14 Cmo 110/2023 - 621

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců Mgr. Kateřiny Horákové a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozena [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupena advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva, k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 47 Cm 196/2017-468, takto:

Výrok

I. Návrh žalobkyně na přerušení řízení se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se mění je tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 11 400 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám její zástupkyně ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 400 Kč.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je podílovým spoluvlastníkem s podílem ve výši ideální 4925/10000 na pozemcích parcelní číslo st. [Anonymizováno], jehož součástí je budova č. p. [Anonymizováno] a parcelní číslo [Anonymizováno], v katastrálním území [adresa], obec [adresa] /dále jen „nemovitosti“/ [výrok I.], žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 20 700 Kč [výrok II.].

2. Jedná se (již) v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, první rozsudek ze dne 18. 6. 2020, č. j. 47 Cm 196/2017-166, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2022, č. j. 14 Cmo 196/2021-359, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu vad při doručování.

3. Soud prvního stupně nyní vyšel z toho, že: - žalobkyně byla od 28. 1. 2010 do 11. 10.2012 společníkem společnosti [Jméno žalované]. (dále též jen „společnost“, či „žalovaná“), její účast ve společnosti zanikla na podkladě exekučního příkazu [tituly před jménem] 20. 7. 2012, - uvolněný obchodní podíl (o velikosti 49,25 % na základním kapitálu společnosti) nabyla smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 28. 2. 2013 žalovaná, jež jej (následně) bezúplatně převedla na (matku žalobkyně) [Anonymizováno], - nemovitosti jsou od 18. 11.2021 ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO].

4. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně s odkazem na § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), rovněž „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2059/2007, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, k závěru, že žalobkyně s ohledem na skutečnost, že účastníkem řízení není aktuální „vlastník“ nemovitostí, nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Neúčastí u jednání se žalobkyně vzdala možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., (obsáhle) rozvedl důvody pro něž za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti (viz body 15 až 27 odůvodnění).

5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 20 700 Kč sestávající z odměny za právní zastoupení za šest úkonů po 3 100 Kč dle § 7, § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996., Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, náhrady hotových výdajů 6 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a náhrady ve výši 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (za vyjádření k žalobě). Důvody pro aplikaci § 8 AT neshledal, vypracování znaleckého posudku pro posouzení věci samé nebylo třeba.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Odvolatelka namítá, že ji byla odňata možnost účastnit se jednání před soudem prvního stupně. Argumentuje osobními důvody (vyzvednutí nezletilé dcery z mateřské školky), jež ji znemožnily se nařízeného jednání účastnit, přesto, že řádně a včas požádala o odročení jednání. Opětovně navrhla přerušení řízení do skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 47 Cm 148/2016 (o zaplacení 4 008 000 Kč) řešící otázku (jejího) nároku na vypořádací podíl.

8. Žalovaná podala odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, navrhujíc, aby náklady řízení byly „stanoveny dle judikatury NSČR“, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015 a (jí předloženého) znaleckého posudku oceňující nemovitosti; nesprávný je i počet příslušných úkonů právní služby (neboť nebyly zohledněny úkony učiněné předchozím právním zástupcem). S odvoláním žalobkyně žalovaná nesouhlasila, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Odvolací argumentaci žalobkyně nepovažuje za přiléhavou, její postup hodnotí jako „obstrukční“, přestože ve věci bylo soudy nařízeno (celkem) 9 jednání, k žádnému z nich se nedostavila, vždy požádala o odročení jednání. Má za to, že nejsou dány důvody pro přerušení řízení.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

10. Ve vztahu k návrhu žalobkyně na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je na místě uvést, že je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je (především) zajistit hospodárnost řízení. Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. (srov. za mnohá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1094/2022 a judikaturu v něm citovanou, rozhodnutí jsou veřejnosti přístupny na www.nsoud.cz). Odvolací soud má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu není přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 148/2016, řešící otázku výše vypořádacího podílu žalobkyně ve společnosti, vhodným (hospodárným) opatřením, neboť v něm není řešena otázka, která by mohla mít význam pro rozhodnutí v této věci.

11. Odvolací soud při svém rozhodování vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, správné je i jeho právní posouzení. Odvolací soud tak na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002). Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky [Anonymizováno] ve věcech [Anonymizováno] ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. [Anonymizováno]), [Anonymizováno] ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. [Anonymizováno]), [Anonymizováno] ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. [Anonymizováno], Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a [Anonymizováno] ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. [Anonymizováno])]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek [Anonymizováno] ve věci [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. [Anonymizováno]]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění jeho nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, dostupné na www.usoud.cz).

12. Soud prvního stupně nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně.

13. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

14. V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout – jak vyplývá z citovaného ustanovení – jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu o odročení jednání.

15. Z judikatury Nejvyššího soudu se k výkladu § 101 odst. 3 o. s. ř. podává, že: 1/ Nepožaduje se, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013 a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2701/2004). 2/ Dospěje-li soud k závěru, že důvod omluvy z jednání je důležitý, jednání odročí; v opačném případě může věc samu projednat i v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012). 3/ Překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat "důležitý důvod". Příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2597/2019). 4/ Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/08). 5/ Ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci z důležitého důvodu), neboť hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy tak lze zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná (srov. za mnohá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018).

16. Převedeno do poměrů projednávané věci soud prvního stupně správně poukázal na jednotlivé (v průběhu řízení žalobkyní učiněné) žádosti o odročení ve věci nařízených jednání (viz body 18, 19 odůvodnění), konkrétně na skutečnost, že se nejednalo o první (ani druhou, či třetí) žádost o odročení jednání podanou z její strany. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně v průběhu řízení podala celkem devět takových žádostí (viz žádost ze dne 6. 6. 2017, č. l. 58, ze dne 11. 6.2017, čl. l. 64, ze dne 4. 7. 2017, č. l. 74, ze dne 17. 5. 2022, č. l. 331, ze dne 8. 7. 2022, č. l. 336, ze dne 14. 9. 2022, č. l. 350, ze dne 23. 11. 2022, č. l. 370, ze dne 25. 1. 2023, č. l. 395, a ze dne 28. 2. 2023, č. l. 429), přičemž kromě žádosti poslední bylo jejím žádostem vždy vyhověno. Odvolací soud nepřehlédl ani skutečnost, že o datu posledního jednání, při němž došlo k vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku, se žalobkyně dozvěděla (již) dne 6. 2. 2023, tedy s měsíčním předstihem, přičemž svou žádost o odročení jednání na uvedený den odůvodnila „svou účastí coby přísedící u Městského soudu v Praze na neveřejném vazebním zasedání“ ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 8/2022, o termínu tohoto vazebního zasedání se dozvěděla „na počátku toho týdne“, tj. až 27. 2. 2023 (jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, viz protokol na č. l. 437), tedy až 3 týdny poté, co obdržela předvolání na jednání soudu prvního stupně nařízeného na den 2. 3. 2023, přičemž [jak se podává z úředního záznamu soudu prvního stupně na č. l. 436, shodně tak z e-mailu žalobkyně ze dne 3. 3. 2023 (zaslaný v 9.50 hod.)], o odročení jednání posunutého (k její žádosti) na 15.30 hod. uvedeného dne žalobkyně nepožádala, tudíž ani před jeho zahájením nesdělila důvody (jež až následně tvrdila v emailu ze dne 3. 3. 2023, tj. vyzvednutí dítěte z mateřské školy).

17. Lze tak uzavřít, že soud prvního stupně správně věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, když (již jen) z výše uvedených skutečností je zřejmé, že žalobkyně (svými) žádostmi o odročení jednání (zjevně) nenaplňuje smysl a účel § 101 odst. 3 o. s. ř., ale je z její strany zneužíván k záměrným procesním obstrukcím sledujícím (bezdůvodné) protahování sporu a zvyšování nákladů řízení.

18. Správný (souladný s judikaturou Nejvyššího soudu) je (i) závěr soudu prvního stupně, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 80 písm. o. s. ř. nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 32/2022, uveřejněný pod číslem 36/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, či ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007).

19. Návrh žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka dle § 92 o. s. ř. za odvolacího řízení je nepřípustný, nemá právní účinky, odvolací soud k němu proto nepřihlížel (srov. § 41a odst. 3 o. s. ř.), a nebyl tak ani povinen o takovém návrhu rozhodnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1506/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4061/2018; 21 Cdo 4062/2018).

20. Žalobkyni lze dát za pravdu, že usnesení soudu prvního stupně o pokračování v (přerušeném) řízení ze dne 27. 2. 2020, č. j. 47 Cm 196/2017-122, jí nebylo řádně [v souladu s § 45 odst. 2, 3, § 46, § 46a, § 46 písm. a) o. s. ř., a závěry (zrušujícího) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2022, č. j. 14 Cmo 196/2021-359, v kontextu se zprávou z centrální evidencí obyvatel na č. l. 133] doručeno, když nahlížení do spisu nelze bez dalšího považovat za okamžik, kdy byla účastníku řízení doručena soudní písemnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 348/2021), jedná se však o vadu, jež neměla (nemohla mít) vliv na správnost (odvoláním napadeného) rozhodnutí ve věci samé, neboť (i) usnesení soudu prvního stupně č. j. 47 Cm 196/2017- 122, je (ve výsledku) správné, otázka (výše) vypořádacího podílu žalobkyně ve společnosti (jež je předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 148/2016, resp. nyní u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cmo 128/2023) není otázkou, která by měla význam pro rozhodnutí předmětného sporu, (ii) žalobkyni byla skutečnost, že je v řízení pokračováno (z logiky věci, viz obsah jejích podání) známa.

21. Namítá-li žalobkyně absenci poučení přehlíží, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2011, pod číslem 68, Nejvyšší soud shodně dovodil, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. V usneseních ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011, pak Nejvyšší soud navázal bližším vysvětlením, že účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. ztrácí.

22. Odvolací soud ze shora vyložených důvodů výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

23. K výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení se patří uvést, že Ústavní soud obecně vychází z předpokladu, že je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné a nelze bez dalšího aplikovat obecnou tarifní hodnotu podle § 9 AT (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07). V každém případě je třeba zkoumat, zdali lze věc ocenit. Obdobné stanovisko konstantně zaujímá i Nejvyšší soud, který např. ve svém usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, konstatoval, že je nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 AT, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

24. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti, je nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve smyslu § 9 odst. 4 AT (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3890/2022).

25. V poměrech projednávané věci není z obsahu spisu zřejmý (žádný) relevantní podklad týkající se hodnoty dotčeného spoluvlastnického podílu (ve výši 4925/10000) na nemovitostech. Není jim (nemůže jim být) žalovanou předložený znalecký posudek ([tituly před jménem], číslo [Anonymizováno]), neboť (i) neoceňuje předmět sporu, tj. neoceňuje (tržní) hodnotu příslušného spoluvlastnického podílu na nemovitostech (oceňuje nemovitost jako celek, z jeho závěrů tak není možno s ohledem na zjevnou odlišnost v předmětu ocenění vycházet, je totiž obecně známou skutečností, že výsledné hodnoty nejsou, ani při zohlednění příslušné velikosti spoluvlastnického podílu, hodnotami totožnými), (ii) nadto jeho závěry (týkající se ocenění nemovitosti jako celku) jsou nikoli aktuální (je činěno k „prosinci 2009“, resp. „září 2021“). Bylo tak na místě, jak správně učinil soud prvního stupně, při rozhodování vycházet z tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) AT.

26. Právní zástupce ve věci úspěšné žalované před soudem prvního stupně učinil tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), g) AT, a to konkrétně převzetí právního zastoupení, účast při jednání před soudem prvního stupně dne 18. 6. 2020 a 2. 3. 2023, po částce 3 100 Kč za úkon dle § 9 odst. 4 písm. c) AT, přičemž mu náleží tři režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. Žalované dále podle § 1 odst. 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., náleží čtyři paušální náhrady ve výši 300 Kč (vyjádření ze dne 6. 4. 2017, 24. 5. 2020, 15. 2. 2021 a účast při jednání soudu prvního stupně 26. 1. 2023). Celkem náklady řízení před soudem prvního stupně činí 11 400 Kč, jež soud prvního stupně správně uložil k zaplacení (ve věci) neúspěšné žalobkyni (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

27. S ohledem na výše uvedené důvody odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je ve výrokové části tohoto rozsudku uvedeno.

28. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud ze shora popsaných důvodů rovněž rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř., společnosti přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 3 400 Kč, představující náklady právního zastoupení podle § 9 odst. 4 písm. c) AT, za vyjádření k odvolání ve výši 3 100 Kč a 300 Kč režijní paušál (§ 13 odst. 3 AT).

29. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení