda se hradí v rozsahu, v němž poškozený prokáže, že jejímu vzniku nebylo možné předejít nebo zabránit. Výše náhrady škody se dále snižuje o výši dotací a jiných podpor, poskytnutých ke zmírnění dopadů epidemie COVID-19, nebo dopadů mimořádných opatření uvedených v odstavci 1. (5) Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

40. Z provedeného dokazování vyplynulo, a účastníci to ani nečinili sporným, že žalobkyně splnila formální podmínky uplatnění nároku u soudu. Uplatnila ve stanovené lhůtě svůj nárok u žalované; žalovaná nárok neuspokojila.

41. Žalovaná nicméně i tak nárok žalobkyně neuznává.

42. Předně tvrdí, že žalobkyně neoznačila konkrétní protipandemické opatření, které by mělo vliv na její podnikatelskou činnost.

43. K tomu soud nicméně uvádí, že žalobkyně v reakci na procesní obranu žalované označila konkrétní protipandemická a opatření (č. j. MZDR [č. účtu]-8/MIN/KAN a č. j. MZDR [č. účtu]-10/MIN/KAN) a dále, že účastníci označili za nesporné, že provozovna žalobkyně byla v rozhodném období znepřístupněna veřejnosti, a to právě na základě protipandemických opatření spadajících pod pandemický zákon. V takové situaci je uvedená námitka žalované již bez významu.

44. Žalovaná dále tvrdila, že žalobkyně ve skutečnosti požaduje ušlý zisk (jehož náhrada není podle pandemického zákona možná), a nikoliv skutečnou škodu.

45. Soud nicméně konstatuje, že žalobkyně se žalobou nedomáhá náhrady ušlého zisku. Žalobkyně zřetelně požaduje náhradu skutečné škody, a to ve formě marně vynaložených nákladů. Žalobkyně nepožaduje náhradu v budoucnu nenastalého rozmnožení svých majetkových hodnot, nýbrž se domáhá uhrazení částek, které již (dle žalobkyně marně) vynaložila.

46. Soud však dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení (a návazně ani břemeno důkazní) ohledně skutečností, které by vedly k závěru, že si škodu nezpůsobila sama (§ 9 odst. 2 pandemického zákona), respektive že vzniku škody nebylo možné předejít nebo zabránit (§ 9 odst. 4 pandemického zákona).

47. Žalobkyně k tomu v žalobě uvedla pouze tolik, že nemohla vzniku škody žádným způsobem předejít, neboť jejím podnikáním je poskytování celodenní stravy pro hosty lázeňských domů formou restaurace s obsluhou. Tento charakter podnikání a umístění provozovny na pěší zóně neumožňoval v dané situaci přijmout jiné řešení, které by žalobkyni mohlo vyprodukovat tržby. Prodej například formou výdajového okénka, či rozvoz jídla se neslučovaly s podmínkami smlouvy uzavřené s ZSMV.

48. Jelikož v řízení vyvstaly pochyby o tom, jestli v předmětném období žalobkyně skutečně vykonávala nějakou činnost na základě smlouvy s ZSMV, a jelikož uvedené tvrzení bylo za účelem učinění závěru, že žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost předejít škodě, zcela nedostatečné, vyzval soud žalobkyni podle § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby uplatnila veškerá tvrzení označila veškeré důkazní prostředky, které by vedly k závěru, že - tvrzené škodě, tj. tomu, že náklady byly vynaloženy marně, nebylo možno nikterak zabránit (tzn. protihodnoty jednotlivých nákladů nebylo možno pouze a jenom z důvodu vydání protipandemického opatření žádným způsobem využít, - každý jednotlivý náklad byl vynaložen marně, tj., že protihodnotu každého jednotlivého nákladů nebylo možno vzhledem k protipandemickým opatřením nikterak využít, a to ani jiným způsobem, než bylo původně zamýšleno a - žalobkyně nemohla stravovací služby poskytovat výlučně z důvodu protipandemických opatření, a nikoliv z důvodů souvisejících s tvrzeným uzavřením Lázeňského domu Luna.

49. Uvedenou výzvu soud na žalobkyni směřoval i vzhledem k obsahu procesní obrany žalované, která žalobkyni vytýkala právě to, že neučinila dostatečná opatření, aby vzniku škody zabránila, a že mohla svoji ekonomickou činnost vykonávat například právě pomocí rozvozu, či výdejového okénka.

50. V tomto ohledu soud dále akcentuje pro věc zcela zásadní skutečnost, že protipandemická opatření regulovala činnost stravovacích zařízení „pouze“ v tom ohledu, že zakazovala přítomnost veřejnosti v takových provozovnách. Protipandemická opatření nezakazovala samotný výkon podnikatelské činnosti spočívající v přípravě a prodeji pokrmů.

51. Žalobkyně v podání reagujícím na uvedenou výzvu v obecné rovině tvrdila, že veškeré náklady byly vynaloženy marně, neboť těmto nešlo předejít a neboť jejich vynaložení nevedlo ke vzniku zisku. Žalobkyně však žádným způsobem nevysvětlila, z jakého důvodu nebylo možno předejít tomu, že náklady byly vynaloženy marně. Jinými slovy neuvedla taková tvrzení, ze kterých by plynul závěr, že žalobkyně nemohla v rozhodném období vykonávat ekonomickou činnost jiným, než původně zamýšleným, způsobem. Nevysvětlila, co jí bránilo, například v tom, aby si zřídila výdejové okénko, či aby připravované pokrmy rozvážela. Již z tvrzení žalobkyně přitom plyne, že žalobkyně disponovala několika automobily a měla k dispozici kuchaře, suroviny, zařízení a prostory k přípravě jídel (ve smlouvě s ZSMV bylo ostatně sjednáno, že je možno ji plnit i prostřednictvím balíčků s jídlem). Dodat lze, že žalobkyně disponovala i dalším živnostenským oprávněním, a to pro výkon realitní činnosti, správy a údržby nemovitostí.

52. K povšechnému tvrzení žalobkyně obsaženému v žalobě, že restaurace je umístěna v pěší zóně, soud uvádí, že není zřejmé, proč by uvedená skutečnost měla mít jakýkoliv vliv na možnost žalobkyně připravovat a prodávat jídlo například přes výdejové okénko. Pokud snad daná námitka měla směřovat k tomu, že žalobkyně nebyla schopna činit rozvoz, odkazuje soud na to, že sama žalobkyně tvrdí, že z důvodu uzavření restaurace nevyužívala závoru pro výjezd do objektu. Je tedy zřejmé, že do restaurace, případně do její blízkosti, bylo lze se dostat i automobilem. Ostatně, žalobkyně uvádí, že pro svoje podnikání využívala automobily, a to mimo jiné za účelem nákupu a dopravy surovin. Obecně lze k danému uvést, že pokud žalobkyně byla schopna restauraci zásobovat surovinami pro její běžný provoz, musela být schopna z restaurace vyexpedovat i zásilku obsahující rozvážku připraveného jídla. Žalobkyně však soudu v poskytnuté koncentrační lhůtě žádným způsobem nevysvětlila, proč nebyla schopna právě například rozvoz jídel realizovat.

53. Tvrdila-li žalobkyně v žalobě, že jiné formy podnikatelské činnosti se neslučovaly s podmínkami smlouvy s ZSMV, uvádí soud předně, že z předmětné smlouvy žádným způsobem neplyne, že žalobkyně by měla zakázáno vykonávat svoji ekonomickou činnost jinak, než provozováním restaurace s obsluhou. Sama žalobkyně v reakci na tvrzení žalované, že předmětná smlouva nebyla v dotčeném období naplňována, neboť [právnická osoba] [Anonymizováno] bylo již v roce 2020 uzavřen, uvedla (zcela v rozporu se svými původními tvrzeními), že půlka její činnosti byla tvořena přípravou pokrmů pro veřejnost. Žalobkyně tedy nebyla, co se týče podnikatelské činnosti, předmětnou smlouvou nikterak limitována. Akcentovat jen pak nutno i to, že smlouva nebyla v dotčeném období realizována, když [právnická osoba] [Anonymizováno] byl uzavřen. Ostatně, právní zástupce žalobkyně na jednání dne [datum] uvedl, že předmětné sdělení je nutno vykládat pouze tak, že žalobkyně v době realizace smlouvy nemohla danou smlouvu realizovat pomocí prodeje přes výdejové okénko či rozvozem. Pokud tedy žalobkyně tvrdí pouze to, že v době naplňování smlouvy, To, že žalobkyně případně v době před rokem 2020 nemohla smlouvu naplňovat jiným způsobem, než provozováním restaurace s obsluhou, nicméně není relevantní, co se týče toho, zda žalobkyně v období od dubna a května roku 2021 učinila veškerá možná opatření, aby se škodě vyhnula.

54. Soud tedy shrnuje, že žalobkyně měla již v žalobě tvrdit okolnosti vedoucí k závěru o splnění zákonných podmínek dle pandemického zákona. Neučinila tak. Neuplatnila taková tvrzení, která by soud vedla k závěru, že tvrzené škodě nešlo nijak zabránit, tj. že předmětné náklady byly vynaloženy marně pouze a jenom z důvodu existence protipandemických opatření. Tyto nedostatky tvrzení neodstranila ani na základě výzvy soudu, jejímž prostřednictvím byla návodně vedena, jaká tvrzení je pro případný úspěch žaloby nutno uplatnit.

55. Uvedené nedostatky tvrzení nelze nahrazovat odkazy na důkazní prostředky.

56. Je nicméně nutno uvést, že žalobkyně ve vztahu k prokázání, že splnila svoji prevenční povinnost, a že nebyla schopna vytvořit k jí vynaloženým nákladům žádnou protihodnotu, neoznačila žádný důkazní prostředek. Jak již bylo uvedeno, výslech [jméno FO] byl navržen k prokázání veškerých tvrzení obsažených v podání žalobkyně ze dne [datum]; v tomto podání však žalobkyně neuvedla ve vztahu v otázce své prevenční povinnosti žádná tvrzení. Tato tvrzení nemohou být nově vznesena ve formě svědecké výpovědi. Svědek má prokázat již tvrzenou skutkovou verzi.

57. Je tak nutno uzavřít, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně prokázání splnění podmínek dle § 9 odst. 2 a 4 pandemického zákona. Žalobkyně neuplatnila v řízení taková tvrzení, ze kterých by bylo možno dospět k závěru, že žalobkyně si škodu nezpůsobila sama a že škodě nebylo možno předejít ani zabránit. Při absenci takových tvrzení pak splnění uvedených podmínek nemohlo být logicky ani prokázáno.

58. Jelikož byla žalobkyně k uplatnění takových tvrzení (a k označení důkazních prostředků za účelem jejich prokázání) soudem výslovně vyzvána, nelze, jinak, než uzavřít, že žalobkyně v tomto ohledu neunesla břemeno tvrzení (a návazně ani břemeno důkazní).

59. V řízení tedy nebylo tvrzeno ani prokázáno splnění zákonných podmínek nutných pro přiznání náhrady škody podle pandemického zákona.

60. Již uvedené svědčí o nutnosti žalobu zamítnout.

61. Soud nicméně dále dodává, že nemá za splněné ani další podmínky nutné pro přiznání náhrady škody.

62. Chybí totiž příčinná souvislosti mezi škodnou událostí, tj. mezi mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví (která zakázala přítomnost veřejnosti v restauraci), a mezi škodou.

63. Žalobkyně sice za příčinu škody označuje právě mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, z podání žalobkyně učiněných v soudním řízení (a i v rámci předsoudního uplatnění nároku u žalované) nicméně plyne, že žalobkyně za příčinu jí tvrzené škody ve skutečnosti považuje skutečnost, že Ministerstvo vnitra rozhodlo o uzavření Lázeňského domu Luna (v tomto ohledu soud odkazuje na výše rekapitulovaný text žádosti žalobkyně o náhradu škody adresované žalované a na text žaloby).

64. Aby byla škoda odčinitelná podle pandemického zákona, je nicméně v nutné, aby vznikla v příčinné souvislosti pouze a výhradně z mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví podle § 2 uvedeného zákona. Rozhodnutí Ministerstva vnitra však takovým mimořádným opatřením není. Nerozhodno, že toto bylo vydáno vzhledem k nepříznivé pandemické situaci. Pandemický zákon není nástrojem, dle kterého by měla žalovaná (ČR-MF) hradit veškeré škody, které vznikly v souvislosti pandemií. Uvedená právní norma cílí pouze a jenom na škody vzniklé v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví. V tomto ohledu lze dodat i to, že žalobkyně se mýlí, dovozuje-li že [právnická osoba] Luna byl uzavřen na základě stejných protipandemickým opatření, jako tomu bylo v případě uzavření provozovny žalobkyně. O uvedeném svědčí již to, že žalobkyně tvrdí, že do její podnikatelské činnosti zasáhla opatření vydaná v roce 2021; [právnická osoba] Luna byl uzavřen již v roce 2020.

65. Soud dále nad rámec věci dodává, že aby bylo lze uzavřít, že je dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a mezi škodní událostí, bylo by nutno, aby byla dále splněna i podmínka adekvátnosti škodního následku.

66. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku č. j. [spisová značka]: Otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud i Ústavní soud zabývaly v četných svých rozhodnutích. Bylo dovozeno, že vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Současně však odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Je-li tu více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, [právnická osoba]. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 8673]. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru pod číslem C 17004). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Podstatu teorie adekvátnosti kauzálního nexu ozřejmil Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05. Zdůraznil, že vztah právně relevantní příčiny a následku je nezbytné posuzovat též prostřednictvím teorie adekvátnosti kauzálního nexu, která vychází z toho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji její nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle které se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, které zahrnuje veškerou zkušenost své doby. Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost své doby. Je zřejmé, že, co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním následkem příslušného jednání. U odpovědnosti za škodu pro porušení obligační povinnosti se zavinění vztahuje jen na samo porušení této povinnosti. Porušení právní povinnosti z obligačního vztahu proto musí být pro jednajícího předvídatelné. Trvání na tomto kritériu zavinění i ve vztahu ke škodě by však v tomto případě škůdce nadmíru zvýhodňovalo. To je zřejmé např. z toho, že smluvní partneři často nejsou informováni o navazujících obchodních plánech druhé strany, proto ani nemohou vědět, jaká škoda by této druhé straně v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikla. Na druhou stranu by bylo zjevně nepřiměřené, pokud by ten, kdo porušil smluvní povinnost, odpovídal za jakkoli vzdálené či nepravděpodobné následky jeho jednání. Racionální řešení, které zohledňuje uvedená východiska, představuje požadavek adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“ 67. Soud je názoru, že v případě některých žalobkyní nárokovaných položek by bylo pro optimálního pozorovatele vysoce nepravděpodobné předpokládat, že vydáním mimořádného opatření, kterým bude zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, dojde ke vzniku škody.

68. Je tomu tak ve vztahu k leasingu za vozidlo Rolls Royce Ghost (za který žalobkyně požaduje náhradu škody ve výši [částka]). Žádný optimální pozorovatel by nemohl předpokládat, že pokud bude zakázána přítomnost veřejnosti v restauraci nacházející se ve [adresa], bude s tímto spojen vznik marně vynaložených nákladů na vozidlo typu a hodnoty jako je Rolls Royce Ghost. Žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že dané vozidlo mělo být využíváno na dopravu vysokých činitelů Ministerstva vnitra. I kdyby však bylo dané prokázáno, na tuto činnost by nemělo žádný vliv, že došlo k zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovně žalobkyně. Není zde tedy dána příčinná souvislost s mimořádnými opatřeními. I na tomto místě soud akcentuje, že argumentace žalobkyně spíše, než na mimořádná opatření, cílí na skutečnost, že Ministerstvo vnitra se rozhodlo uzavřít [právnická osoba] Luna. Uvedenou skutečnost nicméně nelze, jak již bylo výše uvedeno, odškodňovat v rámci náhrady škody podle pandemického zákona.

69. Uvedený závěr o nedostatku kauzálního nexu spočívající v nesplnění podmínky adekvátnosti škodního následku pak platí i pro náklady na pronájem multifunkční pánve, náklady na čištění koberců a odlučovače tuků, náklady na opravu terasy a náklady na závoru pro vjezd do objektu.

70. Jako důvod svědčící o nedůvodnosti některých žalobou uplatněných nároků soud dále uvádí i to, že v případě některých žalobkyní nárokovaných položek se nejedná o náklady vynaložené marně.

71. Soud v obecné rovině přitakává žalobkyni, že marně vynaložené náklady je možno za splnění určitých podmínek považovat za skutečnou škodu. Musí se však jednat o náklady skutečně marně vynaložené, tj. náklady vynaložené (zcela) zbytečně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Jedná se o náklady, které byly vynaloženy, aniž by se (vinou škodné události) dostavila jejich protihodnota.

72. Uvedené však nelze vykládat tak, že veškeré náklady vynaložené v situaci, kdy podnik negeneruje zisk, jsou marně vynaloženými náklady.

73. I takové náklady totiž mohou mít svou protihodnotu. Protihodnotou není pouze a jenom zisk. Jinými slovy, to, že náklad není kryt ziskem, z něj ještě nutně nečiní škodu v podobě marně vynaložených nákladů.

74. Zcela zřejmou protihodnotu měly například náklady na vedení účetnictví. Touto protihodnotou je právě poskytování služby účetnictví. Žalobkyně zaplatila za to, aby jí bylo poskytováno účetnictví a aby tak dostála svým zákonným požadavkům. [právnická osoba] jí byly poskytovány a tyto měly pro žalobkyni smysl a význam i v době, kdy do její provozovny neměla přístup veřejnost.

75. To stejné platí i pro čištění koberců, likvidaci tuků a olejů z odlučovače tuku a nákladů na údržbu terasy. Protihodnotou daných nákladů bylo právě vyčištění koberců, údržba terasy a vyčištění odlučovače tuků. K těmto nákladům soud dodá, že žalobkyně nebyla nucena čistit koberce, udržovat terasu a čistit odlučovač tuků právě v předmětném období. Nejedná se tedy navíc ani o nutné náklady, které musely být vynaloženy právě v době účinnosti protipandemických opatření. To, že žalobkyně zřejmě využila dobu, kdy nebyla v její provozovně přítomna veřejnost, pro údržbu provozovny, nemůže jít k tíži žalované.

76. Co se týče nákladů na elektřinu, sama žalobkyně tvrdila, že tyto byly vynaloženy kromě pevné složky na provoz mrazících a chladících zařízení, ve kterých byly skladovány suroviny. Již samotné skladování surovin je přitom protihodnotou, kterou žalobkyně za náklady na elektřinu obdržela. Soud ostatně nemá pochyby o tom, že žalobkyně po skončení předmětného období suroviny využila a z těchto generovala zisk.

77. Stejně tak protihodnotu mají náklady na pojištění. Protihodnotou pojištění je pojistná ochrana; té se žalobkyní dostávalo i v předmětném období.

78. Soud v tomto ohledu dále odkazuje na názor vyslovený v rozsudku Městského soudu Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve kterém se uvedený soud taktéž zabýval situací provozoven uzavřených z důvodu mimořádných protipandemických opatření. V odkazovaném rozsudku přitom městský soud aproboval názor Obvodního soudu pro [adresa], který v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], uzavřel, že vyplacené mzdy zaměstnanců, povinné odvody za zaměstnance a náklady spojené s provozem provozovny (elektřina, plyn, vodné, stočné aj.) nelze vůbec kvalifikovat jako škodu, když šlo o náklady spojené se žalobcovým podnikáním, které by žalobci vznikly i pokud by žádné mimořádné opatření vydáno nebylo.

79. Soud konečně dodává i to, že škodou nemohou být ani odpisy dlouhodobého hmotného majetku (budovy provozovny). Odpis není reálným nákladem, tj. částkou, kterou by žalobkyně v dotčeném období vynaložila, či dluhem, který by jí vznikl. Nadto, odpis představuje, jak sama žalobkyně tvrdí, účetní náklad spočívající ve snížení hodnoty dlouhodobého majetku z důvodu jeho postupného opotřebení. Jelikož žalobkyně tvrdí, že provozovnu v dotčeném období žádným způsobem nevyužívala, je zřejmé, že toto muselo mít vliv i na opotřebení budovy provozovny.

80. Soud tedy shrnuje, že žaloba není důvodná. Žalobkyně neunesla břemeno tvrzení (a tím méně břemeno důkazní) ohledně toho, že škodu si nezpůsobila sama, a ohledně toho, že škodě nešlo nikterak zabránit. Bez splnění daných podmínek nelze nárok přiznat. Ve věci dále chybí podmínka existence příčinné souvislosti mezi škodou a škodním jednáním jako jedna ze základních podmínek vzniku odpovědnostního vztahu. V případě některých žalobkyní nárokovaných položek je příčinná souvislost nadto vyloučena s ohledem na teorii adekvátní přičitatelnosti. Některé položky konečně nejsou marně vynaloženými náklady, a tedy škodou.

81. Soud v tomto ohledu dodává, že nezpochybňuje, že na základě mimořádných opatření bylo podnikání žalobkyně ovlivněno. Tuto skutečnost se soud nesnaží jakkoli zlehčovat. Dodat lze, že „újmu“ žalobkyně by bylo lze spatřovat v tom, že žalobkyně případně nemohla v rozhodném období uskutečnit obchody, které by uskutečnila s klienty, kteří by přišli do její provozovny. V takovém případě by se však jednalo o ušlý zisk. Náhrada ušlého zisku je však z pandemického zákona výslovně vyloučena (v tomto ohledu srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 20/21; dodat lze, že Ústavní soud v odkazovaném nálezu uvedl i to, že § 9 pandemického zákona nemá sloužit k sanování ekonomické neaktivity v době trvání mimořádných opatření – k tomu stát zavedl i řadu veřejných podpor právě za účelem zmírnění ekonomických dopadů pandemie, a tedy je zřejmé, že nezůstal lhostejný ani k neblahému stavu ekonomické reality v průběhu pandemie).

82. Nad rámec věci pak soud připomíná i na jistá specifika nynější věci, ve které je posuzována tvrzená škoda, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti mimořádnými opatřeními vydanými za cílem potlačení celosvětové pandemie onemocnění COVID-19. Jak přitom v tomto ohledu výstižně poznamenal Ústavní soud, ačkoliv „současnou krizi vyplývající z pandemie nelze obecně považovat za srovnatelnou s válečným stavem, i zde platí, že v kvalifikovaně krizových situacích je naopak třeba zvýšeného důrazu na solidaritu mezi jednotlivci a státem, jak ostatně Ústavní soud vyzdvihl již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/20, neboť v nich jasně vysvítá propojení a vzájemná podmíněnost ekonomických poměrů jednotlivců a ekonomických možností státu. Je-li takovou tragickou událostí celostátního rozsahu, jakou je válečný stav, silná přírodní katastrofa velkých rozměrů či celosvětová pandemie, jakou svět zažívá v posledních dvou letech, citelně zasažena ekonomická sféra v soukromém sektoru a veřejný sektor se současně musí potýkat s objemnými nečekanými výdaji na zvládání takové mimořádné situace, je výrazně negativně ovlivněna příjmová i výdajová stránka veřejných rozpočtů a nutně tak vzniká potřeba distribuovat ekonomická břemena, která z této mimořádné situace vznikla. […] Ústavní soud připomíná, že stát nenese přímou právní odpovědnost za výkon veřejné moci, odehrává-li se secundum [tituly před jménem] intra constitutionem ac legem ani v případech, kdy jde o výkon veřejné moci, jehož podoba závisí v převážné míře na politické vůli zákonodárce (např. konstrukce a výše daní, zákaz kouření na určitých místech atd.) a jednotlivec, kterého tento výkon postihne, nemůže úspěšně před Ústavním soudem argumentovat tím, že danou záležitost bylo možno řešit i jiným způsobem, pro něj méně omezujícím. O to méně ji může nést v případě takového výkonu veřejné moci v mezích ústavnosti a zákonnosti, který reaguje na okolnosti vyšší moci, na něž veřejná moc reagovat musí a u nějž jsou možnosti této reakce do značné míry omezené a předurčené podobou této vyšší moci. S tím musí být srozuměn i každý jednotlivec pod jeho mocí.“ 83. Z výše uvedených důvodů soud žalobu výrokem I tohoto rozsudku v celém rozsahu zamítl.

84. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] představující [částka] za každý ze čtyř úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (příprava věci, sepis vyjádření k žalobě, účast na dvou jednáních soudu).

Poučení