14 C 99/2024

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/1] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] vykonávajícím advokacii jako společník [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 414 314,80 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] a úrok z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za období od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co se týče požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] a úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za období od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od [datum] do zaplacení).

2. Uvedla, že uzavřela (v postavění úvěrované) s žalovanou (v postavení úvěrující) dne [datum] smlouvu o revolvingové úvěru č. [hodnota] (dále též „Úvěrová smlouva“), jejíž součástí byla i Smluvní ujednání. Téhož dne uzavřela s žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že spory z Úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou.

3. Na základě Úvěrové smlouvy žalovaná poskytla žalobkyni částku ve výši [částka] za smluvní odměnu ve výši [částka], tedy celková částka splatná žalobkyní měla být [částka], a to ve 36 měsících. Výpůjční úroková sazba nebyla ve smlouvě uvedena a RPSN činilo 95,48 %. [právnická osoba] Úvěrové smlouvě byl dále sjednán automatický revolving ve výši [částka], který byl žalobkyni poskytnut dne [datum] za smluvní odměnu ve výši [částka]. Celková výše revolvingu tudíž činila [částka].

5. Žalovaná tedy žalobkyni vyplatila celkově [částka] (úvěr ve výši [částka] a revolving ve výši [částka]).

6. Úvěrová smlouva byla zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 13 Smluvních ujednání. Žalobkyně poukázala zejména na čl. 13.4 Smluvních ujednání, dle kterého žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 50 % ze základní splatné částky, tj. z částky [částka]. Úvěrová smlouva byla navíc zajištěna blankosměnkou s doložkou bez protestu.

7. V průběhu smluvního vztahu došlo k prodlení žalobkyně, v důsledku čehož žalovaná zahájila rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] č. j. [spisová značka], na jehož základě byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která jí byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, nýbrž i excesivní úrok a řadu smluvních pokut a sankcí, jakož i náklady rozhodčího řízení.

8. Žalovaná následně zahájila vůči žalobkyni na základě uvedeného rozhodčího nálezu exekuční řízení, které bylo vedeno [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa], pod sp. zn. [spisová značka].

9. Dne [datum] podala žalobkyně návrh na zastavení exekuce, neboť byla názoru, že Úvěrová smlouva je neplatná. K zastavení exekuce následně došlo na základě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesením Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], a to z důvodu absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy způsobených nemravností přiznaného plnění (excesivně vysoká úroková sazba, řetězící se smluvní pokuty). Pravomocně byla exekuce zastavena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

10. Dle žalobkyně je Úvěrová smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro neposouzení úvěruschopnosti žalobkyně.

11. Žalovaná se tak na žalobkyni bezdůvodně obohatila.

12. V průběhu exekuce soudní exekutor vymohl na žalobkyni částku [částka]. Z této částky vyplatil žalované částku [částka].

13. Navíc před zahájením exekučního řízení žalobkyně uhradila žalované částku [částka].

14. Žalované náleží částka [částka] (úvěr a revolving). Dále má žalovaná právo na úrok z prodlení v zákonné výši z dané částky ode dne [datum] do dne [datum] kapitalizovaný na [částka]. Celkově má tak žalovaná právo si ponechat [částka].

15. Žalovaná celkově získala [částka] ([částka] vyplacených před zahájením rozhodčího řízení a exekuce a v exekuci vymožených [částka]). Má právo si ponechat [částka]. Bezdůvodné obohacení tedy tvoří [částka].

16. Jelikož žalovaná bezdůvodné obohacení nevydala ani po doručení předžalobní výzvy, domáhá se žalobkyně podanou žalobou na žalované částky [částka] a souvisejícího úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od [datum] (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

17. Žalobkyně dále uvedla, že rozhodce rozhodčí spor ve skutečnosti nerozhodoval. Ve skutečnosti byl spor rozhodován [právnická osoba] Rozhodčí nález proto nemůže představovat překážku věci rozsouzené.

18. Byla přesvědčena i o tom, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná si z titulu svého postavení musela být vědoma, že Úvěrová smlouva je neplatná, a proto využila rozhodčí řízení. Žalovaná nadto zahájila a dále pokračovala v exekuci, a to ačkoliv si musela být vědoma, že exekuce je vedena nezákonně.

19. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala.

20. Uvedla, že zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy. Je přitom nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno, a úvěr tak byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, a nikoliv bezdůvodným obohacením.

21. Žalovaná akcentovala, že stále existuje rozhodčí nález, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Právní mocí rozhodčího nálezu vznikla překážka věci rozsouzené. Nález nebyl zrušen a nadále existuje a tento není nicotný.

22. Žalobkyně nepodala žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, promeškala veškeré lhůty. S ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání proto nelze rozhodčí nález v nynějším nalézacím řízení přehlížet.

23. Ze skutečnosti, že došlo k zastavení exekuce, nelze dovozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným rozhodčím nálezem. Ostatně, exekuční soud ani není oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu.

24. Žalovaná v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

25. Úvahy o tom, že rozhodčí nález nebyl ve skutečnosti vydán rozhodcem, jsou dle názoru žalované pouhými spekulacemi žalobkyně.

26. Žalovaná vznesla i námitku promlčení. Promlčecí doby pro jednotlivá plnění se rozběhly dne, kdy k platbám došlo. Nepromlčena tak jsou pouze plnění uskutečněná po [datum] (žaloba byla podána dne [datum]).

27. Vznik bezdůvodného obohacení nelze ztotožňovat s okamžikem zastavení exekuce. Právním důvodem pro oprávněnost držení plnění není exekuce, nýbrž hmotněprávní závazek, tj. Úvěrová smlouva.

28. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná žalobkyni v podání žaloby nikterak nebránila.

29. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

30. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované uvedla, že v nynější věci jde o případ extrémního porušování práv a nemravného jednání, exekuční soud tedy byl oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu. Nalézací soud by přitom dle žalobkyně měl dospět ke stejným závěrům jako exekuční soud. Rozhodčí nález dle žalobkyně nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Žalovanou odkazovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jsou excesivní a nesprávná. Nicotný rozhodčí nález není právním důvodem pro přijetí plnění, a je tudíž nerozhodné, zda byl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení, či nikoliv. Žalobkyně dále tvrdila, že došlo k naplnění podmínky odmítnutí výstupu rozhodčího řízení v případech, kdy rozhodce nebyl vybrán podle transparentních pravidel.

31. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by žalovaná pohledávka měla být promlčena.

32. Bezdůvodné obohacení je tvořeno jednak částkou uhrazenou žalobkyní před zahájením exekuce, a jednak částkou vymoženou v exekuci. Promlčecí lhůta nemohla započít plynout předtím, než bezdůvodné obohacení vzniklo.

33. Exekuce je samostatným právním důvodem a až jejím odpadnutím vzniklo bezdůvodné obohacení. Jelikož byla exekuce nařízena po [datum], řídí se promlčení nikoliv předchozí právní úpravou, nýbrž právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „o. z.“). Závazek z bezdůvodného obohacení se totiž řídí právní úpravou účinnou v době, kdy vznikl právní důvod k plnění. Subjektivní promlčecí lhůta nemohla uplynout. Žalobkyně získala vědomí o zastavení exekuce až zastavením exekuce. I kdyby však bylo namístě posuzovat žalobu podle právní úpravy předchozí, ani tak by nebylo možno dospět k závěru o promlčení nároku, neboť po dobu exekuce se promlčecí lhůta stavěla.

34. Plnění před exekucí je bezdůvodným obohacením vzniklým z neplatné smlouvy. Nárok se nicméně nezačal promlčovat dříve, než došlo k zastavení exekuce, neboť v tomto okamžiku žalobkyně získala povědomí o neplatnosti Úvěrové smlouvy.

35. Žalobkyně dále poukazovala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) ve věci C-485/19 a ve spojených věcech C-80/21, C-81/221 a C-82/21. Dovozovala z daných rozhodnutí, že na její případ je nutno aplikovat objektivní promlčecí lhůtu podle o. z. tak, jako by tato byla lhůtou subjektivní.

36. Žalovaná nadto jednala úmyslně, a je tak namístě aplikovat patnáctiletou promlčecí lhůtu.

37. Na základě provedených důkazů a soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

38. Mezi žalovanou a žalobkyní byla dne [datum] uzavřela smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] na částku [částka]. Počet splátek byl stanoven na 36 měsíčních splátek po [částka]. RPSN měla dle smlouvy činit 94 % až 96 %. Součástí úvěru byla smluvní odměna za poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Smluvní odměna za poskytnutí každého revolvingu činila [částka] a předpokládaná RPSN po poskytnutí revolvingu činila 78 % Žalobkyni byl současně poskytnut revolving ve výši [částka] s částkou k výplatě [částka]. Po revolvingu RPSN činilo 77,38 %. až 94 %. Jako spoludlužník byl ve smlouvě uveden [jméno FO], RČ [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Součástí smlouvy byla smluvní ujednání žalované (verze [Anonymizováno]). Z těchto plyne, že pro případ, že se žalobkyně či spoludlužník dostane do prodlení s úhradou 2 splátek nebo bude s úhradou splátky či její části v prodlení po dobu delší než 30 dnů, je žalovaná oprávněna učinit splatnými všechny závazky ze smlouvy (čl. 13.3 smluvních ujednání). V čl. 13.1 a 13.4 pak byly sjednány mimo jiné smluvní pokuty pro případ prodlení žalobkyně nebo spoludlužníka s úhradou splátek [8 % z dlužné splátky při prodlení 15 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. a), dalších 13 % z dlužné splátky při prodlení 30 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. b) a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek, prodlení delším 35 dnů, byť jediné splátky či porušení některé z dalších povinností dle čl. 13.4.]. Vedle dohody o smluvní pokutě byly povinnosti žalobkyně a spoludlužníka zajištěny (čl. 6 smluvních ujednání) též vystavením blankosměnky. Při podpisu smlouvy žalobkyně vystavila a odevzdal vlastní blakosměnku bez uvedení splatnosti, směnečné sumy a bez místa platebního a s doložkou „bez protestu“. Dle vyplňovacího práva byla žalovaná oprávněna v případě prodlení s placením jakéhokoliv závazku vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku a domáhat se uspokojení ze směnky. (smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], související Smluvní ujednání, dopis žalované ze dne [datum])

39. Stejného dne, tj. dne [datum], žalobkyně s žalovanou sjednaly rozhodčí smlouvu, dle které se dohodly, že pravomoc k řešení sporů a nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z Úvěrové smlouvy, nebo v návaznosti na tuto smlouvu, má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení některý z rozhodců uvedených ve smlouvě. Jedním z rozhodců byl i [tituly před jménem] [jméno FO]. (rozhodčí smlouva ze dne [datum])

40. Žalobkyni bylo na základě Úvěrové smlouvy vyplaceno žalovanou [částka] ([částka] úvěr a [částka] revolving). Před zahájením rozhodčího řízení žalobkyně žalované uhradila [částka]. (karta klienta ke dni [datum])

41. Návrhem ze dne [datum] se žalovaná domáhala zahájení rozhodčího řízení u rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO]. Požadovala, aby rozhodce žalobkyni a spoludlužníkovi uložil povinnost uhradit žalované částku [částka] s příslušenstvím, a to na základě Úvěrové smlouvy. Požadovaná částka se skládala ze zbývající jistiny ve výši [částka], ze smluvní pokuty dle čl. 13.4 smluvních ujednání ve výši [částka] a z neuhrazené penalizační faktury dle čl. 13.1 písm. a) smluvních ujednání ve výši [částka]. Tomuto návrhu bylo vyhověno rozhodčím nálezem ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (dále též „Rozhodčí nález“), kterým bylo žalobkyni a spoludlužníkovi uloženo uhradit společně a nerozdílně žalované částku [částka] a související úrok z prodlení a náklady řízení rozhodce ve výši [částka]. (návrh na zahájení rozhodčího řízení ze dne [datum], rozhodčí nález ze dne [datum], č. j. [spisová značka]).

42. Žalovaná zaslala [tituly před jménem] [jméno FO], soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu [adresa], návrh ze dne [datum] na zahájení exekuce pohledávky přiznané Rozhodčím nálezem. Uvedený soudní exekutor byl pověřen vedením exekuce pověřením vydaným Okresním soudem v [adresa] dne [datum] pod č. j. [spisová značka]. (návrh na zahájení exekuce ze dne [datum], pověření ze dne [datum], č. j. [spisová značka])

43. Návrhem ze dne [datum] se žalobkyně a spoludlužník zastoupeni [tituly před jménem] [adresa], advokátem, u soudního exekutora domáhali zastavení a odkladu exekuce. Namítali neplatnost Úvěrové smlouvy způsobenou jejím rozporem s dobrými mravy (výše RPSN, smluvní pokuty) a neplatnost související rozhodčí smlouvy. (návrh [tituly před jménem] [adresa] ze dne [datum])

44. K předmětnému návrhu byla exekuce s konečnou platností zastavena usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Uvedená rozhodnutí nabyla právní moci dne [datum] a bylo v nich uvedeno, že Úvěrová smlouva i rozhodčí smlouva jsou rozporné s dobrými mravy a k principy ochrany spotřebitele. Nebyla tudíž dána pravomoc rozhodce, což zapříčiňuje nutnost zastavení exekuce. (usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka])

45. V exekučním řízení bylo vymožena částka [částka], ze které částka [částka] byla poskytnuta žalované. (dopis [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora, ze dne [datum])

46. Právní zástupce žalobkyně a spoludlužníka výzvou ze dne [datum] (doručenou dne [datum]) vyzval žalovanou k uhrazení částky bezdůvodného obohacení ve výši [částka], a to nejpozději do [datum]. (předžalobní výzva ze dne [datum]).

47. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na jejich nadbytečnost, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za prokázaný a shora uvedená skutková zjištění za dostatečná pro právní posouzení věci. Zejména soud neprovedl důkazy týkající se tvrzení, že rozhodce ve skutečnosti neprovedl rozhodčí řízení (výslech rozhodce, důkazy týkající se [právnická osoba] atd.). I v případě, byly-li by uvedené skutečnosti prokázány, neměnilo by to nic na závěrech soudu níže uvedených. Soud dále nepřistoupil k provedení důkazů, kterými měly být prokázány skutečnosti svědčící dle žalobkyně o nemravnosti námitky promlčení (výslechy členů představenstva žalované, členů dozorčí rady a zaměstnanců žalované, výroční zprávy, výzva k auditu exekucí atd.). Skutečnosti tvrzené žalobkyní ve vztahu k nemravnosti námitky promlčení totiž nemohou založit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, jak bude vysvětleno níže, pročež provádění dokazování za účelem jejich prokázání, by bylo nadbytečné. Soud dále neprováděl k důkazu ani veškerá soudní rozhodnutí týkající se typově shodných sporů. Jelikož se jedná o rozhodnutí vydaná mezi shodnými účastníky, jako jsou účastníci v nynějším řízení, je namístě vycházet ze závěru, že účastníci jsou s danými rozhodnutími seznámeni. Dokazování veřejně přístupnými rozhodnutími (rozhodnutí Nejvyššího soudu) pak z obdobného důvodu nemá v rámci soudního řízení místo.

48. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům.

49. V rámci věcného posouzení žaloby se soud v prvním kroku zabýval platností Úvěrové smlouvy a platností rozhodčí smlouvy.

50. V této otázce vyšel z usnesení Okresního soudu v [adresa] a z usnesení Krajského soudu v Praze, kterými došlo k zastavení exekuce, s jejichž závěry se ztotožnil a jako takové je převzal i pro nyní posuzovanou věc. I dle názoru zdejšího soudu je nutno Úvěrovou smlouvu posoudit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy způsobený zjevnou nespravedlností smlouvy (podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období, dále též „obč. zák.“: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.).

51. Důvody neplatnosti dané smlouvy zakládá již výše úroku (68,66 %), který výrazně převyšuje úrokovou míru obvyklou v dané době. Dále je nutno akcentovat i ujednání o zajištění povinností nepřiměřeně vysokou (a kumulovanou) smluvní pokutou a blankosměnkou. Zdejší soud je názoru, že v poměrech projednávané věci sjednané smluvní pokuty představují převážně prostředek dodatečného obohacení žalované nad rámec sjednané (již tak vysoké) úplaty za poskytnutí úvěru a navazujícího revolvingu, nikoli prostředek utvrzení dluhu ve smyslu posílení postavení věřitele (zajišťovací funkce). Stav, kdy je dlužník v případě prodlení se splácením dluhu zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů od vystavení faktury (čl. 13.2 smluvních ujednání) v sazbě 8 % při prodlení delším než 15 dnů, dalších 13 % při prodlení nad 30 dnů, zesplatněním celého dluhu s okamžitou splatností zesplatnění a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek či prodlení delším než 35 dnů byť jediné splátky, postrádá jakýkoli legitimní motivační faktor (ve skutečnosti je sazba poslední uvedené smluvní pokuty více než dvojnásobná, neboť tato smluvní pokuta měla být dle smlouvy počítána z celkové výše úvěru, tj. nejen z částky skutečně žalobkyni vyplacené, ale též z odměny za poskytnutí úvěru). Na základě zmíněných ujednání může celková výše smluvní pokuty v období tří měsíců dosáhnout řádově násobku úvěrem získané částky. Utvrzovací funkce smluvní pokuty se ve světle shora uvedeného zcela vytrácí. Vzhledem k nastavenému systému smluvních pokut se žalobkyně (a spoludlužník) v okamžiku, kdy měli problém se splácením, mohli velice snadno ocitnout v situaci, kdy budou splatné najednou dvě splátky a smluvní pokuta. K tomu mohlo přistoupit právo žalované na okamžité zesplatnění celého úvěru a právo žalované na smluvní pokutu ve výši 50 %, a to za každý jednotlivý případ porušení smluvní povinnosti.

52. Z uvedeného je zřejmé, že smluvní podmínky poskytnutí úvěru jsou obdobné těm, jež Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, shledal jako rozporné s dobrými mravy. Soud je názoru, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze ve vysokém úroku, ale i v množství smluvních pokut a dalším zajištění ohrožujících výlučně úvěrovaného (spoludlužníka), v zesplatnění celého dluhu s okamžitou splatností celého dluhu pro případ prodlení, je v projednávané věci jednoznačně dán. Ujednání, která žalovaná do Úvěrové smlouvy vědomě a bez negociace s žalobkyní vtělila, stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z nepoctivého jednání.

53. Úvěrová smlouva tedy je neplatná. Vzhledem k výše uvedenému se nadále soud nezabýval tím, zda by tato byla neplatná i z žalobkyní tvrzeného důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně.

54. Soud se dále zabýval platností sjednané rozhodčí smlouvy a účinky na základě ní vydaného Rozhodčího nálezu, přičemž ohledně těchto skutečností rovněž vycházel z usnesení Krajského soudu v Praze, ve kterém bylo uzavřeno, že rozhodčí smlouva je postižena kolizí s dobrými mravy a že nebyla dána pravomoc rozhodce. Zdejší soud se s tímto plně ztotožňuje a dodává, že rozhodčí smlouva je neplatná, a to v návaznosti na neplatnost Úvěrové smlouvy. Soud odkazuje na výše popsaná (nepřiměřená) smluvní ujednání Úvěrové smlouvy a taktéž na související judikaturu, zejména na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve kterém Ústavní soud dovodil, že „důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavně právním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouvu o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena“ (dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2632/14, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 599/16). Poukázáno pak budiž i na navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016: „pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána“. Akcentoval dále lze i závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka]: „není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoli tedy neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými dobrými mravy (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají sankční povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] výše)“.

55. Je tedy nutno uzavřít, že rozhodčí smlouva byla sjednána neplatně (§ 39 obč. zák.). Rozhodce tudíž neměl v projednávané věci pravomoc k vydání Rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce.

56. Na uvedeném závěru přitom nemohou nic změnit námitky žalované uplatněné v tomto řízení.

57. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující: „Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že „námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne [datum] (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24]. Platí totiž, že „[e]xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ [nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne [datum] (N 15/64 SbNU 155)]. Avšak „z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ [viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24].“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak „v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne [datum] (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši [částka]. Úvěrová smlouva „deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí „formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda „byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“ 58. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavněprávních hledisek i při posouzení předmětné věci.

59. Z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud má nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) exekuci zastavit.

60. Z uvedeného plyne, že Rozhodčí nález sám o sobě nepředstavuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento Rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků, jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodily, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde „o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ 61. Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být žalobkyni (ani spoludlužníkovi) stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. Vzhledem, že k tomuto právnímu závěru se soud nezabýval dalšími tvrzeními žalobkyně zpochybňujícími relevanci rozhodčího řízení a Rozhodčího nálezu (tvrzení o tom, že rozhodčí řízení ve skutečnosti vůbec neproběhlo atd.). Jak již bylo uvedeno výše, i kdyby byly dané skutečnosti v nynějším řízení prokázány, nezměnilo by to nic na již učiněném závěru, že Rozhodčí nález neměl žádných účinku a na jeho podkladě nemělo vůbec proběhnout exekuční řízení. Prokazování vedené tímto směrem by tak bylo nadbytečné a nehospodárné (soud v tomto ohledu např. nepřistoupil k provedení výslechu rozhodce).

62. Pro úplnost soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož žalobkyně od počátku neměla z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv.

63. Soud pak dodává i to, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Závěry přijaté v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že tyto nemohou na výše učiněných závěrech ničeho změnit. Soud v tomto ohledu akcentuje jednak ústavněprávní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu, tak rovněž i Ústavního soudu (kromě výše uvedené judikatury srov. v této souvislosti například i nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel. Soud tak přitom podrobně činí v odůvodnění tohoto rozsudku.

64. Soud tedy shrnuje, že ani Úvěrová smlouva ani později vydaný Rozhodčí nález nezakládají zavazovací důvod, pro nějž by žalovaná mohla důvodně odpírat žalobkyni vrácení nárokovaného plnění.

65. Žalovaná a žalobkyně si podle výsledků provedeného dokazování vzájemně plnily podle neplatné smlouvy, poskytly si vzájemně majetkový prospěch, a to z neplatného právního úkonu. Takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, které má obohacený (žalovaná) ochuzenému (žalobkyně) vydat.

66. Je třeba zjistit rozsah bezdůvodného obohacení stran neplatné Úvěrové smlouvy a následně provést vypořádání.

67. Soud se v tomto ohledu nicméně nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla v řízení žalovaná.

68. Na prvním místě v této souvislosti uvádí, že nesdílí názor žalobkyně, že v projednávané věci by zde byly dvě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, a to bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu (neplatná Úvěrová smlouva) ve vztahu k plnění uhrazenému před zahájením rozhodčího a exekučního řízení, a bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl (exekuce) ve vztahu k plnění vymoženému v exekuci.

69. Ve věci jde o závazek z bezdůvodného obohacení vzniklý na základě absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy. Jedná se o jeden závazek z bezdůvodného obohacení, a to bezdůvodného obohacení způsobeného plněním bez právního důvodu.

70. Skutečnost, že následně proběhlo rozhodčí i exekuční řízení, nemá na uvedenou skutečnost vliv. Exekuce není právním důvodem přijetí plnění žalovanou. Exekuce představuje právem aprobovaný procesní postup vedoucí k vymožení plnění závazku, nikoliv však závazek samotný.

71. Soud není názoru, že z žalobkyní odkazované judikatury by mělo explicitně a bez dalšího plynout, že v případě plnění na jeden (neplatný) závazek by v případě navazující exekuce mělo docházet ke vzniku dvou závazků z bezdůvodného obohacení. Takový závěr nadto odporuje rozumnému uspořádání vztahů, neboť by mohl vést k nutnosti aplikovat na plnění poskytnuté z jedné (ač neplatné) smlouvy částečně právní úpravu obč. zák. a částečně právní úpravu o. z.

72. Soud tak uzavírá, že na veškerá plnění poskytnutá mezi stranami je nutno aplikovat právní úpravu bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu.

73. Touto právní úpravou je přitom právní úprava účinná před účinností o. z.

74. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]: „Výkladem ustanovení § 3028 o. z. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž vysvětlil, že podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do [datum] (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po [datum] (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ 75. Právní závazek z bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru jako tzv. absolutního obchodu se tedy řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „ObchZ“), dle kterého promlčecí doba činí 4 roky (§ 397 ObchZ) a začíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo (§ 394 odst. 2 ObchZ).

76. Na počátek a plynutí dané doby má nicméně vliv, zda se jedná o část plnění poskytnutou před zahájeném rozhodčího a exekučního řízení, či zda se jedná o část poskytnutou po zahájení daných řízení.

77. Co se týče plnění uhrazeného žalobkyní po zahájení rozhodčího řízení, po vydání rozhodčího nálezu a po zahájením exekuce, promlčecí doma nemohla započít běžet dříve, než bylo pravomocně vysloveno, že rozhodčí smlouva a návazně Rozhodčí nález nemají právních účinků.

78. Je tomu tak proto, že i v případě běhu promlčecí doby podle ObchZ není možno vázat běh promlčecí doby na okamžik, kdy se ochuzený vydání tohoto bezdůvodného obohacení nemohl prozatím domáhat. Takový výklad by vedl k situaci, že nárok by mohl být promlčen dříve, než by tento mohl být uplatněn. Takovou interpretaci nelze přijmout.

79. Je přitom zřejmé, že pokud by se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění, které je předmětem zahájeného rozhodčího řízení, které je následně předmětem Rozhodčího nálezu a které je naposledy na základě tohoto nálezu vymáháno, v době předtím, než exekuční soud pravomocně určil, že Rozhodčí nález neměl žádných účinků a že exekuce byla provedena nezákonně, neměl by její návrh šanci na úspěch.

80. Soud v této souvislosti odkazuje na již judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek týkajících se rozhodčích nálezů následně prohlášených za nicotné ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne [datum], sen. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 ObchZ) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] bylo dovozeno, že „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ 81. Počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, je tudíž nutno odvodit až od okamžiku, kdy mohlo být právo (na vydání bezdůvodného obohacení) uplatněno poprvé. To však nemůže nastat, dokud exekuční soud v exekučním řízení neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález (rozhodčí smlouva) nemá žádné právní účinky.

82. Tento závěr podporuje rovněž úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

83. V poměrech projednávané věci je tedy nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení uhrazeného po zahájení rozhodčího řízení dojít nemohlo. V řízení totiž nebylo zjištěno, že by byl závěr o nicotnosti Rozhodčího nálezu vysloven dříve než v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum]. Až od této chvíle tedy běží promlčecí doba a žaloba podaná dne [datum] tak byla s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu podaná včas.

84. Jiná je však situace, pokud jde o bezdůvodné obohacení založené plněním, které žalobkyně žalované poskytla před zahájením rozhodčího řízení, před vydáním rozhodčího nálezu a před zahájením exekuce.

85. V případě tohoto plnění neexistoval právní důvod bránící žalobkyni požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované. Ohledně daného plnění nebylo zahájeno rozhodčí řízení, nebyl vydán Rozhodčí nález. Dané plnění nebylo exekučně vymáháno.

86. V takové situaci nelze vázat běh promlčecí doby až na pravomocné určení neplatnosti rozhodčí smlouvy a nezákonnosti exekuce.

87. Na tom nic nemění ani tvrzení žalobkyně, že pokud by se domáhala tímto způsobem vydání bezdůvodného obohacení, toto by bylo žalobkyni v exekuci (vedené pro jiné plnění ze stejné smlouvy) odčerpáno. Uvedené tvrzení se předně pohybuje v rámci hypotézy, a zejména toto popisuje případnou faktickou, a nikoliv právní, stránku věci.

88. Je nezpochybnitelné, že v případě plnění poskytnutých před zahájením rozhodčího řízení, před vydáním Rozhodčího nálezu a před zahájeném exekuce, zde nebyl právní důvod bránící žalobkyni žádat tyto zpět jako bezdůvodné obohacení.

89. Soud nicméně při aplikaci žalobkyní odkazované judikatury SDEU dospěl k závěru, že na tuto část plnění nelze bez dalšího aplikovat čtyřletou promlčecí dobu počínající běžet od každé jednolité platby, jak normuje ObchZ.

90. Žalobkyni v postavení spotřebitele je totiž nutno poskytnout zvýšenou právní ochranu zahrnující i ochranu zacílenou na zmírnění dopadů skutečnosti, že žalovaná jako silnější smluvní strana a jako podnikatel s žalobkyní sjednala smlouvu obsahující zneužívající smluvní ujednání.

91. Soud nemá pochyb, že v případě nyní posuzované Úvěrové smlouvy se jedná o zneužívající, nepřiměřená ustanovení začleněné do smlouvy žalovanou.

92. Podle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne [datum] o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, je smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.

93. V nyní posuzovaném případě se jedná o adhezní formulářovou smlouvu s připojenými předtištěními smluvnímu ujednáními. Je nepochybné, že žalobkyně neměla možnost smluvní podmínky týkající se výše úroku, smluvních pokut a zajištění jakkoli modifikovat. Daná ujednání přitom jistě způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch žalobkyně jako spotřebitelky. Žalobkyně byla povinna platit nemravně vysoký úrok a byla ohrožena nepřiměřeně vysokými a kumulovanými smluvními pokutami. Její povinnost plnit byla nadto zajištěna blankosměnkou bez protestu.

94. V takové situaci je nutno ve shodě s žalobkyní odkazovanou judikaturou SDEU vyložit právní předpisy takovým způsobem, aby byla vyloučena možnost uplynutí promlčecí doby, aniž by si spotřebitel byl vědom, že zde jsou zneužívající ujednání a že má právo na vydání bezdůvodného obohacení.

95. V rozsudku ze dne [datum] ve věci C485/19 SDEU dospěl při výkladu právní úpravy obdobné té nyní zkoumané k závěru, že v případech navázání počátku běhu promlčecí doby na vznik bezdůvodného obohacení „existuje nezanedbatelné riziko, že se dotyčný spotřebitel během stanovené lhůty nebude dovolávat práv, která mu přiznává unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne [datum], [Anonymizováno]-[Anonymizováno], C-679/18, EU:C:2020:167, bod 22 a citovaná judikatura), což mu znemožní uplatnění těchto práv. Z údajů poskytnutých předkládajícím soudem zejména v rámci jeho první otázky totiž vyplývá, že tříletá lhůta stanovená v § 107 odst. 2 občanského zákoníku začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, a k promlčení dojde i v případě, že spotřebitel není schopen sám posoudit, zda je smluvní ujednání zneužívající, nebo nevěděl o zneužívající povaze dotčeného smluvního ujednání. V tomto ohledu je nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících ze směrnice 93/13 nebo ze směrnice 2008/48 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne [datum], [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [právnická osoba] [Anonymizováno] [Anonymizováno], C-698/18 a C-699/18, EU:C:2020:537, body 65 až 67, jakož i ze dne [datum], [Anonymizováno] a [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno], C-224/19 a C-259/19, EU:C:2020:578, bod 90 a citovaná judikatura). Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodech 71 až 73 svého stanoviska, takové úvěrové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, jsou obecně plněny po dlouhou dobu, a pokud je tedy událostí, která vede k počátku běhu tříleté promlčecí lhůty, jakákoli platba uskutečněná dlužníkem, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, nelze vyloučit, že přinejmenším u části uskutečněných plateb dojde k promlčení ještě před tím, než skončí platnost dotčené smlouvy, takže takový režim promlčení může spotřebitele systematicky zbavovat možnosti domáhat se vrácení plateb uskutečněných na základě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s uvedenými směrnicemi. Je tudíž třeba mít za to, že taková procesní pravidla, jako jsou pravidla dotčená ve věci v původním řízení, jelikož od spotřebitele vyžadují, aby podal žalobu ve lhůtě tří let od data, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, a jelikož k tomuto obohacení může dojít v průběhu plnění dlouhodobé smlouvy, mohou nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává směrnice 93/13 nebo směrnice 2008/48, a tedy že taková pravidla porušují zásadu efektivity (v tomto smyslu obdobně rozsudky ze dne [datum], [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [právnická osoba] [Anonymizováno] [Anonymizováno], C-698/18 a C-699/18, EU:C:2020:537, body 67 a 75, jakož i ze dne [datum], [Anonymizováno] a [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]:[Anonymizováno]:[Anonymizováno]:[Anonymizováno], bod [Anonymizováno]). […] S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13 nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice 2008/48, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“ 96. Obdobně v rozsudku ze dne [datum] ve spojených věcech [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] až [Anonymizováno]-[Anonymizováno][Anonymizováno] SDEU konstatoval, že „taková desetiletá promlčecí lhůta, jako je lhůta dotčená ve věci v původním řízení, jejíž uplynutí je namítnuto vůči návrhu spotřebitele na vrácení částek bezdůvodně zaplacených na základě ujednání smlouvy o úvěru uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, které je ve smyslu směrnice [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] zneužívající, a která počíná běžet ode dne jednotlivých plnění ze strany tohoto spotřebitele, ačkoliv spotřebitel k tomuto dni nebyl sám schopen posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání nebo o zneužívající povaze uvedeného ujednání nevěděl, a to bez ohledu na skutečnost, že ve smlouvě byla stanovena doba splácení, v daném případě třicet let, která je mnohem delší než zákonná desetiletá promlčecí lhůta, nemůže uvedenému spotřebiteli zajistit účinnou ochranu. Taková lhůta tudíž nadměrně ztěžuje výkon práv, která tomuto spotřebiteli vyplývají ze směrnice[Anonymizováno][Anonymizováno]/[Anonymizováno], a odporuje proto zásadě efektivity.“ 97. Je tudíž nutno uzavřít, že případě zneužívajících smluvních ujednání způsobujících neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem, je nutno promlčení vázat na subjektivní vědomost spotřebitele o vzniku bezdůvodného obohacení, tj. o neplatnosti úvěrové smlouvy způsobeném zneužívajícímu ujednáními. Pouze takový výklad odpovídá žalobkyní citované judikatuře SDEU a taktéž spravedlivému uspořádání vztahů. Jelikož přitom SDEU již poskytl výklad nutný pro posouzení nynější věci, není namístě pokládat tomuto soudu předběžnou otázku, jak žalobkyně žádala. Dodat lze, že podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie má zdejší soud, který není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle českého práva, pouze možnost, a nikoliv povinnost předběžnou otázku položit.

98. Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], uvedl, že „[p]odle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího – jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2127/21, – ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy.“ (ve stejném duchu viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]).

99. Takovou vědomost přitom žalobkyně získala nejpozději dne [datum], kdy její právní zástupce sepsal návrh na zastavení exekuce, ve kterém právně argumentoval ohledně neplatnosti Úvěrové smlouvy.

100. Od tohoto dne je nejpozději nutno odvíjet běh promlčecí doby týkající se plnění poskytnutých před zahájením rozhodčího a exekučního řízení.

101. V době podání žaloby ([datum]) tudíž čtyřletá promlčecí doba ve vztahu k plnění poskytnutým před zahájením rozhodčího a exekučního řízení uplynula.

102. Nemohlo přitom dojít ani ke stavění dané doby zahájením daných řízení, neboť ani rozhodčí ani exekuční řízení nebyla vedena o těchto plněních, nýbrž se týkala plnění doposud neuhrazených.

103. K poukazu žalobkyně na nutnost aplikovat delší promlčecí dobu, neb se na straně žalované mělo jednat o úmyslné bezdůvodné obohacení, soud odkazuje na skutečnost, že vzhledem ke komplexnosti právní úpravy obsažené v ObchZ nelze na nyní posuzovanou věc aplikovat úpravu obsaženou v obč. zák., kterážto obsahuje jinou promlčecí dobu pro případy úmyslného bezdůvodného obohacení. (tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Vzhledem k právě uvedenému soud pro nadbytečnost neprováděl dokazování zacílené na zjištění, zda osoby vystupující v žalované v rozhodném období znaly rozhodovací praxi soudů týkající se případů obdobných jako je ten nynější, a zda postupovaly úmyslně. Dodat lze, že aby bylo lze dospět k závěru, že žalovaná se úmyslně bezdůvodně obohatila, muselo by být v řízení prokázáno, že uzavřela úmyslně neplatnou Úvěrovou smlouvu, na základě které se chtěla na žalobkyni obohacovat bez právního důvodu. Takový závěr však z provedeného dokazování nevyplynul. Žalovaná jednala po celou dobu s žalobkyní tak, jako by smlouva byla platně uzavřena, postupovala v souladu se smlouvou, jako by byla platná. Irelevantní přitom v tomto ohledu jsou tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná zahájila rozhodčí a exekuční řízení s vědomostí o neplatnosti rozhodčí smlouvy. Uvedené skutečnosti nesvědčí nic o tom, že by snad žalovaná měla úmysl uzavřít neplatnou smlouvu a z této se na úkor žalobkyně úmyslně bezdůvodně obohatit.

104. Soud na tomto místě dále dodává, že nevstoupil na obranu žalobkyně, že námitka promlčení by měla být uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

105. V tomto ohledu soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]: „Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a rozsudky téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 542/06), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.“ 106. Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti, ze kterých žalobkyně dovozuje rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, tento rozpor založit nemohou. Aby bylo lze dovodit, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, bylo by nutno, aby zde byly takové skutečnosti, které by (a) založily nemravnost vznesené námitky promlčení, a které by (b) nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaná vznesením této námitky promlčení brání, resp. které by (c) měly svůj původ v okolnostech, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, a nikoliv v okolnostech, z nichž je dovozován vznik žalobcem uplatňovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Takové okolnosti však žalobkyně ani netvrdí. Dovozuje nemravnost námitky promlčení [právnická osoba] z jednání žalované spojeného s uzavíráním Úvěrové smlouvy a s navazujícím iniciováním rozhodčího a exekučního řízení a postupu v těchto řízeních. Žalobkyně ani netvrdí, že by zde byly nějaké okolnosti svědčící o tom, že by žalovaná vznesením námitky promlčení toto své právo zneužila, že by žalobkyni jakkoli bránila vznést nárok včas atp. Stejně tak žalobkyně ani netvrdí, že by opožděné uplatnění nároku nezavinila. Žalobkyni nic nebránilo uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k plněním uhrazenému před zahájením rozhodčího řízení dříve.

107. Je tak nutno shrnout, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je ve vztahu k částkám uhrazeným před zahájením rozhodčího a exekučního řízení promlčen. Pro úplnost soud ve vztahu k žalobkyní odkazovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze, která měla svědčit proti závěru o uplynutí promlčecí doby, dodává, že tato se v zásadě týkala výkladu promlčení dle o. z., a nikoliv dle ObchZ, který je nutno aplikovat v nynější věci.

108. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze částečně.

109. Žalovaná měla z důvodu neplatnosti Úvěrové smlouvy nárok na vrácení jistiny úvěru a revolvingu ve výši [částka].

110. Celkově bylo žalované na základě neplatné Úvěrové smlouvy plněno [částka] ([částka] vyplacených před zahájením rozhodčího řízení a exekuce a v exekuci vymožených [částka]).

111. Bezdůvodné obohacení na straně žalované tak činí [částka].

112. Tento nárok je však, co se týče částky [částka], promlčen.

113. Žalobkyni by tak bylo namístě přiznat [částka]. Žalobkyně tuto částku dále snižuje o úrok z prodlení v zákonné výši z částky [částka] ode dne [datum] do [datum] kapitalizovaný na [částka].

114. Soud, vázán žalobním návrhem, proto uložil žalované, aby žalobkyni uhradila [částka] a úrok z prodlení z této částky v zákonné výši jdoucí ode dne [datum] (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení (výrok I).

115. Ve zbytku, tj. co se týče požadavku žalobkyně na uhrazení [částka] a úroku z prodlení z této částky v zákonné výši jdoucí ode dne [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (výrok II).

116. Výrokem III rozsudku soud rozhod, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně se prakticky rovná úspěchu žalované (§ 142 odst. 2 in fine o. s. ř.).

117. O lhůtě k plnění ve vztahu k výroku I rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Poučení