14 Cmo 104/2024 - 405

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený [Jméno žalobce B], advokátem sídlem [Anonymizováno] proti žalovaným: 1/ [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupený [Jméno žalované B], advokátem sídlem [Anonymizováno] 2/ [Jméno advokáta A]., IČO [IČO advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva k podílu, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 78 Cm 259/2015-354, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému k rukám jeho zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 458,70 Kč.

III. V poměru mezi žalobcem a 2. žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem podílu ve společnosti [Jméno advokáta A]. (dále též jen „společnost“), o velikosti 67/1000, čemuž odpovídá vklad na základním kapitálu v částce 134 000 Kč (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci 1. žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení 60 984 Kč (výrok II.), a dále žalobci uložil povinnost zaplatit společnosti na náhradě nákladů řízení 22 400 Kč a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Jedná se (již) v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho usnesení ze dne 15. 5. 2019, č. j. 78 Cm 259/2015-142, zrušil zdejší soud usnesením ze dne 21. 9. 2020, č. j. 14 Cmo 303/2019-178, a jeho v pořadí druhé usnesení ze dne 27. 4. 2022, č. j. 78 Cm 259/2015-66, zrušil zdejší soud usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 14 Cmo 227/2022-280.

3. Soud prvního stupně vyšel ve svém (dalším) rozhodnutí z toho, že: - 1. žalovaný je v obchodním rejstříku zapsán jako společník společnosti s podílem 67/1000 na základním kapitálu společnosti; - 15. 7. 2011 podepsal žalobce a 1. žalovaný listinu označenou jako „Smlouva o převodu podílu ve spol. [právnická osoba].“ (dále též jen „smlouva o převodu podílu“), což zjistil z výpisu z knih podpisů; - obsah smlouvy o převodu podílu provedeným dokazováním (ani výslechy svědků [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [právnická osoba], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], dále jen „[právnická osoba].“, či účastnickým výslechem žalobce a 1. žalovaného, ani listinami) zjištěn nebyl; - 15. 7. 2011 byly [jméno FO], [jméno FO] a [tituly před jménem] [právnická osoba] (na straně jedné) a žalobcem (na straně druhé) podepsány smlouvy, jejichž „předmětem byl převod obchodního podílu“ ve společnosti na žalobce; - 15. 7. 2011 vyslovila valná hromada společnosti souhlas s převodem obchodního podílu 1. žalovaného (o velikosti 67/1000) na žalobce.

4. Na takto ustanoveném základě soud prvního stupně s odkazem na § 115 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), uzavřel, že je-li 1. žalovaný zapsán v obchodním rejstříku jako „majitel sporného podílu“, má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“). Pasivně legitimováni jsou 1. žalovaný a společnost. Žalobce však neprokázal (mezi účastníky sporný) obsah smlouvy o převodu podílu (v uvedeném neunesl důkazní břemeno). Žalobcem tvrzené skutečnosti se z provedeného dokazování (kromě výpovědi žalobce) nepodávají. Samotná skutečnost, že mezi žalobcem a 1. žalovaným byla smlouva o převodu podílu uzavřena, nedává odpověď na otázky „za jakých podmínek“ tak bylo učiněno, a zda nabyla účinnosti, to vše v situaci, kdy nebyla předložena (rejstříkovému) soudu k provedení zápisu z ní se podávajících skutečností. Nebyla-li [tituly před jménem] [jméno FO] pro toto řízení zbavena mlčenlivosti, není možné na její výpovědi trvat (§ 21 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšnému 1. žalovanému přiznal 60 984 Kč sestávající z odměny za 18 (tam specifikovaných) úkonů právní služby po 2 500 Kč, 18 režijních paušálů po 300 Kč a 21 % DPH. Procesně úspěšné 2. žalované přiznal 22 400 Kč, sestávající z odměny za 8 (tam specifikovaných) úkonů právní služby po 2 500 Kč, 8 režijních paušálů po 300 Kč.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Odvolatel namítá, že již v podání ze dne 24. 8. 2021 (k výzvě soudu prvního stupně) sdělil obsah smlouvy o převodu podílu (sdělením přesného znění). Tvrdil-li 1. žalovaný opak (např. co do sjednaných odkládacích podmínek), bylo na něm, aby své tvrzení prokázal (odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž cituje). Soud prvního stupně v rozporu se zákonem přenesl důkazní břemeno na žalobce. Zničil-li písemné vyhotovení smlouvy o převodu podílu 1. žalovaný, má taková skutečnost jít k jeho tíži. Shodně tak zmaření výslechu svědkyně J. R. (jež byla z jeho strany zproštěna mlčenlivosti, což je dle jeho názoru dostačující), přičemž tuto skutečnost je nutno posuzovat v kontextu jejího vyjádření ze dne 10. 3. 2020 učiněného v trestním řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě. Soudu prvního stupně vytýká i porušení zásady volného hodnocení důkazů, provedené důkazy totiž nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Navrhl provedení audiozáznamu z jednání před soudem prvního stupně, při němž byla provedena účastnická výpověď 1. žalovaného, jeho výpověď byla „nejistá, zmatená“, a tedy ve výsledku nepřesvědčivá. 8. 1. žalovaný s odvoláním nesouhlasil, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce neprokázal platné uzavření smlouvy o převodu podílu, ani její doručení společnosti. Cílem postupu žalobce je připravit 1. žalovaného o jeho podíl, a tím mu zabránit v uplatnění jeho práv v (již zahájeném, avšak přerušeném) řízení o náhradu škody (způsobené z pozice jednatele společnosti). Předložené důkazy svědčí jednoznačně o tom, že žalobce (coby tehdejší jednatel společnosti) s 1. žalovaným jako se společníkem jednal (oslovoval jej tak v komunikaci, zval jej na zasedání valné hromady, nadto převod podílu by byl bez souhlasu úvěrující banky zakázán), žalobcem tvrzeným postupem by „páchal ekonomickou sebevraždu“. Nesouhlasí se závěry odvolatele týkající se: (i) rozložení důkazního břemene, odkazuje na (ve věci vydané) usnesení odvolacího soudu z 26. 4. 2023, č. j. 14 Cmo 227/2022-280, (ii) zmaření důkazů, „nepovažoval totiž za nutné uchovávat neúčinnou a zaniklou smlouvu“, (iii) hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně. Věrohodně v průběhu řízení vysvětlil, z jakých konkrétních důvodu nezprostil J. R. mlčenlivosti. Bylo tomu tak proto, že předmětem proběhlých jednání byly skutečnosti mající charakter obchodního tajemství společnosti a žalobce, jež v součinnosti s „údajnými věřiteli“ inicioval šikanózní insolvenční návrh vůči společnosti, by získal informace, které budou zneužity při jeho snaze společnost destabilizovat a na její úkor se bezdůvodně obohatit. 2. žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

10. Jednání odvolacího soudu bylo (dne 13. 1. 2025) konáno v nepřítomnosti zástupce 2. žalované (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť jím uváděné důvody jeho odročení neopodstatnily. Ustálené soudní praxi totiž odpovídá závěr, dle něhož, má-li být jednání z důležitých důvodů odročeno, musí být důvod odročení řádně tvrzen a zásadně i doložen co do jeho existence, aby soud mohl posoudit jeho závažnost, což nebylo zástupem 2. žalované splněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 911/2000), přičemž, zkoumá-li soud, zda účastník (zástupce) žádá o odročení jednání z důležitého důvodu, může vycházet jen ze skutečností, které mu jsou známy v době rozhodování o této žádosti [srov. např. rozhodnutí publikované pod č. C 524 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, cit. v např. Odročení soudního jednání a omluva účastníka nebo jeho právního zástupce (J. Spáčil, Bulletin advokacie 2004, 3:12), kde jsou shrnovány ustálené závěry soudní praxe k této otázce]. Zástupce 2. účastnice v žádosti o odročení jednání (ze dne 11. 1. 2025) tvrdil, že je v „pracovní neschopnosti“ (od 9. 1. 2025), což dokládá potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti. Podává-li se však z (doloženého) potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, že tato byla vystavena pro „zaměstnavatele Západočeská univerzita v Plzni“, tj. pro školský vzdělávací subjekt (vysokou školu), pak při absenci dalších tvrzení (ze strany dotčeného zástupce) není možno (bez dalšího) uzavřít, že se jedná o okolnost, která by mu bránila v účasti u jednání odvolacího soudu dne 13. 1. 2025, tedy, že by v daném případě šlo o důležitý důvod, pro něž by mělo být jednání odročeno. Je tomu tak proto, že k tomu, aby žádost o odročení byla podložena důležitým důvodem, je potřebné, aby zástupce tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních, tak subjektivních, zda mohla být překážka předvídána, případně odvrácena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, nebo ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96). Jinak řečeno je na účastníku (jeho zástupci), jež žádá o odročení jednání, aby uvedl konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, tj. jaké konkrétní okolnosti mu v účasti brání. To se v daném případě nestalo, když z jeho tvrzení (a předložené listiny) není možno zjistit souvislosti vedoucí k závěru o důležitém důvodu, jež by k odročení jednání vedl (mohl vést). Odvolací soud zohlednil i to, že se jednalo již o jeho (v pořadí) druhou žádost o odročení odvolacího jednání poté, co mu byla (až) v průběhu odvolacího řízení (dne 27. 11. 2024) udělena plná moc k zastupování. První žádost o odročení jednání odvolacího soudu byla zástupcem 2. žalované odvolacímu soudu zaslána dne 28. 11. 2024 (tj. den poté, co převzal zastoupení), v situaci, kdy 2. žalovaná byla o termínu jednání informována již (od) 31. 7. 2024. Posuzovaná věc přitom představuje věcí starší časové řady (řízení u soudu prvního stupně bylo zahájeno v roce 2015), což s přihlédnutím k požadavku na rychlé projednání věci (§ 6 o. s. ř.), na které má právo i účastník, a k tomu, že odvolání není (zjevně) důvodné (jak bude dále vyloženo), opodstatnilo projednání a rozhodnutí věci v průběhu nařízeného jednání.

11. Jak již uvedl odvolací soud ve svém (zrušujícím) usnesení ze dne 26. 4. 2023, č. j. 14 Cmo227/2022-280, rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a z § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), účinných od 1. 1. 2014. Věc tedy byla s ohledem na (tvrzené) datum uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu věc posouzena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, vždy ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).

12. Písemnou formu smlouvy o převodu obchodního podílu s úředně ověřenými podpisy stanovil do 31. 12. 2013 zákon (§ 115 odst. 3 obch. zák.), její nedodržení mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy (§ 40 odst. 1 obč. zák.), přičemž výkladem právního úkonu bylo lze možno odstranit nedostatky obsahu právního úkonu, nikoli jeho formy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3580/2019).

13. Tvrdí-li žalobce, že s 1. žalovaným uzavřel 15. 7. 2011 smlouvu o převodu podílu (s konkrétním obsahem, viz jeho podání 24. 8. 2021, č. l. 213), na jejímž podkladě se měl stát společníkem společnosti, bylo (právě) na žalobci, aby své tvrzení prokázal (tedy aby prokázal, že smlouva o převodu podílu byla uzavřena v písemné formě, s jakým obsahem, i to, že podpisy na ní byly úředně ověřeny). Je tomu tak proto, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušných hmotněprávních norem, které jsou při právním posouzení věci aplikovány, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2987/2012, k pravidlům rozložení důkazního břemene srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či usnesení ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 27 Cdo 463/2023).

14. Je pravdou, že v některých případech strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto k dispozici informace má. Jestliže potom strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu (a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení), nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany, jejíž nesplnění má za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která tuto povinnost nesplnila (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, či ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo2851/2013). Tyto nepříznivé procesní důsledky lze přitom podle judikatury Nejvyššího soudu dovodit pouze vůči straně, která disponuje informacemi potřebnými k určitému zjištění, anebo by jimi při zachování obvyklé péče měla disponovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4933/2017). Jinak řečeno, vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem (s nepříznivými důsledky jejího nesplnění) nastupuje (pouze) za předpokladu, že tato strana má patřičné informace k dispozici, anebo by těmito informacemi měla při zachování obvyklé péče disponovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019). Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť si žalobce mohl (při zachování obvyklé péče) jedno vyhotovení smlouvy o převodu podílu (s jím tvrzeným obsahem) v uvedený den ponechat (jak ostatně žalobce učinil ve vztahu k ostatním v uvedený den uzavíraným smlouvám). Na uvedeném ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že 1. žalovaný (dle tvrzení, jež jsou obsahem spisu) smlouvu o převodu podílu (z uváděných důvodů) s odstupem času znehodnotil (zničil).

15. Otázku rozložení důkazního břemene tedy soud prvního stupně posoudil správně.

16. Uzavřel-li (však) soud prvního stupně, že „z provedených důkazů konkrétní obsah tvrzené smlouvy nebyl zjištěn“, proto „žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítl“, pominul svoji povinnost poskytnout odvolateli v tomto směru potřebné poučení podle § 118a o. s. ř. Soudy nižších stupňů totiž mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Takové poučení zahrnuje též informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost nesplní, tj. neunesení důkazního břemene a neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).

17. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl soudem prvního stupně poučen dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., poučil jej odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015) při jednání konaném dne 13. 1. 2025 (přičemž poskytnuté poučení bylo obsahově totožné jako poučení, jež se žalobci doslalo usnesením Vrchního soudu v Praze dne 22. 11. 2024, č. j. 14 Cmo 104/2024-371, jež bylo zástupci žalobce doručeno dne 26. 11. 2024), přičemž jej vyzval, aby doplnil svá tvrzení o tom: z jakých konkrétních skutečností bude zřejmé, že dne 15. 7. 2011 došlo mezi žalobcem (coby nabyvatelem) a 1. žalovaným (coby převodcem) k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu s obsahem, jak žalobcem uváděno v podání ze dne 24. 8. 2021, dále doplnil tvrzení o tom, kdo (jaká konkrétně označená fyzická osoba) učinil návrh na její uzavření, včetně uvedení celého jeho slovního nebo jiného obsahu (se zvláštním zřetelem na cenu za převod a způsob jejího zaplacení) a formy (tj. zda byl učiněn písemně, nebo částečně i ústně), kdy (v jaký konkrétní den) tento návrh došel do dispozice adresáta (tj. fyzické osoby, jež bude konkrétně označena), kdy (v jaký konkrétní den) adresát návrh akceptoval (přijal), včetně uvedení celého slovního nebo jiného obsahu této akceptace a její formy, a kdy (v jaký konkrétní den) tento návrh došel zpět do dispozice navrhovatele této dohody, pokud smluvní strany považovaly smlouvu v žalobcem tvrzeném znění za uzavřenou, z jakých konkrétních skutečností tak bude zřejmé, včetně uvedení jejich konkrétního následného chování (z něhož tak bude zřejmé), ve vztahu k žalobcem tvrzeným slovním spojením tam užitým, jaký byl úmysl každé ze smluvních stran (tj. žalobce a 1. žalovaného) vyjádřený v takto zachyceném slovním spojení, a zda byl tento úmysl druhé smluvní straně znám anebo musela o něm vědět, včetně uvedení konkrétních skutečností, z nichž tak bude zřejmé. Současně byl vyzván, aby označil důkazy k prokázání těchto svých tvrzení doplněných dle předchozích bodů, byl rovněž poučen o následcích nesplnění výzev.

18. Přes poskytnuté poučení se (však) žalobci nepodařilo svá tvrzení o uzavření smlouvy o převodu podílu dne 15. 7. 2011 s jím tvrzeným obsahem prokázat. Po poučení, jež se mu dostalo ze strany odvolacího soudu, ve výsledku (pouze) zopakoval tvrzení jím učiněná již v průběhu řízení, přičemž žádné (další) důkazy k prokázání svých tvrzení neoznačil.

19. Uzavírá se tedy, že z provedeného dokazování se (bez dalšího) nepodává, že by byla dne 15. 7. 2011 mezi žalobcem a 1. žalovaným uzavřena smlouva o převodu podílu s žalobcem tvrzeným obsahem, jak (ve výsledku) správně uzavřel soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 132 a násl. o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010). Provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Provedené důkazy pak hodnotil jak z pohledu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné důkazy nepominul, pečlivě, srozumitelně a podrobně vyložil, ze kterých provedených důkazů vycházel a proč (na základě jakých úvah) z nich dovodil jím přijatý závěr. Námitka odvolatele týkající se porušení zásady volného hodnocení důkazů není důvodná.

20. Soudem prvního stupně přijatý závěr je nadto podpořen nejen tím, že 1. žalovaný byl nadále (po tvrzeném datu uzavření smlouvy o převodu podílu) zván (coby společník) na valné hromady společnosti, ale i tím, že rejstříkovému soudu nebyl (žádným z dotčených subjektů) podán návrh na zápis změny (skutečností z ní se podávající) do obchodního rejstříku (jak ostatně doznává žalobce např. v podání ze dne 24. 8. 2021, č. l. 213). Na uvedeném závěru ničeho nemění ani (odvolatelem odkazované) vyjádření J. R. pro Okresní soud ve Znojmě ze dne 10. 3. 2020, z nějž se žalobcem tvrzený obsah smlouvy o převodu podílu nepodává (jak správně uzavřel soud prvního stupně). Naopak obsah zmíněného vyjádření podporuje tvrzení 1. žalovaného, že (dne 15. 7. 2011) mezi (tam přítomnými) účastníky probíhalo „složité a časově náročné jednání“, včetně jednání ohledně řady (dalších souvisejících) smluv a nezbytnosti zajištění souhlasu zástavního věřitele (UniCredit Bank Czech Republic, a. s.).

21. Soud prvního stupně správně posoudil i (odvolatelem namítanou) otázku mlčenlivosti J. R., advokátky. Nebyla-li tato povinnosti zachovávat mlčenlivost zproštěna (i) 1. žalovaným (jejím klientem, jak potvrdila při jednání soudu prvního stupně dne 11. 10. 2023), brání provedení jejího výslechu mlčenlivost (§ 21 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).

22. Odvolací soud tedy odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž odvolací soud neměl prostor pro změnu soudem prvního stupně (nikoli správně) vyčíslené výše náhrady nákladů řízení (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/23 ze dne 10. 4. 2024, II. ÚS 1145/24 ze dne 10. 7. 2024).

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšnému 1. žalovanému tak náleží částka 11 458,70 Kč sestávající z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d), g) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024, za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 25. 3. 2024) ve výši 3 100 Kč, jeden režijní paušál 300 Kč, a dále za jeden úkon právní služby (účast při jednání odvolacího soudu dne 13. 1. 2025) dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025 (viz Přechodná ustanovení, čl. II. vyhlášky č. 258/2024 Sb.) ve výši 5 620 Kč, režijní paušál 450 Kč, a náhrada daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

24. Procesně úspěšné 2. žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.