14 C 96/2022 - 114

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyní: a) JUDr. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] obě zastoupeny advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 80 000 Kč každé ze žalobkyň takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyním náhradu nemajetkové újmy každé po 80 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení každá ze žalobkyň částku 2 100 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně iniciovaly řízení o požadavku na zaplacení nemajetkové újmy v důsledku tvrzené nepřiměřené délky soudního řízení ve věci žaloby o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků [adresa], projednávané před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 80 Cm 25/2013, jako soudem prvního stupně a následně před soudy vyšších instancí od prosince 2012 do 14. ledna 2022, tedy v trvání 9 let. Požadují tak částku 160 000 Kč.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla k tomu, že předmětný nárok u ní uplatnily žalobkyně podáním doručeným žalované dne 14. 2. 2022. Jejich žádost byla žalovanou jako nedůvodná shledána ohledně peněžitého odškodnění. Žalovaná přiznala každé žalobkyni pouze odškodnění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto odpovídající kompenzační prostředek plně způsobilý reparovat vzniklou nemajetkovou újmu. Odkázala na průběh posuzovaného řízení, jehož délka činila 8 let a 11 měsíců a též příslušnou judikaturu. Argumentovala dále, že řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy a také u Ústavního soudu. V meritu rozhodoval soud I. stupně jednou, odvolací soud dvakrát a Nejvyšší soud rovněž dvakrát. O ústavní stížnosti žadatelek musel rozhodnout Ústavní soud. V řízení nebyly výraznější průtahy, soudy postupovaly v zásadě v přiměřených lhůtách. Věc nebyla skutkově a právně zcela jednoduchá, kdy předmětem žaloby byl návrh na určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek, kterým byla první žalobkyně odvolána z funkce člena statutárního orgánu společenství. Žalovaná shledala délku řízení jako objektivně nepřiměřenou, avšak v daném případě jsou přítomny okolnosti, které nemajetkovou újmu žalobkyň podstatně snižují a zpochybňují. V prvé řadě žalobkyně se na délce řízení fakticky podílely výraznou procesní aktivitou, přičemž svých procesních práv využívaly až obstrukčním způsobem. Zejména první žalobkyně jako advokátka si musela být vědoma, že soud zatěžuje skutečnostmi, které s předmětem sporu nesouvisí a útočí jimi na členy výboru žalovaného. Zejména poslední dva roky řízení jdou na vrub žalobkyním, a to v souvislosti s podáním dovolání a po rozhodnutí Nejvyššího soudu s podáním ústavní stížnosti. Druhé dovolání žalobkyň bylo totiž Nejvyšším soudem odmítnuto nikoli pro nepřípustnost, ale pro vady, pro které nebylo lze v dovolacím řízení pokračovat, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek z důvodu, že neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a není v něm vymezen dovolací důvod; v dovolání byla hlavní námitkou pouze nepřezkoumatelnost. Ústavní stížnost žalobkyň byla odmítnuta zčásti pro nepřípustnost, ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že závěr dovolacího soudu, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. neobsahuje vymezení dovolacího důvodu, není svévolný a odpovídá obsahu podaného dovolání. Druhé dovolání a ústavní stížnost žalobkyň byly tedy zřejmě dopředu marnými mimořádnými opravnými prostředky. A zejména samotný význam řízení pro žalobkyně je více než pochybný, kdy funkční období první žalobkyně ve výboru společenství vlastníků uplynulo již dne 11. 11. 2015 a po dvou a půl letech řízení tedy žalobkyně nemohly ani případný procesní úspěch ve sporu smysluplně využít a řízení bylo pro žalobkyně bez významu. Odkázala dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, dle něhož konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, jímž Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce, přičemž peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Uvedené konstatování je tak dostačující formou satisfakce vzniklé nemajetkové újmy bez náhrady v penězích.

3. Soud ve věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem 14 C 96/2022–70 ze dne 1. června 2023, avšak v odvolacím řízení Městský soud v Praze předmětný rozsudek zdejšího soudu zrušil pro vady řízení a přikázal zdejšímu soudu tyto vady odstranit. Uvedl, že soud prvního stupně nevěnoval pozornost žalobnímu návrhu, jeho petitu a objasnění otázky, čeho se žalobkyně a) žalobkyně b) domáhají a přehlédl, že jejich žalobní návrh je nevykonatelný a nepokusil se o odstranění této vady postupem podle § 43 odstavec 1 o.s.ř. Odvolací soud však soudu podepsanému nevytkl nesprávnost jeho právních hodnocení ohledně posouzení věci v souvislosti s učiněným závěrem o nedůvodném požadavku žalobkyň na nemajetkovou újmu v relutární formě.

4. Soud vyzval žalobkyně k odstranění vady žaloby. Na toto žalobkyně reagovaly a upravily žalobní petit tak, že každá z nich požaduje po žalované částku 80 000 Kč jako relutární satisfakci.

5. Nesporným mezi stranami bylo, že nárok u žalované byl před podáním žaloby uplatněn dne 14. 2. 2022.

6. Z připojeného spisu č.j. 80 Cm 25/2013 Městského soudu v Praze se podává následující průběh, a to žaloba podaná dne 11. 2. 2013, obou žalobkyň [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] proti žalované, [právnická osoba], [adresa], o určení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků jednotek [adresa] z 28. 11. 2012.. Referát na čísle listu 5, ze dne 14. 2. 2013, aby spis byl předložen místopředsedovi [tituly před jménem] [jméno FO] k rozhodnutí řešitele. Když spis je předkládán s tím, že se jedná o určení neplatnosti usnesení shromáždění SVJ, které je v obchodním rejstříku zapsané pod [Anonymizováno] a dle rozvrhu práce věc spadá do senátu [tituly před jménem] [jméno FO]. Na to rozhodnuto usnesením ze dne 8. 3. 2013, číslo listu 6, že soud vyzývá navrhovatelku 2), aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení doložila soudu originál nebo úředně ověřenou kopii plné moci udělené advokátce [tituly před jménem] [jméno FO]. K tomu reakce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 4. 4. 2013, že byla podána elektronickou formou žaloba. Dosud však nebyly vyzvány k zaplacení soudního poplatku, žádá se, v jakém stadiu se řízení nachází. Reakce žalobkyně 1) ze dne 11. 4. 2013, došlá soudu 18. 4. 2013, že zasílá originál plné moci. Plná moc na čísle listu 10. Výzva soudu na čísle listu 11 z 24. 4. 2013, že se vyzývávají navrhovatelé k zaplacení soudního poplatku 2 000 Kč. Soudní poplatek zaplacen 14. 5. 2013. Výzva navrhovateli b), aby zaplatil poplatek 2 000 Kč, výzva z 21. 5. 2013. Na to reakce žalobkyně a), že soudní poplatek již byl zaplacen a že se platí podle poměru účastenství na věci, oba navrhovatelé žalují společně a nerozdílně, proto jsou povinni k zaplacení soudního poplatku společně a nerozdílně, navrhuje proto zrušení usnesení z 21. 5. 2013. Sdělení soudu ohledně placení soudních poplatků, datované 9. 3. 2013 a zasláno [tituly před jménem] [jméno FO], respektive doručeno 1. 8. 2013. Usnesení soudu, číslo listu 19, ze dne 21. 10. 2013, že řízení se vůči žalobkyni b) zastavuje pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolání do usnesení, číslo listu 23, ze strany žalobkyně 1). Předložení věci k rozhodnutí o odvolání Vrchnímu soudu v Praze 26. 11. 2013, číslo listu 25. Usnesení Vrchního soudu v Praze, číslo listu 27, ze dne 20. 5. 2014, že se odvolání odmítá a usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení vůči žalobkyni b) nezastavuje. Spis vrácen soudu prvního stupně 5. 6. 2014. Usnesení, číslo listu 30, ze 7. 8. 2014, že soud vyzývá žalovaného, aby se do 20 dnů písemně vyjádřil k žalobě. Vyjádření žalovaného k žalobě došlé soudu 11. 9. 2014. Referát z 6. 1. 2015, že se nařizuje jednání na den 20. 4. 2015. Vyjádření žalovaného k žalobě z 11. 3. 2015. Výzva žalovanému z 30. 3. 2015, číslo listu 53, aby doložil soudu procesní plnou moc udělenou advokátce [tituly před jménem] [jméno FO]. Právní moc zaslaná 31. 3. 2015. Replika na vyjádření žalovaného ze dne 6. 4. 2015, číslo listu 63. Protokol o jednání z 20. 4. 2015, číslo listu 92. S vyhlášeným usnesením, že se odročuje na neurčito za účelem poskytnutí účastníkům lhůty k doplnění a rekapitulaci jejich důkazních návrhů. Vyjádření žalobkyň na základě usnesení soudu došlé k Městskému soudu v Praze 7. 5. 2015. Vyjádření žalovaného k vyjádření žalobců, datované 27. 5. 2015. Replika žalobkyň datovaná 23. 6. 2015. Vyjádření žalovaného z 6. 8. 2015, číslo listu 126. Referát soudu ze 17. 8. 2015 k nařízení jednání na 23. 11. 2015. Replika žalobkyň na vyjádření žalovaného z 28. 8. 2015. Protokol o jednání z 23. 11. 2015, číslo listu 134 s vyhlášeným usnesením, že se odročuje na 8. 2. 2016 k provádění dokazování listinnými důkazy a výslechy. Podání žalovaného z 21. 1. 2016, číslo listu 137. Replika ze dne 5. 2. 2016 žalobkyň. Protokol o jednání 8. 2. 2016, číslo listu 145, s odročením na 16. 5. 2016 za účelem dokončení dokazování. Závěrečné vyjádření žalobkyň na čísle listu 152 ze dne 5. 5. 2016. Vyjádření žalovaného z 10. 5. 2016 s tím, že je referováno, že jednání se odročuje na 3. 10. 2016. Protokol o jednání z 16. 5. 2016 s vyhlášeným usnesením, že za účelem pokračování v provádění důkazů a založení plné moci, právní zástupkyně žalobkyně a) se odročuje na 3. 10. 2016 a žalobkyni a) se ukládá založit do spisu plnou moc. Protokol o jednání 3. 10. 2016, čísla listu 190, že se odročuje na 2. 1. 2017 k dokončení dokazování listinami a navrženými výslechy. Protokol o jednání 2. 1. 2017, číslo listu 199, s vyhlášeným usnesením, že za účelem přednesu závěrečných návrhů a jejich písemného vyhotovení a následného přednesu závěrečných návrhů se jednání odročuje na 20. 2. 2017. Protokol o jednání 20. 2. 2017, číslo listu 213, s vyhlášeným rozsudkem, že žaloba na určení, se zamítá a žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení. Rozsudek v písemném vyhotovení na čísle listu 218. Odvolání žalobkyně 1) ze dne 31. 3. 2017. Odvolání žalobkyně b) ze dne 31. 3. 2017. Výzva, usnesení soudu z 21. 4. 2017, číslo listu 228, že se žalobkyně b) vyzývá doložit doplnění odůvodnění odvolání. Další usnesení z 21. 4. 2017, číslo listu 229, že se vyzývá žalobkyně a), aby doplnila odvolání. Výzva odvolatelce b) z 21. 4. 2017 k zaplacení soudního poplatku za odvolání, rovněž výzva odvolatelce a) z 21. 4. 2017 k zaplacení soudního poplatku. Poplatek zaplacen 15. 5. 2017 žalobkyní a). Písemné odůvodnění odvolání na čísle listu 233 odvolatelky 2). Písemné odůvodnění odvolání z 9. 5. 2017, číslo listu 235, odvolatelky a). Odvolatelky b) ze 4. 6. 2017, číslo listu 242. Námitky žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze, číslo listu 230, z 21. 4. 2017 (ve vztahu k soudnímu poplatku). Usnesení Městského soudu z 27. 6. 2017, číslo listu 252, že usnesení ze dne 21. 4. 2017, číslo listu 230, se zrušuje. Odvolání žalobkyně a) a b) přeposláno protistraně 4. 9. 2017, číslo listu 254. Vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyň z 27. 9. 2017, číslo listu 255. Předložení spisu k rozhodnutí o odvolání Vrchnímu soudu v Praze 17. 10. 2017, k tomu referát odvolací instance z 23. 10. 2018 s nařízením jednání na 15. 11. 2018. Protokol o jednání před odvolacím soudem z 15. 11. 2018 s vyhlášeným usnesením, že rozsudek Městského soudu v Praze, číslo listu 218, z 20. 2. 2017 se potvrzuje a navrhovatelky jsou povinny nahradit náklady odvolacího řízení protistraně. Usnesení v písemném vyhotovení na čísle listu 265. Spis vrácen Městskému soudu v Praze 29. 11. 2018. Soudem referováno rozeslání usnesení 4. 12. 2018. Dovolání žalobkyň ze dne 4. 2. 2019, číslo listu 276. Usnesení soudu ze 7. 2. 2019, číslo listu 286, že se vyzývá dovolatelka [tituly před jménem] [jméno FO] k doložení plné moci k podání dovolání. Výzva dovolatelce k zaplacení soudního poplatku z dovolání, ze dne 7. 2. 2019. Vložena plná moc z dovolání 11. 2. 2019. Poplatek zaplacen 22. 2. 2019. Dovolání přeposláno protistraně. Vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyň z 30. 4. 2019, číslo listu 301. Námitky žalobkyň co do výzvy k zaplacení poplatku z dovolání, datované 17. 5. 2019. Usnesení Městského soudu v Praze, číslo listu 311 z 29. 5. 2019, že se usnesení Městského soudu v Praze, číslo listu 300, zrušuje. Předložení věci dovolací instanci 12. 6. 2019. Usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2019, že se usnesení Vrchního soudu v Praze z 15. 11. 2018, číslo listu 265, 8 Cmo 176/2017 zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Jde o jednací číslo dovolacího soudu 26 Cdo 2103/2019-15. Spis vrácen Městskému soudu v Praze 12. 9. 2019. Referát soudu prvního stupně z 8. 9. 2019 k rozeslání usnesení Nejvyššího soudu stranám. Pak referát z 26. 9. 2019 k předložení spisu Vrchnímu soudu v Praze. Referát Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, číslo listu 319, k nařízení odvolacího jednání na 29. 1. 2020. Protokol o jednání před odvolacím soudem 29. 1. 2020, číslo listu 330, s vyhlášeným usnesením, že se rozsudek Městského soudu v Praze, číslo listu 218 ze dne 20. 2. 2017 potvrzuje, a pod výrokem II. povinnost navrhovatele zaplatit náklady řízení protistraně. Usnesení v písemném vyhotovení na čísle listu 333. Spis vrácen Městskému soudu v Praze 18. 2. 2020. Usnesení rozesláno stranám 18. 2. 2020. Dovolání žalobkyň z [právnická osoba]. 2020. Usnesení soudu z 9. 4. 2020, aby byla doložena plná moc žalobkyň. Doplnění plných mocí z 22. 4. 2020. Usnesení z 27. 4. 2020, číslo listu 349, jako výzva dovolatelkám, aby zaplatily každá soudní poplatek za dovolání ve výši 28 000 Kč. Námitky proti usnesení ze strany žalobkyň, na čísle listu 350, ze dne 30. 4. 2020. Usnesení soudu prvního stupně, číslo listu 349, z 27. 4. 2020, že se zrušuje předmětné usnesení datováno 5. 5. 2020. Usnesení soudu, číslo listu 355, z 2. 6. 2020, že se vyzývají dovolatelky k zaplacení poplatku z dovolání 14 000 Kč. Námitky dovolatelek proti číslu listu 355, tyto námitky datované 4. 6. 2020. Předložení věci k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu 8. 9. 2020. Vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyň z 8. 10. 2023, číslo listu 364. Referát z 19. 10. 2020, aby stejnopis vyjádření žalovaného k dovolání byl zaslán zástupci dovolatelek. Replika navrhovatelek na vyjádření účastníka z 8. 10. 2020. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, že se dovolání odmítá a navrhovatelky jsou povinny zaplatit každá jednu polovinu nákladů řízení žalovanému. Spis vrácen Městskému soudu v Praze 11. 5. 2021. Spis předložen Ústavnímu soudu a vydáno usnesení Ústavního soudu II ÚS 2009/21 ze dne 5. 1. 2022, že ústavní stížnost stěžovatelek se odmítá. Spis vrácen soudu prvního stupně 14. 1. 2022.

7. Skutkovým zjištěním ohledně trvání naříkaného řízení je, že dne 8. 2. 2013 byla podána [Jméno zainteresované osoby 0/0] a [Jméno zainteresované osoby 1/0] žaloba proti [právnická osoba] o určení neplatnosti usnesení shromáždění tohoto společenství ze dne 28. 11. 2012, v němž byla první z žalobkyň odvolána ze statutárního orgánu společenství. Dne 8. 3. 2013 byla druhá navrhovatelka vyzvána, aby doložila originál, nebo úředně ověřenou kopii plné moci, udělené advokátce [Jméno zainteresované osoby 0/0]. Dne 18. 4. 2013 byl do spisu založen originál plné moci, udělené druhou žalobkyní, [jméno FO] [Jméno zainteresované osoby 0/0]. Dne 24. 4. 2013 byly navrhovatelky vyzvány k zaplacení soudního poplatku, který první z nich uhradila, avšak druhá nikoli, pročež byla vyzvána 21. 5. 2013 k zaplacení. Dne 30. 7. 2013 soud znovu vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku. Dne 21. 10. 2013 bylo řízení o neplatnost usnesení ze dne 25. 11. 2012 vůči žalobkyni č. 2, zastaveno s ohledem na to, že tato nezaplatila soudní poplatek. Dne 24. 10. 2013 podala žalobkyně odvolání proti uvedenému usnesení. Spis byl poté předložen Vrchnímu soudu v Praze dne 26. 11. 2013. Vrchní soud dne 20. 5. 2014 odvolání žalobkyně č. 1 odmítl a usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se řízení vůči žalobkyni č. 2 nezastavuje. Rozhodnutí poté bylo zasláno zpět městskému soudu 5. 6. 2014 k rozeslání účastníkům, a těmto bylo rozesláno 9. 6. 2014. Dne 7. 8. 2014 byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě. Dne 11. 9. 2014 se žalovaný k žalobě vyjádřil a jeho vyjádření bylo rozesláno ostatním účastníkům 16. 9. 2014. Dne 6. 1. 2015 bylo nařízeno ústní jednání na 20. 4. 2015. Dne 12. 3. 2015 se ve věci vyjádřil žalovaný a předložil další podklady. Dne 30. 3. 2015 vyzval soud žalovaného, aby předložil plnou moc, udělenou advokátce [tituly před jménem] [jméno FO] k zastupování žalovaného v této věci. Dne 31. 3. 2015 nahlížela do spisu žalobkyně č.

1. Vyjádření žalovaného bylo následně odesláno žalobkyni dne 3. 4. 2015. Dne 13. 4. 2015 zaslala žalobkyně ve věci repliku k vyjádření žalovaného. Dne 15. 4. 2015 zaslala žalobkyně další repliku. Obě podání žalobkyně byla poté 16. 4. 2015 odeslána žalovanému. Dne 14. 4. 2015 žalobkyně do spisu plnou moc. Dne 20. 4. 2015 se věci konalo jednání, které bylo, za účelem poskytnutí lhůty účastníkům k doplnění a rekapitulaci důkazních návrhů, odročeno na neurčito. Dne 7. 5. 2015 se ve věci vyjádřila žalobkyně, 27. 5. 2015 se ve věci vyjádřil žalovaný, jehož vyjádření bylo zasláno protistraně 4. 6. 2015, dne 2. 7. 2015 podala žalobkyně č. 1 ve věci repliku k vyjádření žalovaného, která byla přeposlána protistraně 10. 7. 2015, dne 7. 8. 2015 se ve věci vyjádřil žalovaný k vyjádření žalobkyň, jehož vyjádření bylo rozesláno účastníkům 17. 8. 2015, a současně bylo nařízeno ústní jednání na 23. 11. 2015. Dne 28. 8. 2015 podala žalobkyně č. 1 repliku k vyjádření žalovaného, ta byla přeposlána protistraně dne 4. 9. 2015. Dne 23. 11. 2015 soud ve věci jednal, prováděl dokazování, poté jednání, za účelem provádění důkazů listinnými důkazy a výslechy navržených osob, odročil na 8. 2. 2016, kdy bylo ve věci prováděno další jednání v rámci dokazování a jednání bylo následně odročeno na 16. 5. 2016 a jednání, za účelem pokračování v dokazování a založení plné moci zástupkyní žalobkyně odročil na 3. 10. 2016. Dne 3. 10. 2016 soud ve věci pokračoval v dokazování, a poté, za účelem dokončení dokazování listinnými důkazy, jednání odročil na 2. 1. 2017, kdy pokračoval v dokazování a jednání bylo, za účelem přednesu závěrečných návrhů, jejich písemného vyhotovení a následného přednesu závěrečných návrhů, odročeno na 20. 2. 2017, kdy byly předneseny ve věci závěrečné návrhy, bylo dokončeno dokazování, a ve věci byl vyhlášen rozsudek, že žaloba na určení se zamítá. Rozsudek byl 21. 3. 2017 rozeslán účastníkům. Žalobkyně č. 2 podala ve věci odvolání, blanketní, 31. 3. 2017. Dne 21. 4. 2017 vyzval soud žalobkyni č. 2, aby své blanketní odvolání doplnila. Rovněž vyzval soud žalobkyni č. 1, která podala odvolání 31. 3. 2017, aby své blanketní odvolání doplnila. Téhož dne rozhodl soud o vyměření soudního poplatku oběma odvolatelkám. Ze strany žalobkyně č. 1, byl soudní poplatek zaplacen 5. 5. 2017 a její písemné odůvodnění bylo následně doplněno dne 11. 5. 2017. Další doplnění bylo doručeno dne 11.5.2017. Dne 5. 6. 2017 podaly obě žalobkyně proti usnesení o vyměření soudního poplatku, námitky. Dne 12. 6. 2017 soud prověřoval zaplacení soudního poplatku. Dne 27. 6. 2017 bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, kterým byl vyměřen soudní poplatek žalobkyni č. 2, zrušen. Odvolání obou žalobkyň bylo zasláno 4. 9. 2017 právnímu zástupci žalovaného. Žalovaný se k odvolání žalobkyň vyjádřil 27. 9. 2017 a spis byl 17. 10. 2017 předložen Vrchnímu soudu v Praze, který obratem nařídil dne 23. 10. 2018 ústní jednání na 15. 11. 2018. Při ústním jednání byl poté rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen. Spis poté bylo vrácen zpět Městskému soudu v Praze dne 29. 11. 2018. Dne 4. 12. 2018 bylo rozesláno rozhodnutí účastníkům a následně podaly žalobkyně dovolání dne 4. 2. 2019, poté soud vyzval dovolatelku [Jméno zainteresované osoby 1/0], aby předložila plnou moc k jejímu zastupování v dovolacím řízení dne 7. 2. 2019 a současně ji vyzval k zaplacení soudního poplatku. Dovolatelkou byla [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 1/0], která poté dne 11. 2. 2019 založila do spisu plnou moc a dne 22. 2. 2019 zaplatila soudní poplatek za dovolání. Dne 12. 4. 2019 vyzval soud druhou dovolatelku k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Následně podaly námitky proti usnesení, kterým byla žalobkyně č. 1 vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Dne 29. 5. 2019 bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019, kterým byla žalobkyně č. 2 vyzvána k zaplacení soudního poplatku, zrušeno a spis byl poté předložen Nejvyššímu soudu v Brně dne 12. 6. 2019, který dne 27. 8. 2019 rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení 12. 9. 2019. Poté byl předložen spis Vrchnímu soudu v Praze k opětovnému rozhodnutí dne 26. 9. 2019, kdy vrchní soud dne 23. 10. 2019 nařídil ve věci ústní jednání na 29. 1. 2020, kdy vrchní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2017 potvrdil. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podaly žalobkyně dne 30. 3. 2020 dovolání, dne 9. 4. 2020 byly vyzvány dovolatelky, aby doložily soudu procesní plnou moc jimi udělenou [tituly před jménem] [jméno FO] k jejich zastupování v dovolacím řízení, a to v originále, nebo úředně ověřené kopii. Tomu vyhověly navrhovatelky dne 22. 4. 2020. Dovolání bylo poté zasláno protistraně dne 27. 4. 2020 a dovolatelky byly vyzvány k zaplacení soudního poplatku za dovolání dne 27. 4. 2020. Proti tomuto rozhodnutí podaly 30. 4. 2020 dovolatelky námitky. Rozhodnutí o vyměření soudního poplatku, druhého soudního poplatku za dovolání, bylo poté zrušeno 5. 5. 2020. Dovolatelky poté byly opětovně vyzvány k zaplacení soudního poplatku dne 2. 6. 2020. Proti tomuto rozhodnutí podaly dne 4. 6. 2020 námitky. Soud učinil záznam, že k námitkám nelze přihlédnout, protože rozhodnutí bylo vydáno jménem soudkyně, nikoli tedy asistentem, a sice 9. 6. 2020. Žalovaný poté žádal o vyznačení doložky právní moci dne 24. 7. 2020. Spis byl poté předložen s dovoláním Nejvyššímu soudu v Brně 8. 9. 2020. Žalovaný se k dovolání vyjádřil 8. 10. 2020. Jeho vyjádření bylo protistraně odesláno dne 19. 10. 2020. Žalobkyně podaly ve věci repliku k vyjádření žalovaného dne 10. 11. 2020. Dne 15. 4. 2021 Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Poté spis vrátil zpět Městskému soudu v Praze dne 11. 5. 2021. Následně byla do spisu založena žádost Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2021 o zapůjčení spisu. Spis byl poté vrácen Ústavním soudem 14. 1. 2022, přičemž ústavní stížnost [Jméno zainteresované osoby 0/0] a [Jméno zainteresované osoby 1/0], byla odmítnuta s tím, že je částečně vadná a ve zbytku zjevně neopodstatněná. Řízení trvalo od 8.2.2013 do 5.1.2022 (do rozhodnutí Ústavního soudu), tedy bezmála 9 let.

8. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

9. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

10. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů.

12. Za spravedlivou k odškodnění nemajetkové újmy je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010).

13. Pokud jde o postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, pak tento stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud ČR, jenž konstatoval, že je nezbytné, aby soudy ve svých rozhodnutích se zaměřily a podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vycházely a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpšK při určení konečné výše odškodnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za celé řízení (vis. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009, nebo též ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za aplikace stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a ustanovení § 31a zákona 82/98 Sb., soud má za to, že samotná délka naříkaného řízení nebyla přiměřená, nicméně konstatování porušení práva jako poskytnuté zadostiučinění je dostatečným prostředkem k odškodnění vzniklé újmy žalobkyň.

14. Předmětem posuzovaného řízení bylo usnesení shromáždění tohoto společenství ze dne 28.11.2012, v němž byla první ze žalobkyň odvolána ze statutárního orgánu společenství. V řízení se vyskytl ojedinělý průtah v době po výzvě tamnímu žalovanému k vyjádření k žalobě, když jeho vyjádření bylo rozesláno účastníkům 16.9.2014, a po 4 měsících bylo poté dne 6.1.2015 nařízeno ústní jednání na 20.4.2015. Ojedinělý průtah je však soudní judikaturou i ESLP tolerován, přičemž vyjma tohoto období se v řízení průtahy neobjevily. Soudy činily úkony v regulérních, přiměřených lhůtách. Řízení se projevovalo náročností zejména po procesní stránce (žalobkyně využívaly svých práv obstrukčním způsobem). Ve věci rozhodovaly soudy na všech stupních soudní soustavy a také soudem Ústavním (ústavní stížnost byla odmítnuta), vyjma procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně jednou, soud odvolací, soud dovolací dvakrát. Využití těchto zákonných procesních práv nelze jistě klást k tíži účastníkům řízení, nicméně tyto úkony se podílejí na celkové době řízení, což evidentně navyšuje délku řízení, a proto tuto okolnost nelze klást k tíži žalované Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako řízení trestní, opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, věci týkající se zdraví nebo života. Přitom z chování žalobkyně 1) jako advokátky lze uzavřít, že jí muselo být zřejmé zatěžování soudu skutečnostmi, které s předmětem sporu nesouvisí a atakuje tak jimi členy výboru SVJ a tento postup nelze přičítat k tíži žalované, neboť tato nese odpovědnost toliko za průtahy, které jdou na vrub soudu. Co se tedy týče chování žalobkyň pak se tyto výrazně na celkové době řízení podílely. Z hlediska významu řízení pro žalobkyně, které v posuzovaném řízení výrazně zatěžovaly průběh posuzovaného řízení, kdy žalobkyně by pro sebe z důvodu již jim uplynulého funkčního období tehdejší žalobkyně č. 1 ve výboru žalobce (k 11.11. 2015) nemohly ani eventuální úspěch ve sporu smysluplně využít. Význam řízení pro ně tedy lze hodnotil jako standartní. Poslední dva roky trvání řízení jdou k tíži žalobkyň, a to v souvislosti s podáním dovolání a po rozhodnutí Nejvyššího soudu s podáním ústavní stížnosti. Druhé dovolání žalobkyň bylo totiž Nejvyšším soudem odmítnuto nikoli pro nepřípustnost, ale pro vady, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek z důvodu, že neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a není v něm vymezen dovolací důvod, v dovolání byla hlavní námitkou pouze nepřezkoumatelnost. Ústavní stížnost žalobkyň byla odmítnuta zčásti pro nepřípustnost, ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že závěr dovolacího soudu, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. neobsahuje vymezení dovolacího důvodu, není svévolný a odpovídá obsahu podaného dovolání. Druhé dovolání a ústavní stížnost žalobkyň byly tedy zřejmě předem zbytečnými mimořádnými opravnými prostředky.

15. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení nebyla ve vztahu k jeho průběhu dobou přiměřenou, avšak žalobkyním náhrada relutární satisfakce nenáleží, a to s ohledem na výše uvedené okolnosti, které újmu žalobkyň podstatně snižují a zpochybňují. Žaloba byla proto zamítnuta.

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a Vyhl. č. 254/22015 Sb. po 300 Kč/1 úkon, když se jedná o úkon vyjádření k žalobě, jednání dne 5.4.2023, písemné závěrečné shrnutí, účast u jednání dne 1.6.2023, vyjádření ze dne 26.7.2023 k odvolání žalobkyň, účast u odvolacího jednání dne 15.11.2023, jednání u soudu I. stupně dne 16.5.2024 ; celkem za 7 úkonů po 300 Kč, částka 2 100 Kč.

Poučení